Jiří Kulhánek

INSTANT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Teď sedíme v hračkárně u Pergila a jsme smutný a unavený. Ono se to ne­zdá, ale dnes jsme byli za Kolejema dobrý čtyři hodiny. Pergilo nám uvařil šeďocha a namazal domácí chleba pravým margarínem. Ten margarín je bůhví odkud a navíc strašně drahej – u nás už se nedělá.

"Tak vyprávějte," tiše přijel Pergilo ke stolu, u kterýho jíme. Vůbec se nám nechce, ale když je ticho už moc těžký, Pepíno se do toho trhaně dá. Pergilo poslouchal a jak mimoděk přikyvoval, prameny dlouhejch šedivejch vlasů, který mu obrůstají hlavu už jen v uzoučkém věnečku, se mu vlní po ramenou. Jako krásný šedipád stříbropád. Ke konci vyprávění se mu nespokojeně, až bych řek' pobouřeně, zkrabatila kůže na celý, teď v odlescích světla z ulice temněrudý pleši.

"Tak vy ste je tam nechali a utekli! No teda…!" rozčileně si posunoval svý hranatý půlbrejličky po nose.

"Chápej, Pergi, nedalo se nic, ale už vůbec nic dělat!" Pepíno má zase plačtivej hlas, jak se zoufale snaží přesvědčit aspoň sám sebe. Já radši koukám pod stůl. Ticho houstne jako rychlobeton. Vůně krásných a starých věcí, kte­rými přetékají obrovské regály kolem nás a vůně mnohaletého, velebně usedlé­ho prachu jakoby houstly též.

"Nechat kamarády. Instantovi napospas…! Ani se jim nepokusit pomoct. To bych radši sto let – sto let! – od rána do večera pil instantní kafe zalejvaný z kohoutku s předslazenou vodou… vy dva!"

Br, br, br, instantní kafe. Fuj a třikrát fuj! A sto let a ještě z předslazený vo­dy! Ale když to takhle Pergilo říká a tváří se přitom takhle, tak to myslí smr­telně, ale smrtelně vážně.

Tichá, ale o to horší bouřka pokračuje: "Teď si oba vezmete židle a posadí­te se támhle," Pergilo ukázal k výloze a natažený prst se mu třásl, "a počkáte si na ně! Abyste viděli…" trochu se mu zlomil hlas, odkašlal si a pokračoval: "A ani se nehnete!"

Tak sedíme a skrz prachem osleplou výlohu. koukáme na rozpraskanej be­ton ulice a na špinavou zeď skladiště naproti. Máme tak dvě hodiny na to, abysme si rozmysleli svý hříchy. Ačkoliv je teprve chvíli po poledni, svět venku ztmavnul ještě víc než normálně. Pergilo odjel někam dozadu, do nějakýho ze svých skladů a zavřel za sebou všechny dveře, takže ani jeho šramocení neruší slaboučký dunění vedlejší První Automatický, který jme si už zvykli považovat za ticho. Zvířenej prach se pomalu usazuje a šimrá v nose. Čas se vleče jako starej syntetickej med. Fuj a třikrát fuj.

Nejdřív zachrastilo hraniční křoví, který odsud není vidět, a pak kroky. Dvojí čvachtavé gummiskové kroky. A už jdou; zleva, jako po obrazovce T-dabljůvize, přecházejí před výkladem. Tánička a Karloch. Karlochovi na če­le svítí obrovská bílá leukoplast. Mám strašný cukání vyběhnout a zavolat na ně; všechno jim vysvětlit – a tak. Ale dobře vím, že by to nemělo cenu. Ne­usmáli by se, možná by pozdravili a šli by dál, jako bych neexistoval. A zejtra se vzbuděj přesně v ten samej okamžik jako všichni ostatní instanťáci a půjdou na celej den do školy. Na Hřbitově byli totiž předěláni – jako všichni, který Instant dostal – na instanťáky – jo, pravý a neoddiskutovatelný instanťáky. Snídat budou pravou instantní kávu (fuj třikrát fuj!) a už napořád budou ně­kam spěchat.

Kouknu na Pepína, a když vidím, že brečí, radši se koukám zase na ulici – ale pravda, i mně se to nějak mlží.

Právě nám v celý a ještě větší syrovosti než na Kolejích došlo, že lnstant už ovládnul skoro celý Město, a tomu, aby neovládnul úplně celý, můžeme zabrá­nit jenom my dva. Taky nám došlo, jak jsme proti němu skoro až směšně bez­mocný. Před očima mi vyvstal hroznej obraz, jak plyšouni a dřeváci pořádaj hony na maličký a úplně bezbranný šprčkouny, který odnášej do stínu Sklád­ky, a pak, za slabý tři hodinky, je sice vracej, ale ne už jako maličký řvoucí šprčkouny, ale jako hrozný, přesný, spěchající a strašlivě cílevědomý instanťáčky. Až se z toho do mě dala zima.

"No tak se seberte, chlapci moji. Přece mi tu nebudete pořád bulit!" rozčepýřil nám vlasy Pergilo, kterej na svejch gumovejch kolečkách nepozo­rovaně přijel až těsně za nás. "To už neodpářete, to můžete jenom odčinit ­a starej Pergilo pro vás vymyslel poslední plán… vlastně pro nás. Na tom, jestli se vám ho povede dotáhnout, závisí i moje budoucnost," povzdychl si, a tak divně se na nás podíval. "Teďka jděte domů na krovky, a přijďte sem zejtra – ale až večer – přesně v devět," tajemně se zachechtal: "To už bude ta správná tma!"