Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

V kanceláři ve třetím poschodí byla jen hezká ekonomka. Četla si v Dikobrazu a radovala se nad tím, jak jinde panuje v hospodaření ještě větší nepořádek. „Dneska zase nic,“ přivítala mě, „ale máte se prý zastavit kolem deváté na Múzu, že tam přišly štítky. Asi dvacet balíků. Jestli se vám to ještě chce na poslední den tahat.“

„Už se těším,“ řekl jsem, „tenhle týden jsem neměl vůbec nic na práci.“

„Vždyť buďte rád – za ty peníze!“

Mně sice připadalo, že mi dávají až dost peněz za to, že převezu několik tašek s poštou, ale neřekl jsem nic.

„Že prý budete na Chodově dneska vařit něco zajímavého?“ ověřovala si ekonomka.

„Na rozloučenou!“ Podřekl jsem se, že to býval můj koníček.

„A co to bude, jestli se smím zeptat?“

„Kuře a la Rávalpindí,“ plácl jsem, protože pokud mě na vaření něco baví, je to možnost sám si vymýšlet zcela nové a zdánlivě nesmyslné kombinace chutí.

„To je cosi exotického!“

„Vždyť přijeďte ochutnat,“ pozval jsem ji.

„Já nevím,“ řekla, „konec měsíce, samé uzávěrky a přehledy plnění. A náměstek chce plán na příští pololetí.“

Řekl jsem, že mě potěší, pokud přijde, pak jako obvykle zazvonil telefon a já už tu stejně neměl co pohledávat.

Bylo teprve tři čtvrti na osm – do devíti hodin jsem měl spoustu času. Když je člověk poslední den posílkářem, měl by přece jen doručit něco významnějšího než je balík s děrnými štítky. Jenže mé dopisy prezidentovi republiky a jiným mocnostem ještě stále nebyly připraveny k odeslání – a nikdo jiný mi dopis nesvěřil. Došel jsem na stanici metra, a protože právě přijížděla souprava v opačném směru, nastoupil jsem do ní.

Trolejbus do Jinonic už dávno zrušili a nahradili autobusem. Dojel jsem až na konečnou stanici a rozhlédl se bezradně kolem sebe. Nebyl jsem tu od té doby – očekávat, že se tu za ta léta nic nezměnilo, bylo dětinské.

Bloudil jsem chvíli sídlištěm v naději, že na jeho konci najdu uličku s vesnickými domky.

Prostranství mezi domy bylo v tuhle časně dopolední hodinu pusté. Trávníky pokrývalo smetí, dokonce jsem tu zahlédl i duši od pneumatiky a koupelnovou sprchu i s hadicí. Když zavál vítr, ze země se zvedaly celé igelitové plachty a cáry papíru. Vznášely se ve vzduchu jako žalostná napodobenina ptáků.

Jméno ulice jsem si nepamatoval – jenom jméno toho muže, jež mi nebylo nic platné. To bych už našel leda na hřbitově.

Od té doby jsem doručil mnoho dopisů a vzkazů. Tam, kde lidé nedůvěřují poštovní službě ani telefonu, dávají přednost službám osobních poslů. Někdy mě to stálo víc času, než mi bylo milé, ale věděl jsem, že v době, kdy si nikdo nemůže být jist o nikom, zda v něm opravdu přichází ten dobrý posel, je to projev nejvyšší důvěry. Stejně si však myslím, že ten první vzkaz byl ze všech nejdůležitější – aspoň pro mě!

Na Múzu je počítač v patře, zabírá celou obrovskou halu, zatímco programátoři sedí v kumbálku u svých obrazovek. Inženýrka Kosinová zrovna sledovala míhající se barevné číslice. Pak se čísílka zastavila a obraz (...)

(......)