Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

DENÍK NALEZENÝ VE VANĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

„Konečně jste se uráčil dostavit!“ uvítal mě mladistvý hlas. Za mahagonovým psacím stolem vstal důstojník v košili s čupřinou jako z konopí. Ze šuplíku vyňal malý kartáč.

„Otřel jste se o stěnu.“

Během čištění mého rukávu vysvětloval:

„Čekal jsem vás už včera. Doufám, že jste strávil noc bez problémů. Služba mi dnes nedovolovala odejít, ale byl jsem tomu docela rád, protože jsem tak měl jistotu, že se nemineme - okamžik, tady je ještě trošku vápna - ale už jsem do vašeho případu zasvěcen tak, že vás beru jako starého známého, třebaže jsme se vlastně ještě neviděli. Jsem Erms, jak ostatně už víte…“

„Ano, vím…,“ řekl jsem, „a netrapte se, majore, je to zbytečné. Máte pro mě instrukci?“

„Pochopitelně, nač bych tu jinak byl? Kávu?“

„Dal bych si.“

Přisunul mi šálek, schoval kartáč do šuplíku a usedl. Stále se usmíval; vypadal jako sympatický blonďák, třebaže při bližším pohledu jsem odhalil kolem jeho očí vrásky - ovšem vrásky smíchu. Zuby měl jako štěně.

„Tak do díla, vážený, do díla. Kdepak mám tu instrukci…“

„Jenom neříkejte, že musíte pro ni jít,“ poznamenal jsem s úšklebkem. Rozesmál se tak hlasitě, až mu oči zalily slzy. Upravoval si povolenou vázanku s voláním:

„Vy jste šprýmař! Nemusím nikam chodit, mám ji tady,“ ukázal stranou. Ze světlemodré zdi vyčníval rám malého trezoru. Přistoupil k němu, otočil číselníkem, až to zafrčelo, vytáhl tlustý svazek papírů převázaný provázkem, hodil ho na stůl, položil na něj své velké dlaně a řekl:

„Náš starý vám zadal oříšek, jen co je pravda! Zapotíte se - to je váš první úkol, viďte?“

„V podstatě ano,“ řekl jsem, a protože z jeho očí sálala ušlechtilost, dodal jsem: „Kdybych tu byl déle, stal bych se prvotřídním odborníkem i bez misí. U vás však člověk mimovolně nasákne tím, tím…,“ chyběla mi slova.

„Tím koloritem!“ vyhrkl a znovu se rozesmál. Zasmál jsem se také. Cítil jsem se lehce a dobře. Ani jsem se nemusel přemáhat, abych zamíchal kávu. Až jsem se divil tomu, s čím se mi to pojilo.

„Můžu se podívat?“ zeptal jsem se a ukázal na převázaný fascikl.

„Samozřejmě…“

Podal mi těžký svazek přes stůl.

„Prosím…“

Jeho tichý, ale důrazný hlas mi zabránil v prohlídce papírů.

„Nejdříve snad uspořádáme jisté - položky… Tímto ošklivým úředním termínem se to u nás označuje. Pomůžete mi, viďte?“

„Tak?“ pronesl jsem ztuhlými rty.

„Nechcete si třeba zatelefonovat?“ nadhodil a sklopil diskrétně oči.

„Nu ovšem! Zapomněl jsem! Knězi teologického odboru, úplně jsem na něj zapomněl! Smím si zavolat?“

„To už jsem za vás zařídil.“

„Vy? A jak jste…?“

„Maličkost. Ještě něco?“

„Nevím, co mám dělat. Oznámit vám?“

„Nenaléhám…“

„To všechno byl jen test, majore? Byl jsem podroben testu?“

„Čemu říkáte test?“

„Vím já… Snad šlo o úvodní šetření. Chápu, že o schopnostech nováčka lze pochybovat, tedy se mu podstrčí…“

„No no, prosím vás…“

Byl pohoršen a zarmoucen.

„Pochybnosti? Šetření? Podstrčit? Jak si můžete myslet něco takového! Mínil jsem to, co jste vzal tam… jistě s úmyslem mi vrátit… Ale zapomněl jste,“ usmál se při pohledu na mou bezradnost. „Přece tam v kapli. Máte to s sebou, nepochybně v kapse, ne?“

„Ach!“

Sáhl jsem pro nafukovací prst a podal ho majorovi.

„Děkuji,“ řekl. „Přiložím ho k jeho spisu. Hodně mu přitíží.“

„Tam uvnitř něco je?“ otázal jsem se a pohlížel na změklý prst ležící před ním.

„Kdepak…“

Zvedl růžový páreček a ukázal mi jej proti světlu. Prosvítal, byl prázdný.

„Prostě patří ke spisu. Okázalý důkaz - pořádně mu přitíží…“

„Staříkovi…“

„Ovšem.“

„Ale ten nežije…“

„A co má být? Nepřátelský čin! Sám jste viděl! Pod vlajkou, ten…“

„Ale to byla mrtvola!“

Tichounce se zasmál.

„Vážený kolego - smím vám tak říkat? - to by bylo hezké, kdyby se dalo smrtí ze všeho vykroutit. O něho nejde. Děkuji za spolupráci. Vraťme se k věci. Než začnete, ještě vás tu a tam něco čeká.“

„Co?“

„Nic nepříjemného, ujišťuji! Jen uvedení do věci. Prostě propedeutika. Orientujete se alespoň minimálně v šifrách, které musíte zvládnout?“

„To se tedy neorientuji.“

„Tak vidíte. Existují šifry iniciační, běžné, úsekové a speciální, ta je pro vás,“ usmál se, „ta se denně mění, což je nutné, ale je s ní tolik starostí! Každý odbor má navíc svou vlastní, vnitřní, když tedy člověk vstoupí a něco řekne, totéž slovo znamená v různých patrech něco jiného.“

„I jméno?“

,,Samosebou! Co koukáte? Haha, to by bylo hezké - dejme tomu skutečné jméno vrchního velitele! Ještě jste nezaznamenal specifiku jmen členů jeho štábu?“

„No ovšem…“

„Tak vidíte.“

Zvážněl.

„Zašifrované jsou tedy hodnosti, funkce, pozdravy…“

„Pozdravy?“

„Dejme to, že mluvíte s někým po telefonu, s někým zvenčí, a řeknete například „dobrý večer“ - z toho by bylo možné odvodit, že u nás se pracuje i v noci, na směny, a to už je důležitá informace… pro někoho,“ zdůraznil poslední slovo. „Ostatně každý rozhovor…“

„Jak to? I teď, kdy my…“

Rozpačitě si odkašlal.

„Tomu se nedá vyhnout!“

Pohlédl mi do očí.

„Proč říkáte takové věci?“ klesl hlasem se stopou lítosti. „Chápete to, určitě to chápete. ‚Zapomněl jsem’… ‚Nevím, oč jde’… ‚Test’… ‚Úvodní šetření’…Už chápete? Vidím, že ano. Nač takový zoufalý výraz? Proč? Každý používá šifry, jak umí - a vy se naučíte zvláštnímu přístupu. Je přece všechno v pořádku, ne?“

„Ovšem, když to říkáte…“

Pohlédl mi do očí.

„Více sebejistoty, vážený! Úřadování je úřadování, věci běží samy, existují komplikace, obraty, ale vy, pověřený tak obtížnou Misí, se nenechte odstrašit hloupostmi, tím spíš, že jsou nevyhnutelné. Pošlu vás nyní do šifrovacího odboru - tam vám lepší odborníci, než jsem já, vysvětlí všechno potřebné, pochopitelně ne jako školení, ale v rámci přátelského rozhovoru… Instrukce mezitím počká tady.“

„Ani jsem do ní nenahlédl…“

„A co vám brání?“

Otevřel jsem fascikl. Můj pohled chvíli bloudil po řádcích strojového písma, až nakonec se náhodou zachytil na:

„Tvoje mysl nic nepřijímala, jen odrážela vnějšek jak hrouda mokré hlíny…“

Přeskočil jsem několik řádek.

„Dosud jsi vůbec nemyslel na další činnost. Po zvednutí ruky ke dveřím sis poprvé uvědomil, kde jsi, vnímal jsi nehybnou, bílou chodbu za tenkou přepážkou.“

„Co je to?“ vykoktal jsem s očima na majorovi. V prsou se mi rozléval horký strach. „Co je to?“

„Šifra,“ pronesl lhostejně při hledání v papírech na stole. „Instrukce přece musí být zašifrovaná.“

„Ale to… to zní jako…,“ nedokončil jsem.

„Šifra smí připomínat všechno kromě šifry,“ odvětil.

Naklonil se přes stůl a vzal mi instrukci z ruky. Prsty mi sklouzly po obalu.

„Smím si ji vzít s sebou?“

„Proč? Počká tu na vás.“

V jeho hlase zněl neskrývaný údiv.

„Mohli by mi ji v šifrovacím odboru přeložit.“

Rozesmál se.

„Vidím, že jste nováček. Nevadí. Nezbytné návyky vám přejdou do krve. Jak byste mohl dát svou instrukci z ruky? O vaší Misi ví přece kromě vrchního velitele jen náčelník štábu a já, tedy celkem tři osoby.“

Mlčky jsem doprovodil pohledem svazek, který vložil zpátky do trezoru, a zatočil číselníkem, jako by si s ním hrál.

„Ale můžete mi alespoň představit mou Misi. Jen tak v obrysu, několika slovy,“ navrhl jsem.

„V obrysu, říkáte?“ procedil. Kousl se do spodního rtu. Světlý pramínek vlasů mu padal přes levé oko, ale neodhodil jej. Stál, špičkami prstů opřený o stůl, s jazykem za zuby jako školák, nakonec vzdychl a usmál se. Na levé tváři měl dolíček.

„Co mám s vámi dělat, co jenom mám s vámi dělat?“ opakoval.

Vrátil se k trezoru, vytáhl z něj papíry, zatočil číselníkem a řekl:

„Máte tašku, že? Strčíme do ní celý ten krám…“

Vzal prázdnou tašku, kterou jsem předtím položil na stůl, a nacpal papíry do ní.

„Prosím,“ řekl a podal mi ji s pobaveně přimhouřenýma očima. „Teď už máte tu svou instrukci, a v jaké tašce! Žluté…, no no!“

„Barva také něco znamená?“

Má naivita ho pobavila. Potlačil úsměv.

„Jestli něco znamená? Výborně! Znamená, a jak! Ale teď už půjdeme, povedu vás, tak to bude rychlejší, tudy prosím…“

Spěchal jsem za ním se ztloustlou taškou pod paží. Přešli jsme do sousední místnosti, dlouhé skoro jako školní sál. Nad hlavami úředníků visely na stěnách reprodukce akvaduktů a propustí; v další místnosti je nahradily až ke stropu sahající mapy polokoulí nějaké rudé planety. Pozorně jsem si je prohlédl a poznal jsem marsovské kanály. Major mi otevíral dveře. Postupovali jsme za sebou úzkým průchodem mezi stoly. Sedící úředníci k nám ani nepozvedli oči. Další rozlehlá místnost. Velký barevný plakát znázorňoval zvětšený průřez krysou od hlavy až k ocasu. Ve skleněných nádobách se bělaly vypreparované, jako z vyloupaných ořechů a drátků zhotovené kostry hlodavců. Místnost byla nezvyklá tím, že se zatáčela. U pultů seděl asi tucet lidí nad mikroskopy. Každý měl kolem sebe skleněné tabulky, pinzety, kelímek s nějakou čirou, vazkou kapalinou, nepochybně lepidlem; pokládali na skla cáry papírů, umazané a špinavé, uhlazovali je žehličkami a spojovali s přesností hodináře. Bylo cítit výrazný zápach chlóru.

Za zády lidí u mikroskopů byly dveře na chodbu.

„Abych nezapomněl,“ pronesl tlumeně důvěrným hlasem major a uchopil mě za ruku, když jsme se ocitli sami mezi bílými stěnami, „kdybyste hodlal něco vyhodit nebo zničit, nějaký prošlý spis, zbytečný záznam, šmírák - nepoužívejte záchod. Našim lidem tím jen přiděláte zbytečnou práci.“

„Jak prosím?“ zeptal jsem se.

Zvedl netrpělivě obočí.

„Pravda, vám je potřeba vysvětlovat všechno od základu. To byl kanalizační odbor - sousedí s mým, prošli jsme tudy pro zkrácení cesty… Odpadní vody jsou filtrované a cezené - jsou to přece cesty ven, možnost potenciálního úniku informací… A tady je náš výtah.“

Stanul v okamžiku, kdy jsme k němu došli. Vystoupil důstojník v dlouhém plášti, s houslovým pouzdrem pod paží, omluvil se, že musí vyložit své věci, a vrátil se, když tu někde docela blízko něco prásklo. Důstojník vyskočil z výtahu, zabouchl jeho dveře nohou, hodil po nás balíčky a rozběhl se chodbou. V běhu otevíral pouzdro. Těžký balíček mě zasáhl do prsou, omráčeně jsem padl na dveře výtahu, za ohybem chodby zarachotil samopal, nad mou hlavou uhodilo a všechno zamlžil prach omítky.

„K zemi! K zemi!!!“ vykřikl Erms, uchopil mě za rameno a sám se vrhl k zemi. Ležel jsem vedle něj mezi rozházenými balíčky, práskaly střely, chodba duněla od jednoho konce k druhému, nad námi svištěly kulky, od stěn odskakovaly obláčky po nárazech. Prchající muž v plášti padl přímo v ohybu, upustil houslové pouzdro, které se otevřelo a vyletělo z něj mračno potrhaných papírů poletující jako sníh. V nose mě štípal pach spalin. Major mi strčil do ruky malou ampulku.

„Až dám znamení - do úst a rozkousnout!“ křikl mi do ucha. Někdo přibíhal.

Zadunělo tak hrozně, že jsem málem ohluchl. Erms si začal rvát z kapes zalepené obálky, strkal si je do úst a spěšně je žvýkal, pečetě vyplivoval jako pecky. Další rachot.

Důstojník v hloubi chodby chrčel jako v agónii. Levou nohou klepal o kamennou podlahu. Erms spočítal tyto údery, pozvedl se na loktech a s výkřikem:

„Dva a pět, vyhráli jsme!“ vyskočil. Zavládlo ticho.

Oklepal si prach a podal mi na podlaze ležící tašku se slovy:

„Půjdeme. Pokusím se vám sehnat lístky na obědy.“

„Co… co to bylo?“ vykoktal jsem. Umírající pořád kopal do podlahy, střídavě dvakrát a pětkrát.

„Celkem nic. Odhalení.“

„A… jak to, my… odejdeme??“

„Ovšem. Tam,“ ukázal na chroptícího, „už není můj odbor.“

„Ale ten muž…“

„Postará se o něj sedmička. Už přicházejí z teologického, vidíte?“

Chodbou opravdu přicházel kněz-důstojník a před ním chlapec se zvonečkem. Při nastupování do výtahu jsem stále slyšel ťukání šifrované agónie. Výtah se zastavil v devátém patře. Major neotevřel dveře.

„Můžu požádat o šperhák?“

„Prosím?“ nepochopil jsem.

„O tu ampulku.“

„Á, pravda…“

Pořád jsem ji ještě držel v ruce. Schoval ji do koženého pouzdra připomínajícího náprsní taštičku.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

„Celkem nic. Všechno je v pořádku.“

Nechal mě vystoupit z výtahu prvního. Zamířili jsme k nedalekým dveřím. V místnosti seděl u stolu mimořádně tlustý důstojník a jedl cukroví z papírové krabice, které zapíjel čajem. Kromě něj tu nikdo nebyl. V zadní stěně byla maličká dvířka, celá černá. Stěží by jimi prošlo dítě.

„Kde je Prandtl?“ zeptal se Erms. Tlustý důstojník mu ukázal tři prsty, aniž přestal mlaskat. Uniformu měl rozepnutou. Ze židle, na které seděl, přímo splýval. Měl otylé tváře, faldovatý krk naběhlý tukem, hlasitě funěl, jako by se dusil.

„Dobře,“ řekl major. „Prandtl přijde hned. Zatím se posaďte. Postará se o vás. Až budete volný, přijďte za mnou pro lístky. Platí?“

Slíbil jsem mu to. Po jeho odchodu jsem obrátil oči k tlouštíkovi. Mezi zuby mu chroupalo cukroví. Usedl jsem na židli u zdi. Pokoušel jsem se nedívat na chorobně otylého důstojníka, který mě dráždil svým mlaskáním a ještě víc tím, že vypadal, jako by ho každou chvíli čekala mrtvice. Modré faldy na krku mu sahaly až k čupřině nakrátko ostříhaných vlasů. Jeho osudem, mukami, byl jeho tuk. Dýchal s úsilím, jaké lze vynaložit jen výjimečně, na chvilku, ale on to dělal trvale a přitom jako by o tom ani nevěděl. Bojoval o vzduch a jedl. Narůstala ve mě touha vytrhnout mu cukroví; cpal se jím, zalykal se, rudnul, modral a sahal lepkavými prsty pro nové. Posunul jsem židli a obrátil se k němu bokem. Zády jsem jaksi nemohl - ne kvůli nezdvořilosti, ale obával jsem se, že se mi za zády zalkne a nechtěl jsem mít za sebou mrtvolu. Na chviličku jsem zavřel oči.

Hodně bych dal za vysvětlení, jestli se má situace zlepšila. Připadalo mi, že ano, ale k tomu „ano“ bylo až příliš výhrad. To, že mě byl Erms připraven otrávit - byl jsem si totiž jist obsahem ampulky - jsem mu neměl nijak za zlé. Hůř vypadala záležitost staříka se zlatými brýlemi. Nebyl jsem si jist, jestli s tou věcí nemám ještě něco společného. Ale nevypadala do budoucna příliš hrozivě. Měl jsem vážnější důvod k obavám: instrukci. Ani mi tak nešlo o to, že příliš připomínala zápis mých pohybů uvnitř Baráku - ba dokonce i mých myšlenek. Nakonec jsem mohl být stále ještě objektem testu, přestože to Erms kategoricky zamítal, sám se však přiznal, že náš rozhovor nemá doslovný význam, ale je šifrou, tedy jakýmsi vztahem k jiným, přímo nepojmenovaným významům, které se nad ním neviditelně vznášejí. Nejhorší bylo něco jiného. V hloubi duše jsem začínal pochybovat o samotné existenci instrukce. Říkal jsem si sice, že se mýlím, že má podezřívavost nemá smysl, protože bez úmyslu vyslat mě na důležitou Misi by se mnou nikdo nezabýval a nepodroboval mě žádným testům. Nemám přece nic na svědomí a tady prakticky nic neznamenám, kromě oné nečekané kandidatury, tedy stále odkládaným, přerušovaným a znovu napůl potvrzovaným postupem.

Kdybych tak mohl v tuto chvíli položit jednu jedinou otázku: Co ode mne chtějí? Co opravdu chtějí?

Každou odpověď bych přijal s úlevou, opravdu každou, kromě jediné…

Důstojník za stolem úděsně chroptěl. Otřásl jsem se. Vysmrkal se, nahlédl do kapesníku, potom ho schoval, přičemž neustále supěl pootevřenými rty.

Otevřely se dveře. Vstoupil vysoký, hubený, nahrbený důstojník. Bylo v něm něco - nedokázal bych to určit - co naznačovalo, že jde o civilistu převlečeného do uniformy. Když došel ke mně, zatočil brýlemi, které držel v ruce.

„Přišel jste za mnou?“

„Za Prandtlem ze šifrovacího odboru,“ odvětil jsem a mírně se zvedl.

„To jsem já. Jsem kapitán. Nemusíte vstávat. Jedná se o šifry, ne?“

Tato slabika zazněla jako výstřel namířený na mě.

„Ano, kapitáne.“

„Bez titulů. Kávu?“

„Rád…“

Přistoupil ke dvířkám a z ruky, která se odtud vysunula, převzal tácek se dvěma už nalitými šálky. Postavil je na stůl a nasadil si brýle. Jeho hubený, vyzývavý obličej se srovnal, všechno v něm se usadilo na patřičných místech a znehybnělo.

„Co je to šifra?“ pronesl. „Povězte, co o tom víte.“

Jako by bušil kovovým hlasem do něčeho tvrdého.

„To je soustava znaků, kterou lze pomocí klíče přeložit do běžného jazyka.“

„Ano? A vůně růže, například, je šifrou, nebo ne?“

„Ne, protože není znakem něčeho, ale sama sebou, vůní. Kdyby označovala něco jiného, pak by se jako symbol mohla stát znamením šifry…“

Odpovídal jsem rád, protože jsem mohl prokázat schopnost správného uvažování. Tlustý důstojník se naklonil ke mně, až se mu uniforma na břiše tukem vzdula ve vlnách, že málem uletěly knoflíky. Nevěnoval jsem mu pozornost a hleděl na Prandtla, který sňal brýle, aby jimi zakroužil.

„A co myslíte - voní růže jen tak, nebo s nějakým cílem?“

„Nu… snad aby přilákala včely, které ji opylí…“

Přikývl.

„Správně. Zobecněme to. Oko přetváří paprsek v nervovou šifru, kterou mozek přečte jako světlo. A samotný paprsek? Nepřišel přece odnikud. Vyslala ho lampa nebo hvězda. Informace o tom tkví v jeho struktuře. Lze ji přečíst…“

„Jaká šifra?“ přerušil jsem ho. „Hvězda ani lampa se nesnaží nic ukrývat, kdežto šifra skrývá svůj obsah před nepovolanými.“

„Ano?“

„To je snad zřejmé! Podstata je v záměru člověka vysílajícího zprávu.“

Ustal jsem a sáhl pro kávu. Plavala v ní moucha, která tam před chvílí určitě nebyla. Že by ji tam hodil tlustý důstojník? Pohlédl jsem na něj. Dloubal se v nose. Vylovil jsem lžičkou mouchu a odložil ji na podšálek. Cvakla. Dotkl jsem se jí. Byla dutá a kovová.

„V zájmu?“ řekl Prandtl. Nasadil si brýle. Tlusťoch - při sledování svého mentora jsem se ho snažil mít v zorném poli - s funěním šmátral po kapsách a jeho obličej byl stále zmačkanější. Podbradek měl jako míč. Budil přímo odpor.

„Tak tedy paprsek,“ navázal Prandtl. „Vyslala ho nějaká hvězda. Jaká? Velká, nebo malá? Žhavá, nebo chladná? Jaká je její minulost a budoucnost? Lze se to dovědět z toho paprsku?“

„S odpovídajícími znalostmi ano.“

„A čím jsou ony znalosti?“

„Čím?“

„Klíčem. Je to tak?“

„No…,“ váhal jsem s odpovědí, „paprsek není šifra.“

„Ne?“

„Ne, protože ty zprávy do něj nikdo neukryl, a ostatně, pokud budeme pokračovat tímto směrem, dojdeme k závěru, že šifrou je všechno.“

„A správně, vážený pane. Všechno, všecičko je šifrou - nebo kamufláží. Vy také.“

„Žertujete?“

„Ne. To je pravda.“

„Já jsem šifrou?“

„Ano. Nebo kamufláží. Přesněji řečeno, platí takový vztah: každá šifra je maskou, kamufláží, ale ne každá maska je šifrou.“

„Šifru bych mohl nakonec akceptovat…,“ řekl jsem a volil opatrně slova, „jistě vám jde o dědičnost, o ty nepatrné vzorce sama sebe, které nosíme v každé tělesné buňce, abychom jimi označili potomky…, ale kamufláž? Co… co mám s ní společného?“

„Vy? Promiňte,“ odvětil Prandtl, „ale to není moje věc. Já neřeším váš případ. Nepřísluší mi.“

Přistoupil ke dvířkám. Z ruky, která se v nich objevila - muselo jít o ženskou ruku, protože jsem zahlédl červeně nalakované nehty - převzal papírovou pásku a podal mi ji.

„Ohrožení obkličovacím manévrem - stop,“ četl jsem, „posily směrovat do sektoru VII-19431 - stop - za ubytovatele sedmé operační skupiny dipl. pluk. Ganzmirst - stop.“

Odložil jsem útržek, zvedl hlavu a nepatrně se předklonil. V kávě plavala druhá moucha. Musel ji tam vhodit tlustý důstojník během mého čtení. Pohlédl jsem na něj. Zíval. Vypadal, jako by umíral s otevřenými ústy.

„Co je to?“ zeptal se Prandtl. Jeho hlas ke mně doléhal zdálky. Probral jsem se.

„Nějaká rozšifrovaná depeše.“

„Ne. To je šifra, kterou je třeba teprve rozluštit.“

„Jde přece o tajnou zprávu?“

„Ne,“ zavrtěl opět hlavou. „Kamuflování šifer do podoby nevinných informací, v podobě nějakých soukromých dopisů nebo veršů, patří minulosti, pane. Každá strana se dnes snaží vyvolat u druhé dojem, že to, co vysílá, není zašifrované. Rozumíte?“

„Do jisté míry…“

„Ukážu vám nyní tento text propuštěný DEŠem - tak říkáme našemu stroji.“

Opět zašel ke dvířkám, vytrhl z bílých prstů pásku a vrátil se s ní ke stolu.

„Baremosositurie inpeklancibilistiská matetosi se by kancepulírovala neodkocivracoposmajná ambrendafigianturelie,“ četl jsem a s údivem na něj pohlédl.

„To má být rozšifrované?“

Shovívavě se usmál.

„To je druhá etapa,“ vysvětlil. „Šifra byla konstruovaná tak, aby její rozluštění poskytlo nesmyslný blábol. To nás mělo definitivně přesvědčit, že původní obsah depeše nebyl šifrou, čili že zpráva byla taková, jakou jste prve četl.“

„Kdežto ve skutečnosti?“ nadhodil jsem. Přikývl.

„Hned uvidíte. Nyní přinesu text propuštěný znovu strojem.“

Z dlaně ve čtvercových dvířkách splynula papírová páska. V hloubi dvířek se pohybovalo něco červeného. Prandtl zakryl otvor tělem. Převzal jsem proužek, který mi podal - byl teplý, buď od člověka nebo stroje.

„Abruptivně kancelerovat derviše odnášející barbimuší leklouny celerativním turmanskem prozíravost žádoucí.“

To byl onen text. Zavrtěl jsem hlavou.

„Co si s tím počnete?“ zeptal jsem se.

„Tady končí práce stroje a začíná lidská. Kruuhu!!“ křikl.

„Nu?“ zasténal tlusťoch vytržený ze strnuti. Zamlženýma, jako blanou potaženýma očima se zahleděl na Prandtla, který mu vmetl do obličeje:

„Kancelerovat!“

„Nééé,“ zabečel tlusťoch falzetem.

„Derviše!“

„Bééé! Dééé!“

„Odnášející!“

„Od… odpo…,“ sténal. Ze rtů mu stékaly sliny.

„Barbimuší!“

„Jak… mm… mu… umě… umělé m… m! m!!! Ha-haha! ha! ha!“ tlusťoch se roztřásl nezadržitelným smíchem, který přešel v chroptění, obličej zalitý tukem mu zmodral, úpěl se slzami mizejícími v záhybech tváří jako tašky a lapal po vzduchu.

„Dost, Kruuhu! Dost!!!“ houkl kapitán. „Zádrhel,“ obrátil se ke mně. „Falešná asociace. Ostatně skoro celý text jste už slyšel.“

„Text? Jaký text?“

„Odpověď nebude. To je vše. Kruuhu!!“ zvýšil hlas. Tlusťoch se celým tělem staženým uniformou třásl na židli, párkovité prsty zaťaté do stolu. Po Prandtlově výkřiku ztichl, chvilku sténal, nakonec se začal hladit oběma rukama po tváři, jako by se chtěl tímto způsobem uklidnit.

„Odpověď nebude?“ opakoval jsem tiše. Zdálo se mi, že jsem ta slova nedávno slyšel, ale nedokázal jsem si vzpomenout od koho. „Dost skoupý obsah,“ zvedl jsem oči ke kapitánovi, jehož ústa, dosud nehybně sešklebená, jako by neustále ochutnával něco hořkého, se pousmála.

„Kdybych vám ukázal odstavec bohatší obsahem, oba bychom toho mohli litovat. Ostatně i tak…“

„Co ,i tak’?!“ zeptal jsem se prudce, jako by tato nadhozená slova se dotkla věci pro mě nesmírně důležité. Prandtl pokrčil rameny.

„To nic. Ukázal jsem vám úryvek moderní šifry, ostatně nepříliš složité. Byla to běžná šifra. Jako taková měla mnohavrstvou kamufláž.“

Hovořil rychle, jako by chtěl odpoutat mou pozornost od nedokončené narážky. Chtěl jsem se k ní vrátit, už jsem otevíral ústa, ale řekl jsem jen:

„Řekl jste, že všechno je šifrou. To byla pouhá metafora?“

„Ne.“

„Tedy každý text?“

„Ano.“

„I literární?“

„Ano. Pojďte, prosím…“

Přistoupili jsme ke dvířkám, která otevřel. Místo další místnosti, kterou jsem za nimi čekal, vyplňovala výklenek tmavá deska s malou klávesnicí; uvnitř byla vidět jakási poniklovaná štěrbina s jazýčkem hada papírové pásky.

„Povězte nějaký úryvek literárního textu,“ otočil se ke mně Prandtl.

„Třeba… Shakespeare?“

„Cokoli.“

„Tvrdíte, že jeho dramata jsou souborem šifrovaných depeší?“

„Záleží na tom, co pokládáte za depeši. Ale neměli bychom prostě udělat zkoušku? Poslouchám.“

Sklopil jsem hlavu. Dlouho mě nenapadalo nic kromě Othelova výkřiku: „Ó ty má předrahá!“, ale tento citát mi připadal krátký a nepřípadný.

„Už to mám!“ řekl jsem najednou a zvedl zraky. „Sto slov mé ucho ještě nevpilo, až prones jazyk tvůj, a znám ten hlas. Nejsi Romeo, jeden z Monteků?“

„Dobrá.“

Kapitán rychle mačkal tlačítka, aby vyklepal tento citát. Z otvoru vylezl papírový had a komíhal se ve vzduchu. Prandtl ho uchopil a podal mi ho - držel jsem v prstech konec a trpělivě vyčkával. Páska lezla po centimetrech ze štěrbiny, a když jsem ji mírně napjal, pociťoval jsem vnitřní záchvěvy mechanismu, který ji posouval. Jemné mravenčení, přenášené napjatou papírovou páskou, najednou ustalo. Rozvíjela se dál, už prázdná. Zvedl jsem vytištěný text k očím.

„Ni čema Mat hews Niče má ruce nohy mu přerazím s chu tí Mat hews pra se Mat hews Math.“

„Co to je?“ neskrýval jsem údiv. Kapitán pokýval hlavou.

„Soudím, že při psaní této scény byl Shakespeare nepříznivě naladěn proti osobě jménem Mathews - což zašifroval do dramatického textu.“

„Nevím, nevím! Tomu nevěřím! Jinými slovy, záměrně vložil do tohoto nádherného lyrického dialogu nadávky na adresu nějakého Mathewse?“

„Kdo říká, že úmyslně? Šifra je šifra, bez ohledu na záměr jejího autora.“

„Dovolíte?“ otázal jsem se. Přistoupil jsem ke klávesnici a vyťukal na ní právě rozšifrovaný text. Páska se pohnula a svinula do spirály. Na Prandtlových rtech se objevil zvláštní úsměšek, ale nepromluvil.

„Kdy by mi dala svi ech svi kdy by mi ech svi ně da la svi bí lá da la svi ech kdy“ svítila písmena spojená do slabik.

„Ale?“ řekl jsem. „Co je to?“

„Další vrstva. Co jste čekal? Přehrabali jsme se ještě hlouběji k základu psychiky Angličana sedmnáctého století, nic víc.“

„To není možné!“ zvolal jsem. „Ten nádherný verš je tedy obal skrývající uvnitř nějaká prasata?! A když strčíte do svého stroje vrcholy literární tvorby, plody lidského génia, nesmrtelné poémy a ságy - vyjde z toho blábol?!“

„Protože je to blábol, pane,“ odvětil chladně kapitán. „Diverzní blábol. Umění, literatura, nevíte, čemu slouží? K odvrácení pozornosti!“

„Od čeho?“

„Nevíte?“

„Ne…“

„Moc špatné. Měl byste to vědět. Co tady potom děláte?“

Mlčel jsem. S kůží napjatou na tváři jako stan na skále pronesl tiše:

„Rozluštěná šifra zůstává dále šifrou. Pod dozorem odborníka sloupne ze sebe vrstvu po vrstvě. Je nevyčerpatelná. Nemá hranici ani dno. Lze se nořit do jejích vrstev stále obtížněji přístupných, stále hlubších, ale to je nekonečná pouť.“

„Jakže? A… ‚odpověď nebude?’“ chytil jsem se jeho posledních slov. „Ukázal jste mi tu větu jako závěrečný výsledek.“

„Ne. To je jen etapa. V rámci stanoveného postupu - důležitá, ale jen etapa. Po úvaze k tomu dojdete sám.“

„Nerozumím.“

„Porozumíte v pravý čas, ale i to bude jen další krok.“

„Nemůžete mi při tom pomoci?“

„Ne. Musíte k tomu dojít sám. Každý musí. Je to nesnadný požadavek, ale snad víte, co se tu požaduje… Už vám nemůžu věnovat víc času. V budoucnu udělám, co budu moci, samozřejmě služebním postupem.“

„Ale… jak to…, vždyť já pořád vlastně nic nevím,“ chrlil jsem konsternované, „měl jste mě přece zasvětit do šifer, které potřebuji v souvislosti s Misí.“

„S vaší Misí?“

„Ano.“

„Uveďte je.“

„Ne… neznám podrobnosti, ale připouštím, že jsou obsaženy v instrukci, mám ji s sebou v tašce, ale nesmím vám je ukázat, moment…, kde mám tašku?“

Vyskočil jsem ze židle, nahlédl pod stůl, ale taška nikde. Otočil jsem se k tlouštíkovi. Měl pohled leklé ryby. V jeho pootevřených ústech hvízdal vzduch.

„Kde mám tašku?!“ zesílil jsem hlas.

„Jen klid,“ ozval se za mými zády Prandtl, „u nás se nic neztratí. Kruuhu! Kruuhu!!!“ opakoval káravě. „Dej ji sem! Slyšíš! Sem sní!“

Tlusťoch se pohnul a něco kleplo o podlahu. Zvedl jsem tašku a hmatem se přesvědčil, jestli je plná, a narovnal jsem se.

Seděl na ní? A kdy ji sebral ze stolu - před mýma očima? Navzdory zdání musí být neobyčejně zručný. Už jsem chtěl tašku otevřít, když jsem si uvědomil, že ze zašifrovaného textu nevyčtu potřebné informace, a když kapitán nebude vědět, oč jde, neposkytne mi správný klíč. Byl to bludný kruh. Řekl jsem mu to.

„Jde zřejmě o přehlédnutí majora Ermse,“ zakončil jsem.

„Nevím,“ odvětil.

„Půjdu k němu!“ navrhl jsem skoro vyzývavě. To znamenalo: půjdu a povím, že si nad vším myješ ruce, překážíš Misi, kterou mi svěřil vrchní velitel. „Půjdu hned!“ rozohnil jsem se.

„Udělejte, co pokládáte za správné,“ odpověděl a váhavě dodal: „Ale vyznáte se v platné pragmatice?“

„Ta pragmatika zaviní, že neuspěju, že?“ zeptal jsem se chladně.

Prandtl si sundal brýle jako masku a jeho náhle obnažená tvář mi ukázala svou znavenou bezradnost. Cítil jsem, že mi chce něco povědět a nemůže - nebo nesmí. Nepřátelství, které mezi námi během hovoru narůstalo, se rázem rozplynulo. Ve zmatku, který se mě zmocnil, jsem nalezl jakousi nedodělanou, možná nesmyslnou sympatii pro toho muže.

„Plníte… rozkazy?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho stěží slyšel.

„Jestli plním? Ovšem.“

„Já také…“

Otevřel mi dveře a znehybněl vedle nich. Počkal, až vyjdu. Když jsem vycházel, pootevřel rty. Slovo, které chtěl pronést, z nich nevyšlo. Jen mi zblízka foukl do obličeje, ucouvl a zabouchl za mnou dveře, dříve než jsem pochopil, co se děje. Ocitl jsem se na chodbě s taškou, kterou jsem pevně svíral v ruce. Jestliže ani návštěva v šifrovacím odboru nepřinesla to, co jsem od ní očekával, protože jsem se ani o vlásek nepřiblížil k poznání své Mise, pak jsem měl přinejmenším kam jít, a to jsem nesměl přehlédnout. 9129 - opakoval jsem v duchu. Věděl jsem, že nepůjdu k Ermsovi s výčitkami. Prostě si přijdu pro lístky na obědy, které mi slíbil. Což je dobrá záminka k hovoru.

Už jsem ušel kus cesty mezi řadami bílých dveří, když jsem si uvědomil, co je v tašce. Pokud celá šifra - v duchu jsem to nazýval šifrou, protože něčeho jsem se musel držet - zní jako nahodilosti v Ermsově pracovně, pak další odstavce mohou obsahovat popis mého dalšího pobytu v Baráku, i těch, které jsem ještě neprožil. Tento nápad jsem vůbec nepokládal za nesmyslný. Skoro všude, kam jsem přišel, mi dali v narážkách na vědomí, že vědí o mých krocích víc, než si myslím, dokonce - jak naznačoval úryvek přečtený u Ermse - občas přestávaly být tajemstvím i mé myšlenky, proč by tedy taška nemohla obsahovat další plán mé pouti i s tím, co mě čeká na jejím konci?

Rozhodl jsem se otevřít tašku a divil jsem se už jenom tomu, že mě to dosud nenapadlo. Držel jsem v ruce vlastní osud a mohl jsem do něj nahlédnout.