Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Malířská povídka

Ráno jsem se rozhodl, že pojedu ven. Venku, aspoň se tak tváří, se chystá hezký den, žena bude v práci až do večera, a já cítím, že bych stejně nic nenapsal. Poslední dobou mě skličuje vědomí, že všechno už bylo napsáno, všechny příběhy už někdo odvyprávěl, natočil anebo nahrál, třebaže já to nevím; i kdybych měl sto hlav, většiny z toho, co ostatní pověděli, se nedopátrám.

Letos koncem zimy nám moje sestřenka – malířka nabídla, že po celý rok, kdy ona bude na druhém konci republiky, můžeme používat její venkovský domek v M. Sestřenka je krásná, drobná a maličká, stejně takový byl i její domek, vadilo mi na něm snad jen to, že stojí u silnice, kde se po celý den honí auta, náklaďáky a traktory. Zato k němu jezdí stejný vlak, který nám doma houká pod okny. Stačí se rozhodnout, strčit do tašky nějakou knížku, namazaný chleba a ve správnou chvíli seběhnout k nádraží, a za hodinu jsme na místě. Nejvíc jsem si sliboval od toho, že v sousedství, jak mě sestřenka ujistila, žijí samí zajímaví lidé, hned do vedlejšího stavení se například nedávno nastěhoval mladý rómský pár. Snad se mi tady podaří přece jen objevit nějaký zajímavý a neotřelý příběh.

Dům byl plný obrázků, malých a drobných jako jejich tvůrkyně, předváděly se na nich většinou různé potvory, nestvůry, čarodějnice a upíři, jak se projíždějí v aerodynamických bourácích, plíží se podzemím metra anebo aspoň nahlížejí okénkem do místnosti, kde se k sobě tisknou vystrašení milenci, a po všech zásuvkách a poličkách se povalovaly barvy, tužky, uhly a všelijaké jiné malířské náčiní, které jsem mohl zcela jistě použít, kdybych se rozpomněl na svoji dávnou a na léta opuštěnou zálibu.

Od dětství jsem obdivoval a toužil si osvojit tu dovednost, která člověku umožňuje zachytit podobu světa a lidí – dokonce v barvách. Byl jsem odhodlán, pokud se nestanu lékařem anebo spisovatelem, vyučit se malířem. Můj život se však vyvíjel jinak, než jsem si představoval. Za války jsem nesměl chodit do školy, a nedostalo se mi tedy poučení o žádném oboru lidské činnosti s výjimkou žalářnictví a masového vraždění. A to mě potkalo právě v době, kdy je člověk s to nejvíc pochytit, kdy všude, kam pohlédne, nachází nějaké tajemství anebo záhadu. Nicméně právě tehdy za války navzdory internaci se mi dostalo vzácných čtvrtek papíru a ještě vzácnějších vodových barev. Barvy byly ty nejlacinější – jen dvanáct odstínů v plechové krabičce. Ale brzy jsem přišel na to, že se barvy dají navzájem míchat. Maloval jsem, co jsem viděl: kasárenské stěny i dvory, fronty na jídlo, transporty ubožáků s kufry a ranci, v nichž si v marné naději vezli peřiny, dřevěné baráky, kde se vyráběla slída, i cihlové šance. Neměl jsem ponětí o perspektivě, ale všiml jsem si, že do dálky se dlouhé stěny kasáren zdají sbíhat, nakreslil jsem to tak, a kasárna hned vypadala skutečněji. Můj objev ve mně vyvolal takové nadšení, že jsem pak maloval domy a stěny, dokud mi nedošel papír.

Ještě po válce jsem věřil, že se stanu malířem, tentokráte více než domy – kasárna se z mého života vytratila – mě zaujaly tváře mých spolužaček. V nudných hodinách občanské výchovy anebo zpěvu, k němuž jsem neměl ani špetku nadání, jsem pod lavicí usiloval vystihnout podobu těch něžných stvoření, která se mnou sdílela uzavřený prostor třídy. Brzy má dovednost vešla ve známost a dívky byly ochotny dokonce mi posedět – samozřejmě oblečené – pokud jim obrázek věnuju. Portrétování mě přivádělo do blízkosti bytostí, po nichž jsem nejvíc toužil, mohl jsem snít o krásnějším údělu než být malířem?

Bylo půl deváté ráno, vlak odjížděl až za půl hodiny, ale od chvíle, co jsem se rozhodl odjet, jsem neměl stání. Zamkl jsem a loudal se naší dlouhou ulicí k nádraží. Asi uprostřed cesty jsem minul novostavbu, kterou tu během pěti let vybudoval pan Vondrák. Je to obdivuhodný člověk, ovládá totiž všechna řemesla potřebná při takové činnosti. Sám zastoupil zedníka i tesaře, pokrývače, elektrikáře, instalatéra a lakýrníka. Sledoval jsem ho zpovzdálí po celá ta leta a čekal jsem, kdy konečně zahlédnu na stavbě aspoň jednoho odborníka, ale i zdi si omítal sám. Někdy se objevila jeho žena, ale ta tu vystupovala jen zřídkakdy a vždycky jen jako pomocná síla. Samozřejmě si mě všiml – zdravili jsme se, někdy i promluvili několik vět – obvykle si mně postěžoval na to, co zase není k sehnání.

Kousek před závorami jsem uviděl uprostřed asfaltového chodníku sedět přikrčenou hrdličku. Hned mi připadalo něco podivného na tom, kde sedí i jak sedí, a opravdu: byla mrtvá. Přišlo mně jí líto, že tak bezútěšně skonala na špinavém chodníku. Vím, že na světě umírá spousta lidí bezútěšně a opuštěně, dokonce snad i takhle na chodnících, ale pořád se mě ještě dotýká smrt každého živého tvora. Pro tu hrdličku byl její život jediný stejně jako pro mě. Opuštěnost jejího umírání – v čem se bude lišit od osamělosti mého umírání? A ten chodník – čím se liší od nemocniční cely, kde k umírajícímu kněze nepustí a příbuzné raději nevidí?

O smrti se dnes nesluší mluvit. Jako bychom se báli, že tím ohrozíme majestát života. Anebo je to proto, že se ještě nikdy nekonalo tolik zneuctěných pohřbů a nebylo pohozeno takové množství mrtvých bez jakéhokoliv pohřbu?

Dříve lidé lkali nad zvířetem, které museli zabít, a zesnulé zahalovali a vyprovázeli s modlitbou anebo aspoň s obřadem, neboť si přáli, aby odcházející duše dosáhla míru. V našem století často mrtvé odhalovali a vláčeli před očima davů. Čím významnější mrtvý, tím častěji ho předváděli obnaženého.

Peří měla hrdlička šedohnědé. Hned nato jsem si všiml na stromě strakapúda velkého, o němž se v atlase ptáků praví, že jeho hřbet je celý tmavý, jen v křídlech jsou dvě velké bílé skvrny a pod nimi několik bílých kapek, nápadná že pak je sytá červeň okolo řitě a na spodní straně ocasních krovek. Strakapúd byl živý, všechno souhlasilo, jen ty velké skvrny mi nepřipadaly bílé, ale skoro šedivé a červeň okolo řitě spíš než sytá byla vyrudlá. To se také změnilo proti dřívějším časům: barvy v přírodě šednou, zatímco na obrazech jsou stále křiklavější.

K slušnému pohřbívání stejně jako ke slušnému životu je třeba aspoň základní lidské solidarity. Antigoné byla solidární se svým padlým bratrem. Svůj život obětovala, ale dosáhla toho, že mrtvého pohřbili se ctí. Její příběh po staletí přijímáme se zatajeným dechem, i když dneska možná také poněkud s úžasem. Nevnímáme už, že obětovala svůj život nikoliv za obřadný pohřeb, nýbrž za důstojnost lidského života. Jak bychom to mohli vnímat, když jsme dopouštěli, aby těla bezpočtu našich bratří a sester, které v našem století umučili, ubili, postříleli, otrávili či jinak zavraždili, naházeli do společných jam jako odpadky? Když jsme mlčky přihlíželi, jak kosti a popel jiných rozmetávají po polích a vrhají do řek? Když jsme se tvářili, že neslyšíme jejich hlasy volající o pomoc? Naše solidarita je otřesena stejně, jako jsou zpochybněny naše dějiny, naše tradice, naše víra.

Důstojný pohřeb i hrob vyjadřují naši vůli zachovat podobu člověka navzdory jeho nebytí. Vztyčujeme kámen, do něhož vyryjeme jméno a několik čísel, ve skutečnosti však usilujeme zachovat podobu minulého života, jednoho neopakovatelného příběhu. Kde se ztratily solidarita stejně jako příkaz, že život má být prožit důstojně, kde se ztratilo vědomí minulosti, už nevznikají skutečné příběhy, zaznívají leda výkřiky hrůzy.

Kromě sestřenky – malířky mám mezi malíři také několik přátel. Jeden z nich, Karel, způsobil, že jsem, aspoň pro dnešní den, vzdal všechno své pracovní úsilí. Objevil se totiž včera nečekaně u mě, vybalil láhev rakije, neboť se právě vrátil z Jugoslávie, nalil z ní aspoň sobě, když já pít odmítl, a hned mi začal sdělovat skličující dojmy odtamtud.

Karel je zasmušilý astenik, má hustý výtvarnický vous, fanatický pohled vizionáře, jenž již zahlíží budoucí apokalypsu, a bledou tvář denního spáče. Když mluví, jeho hlas tiše kvílí jako zimní vítr v noční zahradě a tím ještě podtrhuje obvyklou žalobnost sdělení. „Já už viděl různý galérie, člověče, ale nikde to na mě nepadlo tak jako tam. Víš, kde je Černá Hora?“

Přibližně jsem to věděl, a on mě navíc poučil, že to je země poskládaná z černých hor a z pustých údolí, v nichž žijí především sedláci, vinaři a případně pasáci ovcí. V těch údolích občas člověk najde i městečko s mešitami a s trhy. V jednom takovém městečku v bývalém královském paláci zřídili dokonce velkou galérii. „Já tam, člověče, vlezl jen tak, že mi zbýval čas a venku bylo strašné vedro, a jak prolézám sály, žasnu. Vidím už zdálky, visí tu Braque, Rouault, Munch a Ernst a tamhle, nemůžu tomu uvěřit: Pollock, Hartung a Reinhardt – dokonce i Andy Warhol. A koukám – opatřili si i naše. Zdálky rozeznávám Radu s Fillou, pozdního Muziku – vrcholnému Medkovi dokonce vyhradili celou stěnu. Pak jsem si nasadil brejle, abych si přečetl podpisy. Víš, kdo byl pod tím podepsaný? Nějaký Cvetkovič a Stankovič a Toškovič, jakýsi Mrdjan a nechyběla, jak se dalo čekat, ani Danice, už nevím jak dál. Najednou, toho jsem se obával nejvíc, jsem našel i sám sebe. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem to namaloval, ale byl jsem to já asi tak před pěti lety a podepsal jsem se jako Kavurič-Kurtovič. Já už si toho všiml víckrát,“ naříkal, „když jsem byl v Mnichově a ve Varšavě a v Budapešti, že tam všichni visíme, že jen popletli popisky, ale ty tragické důsledky mi došly až tam v tom hnízdě. Kamaráde, s malováním je konec! Už se nic nevymyslí! Všichni někoho pajcujeme, na jeden nápad stojí fronta čekatelů a ani nepostřehne, že ten nápad je starej sto let. Jeden Mondrian anebo jeden Newman, to je fantazie, to si klekneš v úžasu, dva to ještě jde, i tři se dají vydržet, ale když vidíš už po stý jednobarevný plátno natřený jako od lakýrníka a přeťatý bílou anebo třeba černou horizontálou, je ti na blití, když se ti nechce rovnou skočit z třináctýho patra. Vždyť to je konec kumštu, za tím není nic: ani nápad, ani prožitek, ani invence – o opravdovosti ani nemluvím, ta už je každýmu pro smích. Je to čistej malířskej švindl, z toho můžou udělat kumšt jen stejně podvodní kumšthistorici.“

Večer, když odešel, jsem si otevřel Kazatele, kde, jak jsem mnohokrát poznal, už všechno je, a opravdu jsem to tam nalezl.

Všechny věci jsou tak únavné,
 že se to ani nedá vypovědět…
 Je něco, o čem lze říci:
 Hleď, to je cosi nového?
 I to bylo v dávných dobách,
 které byly před námi.
 

Ale stejně psal a po něm ještě tolik jiných. Obdivuju je za to: Seneku a Suetonia stejně jako Čechova, Wildera, Bölla, Dürrenmatta, Greena anebo Demla, ačkoliv mi vzali poslední zbytek naděje na to, že bych ještě mohl najít příběh, který někdo nevyprávěl. Obdivuju je za to, že nic nevzdali a po kapkách hledali v šedivé záplavě slov a stále se opakujících příběhů, v tom moři, v němž stáli, stejně jako v něm stojím já, stáli na špičkách od rána do noci, aby jim aspoň oči a nos vyčuhovaly nad hladinu.

Tehdy dávno jsem se o příběhy nestaral, byl jsem přesvědčen, že se stanu malířem. Dostal jsem olejové barvy, stojan a šepsovaný papír, rám a roli plátna. Jakmile jsem si vyšetřil trochu volného času, zkoušel jsem zpodobovat všechno, co se naskytlo mým očím, anebo dokonce, co se vyskytlo v mé mysli. Už se mi podařilo v reprodukcích, někdy dokonce i v originálech, uvidět díla opravdových mistrů, ale jejich výkony mě nezneklidnily, skutečnost, že tvář, kterou namaluji, aspoň vzdáleně připomíná tvář skutečnou, že moje březová alej snad vyvolá představu březové aleje, mě naplňovala takovým uspokojením, že jsem se cítil blízkým druhem mistrů.

Dívka, s níž jsem tehdy chodil, byla velice poeticky založená, milovala verše, peřeje, parková zákoutí a van Gogha, zvláště jeho slunečnice. Den před jejími osmnáctými narozeninami jsem dostal vynikající nápad. Měl jsem doma reprodukci slunečnic, co kdybych podle nich zhotovil opravdovou olejovou kopii?

Neváhal jsem, napjal plátno a dal se do díla. Protože mi nezbývalo mnoho času, rozhodl jsem se neztrácet čas náčrtky ani kresbou, začal jsem rovnou slunečnicovým květem. Postupoval jsem dolů směrem k váze. Než jsem začal, nic mi nepřipadalo snadnější než napodobit rázné a rozmáchlé tahy Goghova štětce – kupodivu se však moje slunečnice nechtěla podobat té reprodukované, váza se dokonce odmítala vejít do prostoru, který na obraze zbýval. Chvíli před půlnocí nahlédl do kuchyně, kterou jsem proměnil ve svůj ateliér, můj bratr. Byl o sedm let mladší a jako budoucí exaktní vědec pohrdal uměními. Když viděl moje zoufalé úsilí vecpat vázu na plochu, kde pro ni nezbývalo místo, odstrčil mě od plátna, narýsoval na plátno i na reprodukci čtvercovou síť a pak její políčka zcela mechanicky přemalovával příslušnými barvami a tvary.

Příštího dne jsem daroval své dívce kopii slunečnic a sklidil jsem pochvalu, která mi nenáležela. Tato příhoda mě zdrtila. Najednou jsem si uvědomil, že malířství nenabízí dost prostoru, dost pohybu. Nedovedl jsem přesně pojmenovat, co jsem postrádal – snad to byl příběh. Krabici s barvami jsem uložil ve sklepě a až do letošního jara jsem nenamaloval ani obrázek.

Ačkoliv bylo teprve páteční ráno, vlak byl plný trampů ve vysloužilých vojenských kombinézách anebo ve špinavých džínsech. Našel jsem si volné místo. Proti mně seděli tři mladíci, kteří společně chovali na klíně jednu dívku. Čtvrtý choval kytaru. Na polici vezli unošené batohy, z nichž čouhaly pivní lahve. Až dojedou do svého srubu, mají-li vůbec nějaký, dívka uvaří guláš, pak se začnou opíjet pivem, které si vezou s sebou. Přitom budou hrát na kytaru a zpívat. Ti, které pivo nezmůže, se pak budou milovat s dívkou, kterou si také vezou s sebou. Dívka měla rozcuchané, odbarvené vlasy, které jí polozakrývaly bezvýrazný obličej. Ústa si ráno anebo ještě spíše předešlého dne obtáhla sprostou červenou rtěnkou, z rudě kolorovaných nehtů jí oprýskával lak. Ruce měla špinavé, stejně jako džínsové šaty. Nevypadala ani trochu přitažlivě. Chlapci před ní vedli silácké řeči, ona se chichotala. Když jí jeden z nich sahal na ňadra, pleskla ho přes ruku, ale z klína mu neslezla.

Před dvaceti lety bych si určitě přál poznat je blíže. Přestal jsem malovat, ale touha zachycovat svět, který mě obklopoval, ve mně zůstala. Začal jsem psát. Byl jsem přímo posedlý tím, jak jsem toužil poznávat nová prostředí, jak jsem všude tušil vzrušující, neotřelé příběhy. Třásl jsem se, abych přilil do moře, které se nás všechny chystá zaplavit.

Kazatel o takové pošetilosti praví:

Slova z úst moudrého plynou,
 kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují.
 Sotvaže promluví, prozradí pomatenost,
 a když domluví, zlou ztřeštěnost.
 Pomatenec má plno řečí…
 

Spisování mnoha knih nebere konce…, stěžuje si na závěr.

Kdyby jen tušil…

Jsou ovšem lidé, kteří snad ani nemají čas zahlédnout moře, co se chystá spláchnout naše lidství. Napadlo mě to, když jsem o kterékoliv sobotě či neděli vídal pana Vondráka, jak se v modré kombinéze pohybuje po své stavbě. Kombinéza pozvolna vyblédala a stavba pozvolna narůstala. Někdy jsem ho zaslechl, jak si kdesi v nitru budovy svobodně píská. Budova mi připadala obrovská, rád bych se ho byl zeptal, jaký to je pocit, když člověk postaví něco tak velikého docela sám, ale ostýchal jsem se. Až minulý měsíc mě z ničeho nic pozval dovnitř a předvedl mi svoje dílo. Podlahu předsíně pokrývalo nezkrabatěle položené linoleum, topná tělesa byla bezchybně zavěšena, okenní rámy v místnostech vzorně doléhaly. Stěny byly rovné a kouty pravoúhlé. Zajímal jsem se, kde získal všechny své dovednosti. Řekl, že pracuje jako reklamní grafik. Ptal jsem se na jeho práci, ale vyhnul se odpovědi. Nezdálo se mi, že by ji chtěl přede mnou tajit, spíš nevěděl, co by o ní řekl. Jeho život se vtělil do stavby. Vykládal mi o trubkách různých rozměrů a o svízelích při shánění dlaždic. Všiml jsem si, že ani jedno z oken nevede do ulice, všechna vyhlížela do zahrady. Sotva jsme vystoupili pod střechu, požádal mě, abych počkal na nejvyšším schodu. Sám seběhl dolů, slyšel jsem, jak otevírá jakési dveře. Pak se zničehonic prostora domu naplnila chrámovými tóny. Marně jsem hledal, odkud vycházejí. Když se pan Vondrák nevracel, vydal jsem se ho hledat, abych pochválil dokonalou reprodukční soustavu. Jak jsem scházel dolů ze schodů, uvědomil jsem si, že hudba zní až odkudsi ze sklepa. Sešel jsem tedy dolů a tam jsem uviděl na betonové podlaze harmonium. Za ním už ve zcela vybledlé kombinéze seděl reklamní grafik Vondrák, s hlavou zvrácenou nazad hrál Bacha. „Připravuju se na slavnostní vernisáž domu,“ řekl.

Opravdu několik dní nato konečně použil služeb profesionálů se stěhovacím vozem. Nábytek měl obyčejný, spíše ošoupaný. Večer však nad ulicí vesele zaplanuly světlice.

Trampové vystoupili dříve než já. Psali o takových romány, reportáže, úvahy, natáčeli s nimi rozhovory a o nich filmy, samozřejmě nejenom u nás. Zkoumali je sociologové, psychologové i kriminologové. Mluvili o nich s pochopením, s lítostí i s odporem, všichni se však snažili nalézt a zachytit anebo aspoň zkarikovat jejich tvář. Kdo se o ně zajímá, nechť si vyhledá příslušnou literaturu.

Napadá mě, že se blížíme hranicím. Spotřebovali jsme nejen většinu paliva, barevných kovů, pitné vody, čistého vzduchu, ale také příběhů. Nového není co dodat.

Autoři, aby si to nemuseli přiznat, vymýšlejí si a ze zoufalství anebo z vypočítavosti popisují, jak je dětský hrdina zakopaný do země až po krk a kolem něho krouží vrány, které se chystají vyklovat mu oči, anebo mu dají přihlížet, jak otec předhodí kozlovi svoji nezletilou dceru jako sexuální objekt. Dají hrdinovi prožít orgasmus, když se vrhne na šedesátiletou znehybnělou stařenu, co žije už jenom proto, že je napojena na množství přístrojů. Anebo se snaží čtenáře vzrušit příběhem o chlapíkovi, jehož připravil blesk o mužství. Ti autoři si snad myslí, že přece jen našli nový příběh anebo aspoň nový rozměr hrůzy a ošklivosti, ale myslí si to jen proto, že zapomněli na báji o Oidipovi či o Tantalovi, nečetli si ve Suetoniovi a neprožili ani zlomek z toho, co prožili Dostojevskij, Solženicyn, Čosič či Kulka a s nimi desítky anebo spíše sta miliónů lidí. Z hrůzy ani z ošklivosti, z úchylnosti ani ze zvráceností se příběhy neupletou. Žijou sice ještě lidé, kteří touží po solidaritě a vědí, že život bez důstojnosti není skutečným životem, ale bojím se, že jich ubývá stejně, jako ubývá řemeslníků a jejich tovaryšů, potulných mnichů, mořeplavců, kupců a světoběžníků, co ještě chodili pěšky anebo cestovali koňmo. Ani se nedivím tomu ubývání, většinu lidí to moře všednosti už dávno zaplavilo, i když si stoupali ze všech sil na špičky.

Jak jsem se blížil k sestřenčinu domku, uviděl jsem smavou rómskou sousedku, jak věší prádlo.

Tehdy v zimě, když jsem tu byl za sestřenkou prvně, také věšela prádlo a sotva mě, cizího chlapa, zahlédla, hned mi zamávala, a já jí v odpověď také zamával. Ona potom pokrčila rameny, jako by chtěla povědět: už je pozdě, měl jsi přijít o něco dřív! A usmála se na mě zeširoka, jako by dodávala: ale uvidíme, co se dá dělat! Bylo jí sotva osmnáct let.

Jejího muže jsem uviděl brzy nato. Pod nosem mu rostl mohutný knír a nad jeho mužstvím pivní pupek. Tlapy měl obrovité, nechtěl bych se dostat do jejich sevření.

Sestřenice si všimla, že ty dva pozoruju se zalíbením, a řekla mi, že on se jmenuje Šandor a pracuje na statku, ona je Marie. Brali se velice mladí, jí bylo patnáct, teď už mají dvě dcery. Škoda, že jsem neviděl cikánskou svatbu, zalitovala. Pak vytáhla z dřevěné truhly obrázek. Bylo na něm několik ztepilých čarodějek, jak vystupují z auťáku a chystají se k reji se svými družkami. Mezi těmi čarodějnicemi jsem poznal i naši mladičkou sousedku. „Proč jsi ji takhle vymalovala?“ zeptal jsem se tehdy.

„Však ona se mezi ně hodí,“ prohlásila sestřenka, a tím ve mně vzbudila ještě větší zvědavost.

Přenocoval jsem tehdy v jejím domku – a příštího rána zahlédl souseda, jak vyšňořen do svátečního se žene na vlak.

Sotva vlak předrnčel, u plotu se objevil prošedivělý elegán. Mladá maminka vyběhla z domu – o čem se domlouvali, jsem nezaslechl, jen občas se ke mně donesl vysoký milostný ženský chichot.

„On se Šandor vracívá až pozdě večer, to už bude zase všechno v pořádku,“ poznamenala sestřenka.

Za chvilku nato sousedka zahalená do vlňáku vyrazila i s dětmi za chlapíkem.

Jenže v poledne byl neočekávaně manžel zpátky. Náhodou jsem ho zahlédl, jak spěchá od nádraží. V obrovité tlapě svíral dva balíčky. Chvíli bouchal na vrátka, když dlouho nikdo neotvíral, odemkl si sám. Pak jsem uslyšel, ačkoliv nás oddělovaly dvě zdi, jak volá její jméno. Několikrát je opakoval, naposledy už vydal jen neartikulovaný řev. Aspoň mi to tak připadalo, snad volal jen z nějaké odlehlé místnosti.

Začal jsem tušit možný příběh, vášně se v něm vznesou vysoko nad hladinu: svobodné, ničivé, úchvatné – až jsem se lekal, aby nenabylo vrchu hloupé a tupé násilí.

Šandor se objevil za chvíli, už nebyl ve svátečním. Navlékl si červenou větrovku a tepláky, za sebou táhl saně. Těm sáňkám jsem nerozuměl, bůhví co anebo koho a v jakém stavu se chystal odvážet.

V úžasu jsem sledoval, jak míří ke stráni, na níž výskala tmavá i bílá drobotina. Za chvíli jsem rozeznal jeho červenou větrovku, jak se řítí dolů po svahu.

V podvečer jsem ho zahlédl v hospodě. Hostinský mu donesl pivo, a já slyšel, jak říká nahlas, aby pobavil i ostatní stoly. „Vypadáš nějak zdrchaně, Šandor!“

Cikán se napil: „Kebyste vedeli, aký som já mal son!“ A hned ho začal vykládat. Desátník ho dal vystřelit až na Mars a on pak musel pěšky na Zem. „Veď ten čurák mi na to dal len tri dni a ja som tak bežal, až som celý smädný.“ Dopil pivo a dodal trpce. „Ešte si to musím zapísať.“

Sestřenka mi vysvětlila, že sousedi museli vzhledem ke svému mládí před sňatkem do manželské poradny. Tam je poučili, jak budovat obapolné vztahy, také je upozornili na význam snů, v nichž promlouvá potlačené podvědomí, které neodhaleno, pudí člověka k nepředloženostem. Šandor se podvědomí tak polekal, že souhlasil s návrhem, aby si sny zapisoval; s nimi pak občas chodí za psychologem. Jenže Šandorovi se většinou nic nezdá, leda o jídle a o vojně. „Tak mu někdy daruju svůj sen s nějakou potvorou,“ končila sestřenka, „a on mi za to naštípe dříví!“

Tak to chodí. Příběhy se zabíjejí dřív, než se stačí zrodit. Ani Shakespeare, kdyby se toho dožil, by si s tím neporadil. Asi by to vzdal ve chvíli, kdy by Desdemona trvala na tom, že Othello musí do manželské poradny. Nicméně nabídku své sestřenky, abychom užívali její chalupy, jsem přijal, i když už jsem nic neočekával. Aspoň krajina tu byla pěkná, mlha, která s večerem padávala, se zdála ještě vonět.

Vstoupil jsem do domku, kde na mě dýchl obvyklý pach barev, šepsu a terpentýnu.

Dlouho jsem se uvnitř nezdržel. Vzal jsem si náčrtník a pastelky a vydal se do krajiny. V bezmračném zářijovém dni se zalesněné vrchy na obzoru chvěly v mlhách a v krajině začínaly převládat odstíny žluti a hnědi. Prošel jsem chatovou kolonií, kde pilní majitelé pracovali na tom, aby jejich sídélka i zahrádky byly v co nejdokonalejším pořádku. Vzduch tu voněl podzimními květy, zrajícím ovocem a čerstvými nátěry. Kousek za kolonií se hnědalo několik trampských srubů, nesl se odtud kouř z páleného dřeva. Dívka ne nepodobná té, s níž jsem cestoval ve vlaku, pumpovala do džberu vodu. Pozdravil jsem ji. Vzhlédla ke mně, oči měla červené – od pláče anebo od kouře. Okamžik na mě hleděla, pak pokývala hlavou a opět se odvrátila ke svému džberu.

Za sruby už začínají louky, které mírně stoupají k lesu. Tam mělkou úžlabinou vede trať. Došel jsem k prvním stromům a hledal výhled, který by mě těšilo kreslit. Kreslím si tady většinou krajinky. Mě to baví, ženě se mé obrázky dokonce líbí, tvrdí, že se v nich projevuje utěšenější, méně rozporná část mé osobnosti.

Krajinu zalévalo slunce, k nebi strmě čněl nedaleký kopec, na jeho úpatí se třpytila hladina rybníka. Několik vrb smáčelo větve ve vodě, od vody ke mně běžela úzká písečná cesta vroubená nízkým křovím, mezi nímž, už docela blízko mě, se tyčil vzrostlý jeřáb, jehož koruna byla plná oranžovočervených plodů. Našel jsem si vyhřátý kámen, posadil se na něj a začal črtat obrys vzdáleného kopce.

„A jediný, co mě tam vzalo,“ vzpomínal včera můj přítel Karel na svoji návštěvu černohorské galérie, „snad kromě Hegedušiče, který je už stejně po smrti, byl starej Generalič. Koukáš, jak jeho kočka sedí v okně, před ní pár jablek a cibulí, a cítíš: ten chlap má invenci jako bejk! On za to nemůže, je opravdu primitiv, nepřemejšlí, nevymejšlí, jen maluje. Třeba nahýho kohouta, jak visí na háku. Dovedeš si představit výmluvnější obraz dnešního světa? Větší pohanu života než je pták, kterého svlíkli z peří? Je to podoba člověka, který už nemá nic: ani Boha, ani naději. Jenže o tom on ani neví, myslí si, že namaloval odranýho kohouta u nich na vsi. Řekni, má to vůbec smysl ještě se namáhat? Nebylo by lepší si poctivě přiznat, že na to nemáme? Ale teď mi pověz!“ napřahoval ke mně svoji kostnatou ruku, „kdo na to ještě má?“

Na to odpovídá Kazatel:

Kdo příliš dá na vítr, nebude sít,
 kdo hledí na mraky, nebude sklízet…
 

Předpokládám, že tuhle krajinu přede mnou už malovalo několik malířů. Kolikrát ji zvěčnili majitelé aparátů na fotografiích, těžko kdo spočítá. Mohl bych ji, abych se nějak odlišil, pojmout třeba kubisticky anebo surrealisticky, namalovat do popředí místo jeřabiny mrtvou hrdličku anebo aspoň obrovského strakapúda s vyrudlým peřím. Mohl bych předstírat, že krajinu vidím ve zcela jiných barvách, než jak ji vidí třeba oko aparátu a nejspíš také oko většiny lidí, ale proč bych to dělal? Kdybych byl malířem, zoufal bych si nejspíš tak, jako si zoufá můj přítel Karel, když shledal, že se mu sotva podaří překročit mez, kterou už před ním dosáhli jiní. Naštěstí jsem se díky zkažené slunečnici navždy zbavil povinnosti vymýšlet cokoliv nového – aspoň na výtvarném poli. Mohl jsem se bez výčitek svědomí těšit tím, že můj jeřáb se aspoň vzdáleně podobá jeřábu, na který právě hledím, a že, až jednou pohlédnu na svůj obrázek, vytane mi snad pohoda právě této chvíle.

Táhle zahoukal vlak, pak se jakoby těsně za mými zády rozdrnčely vagóny.

Někdy mě napadá, že v té zuřivé honbě za něčím novým je cosi chorobného a sebeničivého. Vyhlásili jsme pokrok za modlu. Pokrokem rozumíme něco nového, co tu ještě nebylo, a tudíž to musí být lepší než všechno, co tu až doposud bylo. Nezáleží na tom, pohybujeme-li se v oblasti techniky, vědy, uspořádání společnosti anebo umění. Objevovat nové bylo kdysi vyhrazeno géniům, dneska k téže činnosti stačí potvrzení o absolvování školy anebo aspoň měsíčního kursu a potřebná dávka smělosti, či spíše drzosti. Možná, že bychom udělali lépe, kdybychom se méně zabývali tím, jestli jsme něco zahlédli a vyjádřili nově, a více se starali o to, jestli to, co jsme zahlédli a vyjádřili, je vůbec ještě někomu třeba.

V lese za mnou cosi zapraskalo. Otočil jsem se. Po pěšince kráčela dívka v sukni a v blůzce z modré džínsoviny – na první pohled blíženkyně těch dvou dívek, které jsem dnes viděl: ve vlaku a před chvílí u pumpy. Všimla si mě. Okamžik na mě civěla, připadlo mi, že i ona má červené oči, nejspíš jsem měl vlastní pohled zastřený nějakou rudou mlhou. Trhla sebou, prudce se otočila a kvapně odcházela přímo k úvozu, kterým vedla trať.

Dívka v džínsové sukni by se na obrázku také vyjímala, mohla by se opírat o kmen jeřabiny a hledět na mě zarudlýma očima. Jenže jaký měla vlastně výraz? Poslední dobou mi dívčí tváře připadaly méně výrazné, a stále častěji jsem potkával dívky, které výraz vůbec neměly.

Já si zase zoufám nad tím, že příběhy jsou vyčerpány a řeč tone v moři slov, která už ztratila význam. Člověk je odhodlaný se bránit, ale občas zmalomyslní, když si uvědomí svoji osamělost a svoji bezmoc. Naposledy se mi to přihodilo, když jsem v čekárně u lékaře zvedl ze stolku obrázkový časopis a dočetl se v něm, že „rozsáhlá kabelizace je neodmyslitelnou součástí každé elektrifikace, že úspěšně rozvíjet vědeckotechnický rozvoj předpokládá neúnavně a kvalifikovaně umět…“ Řeč zbavená smyslu – o kráse už se ani neodvažuju zmínit – zesilovaná bezpočetnými megafony zalévá krajinu, vniká do našich domovů, do našich duší, do našich plic, až se jí zalkneme. Nejsem si jist, že se najde aspoň jedna statečná dívka, která by nás, až dotrpíme, důstojně pohřbila.

Jak můžeme dosáhnout opravdové solidarity, když se nedokážeme ani oslovit? Uprostřed davu, kde trávíme své životy, se propadáme do samoty, z níž se nedovoláme ani ve chvíli úzkosti.

Nedávno mi Karel přinesl verše svého přítele básníka, který se krátce předtím oběsil. Báseň zněla:

1… toho dne
 2… toho rána
 3… toho dopoledne
 4… toho poledne
 5… toho odpoledne
 6… toho podvečera
 7… toho večera
 8… té noci
 9… ano právě tehdy
 10… se to stalo
 

Byla to jeho poslední báseň. Jistě věřil, že právě touhle očištěnou řečí se staví proti kalným vlnám otrávených vod, že si strojí člun anebo aspoň vor, na němž dopluje do blízkosti těch druhých, ale pak ho napadlo, že ani z tohoto plavidla se nedovolá, a vzdal to. Hodili ho do hromadného hrobu – a měl to odbyté.

Z dálky znovu houkal vlak, ale já mu nevěnoval pozornost.

Hrstka lidí si zoufá nad hranicí, kterou vidí před sebou. Věří, že ji musejí překonat, jinak zbytečně strávili svůj život na zemi. Ale co ti ostatní? Zůstali kdesi v hlubině, nejenže nedohlédnou k té hranici, ale nedolehne k nim ani slovo útěchy, ani zašeptání, které by přinášelo nějakou naději, láskyplné poselství, které by je dokázalo zasáhnout, jen megafony řvou a obrazovky sinavě září.

Vlak se najednou rozhoukal v těsné blízkosti, nečekaně a urputně, zároveň skřípěly brzdy, pak jsem uslyšel, aspoň mi to připadlo, krátký, ječivý výkřik – a ticho. Neviděl jsem jej, ale slyšel jsem, že vlak stojí.

Vstal jsem, jako bych tím získal lepší možnost zjistit, co se vlastně přihodilo. Ticho trvalo, kdesi v mém sousedství se ozval datel. Výkřik zřejmě vyplodila má obrazotvornost, nezdálo se pravděpodobné, že z úžlabiny, jíž vedla trať, by lidský hlas mohl proniknout až ke mně a navíc přehlušit houkání lokomotivy.

Sedl jsem si opět, poskládal svoje tužky, uložil pokreslený papír do desek a vydal se směrem k trati.

Vlak dosud stál – byl to nákladní vlak.

Zůstal jsem na skalisku, které čnělo těsně nad kolejemi. Z výše jsem uviděl tři železničáře, jak se sklání nad bezhlavým tělem, opatrně se přitom vyhýbali kaluži krve, v níž tonuly modrá blůzka a džínsová sukně i to, co snad zbylo z dívčích paží. Kdybych obešel skalní ostroh, mohl jsem sestoupit až dolů k trati, ale nemělo by to smysl, pomoci už se tu nedalo.

Jeden z železničářů vyšplhal na stroj a za okamžik se vrátil s kusem světlého hadru. Vytřepal ho nejdříve a pak jej položil na zkrvavělé tělo – hadr byl malý a stačil zakrýt jen horní část mrtvoly. Muži se chvíli dohadovali, jejich hlasy ke mně doléhaly, ale jednotlivým slovům jsem nerozuměl. Pak dva muži vyšplhali po schůdkách vzhůru na stroj, třetí stál nehybně u mrtvé, jako by se nedokázal pohnout, teprve po chvíli udělal několik potácivých kroků pryč od přikrytého těla i od stroje. Ti dva na něj seshora křičeli, pak opět sešplhali dolů, vzali ho pod paží a vystrkali společnými silami do schůdků. Za okamžik se dal vlak do pohybu.

Co jsem mohl udělat? Obrátit pohled k nebesům, doufat, že nejsou prázdná, a zašeptat modlitbu.

Vrátil jsem se do domku, uklidil barvičky, chvíli jsem se díval na svůj náčrtek poklidné krajiny, pak jsem jej zmačkal a hodil do koše. Z dálky se ozvala siréna sanitky anebo snad policejního vozu.

Neprovinil jsem se ničím, ale nedokázal jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že jsem si maloval zcela zbytečný obrázek v nepatřičnou chvíli. Kdybych byl jen tušil, že ta dívka se rozhodla to vzdát… Ale co bych byl mohl udělat? Člověk se tak často pokouší promluvit, ale sluchu nedojde. Chtěl by najít anebo jen opakovat slůvko naděje:

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec;
 proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?
 

ale jeho hlas zanikne v řevu vln, které se kolem něho valí.

Ze stěn se na mě šklebily potvory, které mi tu zanechala moje sestřenka, nedokázal jsem tu zůstat.

Venku před plotem mé smavé sousedky postávalo několik ženských. „Už jste to slyšel?“ volaly na mě.

Neprozřetelně, z dětinské touhy předvést svoji mužskou nadřazenost, jsem prozradil, že jsem dokonce mrtvou viděl ležet na trati – a navíc jsem asi poslední z lidí, který zahlédl tu nebožačku živou.

Hned chtěly všechny vědět, co jsem viděl, jak vypadala, vždyť doteď nikdo netuší, sdělily mi, kdo ta mrtvá byla. Zklamal jsem je. Nic jsem nevěděl, leda, že to děvče připomínalo spoustu jiných děvčat, vypadalo tak obyčejně, že mě ničím nezaujalo.

Myslím si, že to byla nějaká z vesnice anebo z osady? Anebo někdo úplně cizí?

Nic jsem si nemyslel. Ale byl jsem si jist, že jsem ji nikdy předtím ani nezahlédl. Už když jsem to vyslovoval, uvědomil jsem si, že ani tím si jist nejsem. Nejsem si jist, jak vypadala, jak tedy můžu vědět, jestli jsem ji někdy viděl?

Zklamal jsem je, ale i tak mě přesvědčovaly, že mou povinností je rozběhnout se na stanici Bezpečnosti a přihlásit se jako svědek.

Poděkoval jsem jim za radu, mně ji stejně pohřbít nedovolí.

Doma mě žena přivítala s úlevou, prý měla celé odpoledne jakési neblahé tušení. A když se odpoledne vracela z práce a v ulici potkala sanitku, strašně se vylekala, že se mi něco přihodilo. Ale byl to jen ten chlapík, který si nedávno dostavěl v naší ulici vilu.

„Co se mu stalo?“

Prý infarkt. Chudák, a tak se tu nadřel. „A cos dělal ty!“ chtěla vědět. „Byl jsi na houbách?“

To, co se přihodilo, mi najednou připadalo tak nepravděpodobné a neskutečné, že jsem zapochyboval, zda se to opravdu stalo, ale rozhodně jsem o tom teď nechtěl vyprávět, žena by nemohla spát.

Řekl jsem, že houby nerostou, maloval jsem obrázek, ale nepovedl se mi.

Večer, žena už ležela, kdosi zazvonil.

Přede dveřmi stála starší osoba v šátku – na první pohled venkovanka. V rozpacích, že ruší o téhle pozdní hodině, se mi snažila připomenout, že ji znám, vídali jsme se přece v krámě v M., ona mě také několikrát zahlédla s náčrtníkem, dokonce jsem maloval jejich chalupu…

Přikývl jsem, ačkoliv jsem si na nic nevzpomínal, a pozval jsem ji do pokoje.

Odmítla se posadit. Nechce mě zdržovat, ale řekli jí, že jsem to byl já, kdo poslední viděl tu…, nemohla najít vhodný výraz, tu, co ji přejeli, a proto si mě dovoluje obtěžovat. V pátek se vracívá její dcera z internátu. Dneska se nevrátila, ačkoliv odtamtud odjela.

Pokusil jsem se ji uklidnit. Dcera se jí určitě ještě vrátí. Rozhodně já jí nepomůžu, děvče jsem sotva zahlédl!

To nevadí, ukáže mi fotografii, přece bych ji poznal. Začala hrabat v kabelce, stále zoufaleji převracela věci, které se v ní skrývaly, ale fotografii nenašla, zřejmě ji v rozčilení zapomněla doma.

Řekl jsem, že to je vlastně dobře, jenom by mi tou fotografií vnutila podobu, o níž bych si nemohl být jist.

A jak se teď dozví pravdu? Holka někdy přijede, ale jindy zůstane u kamarádky, anebo se dokonce ztratí třeba na celý týden. Je taková – toulavá.

„Tak vidíte,“ řekl jsem.

„A co mám tedy dělat?“

„Přece…, pokud si myslíte, že se jedná o vaší dceru, požádáte, aby vám ji ukázali…“

Už tam byla, dívala se na mrtvou, nedovedu si představit, jak je zohavená, nikdo by ji nepoznal. Nikdo! „Já si chvíli myslela, že to je ona, její bříško, ale pak se mi zdálo, že tahle měla delší nohy. Kdybyste viděl, jak je měla potlučené.“ A rozplakala se.

Řekl jsem, že si myslím, že to děvče se pod vlak nemohlo dostat omylem. Domnívá se, že její dcera měla k něčemu takovému důvod?

„Kdo to ví?“ vzlykla. „Vždyť je znáte! Oni si neváží života, oni snad ani nevědí, proč žijí!“ Ještě jednou převrátila věci ve své kabelce. „Nemohl byste přece jen se mnou? Jsem tu autem!“

„Nemá to smysl. Když mi ukážete fotografii, stejně si nebudu jist! Ale vy, když vám mrtvou ukázali, musela jste vidět, jak byla oblečená. Nosila vaše dcera třeba džínsovou sukni?“

„Přece všechny chodí stejně oblíkané. Kdybyste jen viděl tu sukýnku, byla samá krev! Blůzka vypadala jako cizí, ale vždyť ony si všechno navzájem povyměňují. Jste přece malíř,“ řekla najednou, „vy byste nedokázal nakreslit, jak vypadala?“ Odmítl jsem, že bych byl malíř, určitě bych nedokázal namalovat děvče, které jsem sotva zahlédl. „A nějaký prstýnek nenosila?“

„Ne. Vždyť tam by jí ho ukradli.“

„A nějaké znamení?“

Zavrtěla hlavou. „Ale vy jste ji viděl. Jediný jste ji viděl!“

„Paní,“ řekl jsem, „rád bych vám pomohl, ale opravdu se nepamatuju, jak vypadala!“

„A se mnou byste nejel?“

Jak jí mám vysvětlit, že ta dívka, která se mihla za mými zády, neměla tvář, nic kromě trochu zarudlých očí? „Je to marné,“ řekl jsem, „i když mi ukážete fotografii, nepovím vám, jestli to byla ona. Třeba se najde někdo jiný, kdo ji také viděl. A jestli to nebyla ona, přece se vám dcera ozve.“

Šla ke dveřím. „A to mám jen tak čekat?“ Ve dveřích se ještě jednou zastavila. „Ale jestli to byla ona, přece jí musím vypravit pohřeb.“

Na to jsem nepomyslel.

Všimla si toho, že jsem zaváhal. „Nezkusil byste přece jen…“

Odvedl jsem ji do jídelny, a sám odešel do pokoje, vytáhl jsem čtvrtku papíru a vrátil se na to místo. Jeřabiny mi rudě poskakovaly před očima. Pak jsem zahlédl bezvýraznou podobu té dívky ve vlaku, nebyl jsem ji s to zapudit. Vstal jsem a došel k oknu. Zahradu zalévalo měsíční světlo. Po nebi plulo několik rychlých mračen. Zřejmě se změní počasí. Vítr vrzal někde v okapu, jako by skřípala pumpa. Teď, když jsem přivřel oči, zahlédl jsem neurčitou podobu té druhé s vědrem. Větve stromů se sotva patrně chvěly.

Jaký to mělo smysl? Přece ji musí podle něčeho poznat: lékaři, policie, ona sama ji musí poznat, pokud se nebude poznání bránit.

V hloubce pode mnou zahoukal dobře známý vlak. Pak tiše zapraskaly větve. Otočil jsem se prudce, stála tam, několik kroků ode mě! Rozcuchané vlasy jí spadaly přes nízké čelo a přes levé ucho. V pravém uchu jí však visel velký kroužek. Z umělé hmoty anebo snad keramický? Zarudlé oči měla posazeny široko od sebe, obočí krátké a nevýrazné a ve dvou třetinách jakoby přeťaté. Pod tupým nosíkem ústa neúměrně malá vzhledem k příliš velké bradě. Ta brada vysunutá dopředu byla na ní nejvýraznější, pokud bylo v její tváři něco výrazného. A pak, samozřejmě, oči. Ne jejich barva, ale pohled, v němž tkvěla zoufalá úzkost. Ty oči zahlédly právě moře. Moře, které nás všechny hrozí pohřbít pod svou hladinou, mělo krvavou barvu.

Hleděl jsem na obrázek před sebou s úžasem a s nedůvěrou. Kde se vzala ta tvář? Z jaké hlubiny se vynořila a jak souvisí s jakoukoliv skutečnou podobou? Nevnukla mi ji ve své úzkosti ta cizí návštěvnice? Nezpodobil jsem jenom nějakou vlastní podvědomou úzkostnou vzpomínku? Zastrčil jsem pokreslenou čtvrtku pod haldu popsaných papírů. Odešel jsem do jídelny. „Bohužel,“ řekl jsem, „opravdu si nepamatuju. Vraťte se domů. Třeba už na vás vaše dcera čeká!“

„Myslíte?“

Vyprovodil jsem ji ke dveřím.

„Kdo to byl?“ chtěla vědět moje žena.

„Zákaznice,“ řekl jsem. „Chtěla, abych jí nakreslil obrázek.“

„Takhle večer?“

„Lidé jsou podivíni!“

„Vidíš,“ řekla žena, „já ti vždycky říkám, že tvoje obrázky jsou hezké. Projevuje se v nich…“

„Já vím,“ zarazil jsem ji. „Ale tohle nebyl ten případ. Zítra ti to vysvětlím.“

„Pořád musím myslet na toho chlapíka z naší ulice,“ řekla žena, „takových let stavěl dům, a teď, když byl konečně hotov…“ A dodala ještě, že se to tak často stává. Lidé, kteří usilovně směřovali k nějakému cíli, se zhroutí, když ho dosáhnou.

Nejspíš je to pravda. Musí to být hrozné dokončit dílo a nemít už sílu k dalšímu. Představil jsem si, jak pan Vondrák si v podvečer vystoupil až na nejvyšší schod ve svém novém domě, jist si, že si těch pět let dobře a účelně počínal, že tady k němu voda nedosáhne, a vtom je uviděl: moře, jemuž chtěl uniknout, na něž mu až doteď nezbýval čas. Bylo tady, jeho vlny mu šuměly kolem uší, a v tu chvíli to jeho srdce vzdalo.

Člověk si nemá stavět dům, a pokud už jej buduje, nesmí nikdy dokončit poslední schod, neboť odtud je zahlédne.

Kazatel o tom praví:

Podnikal jsem velkolepá díla,
 postavil jsem si domy,
 vysázel vinice,
 založil si zahrady a sady…
 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama
 vykonáno, na své klopotné pachtění,
 a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem…
 

Někdo ani dílo nezačne a už zjistí, že mu síly došly. Zahlédne moře a pochopí, že je nepřeplave. Vlny kolem něho řvou. Zavolá o pomoc, pochopí, že se nedovolá, a vzdá to. Rozběhne se tedy do lesa, uvidí koleje, lehne si na ně a čeká. Takový je to příběh – její jediný a neopakovatelný. Několik vět.

Kdo ji pohřbí? Vylekal jsem se.

Pomalu jsem usínal. Pokud ta mrtvá zůstane neznámá, vezmu kámen a zakopu ho tam u trati. A viděl jsem sám sebe, jak přenáším její podobu anebo to, co za její podobu považuju, do kusu žuly. Aspoň to.

Pak jsem si ještě vzpomněl na mrtvou hrdličku, která to vzdala dnešního rána. Já ji vzal, aby tam neležela uprostřed asfaltového chodníku, a jak jsem ji zvedl, šedivé peří z jejího těla opadávalo, jako podzimní listí ze stromu, a já nevěděl, co s ní počít, protože hodit ji nahou do popelnice jsem nechtěl. Donesl jsem ji tedy až do trávy, kterou obrůstá trať, tam jsem ji položil a pozoroval, jak se stébla nad ní chvějivě vztyčují, jako by chtěla zakrýt její nahotu.

Kazatel také praví:

Shledal jsem, že není nic lepšího,
 než když se člověk raduje z toho, co koná,
 neboť to je jeho podíl…
 

(1983)

    1   >