Jiří Kulhánek

DIVOCÍ A ZLÍ II - HARDCORE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Asfalt explodoval, a už jsem letěl jako družice. Kam s tím ale na mě.

Dotočil jsem čtvrté salto a dopadl na střechu bleděmodrého náklaďáčku, čelem proti Kyberkentaurovi. Střecha se probořila, ale plech nepraskl.

To už jsem měl pažbu reaktivní pušky v rameni a hledí se usadilo na Kyberkentaurovu levém oku. Jak byl vysoký, musel jsem se zaklonit.

Měl jsem nabito průbojnými od Tinkerky.

 

* * * * *

 

Těsně po každém výstřelu následovala kovová rána a zavytí vzduchu.

Prásk! Prásk! Prásk!

Z těch ran se lidem spouštěla krev z nosu a poslední odražená raketka mne div netrefila do ramene. Přestože jsem Kyberkentaurovo oko ani jednou neminul, nic to s ním neudělalo.

Stále se na mě díval. Střízlivě jsem odhadl, že měří sedm metrů.

 

* * * * *

 

„Do hajzlu.“

Kyberkentaur, přestože byl jen šest aut ode mne, nevypálil potřetí, ale rozjel se. Jeho přední kolo bylo široké skoro jako osobáky, které bez námahy lisovalo do asfaltu.

Jak byla auta nahuštěná vedle sebe a lidé nemohli otevřít dveře, krev z okének stříkala v pravidelném rytmu a hodně daleko. Umírající v autech řvali bolestí, postříkaní chodci hrůzou. Tak letmo mne napadlo, jak tohle bratrská propaganda zamaskuje; další úvaha byla horší:

Kyberkentaur mne podle všeho nechce zabít, ale chytit. Protože nyní má přibližně pětimetrové ruce, dostal by mne přesně v okamžiku, kdy bych na něm mohl vyzkoušet Pistol. Takže nezbývá než utíkat.

Chudáci Londýňané.

 

* * * * *

 

Seskočil jsem z náklaďáčku, autu, na které jsem dopadl, se vysypala skla, dalším skokem jsem se dostal na chodník a rozběhl se. Podle plechového rachotu začal akcelerovat i Kyberkentaur.

Nepříjemné bylo, že se lidé, kteří v mlze nevěděli, co se děje, snažili protlačit co nejvíc k tomu řevu a ranám, aby to zjistili - takový je řád světa: když v rádiu řeknou, že se bude dít něco nebezpečného, každý si myslí, že se nebezpečí týká výhradně ostatních - pro sebe to bere jen jako vzrušující pozvánku.

Zvědavost. Zhoubná vlastnost. Kdo z nich mohl tušit, že sotva zůstane jako nezúčastněný divák. Snad nanejvýš jako nezúčastněná mrtvola.

 

* * * * *

 

Hnal jsem se mlhou, a ramenem rozrážel dav. Při nárazech jsem cítil praskání cizích kostí a jediné, co mne utěšovalo, že to zraněné nebude bolet moc dlouho. Kyberkentaur se hnal přesně v mé stopě.

Instinktivně jsem sehnul hlavu a nad dýnkem stetsonu mi sklaplo něco jako lžíce bagru. Je zajímavé, že Kyberkentaurova ruka má přesný tvar lidské ruky - až na tu velikost.

V ostrém úhlu jsem odbočil doprava, odrazil se od kapoty černé limuzíny, přeskočil na střechu zeleného austinu, Kyberkentaurova ruka mne opět minula, uklouzl jsem, druhá kovová ruka dopadla na místo kam bych býval doskočil, narazil jsem na asfalt, překulil se, odpíchl, krátký let, náraz, sesmekl jsem se z prolomeného kufru, chytil rovnováhu a třeni předlouhými skoky se dostal na protější chodník.

Konečně byl čas mrknout za sebe - protože je Kyberkentaur tak velký, předpokládal jsem, že bude mít problémy s otočením.

Nějaké problémy měl, ale bohužel nijak nepřekonatelné. Ovládal své tělo až obdivuhodně. S šíleným ječením nechal protáčet zadní kolo, kontrolovaný smyk zvedl řvoucí vlnu lidí a aut, pak se kolo zabořilo do průčelí domu, přesto smyk nerušeně pokračoval a pokračoval, dokud Kyberkentaur nenabral potřebný směr - stabilitu dorovnával rozpřaženýma rukama.

Zpod protáčejícího se kola létal hořící asfalt a z domu s rozbitým průčelím se řítila lavina cihel, skříní, postelí a křiku - parabolický zářič už mne hledal.

To není dobré.

Představil jsem si, kolik nádrží plných kapalného plynu a benzinu ještě praskne, než monstrum přejede ulici za mnou. A kolik tepla vydá jediný z těch výbojů.

Lidé kolem hulákali takové to: „Co se děje?!“ a „Volejte policii!“ a „Volejte Otce!“ Nikdo pro mlhu netušil, že je úplně jedno, koho zavolají. - Jako smysluplné se jevilo telefonovat maximálně pro pohřební službu.

A žádat množstevní slevu.

 

* * * * *

 

Když Kyberkentaur najel do aut, zase jsem se rozběhl. Za pár vteřin mě stejně dožene, hajzl.

Jako na zavolanou jsem na kraji proudu stojících vozidel zahlédl motocyklistickou přilbu. Prudce jsem změnil směr, ale byl to bohužel jen skútřík, který bych rozsedl. Řidič na rozdíl od ostatních lidí vypadal klidně, tak se alespoň zeptám, kde je Temže.

„Kde je Temže?!“ zabušil jsem na přilbu. Asi se mého desperádského zjevu trochu lekl, protože rázem klidně vypadat přestal a jenom ukázal.

Samozřejmě směrem, z kterého jsem právě přiběhl.

„Grrrr!“

Rozběhl jsem se zpět. Z chodníku se zdvihali lidé, které jsem před okamžikem povalil, a chňapali mi po kabátu.

Kyberkentaur přesně viděl, co dělám - tak přesně, jako já viděl jeho.

Právě se hnal uprostřed aut, tak zabrzdil a opět změnil směr - automobily se pod jeho obrovskou hmotou chovaly jako papírové krabičky pod koly bicyklu. Jak je smýkající se monstrum tlačilo do stran, dělaly se z nich vysoké valy a tekl po nich benzin a kouřící krev.

Pak to konečně bouchlo.

 

* * * * *

 

Praštil jsem sebou na zem, tak mne stěna řvoucího ohně přelétla, aniž bych esteticky utrpěl.

 

* * * * *

 

Všude kolem pršely hořící trosky a cáry masa. Vyskočil jsem, odstrčil ječící pochodeň a zase se rozběhl. Za patami se mi ozval další výbuch, ale ustál jsem to. I přes dunění plamenů bylo slyšet, jak Kyberkentaur akceleruje.

„Pryč! Z cesty!“ řval jsem a používal modulaci, která fungovala i na šílené stádo přede mnou. Teď už se většina z nich nechtěla podívat, co se děje. Oheň v mlze démonicky zářil, výheň během pár sekund vysušila ulici a pára situaci ještě znepřehledňovala. Lidem zablokovaným v autech jsem poslední barbecue opravdu nezáviděl.

 

* * * * *

 

Běžel jsem o život, a kupodivu jsem najednou zcela jasně věděl, že nejen o svůj: běžel jsem o život celé téhle prokleté planety; lépe o její budoucnost. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě jsem to věděl.

Mezi střechami automobilů jsem zahlédl další motocyklistickou přilbu a zároveň se vzduchem mihl červený rover - mrkl jsem dozadu: Kyberkentaur narazil na náklaďák plný nějakých velkých odlitků, kterým nedokázal projet, a tak si snažil cestu proházet bokem - bohužel, auta, která mu překážela, házel po mně.

Naštěstí ne moc přesně.

A ještě jedno štěstí. Motocykl byl obrovská šestnáctistovka se stříbrným nápisem TRIUMPH na nádrži. To by mě uvézt mělo.

„Vypadni!“ chytl jsem motorkáře za límec a odhodil ho na kapotu vedle.

„Stůj! Ty parch...!“ Nestačil doříci, protože na něm přistálo další auto. Sice to byla jen malá toyota, ale z motorkáře zbyla jen krev a nohy. Předváděly něco jako hodně pokročilý step.

Zmáčkl jsem tlačítko startéru a motor burácivě ožil. Vlevo byla mezera, kterou se snad protáhnu k chodníku.

A protáhl.

Protože byla mlha, motorka sama rozsvítila.

Kyberkentaur už se prosmekl kolem náklaďáku a zase zrychloval.

Demolované vozy duněly jako kanonáda.

Chudáci Londýňané.

Opatrně jsem přejel obrubník, kola tvrdě narazila, ale vydržela.

Otočil jsem plynovou rukojetí na doraz.

 

* * * * *