Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

DENÍK NALEZENÝ VE VANĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Spáč začal chrápat, nikoli však se zvukomalebnou virtuozitou admiralissima, ale monotónně. Po chvíli už chroptěl s úporností hodné lepší věci, jako kdyby si umínil, že napodobí agónii. Tyto předsmrtné zvuky mě vyváděly z rovnováhy, už jsem se nedokázal soustředit - chce snad takto na sebe upozornit? Byl jsem unaven. Bolely mě všechny kosti. Rozhodl jsem se, bůhví pokolikáté, že tentokrát opravdu půjdu, třeba k poustevníkovi; odrazovalo mě jedině pomyšlení na nával v poustevně. Protáhl jsem se, spustil nohy na dlaždičky a šel do umývárny. Břitvu jsem strčil do kapsy. V zrcadle jsem uviděl část onoho muže, od prsou nahoru, a připadalo mi, že vidím najednou sám sebe, omámeného spánkem po únavném putování.

Není to domluvené? Nemám v něm společníka, ztraceného v Baráku, honícího se za přeludem, který mu ukázali?

Začal se probouzet. Poznal jsem to podle toho, že ztichl. Se zavřenýma očima se hýbal, úporně a s námahou, jako by někam pracně schovával onu předstíranou agónii, kterou předváděl před chvílí. Najednou otevřel oči, přejel po mně, kterého viděl vzhůru nohama, jediným pohledem, přivřel víčka a chvíli se soustřeďoval, načež se pomalu pozvedl na loktech.

Ještě než promluvil, jeho probuzená tvář mi někoho připomněla. Už jsem ho někde viděl. Se zavřenýma očima broukl:

„Pión…“

„Cože?“ zareagoval jsem bezděčně. Při zvuku mého hlasu usedl. Byl hrozně zarostlý. Hleděl na mě a mrkal. Výraz jeho očí se zvolna měnil - sklouzly na podlahu, odkašlal si, zamnul rukama a řekl:

„Ty kedlubny… pořádně je neuvaří, hajzlové, a pak má člověk těžké sny…“

Pohlédl k umyvadlu, které jsem zakrýval. Naklonil se stranou a oči se mu na chviličku rozšířily.

„Kde je břitva?“ zeptal se.

„Tady,“ ukázal jsem na kapsu.

„Naval.“

„Proč?“ odporoval jsem. Vzrůstala ve mně antipatie. Drze mi tykal, navíc jsem ho odněkud znal - a nebyla to hezká vzpomínka.

„Přinesl jsem ji shora,“ poznamenal jsem, abych zdůraznil svá práva. Vyzývavě jsem čekal na odpověď, ale vstal zády ke mně, narovnal se, protáhl se a s rafinovanou pomalostí se začal škrábat na zádech. Potom vzal kartáč ležící nad vanou a pustil se do čištění kalhot.

„Tak šup!“ broukl s pohledem stranou.

„Cože?“ zeptal jsem se.

„Neobtěžuj a povídej - nebo vypadni.“

„Co mám povídat?“

Tón mého hlasu ho zřejmě zaujal, protože přestal dobývat smetí z kalhotových manžet a pohlédl na mě.

„Naval,“ řekl a přistoupil ke mně s nataženou dlaní. „Co koukáš? Sem s ní, neboj se.“

„Vůbec se vás nebojím,“ odvětil jsem a podal mu břitvu. Nadhodil ji a zamyšleně na mě pohlédl.

„Mě?“ řekl. „Myslím…“

Pověsil kabát na kliku, opásal se ručníkem a začal si mydlit tváře. Chvíli jsem stál za ním, pak jsem odstoupil a nakonec usedl na okraj vany. Nepromluvil, docela jako by byl sám. Jeho záda jsem znal ještě líp než obličej, možná proto, že jej změnily vousy. Předklonil jsem se a tu jsem zahlédl pod vanou tenký řemínek. Nu ovšem, nadskočil jsem, to je špion s fotoaparátem! S námahou jsem uvolnil svaly, usedl a chvíli počkal, než jsem promluvil. Poštvanec, řekl jsem si. Poštvali ho, aby… aby co? Uvidíme: hned se do mě pustí. Mlčení se protahovalo. Trýznilo. Chtěl jsem napustit vodu do vany, potřeboval jsem ten zvuk, ale to mohlo prozradit mou slabost. Dotýkal jsem se podlahy jen špičkami prstů, a jako často v tak nevhodné pozici se mi levá noha roztřásla, stále rychleji, až přešla do vlastního rytmu.

„Jste tu… dlouho?“ zeptal jsem se jen tak jeho zad.

Ze zrcadla hleděly namydlené tváře. Oči jsem neviděl. Odpoví, až dojde k uchu, odhadl jsem. Od ucha však přešel k bradě, jako by neslyšel.

„Jste tu dlouho?“ zeptal jsem se ještě jednou.

„Dál?“ řekl a nepřestal si holit krk.

„Co dál?“ odvětil jsem zmateně. Ale on neráčil ani odpovědět. Nakloněn nad umyvadlem si oplachoval obličej. Cákal až ke mně.

„Opatrně, cákáte,“ řekl jsem.

„Nelíbí se ti to? Tak můžeš jít.“

„Byl jsem tady dřív.“

Vykoukl na mě jedním okem z ručníku.

„Ale?“ řekl. „Opravdu?“

„Jistě.“

Hodil ručník na podlahu, sáhl po kabátě a nadhodil:

„Oběd byl?“

„Nevím.“

„Dnes je bezmasý den,“ broukl jakoby k sobě a upravoval si oděv. Mezi otřepáním rukávu a popotažením kalhot dodal:

„Prý nějaké brambory. Určitě kaše. Věčně ta kaše. Chtělo by to něco smaženého, k čertu…“

Pohlédl ke mně.

„Začneš, nebo co? Já už jdu.“

„Co mám začít?“

„Nehraj. Staré.“

„Nehraju. To vy hrajete.“

„Já?“ podivil se. „Co například?“

„Však víte.“

„Takhle můžem furt,“ ušklíbl se a pohlédl na mě. Neměl jsem pochyb. Naposledy jsem ho viděl, když fotil tajné spisy z trezoru.

„Civák?“ pronesl pomalu. „Pročpak? Je čas na uniformu, ne?“

„Jaký civák?“

Přistoupil ke mně a pohlédl na mou nohu, která ho zaujala.

„Bonzák,“ usoudil posléze.

„Cože? Kdo?“

„Ty.“

„Já? Nechcete konečně mluvit srozumitelně? Nejsem žádný civák ani bonzák.“

„Ne? Tak odkaď? Z cezení?“

„Ze žádného cezení!“

„Takže odnikud? Co vlastně chceš?“

„Nic. To vy chcete.“

„Cože?“

Přešel dvakrát koupelnou, ode zdi ke zdi, s rukama v kapsách, ode dveří na mě úkosem pohlédl, konečně se zastavil a řekl:

„Tak dost. Dejme tomu, že jsem se spletl… Šifrák taky nejsi?“

„Ne.“

„Čtyrák?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

Táhle hvízdl.

„Dobrá. Nevěřím, ale budiž. Co je mi po tom. Di do hajzlu. Říkáš, že jsi misák?“

Váhal jsem, co odpovědět.

„Moc vám nerozumím,“ začal jsem, „ale pokud jde o mou Misi, pak…“

„Táák,“ protáhl. „Instrukci jsi dostal?“

„Dostal, ale…“

„Zmizela?“

„Ano. Nevíte, co…“

„Počkej.“

Naklonil se podél mě, sáhl pod vanu pro fotoaparát v pouzdru, opatrně usedl na bidet a vytáhl z obalu balíček piškotů.

„Oběd je v háji,“ vysvětlil s plnými ústy. Na prsa mu padaly drobečky.

„Jak vidíš, jsem zasvěcenec. A ty chceš asi vědět, co se děje.“

„Chci.“

„Kněz byl?“

„Byl.“

„Liliově bílá?“

„Prosím?“

„Ještě ne? Dobře. Jako u osmdesátky.“

Má roztřesená noha mu něco připomínala, pozorně ji sledoval, ale nepřestával žvýkat. Špičkou jazyka bránil největším kouskům, aby mu vypadly z úst.

„Furt stejně,“ uzavřel konečně. „Otylého tlusťocha ti nastrčili? Nemusíš odpovídat, vidím, že jo. Ten neřád bývá furt.“

Poklepal prstem na pouzdro foťáku.

„Máš hlad? Chceš?“

„Děkuji.“

Ani neposlouchal. Poposedával a drobnými pohyby se vyhýbal zády kohoutkům s takovou rutinou, jako kdyby strávil na bidetech půl života.

„Bída,“ řekl zasmušile. „Zírals, viď? Tvrdnoucí kůže, bradavice s hřebínky, lupénka v rozkvětu, trága, humus, a ty čumíš jako augur nad játry! Porost v uších, sakra, hovoří, a ty rozebíráš, skládáš a nic nechápeš… Jsi ještě u testu, nebo už u chaosu?“

„Promiňte,“ řekl jsem, „ale…“

„U testu,“ usoudil. „Kombinuješ, bráško, a z toho žiješ! Z čajíčku žiješ! Nedožiješ! Noha to občas dělá, a nechce, hajzlík, přestat… Píchali tě ve spaní špendlíčky?“

„Ne. Proč…“

„Nepřerušuj. Mouchy v kávě byly?“

„Byly!“

Nechápal jsem, kam míří - a přesto jsem v tom shledával nějaký smysl, úzce související se mnou.

„Ten porost…,“ vyhrkl jsem, „mluvíte… o admiralissimovi?“

„Kdeže… Starej nás přečká oba, vsaď se! Vzpomínám si, že to bylo stejný, po ručnících ani stopy, a co se člověk tehdy nalítal za břitvou… Kávový lógr… Tenkrát úřadovali bez hygieny, věštili z lógru, skrčenci, všechno potají, hezky do Sklepního odboru, šup, výslech, botou přes hubu, ožrat a ahoj… Teď nanejvýš střílejí… Stříleli?“

„Na chodbě? Ano! Co to znamená?“

„Triplet. Prolátnutí třeťáka. Piónky přestavěli a jeden to přepískl. Přehnal. Tak.“

„Rutinovaný špion!“ uvažoval jsem rychle. „Pozná se to už podle žargonu… Ale co chce ode mne? Oběda se kvůli mně zřekl, jak milé… Oho! Musím se mít pořádně na pozoru…“

„Musíš se mít na pozoru, že?“ prohodil a vyprskl při pohledu na můj výraz. „Co se divíš? Zažil jsem to, rutina, vyznám se… instrukce funguje… myslel sis, že je tvoje? Jasně! Rutina, holoubku… Mouchy v kávě a to ostatní… Ze všeho jen kafe zůstalo stejné jako dřív.“

Zamračil se a obličej mu zestaral, znuděně a znaveně se zahleděl do neposkvrněné běloby dveří.

„Pane,“ ozval jsem se, „mohl byste mluvit normálně, aspoň trošku lidsky?“

„A jak mluvím?“ podivil se.

„Co to všechno znamená? A co vy…, proč mi tady…“

„No no, jen klid. Zbytečně kombinuješ: že bych byl flek, co musí pryč? Nebo bonzák? Fracek? Klacek? Držka? Mrška?… To nemá cenu. Stejně je konec.“

„Čeho konec?“

„Všeho. Cpaní a tak. Jako postaru: čicháš k růži a srdce ti buší: ruplo to, nebo ne? A už máš veš v kožichu, jestli hupsne nebo kecne, jestli práskne - tak v tom lítáš a čumíš… Ze zvyku, pochopitelně, co totiž zbylo? Statisti.“

„Co tím chcete říct? Jací statisti? Veš? Že se mi třese noha? Mluvíte o tom? A co má být? A… co tady vlastně děláte?“

„Chceš vědět, co dělám… Tak koukej…,“ naklonil se ke mně a ukázal na svůj obličej. „Prima ruina, ne? Vyjebali se mnou, a kdybych aspoň věděl, kdo - takoví drbáni, opičáci - piónci, sebranka, balamucení, atak…“

„Nač máte foťák?“ zeptal jsem se najednou. Už mi bylo všechno jedno.

„Foťák? To nevíš?“

„Fotil jste.“

„Se ví.“

„U trezoru…,“ ztišil jsem hlas v naději, že se nepřizná, ale flegmaticky přikývl.

„Jasan. Detail. Abych nezdědkovatěl docela - mozek měkne, vercajk falíruje, tak si občas někde něco cvaknu…“

„Co mi to namlouváte?!“ rozkohoutil jsem se. „Fotil jste tajné spisy! Sám jsem to viděl! Nebojte se - nehodlám toho využít. Nezajímá mě to, jenom nechápu, proč tady trčíte?“

„Nemám tady trčet? Pročpak?“

„Vždyť vás můžou odhalit! Proč neutíkáte?“

„Kam?“ zeptal se s tak bezmeznou lhostejností, až jsem zavibroval.

„No… tam…“

Má mě v hrsti. Nejspíš jo. Srdce mi bušilo jako kladivo v naději, že mu nuda spadne z tváře jako maska. Přemlouvám ho k útěku - zřejmě jsem se zbláznil, vždyť je to provokatér…

„Tam?“ broukl. „Proč zrovna tam? Stojí to za hovno tady jako tam. Cvaknul jsem jen tak, abych nevyšel ze cviku, ale to je nanic…“

„Proč nanic?! Vyjadřujte se jasně!!“

„Jasně nebo nejasně - vyjde to nastejno. Ještě nejsi tak daleko, tedy v té etapě, abys chápal, ale i kdybys cosi pochopil, stejně neuvěříš. Myslíš si: hele, provokatér, štváč, ras mé duše, mazanej drbán, schválně dělá znuděného, lamentuje, fňuká, odhaluje se, předstírá bídu, opovržení špionáží, ale to všechno se musí číst jinak, míří jinam - je to tak? Nemám pravdu? Tak vidíš… A uvažuješ dál: tvrdí, že je provokatér, abych si myslel, že je upřímný, abych to přiznání pokládal za upřímnost, přímo od srdce. Od srdce samozřejmě taky znamená něco jiného, a když konečně slyšíš, že říkám provokatér, aby sis myslel, že jsem upřímný, tak jsme doma: je to ďábel, a ne host, že?! A už mi nevěříš vůbec nic. Nu?“

Mlčel jsem.

„Jen počkej, sám uvidíš. O nic nepřijdeš. Chceš vědět, kdo s kým a jak?“

Udělal pauzu.

„Chci!“ řekl jsem, třebaže jsem mu nevěřil ani slovo.

Hořce se usmál, jen úšklebkem rtů.

„Nevěříš, ale nešť! Sám zakusíš… Poslouchej. Podepsali pro obživu, nejdřív jednou. Do poslední židle i prkýnka na hajzlu. A potom - měli snad přestat, když je platí dál? Spíš by chcípli, než přestali. Urvat nebo padnout, hyjé dál, špehové! Agenti! Tak vznikl dublet - a nic, triplet - nic, kvadruplet - no nazdar, teď už se tu pletou kvintupleti. Na jak dlouho? Čert ví! Epidemie! Mor! To ti říkám já, starý poctivý špion, veterán!“

Zuřivě a zoufale se bušil do prsou, až to dunělo.

„Moment,“ ozval jsem se, „nerozumím. Chcete tím říct, že…“

„Nechci tím říct nic a ty mi dej svatý pokoj! Proč se mám dřít? Stejně jsi gramofonová jehla na odřené desce, teď na to kašleš, je ti to proti srsti, každé slovo přetřásáš, prošmatáváš, k tomu přidáš moje chrápání, mýdlo, břitvu, hledáš všude narážky, náznaky, nevímco. Dělej, jak myslíš, jen od břitvy pryč! Máš čas. To by bylo jednoduché, takhle břitvou. Když jsem tě uviděl, myslel jsem, že tě poslali, abys mi ji vzal.“

„Přinesl jsem ji shora… To je vaše břitva?“

„Povídám, že máš čas. Především je potřebná síla. Pravidelné jídlo, bufet, piškoty, občas bývá i kompot, rynglový kompot. Co čumíš? Myslíš si, že říkám ‚kompot’ a míním jednání štábu o instrukci? Ne, kompot je kompot a bašta, přinejmenším u mě. Nepoštvali mě na tebe. Prospal jsem se, oholil, oběd jsem nechal kvůli tobě propadnout a teď půjdu. Sám uvaž: řekl jsem ti všechno, co jsi chtěl, a ty mi stejně nevěříš. Ani za mák mi nevěříš. Nemám pravdu? Proč se mám dřít jak kůň a vysvětlovat ti kvadrupletování, aby sis z toho poskládal další rébus? Končím, škoda slov.“

Vstal.

„Vy nejste špion?“

„Kdo tvrdí, že ne? Kdo tvrdí, že jo? Dej mi něco k vyšpehování, uvidíš! Omrzelo mě pořád to či ono - a proč? K čemu? Pro koho? Vyřízený chlap, prosťáček, individualista, zapadlý hit. Jsem snad cibule? Prej se už vyskytují šestáci. Až tě trochu přejde ta podezíravost, můžeš sem zajít. Budu tady zítra po obědě. Nu?“

„Přijdu,“ slíbil jsem.

„Já taky. Měj se. Jdu do bufetu.“

Ode dveří ještě přes rameno prohodil:

„Teď přijde doktor, servis a bílá lilie. Po servisu dostaneš duchovní útěchu. Potom další hovadiny. Kdybych tady nebyl, počkej. Přijdu, beton. A ty?“

„Taky.“

Zavřel za sebou dveře. Slyšel jsem jeho kroky, stále vzdálenější, cvakl další zámek a nastalo ticho, ve kterém jsem tu zůstal trčet, abych dozrál.