Dílo Milana Kundery Žert je velmi precizně zpracovanou knihou, je
zpovědí několika lidí navzájem se prolínajících a kapitol na sebe
nenavazujících.
Kniha je životním příběhem mladého muže, jehož život
je silně poznamenán padesátými léty, dobou obrovské nespravedlnosti.
Nespravedlnosti mohou být mnohdy tak velké, že nemohou být zapomenuty a je
téměř nemožné se s nimi smířit, nadtož odpustit jejím pachatelům, neboť
jak řekl Jaromil Jireš:
„Škody spáchané na člověku nelze odstranit
jako třeba rozbitou dlažbu, protože lidské srdce mají svou
paměť.“
Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se
stává obětí jedné z podobných nespravedlností a je kvůli naprosté banalitě
vyloučen ze strany i ze studií.
Ludvík Jahn miloval Markétu, která
(strana 30) „chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla
anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi
entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické praktiky
konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně
nechápavou, jako když stála před anekdotou svých kolegů; však proto také
soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit vědomostmi o strategii
a taktice revolučního hnutí a rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit
čtrnáctidenního stranického školení.“
Toto školení však přišlo
Ludvíkovi nevhod, chtěl s ní strávit několik dní prázdnin o samotě. Proto
byl velmi rozladěn, když mu oznámila, že byla vybrána, aby jela na
školení. Ze školení mu Markéta často psala, v jednom z jejích dopisů píše,
jak se jí tam všechno líbí, Ludvík souhlasil se vším, co mu psala, ale
(strana 30) „jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná,
když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil,
šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch
páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.“
Touto jedinou větou napsanou
na pohlednici se Ludvíkovi změnil celý život. Z nadějného studenta se
rázem stal nenáviděný nepřítel státu. Byl odveden na vojnu k útvaru tzv.
PTP, neboli nepřátel státu, jimž není svěřena do ruky zbraň a na vojně
může voják pobýt tak dlouho, kolik oni sami uznají za vhodné. Ludvík se
ještě chvíli snaží bojovat za to, že je komunistou, ale nakonec se přidá
ke svým novým přátelům – nepřátelům státu. Zde prožívá lásku s Lucií,
kterou ale ztrácí. Stráví dva a půl roku vojny, jeden a půl roku v
kriminálu a tři roky v dole. Po letech se vrací do rodného města, kde se
setkává s manželkou svého nejlepšího kamaráda ze studií Pavla, který ho
však zradil, neboť proti němu tehdy také zvedl ruku, díky němuž byl
ostatně také vyloučen ze strany a školy. Tu se mu v hlavě vytvoří plán na
pomstu, na pomstu, na jakou léta čeká. (strana 176) „Zato já jsem jednal
od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít a neponechával
jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slov a návrhů, ani třeba volbu
místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se sebeméně
riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně
záleželo ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo
zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, jak se jmenovala; že
jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.“
Jak mu však po aktu
lásky sama Helena řekla, s Pavlem Zemánkem nežije už jako žena 3 roky,
ačkoliv žijí ve stejném bytě. Ludvík se cítí poražený. Toho roku se koná
Jízda králů, v jejímž čele má být postaven Vladimír, syn Ludvíkova
kamaráda. Ten však toto odmítá, neboť (strana 290) „dřív si chlapci
vybírali krále sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se
zavděčili jeho otci, a všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že
je protekční dítě. Protekční děti nemá nikdo rád. „Chceš říci, že se za
mne Vladimír stydí?“ „Nechce vypadat jako protekční dítě,“ opakovala
Vlasta. „Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi omezenci? S těmi
měšťáckými blbci?“ ptal jsem se. „Ano, proto.“ přisvědčila Vlasta: „Miloš
nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl děda
stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že jeho
otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?““
Všichni
přestavitelé knihy, i Ludvík Jahn, si uvědomují, že sedmdesátá léta už jsou
jiná než počátky let padesátých, že mladí lidé už nechtějí jen schůzovat a
měnit svět. Kniha nekončí rozuzlením, vyřešením Ludvíkovy nenávisti.
Kundera tedy končí konstatováním špatnosti našeho světa a dál už
nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela
obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první
však o poznání více.
Román Žert vznikl r.1965, tiskem vyšel r. 1967. Sám Kundera napsal
pro režiséra Jaromila Jireše scénář, podle něhož vznikl stejnojmenný film
s Josefem Somrem, Luďkem Munzarem a Janou Dítětovou v hlavních rolích.
Arien