Milan Kundera

Láska je cit, který nám dává falešnou iluzi poznání.

(Nesmrtelnost)

Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.

Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.

(Nikdo se nebude smát)

Muž smí chtít po ženě cokoliv, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svým nejhlubšími sebeklamy.

Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavné krásnému.

Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.

Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku (což zahrnuje nekonečné množství žen), ale touhu po sdíleném spánku (touha omezená na jednu ženu).

(Nesnesitelná lehkost bytí)

Čtyřicátník nejenže nevyžaduje věrnost, ale cítí se bezpečněji, mají-li jeho přítelkyně vážné známosti.

Láska k ženě v žádném případě neznamená, že si muž nasadí klapky na oči a nevidí krásu jiných žen.

Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.