<<< Literární doupě
Literární doupě

Stanisław Lem
překlad: Bořivoj Křemenák

SOLARIS

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Solaris - Lem Stanislaw
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 355 Kč
Solaris - Lem Stanislaw
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
 
 
cena původní: 273 Kč
cena: 273 Kč
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
AW 09 - GM C15TA Armoured Truck - Gosling James, Brojo Petr
 
 
cena původní: 288 Kč
cena: 288 Kč
AW 09 - GM C15TA Armoured Truck - Gosling James, Brojo Petr

 

   1   >

 

 

PŘISTÁNÍ

V devět hodin palubního času jsem prošel kolem lidí stojících u startovací šachty a sestoupil po kovových příčlech do nitra kontejneru. Místa tam bylo právě jen tolik, že jsem mohl zvednout lokty. Když jsem nastrčil konec hadice na vývod ve stěně, skafandr se nadmul a od toho okamžiku jsem nebyl schopen nejmenšího pohybu. Stál jsem - či spíše visel - ve vzduchovém lůžku, spojen v jediný celek s kovovou skořepinou.

Zvedl jsem zrak. Vypouklým průzorem jsem spatřil stěny šachty a vysoko nahoře Moddardův obličej, který se nakláněl dolů. Obličej však brzy zmizel a kolem zavládla tma, protože otvor startovací šachty se uzavřel těžkým bezpečnostním příklopem. Slyšel jsem osmeré zabzučení elektrických motorů, které dotahovaly šrouby. A potom syčení vzduchu vháněného do amortizátorů. Oči přivykaly tmě. Už jsem viděl zeleně světélkující obrysy jediného kontrolního přístroje.

„Připraven, Kelvine?“ ozvalo se ve sluchátkách.

„Připraven, Moddarde,“ odpověděl jsem.

„Nemusíš se o nic starat. Stanice tě převezme sama,“ řekl. „Šťastnou cestu!“

Než jsem stačil odpovědět, nahoře něco zaskřípalo a kontejner se zachvěl. Instinktivně jsem napjal svalstvo, ale nic víc se nedělo.

„Kdy bude start?“ zeptal jsem se a uslyšel jsem šelest, jako by se na membránu sypala zrníčka nejjemnějšího písku.

„Už letíš, Kelvine. Buď zdráv!“ odpověděl zblízka Moddardův hlas.

Ještě než jsem tomu stačil uvěřit, otevřela se přímo proti mému obličeji široká štěrbina, kterou jsem spatřil hvězdy. Marně jsem se snažil najít alfu Vodnáře, k níž teď odlétal Prométheus. Obloha těchto končin galaxie mi nic neříkala, neznal jsem ani jedno souhvězdí, v úzkém průzoru tkvěl jen rozjiskřený prach. Čekal jsem, kdy pobledne první hvězda. Propásl jsem to však. Začaly najednou všechny slábnout, mizet a rozplývat se na rezavějícím pozadí. Pochopil jsem, že jsem už v horních vrstvách atmosféry. Nepohyblivý v sevření vzduchových polštářů, mohl jsem hledět jen přímo před sebe. Obzor jsem pořád ještě neviděl. Letěl jsem, letěl, aniž jsem to sebeméně pociťoval, jen mé tělo začal pomalu, záludně zalévat žár. Vně kontejneru se probudilo tiché, pronikavé švitoření, jako kdyby po mokrém skle klouzal kov. Nebýt číslic, jež vyskakovaly v okénku kontrolního přístroje, vůbec bych si byl neuvědomoval, jak prudce padám. Hvězdy už docela zmizely. Průzor se vyplňoval rudým jasem. Slyšel jsem těžký zvuk vlastního tepu, obličej mě pálil, na krku jsem cítil chladný van klimatizátoru; litoval jsem, že se mi nepodařilo spatřit Prométhea - byl už asi mimo dosah viditelnosti, když automatické zařízení otevřelo průzor.

Kontejner se otřásl, jednou, podruhé, a nesnesitelně se rozvibroval. Toto chvění proniklo všemi izolačními vrstvami i vzduchovými polštáři a vtrhlo do hlubin mého těla - zelený obrys kontrolního přístroje se rozmazal. Hleděl jsem na to beze strachu. Nepřiletěl jsem přece z takové dálky proto, abych zahynul těsně před cílem.

„Stanice Solaris,“ řekl jsem. „Stanice Solaris, stanice Solaris! Udělejte něco. Zdá se, že ztrácím stabilizaci. Stanice Solaris, tady přistávající. Příjem.“

A opět jsem propásl důležitý okamžik, okamžik, kdy se objevila planeta. Rozprostřela se přede mnou, obrovská, plochá; z rozměrů šmouh na jejím povrchu jsem mohl usuzovat, že jsem ještě daleko. Nebo vlastně - vysoko, protože jsem už překročil onu nepostižitelnou hranici, kde se vzdálenost od nebeského tělesa stává výškou nad ním. Padal jsem. Stále jsem padal. Teď jsem to cítil, dokonce i když jsem zavřel oči. Okamžitě jsem je však opět otevřel, protože jsem chtěl co nejvíce vidět.

Počkal jsem několik desítek vteřin a pak jsem opakoval výzvu. Ani tentokrát jsem však nedostal odpověď. Ve sluchátkách se rozléhaly jen neustávající salvy atmosférických výbojů. Pod nimi se ozývalo šumění, tak hluboké a nízké, jako by to byl hlas samé planety. Oranžová obloha v průzoru se zatáhla bělmem. Sklo okénka potemnělo; instinktivně jsem se skrčil, pokud mi to pneumatické bandáže dovolily, avšak hned v příští vteřině jsem pochopil, že to jsou mraky. Jejich vrstva uletěla nahoru, jako by ji někdo odfoukl. Padal jsem dále, jednou ve slunci, jednou ve stínu, kontejner se otáčel kolem svislé osy a obrovský, jakoby opuchlý sluneční kotouč, vycházející vlevo a zapadající vpravo, se rovnoměrně sunul před mým zrakem. Pojednou mi do šumění a praskotu začal mluvit přímo do ucha vzdálený hlas:

„Stanice Solaris volá přistávajícího, stanice Solaris volá přistávajícího. Vše v pořádku. Jste pod kontrolou stanice. Stanice Solaris volá přistávajícího, připravte se na přistání v čase nula, opakuji, připravte se na přistání v čase nula, pozor začínám. Dvě stě padesát, dvě stě čtyřicet devět, dvě stě čtyřicet osm…“

Na předělech jednotlivých slov se vždycky ozvalo úlomkovité mňouknutí, které svědčilo o tom, že to nemluví člověk. Bylo to přinejmenším podivné. Normálně, přistává-li někdo nový, a k tomu ještě přímo ze Země, běží na letišti všechno, co má nohy. Neměl jsem však možnost déle o tom přemýšlet, protože obrovský kruh, který kolem mne opisovalo slunce spolu s rovinou, k níž jsem se blížil, se najednou překotil, vzepjal. Po tomto převratu následoval druhý, na opačnou stranu. Houpal jsem se jako závaží obrovského kyvadla a bojoval se závratí. Na ploše planety, vyvstávající teď přede mnou jako stěna pruhovaná špinavě fialovými a černavými šmouhami, jsem spatřil drobounkou šachovnici bílých a zelených teček - orientační znamení stanice. Zároveň se s třeskem oddělilo něco od špičky kontejneru; byl to dlouhý náhrdelník prstencového padáku, který se prudce zatřepetal; v tomto zvuku bylo něco nevyslovitelně pozemského - po tolika měsících první šumění opravdického větru.

Všechno teď začalo probíhat velmi rychle. Dosud jsem jen věděl, že padám. Teď jsem to uviděl. Zelenobílá šachovnice se rychle zvětšovala, viděl jsem už, že je namalována na podlouhlém, velrybu připomínajícím, stříbřitě se lesknoucím tělese s jehlami radarových antén po stranách a se špalíry tmavších okenních otvorů, a že ten kovový kolos nespočívá na povrchu planety, ale visí nad ní a vrhá na inkoustově černé pozadí svůj stín, eliptickou, ještě tmavší skvrnu. Zároveň jsem spatřil do fialová nabíhající vrásy oceánu, na nichž byl patrný slabý pohyb. Mraky orámované oslňujícím šarlatem se pojednou vznesly do výše, hnědě oranžová obloha mezi nimi se vzdálila a zploštěla, všechno se rozmazalo: dostal jsem se do vývrtky. Než jsem se stačil ozvat, krátký úder vrátil kontejner do svislé polohy a v průzoru se až k zamlženému obzoru rtuťově rozjiskřil vlnící se oceán; drnčící provazy a prstence padáku se pojednou odpojily a vítr je unášel nad vlnami. Kontejner se měkce rozhoupal oním zvláštním zpomaleným pohybem jako obvykle v umělém silovém poli a sklouzl dolů. Poslední, co jsem stačil postřehnout, byly mřížové letecké katapulty a dvě zrcadla síťových radioteleskopů zvedající se do výše snad několika pater. Něco kontejner zastavilo; ozval se přitom pronikavý zvuk oceli narážející pružně na ocel. Něco se pode mnou otevřelo a kovová skořepina, v níž jsem vzpřímeně trčel, skončila s protáhlým supivým vzdechem svou stoosmdesátikilometrovou pouť.

„Stanice Solaris. Nula, výška nula. Přistání skončeno. Konec,“ uslyšel jsem mrtvý hlas kontrolního zařízení. Oběma rukama (cítil jsem na hrudi nedefinovatelný tlak a vnitřnosti mi najednou připadaly jako nevítaná přítěž) jsem uchopil rukojeti přímo proti ramenům a vypnul kontakty. Zazářil zelený nápis ZEMĚ a stěna kontejneru se otevřela; pneumatické lože mne lehce strčilo do zad, takže jsem musel udělat krok vpřed, abych neupadl na tvář.

S tichým zasyčením, které se podobalo rezignovanému povzdechu, unikl vzduch ze závitů skafandru. Byl jsem volný.

Stál jsem pod stříbřitým trychtýřem, vysokým jako chrámová loď. Po stěnách sbíhaly dolů svazky různobarevných trubek a mizely v kulatých kanálech. Otočil jsem se. Ventilační šachty hučely a vysávaly poslední zbytky jedovaté planetární atmosféry, která sem pronikla při přistávání. Doutník kontejneru, prázdný jako puklá motýlí kukla, stál na vrchlíku koule zapuštěné do vyvýšené kovové plošiny. Jeho vnější stěny byly opáleny do špinavé hnědi. Sestoupil jsem po malém svažujícím se můstku. O kus dál byla přivařena na kovové pláty vrstva drsné plastické hmoty. V místech, kudy jezdívaly samozdvižné podvozky s raketami, byla sedřena až na holý kov. Kompresory ventilátoru pojednou umlkly a zavládlo absolutní ticho. Rozhlédl jsem se poněkud bezradně, čekal jsem, že se objeví nějaký člověk, ale pořád nikdo nepřicházel. Jenom neónová šipka ukazovala směrem k nehlučně běžícímu pohyblivému chodníku. Vstoupil jsem na něj. Strop haly splýval krásnou parabolickou křivkou dolů a přecházel v rourovitou chodbu. Ve výklencích tu ležely hromady tlakových lahví, nádrží, prstencových padáků, beden, všechno naházeno jakoby v pospěchu, bez ladu a skladu. To mě také zaráželo. Pohyblivý chodník končil v místech, kde se chodba rozšiřovala v okrouhlou halu. Byl tam ještě větší nepořádek. Pod hromadou plechových konví se roztékala louže jakési olejové tekutiny. Vzduch byl prosycen silným nepříjemným pachem. Na různé strany se rozbíhaly stopy bot otisknuté zřetelně v onom lepkavém mazu. Mezi plechovými kanystry se povalovaly zmuchlané telegrafní pásky, roztrhané papíry a různé smetí, jako by ho sem někdo vymetl z kabin. A opět se rozsvítila zelená šipka; tentokrát ukazovala k zeleným dveřím. Za nimi byla chodba tak úzká, že by se v ní jen stěží vyhnuli dva lidé. Světlo sem vnikalo stropními okny s čočkovitými skly; okna směřovala přímo k obloze. Další dveře pomalované zelenobílou šachovnicí. Byly pootevřeny. Vstoupil jsem dovnitř. Polokulovitá kabina měla jediné panoramatické okno; hořela v něm obloha potažená mlhou. Dole se hluše převalovaly černavé hřbety vln. Ve stěnách bylo plno otevřených skříněk. Povalovaly se v nich přístroje, knihy, sklenice se zaschlou sedlinou, zaprášené termosky. Na špinavé podlaze stálo pět nebo šest mechanických kráčejících stolků, mezi nimi několik křesel s čalouněním, které zplihle viselo, protože z něho vypustili vzduch. Jen jedno bylo nafouklé; opěradlo bylo sklopeno dozadu. Seděl v něm malý, hubený muž s obličejem spáleným od slunce. Kůže na nose a na lícních kostech se mu loupala ve velkých cárech. Poznal jsem ho. Byl to Snaut, Gibarianův zástupce, kybernetik. Svého času uveřejnil v solaristickém almanachu několik docela originálních článků. Osobně jsem se s ním ještě nikdy nesetkal. Měl na sobě síťovou košili, jejímiž očky se tu a tam prodíraly šedivé chlupy, pokrývající jeho plochou hruď, a kalhoty se spoustou kapes, jaké nosívají montéři, kdysi zřejmě bílé, teď však na kolenou potřísněné a na mnoha místech propálené chemikáliemi. V ruce držel hrušku z plastické hmoty, z jakých se pije v kosmických lodích bez umělé gravitace. Hleděl na mne jakoby oslněn prudkým světlem. Hruška mu vypadla z prstů a několikrát poskočila po podlaze jako míček. Vyteklo z ní trochu průzračné tekutiny. Z obličeje se mu pomalu ztrácela všechna krev. Byl jsem příliš překvapen, než abych byl schopen ozvat se. Tato němá scéna se prodlužovala, až konečně nějakým nepochopitelným způsobem přešel jeho strach na mne. Udělal jsem krok k němu. Schoulil se do křesla.

„Snaute…“ zašeptal jsem. Škubl sebou jako zasažený proudem. Hleděl na mne s nepopsatelným odporem. Zachroptěl:

„Neznám tě, neznám tě, co chceš?…“

Rozlitá tekutina se rychle vypařovala. Ucítil jsem vůni alkoholu. Pije? Je opilý? Ale proč se tak bojí? Stál jsem dosud uprostřed kabiny. Kolena jsem měl ještě změklá, v uších jakoby vatu. Tlak podlahy na chodidla jsem přijímal jako něco dosud ne zcela bezpečného. Za vypouklou okenní tabulí se jednotvárně pohyboval oceán. Snaut nespouštěl ze mne překrvené oči. Strach z jeho obličeje zmizel, ale nezmizel z něho nevýslovný odpor.

„Co je ti?“ zeptal jsem se polohlasně. „Jsi nemocen?“

„Staráš se…“ řekl dutě. „Aha. Budeš se starat, co? Ale proč o mne? Já tě neznám..“

„Kde je Gibarian?“ zeptal jsem se. Vyrazilo mu to na okamžik dech, jeho oči zeskelnatěly, něco se v nich rozsvítilo a zhaslo.

„Gi.. Giba…“ vykoktal, „ne! Ne!!!“

Roztřásl se bezhlasým, hloupým chrapotem, který však okamžitě ustal.

„Přišel jsi za Gibarianem?…“ řekl téměř klidně. „Za Gibarianem? Co s ním chceš udělat?“

Díval se na mne, jako bych mu najednou přestal být nebezpečný; v jeho slovech, ale ještě více v jejich tónu bylo něco nenávistně urážlivého.

„Co to žvaníš…“ zabručel jsem. „Kde je Gibarian?“

Strnul úžasem.

„Ty to nevíš?…“

Je opilý, pomyslil jsem si. Namol opilý. Zmocňoval se mne čím dál větší vztek. Správně bych byl měl vlastně odejít, ale moje trpělivost přetekla.

„Vzpamatuj se!“ houkl jsem. „Jak mohu vědět, kde je, když jsem teprv před chvíli přiletěl! Co se to s tebou děje, Snaute!!!“

Čelist mu poklesla. Znovu ztratil na chvíli dech, ale nějak jinak než předtím. V očích se mu objevil prudký záblesk. Třesoucíma se rukama se chytil opěradla a namáhavě, až mu zapraskalo v kloubech, vstal.

„Co?“ řekl téměř střízlivě. „Přiletěls? Odkud jsi přiletěl?“

„Ze Země,“ odpověděl jsem navztekaně. „Snad jsi o ní už někdy slyšel? Ačkoli se spíš zdá, že ne!“

„Ze Ze… nebesa… Ty jsi tedy - Kelvin?!“

„Ovšem. Proč se tak díváš? Co je na tom divného?“

„Nic,“ řekl a jeho oči rychle zamrkaly. „Nic.“

Přejel si dlaní čelo.

„Kelvine, odpusť, to nic není, víš, zkrátka překvapení. Nečekal jsem tě.“

„Jak to, žes mě nečekal? Dostali jste přece zprávu už před několika měsíci a Moddard telegrafoval ještě dnes z paluby Prométhea…“

„Ano. Ovšem… ano, jenže, však vidíš sám… je tady tak trochu… zmatek.“

„To je,“ odpověděl jsem suše. „Těžko to nevidět.“

Snaut mne obešel kolem dokola, jako kdyby si chtěl důkladně prohlédnout můj skafandr. Docela běžný skafandr s chomoutem hadic a kabelů na prsou. Několikrát zakašlal. Dotkl se prstem kostnatého nosu.

„Nechceš se vykoupat?… To tě osvěží - modré dveře naproti.“

„Děkuju. Znám zařízení stanice.“

„A nemáš hlad?“

„Ne. Kde je Gibarian?“

Přistoupil k oknu a dělal, že neslyšel mou otázku. Zezadu vypadal mnohem starší. Nakrátko přistřižené vlasy byly šedivé, sluncem spálený krk měl rozbrázděn vráskami hlubokými jako sečné rány. Za oknem se třpytily rozložité hřbety vln, zvedajících se a klesajících tak pomalu, jako by oceán tuhl. Když se na to člověk díval, měl pocit, že se stanice nepozorovaně sesouvá na stranu, jako by sklouzávala po neviditelné základně. Pak se vracela do rovnovážné polohy a stejně líným pohybem se šinula na druhou stranu. Ale byl to asi jen klamný dojem. V údolích mezi vlnami se shromažďovaly cáry hlenovité pěny, která měla barvu krve. Na okamžik jsem pocítil v okolí žaludku mdlobné sevření. Strohý řád na palubě Prométhea mi najednou připadal jako něco nesmírně drahého, co jsem nenávratně ztratil.

„Poslyš…“ ozval se nenadále Snaut, „to já jen občas takhle…“ Otočil se. Chvíli si nervózně mnul ruce. „Budeš se muset spokojit s mou společností. Aspoň prozatím. Říkej mi Kryso. Znáš mě jenom z fotografie, ale to nevadí, všichni mi tak říkají. Obávám se, že proti tomu nic nezmůžu. Ostatně jestliže měl někdo rodiče s takovými kosmickými aspiracemi jako já, pak teprve zní přízvisko Krysa jakžtakž…“

„Kde je Gibarian?“ zeptal jsem se tvrdohlavě ještě jednou. Zamrkal.

„Mrzí mě, že jsem tě přijal takhle. To… není ale jenom moje vina. Úplně jsem na tebe zapomněl, tady se toho hodně udalo, víš…“

„Ech, to nic,“ odpověděl jsem. „Nechme to být. Ale co je s Gibarianem? Není na stanici? Letěl někam?“

„Ne,“ řekl. Díval se přitom do kouta zaházeného cívkami s kabely. „Nikam neletěl. A nepoletí. Právě proto… mimo jiné…“

„Cože?“ vyhrkl jsem. Ještě pořád mi zaléhalo v uších a zdálo se mi, že špatně slyším. „Co to má znamenat? Kde je?“

„Vždyť to už víš,“ řekl docela jiným tónem. Hleděl mi do očí tak chladně, že mě až zamrazilo v zádech. Možná že byl opilý, ale rozhodně věděl, co mluví.

„Nestalo se mu…?“

„Stalo.“

„Nehoda?“

Přikývl. Tím kývnutím mi nejen přitakával, ale zároveň vyjadřoval souhlas s mou reakcí.

„Kdy?“

„Dneska za svítání.“

Kupodivu, neotřáslo to mnou. Celá ta krátká výměna jednoslabičných otázek a odpovědí mne svou věcností spíše uklidnila. Zdálo se mi, že už chápu Snautovo chování před chvílí ještě tak nepochopitelné.

„Jak se to stalo?“

„Převleč se, dej si do pořádku věci a vrať se sem… za… dejme tomu… za hodinu.“

Zaváhal jsem na okamžik.

„Dobrá.“

„Počkej,“ řekl, když jsem se otočil ke dveřím. Díval se na mne zvláštním pohledem. Viděl jsem, že to, co chce říci, mu nějak nejde ze rtů.

„Byli jsme tři a teď s tebou jsme zase tři. Znáš Sartoria?“

„Tak jako tebe, z fotografie.“

„Je nahoře v laboratoři a nemyslím, že by z ní odešel dřív než v noci, ale… ať už je to jak chce, poznáš ho. Kdybys viděl někoho jiného, rozumíš, někoho jiného než mne a Sartoria, rozumíš, tak…“

„Tak co?“

Nevěděl jsem, sním-li nebo bdím. Usedl do křesla, za sebou černé vlny krvavě se třpytící v nízkém slunci, svěsil hlavu jako na počátku a uhnul pohledem někam k cívce se svinutým kabelem.

„Tak… nic nedělej.“

„Koho tu můžu vidět? Ducha?!“ vybuchl jsem.

„Chápu tě. Myslíš si, že jsem se pomátl. Ne. Nepomátl. Nedovedu ti to říct jinak… prozatím. Ostatně, třeba… třeba se nestane nic. Buď jak buď, nezapomeň, co jsem ti říkal. Varoval jsem tě.“

„Před čím! O čem to mluvíš?“

„Ovládej se,“ vedl tvrdohlavě svou. „Chovej se, jako by… buď připraven na všechno. Je to nemožné, vím. Ale přesto to zkus. To je jediná rada, jakou ti mohu dát. Jinou neznám.“

„Ale CO uvidím?!!“ téměř jsem vykřikl. Jen stěží jsem se udržel, abych ho nepopadl za ramena a pořádně jím nezatřásl, jak tady tak seděl, oči upřeny do kouta, obličej unavený, spálený sluncem, a namáhavě ze sebe mačkal slovo za slovem.

„Nevím. Do jisté míry to záleží i na tobě.“

„Halucinace?“

„Ne. Je to - reálné. Ne… abys útočil. Pamatuj si to.“

„Nepovídej?!“ ozval jsem se hlasem, který zněl mně samému cize.

„Nejsme na Zemi.“

„Polytheria? Ale ta přece nejsou vůbec podobná lidem!“ zvolal jsem. Nevěděl jsem už, co dělat, abych ho vytrhl z toho jeho zahledění na jedno místo, kde jako by četl ten nesmysl, při němž tuhla v žilách krev.

„Právě proto je to tak strašné,“ řekl tiše. „Pamatuj: měj se na pozoru!“

„Co se stalo s Gibarianem?“

Neodpověděl.

„Co dělá Sartorius?“

„Přijď za hodinu.“

Otočil jsem se a odešel. Když jsem otevíral dveře, ještě jednou jsem naň pohlédl. Seděl, tvář v dlaních, malý, schoulený, v potřísněných kalhotách. Teprve teď jsem si všiml, že má na kloubech obou rukou zaschlou krev.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist