<<< Literární doupě
Literární doupě

Jiří Kulhánek

BEZVĚREC

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Oldřich Kulhánek - Exlibris - Kulhánek Oldřich, Koutecký Josef
 
 
cena původní: 500 Kč
cena: 445 Kč
Oldřich Kulhánek - Exlibris - Kulhánek Oldřich, Koutecký Josef
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
 
 
cena původní: 389 Kč
cena: 330 Kč
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 187 Kč
Vyhlídka na věčnost - Kulhánek Jiří

 

   1   

 

 

"Sakra, už je to tady!"

První výstřel zaduněl pod klenutým stropem ztrácejícím se v neproniknutelné tmě. Následovala ohlušující salva dalších a ozvěna mi zavibrovala lebkou.

V tom okamžiku byl úkryt za mramorovým sloupem tím nejútulnějším místem na světě. Nechtělo se mi odtamtud až bolestně. Musel jsem. Kopanec nenávisti a strachu mne vymrštil z podřepu. Jen tyto dva poslední lidské pocity mě drží pohromadě a já je za to nesnáším.

Noci osvětlovanou mihotavými plameny loučí co chvíli prošlehl záblesk výstřelu. Jako na překážkové dráze jsem hopsal přes trosky práchnivých modlitebních lavic, které si ještě nerozebrali bezdomovci na otop.

Nevím, co mně varovalo. Snad odlesk plamene na široké čepeli nebo zasvištění. S největší pravděpodobností jsem prostě zakopl o nějaký krám. Každopádně jsem v jedné chvíli běžel a v té druhé se válel po zemi mezi střepy z lahve od konzumního rumu. Ve výklenku vedle bezhlavé sochy svatého Augustina stál podobný vychcánek jako já, jenže z druhého tábora. Kdybych neupadl, tak by mi mečem, který právě napřahoval k druhému úderu, provedl pojišťovnou nehrazenou tracheotomii. Reflexivně jsem zalomcoval závěrem brokovnice a zmáčkl spoušť.

Sprška olova udeřila muže v černém hábitu jako beranidlo. Rozemlela ramenní kloub a smýkla jím v dokonalé piruetě, až krví ohodil klečícího světce. Meč se naposledy zablýskl - dokončil třpytivý oblouk a zarazil se mezi starodávné dlaždice. Tělo těžce žuchlo na sv. Gustu a vytvořilo tak názorný obrázek z Kámasútry pro pokročilé.

Něco mě plesklo do zad, až sem nadskočil. Simon - jako obvykle!

"Tak kolik sráčů jsi už sejmul?" zahýkal rozjařeně. "Já si přidávám další dva zářezy," potřásl svým glockem. Dokázal jsem si živě představit, jak se pižlá s diamantovou bruskou na pažbě svého kvéru ze slitiny titanu s nějakým podobným pěkně tvrdým neřádstvem. Simon se zbytkem jednotky a šéfem Frýbem byli už přes rok jediní lidé, se kterými jsem udržoval jakýs takýs kontakt.

"Víš, Sime, občas ti tvůj postoj závidím," ušklíbl jsem se na něj: "Tak, jak může zdravý závidět choromyslnému." Naštěstí mě v doznívajícím rachotu výstřelů neslyšeli.

Zakroužili jsme na místě, zbraně v pohotovosti, záda na záda jako při nějakém extravagantním tanci. Všichni poblíž buď s tichým zurčením krve prosakovali do spodních vrstev nebo patřili k nám.

Bezvládná těla ležela v roztodivných pokroucených pozicích na rozpraskané kamenné podlaze. Trochu mi připomínala bandu mizerně sehraných akvabel trénujících "nasucho". Zítra to krásně rozmáznou v regionálních novinách. Na celostátní je tu příliš málo mrtvol. Bude to něco ve stylu:

Satanistické kulty si opět vyřizovaly účty, a nějaký co nejdetailnější záběr mozku na podlaze. Jestliže neznáte jedenácté přikázání o zvyšování efektivity prodeje, jste v téhle zemi nula.

Puška byla najednou strašně těžká. Položil jsem ji na zem a sedl si na jakousi bednu - třeštící hlavu v dlaních. Takovýhle nepříjemný absťák prožívám obvykle, když už není koho zabít - v těle klesá hladina adrenalinu. Varování nepřišlo žádné.

Ticho chrámu naplnilo ječení odražených kulek, drtících kamenné girlandy a prdelky baculatých cherubínů. Leknutím jsem spadl ze svého provizorního posedu a veden pudem zajíce, skočil za boční oltář. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se z kazatelny snáší náš soukromý anděl zkázy se samopalem v ruce. Ostatní se bohužel schovat nestačili a vytvořili ve středu místnosti několikahlasně sténající valnou hromadu. V téhle chrámové akustice to trochu připomínalo chorál.

Takhle to dopadá, když se někdo snaží hrát na efekt, pomyslel jsem si směrem k muži v černém hábitu, který zrovna měnil v jediné dávce vyprázdněný zásobník malého automatu. V mezičase ještě stihl kopnout postřeleného Simona do žeber, až jej zkroutil do uzlíčku bolesti, lapajícího po dechu.

Když se všichni tak dobře baví, rozhodl jsem se taky přidat. Plížením plazením vpřed jsem vyrazil k pohozené brokovnici. Objektivních pár metrů náhle nabylo podoby subjektivního čtyřicetiletého bloudění po poušti.

"No co, za pokus nic nedám - nejvýš život," blesklo mi poněkud pateticky hlavou. Zvířený prach nepříjemně lechtal v nose. To jsem si naneštěstí uvědomil příliš pozdě. Hromové kýchnutí zaznělo pod vysokou klenbou jako výstřel a až nepříjemně plynule přešlo v střelbu opravdovou.

Palba mne minula jenom o vlásek. Pár odražených kulek proměnilo zbytky okenní vitráže ve skleněnou duhu. Couval jsem po zemi jako obrovský krab poustevník, vyklepnutý z ulity přímo na talíř nějakého gurmána. Ruce mi nepříjemně podkluzovaly v jakési slizké vychládající břečce. Můj kat se zatím krok za krokem pomalu přibližoval. Nespěchal. Věděl, že nemám kam utéct, a tak si to vychutnával. Jeho obličej jsem v šeru neviděl, nicméně fantazie mi v duchu vykreslovala jeho škodolibý úsměšek. Já bych se teda šklebil.

"Teď zkusíme, jestli pověsti o zhoubném vlivu olova na lidský organismus nelžou."

Zemřít rukou špatného komika, tak tomu říkám konec. Před očima mi, jak to v podobných situacích podle béčkových filmů bývá, začal probíhat život. Nic moc zvláštního, některé pasáže bych radši pustil rychloposuvem. Nicméně mi jen díky tomu nestačil strachem povolit svěrač.

Přibližně někde kolem puberty jsem zády do něčeho narazil. Trvalo chvíli, než mi došlo, co to je. Opravdu jen chvíli. Teď jsem do toho už neměl co kecat - jednaly reflexy: Ruka hmátla bleskurychle za záda, vytrhla z dlažby obřadní meč a hodila jim jako obrovskou šipkou přímo do černého.

Muž v černém hábitu ještě stihl zmáčknout spoušť. Zamířit už ne. S tichým zaskučením se skácel, udržován dlouhou čepelí v pokleku. Kdyby tolik nekecal... Někdy je holt víc než tumor zdraví škodlivější humor.

Simon a Richard se zatím pomalu sbírali. Nikdo to neschytal moc vážně.

Pak jsem rozpoznal ve stínu ležící postavu.

Nikdo až na Bartka. Vlastně Bartoloměje. Vysoký mladík ležel na kulkami rozryté dlažbě a cáry kabátu stěží zakrývaly pohled na odhalené vnitřnosti. Střela s rtuťovou náplní vyhryzla malou dírku do zad a vyšla břichem, zanechávajíc za sebou mokvající kráter. Většina orgánů byla široko daleko. Touhle dobou už byl

Bartek nejspíš na cestě do toho svého nebe. On opravdu věřil. Ne jako my. Vyžadoval, abychom jej oslovovali Bartoloměji podle jakéhosi světce, a pořád s sebou tahal Bibli. To já na brakovou literaturu nikdy moc nebyl.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist