Ivan Klíma

MÁ VESELÁ JITRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V pátek ráno
(sanitářská povídka s vloženou povídkou do krabice)

Venku lilo, správný podzimní déšť, který se rodí někdy uprostřed noci a trvá bezustání šestatřicet hodin. Bylo teprve půl jedné, ale práci už jsem neměl žádnou od desíti hodin. A to jsem ještě pomáhal počítat staniční prostěradla a povlaky. Částečně na papíře, částečně ve skříních a ve skladu. Polštářových povlaků chybělo sto sedmdesát, prostěradel dvě stě patnáct a povlaků na přikrývky jenom sto třiapadesát.

„Vidíte, pane Klíma,“ naříkala staniční, „a to všechno je rozkradený!“

Snažil jsem se ji utěšit, že určitě ty povlaky ještě najde zapomenuté v nějakém regále, ale neuspěl jsem.

„To byste se divil,“ bědovala, „co lidi ukradnou. Oni odnesou i postel. Dovlečou ji v noci k tomu plotu, co je u lesa, a tam si ji přehodí. Anebo když jsme posledně kladli linoleum, měli jsme půl patra vyklizenýho a pacienti nám leželi na chodbě a jenom jsme se modlili, aby ti kladeči stačili za den všecko položit, jenže v noci někdo ukrad všecky plechovky s lepidlem a kladeči se urazili a pět dní nám nepřišli. To lepidlo samozřejmě ukrad Biebl, všichni to víme, jenže co mu dokážete?“

„A co uděláte s těmi chybějícími povlaky?“ zajímal jsem se.

„Odepíšu je, co mi zbývá,“ odpověděla vrchní. „Pane Klíma, vy nemáte ponětí, co všechno kradou: léky a sádru, toho jídla, co se navynášejí, a papír a mýdlo a vatu a galoše. I tu židli vám odnesou málem zpod zadku. Šest mi jich za rok zmizelo z oddělení. A myslíte, že třeba zkumavky se nikomu nehodí? Celá bedna se jich v laboratoři ztratila. O nádobí ani nemluvím. Těsně, než jste sem nastoupil,“ pokračovala staniční, „šel po odděleních tenhle oběžník.“ A vylovila ze zásuvky žlutý list papíru a předčítala mi: „Protože se v poslední době nebezpečně rozrostlo v rozporu s uvědoměním většiny zaměstnanců rozkrádání socialistického majetku v našem ústavu, které vyvrcholilo zcizením dvojích vrat od garáží, upozorňuje ředitelství, že je nutno sáhnout k namátkovým prohlídkám tašek zaměstnanců ve vrátnici. Ředitelství věří, že většina poctivých zaměstnanců přivítá toto rozhodnutí s pochopením.“

„A zavedli prohlídky?“ zeptal jsem se. Mě až dosud nikdo neprohlížel.

„Prosím vás!“ mávla rukou. „Vždyť vám povídám. Oni to házejí přes plot do lesa a tam už někdo čeká a všechno odveze. Hned příští den po tom oběžníku se na céčku ztratily všechny dveře od záchodů. Já nechápu, nač někdo může potřebovat tolik dveří.“

„A hlásíte to Bezpečnosti?“

„Prosím vás,“ řekla malomyslně. „To by museli u každýho takovýho stát dva. Minulej měsíc dávali na áčku nový radiátory, tak jich tam přivezli sedmdesát, a víte, kolik jich zůstalo, když je začali po týdnu přidělávat?“

„Padesát!“ hádal jsem hodně, abych jí nekazil radost.

„Třicet sedm,“ oznámila vítězně.

„To je strašné,“ dělal jsem překvapeného. „Ale to tam budou lidi pěkně zmrzat.“

„To se vždycky nějak zařídí,“ vysvětlila mi. „Oni už s tím počítají při objednávce a objednají nejmíň dvakrát tolik, než (...)

(......)