<<< Literární doupě
Literární doupě

Jiří Kulhánek

INSTANT

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Oldřich Kulhánek - Exlibris - Kulhánek Oldřich, Koutecký Josef
 
 
cena původní: 500 Kč
cena: 440 Kč
Oldřich Kulhánek - Exlibris - Kulhánek Oldřich, Koutecký Josef
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 187 Kč
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
Blýskání - Kulhánek Petr
 
 
cena původní: 280 Kč
cena: 246 Kč
Blýskání - Kulhánek Petr

 

   1   

 

 

Raz…, dva…, tři…, teď zachřestí klíče, vrzne klika, další šustivě tichý krok a nakonec klapnou dveře.

Klap. Tak.

A jsem sám. Poslední velkáč konečně odešel. Úplně se třesu. Dneska ráno totiž, skoro po půl roce, musíme do Pásma! Tudíž musím hrozně spěchat, a tudíž si nemůžu dojít pro rohlíčky ani vychutnat šeďocha od Pergila. A do Pásma musíme, protože Tánička se zapřísahala, že včera zahlídla dva plyšouny na naší straně Kolejí. Něco takovýho se od vzniku Stoky ještě nikdy nestalo­ – prostě neslýchaná věc. Telefonoval mi to hned včera večer Pepíno; on je nejstarší a nejsilnější. Měl hodně ustaraný hlas, bojí se totiž, že Instant zah… ofin…, tu, no, ofenzívu!, říkal. A zrovna teď! Takže zase do Pásma. Po takový době.

Proto sebou musím mrsknout. Ustlat, koupelna, kuchyň… Ne, tady to uspěchat nejde – to je pravidlo číslo jedna: Nesnídat jako velkáči a instanťáci, – instantní kafe: šplouch, horká předslazená voda, předmazaný chleba, předpečená topinka – všechno v hygienickém igelitolu… Fuj, fuj a třikrát fuj; takový srágory!

Pepíno říká, abych neříkal srágory, že prý to je neslušné; ale jak tomu mám říkat, když to jsou srágory a navíc takový? – to už mi samozřejmě neřek'.

Naštěstí mám dole v lednici pohotovostní zásobu mrkve; taky od Pergila. Usilovně jednu chroupám a vyhlížím z okna. Šedo, nízké mraky, zima. No vý­borně!

Bim, bam, bom, zvonek! Pepíno už je tady!

Teď rychle. Vytáhnout z pod postele kotvu a samopal, natáhnout si boty, I ještě neprůstřelnou vestu… Rychle, rychle! žene mě zvonek. Vyběhnu z koobytu. Po zábradlí jsem u vchodu za chviličku. Dveře z vroubkovaného skla už je vidím: Netrpělivě podupávající Pepíno, zarputilá Tánička v čepici a Karloch s bojovným výrazem.

"No že deš!" řekl Pepíno a obočí nad kořenem nosu se mu přísně ježilo, "padáme!"

No snad se kvůliva těm třiceti pikosekundám nevyvrátíme! To jsem si ale jenom pomyslel. V chvatu dopínám zips a spony na vestě.

Sídliště je šedé jako obvykle. Není vidět ani jeden velkáč a i všichni i instanťáci už jsou ve školách. Jenom na prázdným parkovišti řvou a hrajou si šprčkouni. To jsou jediní, co s námi držej štroudlev, jediný v celým našem ob­rovským Městě. Šprčkouni a my čtyři: Pepíno, Tánička, Karloch a já. Jo a eště Pergilo, kterej sice vypadá jako velkáč, ale není. Jedinej kterej ví a kterej nám věří, tudíž hrozně, ale hrozně moc pomáhá. Nemá nohy, ale o to má šikov­nější ruce. Jezdí na křesílku po svý hračkárně a směje se na nás. Všem nám ušil boty (gum misky jim říkáme), udělal kotvy, a hlavně – několik malejch červe­nejch plastikovejch samopalů – hraček – předělal na pěkně vostrý řehtáky, kte­rý z plyšouna dokážou udělat, jak říká Pepíno, imobilní řešeto. Jo. Přesně tak to říká. (Těm samopalům říkáme pergiláky.)

Běžíme po chodníku Severozápadní ulice, který se obyčejně říká Dlouhá. Slaboučký ozvěny šprčkounskýho řvaní už dávno zanikly v pleskání našich bot. Odbočujeme do uzoučkýho průvlaku mezi domovními bloky. Pár minut rezonujícího, plísní a vlhkým betonem páchnoucího přítmí. Pak se rázem, ja­ko vyplivnuti šedou obludou, ocitáme v Parku.

"Tamhle to bylo," udýchaně ukazuje Tánička k několika zkrouceným ke­řům vyrůstajícím z boulovatého asfaltu. Karloch to s důležitým výrazem obhlí­ží; tss – hledá stopy po plyšounech! Jako by někdy nějaký nechávali!

Běžíme dál. Ostře doprava, pak kolem rohu průmyslovýho bloku a… a ja­ko vždycky mě někde uvnitř něco tak divně zašimrá – tak nějak jako když vám stejná kapka studený vody po zádech, ale uvnitř – Pergilo tomu říká mravenci, ale já stejně nevím, co to mravenci je.

Před náma se táhnou rozpraskaný, špinavý panely Slepý ulice, sevřený v soutěsce nepřátelskejch budov; zleva šedý ticho obrovskejch Armádních skladů, zprava hukot První Automatický (nebo kolikátý). Ale tam daleko na konci, teď ještě dálkou a perspektivou úplně maličkej a nepatrnej, svě­télkuje takovej zvláštní žlutošedej obdélníček. Odsud samozřejmě není po­znat, co to je, ale my všichni dobře víme, co to je. Spletenec houštin, zmrzačenejch stromů, uschlejch kopřiv a pichlavejch šlahounů a…, no prostě Hranice.

Přikrčili jsme se ke zdi První Automatický a běžíme jako o život. Jako vždycky. Poslední budova na týhle straně ulice, přikrčená jako kamínka vedle atomový elektrárny, těsně před Hranicí, je Pergilova hračkárna – snad posled­ní barák ze starý zástavby.

Známý, ušpiněný průčelí, na jehož četných výstupcích leží mnohacenti­metrová vrstva prachu a černejch sazí. Vypadá to odporně – skoro jako instantní kafe – fuj, fuj a třikrát fuj.

Jeden po druhém nakoukneme do špínou osleplého okna, ale na Pergila je ještě moc brzy. U rohu hračkárny zastavíme – jako vždycky, – je to poslední roh Města tímhle směrem – pak už jen Hranice Instantova pásma. Tánička si nervózně kontroluje samopal. Karloch podupává a všem nám stoupá pára od usy. Je zima.

"Buďte opatrný, zatraceně opatrný!" vydechne tiše Pepíno; další obláček páry zvolna mizí k olověnému nebi..

A už je to zase tady: Za poslední rozpraskanou betonovou deskou Slepý ulice je na ní kolmá, neširoká, vyschlým prokřehlým bahnem do nohozlomna hrbolatá cesta, po který, říkal Pergilo, se kdysi dalo objet celý Město. Nad cestou se jako půltunel výhružně naklání změť hraniční džungle.

"Tak do toho!" povzbudil šeptem Karloch sám sebe.

Úzká, černá, zimou zprahlá cesta zachřestí pod nohama; pak už houštiny Hranice.

Pomaličku se plazíme dopředu, každej jinudyma. Pichlavý větvičky mě ta­haj za vlasy. Hlína je cítit stalým olejem a suchým uprášeným listím. Karloch funí a šramotí někde napravo ode mne (měl, by trochu zhubnout). Najednou se přede mnou něco šustlo. Muška samopalu mi sama vyskočila před oči.

Teď mi teprve pořádně došlo, co to vlastně znamená, že plyšouni překročili Koleje. Že prorazili Hranici: už si nikdo nikdy nebude moct bejt ničím jistej. Můžou mě dostat kdykoliv. Třeba když si ráno půjdu pro rohlíčky. Otřásl jsem se.

Teď to ale bylo v pořádku – myš, prej jich právě tady ještě pár přežilo – (no myš, alespoň tomu tak říkáme). Žádnej plyšoun. Sklonil jsem samopal.

Při plazení se mi za límec vesty nasulcovaly takový malý lístečky, kterých je tady ke konci všude vrstva. Svrbí to na krku, lechtá to, ale co se dá dělat. Pak najednou, jako ustřižené, houštiny končí a kus přede mnou se tyčí rezavou, větrem učesanou trávou pokrytej železniční násep. Pepíno už leží na jeho vrchu a Tánička právě přebíhá palouk. Rozběhl jsem se taky, a za mnou (s funěním a praskáním) z houštin vylezl i Karloch. Pak už nahoře na náspu ležíme všichni a přes dávno nepoužívané, hnědou rzí obalené koleje pozorujeme dobře známou placatou a mrazivě ponurou scénu: Hned za Kolejema, pod úpatím náspu, teče Stoka. Za ní je prorezivělý a na mnoha místech děravý plot, na kterým ještě občas visí oprýskané smaltované tabulky se spíš tušenými než k přečtení písmeny, no, my stejně nikdo neumíme číst, ale vypadají asi nějak takhle: VOJENSKÝ PROSTOR. VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN!!

A za tím plotem už je to, čemu říkáme Pásmo: obrovský lán země křížem krážem rozkopaný a rozrytý sítí dávných zákopů, teď zarostlých travou a místy zaplavených smradlavou vodou s duhovými mapami na povrchu.'

No ono říkat tomu území Pásmo není asi to nejpřesnější, spíš by se hodilo bojiště, protože v tom zákopovým labyrintu, na těch třech kilo,metrech mezi Kolejema a Remízem, se už celé věky svádějí boje mezi náma a plyšounama s dřevákama – přičemž doma jsou tam oni – Instantova sebranka.

Teď se nedá nic uspěchat. Těsně před očima mám velkou matku, úplně obalenou prastarou černou kolomazí; z jejího středu na nebe míří tlustý, rzí rozhlodaný šroub. Pražce krásně smrděj karbolkou a umaštěným štěrkem, mezi nima vykukujou chumáčky bledý trávy. Pak se konečně odhodlám kouknout přímo na Remíz. Je stejný jako vždycky. Stromy jsou na tu dálku slitý do černý, neprostupný stěny. Temeno Skládky vyčnívá vysoko nad jejich koruny; je posazené trochu napravo od středu Remízu. A tam, u paty té obrovitánské haldy starých věcí je Hřbitov – sídlo Instanta – zlého ducha, který dostal už všechny lidi, mimo nás čtyř, Pergila a šprčkounů.

"Musíme se tam dostat, dneska prostě musíme!" přerývaně zašeptal Pepíno. Oči mu svítěj. To přece každej ví, že prostě musíme – protože jinak nás teď plyšouni pochytaj v postelích. Musíme… nejdál jsme se zatím dostali k letišti, kdysi dávno, ještě když nás bylo "dost". Od tý doby, co Instantova továrna začala vyrábět dřeváky, to bylo pořád horší a horší. Jó, dostat se na Hřbitov a zničit tu továrnu; jakoby někdo z nás někdy chtěl něco jinýho.

"Já myslím, že bysme mohli," špitla Tánička. Taky myslím, ale mám sevřenej zadek. Ššss – Pepíno nafoukl plynem do zapalovače balónek přivázaný ke špici šípu. Dobrá zbraň – Pepíno umí s lukem jako nikdo. Karloch bziknul svojí malou motorovou pilou. Pak z ní nervózně vytáhnul akumulátor – úplně zbytečně – je jako vždycky v naprostým pořádku. Prudkým pohybem ho zarazil nazpátek a mrknul na mě, jako že on už je připravenej. My s Táničkou máme jen Pergilovy samopaly na dvanáct sifónovejch bombiček. Naposled kontroluju tlak i zásobník na speciální, do kříže napilovaný bročky. Dělá je taky Pergilo, a je to jediný střelivo, který platí i na plyšouny. Tánička na poslední chvíli vytáhla bombičky a dofukuje si samopal. Ššš. Jedna, druhá a dokonce třetí! Tři bombičky! Tss! S nenatlakovaným samopalem až na Koleje…?! Pepíno taky nevěřícně kroutí hlavou. "Holka!" zašeptal opovržlivě, ale já vím, že to nemyslí tak úplně, protože Tánička je na holku náhodou docela fajn.

"Tak už, konečně?" Pepíno je taky nervózní. Pevně stisknu umělohmotnou pažbu a už je to tady. První kolejnice, zachřestí štěrk, druhá, sešup po opačný straně náspu, tmavá studená voda Stoky, těsně pod břicho, co nejmíň šplou­chání a už nám pod nohama šustí nepřátelská tráva. Jeden po druhým mizíme v nejbližším zákopu. Dlouhá ostrá tráva na jeho březích se nad ním naklání a zaplétá, takže nad zákopem tvoří takovou jakousi poloprůhlednou střechu. Přikrčení pod travnatým baldachýnem utíkáme až k první křižovatce. Tady je první kolmej, jak my říkáme – pevnostní zákop. Pevnostní, zákopy jsou mnohem širší a hlubší než spojovací.

Pepíno se kdysi pokusil nakreslit mapu celý Instantovy zóny a snažil se v tom zmatku hromad hlíny, klikatících se zákopů, zatopenejch jímek a rozpraskanejch betonovejch podstavců pod cosi, najít nějaký řád. Ale, jak říkal, kdysi si tu moc dlouho hrálo na vojáky spousta a spousta velkáčů; jedni to překopali zleva, druzí zprava, třetí od Stoky – prostě normální velkáčskej blázinec, řek bych, ale tady jakoby se to někdo ještě pokoušel organizovat, nebo co. No a když pak odsud zmizeli, není divu, že tu po nich zbyl Instant – to tvrdí Pepíno, ale mě se nějak nezdá, že by Instant vznikl, až když odešli. Spíš si myslím, že Instant tu byl vždycky, nejpozdějc' co vzniknul Hřbitov. – ­No nevím.

Ležíme vedle sebe a očima propátráváme každej metr trávy a rozvalin smě­rem k Remízu. Nikde se nic nehýbá, jenom vítr občas rozvlní vysoký bodláky, kterejch je vlevo před náma celý ukrutný pole. Bodláky i na tu dálku suše chřestí. Úplně vpravo je jeden z těch zachovalejších "podstavců pod cosi". Sta­rej rozpukanej beton a trčavý, do tenka vyrezlý armovací dráty. Vítr se otočil a teď fouká od Skládky. V nose šimrá vůně mokré rzi a starého železa.

"Tak dál," vydechl Pepíno. Sklouzli jsme na dno zákopu. Naše opatrné kroky nejsou skoro slyšet. První jde Pepíno s nataženým lukem a připraveným zapalovačem, pak Tánička, já, a nakonec Karloch s pilkou. Neduživá tráva pod něčíma nohama občas zašustí – vždycky se leknu. Za chviličku by se měla ukázat… jo, támhle je. Na pravý straně, asi metr vysoko, je ve stěně zákopu úzká zarostlá díra do dalšího spojováku. Nikde ani dřevák ani plyšounská hlídka. Jestli nebudou ani u začátku prvního šikmáku, tak se něco děje. Proplazili jsme se spojovákem a ocitli se v dalším pevnosťáku. Nic se nezměnilo. Teď musíme projít kolem dvou nepřátelsky zejících vchodů, vedoucích do poloza­valených zemljanek. No vchody, teď už jsou to spíš jenom zpuchřelá dřevěná futra do nikam…, ale je za nimi tma a strašidelno. Aniž by padlo slovo, dáme se do běhu a jenom profičíme kolem. No a teď přijde vstup do prvního šikmá­ku (takhle to vypadá krátký, ale už jsme skrz zákopy ušli pěknejch pár set met­rů). A pořád žádný hlídky. První šikmej zákop prochází bodlákovým polem, v kterým se mění v černej neprůhlednej tunel.

"To je určitě past!" zafuní mi do ucha Karloch a dost vyděšeně se rozhlíží kolem, jako by moh' vidět něco jinýho než hliněný stěny podepřený plesnivou výdřevou, trávu a proužek tísnivě podmračenýho nebe nad hlavou. Krátký blonďatý vlasy má na spáncích ztmavlý potem. Ale nikomu nám není dvakrát nejlíp – takhle daleko jsme nebyli, co plyšouni dostali oba Tomáše.

"Tak jdeme!" Ten Pepíno se snad zbláznil. Vždyť je to přeci tak jasný.

"Chtěj nás nalákat a…"

"No a co?" skočil mi do řeči a zase mu svítěj oči. Já mám zase sevřenej zadek.

"Dneska se tam dostat prostě musíme! Chápeš to?" Trošku se mnou zatřás. "Chápeš to?! Plyšouni ve Městě…" odvrátil se. Jo, já to chápu – prostě musí­me. Ale přesto mám sevřenej zadek a potím se.

I první šikmák byl bez problémů. Ani v mělkejch překopech vedoucích k dírám, do kterejch se kdysi schovávaly tanky, na nás nečekalo nic zlýho. V těch dírách se drží mastná, smradlavá voda, v který jsou napůl utopený pro­rezavělý sudy s flekama zašlý oranžový barvy; mezi nima prej číhaj divný zuba­tý žáby, který místo kuňkání hvízdaj a jsou až nepříjemně velký.

Šikmák nás dovedl hodně napravo – do pátýho pevnostňáku. Teď před ná­ma byla obrovská betonová jímka (spíš vybetonované jezero – skoro půl kilo­metru dlouhý), plná těch sudů, duhový vody, divnejch slizovitejch řas, který se jako živý šplhají po vydrolených stěnách nádrže, a v neposlední řadě zubatých pulců, kteří z té páchnoucí břečky vyskakují jako malí růžoví žraloci. V dálce za jezerem se šediví obrovská betonová plocha letiště, která končí už těsně před Remízem.

Pak bylo třeba dojít až k závalu, který někde v polovině ukončuje pátý pevnostňák. Teď zřejmě nastanou nejkritičtější okamžiky našeho dosavadního života. Všichni funíme a supíme – táhne tady od té "vody" a hrozně špatně se dejchá. Karloch zimničně poškubává pilkou. Vocaď se totiž do dalšího nejbliž­šího zákopu vedoucího správným směrem (druhý západní šikmák) dá dostat jenom po povrchu. Naštěstí lze jít v částečným krytu za cípem bodlákového pole, který je tam ale nepříjemně řídké a tudíž průhledné.

Jdeme v hlubokém předklonu a co nejrychleji. Dlouhá polehlá tráva nás chytá za kotníky a promočené boty dřou do pat. Je to skoro půl kilometru. Rovně na letiště se nedá, protože tam je ta zatracená jímka.

No ale konečně už jsme u toho západního šikmáku. Zuby polámaných trámců výdřevy se na nás cení z temné jizvy zákopu. Tenhle šikmák je zvláštní – je hlubší než pevnostňáky a má hrozně strmý kraje, většinou stále vyztužený dřevem. Jde se jím asi dvě stě metrů, a pak je kvůli dalšímu závalu nutný zno­va vyjít na povrch.

Nastavili jsme s Karlochem záda, aby se Pepíno moh' vyškrábat na před­prseň. Nemyslete si, tenhle šikmák je opravdu dobře dva metry hlubokej a, jak už jsem říkal, po stranách vyztuženej kůly. No a právě pro ty kůly, který se pod tlakem hlíny vyvrátily a trčej ze závalu do všech Stran, teď musíme na­horu.

Pepíno se zachytil, opatrně vystrčil hlavu, rozhlédl. se, přitáhl se, nohy zakmitaly vzduchem, do vlasů nám spadla sprška hlíny, a zmizel za obzorem zákopu. Za malý okamžik se proti kalnýmu nebi objevila jeho rozcuchaná hla­va a konec provazu mě udeřil do ramene.

"Polezte, je to dobrý!"

"Polezte, je to dobrý!"

A nebylo. Právě v tom okamžiku se vzduchem mihlo něco malýho zelenýho.

"Voči!" zařval jsem. Magneziák plácnul do hlíny u našich nohou. Práásk! Zahučelo mi v uších. Rychle jsem se rozhlídnul. Nikdo z nás se do toho na­štěstí nekouknul. Instantmani takhle posledně – před tím půlrokem – dostali Pavlína. Oslepneš jen na deset minut, ale šanci už nemáš.

Plyšouni se valili do zákopu jako hnědá řeka. Samopal se jedovatě rozsyčel. Tánička. Proti řece se napřela přehrada z ječících broků. Kusy molitanu zavíři­ly vzduchem. Nahoře zadrnčel luk. Na chvilku bude pokoj. Když se šíp s ba­lónkem plným plynu a zapáleným doutnákem vystřelí mezi útočící plyšou­ny…, ale to byste museli vidět. I když plyšouni jsou dost veliký – někteří sko­ro jako Tánička – jsou dost lehký. Pepíno seskočil k nám. Luk měl na zádech a v rukou pergilák. Já jsem pokropil dva dřeváky, kteří nám mezitím vpadli do zad. Mám nastavíno na pětibrokový dávky. Z prvního to vyštípalo dlouhý ba­revný třísky a mrsklo to s ním tak tři metry nazpátek. Druhej se ani neotřás a už byl tady. Odrazil se, až mu od nohou vylít drn a skočil na Táničku, proto­že je nejmenší. Karloch byl ale rychlejší. Pilka zabzučela a dřevák i s Karlo­chem zmizeli v pilinovým víru. Než tohodle dřeváka Instant znovuzprovozní, tak se pěkně zapotí.

Plyšouni se rojili nad okrajem zákopu v takovým obrovským množství, že nám nezbývalo nic jinýho než ústup. První zase běžel, Pepíno. Kůly zpevňující boky zákopu se slily do fičící stěny. Samopaly syčely a na jejich krátkých hlav­ních se dělala jinovatka. Broky hlasitě dusaly po dřevu a hlíně, ale většinou se ozýval ostrej praskavej zvuk, s kterým trhaly plyšounskou umělou kůži. Vzduch byl skoro neprůhlednej kvůli obrovskému množství kostiček žlutýho molitanu. Běžíme rychlejc a rychlejc. Zezadu je slyšet rychlý dřevěný klapání. Dřeváci taky běhají pěkně svižně. Plyšouny pro změnu vůbec není slyšet. Před očima se mi míhají hlínou zamazaný podrážky Pepínovejch gummisek. Funím jako centrální ventilace a začínají mě bolet nohy. Skoro pořád střílím. Konečně se objevil spásnej průchod do nějakýho šikmáku. Je naštěstí asi o metr mělčí než zákop, kterým utíkáme – tak z něj budeme moct vylízt všichni naráz a po povrchu utíkat přímo ke Stoce.

Plyšounů a dřeváků je tolik, že se náš ústup změnil v panickej úprk. Teď se na krytí můžem klidně vykašlat – nejdůležitější je rychlost.

Z toho spásnýho průchodu se zničehonic vyřinul proud dřeváků se špagáta­ma. Pepíno, kterej tam už půlkou těla vězel, bezmocně zakopal nohama do vzduchu. Stáhnul jsem ho nazpátek. Žuchnul jako pytel. Ruce už měl skoro svá­zaný. Karlochova pilka ječela a víření sladce vonících pilin ještě znepřehledňova­lo situaci.

Plyšoun na mě seshora skočil jako šílenec. Hlaveň kolmo vzhůru. Proud broků ho na malý okamžik zastavil a vzápětí odnesl vysoko do nebe. Nízké še­dé mraky zablikaly jeho rozsápaným kožichem – chviličku vypadal jako strop v planetáriu. Na zem se vrátil jako molitanový déšť. Žhavý bič mi přejel po zá­dech. Tánička zametla zákop s moc velikým rozptylem. Naštěstí to schytala je­nom neprůstřelná vesta. Chvilka nepozornosti, a už mi jeden dřevák vrazil hlavou do břicha. Zvrátil jsem se na zem s vyraženým dechem. Pepíno už se naštěstí stačil zbavit lepkavejch provazů. Zlikvidovat dřeváky, kteří mě obsypa­li, mu nezabralo ani moc času.

"Rychle vocaď!" zařval, vrazil hlaveň svýho pergiláku do šikmáku a dlou­hou dávkou ho vyčistil, teda doufám. Pak chytil neustále střílející Táničku a hodil jí nahoru. Něco se odrazilo od výdřevy a spadlo mi pod nohy. Prááásk! Další magneziák. Naštěstí jsem k tomu umělýmu blesku stál zády. Karlochovi vypadla pila z rukou.

"Dělej!" odhodil mě Pepíno k průlezu do šikmáku a sám vyrazil proti dře­vákům, kteří zavalili oslepenýho Karlocha. Vyhoupl jsem se nahoru a rychle se otočil, abych Pepínovi pomohl s Karlochem. Měl vytřeštěněj obličej a široký oči, v nichž panenky nebyly ani jako příslovečný špendlíkový hlavičky. Vytáhnul jsem ho k sobě za límec. Tánička za mými zády střílela jako o život. Plyn jí musel dojít už každým okamžikem. Právě když jsem na to myslel, tak dole po­de mnou Pepínův samopal zasyčel a ztichl – došly mu broky. Tánička zaječela. Vystrčil jsem hlavu nad předprseň. Plyšoun s dalším magneziákem. Napružil jsem to do něj. Stačila krátká dávka. Modrej blesk neškodně švihnul bokem. Překulil jsem se nahoru na trávu, přiskočil k zejícímu zákopu a seshora pokro­pil dřeváky, zle dotírající na bezbrannýho Pepína. Nejvyšší čas! Dřeváci se rozlítli jako hrst párátek. Pepíno ještě stačil vyškrábnout Karlochovu pilku a mohutným odrazem skočil do šikmáku. Tánička znova zaječela – teď v tom byla hrůza. Její samopal ztichnu!. Koutkem oka jsem zahlídnul, jak jí dva velcí dřeváci podrazili nohy a složili na záda. Karloch pořád nic neviděl, jednou ru­kou si mnul oči a druhou kolem sebe zběsile mával. Vyrazil jsem na pomoc Táničce. Několik sebevražednejch plyšounů mi skočilo do cesty. Zakopnul ­jsem o jejich zbytky a po hlavě spadnul do mělčího z obou zákopů. Před oči­ma mi tančily hvězdičky a zlomil jsem si zub. Když jsem se vyhrabal na nohy, uviděl jsem, jak Táničku unáší síla dřeváků, celou omotanou těma lepivejma špagátama. V tom okamžiku se mi znovu zatmělo před očima a nosem jsem se zaryl do dna zákopu. Karlochova slepá pěst se, bohužel, konečně trefila. Má­lem jsem přitom porazil Pepina, kterej pilkou krájel dřeváky útočící průcho­dem z hlubokýho zákopu. Tánička pořád ječela, ale její zoufalý křik se rychle vzdaloya1. "Kotvu, vystřel kotvu!" řval Karloch a poslepu se dral ze zákopu na pomoc. Měl jsem plnou pusu hořký hlíny a v očích slzy. Tánička…

Najednou práskla ostrá rána. Kotva! Táničce se to povedlo! Třeba jí ještě zachráníme! Konečně jsem se vyhrabal na nohy. Něco hlasitě zasyčelo. Kotva! Rozprášil jsem houf plyšounů, který měl Pepíno už už na zádech. Za mnou něco ošklivě křáplo a Karloch tak divně zasténal.

Tánička kotvu sice vystřelila, ale z miliónů možnejch směrů kotva tou nej­nešťastnější náhodou trefila Karlocha přímo do čela. Tudíž, kotva se nezasekla a Karloch byl ke slepotě ještě omráčenej. Než jsem skončil s likvidací plyšou­nů za Pepínem, dřeváci měli i Karlocha. Ještě ke všemu v tom samém okamži­ku ztichla i Pepínova pilka.

"Baterky, do háje!" vykřikl tak nějak ztraceně a mrštil pilou po nejbližších dřevácích. Našich nepřátel jakoby pořád přibývalo. Úspěšně jsem rozstřílel dřeváky obklopující Karlocha.

"Pryč! Musíme se zachránit aspoň mi dva!" najednou mi zaječel přímo do ucha Pepíno, vyskočil ze zákopu a v zuřivém tepotu gummisek zmizel. S nena­bitým pergilákem byl prakticky nahatej.

Zamrazilo mě. Kosil jsem plyšouny po hromadách, ale věděl jsem, že ne­mám šanci zároveň udržet dřeváky z hlubokýho zákopu a oba druhy nepřátel z povrchu.

"Karlochu!" zařval jsem na tiše ležícího kamaráda; měl od Tániččiny kotvy rozraženou kůži na čele. "Karlochu, vstávej! Prosím tě vstávej! Moc tě prosím!" Ani se nepohnul a zase už ho obklopovala chřestící hradba dřeváků. Tániččin jekot už nebylo slyšet. Vyskočil jsem ze zákopu a v dálce, už skoro uprostřed letiště, spatřil masu dřeváků, jak s ní pádí k Remízu, k Hřbitovu a k Instanto­vi… Už jí není pomoci. V tom okamžiku mi v plné míře došlo, že jsem tu zůstal úplně sám. Od Remízu se valily řady a řady Instantových obránců. Bylo mezi nimi vidět i pár starejch růžovejch plastikáčů. Naposledy jsem se podívali na už úplně svázanýho Karlocha a vyrazil za Pepínem.

Běžel jsem, střílel, padal a zase vstával. Dřeváci na třísky, prázdný pytle rozstřílenejch plyšounskejch kůží. Sem tam i křupavý skřípění umělý hmoty, to když se do proudu olova připletl nějaký plastikáč. Daleko přede mnou se míhala Pepínova záda. Byl na tom asi stejně jako já. A zase střelba a pády, střelba a přeskakování zákopu a střelba… A pak konečně Stoka. Studená voda mi pod nohama stříkala tak vysoko, že jsem byl v mžiku promočenej skrz na skrz. Nad hlavou mi svištěly broky. Pepíno si nabil, stál nahoře na náspu a kryl mě. Než jsem se vydrápal k němu (strašně to klouzalo) úplně mě strachy svě­dily záda – snad se plyšouni tentokrát přes Stoku nedostanou.

Pepíno už nestřílel. Ležel jsem na kolejích, třásl se a lapal po dechu.

Pak jsme seděli vedle sebe a koukali do Zóny, kde v dálce, na samém okraji letiště, nesly Instantovy bestie něco těžkýho a objemnýho a určitě úplně zamo­taného do dusivých lepkavých provazů, a my věděli, že to něco je náš kamarád Karloch.

V chladném větru jsme se třásli zimou a oboum nám po tvářích tekly slzy. Celá Zóna se hýbala k Remízu se vracejícími instantmany – byly jich tisíce.

Oba s Pepínem jsme si v tom okamžiku úplně syrově a brutálně uvědomili, že proti Instantovi stojíme už jen my dva, pár šprčkounů a Pergilo, a styděli jsme se tak, že kouknout na sebe by nás nejspíš namístě zabilo.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist