Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Zůstali konečně sami v nízké světnici s ohořelými trámy. Lampa unaveně skomírala, bylo už po půlnoci, ale venku ještě zpívaly dívčí hlasy.

Přistoupila k oknu, trochu tesklivě pozorovala tmavé postavy. Za domem u zadních vrátek zahlédla uniformu Michala Šemana. Potácel se kolem Aničky Čollákové, pokoušel se ji políbit; smích, výkřiky, vábivé honičky ve tmě a špatně skryté dotyky… „Nepůjdeme ještě tam?“ zeptala se, ale věděla, že už nepůjdou. Vzdychla trochu, přistoupila k vysoko narovnaným peřinám, vyprostila zpod nich krátké dřevěné jařmo, některá z bab jim je tam podstrčila, aby v životě táhli spolu. „Taková blbost!“ ušklíbla se a hodila klacek do kouta.

Zůstala chvíli nehybně a čekala, také on čekal; konečně si odepjala lehké skleněné perly. „Ani vodu nám sem nedali!“ řekla. Kupodivu cítila teď větší stud nežli kdykoliv předtím.

Vyšel z místnosti, v kuchyni na stole, na lavicích i na zemi spali poslední svatebčané, našel mezi horou špinavých talířů džbánek, čpěl ještě vínem.

Jurcová seděla s čelem opřeným o desku stolu. Slíbil jí, že pro ně všechny postaví nový dům, ve kterém bude i ona mít svůj pokoj, a dostal za to její požehnání. Zaslechla nyní šramot a pozvedla hlavu. Dívala se na něho nevnímajícím zpitým zrakem. „Dej taky psovi, Matěji, a pak se vrať!“ roztáhla ruce a hlava jí zase klesla, až udeřila čelem o desku.

Překročil ležící postavu a vyšel na dvůr. Někdo ho zahlédl, potom vysoký posměvačný hlas zanotoval:

Ej ječmen, ječmen,
 zelený ječmen,
 už to spolu, ženo moje,
 téhle noci začnem.
 

Vážil rychle vodu.

Tráva ve tmě šustěla, lehké dívčí kroky utíkaly. Tam za plotem hrála hlučně harmonika a opilé hlasy se překřikovaly.

„Pavle, vykašli se na ženskou a pojď s námi!“

Ze tmy vystoupil Michal Šeman. „Čepuješ víno? Dej mi napít! Blbče,“ vykřikoval opile, „kams dal rozum! Takových jsi mohl ještě mít!“ Po tváři se mu táhl krvavý škrábanec.

„Nežvaň!“ Přišlo mu Michala skoro líto, určitě se zase marně pokoušel usmlouvat si schůzku, i těch, kteří opilí hulákali za plotem, neměli vlastně kam jít, neměli, kam by se vrátili.

Opatrně překročil ležící, za dveřmi na okamžik zaváhal, až vejdu, budeme spolu a potom pořád: stál na velmi vysoké věži, vítr jí kýval nahoru dolů – viděl teď všechno. Nadechl se zhluboka.

Co chceš? zeptal se jí.

Nic, jenom tebe!

Ne! Ještě něco chtěj!

Chtěla bych být hodně šťastná.

Ne, něco si přej!

Přála bych si bílého koně!

Tam běží!

Dívali se na stádo bílých koní, pádili (...)

(......)