Jan Amos Komenský

LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poutník se z výsoka na svět dívá

VEN Z SVĚTA NIC NENÍ. To když já přemýšlím, anť my se (nic nevím jak) na jakés náramné vysoké věži octneme, takže jsem se sobě pod oblaky býti zdál; z níž já dolů pohlédna, vidím na zemi město jakési, na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice, však jehož jsem přece terminy a meze ze všech stran znamenati mohl. A bylo okrouhle vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopu hlubina jakási tmavá, ani břehů, ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Neboť jen nad městem světlo bylo, za ohradou dále čirá tma.

POLOŽENÍ SVĚTA. Město pak samo rozdělené jsem viděl na nesčíslné ulice, ryňky, domy a stavení, větší i menší, a všudy plno lidu jako hmyzu. K východní straně viděl jsem stojící bránu jakous, z níž ulička šla do jiné brány, vše již k západu hledě; a z té druhé brány teprv se do rozličných ulic města vcházelo; kterýchž ulic nejpřednějších jsem šest počítal, vše od východu k západu vedle sebe běžících; a uprostřed nich byl plac aneb ryňk velmi veliký, okrouhlý; a nejzáze k západu stál na skalnatém příkrém pahrbku vysoký jakýsi stkvělý zámek, na nějž se nejvíc všickni města obyvatelé ohlédali.

BRÁNA VÝCHODU; A BRÁNA ROZCHODU. I dí mi můj vůdce Všudybud: „Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějž se podívati žádostiv byl. Proto jsem tě nejprve na tuto výšinu uvedl, abys sobě naň z cela nejprv pohleděl a jeho spořádání vyrozuměl. Tato východní brána jest Brána života, skrze níž všickni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí. Tato pak druhá bližší brána jest Brána rozchodu, z níž jedenkaždý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací.

STAVOVÉ SVĚTA, NA ŠEST ŘÁDŮ ROZDĚLENI. Ulice zajisté, které vidíš, jsou rozdílní stavové, řádové a povolání, v nichž se lidé usazují. Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni bydlí domovní stav, rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této nejbližší ryňku bydlí stav učených, s pracemi mysli zacházejících. Z druhé pak zde strany jest stav duchovní, k nimž jiní náboženství konati vybíhají.

Za tím stav vrchností a správců světa; nejzáz pak k půlnoci stav rytířský, s věcmi válečnými zacházejících. Aj, jak to ušlechtilé! Onino všecky plodí; tito všecky živí; tito všecky učí; tito se za všecky modlí; tito všecky soudí a před neřády zachovávají; tito za všecky bojují: a tak všickni sobě slouží, a všecko v svém glejchu stojí.

HRAD FORTÚNY, RYŇK OBECNÍ A HRAD SVĚTA. Hrad pak onen k západu jest Arx Fortunae, Hrad Štěstí, na němž zvláštnější lidé bydlí, bohatství tam, rozkoší a slávy užívajíce. Ryňk prostřední pro všecky jest. Neboť se tu ze všech stavů lidé scházejí, a co potřebí, spravují; uprostřed něho jako v centru všeho jest residencí královny světa, Moudrosti."

ZAČÁTEK MATENÍ. I líbilo mi se to spořádání pěkné, a počal jsem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Než to mi se nelíbilo, že jsem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl, takže leckdes jedna do druhé vbíhala: což mi se snadného zmatení a zblouzení znamením zdálo. A k tomu když jsem na tu okrouhlost světa hleděl, zřetelně jsem cítil, že se hýbal a v kolo točil, až jsem se závrati bál. Neboť když jsem po něm sem tam oči obnášel, viděl jsem, an se do těch nejdrobnějších věcí všecko hmýzilo; když jsem ucha nastavoval, všecko tlučením, boucháním, šustáním, šeptem a křikem naplněno bylo.

A PŘI TOM MÁMENÍ. I dí mi tlumočník můj, Mámil: "Vidíš, můj milý člověče, jak rozkošný jest ten svět, jak všecko v něm ušlechtilé? a to zdaleka jen na něj hledě: co pak díš, potom jej po částkách s rozkošemi jeho prohlédaje? I komuž by na něm býti milo nebylo?" Já řekl: "Z dalekať mi se líbí, nevím, jak potom bude." "Všelijak dobře," dí, "jen věř, a již poďme."

ZPŮSOB DĚTINSKÉHO VĚKU. Všudybud dí: "Počkej, ještě mu odtud ukáži, kamž potom nepůjdem. Ohlédni se teď nazpět k východu: vidíš-li, jak se tu z té tmavé brány cosi čmýrá a sem leze?" "Vidím," řekl jsem. A on zase: "To jsou lidé vnově se na svět (sami odkud nevědouc) dostávající, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí: protož jest okolo nich tma a nic, jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a svitá, až teď do této pod námi brány přijdou: tu co se děje, poďme, pohledíme."