<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jiří Kulhánek

CESTA KRVE I – DOBRÁK
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Oldřich Kulhánek & Miloš Ondráček - Známková tvorba 1990-2011 - Kulhánek Oldřich, Ondráček Miloš, Koutecký Josef
 
 
cena původní: 500 Kč
cena: 420 Kč
Oldřich Kulhánek & Miloš Ondráček - Známková tvorba 1990-2011 - Kulhánek Oldřich, Ondráček Miloš, Koutecký Josef
Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů - Chrobák Jiří, Blahut Aleš, Kulhánek Jan
 
 
cena původní: 1045 Kč
cena: 930 Kč
Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů - Chrobák Jiří, Blahut Aleš, Kulhánek Jan
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
 
 
cena původní: 389 Kč
cena: 338 Kč
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

KONEC

Dávka z vulcanu upíra rozsekla vejpůl. Ne že by mu to dvakrát vadilo. Obě poloviny těla pokračovaly v letu — v infra jsem je viděl jako rotující červené skvrny.

Vnější odposlech přenesl několik tupých úderů a praskání dřeva, jak přestřelený trup narazil do džungle. Vlevo nahoře na obrazovce servisního monitoru se objevilo číslo 120. To znamená, že upír spadl sto dvacet metrů od mého transportéru.

„Kontrola zajištění průvlaku,“ řekl jsem.

„V pořádku,“ odpověděl počítač.

Tmu v transportéru rušila jen záře monitorů a kontrolek. Zkusmo jsem zatočil volantem (říkám tomu sice volant, ale je to spíš taková dvojitá volantová výseč — vypadá jako motýlí křídla) a opatrně přidal plyn. Nic se nezměnilo: pneumatiky se mlaskavě protočily, venku byla promočená džungle a tma; a pouze ze směru, kde se zřítil upír, se ozývaly nedefinovatelné zvuky. Když se něco pokazí, kazí se pak už všechno. Saladin (tak se jmenuje transportér) leží v bahně neschopen pohybu. Počítač nedocenil zrádnou zeleň podmáčené trávy a plnou rychlostí navedl mnohatunový kolos do nejodpornější bažiny, jakou jsem kdy viděl. Při pokusech vycouvat stroj zapadl ještě hlouběji — téměř by se dalo říci definitivně. Naštěstí je vzadu dost silných stromů, za které se dá ukotvit lano navijáku. Na to ale musím vystoupit, a na vystupování by bylo nejlepší denní světlo. V černé džungli se k vám mrtváci přiblíží tak nenápadně... A když vám upadnou brýle na noční vidění, je konec.

A teď ten upír.

„Vulcan deaktivovat,“ řekl jsem.

Zvuky, které se ozývaly z místa netvorova dopadu, ustaly. Vnější odposlech automaticky zvýšil citlivost a mezi popraskáváním a šuměním noční džungle, bubláním rašeliniště, svištěním větru a škrabotáním pavoucích nožek se ozvaly lehké kroky.

„Cíl na šesti hodinách,“ řekl počítač. Za okamžik jsem ho uviděl i já. Upír šel k transportéru po cestě a vůbec se nesnažil krýt. Číslo na monitoru se s každým jeho krokem snižovalo. Nad pasem mu bylo vidět deset centimetrů holé kůže, košile končila pod hrudní kostí a její okraj byl potrhaný a sežehlý. Z původně dlouhého pláště odsekla dávka z vulcanu celý spodek, takže zbytek vypadal jako krátký pláštík, co nosívaly striptérky.

Nikdy nepochopím změny v regeneračních schopnostech lidského organismu, změny, které dokáží během necelé minuty zacelit zranění, jako je rozstřelení vejpůl z rotačního kulometu ráže 7.

Číslo na monitoru se skokem zmenšilo na dvacet. Upír přelevitoval třicetimetrový úsek asi pět centimetrů nad zemí a vysoká tráva ho šlehala do bot. Pominu-li schopnost létat a netečnost ke zraněním, dá se poznat, že to není člověk, i podle obličeje. Ne že by se upíří obličej nějak podstatně lišil od lidského, ale ve strnulém výrazu není nic, co člověka dělá člověkem. Jediná emoce (ale to jsem si spíš vymyslel — vidět v těch obličejích emoce) je krutost.

Znovu jsem nechal prověřit průvlak. Kůže na zátylku se mi ježila, už co jsem zaslechl kroky.

Upír mi zmizel ze zorného pole — přelétl nahoru na transportér a dosedl někam na víko nad vulcanem čili přesně nade mě. Po pancíři nad hlavou mi zaskřípaly podrážky jeho bot. Vnější odposlech reprodukoval zvuky tak věrně, že se mi zdálo, jako by mi chodil po temeni. Hned nato se ozvalo další skřípání — podstatně odpornější. To upír začal drásat pancíř nehty. Takhle, když se to napíše, to vypadá směšně — drásat pancíř nehty. Když jsem poprvé viděl skoro milimetr hluboké rýhy v kovu, po kterém sklouzne i protipancéřová raketa, smích mne přešel.

„Do hajzlu sakra himl!“ zaklel jsem. Chci-li vyprostit transportér, musím dříve nebo později ven. To znamená, že musím zlikvidovat upíra. Jediný způsob, který znám, je intenzivní oheň. Jedna z červených kontrolek na řídícím pultu oznamuje prázdnou nádrž napalmometu.

Skřípání nad hlavou neustávalo. K ježení chlupů se přidal nepříjemný pocit sucha v ústech. Polkl jsem a sundal si sluchátka. Mohl bych upíra znovu nechat rozstřílet vulcanem a zkusit stihnout vyprostit Saladin, než se poskládá dohromady. Ale jedna z oranžových kontrolek signalizuje nedostatek nábojů, a stejně myslím, že bych to nestihl. Aspoň s tím suchem v puse by se mělo dát něco udělat. Vstal jsem, došel do střední části transportéru a vyndal z lednice plechovku pomerančového džusu.

„Ven ale musíš,“ řekl Ten druhý.

„To mi ty nemusíš vyprávět.“

„Já jen, aby ses na to nevykašlal.“

„Hm.“

Občas je to dobré, popovídat si sám se sebou. Ujasní se názory. I když; mluvím-li s Tím druhým, vlastně nemluvím sám se sebou. Napil jsem se rovnou z plechovky, a jak jsem zaklonil hlavu, pohled mi padl na zbraně. Mám je na stěně nad postelí (úzkou sklápěcí pryčnou) v gumových úchytech, aby byly po ruce — musí být stále nabité. Většinou je to dobré. Když přemýšlíte o sebevraždě, tak ne. Sundal jsem krátkého heckler-kocha s dvojitým zásobníkem a natáhl závěr — v zásobníku je šedesát dum-dum střel. Upíra tím samozřejmě nezabiju, ale energie navrtaných kulek se celá přenáší do zasaženého objektu. To znamená, že bych ho tím v případě největší nouze mohl na pár vteřin zdržet. Alespoň myslím.

Sklopil jsem postel a otevřel dlouhou pancéřovou schránku pod ní. Uvnitř, vlevo, je pod vrstvou plsti několik oranžových válečků. Dva jsem vyndal a odnesl je na stůl vedle lednice. Válečky vypadají skoro jako plechovky od džusu; jen výstražné nápisy a černé lebky se zkříženými hnáty odrazují od pokusu o konzumaci. Ty nápisy hlásí smrtelné nebezpečí a zakazují s válečky dělat cokoli nepředloženého. Kdo zná, co dokáže termitový granát, ten se při pouhé představě jakékoli nepředloženosti zpotí a roztřesou se mu ruce. Já jsem si ani nic představovat nemusel. Otřel jsem si vlhké dlaně do kalhot.

„Něco udělám špatně a ruce mi uhoří po ramena,“ zašeptal jsem.

„Vidíš všechno moc černě. Spíš tě to spálí celýho,“ řekl Ten druhý.

„Dík za uklidnění.“

Sám se sebou mluvím polohlasně. Většinou nemá smysl křičet. Odvrátil jsem se od granátů, dopil džus a oblékl se. Bunda s chrániči kloubů, neprůstřelná vesta, kevlarovými vlákny vyztužené kalhoty s opancéřovanými stehny, vysoké boty, bezprsté aramidové rukavice.

Termitové granáty byly vyvinuty na ničení bunkrů a pevnůstek: Výbuch, divoké zasyčení a tři tisíce stupňů žhavá tavenina se začne propalovat skrz železobetonové stropy, které vydrží i zásah těžkou pumou. Z lidí v bunkru zasaženém termitovým granátem zbude sotva lopata popelu.

„Jestli to hodíš moc blízko, tak budeš pěkně vypečený,“ ušklíbl se Ten druhý.

„To ty taky.“

Na oči jsem si nasadil brýle na noční vidění. Ačkoli vypadají jako obyčejné zrcadlovky, je to jeden z posledních výkřiků lidské technologie: dokáží plynule regulovat světelný tok dopadající na oči za nimi: v noci zesilovat, na slunci nebo při výbuchu zabránit oslnění. Navíc je lze přepínat buď do infra, nebo do režimu fotonového násobiče. Brýle budu potřebovat, nejen abych upíra v husté tropické tmě viděl, ale i na to, aby mi světelné peklo hořícího termitu nesežehlo sítnice. Pověsil jsem si granáty na opasek vedle pistole, a hecklera do ramenního závěsu. Pak jsem z nástěnné lékárny vyndal poloprázdné stříbrné platíčko s bílými tabletami. Kinetin se jmenují. Na čas vás zbaví strachu, zrychlí vám reflexy a v případě zranění potlačí bolest a úrazový šok. V návodu k použití se píše o případu z Africké války, kdy voják, kterému kulka z leteckého kanónu utrhla obě nohy v kolenou, dokázal pod vlivem kinetinu ujít po pahýlech pětadvacet kilometrů rozžhaveným pískem a zachránit se. Zaškrtil si zbytky nohou cáry kalhot a na pahýly si nasadil vlastní boty.

Má to ale jednu obrovskou nevýhodu. Když kinetin přestane působit, je vám hrozně zle — pokud jste zažili tolik kinetinových otrav jako já, může vás to i zabít. Otevřel jsem druhý džus a polkl dvě tabletky.

„Stejně nemáš moc šanci, víš to, doufám?“ řekl Ten druhý.

Nezbylo než mu znovu poděkovat.

 

* * * * *

 

V první řadě musím upíra dostat dolů z transportéru. Termit by se sice pancířem propálit neměl, ale kdo ví.

„Chce to nějakou návnadu.“

„Třeba tebe.“

„Anebo tebe.“

Vzápětí zabral kinetin.

Klepl jsem na ruční ovládání průvlaku a vyklouzl ven. Počítač za mnou zabouchl.

Mlaskavě jsem doskočil do bahna rozrytého transportérem. Brýle jsem měl přepnuty na fotonový násobič, takže bylo vidět skoro jako ve dne; jen barvy byly místy matné a místy přeřvané. Bahno bylo červené a v hlubokých kolejích stála voda. Uklouzl jsem a s hlasitým šplouchnutím upadl na břicho. Brýle jsem měl naštěstí pevně zaháknuté za ušima.

Nebem se mihl stín.

Překulil jsem se na záda a stiskl spoušť hecklera.

Proud střel vychýlil upíra ze směru tak, že se zasekl do džungle asi dvacet metrů nalevo. To už jsem se hrabal na pevnou půdu a zpod neprůstřelné vesty mi tekla voda. Pod vlivem kinetinu jsem byl s to odhadnout, že upíra zasáhlo něco mezi šesti a devíti kulkami z dvanácti vypálených.

Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhly sotva čtyři vteřiny.

Malý oranžový válec opsal plochou křivku a zapadl do podrostu, z kterého se upír dral ven. Větve silné jako ruka lámal po dvou. Zpomalil jsem ho další dávkou.

To už uběhly čtyři a tři čtvrtě vteřiny.

Vrhl jsem se na zem, nohama k výbuchu.

Mokrá tráva krásně voněla a šimrala v nose. Kinetin některé vjemy zesiluje. Tak vonět trávu jsem nikdy nezažil. Čichat to déle, zvedl by se mi žaludek. Je zvláštní, jak i velmi příjemné vůně, jsou-li příliš intenzivní, dokáží být nepříjemné. V tom okamžiku konečně roztrhla ticho syčivá exploze.

Nejprve mne vykopl otřes země, pak mne připlácla tlaková vlna. V obou případech jsem dostal prudký direkt do nosu. První vjem po výbuchu byl, jako by mi skrz hlavu — od zátylku k očím — prošlehla vlna zlatého světla. Kolem najednou panoval žár.

Vymrštil jsem se na nohy. Všechno hořelo: džungle, vodou nacucaná tráva a snad i to červené bahno. Plameny se na mne řítily v bílooranžových vírech. Jen díky kinetinu jsem nezpanikařil. Přestože bažina hořela také, stále to byla bažina. Vrhl jsem se do toho největšího ohně, prolétl jím a zmizel v řídkém blátě v koleji po pravých kolech saladinu.

Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhlo osm vteřin.

Za minutu se mi přestalo dostávat dechu a měl jsem strach, že by žár mohl bláto vysušit. To by nebyla příjemná smrt. Znatelně zhoustlou hmotou jsem vystrčil hlavu.

Otírat zablácenou rukou zablácené brýle nejde moc dobře, ale to, že z obrovských plamenů zbylo jen několik roztroušených ohňů, vidět bylo. To, že se ke mně žene podivný nízký tvor, také.

Byl sotva pět metrů daleko.

Vyrazil jsem z močálu jedním obrovským skokem. Šťastnou náhodou (občas se to stane) mi přitom do obličeje šplíchla relativně čistá voda a odplavila čmouhy špíny z brýlí. Zastavil jsem na pevné půdě a prudce se otočil.

Ten malý tvor byl pořád upír a pořád šel po mně. Končil přibližně v místech, kde ho předtím přesekla dávka z kulometu. Tentokrát mu ale zbytek těla uhořel. Torzo utíkající po rukou vypadalo ohavně, pod zuhelnatělou kůží bíle svítila žebra, z hlavy ohořely uši, nos i rty. Smrad spáleniny byl nesnesitelný.

Už jsem něco podobného viděl při svém prvním boji s upírem: hořícím napalmem jen částečně zasažená postava drásající pancíř transportéru. I přes žár bylo tehdy vidět, jak pučí nové svazky svalových vláken, které vzápětí černají a odpadávají. Pak ho počítač zasáhl několika dlouhými šlehanci a tvor konečně shořel. Při druhém, a do dnešního dne posledním, souboji s upírem si počítač dal zatraceně dobrý pozor, aby bylo napalmu dost už napoprvé.

Ruka dýmajícího torza mne minula jen proto, že jakmile ji upír zvedl ze země, ztratil rovnováhu. Uskočil jsem a mířidla hecklera mi vylétla před oči. Ve výřezu hledí se usadil upírův levý loketní kloub. Stiskl jsem spoušť a...

A samopal byl zalepený blátem víc, než jsem myslel.

Upír byl zas u mě.

S prudkým rozmachem jsem ho nakopl do zčernalé hlavy. Bylo to, jako bych kopl do skály. Znovu švihl rukou a tentokrát neminul. Drápovité prsty mi servaly maskovací látku neprůstřelné vesty spolu s kapsičkami na zásobníky a úder mne odhodil snad pět metrů daleko.

Upír naštěstí nemohl létat, ale přesto se i po rukou pohyboval zatraceně rychle. Vytrhl jsem pistoli, a jak jsem ležel, vypálil podél pravé nohy jedinou ránu. Víc jsem nestačil.

Kolem obličeje mi zasvištělo něco těžkého a smrdutého.

Bleskem jsem se překulil na bok a kutálel se dál a dál a čekal na poslední úder. Upír dokáže pěstí prorazit díru do stromu. Neprůstřelnou vestu by asi nezvládl, ale co by po takové ráně zůstalo z mého hrudníku...

Nic se kupodivu nedělo. Zarazil jsem válení sudů a šel do kleku, pistoli v natažených pažích.

Upír ležel na začátku pruhu zválené trávy. Zatínal prsty pravé ruky do země a přitahoval se — samozřejmě v mém směru. Vypadal jako obrovská, hnusná, rozšlápnutá, ohořelá housenka. Tím jediným výstřelem z pistole jsem mu (musím přiznat, že naprostou náhodou) roztříštil levé rameno.

Sice jsem ho zasáhl přesně do kloubu, ale stačí minuta, minuta a půl a zas bude v pořádku (může-li se o torzu chodícím po rukou říci, že je v pořádku). Vyskočil jsem na nohy a vyprázdnil do něj zásobník. A střílet z pistole náhodou umím: po kulce do obou loktů, do ramen pro jistotu dvě. Upíra to nezastavilo — nyní se posunoval tak, že se do trávy zakousl a přitáhl se o pár centimetrů smrštěním krčního svalstva. Vyměnil jsem v pistoli zásobník, schoval ji do pouzdra a z úchytky na opasku vyhákl druhý termitový granát. Přepnul jsem ho z režimu VÝBUCH do režimu HOŘENÍ a odjistil.

A přesně v té chvíli mne zezadu objaly dvě ledové paže a přitiskly mi ruce k tělu.

Mrtvák.

V levé dlani jsem svíral bahnem kluzký, odjištěný granát, pistoli jsem měl v pouzdře a nemohl na ni dosáhnout. Cítil jsem, jak mi mrtvákovy zuby rvou látku z límce neprůstřelné vesty. Jedno ze základních pravidel: Mrtvák v džungli nikdy není sám.

V podrostu i na mýtině se najednou začalo mrtváky přímo hemžit. Rychlé toporné pohyby, šedočerné vousaté obličeje, drápovité nehty. Jejich obličeje jsou šedočerné při normálním pohledu, natož přes brýle s fotonovým násobičem. Udeřil jsem hlavou dozadu a zároveň se odrazil nohama tak, abych na mrtváka spadl. Při dopadu jsem s potěšením zaznamenal praskání cizích kostí. Po dvou ranách loktem a prasknutí několika dalších žeber jsem se ze sevření ledových rukou vymanil. To už se po mně ale sápalo deset dalších.

Ovšem, to je známá, až bych řekl standardní situace. Vstal jsem, vyškubl pistoli a z bezprostřední blízkosti začal do strnulých obličejů pálit. Moje devítka takhle zblízka funguje, jako když se kdysi na Velikonoce vyfukovala vajíčka. V čele malá dírka, mozek i s temenem odlétne v dál. Pravda, kdyby se takhle vyfukovala vajíčka, moc skořápek na kraslice by nezbylo.

Pak mi došly náboje.

Celý děj jsem vnímal tak trochu, jako by se mne netýkal. Nebýt pod vlivem kinetinu (a přestože jsem situaci nazval „standardní“), asi bych řval hrůzou. V jedné ruce prázdnou pistoli, v druhé odjištěný termitový granát, kolem sebe deset zabitých a spoustu nezabitých mrtváků. A upír opodál už pomalu rozhýbával pravé rameno. S granátem v ruce jsem nemohl vyměnit zásobník.

Mrtváci po mně šli dál a pěkně tvrdě.

Udělal jsem něco, co bylo na granátu zakázáno tím největším nápisem: V odjištěném stavu jsem s ním prudce udeřil nejbližšího mrtváka do spánku. Dalšímu jsem prorazil čelo hlavní pistole. Granát se začal nebezpečně zahřívat. Odkopl jsem dalšího mrtváka — má bota mu s hlasitým křupnutím roztříštila hrtan. Jenom se zapotácel a znova zaútočil. Ten zlomek okamžiku mi ale umožnil, abych hodil granát a navíc se trefil. To bylo obzvlášť důležité.

A trefil jsem se.

Granát dopadl dvacet centimetrů od upírovy hlavy a z poloviny se zabořil do měkké hlíny. Žár tisíců stupňů bude jen v okruhu dvou metrů od epicentra.

Konečně jsem měl volnou ruku.

Zdřevěnělými prsty jsem zarazil do pažby pistole nový zásobník. Všiml jsem si, že z rukavice, v níž jsem držel granát, se silně kouří.

Mrtvák se mi zakousl do ramene. Zmáčkl jsem spoušť a jeho studený mozek mi cákl na krk.

A pak už bylo jenom teplo. Velké teplo.

Výbuch byl mnohem slabší než ten minulý. Snad by se nedal nazvat ani výbuchem. Zato byl mnohem blíž a zasáhl mne vestoje.

Letěl jsem jako raketa, pryč od saladinu, rovnou mezi mrtváky.

 

* * * * *

 

Poloomráčený jsem se zvedal na nohy a vůbec mi to nešlo. Napotřetí bylo úsilí korunováno úspěchem. Cítil jsem, jak se mi kůže na hlavě nalévá puchýři (zase jednou), nehořlavé oblečení zachvacovaly malé plamínky, roztříštěné brýle mi visely na uchu, ale v jasném svitu požáru jsem je stejně nepotřeboval. Po prvním výbuchu džungle trochu proschla, a o to lépe hořela nyní. Mrtváci se kolem potáceli jako živé pochodně, ale nijak jim to nebránilo, aby se po mně nesápali.

Pistoli jsem stále svíral v pravé ruce; bohužel jsem si o ni vykloubil ukazovák a prostředník. Nebolelo to, jenom jsem těmi prsty nemohl hýbat. Navíc se mi nějak špatně dýchalo. Dobrá zpráva byla, že mé oblečení samo zhaslo.

Pistoli v levé ruce, probíjel jsem se k saladinu. Naštěstí výbuch spolu s torzem upíra odpařil i spoustu mrtváků. Spoustu jsem jich ještě postřílel. Každou ranou jednoho.

Poslední úsek cesty — posledních pár metrů — byl přes předchozí úspěch zlý: brodit se pozadu bažinou, nemoci hýbat jednou rukou, a ještě střílet, to téměř nejde. Pravá paže mi ztuhla až po rameno potom, co jsem s ní musel jednoho hořícího mrtváka praštit jako palicí.

Pak se stalo, co se stát muselo. Upadl jsem na záda. Naštěstí ne do hluboké brázdy po kolech.

 

* * * * *

 

Pohyblivých mrtváků sice nezbylo mnoho, ale na to, aby mne roztrhali na kusy, jich zbylo až dost.

Jako by to nestačilo, znovu mi došly náboje. A všechny další zásobníky mi urval upír spolu s krycí látkou neprůstřelné vesty.

„Kurev sedm,“ zasípal jsem. Prvního mrtváka jsem — jak se nade mnou už už skláněl — kopl do hrudi. Kosti zakřupaly, a jak letěl, strhl s sebou dva další. To mi dalo několik okamžiků, abych z kapsičky na kalhotách vydoloval malý plastikový obdélníček s velkým knoflíkem. Šlo to velmi špatně, levou rukou z pravé, na zip zavřené kapsy. Převaloval jsem se v bahně jako umírající nosorožec.

Než na mne padl další z mrtváků, měl jsem ten malý obdélníček mezi prsty a zuřivě tiskl knoflík. Mrtvák se mi zakousl do předloktí. Bolelo to, ale jeho polámané zuby nepronikly kůží bundy.

„Pal!“ zařval jsem.

Přestože jsem tlačítko stiskl ještě dvakrát a slovo ‚pal‘ zařval snad pětkrát, stále se nic nedělo. Než mi došlo, že citlivá vrstva na knoflíku přes vrstvu bláta nemůže sejmout mé otisky, padl na mne další mrtvák a rukáv bundy pod zuby toho prvního začal povolovat.

Vrazil jsem si palec do pusy a všechno, co na něm bylo, stáhl rty. A znovu jsem stisk knoflík a znovu vykřikl: „Pal!“

Konečně se ozvalo zavytí elektromotoru.

Následoval zvuk připomínající jekot cirkulárky a džungli ozářilo nepřerušované ostré bílé světlo. Počítačem ovládaný rotační kulomet nikdy nemine.

Během dvou sekund zbyly ze všech stojících mrtváků doširoka rozházené cáry masa. Těm dvěma, co na mně leželi, jsem rozbil hlavy pažbou pistole.

Požár po výbuchu granátu už dohoříval a nad mýtinou se válely těžké mraky dýmu. Poslední plameny tančily jako červení duchové.

„Otevřít!“ zachraptěl jsem. Aby mne počítač pustil do saladinu, musel jsem si odkašlat a zkusit to znovu. Přitom jsem v dlani úzkostlivě tiskl plastikový obdélníček. Jenom on mne odlišoval od ostatních případných cílů. Než jsem zachraptěl to ...‚Otevřít!‘, musel jsem se postavit. Jak jsem stál za zádí hluboko zapadlého transportéru, svazek hlavní vulcanu mi mířil do obličeje.

Pak se veřeje průvlaku konečně rozjely do stran.

Padl jsem dovnitř a počítač zabouchl. Na nízký šedý koberec ze mne crčela voda a opadávaly kusy bahna a rozmočeného popela, propletené rozmačkanou trávou. Před očima se mi dělaly různobarevné mžitky a tělem mi začínaly prochvívat první záblesky bolesti. Kinetin v mé lékárně je starý, sotva s čtvrtinovou účinností. Navíc člověk po pár kinetinových otravách (jako já) potřebuje vyšší dávku. Zjišťuji, že dvě tablety mi vydrží sotva čtvrt hodiny. Se zaťatými zuby jsem vstal, dopotácel se k lékárně a hodil si do úst další dvě. Plechovka džusu stála na lednici a mezi mžitky mi připadala jako termitový granát víc než kdy dřív. Pro jistotu jsem si vzal ještě třetí pilulku. Vše, čeho jsem se dotkl, pokrývaly čmouhy červeného bláta; vše páchlo hnilobou a spáleninou.

 

V hlavě se mi motaly útržky zmatených myšlenek a nechápal jsem, proč se cpu kinetinem, místo abych padl na zem a usnul. Nebo spíš umřel. To, že potřebuji vysoké dávky, neznamená, že budu ušetřen post-kinetinových stavů — právě naopak. Když kinetin zabral, už jsem věděl, proč nemohu umřít. Nějaký satelit možná nepřehlédl místo, kde dvakrát krátce po sobě stoupla teplota o tři tisíce stupňů. A tak by se někdo mohl přiletět podívat, o co jde. Třeba Cizinci.

„Musíš zmizet, hochu,“ řekl Ten druhý, „a rychle!“ Po kinetinu mi bylo fajn, veškerá bolest ustoupila, a dokonce i pravá ruka zase začínala reagovat — chytl jsem se za ukazovák a prostředník a s lupnutím vrátil klouby na místa. Vzal jsem si nové noční brýle, nabil pistoli a zastrčil si do kapes pár zásobníků. Než jsem vystoupil, znovu jsem deaktivoval vulcan.

Vybral jsem si dva stromy asi dvacet metrů za zádí transportéru. Tlusté kmeny měly opletené sežehlými liánami a vypadaly zdravě. Těsně nad kořeny jsem je obtočil speciálními popruhy z keramických vláken, natáhl k nim od navijáku saladinu půlcoulové syntetické lano a zahákl ho do úvazů. Nedělalo se to tak snadno, jak to vypadá napsané.

Když se mi konečně povedlo zajistit karabiny, byl jsem po několika dalších kinetinech a už se rozednívalo. Vrátil jsem se k transportéru, a když jsem lezl dovnitř, zdálo se mi, jako bych z džungle zaslechl kroky.

Posadil jsem se do řidičského křesla, kratičkou řadicí pákou zařadil ‚Vzad‘ a tlačítkem vlevo na palubní desce aktivoval naviják. Na hlavní monitor jsem si nechal přepnout obraz toho, co se děje za saladinem: Tenké světlemodré lano vedoucí k požárem zčernalému okraji džungle bylo vidět docela jasně. Stejně tak několik toporných postav.

Prokluzující kola se pomalu rozmlaskala a lano se zdvihlo z rozryté, ohořelými mrtváky pokryté země a začalo se napínat. Napínalo se a napínalo. A napínalo. Pak už drnčelo jako struna. Stromy, na kterých bylo ukotveno, se pomalu nakláněly k sobě a k saladinu a sténavě popraskávaly. Saladin se nehýbal. Pod vlivem kinetinu to na mne nějak nedoléhalo. Jenom jsem si říkal, jestli lano praskne, tak tím strašlivým švihem podsekne půl lesa.

Pak Saladin trhavě poskočil, zastavil, další trhnutí a konečně se rozjel. Velmi pomalu. Záď před sebou hrnula vlnu červeného bahna, po které do stran stékala voda. Těch deset metrů trvalo skoro deset minut. Nezúčastněně jsem přitom pozoroval, v co se změnil ještě před několika hodinami tak úzkostlivě čistý vnitřek transportéru. Koberec byl pokryt vrstvou bahnitých šlápot, křeslo, v němž jsem seděl, lepilo a promáčeně čvachtalo, ovladače se ztrácely pod vrstvou mazlavé špíny. Vlivem kinetinu mi to bylo jedno.

Zadní kola najela na pevnější půdu a zabrala. Saladin se naklonil dopředu a začal se zmítat ze strany na stranu. Napjaté lano kovově zabzučelo a vzápětí se chytl i druhý pár kol, třetí... Transportér se prudce narovnal a byl venku. Znovu se mi začaly dělat mžitky před očima. Nechal jsem stroj vycouvat dál na pevnou půdu, zařadil neutrál a vypnul naviják. Lano zplihlo a prověsilo se. Mžitky zhoustly tak, že než jsem došel k lékárně, téměř jsem přestal vidět. Podlamovaly se mi i nohy. To, že kinetin stářím ztrácí pozitivní účinky, opravdu neznamená, že ztrácí i negativní.

Další tři kinetiny jsem zapil zteplalým džusem.

Když se mi vrátilo „jasné“ vědomí, věděl jsem, že mám sotva dvacet minut času. I přes stupňovanou dávku se doba účinnosti kinetinu zkracuje. Zase jednou se mi vybavila slova z návodu k použití: POZOR! Při předávkování může nastat celkové vyčerpání organismu a smrt. Přestože můj kinetin má stářím sníženou účinnost, je těch bůhvíkolikjsemjichspolykal tablet v rozmezí pár hodin stejně víc než dost. Ale teď mne nic nebolí a nálada se stává povznesenou.

A tak jsem nejdřív udělal to, z čeho jsem měl opravdovou hrůzu: Opatrně jsem si z hlavy začal odmáčet a odlupovat kusy přischlého a připečeného bahna. Puchýře se k němu přilepily a teď praskaly. Nebolelo to. Cítil jsem, jak mi po obličeji stéká puchýřová kapalina.

Podíval jsem se do zrcadla. Z tváří a čela mi visely cáry kůže. Vlasy mi po minulých opařeních a spáleninách už dávno nerostou; aspoň teď nemusím čichat ten dávivý smrad. Na levé líci v roztrženém puchýři prosvítala černočervená skvrna přiškvařeného masa. Vyndal jsem z lékárny mast na spáleniny, vymačkával ji na gázový tampón a opatrným poklepáváním ji přenášel na obličej. Nešlo to moc dobře — i při opatrných poklepech mi spálená kůže opadávala.

Po chvíli snahy jsem přesto vypadal jako muž se žlutou hlavou. „Fajn,“ naposledy jsem se podíval do zrcadla. Když spáleniny nebylo vidět, nebylo to tak zlé. Bez rozmyšlení jsem natáhl závěr pistole, otevřel průchod a vyskočil ven. Musíš odpojit lano, točilo se mi hlavou.

Zapomněl jsem, že transportér už nesedí v bahně — čili tentokrát byl od hrany průchodu k zemi dobrý metr. Dopadl jsem na kolena a pistole mi odlétla do mladého bambusu.

Překulil jsem se, zvedl pistoli a střelil prvního mrtváka do obličeje. Bylo tam totiž i pár mrtváků.

Cítil jsem, že se mnou něco není v pořádku.

Všechno mi bylo tak nějak k smíchu. Potácel jsem se k okraji džungle, střílel do šedočerných obličejů a mlátil po rukou, které se po mně natahovaly.

Jinak bylo krásné slunečné ráno a ještě ani nebylo obvyklé dusno. Z džungle stoupaly kotouče páry a z těch kotoučů se nořili další a další mrtváci.

Bylo jich spíš hodně než pár.

„Možná by sis měl pospíšit,“ řekl Ten druhý.

Jeho hlas (přes mé hlasivky) zněl i mně samotnému — v tichu lesa a mezi čvachtavými kroky mrtváků — nepatřičně. Hodně nepatřičně.

Ustřelil jsem šroub v karabině. Byla zdeformovaná a stejně by nešla rozpojit. Lano se zavlnilo a vyklouzlo z úvazů. Všiml jsem si, jak keramické popruhy na straně odvrácené od transportéru vyryly do kmenů hluboké jizvy a jak kořeny obou stromů povylezly ze země. Vypadaly jako žlutočervení uzlovití hadi. Na to, abych zachránil popruhy, nebylo ani pomyšlení. Zase se mi začínaly dělat ty mžitky.

Z toho, jak jsem se vracel k transportéru, si pamatuji jenom tvrdé zpětné rázy pistole do levého zápěstí a mozky mrtváků tvořící proti ostrému slunci duhově jiskřící fontány. Připadalo mi, že jdu celý den, ačkoli to bylo sotva pár metrů.

Probral jsem se opřený o lednici a v ústech jsem cítil něco šustivého a hořkou chemickou chuť. Snědl jsem zbytek platíčka kinetinu i s plastikovým obalem.

Naštěstí v něm byly už jen dvě pilulky. Otočil jsem se ke dveřím. Byly zavřené a na zabahněném koberci se válely tři ruce. Každá byla jinak dlouhá, měla špinavé drápovité nehty a byla hodně do šedočerna. Průvlak do saladinu zavírá počítač pomocí hydraulického obvodu. Vždy, když jím procházím, mám takový divný pocit. Ty dveře dokáží přeštípnout i člověka v neprůstřelné vestě. Počítač se zatím nikdy nespletl.

Při předávkování kinetinem je nutné do deseti minut nasadit regenerátor a umělou výživu. Zasažená osoba musí být neodkladně převelena pod lékařskou péči. Akutně hrozí celkové selhání organismu. Docela jasně jsem si pamatoval, že v návodu je opravdu použita věta ...převelena pod lékařskou péči.

Dosedl jsem do řidičského křesla.

„Osm minut, hlasité odpočítávání,“ řekl jsem.

„Osm minut, odpočítávání začíná,“ okamžitě zareagoval počítač.

Přestože se mi v hlavě všechno míchalo, o tom, že jsem se předávkoval kinetinem, jsem nepochyboval ani na okamžik. Levou rukou jsem si vyhrnul rukáv na pravé a do loketní jamky vbodl jehlu od plastikového sáčku s výživou. Sáček jsem pověsil na páčku od vysílačky.

„Sedm minut do konce odpočítávání.“

Sedm minut do smrti, bliklo mi hlavou. Jak jsem otočil kohoutkem infuze, udělalo se mi najednou hrozné teplo. Jinak jsem se začínal cítit opravdu špatně.

Kousek pod jehlu infuze jsem do žíly vbodl jehlu injekce s regenerátorem. Zatím jsem si ho nevstříkl, jenom jsem si plastikovou stříkačku pevně přilepil k paži pruhem leukoplasti. Ani mne nepřekvapilo, že jsem oběma jehlami trefil žílu na první pokus. Dneska mám zkrátka štěstí.

„Šest minut do konce odpočítávání.“

Sepjal jsem si na hrudi sponu bezpečnostních pásů.

Natáhnout levou ruku přes tělo a zařadit ‚Vpřed‘. Plný rejd vlevo a zadupnout plyn do podlahy. Třísettunový obrněnec explodoval pohybem: smykem se otočil na místě, od kol vylétly gejzíry rozemleté hlíny, záď podsekla několik stromů a už jsem se řítil přes zrádnou mýtinu — tentokrát těsně podél stěny džungle.

Kola na pravé straně se sice bořila, ale projel jsem.

„Jak daleko dokážeš ujet za šest minut?“ zeptal se Ten druhý.

„Nevím,“ řekl jsem, ale ozvalo se jen zablekotání.

Plynový pedál jsem stále tiskl k podlaze a po úzké, bambusem zarostlé cestě se hnal rychlostí přes sto dvacet kilometrů za hodinu. Obrovský, vibrující a otřásající se stroj na nerovnostech divoce tancoval.

Mžitky před očima houstly.

Uběhla další minuta. A další. Přestával jsem vidět a v levé ruce tisknoucí volant jsem stále častěji cítil, jak počítač vyrovnává místo mě. Džungle po stranách se slila do černozelené masy a po zarostlé cestě se mezi mžitky proplétaly nějaké postavy.

„Jedna minuta do konce odpočítávání.“

Pak už jsem neviděl vůbec — to nastal nejvyšší čas zahájit léčbu. Poslepu jsem stlačil píst injekce s regenerátorem a v hlavě mi vybuchl ohňostroj. Ještě než jsem omdlel, dokázal jsem zašeptat:

„Obsluha vyřazena.“

Počítač převzal vládu nad strojem a zrychlil. Poslední, co mi prolétlo hlavou, bylo, proč jsem počítač nenechal řídit rovnou, a že ho snad napadne, aby na nějakém vhodném místě Saladin ukryl.

I když, může počítač něco napadnout?

 

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist