Jiří Kulhánek

SVŮJ ŽIVOT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Konečně!

Lísteček z pošty se na mě zabělel dírou ve schránce. Už to nemůže být nic jiného. Radostí jsem jí málem neodemkl, jak se mi klíček smekal a kroutil v prstech. Konečně zámek povolil a tolik očekávaný papírek mi vklouzl do ruky.

A je to tady! Očima jsem olízl načmáraná písmena. Venezuela... Okamžitě k vyzvednutí... Dobírka na patnáct tisíc - z toho mě lehce zatrnulo - nebudu mít tak měsíc moc co jíst, ale nakonec s nějakými výlohami na svého koníčka musí počítat každý.

Vrazil jsem papírek do kapsy županu, vzal odpadkový koš a vyběhl z domovních dveří k nedalekému kontejneru. V zářícím modrozeleném jarním vzduchu krušně páchly hnijící odpadky, ale dnes mi to nevadilo. Párkrát jsem zabušil košem o plechový rantl popelnice, aby se odlepily i cibulové slupky, které jsem však nakonec, jako obvykle, musel odpreparovat ručně. Dokonce ani tato odporná cibulovitá amputace nedokázala zčeřit mou radost. Vlastně jsem to ani moc nevnímal.

Zpátky k našemu paneláčku jsem po noční bouřkou umytém asfaltu málem dotančil. Schody po třech, koš do kouta, kabát místo županu, peníze, a na poštu. Rychlost a délka kroku by mne na olympijských hrách ověnčila vavříny.

Létací dveře, zápach papíru, lepidla a věčného chvatu. A samozřejmě fronta k okénku, za jehož kazy rozvlněným sklem se duchovitě vznáší tvář věčné a věčně navztekané úřední Slečny. Řada se medově vleče a já se tak nemohu dočkat. Střídavě se na NÍ hrozně těším, a hrozně se bojím, že by se JÍ cestou mohlo něco stát. Přece jenom, Venezuela - Čechy...

Konečně jsem u okénka. Podám Slečně lístek. Zvracivě pohlédne na mé jméno: "Koudelík, Koudelík, Koudelík...," plive před sebe, když listuje zástupem papírů v dlouhé lepenkové krabici.

A já..., já už TO vidím a srdce mi buší o protější zeď. Nevelká bedýnka, tak čtyřicet na čtyřicet, dvacet centimetrú vysoká, polepená řadami cizokrajně různobarevných samolepek, potištěných výstrahami orámovanými černými vykřičníky. V horním víku řady maličkých dýchacích otvůrků...

"Tak těch patnáct tisíc, čoveče! Kam to civíte, já tady mám lidi!" Rychle jsem vytáhl obálku s penězi.

"Stovky! Jéžišmarjá stovky! Kdo se s tim má počítat!" obrátila oči v sloup Slečna. "Nejdřív čumí, a pak stovky!" zabublala a zle mě těmi zasklenými průzory šlehla.

"Svatá pravda, pani," přidal se starší pán v baloňáku, stojící za mnou, "já taky nemám čas trčet tady hodinu..."

...řady maličkých dýchacích otvůrků a žlutá gumová chlopeň na krmení. Ke krabici patří ještě jedna podobná - trochu menší a trochu méně polepená - zásoby jídla do začátku.

"Už zase čumí do blba! No to snad...!" Slečna ječí a je rudá. Fronta se také ozývá už slušně neslušně a dost nahlas.

"Promiňte, promiňte já..."

"Podepište mi to tady a ...!!!" Slečna na mě zuřivě cení oči, až se zdá, že se jí opírají o skla brýlí.

Rychle jsem podškrábl cosi. Slečna vstala a štítivě hodila větší z krabic na pult vedle okénka.

"Čumí a eště má tudle smradlavou škatuli. Vám asi nevadí, žc mě to hnusný škrabotání už vod rána cuchá nervy, co?! Určitě je v tom ňáká potvora, CO ?!" Otočila se k frontě: "Jako bysme jich tu už neměli dost!" Oči všech mě řežou na úplně maličké kousky čehosi, co se nehodí zamést ani třímetrovým smetákem rovnou do kanálu.

"Ježiš, přestante už žvanit, já...!" rozkřikl se pán v jeansové bundičce, stojící ve frontě až vzadu.

Šramotí! V krabici to šramotí! Tudíž je živá! Ale..., ale ta ženská JÍ nazvala obludou! Neslýchané!!

Tím se jí konečně podařilo naštvat i mne. Slečna ta měla stále vyzývavě položenou ruku na mé krabici a dokonce se jí trochu rozjasnil i věčně zapšklý obličej -- mě nově se zrodivší rozladění bylo asi zřetelně vidět, a ta dobrá duše už se těšila na všeobecnou hádku a hlasitý křik.

"Žádná obluda v té krabici není," řekl jsem zvýšeným a přeskakujícím hlasem. "Pouze převzácný exemplář NEPHILIA NEPHILI!"

Rozhlédl jsem se po lidech, jak na ně to slavné a majestátné jměno zapůsobilo... Nechápavě prázdno koldokol!

"Nepil cóo? Co to je za fujtajxl, ty - ty traviči malejch dětí! Vidíte to, lidi?" Ječivě se obrátila na fronrr Slečna. Já to řikala - nejdřív zdržuje, a pak takovádle potvora!" ostentativně štítivě sundala ruku z mé krabice, zatřepala s ní, jakoby sáhla do plivátka, a zatvářila se, že si snad půjde vyčistit i zuby.

Její chování mě pobouřilo již velice hrubě, pročež jsem na ní zařval silným hlasem: "Ani žádný nepil, ani žádná potvora, alébrž Nephilia nephili! Cílenou mutací vyšlechtěný a toho času nejvzácnější a největší pavouk na světě! Vy, vy Slečno jedna stoletá, nevzdělaná!"

"PAVOUK !!!" Slečna zařvala, až vypadla telefonní centrála, a vzápětí skočila přes příruční váhu ukázkové salto vzad.

Druhou krabici mi podal zřízenec na násadě od koštěte, ačkoliv jsem ho ubezpečil, že v ní není nic víc než pár kilo ponrav do začátků, dokud Nephiliu nepřivyknu na naší domácí stravu. Nevěřil mi, hmm..., a nebo spíš právě věřil. V uctivé, nebo spíš štítivé vzdálenosti stojící lidé, se na mne dívali zhnuseně, a na sebe, jací oni jsou pašáci. Rychle jsem z pošty odešel, ještě než vzkřísili omdlelou Slečnu. Ta by, předpokládám, byla schopná zorganizovat mou defenestraci, a to i přes to, že naše pošta má zamřížovaná okna.