Jiří Kulhánek

JE 7:00, PRO DNEŠEK NEJVYŠŠÍ ČAS ZABÍT SVÉHO PRVNÍHO POLICAJTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Za oknem je šedo; kapičky deště stékají po skle a kreslí na něj špinavé cestičky – šedé – jak jinak.

„Někde poblíž bývalé Severní spojky je nepohyblivé vozidlo se dvěma živými příslušníky policejního klanu – pro vás, kdož jste dnešní den ještě nezačali úspěšně, – stačí vzít samopal a svět je váš!“ Dneska se Céva Rumkopff opravdu překonává; asi proto, že sledovanost Stanice prý poslední dobou poněkud opadla. Skulil jsem se z postele, zapálil si listí a z hromady svršků na odřené podlaze vydoloval ponožky.

„A pro vás, kteří jste dnes už přispěli našim hladovějícím spoluobčanům pořádným kusem policejního bůčku, jednu písničku na rozproudění krve – ano, hrají vaši oblíbení Vitriol Faces!“ Pleskání deště zaniklo v burácení kytar. Já Stanici poslouchám rád – jako ostatně každý pilot – taky je to naše klanová Stanice.

Dopnul jsem si spony neprůstřelné kombinézy (je celá černá s malým stříbrným sluníčkem na levé straně hrudníku – jo, jsem pilot, co umí celou Soustavu), automaticky překontroloval zásobník u svého SCORPIA (lovci obyčejně po pilotech nejdou, ale jídla je čím dál tím míň), típnul listí o špinavé umyvadlo a nasadil si helmu (samozřejmě taky černou, s respirátorem, zesilovacíma sluchátkama, infra optikou, no znáte to).

„Otevřít!“ rozkázal jsem dveřím.

„Je sedm hodin dvacet pět minut, těším se nashledanou, pane,“ odpověděly mi dveře; rádio dunící Vitriol Faces ztichlo a zaklapaly zámky. Než jsem otevřel, dobře jsem si prohlédnul monitor, jestli na mě venku nečeká nějaká nepříjemnost. Studený, sychravý vzduch voněl vodou, sírou, kouřem a hnijícími odpadky – no tedy spíš smrděl, musím si sehnat nový filtr do respirátoru. Na ulici se mimo provazů deště a bystřin rachotících přes ucpané kanály nic nehýbalo. Snad jen… Tam u toho vraku u odbočky k bývalé průmyslové čtvrti… Je to (teda spíš byl to) Mercedes z osmaosmdesátýho. SCORPIO mi skočilo do ruky – nemá smysl nic podceňovat – policajtský rádio (Stanice Milice – debilní název, jako ostatně na policajtech téměř všechno) začíná ranní vysílání velice podobně jako naše Stanice: „Je sedm nula nula; nejvyšší čas zastřelit svého prvního pilota!“

V dálce, na sever ode mě, zarepetil samopal SCORPIO, jaké používáme my, piloti. Odpověděla mu policejní rychlopalná brokovnice. Zbytek souboje utichl v jakoby všudypřítomném vibrujícím řevu, který začal úplně z ničeho nic, a jen pomalu a neochotně se vytrácel – akustický jev provázející start z planety s atmosférou (říká se tomu pravděpodobnostní třesk) – naší další šlupce se povedlo odstartovat – no výborně!

Nad zrezivělou a dávným ohněm zprohýbanou kapotou Mercedesu se pomalu objevily dvě ruce, prázdné ruce. Jak jsem již říkal, lovci piloty obvykle nechávají na pokoji. Přesto jsem kolem něj prošel velmi opatrně – ani se nehnul a na strupy pokrytém, neuvěřitelně špinavém ksichtě za průzorem helmy se mu rozlil hluboce servilní úsměv. Jak by taky ne, SCORPIO umí padesát výstřelů za vteřinu a ona úplně stačí jedna kulka; má ráži sice jenom 1.25 milimetru, ale zato vychýlené těžiště a obrovskou rychlost – zásah je smrtelný do osmadevadesáti procent z povrchu lidského těla.

Déšť na plechu hlasitě rachotil a od pusy šla pára; do háje, jestli začne sněžit…! Rychlým krokem a těsně podél zdí (rohy se naopak musí obcházet širokými oblouky) jsem došel až k bezpečnostnímu labyrintu kolem City – komplexu vybudovanýmu z kanalizačního systému a bývalý subwejky – jediné neutrální místo v tomhle děsným městě. V City je zabíjení zakázáno – bdí nad tím Obchodní bezpečnost, a to dost přísně – ne že by jim záleželo na pár životech, ale mnoho smrti kazí kšeft. Zdlouhavě jsem se proplížil bludištěm, sešel po schodišti a prošel kontrolou do klimatizovaných koridorů (to klimatizovaný znamená, že se tu dá jakž takž dýchat bez respirátoru) a zapadnul do jedný laciný jídelny na Firstunterstreet – jmenuje se U Vánočky Freda.

Kulaté pancéřové dveře mi vrátily identif, pozdravily, pustili mě dovnitř a vzduchotěsně za mnou zapadly. Když jsem odevzdal SCORPIO a helmu, otevřely se i druhé dveře – vstup do všech jídelen je velice podobný propustím v našich šlupkách. Akorát místo průniku vzduchoprázdna brání průniku toho všeho válečnickýho harampádí, co všichni taháme sebou. U Vánočky bylo šero a kouřmo. Do nosu mě praštil smrad tak hustej, že se o něj dalo skoro opřít – koncentrát žluklé mastnoty, připáleniny, potu, neexistující kanalizace, nikdy nemytých šlusáků a hnilobných chorob, kterýma jsou snad do jednoho prolezlí.

Ve štrůdlu na jídlo stála opravdu přepestrá směs lidí – to se nikde jinde nevidí. Pár techniků v kombinézách pomocného personálu našeho klanu, pár policajtů ve svejch zelenejch uniformách, pár členů OB, hromada lovců, verbířů, děvek, mnichů a flanďáků a samozřejmě nejvíc šlusáků, kteří někde splašili prachy. Jejich prozatím neúspěšnými kolegy byla podlaha Vánočkovy ratejny doslova zavalená: mrzáci, chemomrzáci, nukleomrzáci, lepromrzáci (ti vypadají asi nejodpornějc – pandemie malomocenství nám utěšeně čistí Matičku – ale kdo se na to má dívat), ženy (to slovo berte s odstupem), muži, transsexmani, děti… chamraď.

Prokopal jsem se davem a stoupl si na konec fronty. Naši na mě kývli (nedá se říct, že přátelsky), lovci mě zaregistrovali (nedá se říct, že nepřátelsky) a policajti po mě přejeli očima zakrytýma zrcadlovými implantáty (nedá se říct, že opovržlivě). To bych jim ostatně ani moc neradil – v Obchodní zóně se nesmí akorát zabíjet – za vyrážení zubů a lámání kostí jsou jenom pokuty.

Zapálil jsem si listí.

„Listí, kruciprdel, pravý listí!“ šlusák se vytáh na špičky a sjížděl alespoň kouř, kterej jsem vydech. Trochu se mi z toho všeho zvedal žaludek a jeho purpurovej, boulovatej a ke všemu zeleně flekatej ksicht mě úplně připravil o náladu. Koukal se na mě jako pes – ten odpornej žebravej, chtivej úsměv. Ještě ke všemu měl jen jedno oko. A ještě ke všemu, když si mě pořádně prohlídnul, tím okem na mě zamrkal a úsměv se mu rozšířil tak, že mu jedna z těch mokvavejch boulí praskla až mi hnis stříknul na rukáv. Nemám rád šlusáky. Hlavně nemám rád jednooký šlusáky – nepříjemně mi to připomíná věc, co mám místo levýho oka já. A jednoocí šlusáci, kteří se na mě smějou a mrkaj, jako že si všimli našeho spříznění, jsou mi vyloženě nesnesitelní.

Já, pokavad nemusím, tak obvykle neubližuju. Tomuhle parchantovi jsem zlomil ruku skoro s potěšením. Zaječel, jako bych ho vraždil. Hluk v místnosti najednou úplně ustal. Naši se na mě ani nepodívali, flanďáci se začali křižovat. Jeden z policajtů se chápavě usmál, lovci si mě změřili s profesionálním zájmem a všichni přítomní členové OB poměrně bleskurychle tasili biče.

Šlusáci se, až na toho „mýho“, tiskli u zdí.

„To je v pořádku, pánové,“ řekl jsem obezřetně se blížícím ÓBákům. „Jenom jsem tady leprounovi musel objasnit svůj názor na jeho ruku v mý kapse,“ lhal jsem a ani se nezačervenal. Šlusák, který se snažil odplazit co nejdál ode mne, zvedl hlavu a chtěl něco říct. Tekly mu slzy.

„Že?“ usmál jsem se na něj. Čelisti mu zaklaply s hlasitým cvaknutím. Ke své různobarevnosti ještě navíc zbledl. Když se takhle směju, tak to nevypadá moc hezky. ÓBák s dvěmi hvězdami na výložkách si strčil bič do podpaží a zachraptěl: „Pořádková pokuta. Tobě, pilote, dvacet ekvivalentů, a tobě,“ kývl na ležícího leprouna, „dva.“ Ten ÓBák chraptěl proto, že měl na krku širokou bílou jizvu – skoro od ucha k uchu a nevypadal, že by se s ním dalo moc smlouvat. Dvacet ekváčů – bylo mi úplně jasný po čem jde. Opatrně, aby přesně viděl, co dělám, jsem vytáhl z kapsy svojí plechovku s listím a dal mu deset cigaret. ÓBák je s úředním výrazem v neštovicema poďobaným ksichtě převzal, vystavil mi stvrzenku o pokutě a vrátil lístek na nouzovou dávku u Armyspasu. Listí je nejtvrdší měna, co existuje.

„Teď ty!“ Šlusák se schoulil do klubíčka. „Honem, nebo tě budu muset prodat na substrát.“ Neuvěřitelně komisní ÓBák. Ten žebrák očividně nic neměl. Jako substrát pro Essenfab měl cenu asi tak osm ekvi.

Ležící troska si zakryla hlavu cípem rozedraného šátku. Jinak by brečel úplně veřejně – sračkoun. Zapálil jsem si další listí a začal studovat jídelníček vyvěšený nad pancéřovaným okýnkem. Zelená písmena vyrudle žhnula a na zdi vpravo od nich čadil malý červený ohníček – plamenomet na uklidňování nepřístojných hostů – před okýnkem je řetězem oddělená diskrétní zóna. Musím si dát něco lacinýho, nenápadnýho – proto taky nechodím do žádnejch luxusních podniků – nesmím na sebe moc velkým rozhazováním peněz upoutávat pozornost fízlounskejch oček. Dám si tatrgelovej recyklát, ale zato dvojitou porci, ať se mám.

„Na, vem si prosím tě mýho medvídka a vrať mi tatínka!“ hlásek tenkej jako prostřelenej amplión mě vytrhnul z kulinářského zamyšlení. Abych vůbec uviděl majitele toho piskláče, musel jsem hluboko sklonit hlavu. Byla to majitelka. Andílek. Zlatý vlásky, oči jako dva leštěný titanový šuskroužky, bledej obličejíček s rudejma skvrnama, navlečená do strašně ušpiněnýho pytle od tatrgelu. Tak šestiletá holčička. Místo rukou měla něco jako zrohovatělé ploutve a neměla nohy – chemo, nukleo, lepro a tak dál mrzák. Mezi těma ploutvema držela držela malýho medvídka ze zelený synplyše a plakala. Dneska všichni pořád nějak řvou. Pozorně jsem si toho medvěda prohlédl. Jasně, poslední vládní akce: Každé dítě – jeden medvěd! Až do týhle chvíle jsem o tom nepřemejšlel jinak než jako o další stupiditě v nedobytnejch jeskyních zalezlejch „šéfů“. Teď mi došlo, že pro tohle škvrně to byla první, jediná a poslední hračka v jeho ne zrovna radostným životě. Vzal jsem jí medvěda (i to je život) a dal zjizvenýmu ÓBákovi ještě jedno cigáro. Plyšovej medvěd za cigáro, a cigáro za život jednoho zaflusanýho šlusáka. Blbej kšeft.

V implantátu v kosti nad levým uchem mi zapulsoval přístupovej kód mýho pées: „Šéfe, mrskni sebou trochu, policajti se začínaj nějak rojit! Mám pocit…“ zaječení rušičky mi málem urvalo hlavu. Beze spěchu jsem do sebe naládoval zbytek tatrgelu a vyklátil se z Vánočkovy jídelny, jako bych měl času nejvíc ze všech pilotů na světě. Dva z policajtů, co jedli u vedlejšího stolu se zvedli taky a s časem na tom byli zřejmě úplně stejně jako já. Dveře mi vydaly moje věci. Nasadil jsem si helmu a pomalým krokem se šinul temnou válcovitou ulicí – ze světel na stropě svítilo, teda spíš žhnulo, jen asi tak každý třetí. V hlavě se mi to ale točilo naplno. Totiž: jestliže policajti znají mojí frekvenci, a jestliže jí dokáží i rušit, znamená to, že mě mají, jak oni říkávají, pěkně rozpracovanýho. Naštěstí to ale neznamená, že jsou schopní moje vysílání dekódovat. Teda aspoň doufám. To by se mi vůbec, ale opravdu vůbec nehodilo. Ti dva se drželi pořád za mnou. Zadní kamerou v helmě jsem si je dobře prohlídnul: zelený uniformy, neprůhledný implantáty stříbrně planoucí v průzorech přileb, krátký rychlopalný brokovnice a vysoký boty na podešvích z mechový gumy. Nechtěl bych se mýlit, ale takhle nějak si představuju policejní specialisty – lovce pilotů. Teda vlastně chtěl bych se mýlit. Zříceninám u východů z podzemí se říká labyrint proto, že byly kdysi upravené tak, aby šance dostat se z City – místa s největší koncentrací lidí – byly pro každého co největší. Když se v dálce objevil jasně osvětlenej průchod ven a policajti zrychlili, bylo to jasný. Rozběhnul jsem se jako o život, a vlastně proč jako. Strouha černý vody tekoucí prostředkem tunelu se mi rozstřikovala pod nohama v gejzírech, který cákaly snad až na strop. Vzduch svištěl na hranách helmy a do uší se zařezávalo ostrý staccato policajtskejch bot za mnou. Světla na stropě se slily do červený, doutnavě žhnoucí čáry.

Stihnul jsem to. Jeden z ÓBáků hlídajících u zátarasu před průchodem nezúčastněně řekl: „Pilot půjde první.“ A bylo.

Rychle jsem se prosmekl mezi metr tlustejma veřejema do volného světa. Mám deset minut, než stráž pustí i policajty. Velice moudrý nařízení. Přede mnou se rozkládala cihlová a betonová změť promáčená deštěm a krví – stejně nikde neumírá tolik lidí jako těsně za východy z City.

Déšť od rána zhoustl a těžké olověné nebe tisklo nadrcené siluety okolních zřícenin k zemi. V přítmí mezi troskama domů se plazila hnědá kyselá tráva. Tady se neodvážej pást ani ti nejzoufalejší šlusáci.

To, že ty dva policajty ÓBáci pustí až za deset minut ale neznamenalo, že nahoře na mě už někdo nečeká. Sotva jsem udělal dva kroky, tak to začalo. Nejdřív se rozeřvala jedna brokovnice kousek napravo, asi dvacet metrů přede mnou. Vír broků se mnou praštil jako s kusem hadru. I přes neprůstřelnou kombinézu to strašně bolí. Druhej fízl mi to napálil přímo do ksichtu. Ještě že jsem si prozřetelně stáhnul bojový hledí. Stejně mi to málem utrhlo hlavu. Brokovnice dělaly takovej krávál, že se v něm repetění mého SCORPIA málem ztratilo; ne tak ostatní efekty. Nejsem zrovna špatnej střelec. Třetí fízl totiž podlehl mylnému dojmu, že už jsem skoro na prkně, když jen tak ležím, a úplně sebevědomě vylezl zpoza zdi, kde se kryl. Nevšim si, chudák, toho sluníčka, co mám na kombošce, a nebo všim, ale nevěděl tak úplně, co znamená. Napálil jsem mu to přímo do ruky ve frajerský bezprstý rukavici. Kulka ze SCORPIA, když vlítne do těla, nevylítne druhou stranou ven, jak by se dalo čekat, ale začne rotovat kolem nejtlustší kosti v okolí. Na ruce v bezprstý rukavici se objevily tři malé mokvavé skvrnky – vzápětí fízlovi úplně vybuchl obličej. Vtom se ozvalo zaječení a v neutuchajícím burácení brokovnice se proti mně vyřítil ten, co začal střílet jako první. Trefil se vždycky; nemohl jsem vstát a z kombošky, do který jedovatě švihaly další a další biče žhavých broků, se mi začalo kouřit. Ale neskočil jsem jim na to. Starej fízláckej trik: jeden se odkryje a pálí do vás ránu za ranou a druhej, na kterýho nedáváte pozor, vás dostane panzerfaustem. Já jsem pozor dával. Jak se černá asfaltová hlavice pěsti objevila nad zídkou, odkud střílel ten druhej, SCORPIO se mi znovu zatřáslo v ruce. Mám nastaveno na dávky po pěti ranách – a mám pocit, že tentokrát jsem neminul ani jednou. Hnací nálož Panzerfaustu explodovala ve víru dýmu a žlutého ohně. Smejklo to se mnou, až se mi tatrgel vzpříčil v krku. Na kombinéze obalený promáčenou betonovou drtí a stříbřitě lesklý od rozmazanýho olova se mi začala usazovat rudá rosa. Tak vidíš, kams to dotáh, panzermetčíku – až na rosu! Než se ten třetí fízl, nevěřícně sledující mému zraku utajené zbytky svého kamaráda, vzpamatoval, zemřel také. Ale ty tři mladý jelita svůj úkol splnily – zdrželi mě.

Nevím jak to ti dva profíci dokázali, ale stačili se dostat z podzemí už za tu chvilku, co trval boj. Pažba brokovnice se mihla jako kyj a vyrazila mi SCORPIO z ruky. Kolem krku se mi se zasyčením obtočila ocelová struna – jo, tak to je jiná! Jak říkám, profíci. Límec bejvá nejslabší místo kombinéz, všech kombinéz. Sice nepovolí, ale co je to platný, když tě přes něj uškrtěj. Po poldovi vlevo jsem hodil nůž. Už jsem začínal vidět rudě a on měl přímo neuvěřitelný reflexy – nůž mu sice stačil useknout špičku nosu, ale to nic nezměnilo na tom, že mě se svým kamarádem škrtil dál – vypadalo to, jako když si hrají na přetahovanou akorát že uprostřed byl můj krk. Druhej nůž už jsem nějak nemoh’ nahmatat. Třásly se mi ruce a taky jsem měl pocit, že jsem se pomočil, ale to už se tak rdoušeným stává. Když už měl být vlastně konec, začali mě táhnout pryč; pak se najednou udělalo strašný vedro – nikdy bych nevěřil, že smrt je teplá.

„Šéfe, vstávej, musíme vocaď!“ samozřejmě, moje milý pées a jeho plamenomety. V hlavě mi hrubě hučelo a domníval jsem se, že mi minimálně praskla tak třikrát kolem dokola. Ohořelý zbytky fízlů kolem na tom byly ale podstatně hůř.

Cesta k naší šlupce byla strašná. Pées mě tam spíš dotáhlo, než že bych došel. Fízlové se rojili jako vši. Naštěstí, jak jsem se potom dozvěděl, pées naši neblahou situaci ohlásilo klanový Stanici a Céva Rumkopff to bezplatně pustil do éteru, a naštěstí i já mám na kosmodromu pár kámošů, kteří nepotřebují rozkaz shora. Teď už jich je o dost míň. A máme i o jeden tajnej kosmodrom ve městě míň – hádejte o kterej – všechny šlupky bohudík stačily ulítnout. Musím někde pro Cévu sehnat láhev skotský – nejradši má Walkera Black Label. Půllitrovka má sice cenu asi jako tři tuny listí, ale můj šlejšák mi za to stojí.