<<< Literární doupě
Literární doupě

Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

DENÍK NALEZENÝ VE VANĚ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník - Padevět Jiří
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 192 Kč
Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník - Padevět Jiří
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
 
 
cena původní: 273 Kč
cena: 257 Kč
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
Le Champ de Bataille D?Austerlitz ? Le guide sur le Territoire de la Bataile Des Trois Empereurs - Hanák Jaromír
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 429 Kč
Le Champ de Bataille D?Austerlitz ? Le guide sur le Territoire de la Bataile Des Trois Empereurs - Hanák Jaromír

 

   1   >

 

 

Úvod

Zápisy neogenního člověka tvoří jednu z nejdůležitějších památek dávné minulosti Země. Pocházejí ze závěrečného období prechaotické kultury, která předcházela Velkému rozpadu. Je ironickým paradoxem dějin, že o civilizacích raného neogénu, o prakulturách Asýrie, Egypta a Řecka víme mnohem víc než o době praatomistiky a prvotní astronautiky. Archaické kultury totiž po sobě zanechaly trvalé památky z kostí, kamene, břidlic a bronzu, kdežto ve středním a pozdním neogénu k uchovávání souhrnu lidských poznatků sloužil takzvaný papyr.

Tuto křehkou, téměř bílou látku, odvozenou od celulózy, válcovali a řezali na obdélníkové archy, na které černou barvou tiskli všemožné informace, načež je speciálním způsobem skládali a sešívali.

K pochopení Velkého rozpadu, oné katastrofy, která během několika týdnů zničila výsledky staletí, je třeba se vrátit tři tisíce let. V této době neexistovala metamnestika ani technika krystalizace informací. Všechny funkce dnešních mnemorů a gnostronů plnil papyr. Sice už existovaly zárodky mechanické paměti, ale šlo o obtížně obsluhovatelné stroje, používané ke specializovaným a vyhraněným účelům. Nazývaly se „elektronické mozky“, zásluhou onoho přehánění pochopitelného jen z historického odstupu, s nímž obyvatelé Malé Asie pokládali věž svatyně Baa-Bel za nebetyčnou.

Nevíme přesně, kdy a kde vypukla epidemie papyrolýzy. Pravděpodobně v jižních, málo obydlených oblastech tehdejšího státu Ammer-Ku, kde stály první kosmodromy. Současníci zpočátku nechápali hrozící nebezpečí. S tvrdým odsouzením jejich lehkomyslnosti mnoha pozdějšími historiky se můžeme ztotožnit jen stěží. Papyr se vskutku nevyznačoval vysokou trvanlivostí, nelze však činit prechaotické kultury odpovědné za to, že nepředvídaly existenci katafaktoru RV, známého též jako Harciův faktor. Ostatně jeho skutečnou podstatu odhalil až v galaktijském období Folsel Prodoktor Šestý, když zjistil, že pochází ze třetího Uranova měsíce. Nevědomky zavlečený na Zemi jednou z raných objevitelských výprav (podle Prognostora Phaa-Waaka to byla osmá maladická expedice) způsobil Harciův faktor lavinovitý rozpad papyru na celém světě.

Podrobnosti katastrofy neznáme. Podle pověstí, zkrystalizovaných teprve ve čtvrtém galaktiku, byly ohnisky epidemie velké sbírky vědonosných papyrů, takzvané bao-blio-theky. Reakce probíhala prakticky okamžitě. Na místě neocenitelných souborů společenské paměti zůstávaly hromady šedého prachu, lehkého jako popel.

Prechaotičtí vědci se domnívali, že jde o virus napadající papyr a hodně času ztratili jeho hledáním. Těžko nepřiznat pravdu hořké poznámce Tauridského Histognostora Čtvrtého, že lidstvu by víc prospělo, kdyby onen promarněný čas raději věnovalo zaznamenání mizejících vědomostí do trvalejšího média, třeba kamene.

Pozdní neogén, doba katastrofy, neznal gravitroniku, kyberkonomiku ani syntefyziku. Hospodářství jednotlivých etnických skupin, nazývaných naciemi, mělo poměrně autonomní charakter. Bylo úplně závislé na cirkulaci papyru. Na ní závisely i dodávky na Mars, kde probíhala první etapa výstavby Syrtijské Tiberis.

Papyrolýza zruinovala nejen hospodářství. Tato doba se nikoli bezdůvodně nazývá érou papyrokracie. Papyr reguloval a koordinoval veškerou lidskou činnost, navíc určoval, nám těžko pochopitelným způsobem, osud jednotlivců (jako takzvané „osobní papyry“). Věcné ani rituální významy papyru v tehdejším folklóru (katastrofa připadla na období nejvyššího rozkvětu prechaotické kultury neogénu) nebyly ostatně dodnes zkatalogizovány. Význam některých jeho druhů známe, po jiných zůstaly jen prázdné názvy (afisse, para-gony, baun-knooty, doku-mety aj.). V oné době nebylo možné se narodit, vyrůstat, vzdělávat se, pracovat, cestovat ani získávat prostředky k životu bez účasti papyru.

Z toho plynou rozměry katastrofy, která zasáhla Zemi. Selhaly všechny záchranné prostředky: karanténa, izolace celých měst i kontinentů, stavba hermetických úkrytů. Tehdejší technika byla bezmocná vůči subatomové struktuře katafaktoru, který vznikl anabiotickou evolucí. Poprvé v historii hrozil společenským vztahům naprostý rozpad. Jak tvrdí nápis na zdi lázní ve vykopávkách Fri-Sco (jednoho z nejlépe zachovaných měst jižního Ammer-Ku), vyrytý anonymním bardem katastrofy, „oblohu nad městy zakryla mračna rozpadlého papyru, a potom čtyřicet dní a čtyřicet nocí padal špinavý déšť, a tak vítr a proudy bláta spláchly z tváře Země dějiny lidstva“.

Byl to opravdu krutý úder, uštědřený pyšnému lidstvu pozdního neogénu, které podle svého názoru už sahalo po hvězdách. Hrůza papyrolýzy zasáhla všechny oblasti života. V městech nastala panika, lidé zbavení osobnosti ztráceli rozum, selhávaly dodávky zboží, docházelo k násilí, rozpadaly se a zanikaly technika, věda, školství. Když se zastavily energetické centrály, kvůli chybějícím plánům je nebylo možné opravit. Zhaslo elektrické světlo a tmu osvětlovaly jen plameny požárů.

Tak vstoupil neogén do období chaosu. Trvalo asi dvě stě let. První čtvrtstoletí Velkého rozpadu nezanechalo z velice pochopitelných důvodů žádné psané kroniky. Můžeme se pouze domýšlet, za jakých podmínek se snažila vláda vzniklé Zemské federace zabránit rozpadu společnosti.

Čím vyšší civilizace, tím důležitější je pro ni zachování cirkulace informací, tím je citlivější na každou poruchu této cirkulace. Tento společenský krevní oběh ustal.

     Jedinou zásobárnou znalostí byla paměť žijících odborníků, kterou bylo třeba zachovat především. Problém, zdánlivě jednoduchý, se ukázal jako neřešitelný. Věda pozdního neogénu byla tak rozčleněná, že žádný odborník neobsáhl celý rozsah svého oboru. Obnova by tedy vyžadovala namáhavou, dlouhodobou spolupráci specializovaných týmů. Kdyby byla zahájena okamžitě - tvrdí Laa Bar Polygnostor Osmý z Bermanské historické školy - civilizace neogénu by byla rychle rekonstruovaná. Vynikajícímu znalci chronologické systematiky je třeba odpovědět, že jím navrhovaný postup by možná vedl ke shromáždění znalostí, ale - po splnění úkolu - by je neměl kdo využít. Tlupy kočovníků opouštějící ruiny zdevastovaných měst a jejich zdivočelé děti už neuměly číst ani psát. Civilizaci bylo třeba zachránit ve chvíli, kdy se rozpadal průmysl, končilo stavebnictví, zastavila se doprava, kdy volali o pomoc hladoví obyvatelé pevnin a zastavením dodávek byla ohrožena existence kolonie na Marsu. Odborníci nemohli ponechat civilizaci svému osudu, aby v izolaci vymýšleli nové techniky záznamů.

Byla podniknuta zoufalá opatření. Veškerá produkce některých technik zábavy, např. takzvaný film, byla přeměněna na zaznamenávání přicházejících informací o pohybu lodí a raket, protože se množily jejich katastrofy. Zpaměti rekonstruované plány energetických sítí se tiskly na tkaniny. Všechny zásoby umělých hmot schopných zaznamenávání se rozvážely do škol. Fyzikové dozírali na jaderné reaktory, kterým hrozil výbuch. Záchranné skupiny odborníků kmitaly po celém světě. To všechno však byly jen zlomky řádu, atomy organizace, utápějící se v oceánu šířícího se chaosu. Zmítanou neustávajícími otřesy, trvalými boji se záplavou analfabetismu, ignorance, atrofování nelze kulturu chaosu soudit podle toho, co ztratila, ale co prese všechno dokázala z dědictví dějin zachovat.

Zastavení první vlny Velkého rozpadu si vyžádalo nejvíc obětí. Byla zachráněna pozemská předmostí na Marsu a zrekonstruována technika - tato páteř civilizace. Filmotéky a gramodesky nahradily skladiště zničeného papyru. Jiné obory bohužel postihly kruté ztráty.

Protože produkce nových záznamových prostředků neuspokojovala nejnutnější potřeby, bylo pro záchranu základů vzdělanosti obětováno všechno, co jim bezprostředně nesloužilo. Nejvíc byly postiženy společenské vědy. Znalosti se předávaly ústně přednáškami a jejich posluchači se poté stali vychovateli následující generace. Byl to jeden z nejpodivnějších činů kultury chaosu, který způsobil, že Země vyšla z katastrofy s nenahraditelnými ztrátami v oborech historie, historiografie, paleologie a paleoestetiky. Byl zachráněn jen nepatrný zlomek literárního dědictví. Miliony svazků historických kronik, nedocenitelné pozůstatky středního a pozdního neogénu, se proměnily v prach.

Na sklonku období chaosu konečně došlo k jednomu z nejparadoxnějších stavů, totiž k tomu, že při relativně rozvinuté technice, s fungujícími zárodky gravitroniky a technobiotiky, s úspěšnou masovou cisgalaktickou dopravou, nevědělo lidstvo nic nebo skoro nic o své vlastní minulosti. To, co se do dnešních dnů zachovalo z obrovského neogenního dědictví, tvoří jen zbytečky, až k nesrozumitelnosti změněné zprávy o faktech, pokroucené mnohonásobným předáváním ústním podáním, a právě tato historie, dodnes nejistá chronologie nejdůležitějších událostí, plná mezer, bílých skvrn v krystalech poznání, se stala naším dědictvím.

Lze jen opakovat po Subgnostorovi Nappro Leisovi, že papyrolýza byla ve skutečnosti historiolýzou. Teprve na tomto pozadí se ukazuje ve správných proporcích dílo Prognostora Wid-Wisse, který v osamění, ve sporech s oficiální historiografií, objevil Zápisy neogenního člověka, hlas jednoho z posledních obyvatel zmizelého státu Ammer-Ku, promlouvající k nám přes propast staletí. Památka tím závažnější, že neexistuje srovnatelná, nelze ji totiž spojit s papyrantovými nálezy, které archeologická expedice Paleognostora Mnemonity Bradraha Syrtijského vynesla ze slínových jílů spodního neogénu. Vztahují se k víře vládnoucí v Ammer-Ku v době VIII. dynastie. Hovoří se v nich o různých nebezpečích - černém, rudém, žlutém, což jsou pravděpodobně zaklínadla tehdejší kabaly, spojené se záhadným božstvem Ras-Sa, které byly údajně skládány lidské oběti. Tato interpretace však zůstává zdrojem sporů mezi Transadenskou a Velkosyrskou školou a týmem žáků proslulého God-Waada.

Lze se oprávněně obávat, že převážná část dějin neogénu zůstane navždy zahalena tajemstvím, protože nejdůležitější podrobnosti o společenském životě nelze získat ani chronotrakční metodou. Uvedení onoho úseku dějin, který se podařilo částečně rekonstruovat, překračuje rámec tohoto úvodu. Omezíme se pouze na hrstku poznámek uvádějících do podstaty Zápisů. Vývoj starověké víry probíhal ve dvou fázích. V prvním období (archeocredon) existovala různá náboženství, založená na uznávání nadpřirozeného, nehmotného prvku, vztahujícího se k veškeré existenci. Z archeocredonu zůstaly jako trvalé památky pyramidy (z raného neogénu) a mezogenní vykopávky (vznosné gotické chrámy Lafrance).

     V druhém období, neocredonu, nabylo náboženství odlišné formy. Metafyzický prvek se jaksi ztělesnil v pozemském, materiálním světě. Jako jeden z hlavních tehdy dominoval kult božstva Kap-Eh-Thaalu (nebo Kappi-Thaa v palimpsestové transkripci kremonských záznamů). Toto božstvo bylo ctěno v celém Ammer-Ku, dále jeho kult zahrnoval Australoindii a část Evropského poloostrova. Souvislost na území Ammer-Ku nalezených podobizen slona a osla s kultem Kap-En-Thaalu je pochybná. Samotné jméno Kap-En-Thaalu se nesmělo vyslovit - zákaz analogický Iz-Raelskému); v Ammer-Ku toto božstvo nazývali hlavně Thoo-Llar. Mělo ostatně mnoho dalších liturgických jmen, jejichž průběžným hodnocením se zabývaly speciální řády (např. Makk-Lerů). Fluktuace tržních hodnot jednotlivých jmen (nebo přívlastků?) božstva Kap-En-Thaalu zůstává dodnes záhadná. Obtížnost pochopení podstaty tohoto z posledních prechaotických náboženství spočívá v tom, že Kap-En-Thaalovi nepřiznávali nadpřirozenou existenci, nebyl tedy duchem, nepokládali ho ani za bytost (to by nasvědčovalo totemickým rysům tohoto kultu, neobvyklému v éře rozvinutých exaktních věd) a ztotožňovali ho, přinejmenším v praxi, s movitým i nemovitým majetkem. Jinou podobu neměl. Je dokázáno, že mu byly skládány oběti ze sklizní cukrové třtiny, kávy a obilí, a to i v obdobích hospodářského úpadku, snad pro usmíření tohoto božstva. Zmíněný rozpor ještě prohlubuje existence prvků zjevení v kultu Kap-En-Thaalu: podle nich se svět opíral o takzvané „vlastnostictví“. Pokusy o narušení tohoto dogmatu podléhaly tvrdým trestům.

Jak je známo, epochu globální kyberkonomiky předcházely na sklonku neogénu zárodky sociostáze; kult Kap-En-Thaalu organizovaný do složitých korporativních rituálů a institucionálních obřadů ztratil řadu území, která ovládli stoupenci světského sociostatického hospodářství, narůstal konflikt mezi prostorem, kde vládla tato pradávná víra, a ostatním světem.

Střediskem původní fanatické víry zůstal do vzniku Pozemské federace stát Ammer-Ku, řízený po sobě nastupujícími dynastiemi Presinidů. Nebyli to doslova knězi Kap-En-Thaalu. Presinidi (nebo Press-Denn-Thy-di podle terminologie tyrryjské školy) postavili v dobách XIX. dynastie Pentagon. Čím byla tato stavba pozdního neogénu, první z řady kamenných gigantů? Prehistorici akvilinské školy je zpočátku považovali za hrobky Presinidů, analogii k egyptským pyramidám. Tato hypotéza však ve světle dalších objevů padla. Vyskytly se názory, že šlo o svatyně Kap-En-Thaalu, ve kterých se plánovaly křížové výpravy proti nevěřícím a strategie jejich účinného obracení.

Vzhledem k nedostatku pramenů, které by umožnily řešení tohoto problému, nepochybně klíčového pro pochopení poslední fáze vlády XXIV. a XXV. dynastie, historici požádali o pomoc Temporistický ústav. Příznivý postoj ústavu umožnil využít nejnovější technické objevy chronotrakce k objasnění záhady Pentagonů. Ústav provedl devadesát sondáží do minulosti, přičemž spotřeboval 17 trilionů ergů, shromážděných v družicových časoskladech kolem Měsíce.

Podle chronotrakční teorie se lze proti času pohybovat prakticky jen daleko od velkých hmot, protože každé přiblížení k nim pohlcuje nesmírná množství energie. Sondy proto pozorují minulost ze stratosféry. Jejich náhlé objevování a stejně náhlé mizení muselo být pro lidi neogénu značnou záhadou. Jak tvrdí Prodoktor Sturlprans Druhý, retrochronální sonda se vynoří v minulosti jako objekt podobný vypouklému disku, připomínajícímu dva na sebe položené talíře, vznášející se volně v prostoru.

Chronosondy poskytly bohatý materiál, s jejich pomocí jsme získali mimo jiné autentické fotografie Prvního Pentagonu z doby jeho stavby. Tato budova ve tvaru pravidelného pětiúhelníku, jehož jedna strana měřila 460 infů, byla opravdovým labyrintem z kamene a betonu. Délku jeho chodeb odhaduje Histognostor Ser Een na 17 až 18 tehdejších mil. Vstup do budovy střežilo ve dne v noci dvě stě nižších kněží. Kroniky nalezené v ruinách Was-En-Tonu umožnily s využitím dalších časovrtů objevit Druhý Pentagon, méně okázalý než První, protože jeho podstatná část se nacházela pod zemí. Jisté části těchto kronik naznačují existenci dalšího, v pořadí už Třetího Pentagonu, který měl být naprosto autonomní, jakýsi stát ve státě, a to díky speciální kamufláži a obrovským zásobám potravin, vody a stlačeného vzduchu. Avšak poté, kdy systematické chronaxní sondování celého území Ammer-Ku 20. století neodhalilo po této stavbě ani stopy, většina historiků se přiklonila k tezi, že v nalezených kronikách se hovoří o Třetím Pentagonu jen v přeneseném smyslu, že tato stavba byla vybudována - jako výtvor víry a imaginace - v myslích vyznavačů a šíření pověstí o její existenci mělo povzbudit srdce klesajícího počtu vyznavačů božstva Kap-En-Thaalu.

Taková byla oficiální verze pozemské historiografie, když tehdy mladý Prognostor Wid-Wiss zahájil archeologickou činnost.

Po prostudování všech dostupných materiálů publikoval dílo, ve kterém tvrdil, že se zanikáním moci Presinidů a zmenšováním jejich teritoria začali budovat nové centrum moci daleko od lidských sídel, v jedné hornaté poušti Ammer-Ku, hluboko pod skalami, aby toto poslední útočiště boha nebylo přístupné nezasvěcencům. Wid-Wiss se domníval, že hypotetický Pentagon Poslední dynastie tvořil druh velkého válečného mozku a jeho úkolem bylo dozírat na čistotu víry v Kap-En-Thaalu a obracet národy, které tuto víru ztratily.

Jde o to, že podle Wid-Wissovy analýzy byl Poslední Pentagon postaven teprve několik desítek let před papyrovou katastrofou. Kdyby - jak zdůrazňovala kritika - Třetí Pentagon skutečně existoval, Presinidi v něm ukrytí by nepochybně využili anarchie, jaká nastala po katastrofě, a na úsvitu chaotických dob by sáhli po ovládnutí Země. I kdyby takový útok na moc Federace byl potlačen, zůstala by po něm stopa v ústním podání. Historiografie však nic takového nezaznamenala.

Wid-Wiss bránil svou hypotézu tvrzením, že zatímco obyvatelstvo státu Ammer-Ku přešlo na stranu „nevěřících“ a spojilo se s Federací, vládcové Posledního Pentagonu jej nechali úplně uzavřít. Podzemní moloch, oddělený takto od celého lidstva, přečkal papyrovou katastrofu i časy chaosu, protože neměl žádný kontakt s událostmi na povrchu Země.

Wid-Wiss uznával, že toto dokonalé, hermetické oddělení hypotetické společnosti kněží a vojenských sloužících Kap-En-Thaalu od vnějšího světa vypadá nepravděpodobně. Připouštěl, že Poslední Pentagon nějakým způsobem sledoval události na Zemi, domníval se však, že onen vojenský mozek Poslední dynastie už nebyl schopen žádných útočných, ba ani diverzních operací. Nedokázal zaútočit na Federaci, protože zahlouben uvnitř skal nebyl uzavřen pouze zdmi, ale soustavou vnitřních vztahů, žil pouhým mýtem, legendou o bývalé moci Kap-En-Thaalu, a zkoumal, kontroloval a potíral vlastní kacířství.

Tuto poslední Wid-Wissovu tezi historiografie mlčky pominula. Vědec se však nevzdal. S hrstkou věrných spolupracovníků systematicky prohledával celý řetěz Skalistých hor. Už se na něj skoro zapomnělo, když jeho umíněnost konečně triumfovala. 28. Maa 3146 průzkumná archeologická skupina odstranila mnoho set tun skalního závalu na úpatí Haar-Vurdovy hory a stanula před zamaskovanou, okrouhlou kovovou deskou - vchodem do Posledního Pentagonu.

Průzkum podzemní budovy si vyžádal neobyčejné úsilí i prostředky, protože v sedmdesátém druhém roce oddělení od světa postihla Pentagon Poslední dynastie přírodní katastrofa. Nepatrným posunem žulového podloží horského masivu praskla zemská kůra a došlo k přímému spojení s hlubinným magmatem. Betonový ochranný štít zapuštěný do skály nevydržel nápor. Láva vnikla dovnitř stavby a celou ji vyplnila. Tak se toto mraveniště podzemní, záhadné činnosti posledních Presinidů změnilo v neživou zkamenělinu, která více než tisíc šest set osmdesát let čekala na svého objevitele.

Není naším úkolem popisovat nesmírné bohatství vykopávek Třetího Pentagonu. Odkazujeme čtenáře na specializované práce. Uvedeme jen několik poznámek jako úvod do četby Zápisů.

Byly objeveny třetího roku vykopávek ve čtvrtém podlaží, v soustavě vnitřních chodeb, kde se nacházely očistné lázně. V jedné z nich, naplněné stejně jako ostatní zkamenělou lávou, byly nalezeny pozůstatky dvou lidských koster a pod nimi papyr tvořící originál Zápisů.

Jak se čtenář přesvědčí, odvážné předpoklady Histognostora Wid-Wisse se v převážné míře potvrdily. Zápisy popisují osud společnosti uzavřené v podzemí, která zabránila přístupu informací o skutečných událostech a předstírala, že tvoří mozek a štáb velmoci sahající až k nejvzdálenějším galaxiím - až se toto předstírání stalo vírou a víra - jistotou. Čtenář bude svědkem, jak fanatičtí sluhové Kap-En-Thaalu stvořili mýtus takzvaného „Antibaráku“, jak trávili život vzájemným špehováním, zkoumáním pravověrnosti a oddanosti legendární „Misi“, dokonce i tehdy, když poslední zbytek reálnosti této „Mise“ z jejich myslí vymizel, takže jim zůstalo jen stále hlubší klesání do propasti hromadného šílenství.

Historická věda ještě nepronesla definitivní slovo o Zápisech, které se podle místa nálezu také nazývají Zápisníkem nalezeným ve vaně. Neexistuje ani shoda, pokud jde o dobu vzniku jednotlivých částí rukopisu - prvních jedenáct stran pokládají Hyberiadští Gnostorové za pozdější apokryf - pro čtenáře však nejsou tyto odborné spory důležité a je čas umlknout, aby promluvil vlastním hlasem poslední odkaz neogenní papyrové epochy, který dospěl do naší doby.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist