<<< Literární doupě
Literární doupě

Stanisław Lem

RÝMA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Hry  Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
 
 
cena původní: 273 Kč
cena: 273 Kč
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
AW 12 - British Military Motorcycles - Brojo Petr
 
 
cena původní: 295 Kč
cena: 277 Kč
AW 12 - British Military Motorcycles - Brojo Petr
AW 14 - Škoda RSO Typ 175 - Brojo Petr
 
 
cena původní: 288 Kč
cena: 270 Kč
AW 14 - Škoda RSO Typ 175 - Brojo Petr

 

   1   

 

 

Neapol – Řím

Poslední den se mi vlekl jako ještě nikdy. Ne proto, že bych měl trému, to ne, nebál jsem se. Neměl jsem ostatně čeho. V tom různojazyčném davu jsem se pořád cítil sám. Nikdo si mě nevšímal. Moji ochránci se mi nevnucovali, ani jsem je ostatně neznal. A protože jsem nevěřil, že bych se vystavoval prokletí tím, že spím v Adamsových pyžamech, holím se jeho strojkem a chodím jeho pěšinkami kolem zálivu, byl bych měl pociťovat úlevu, že už zítra ze sebe tu falešnou kůži shodím. Cestou jsem neočekával žádnou léčku. Ani jemu přece na dálnici nikdo nezkřivil vlas na hlavě. A tu jedinou noc v Římě jsem měl strávit pod zvláštní ochranou. Říkal jsem si, že je to jen touha skoncovat s tou akcí, která nevyšla. Namlouval jsem si spoustu rozumných věcí, a přesto jsem pořád nedodržoval denní rozvrh.

Po koupeli jsem se měl vrátit do Vesuvia ve tři hodiny, ale byl jsem u hotelu už dvacet minut po druhé, jako by mě tam něco hnalo. V pokoji se jistě nic neudálo, a tak jsem chodil po ulici. Okolí jsem znal nazpaměť. Na rohu bylo holičství, pak trafika, cestovní kancelář, od ní se táhlo hotelové parkoviště v proluce mezi domy. Když se šlo nahoru, za hotel, procházelo se kolem brašnáře, u kterého si dal Adams přišít utržené držadlo od kufru, a dál bylo malé kino non stop. Div jsem tam první večer nezapadl, protože jsem růžové koule na plakátě považoval za planety. Ale až těsně u pokladny jsem pochopil svůj omyl. Byl to gigantický zadek. Teď v tom nehybném vedru jsem došel na roh a vrátil se kolem chlapíka, který prodával mandle v griliáši – loňské kaštany už došly. Když jsem se dost vynadíval na dýmky, zašel jsem do trafiky a koupil si krabičku coolek, přestože mentolky jindy nekouřím. Z reproduktoru kina zaznívalo do pouličního hluku hekání a chroptění jako z jatek. Prodavač mandlí odstrčil vozík do stínu, který vrhala stříška podjezdu před Vesuviem. Možná že to kdysi býval elegantní hotel, ale jeho nejbližší okolí ho odsoudilo k postupnému úpadku. Hala byla skoro prázdná. Ve výtahu bylo chladněji než v mém pokoji. Kriticky jsem si pokoj prohlédl. Balit v takovém vedru znamenalo potit se, a to by mi pak na kůži nedržely kontakty. Proto jsem se s balením odstěhoval do koupelny, která byla v tom starém hotelu skoro stejně velká jako pokoj. V koupelně bylo taky dusno, ale měla mramorovou podlahu. Vysprchoval jsem se ve vaně na lvích nohách, schválně se neutřel do sucha a začal jsem ukládat věci do kufrů, bos, abych se aspoň trochu zchladil. V neceséru jsem našel tvrdý balíček. Revolver. Úplně jsem na něj zapomněl. Nejradši bych ho byl hodil pod vanu. Zastrčil jsem ho na dno kufru pod košile, pečlivě si vytřel kůži na prsou a postavil se před zrcadlo, abych si nasadil kontakty. Kdysi jsem na těch místech míval na těle značky, ale pak zmizely. Vyhmátl jsem úder srdečního hrotu mezi žebry – v místě pro první elektrodu. Druhá, v důlku nad klíční kostí, nechtěla držet. Znovu jsem se utřel ručníkem a přimáčkl náplast z obou stran, aby kontakt nevystupoval nad klíční kost. Neměl jsem v tom praxi, protože jsem si to dřív nedělal sám. Košile, kalhoty, šle. Nosil jsem je od té doby, co jsem se vrátil na Zemi. Bylo to pohodlné. Člověk se nemusel pořád chytat za kalhoty s pocitem, že mu padají. Na oběžné dráze šaty nic neváží, a když se člověk vrátí domů, vznikne tenhleten „kalhotový reflex“, odtud ty šle.

Byl jsem hotov. Celý plán jsem měl v hlavě. Tři čtvrtě hodiny na oběd plus zaplatit účet a vyzvednout klíče, půl hodiny k dálnici s ohledem na dopravní špičku, deset minut rezervy. Nahlédl jsem do skříní, postavil kufry ke dveřím, umyl si obličej studenou vodou, přesvědčil se v zrcadle, že kontakty nejsou vidět a sjel dolů. V restauraci už bylo natřískáno. Číšník, ze kterého pot jen kapal, přede mě postavil chianti, objednal jsem si pastu s bazalkovým kořením a kávu do termosky. Zrovna jsem dojídal s pohledem upřeným na hodinky, když v reproduktoru zašramotilo: „Mister Adams, telefon!“ Viděl jsem, jak se mi zježily chloupky na rukou. Jít, nebo nejít? Od stolku u okna vstal tlouštík v paví košili a šel ke kabině. Copak je na světě málo Adamsů? To už mi bylo jasné, že nic nezačíná, a měl jsem na sebe dopal. Můj klid byl dost povrchní. Otřel jsem si ústa mastná od oleje, spolkl hořkou zelenou tabletku, zapil ji zbytkem vína a šel do recepce. Hotel se dosud honosil plyšem, štukaturou a sametem, ale ze zadního traktu vanul pach kuchyně. Jako když aristokrat krká po kapustě. To bylo celé rozloučení. Vyšel jsem do šíleného vedra za vrátným, který vezl mé kufry. Auto od Hertze stálo dvěma koly na chodníku. Hornet černý jako pohřební vůz. Nedovolil jsem vrátnému, aby uložil zavazadla do kufru, protože tam mohl být vysílač, vrazil jsem mu bankovku, aby šel pryč, a nasedl jsem do auta jako do kamen. Zpotil jsem se v mžiku. Sáhl jsem do kapsy pro rukavice. Bylo to zbytečné, volant byl potažený kůží. Kufr byl prázdný – kde je zesilovač? Na podlaze před volným sedadlem, přikrytý obálkou rozloženého časopisu, z níž na mě upírala studený pohled nahá blondýnka s vyplazeným lesklým jazykem. Nevydal jsem sice ani hlásek, ale něco ve mně tiše zaúpělo, když jsem se začal tlačit do nekonečné řady aut. Přestože jsem byl odpočatý, byl jsem nějak bez energie, trochu naštvaný, v duchu jsem se trochu přihlouple pochechtával, možná proto, že jsem spořádal vrchovatý talíř špaget, které nenávidím. Až dosud se má nebezpečná situace projevila jedině tím, že jsem přibral na váze. Za další křižovatkou jsem zapnul větrání. Dovnitř zavanuly horké výfukové plyny. Honem jsem větrání zas vypnul. Auta se na sebe tlačila, že by špendlík nepropadl. Objížďka. V zrcátkách kapoty a střechy. La potente benzina italiana příšerně smrděla. Zastavil jsem za autobusem, za jeho páchnoucím výfukem. Děti, na hlavách stejné zelené čepičky, na mě čučely zadním oknem. V žaludku jsem měl nudle, v hlavě žár, na srdci kontakt, který skrz košili zachytil o šle pokaždé, když jsem otočil volantem. Roztrhl jsem obal kleenexu a rozložil kapesníky na poličce rychlostní skříně, protože mě lechtalo v nose jako před bouřkou. Rozkýchal jsem se a to kýchání mě tak zaměstnalo, že ani nevím, kdy Neapol zůstala za mnou a zmizela v přímořské modři. Už jsem ujížděl po del Sole. Na to, že byla dopravní špička, dálnice skoro zela prázdnotou. Plimasin jako bych byl vůbec nespolkl. V očích mě svědilo, teklo mi z nosu, zato ústa jsem měl vyprahlá. Pomohla by mi káva, přestože jsem v hotelu vypil dva kapucínky, jenže na kávu se dostanu teprve u Maddaleny. Ve stánku zas neměli Herald kvůli nějaké stávce. Mezi dýmajícími fiátky a jednou mercedeskou jsem zapnul rádio. Poslední zprávy. Rozuměl jsem každé páté slovo. Demonstranti zapálili. Mluvčí soukromé policie prohlásil. Feministické podzemí ohlásilo nové akce. Hlasatelka četla hlubokým altem prohlášení teroristek, odsouzení papeže, jedno po druhém, potom ohlasy v tisku. Dámské podzemí. Nikdo už se ničemu nedivil. Ztratili jsme schopnost se divit. Co jim vlastně vadí, tyranie mužů? Neměl jsem pocit, že bych byl tyran. Nikdo ho neměl. Běda playboyům! Co jim udělají? Začnou unášet i klérus? Vypnul jsem rádio, jako kdybych zabouchl šachtu na smetí.

Být v Neapoli a nevidět Vesuv… Ale já ho neviděl. Měl jsem k sopkám velice přátelský vztah. Před půl stoletím mi otec o nich vyprávěl pohádky před spaním. Brzy ze mě bude stařec, napadlo mi, a tak mě to překvapilo, jako kdybych si řekl, že ze mě brzy bude kráva. Sopky – to bylo něco solidního, něco, co budilo důvěru. Půda puká, láva teče, domy se řítí. Všechno je jasné a nádherné, když je člověku pět let. Věřil jsem, že se dá kráterem sestoupit do středu Země. Otec to popíral. Škoda že se toho nedožil, byl by se mnou spokojen. Člověk nemyslí na děsivé ticho nekonečných prostorů, když slyší ten nádherný zvuk, jak manipulátory připojují kontejner k modulu. Moje kariéra nebyla dlouhá, to je pravda. Marsu jsem nebyl hoden. To by otec určitě prožíval hůř než já. Měl tedy umřít po mém prvním letu? Plánovat jeho smrt tak, aby zavřel oči s důvěrou ve mne – je to cynické, nebo jen hloupé? A co takhle dávat trochu pozor na silnici? Když jsem vklouzl do mezery za psychedelickou lancií, mrkl jsem do zpětných zrcátek. Po chrysleru od Hertze nikde ani stopy. Něco se zablesklo daleko vzadu, někde u Marianelly, ale nebyl jsem si jist, zda jsou to oni, vůz se hned schoval. Ta nepříliš dlouhá banální trasa, přecpaná udýchaným davem na kolečkách, dávala mně jedinému poznat tajemství, jež číhá způsobem nepochopitelným pro všechny policie starého i nového světa, já jediný jsem neměl ve voze nafukovačku, ploutve a raketu proto, abych si krátil čas o dovolené, ale proto, abych na sebe přivolal neznámý úder. Snažil jsem se tím nějak vzrušit, ale marně, protože kouzlo tohoto dobrodružství už dávno vyvětralo, neuvažoval jsem o záhadě smrtonosného spiknutí, nýbrž jen o tom, zda mám spolknout další tabletku plimasinu nebo ne, protože mi pořád teklo z nosu. Vždyť je přece úplně jedno, kde ten chrysler je. Vysílač má stomílový dosah. Babička mívala na půdě reformky v barvě téhleté lancie. V šest dvacet jsem přidal plyn. Nějaký čas jsem jel za volkswagenem, měl vzadu namalované velké beraní oči, které se na mě dívaly s něžnou výčitkou. Auto, zesilovač osobnosti. Potom jsem vklouzl do mezery za krajanem z Arizony s nálepkou HAVE A NICE DAY na nárazníku. Za mnou i přede mnou se na střechách vršily motorové čluny, vodní lyže, pytle, udice, prkna pro plachtění na vodě, červené a oranžové rance, Evropa se mohla rozkrájet, jen aby měla a nice day. Šest dvacet pět. Jako už stokrát předtím, zvedl jsem pravou a pak levou ruku a díval se na natažené prsty. Nechvěly se mi. Měl to být první příznak. Ale copak může mít člověk jistotu? Nikdo přece nic neví. Kdybych tak na minutu zadržel dech, to by se teprve Randy vyjevil! Bláznivý nápad!

Viadukt. Vzduch mezi betonovými sloupky se rozbušil. Jukal jsem stranou, jako kdybych kradl krajinu. Zelená prázdnota až po obzor uzavřený horami byla nádherná. Z levého pruhu mě vyhnal ferrari, plochý jako štěnice. Zase jsem se rozkýchal v dávkách, jako kdybych klel. Okno jsem měl potečkované zbytky much, nohavice se mi lepily k lýtkům, lesk stíračů mě bodal do očí. Vysmrkal jsem se, balíček kleenexu spadl mezi sedadla a zašustil v průvanu. Kdo vylíčí to zátiší na vesmírné dráze? Když i člověk myslí, že má už všechno přivázané, namagnetizované, připevněné, přilepené, začne hotová seance – roje propisek, brýlí, volných konců kabelů se svíjejí jako ještěrky. Nejhorší jsou drobky. Honba za suchary s vysavačem… A lupy z hlavy! O kulisách kosmických kroků lidstva se nemluví. Jen děti se hned ptaly, jak se na Měsíci čůrá…

Hory rostly, byly černohnědé, klidné, těžké, jakoby dobře známé. Jedna z dobrých stránek Země. Silnice měnila směr, v autě se přesouvaly čtverce slunečního světla, i to připomínalo němý, majestátní pohyb světel v kabině. Den uvnitř noci, obojí současně jako před stvořením světa, sen o létání měnící se ve skutečnost, a ten zmatek, ten úžas těla, že je všechno tak, jak to být nemůže. Poslouchal jsem přednášky o lokomoční chorobě, ale myslel jsem si své. To nebyla obyčejná žaludeční nevolnost, nýbrž panika střev a sleziny. Vnitřnosti, které člověk normálně necítil, začaly protestovat. Až mi jich bylo líto, jak zpitoměly. Zatímco my jsme se kochali vesmírem, bylo z něho našim tělům nanic. Hned ho měla dost. Táhli jsme je tam, ale těla se bránila zuby nehty. Trénink měl svůj význam, přirozeně. I medvěda lze přece naučit jezdit na kole, ale copak je medvěd od toho? Pak je jen pro smích. Nevzdávali jsme se, návaly krve do hlavy a tvrdnutí střev ustávaly, ale byl to jen odklad zúčtování, měli jsme se přece vrátit! Země nás vítala vražedným tlakem, protáhnout si kolena a hřbet byl husarský kousek, hlava se nám kymácela na všechny strany jako olověná koule. Věděl jsem předem, co přijde, viděl jsem atletické chlapy, jak se stydí, že neumějí udělat krok, sám jsem je ukládal do van, voda je na chvíli osvobozovala od tělesné váhy, ale čert ví, proč jsem věřil, že já tomu všemu uniknu.

Ten vousatý psycholog říkal, že je to tak s každým. A potom, když už si zas člověk zvykne na přitažlivost, vrací se mu kosmická beztíže ve snu jako nostalgie. Nehodíme se pro život ve vesmíru, a právě proto se ho nevzdáváme. Červený záblesk mi vjel do nohy dřív, než mi zapnulo vědomí. Uplynula vteřina, než jsem pochopil, že brzdím. Pneumatiky zachrastily po rozsypané rýži, hrudky byly větší a větší, jako ledové kroupy. Ne, bylo to sklo. Řada aut zpomalovala. Pravý pruh byl obstaven ochrannými kužely. Snažil jsem se pohledem vymanit z tlačenice aut. Kde? Na pole se pomalu snášel žlutý vrtulník, prach pod jeho trupem vířil jako mouka. Dvě do sebe vražené krabice s vyrvanými kapotami. Tak daleko od silnice? A co lidé? Pneumatiky opět chrastily po skle, co noha nohu mine jsme jeli podél policistů, kteří mávali rukama „rychleji, rychleji!“. Policejní přílby, sanitky, nosítka, kola dekapotovaného vozu se ještě točila, blikač ještě blikal. Po vozovce tekl kouř. Asfalt? Ne, asi benzín. Řada vozů se vracela do pravého pruhu, při rychlé jízdě se dýchalo líp. Prognóza počítala se čtyřiceti mrtvými. Objevila se mostní restaurace, z přítmí vedlejší haly veliké Area di Servizio probleskovaly vzteklé hvězdičky sváření. Pohlédl jsem na tachometr. Za chvíli přijde Cassino. V první zatáčce mě najednou přestalo lechtat v nose, jako kdyby se byl plimasin teprve teď prodral skrz špagety.

Druhá zatáčka. Trhl jsem sebou, protože jsem cítil pohled nemožně zdola, jako kdyby tam někdo ležel naznak a chladně mě pozoroval zpod sedadla. To jak slunce zasvítilo na obálku časopisu s blondýnou, která vyplazovala jazyk. Aniž jsem se tam podíval, sehnul jsem se a obrátil hladký sešit časopisu na druhou stranu. Na astronauta máte příliš bohatý duševní život, řekl mi ten psycholog o Rorschachově testu. Přiměl jsem ho k hovoru. Nebo možná přiměl k hovoru on mě. Tvrdil, že jsou dva druhy strachu, vysoký z představivosti a nízký ze střev. Anebo mě chtěl utěšit namlouváním, že jsem příliš dobrý?

Nebe ze sebe vymačkávalo oblaka, která se slévala v bělmo. Blížila se benzínová stanice. Přibrzdil jsem. Předjel mě stařec mládežník, dlouhé šedivé vlasy mu vlály ve větru, řítil se vpřed s ochraptělou fanfárou, ten plesnivý Wotan. Zajel jsem k pumpám. Když mi nalévali benzín, obrátil jsem do sebe celou termosku se zhnědlým cukrem na dně. Okno postříkané sádlem a krví mi neumyli. Popojel jsem dál až k vykopanému příkopu, vystoupil jsem a protáhl si kosti. Stál tam veliký zasklený obchodní pavilón. Adams si tam koupil sadu karet, napodobeninu italských taroků z osmnáctého nebo devatenáctého století. Stanice se teprve stavěla, jáma, vykopaná pro nové středisko služeb, byla lemována bílým, dosud nezválcovaným štěrkem. Skleněné tabule se přede mnou rozestoupily. Vešel jsem dovnitř. Bylo tam prázdno. Polední přestávka? Už bylo po ní. Prošel jsem mezi hromadami barevných krabic a umělého ovoce. Bílý eskalátor do prvního patra se dal do pohybu, když jsem se k němu přiblížil, ale když jsem ho minul, zastavil se. Spatřil jsem se na televizní obrazovce vedle vitrín, černobílý obraz se chvěl ve slunečních odrazech, viděl jsem se z profilu. Tak bledý jsem ve skutečnosti snad nebyl. Prodavač nikde žádný. Pulty byly plné upomínkových cerepetiček a karet, zřejmě právě těch. Hledal jsem v kapse drobné a ohlížel se po prodavači, když vtom venku zachrastil štěrk pod koly. Z bílého opelu, který prudce zabrzdil, vystoupila dívka v džínech, obešla příkop a vstoupila do pavilónu. Viděl jsem ji v televizoru, obrácen k ní zády. Nehybně stála pár kroků za mnou. Vzal jsem z pultu napodobeninu starého dřevorytu, Vesuv kouřící nad zálivem, byly tam také pohlednice s pompejskými freskami, jež tolik pohoršovaly naše otce. Dívka udělala pár kroků směrem ke mně, jako by si nebyla jista, zda nejsem prodavač. Schody se rozjely. Běžely tiše a ona tam stála, drobná postavička v kalhotách. Otočil jsem se k východu. Na tom nebylo nic zvláštního. Obličej měla skoro dětský, nevýrazný, ústa drobná, a to, že se dívala skrze mě vykulenýma očima a přitom si nehtem škrábala do límce bílé blůzky, mě přimělo, že jsem zpomalil krok, když jsem procházel kolem ní, a ona s klidným výrazem začala bezzvučně padat dozadu. Byl jsem na to tak dalece nepřipraven, že než jsem k ní přiskočil, ležela jako kláda. Nestačil jsem ji podepřít, jen jsem zmírnil její pád, jak jsem ji chytil za nahé paže, jako bych ji s jejím souhlasem pokládal na záda. Ležela jako loutka. Kdo by se díval zvenčí, mohl by si pomyslet, že jsem poklekl u převráceného manekýna, neboť za výlohami stáli po obou stranách manekýni v v neapolských krojích a já se octl mezi nimi. Vzal jsem ji za zápěstí. Puls měla sotva hmatný, ale tikal pravidelně. Bylo vidět špičky jejích zubů a bělmo očí, jako by spala s nedovřenými víčky. O sto metrů dál přijížděla k pumpě auta, pak hned otáčela a vracela se v bílém prachu do hučícího prachu del Sole. Před pavilónem stály jen dva vozy, můj a té dívky. Pomalu jsem se napřímil. Ještě jednou jsem se na ni podíval, jak tam leží. Předloktí s křehkou dlaní, jež jsem pustil, se pomalu klonilo na stranu. Když se pak vytočilo i rameno a objevily se světlé chloupky obnaženého podpaží, spatřil jsem těsně pod nimi dva maličké znaky jako škrábance nebo miniaturní tetování. Viděl jsem kdysi podobné u zajatců SS, jejich runy. Ale tohleto bylo spíš obyčejné mateřské znaménko. Nohy mi podklesly, aby mě znovu stáhly do pokleku, ale zadržel jsem ten reflex. Zamířil jsem k východu.

Nehlasně jedoucí eskalátor se zastavil, jako by zdůraznil, že výjev skončil. Na prahu jsem se ohlédl. Ležící dívku mi zakryla hromada barevných balónů, ale spatřil jsem ji ve vzdáleném televizoru. Obraz se chvěl. Měl jsem dojem, že se chvěje ona. Dvě nebo tři vteřiny jsem čekal. Nic. Skleněné dveře mě úslužně propustily. Přeskočil jsem vykopaný příkop, nasedl do hornetu a zařadil zpátečku, abych se podíval na poznávací značku opelu. Byla německá. Z pestré směsice věcí ve voze trčela do výšky golfová hůl. Měl jsem o čem přemýšlet, když jsem vyjížděl na dálnici. Vypadalo to na tichý záchvat padoucnice, petit mal. Bývají takové, bez křečí. Třeba ucítila příznaky, proto zastavila vůz, a když vešla do pavilónu, ztrácela už vědomí. Odtud ten nevidoucí pohled a muší pohyb prstů škrábajících do límečku. Ale taky to mohla jen simulovat. Neviděl jsem její opel na dálnici. Je sice pravda, že jsem nebyl příliš pozorný a takových bílých hranatých vozů jsem potkával spoustu. Každý zapamatovaný detail jsem si prohlížel jako pod lupou. V pavilónu museli být nejméně dva nebo i tři prodavači. To šli všichni najednou na drink? Podivné. Ale dneska je možné všechno. Šli do kavárny, protože věděli, že v tuhle dobu nikdo do pavilónu nechodí, a ta dívka tam zajela proto, že jí bylo milejší, aby ji záchvat postihl tam, a ne u benzínové stanice, kde by z toho měli hoši v kombinézách Supercortemaggiore zábavnou podívanou. Jak pěkně to všecko do sebe zapadlo, že? Snad příliš pěkně. Byla sama. Kdo jezdí v takové situaci sám? No a co? Kdyby se probrala, neodvedl bych ji k jejímu autu, snažil bych se jí další jízdu vymluvit. To znamená, že bych jí poradil, aby tam opela nechala a přesedla si ke mně. To by udělal každý. Určitě bych to tak udělal, kdybych tu byl jako turista. Polilo mě horko. Měl jsem tam zůstat a zaplést se do toho – bylo-li vůbec do čeho se zaplést! Proto jsem přece tady! Hrom do toho! Stále usilovněji jsem přesvědčoval sám sebe, že dívka skutečně ztratila vědomí, ale byl jsem si tím jist stále méně. A nejen tím. Obchodní pavilón se přece nenechává bez dozoru, vždyť je to skoro obchodní dům! Aspoň pokladní měla sedět na svém místě. Jenže pokladna byla prázdná. Na druhé straně je pravda, že celý vnitřek pavilónu je dobře viditelný z kavárny na druhé straně příkopu. Ale kdo mohl vědět, že sem zajedu? Nikdo. Ať tak či onak, nebylo to namířeno proti mně. Měl jsem se stát anonymní obětí? Čí vlastně? Jak to, prodavači, kasírka, dívka – všichni v témž spiknutí? To už vypadá na fantasmagorii. Tak tedy obyčejná náhoda. A tak pořád dokolečka. Adams dojel do Říma bez úhony. Sám. A co ti ostatní? Najednou jsem si vzpomněl na golfovou hůl v opelu. Propánajána, takové hole přece…

Umínil jsem si, že se musím sebrat, i když jsem se snad úplně zbláznil. Jako špatný, ale uminutý herec jsem se vrátil k zpackané úloze. U následující benzínové stanice jsem řekl, aby mi prodali duši, aniž jsem vystoupil z vozu. Hezký brunet v overalu upřel pohled na moje kola: Máte bezdušové pneumatiky, pane. Ale já potřebuju duši! Platil jsem s pohledem upřeným na dálnici, abych neprošvihl chryslera, ale neviděl jsem ho. O devět mil dál jsem vyměnil kolo, které bylo úplně v pořádku. Vyměnil jsem je proto, že je vyměnil Adams. Když jsem se skrčil k zvedáku, ovanul mě žár. Nenamazaný zvedák skřípal, neviditelné tryskáče trhaly oblohu nad mou hlavou a ty hřímavé zvuky mi připomínaly chvíle, kdy námořní dělostřelectvo krylo palbou normandský poloostrov. Odkud taková vzpomínka? Byl jsem v Evropě i později, ale jako oficiální delegát, i když jen druhé kategorie, tedy záložní, čili téměř fiktivní – člen projektu Mars. Evropa mi tenkrát předváděla vznešenou fasádu, teprve teď jsem ji poznával ne-li lépe, tedy aspoň bez pozlátka – močí páchnoucí uličky Neapole, jejich příšerné prostitutky, i ten hotel, dosud se pyšnící hvězdičkami, už práchnivěl, obcházeli před ním pouliční prodavači, pornokino by bývalo kdysi vedle takového objektu nemyslitelné. Anebo to tak nebylo, měli snad pravdu ti, kteří tvrdili, že se Evropa rozkládá od hlavy, odshora? Plech a nářadí pálily. Umyl jsem si ruce krémem, utřel je do kleenexu a nastoupil. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřel láhev se schweppesem, kterou jsem si koupil u pumpy, nemohl jsem totiž najít nůž s otvírákem. Konečně jsem začal polykat hořko tekutinu a myslel na Randyho, který někde na trase slyší, jak piju. Podhlavník se na slunci rozžhavil a pálil mě do hlavy. Měl jsem rozpraskanou kůži na krku. Asfalt se na obzoru kovově leskl, jako by tam byla voda. To bylo hřmění? Ano, zahřmělo. Hřmělo asi už předtím, když odlétaly tryskáče, ale každý zvuk, slabší než blízké hřmění, přehlušovalo nepřetržité hučení dálnice. Teď však hřmění tím hukotem prorazilo, nalomilo oblohu s mraky ještě nazlátlými, jenže to zlato už nad horami nasakovalo tmavou žlutí.

Tabule ohlašovaly Frosinone. Pot mi stékal po zádech, jako by mě někdo lechtal peříčkem mezi lopatkami, a bouřka, teatrální jako Italové, jen vyhrožovala hřímáním bez kapky deště, místo aby se dala do toho. Šedivé mraky táhly krajinou jako podzimní kouř, a když jsem vjížděl do dlouhé zatáčky, viděl jsem dokonce, jak šikmo visící opar stahuje mrak na dálnici. S úlevou jsem uvítal první velké kapky na okně. Najednou začalo lít jako z konve.

Okno vypadalo jako po boji, a tak jsem nespustil stírače hned, a když seškrábaly skvrnky od hmyzu, vypnul jsem je a zajel stranou. Stál jsem tam celou hodinu. Déšť se valil ve vlnách, bušil do střechy. Auta, která mě předjížděla, táhla za sebou kalné pruhy jiskřící vody a vířila déšť, a já dýchal zhluboka. Pootevřeným oknem mi lilo na kolena. Zapálil jsem si cigaretu ukrytou v dlani, aby mi nezmokla, ale nechutnala mi, byla mentolová. Projel kolem mě metalizovaný chrysler, ale voda mi stékala po oknech tak hustě, že jsem si nebyl jist, zda je to právě ten. Víc a víc se stmívalo. Blýskalo se, ozýval se praskot, jako když se trhá plech, z nudy jsem počítal čas od záblesku do zahřmění, dálnice mručela a šuměla, jako by ji nic nedokázalo udolat. Ručičky ukazovaly sedm hodin, byl čas. S povzdechem jsem vylez z vozu. Studená sprcha nebyla hned příjemná, ale za chvíli jsem se cítil líp. Pohyboval jsem stírači, jako kdybych je opravoval, a přitom sledoval dálnici, ale nikdo o mě nejevil zájem, po policii taky nebylo ani vidu ani slechu. Promočený do poslední nitky jsem nasedl a rozjel. Bouřka slábla, ale stmívalo se pořád víc, za Frosinone ani nekráplo, asfalt vysychal, od kaluží na krajnicích tryskala bílá pára a táhla se nad zemí, světla reflektorů do ní vsakovala, až konečně vyšlo z mraků slunce, jako kdyby se krajina chtěla v poslední předvečerní chvíli předvést v novém světle. V nezemské růžové záři jsem zajel na parkoviště Pavesiho mostní restaurace, odlepil košili od těla, aby nebyly vidět kontakty, a šel nahoru. Chryslera jsem na parkovišti neviděl. Nahoře brebentil dav deseti jazyky a jedl, aniž věnoval pozornost autům, která se dole valila jako koule v kuželkárně. Něco se ve mně změnilo, ani nevím kdy, uklidnil jsem se, bylo mi najedno všechno jedno, na tu dívku jsem myslel tak, jako by se mi to bylo přihodilo před léty, vypil jsem dvě kávy, schweppes s citrónem, snad bych tam byl v tom záchvatu lenosti poseděl déle, ale napadlo mě, že konstrukce je ze železobetonu, takže jí paprsky nepronikají a oni nebudou vědět, jak je na tom mé srdce. Takové problémy mezi Houstonem a Měsícem neexistují. Když jsem odcházel, umyl jsem si na toaletě obličej a ruce. Před zrcadlem jsem si uhladil vlasy, můj obraz mi připadal dost nesympatický, a vydal se na cestu.

Teď jsem se měl zase loudat. Jel jsem, jako kdybych pustil opratě a kůň znal cestu. O ničem jsem nepřemýšlel ani nesnil, sama sebe jsem vypnul, jako kdybych neexistoval. Kdysi jsem tomu říkával „život zelné hlávky“. Ale vědomí ve mně nepohasínalo, protože jsem zastavil přesně podle rozvrhu. Bylo to dobré parkoviště. Stál jsem pod vrcholem mírného kopce, do kterého se dálnice zařezávala geometrickým průkopem. Tím výřezem jsem jako skrz veliká vrata viděl až po obzor, kde betonový pruh s energickým rozmachem procházel dalším proseknutým hrbem. Vypadalo to, jako by tady bylo hledí a tam muška. Otřel jsem si okno, a protože jsem kvůli tomu musel otevřít kufr, neboť mi došel kleenex, dotkl jsem se měkkého dna zavazadla, kde spočíval těžký revolver. Rozsvěcovali všichni skoro najednou, jako by se byli domluvili. Měl jsem dost daleký rozhled. Směrem na Neapol zářily bílé pruhy a směrem na Řím červené, jako by se po dálnici kutálely červené uhlíky. Na dně údolí řidiči brzdili a mrholivá červeň brzdových světel se chvěla na stále stejném úseku dálnice – pěkný příklad stojaté vlny. Kdyby byla dálnice třikrát širší, mohlo by se to odehrávat v Texasu nebo Montaně. Byl jsem však tak strašně sám, ač jen pár kroků od silnice, že se mě zmocnil příjemný klid. Lidé potřebují trávu zrovna tak jako kozy. Když na neviditelné obloze zahučel vrtulník, zahodil jsem cigaretu a nasedl do vozu. Ve voze se uchovaly zbytky denního vedra.

Za dalšími kopci zvěstovaly zářivky, že se blíží Řím. Ale já měl před sebou delší cestu, protože jsem musel město objet. Lidi v autech už nebylo ve tmě vidět a rance na střechách dostaly záhadné tvary. Všechno teď bylo důležité a anonymní, nedopovězené, jako kdyby na konci cesty ležely věci nesmírně důležité. Astronaut-náhradník musí být aspoň jedním coulem mizera, protože v něm cosi čeká na to, aby se těm pravým podvrkla noha, a pokud nečeká, tak je trouba. Musel jsem pak zastavit ještě jednou, káva, plimasin, schweppes a voda s ledem udělaly své, vyšel jsem mimo obrys dálnice a okolí mě překvapilo – vypadalo to, jako by zmizel nejen pohyb, ale spolu s ním i čas. Dálnici za zády, cítil jsem skrz pach spalin v slabě se tetelícím vzduchu vůni květin. Co bych udělal, kdyby mi bylo třicet? Než hledat odpověď na takovéhle otázky, radši si zapnout poklopec a jet dál. Klíček mi ve tmě spadl mezi pedály, hledal jsem ho poslepu, protože se mi nechtělo rozsvěcovat lampičku u zrcátka. Jel jsem dál, nebyl jsem ani ospalý, ani střízlivý, ani nazlobený, ani klidný – byl jsem tak nějak cizí, ochablý a trochu udivený. Světlo ze sloupů se vlévalo předním oknem do vozu, ruce na volantu mi zbělely a odtékaly dozadu, tabule s názvy se sunuly jako zářící zjevení a betonové spoje se projevovaly měkkým bubnováním. Teď odbočit vpravo, na mimoměstský okruh, abych vjel do Říma od severu jako on. Vůbec jsem na něho nemyslel, byl jedním z jedenácti, jen náhodou jsem dostal všechny věci právě po něm. Randy na tom trval a jistě právem. Když už se do něčeho pustit, tak důkladně, jak to jen jde. Bylo mi celkem jedno, že používám košili a zavazadel mrtvého, a pokud mi to zpočátku dělalo určité potíže, pak jen proto, že to byly věci cizího člověka, a ne proto, že už byl mrtev. Některé dlouhé úseky dálnice byly skoro prázdné a pořád jsem měl pocit, že tam něco chybí. Otevřenými okny vanul dovnitř vzduch prosycený vůní rozkvetlého kvítí, štěstí, že se trávy už uložily ke spánku. Vůbec jsem nezačal popotahovat. Psychologie je psychologie, ale rýma rozhodla. Tím jsem si byl jist, přestože mi namlouvali, že prý to tak nebylo. Z rozumového hlediska to souhlasilo, copak na Marsu roste tráva? Alergie na pyl není žádný nedostatek. Ano, jenže někde v rubrikách mých osobních spisů bylo zřejmě mezi poznámkami napsáno „alergik“, tedy člověk neplnohodnotný. A když neplnohodnotný, tak náhradník – čili tužka, která se zaostřuje nejdokonalejšími nástroji, a nakonec se s ní neudělá ani tečka. Náhradník Kryštof Kolumbus – to je teda dost k smíchu.

Z protějška jela dlouhá řada aut a každé oslňovalo, zavíral jsem hned pravé, hned levé oko. Nezabloudil jsem náhodou? Nějak jsem nezaregistroval výjezd z dálnice. Bylo mi to jedno, jedu prostě do noci a dost, víc dělat nemůžu. Ve vysokém šikmém světle jsem spatřil tabuli ROMA TIBERINA. Tak už je to tady. Noční Řím se plnil světly a provozem, čím více jsem se blížil k centru. Dobře že hotely, které jsem měl postupně navštívit, nebyly daleko od sebe. Všude jen krčili rameny, sezóna, obsazeno, a tak jsem zase usedal za volant. V posledním hotelu byl volný pokoj, požádal jsem tedy o tichý pokoj s oknem do dvora, vrátný na mě vyvalil oči, smutně pokýval hlavou a já se vrátil do auta.

Prázdný chodník před Hiltonem byl zalit intenzívním světlem. Když jsem vystupoval z vozu, neviděl jsem nikde chryslera a bodla mě myšlenka, že se jim třeba něco stalo, a proto jsem je cestou nezahlédl. Automaticky jsem zabouchl dveře a v odraze, který sklouzl po okně, jsem vzadu spatřil čumák chryslera. Stál za parkovištěm v polostínu mezi řetězy a značkou zákazu. Tmavý vnitřek vozu mi připadal prázdný, ale okno bylo do poloviny stažené. Když jsem byl pět kroků od vozu, zasvítil tam ohníček cigarety. Chtěl jsem na ně zamávat, ale přemohl jsem se, jen jsem trhl rukou, honem ji strčil do kapsy a vešel do haly.

Byl to maličký incident zvětšený tím, že se uzavřela jedna kapitola a začala nová, v chladném nočním vzduchu všechno nadpřirozeně zvýraznělo: trupy aut na parkovišti, mé kroky, vzorek dláždění, a tak mě to, že jsem jim nemohl zamávat, podráždilo. Až dosud jsem si hlídal počet kilometrů jako žáček rozvrh hodin, skutečně jsem nemyslel na člověka, který jel touto cestou přede mnou, stejně tak se zastavoval, pil kávu, chodil nočním Římem od hotelu k hotelu, aby svou pouť ukončil v Hiltonu, protože živý z něho neodešel. Teď jsem spatřil v převzaté roli něco urážlivého, jako kdybych provokoval osud.

Mladý nosič, ztuhlý vlastní důstojností, anebo možná jen maskující rozespalost, se mnou vyšel k autu a rukama v rukavicích bral zaprášené kufry; bezmyšlenkovitě jsem se usmíval na jeho lesklé knoflíky. Hala byla prázdná, druhý čahoun postavil má zavazadla do výtahu, který se rozjel, jakmile se ozvalo melodické zacinkání. Ještě jsem v sobě cítil rytmus jízdy. Nemohl jsem se ho zbavit jako dotěrné melodie. Nosič zastavil, otevřel dvojité dveře, rozsvítil boční i stropní světla, pracovna, ložnice, uložil mé kufry a já zůstal sám. Z Neapole do Říma je to co by kamenem dohodil, a přece jsem pociťoval únavu, jinou než dosud, napjatou, a to mě také překvapovalo. Jako kdybych vypil plechovku piva po lžičkách – trochu omamující lačnosti. Obešel jsem pokoje, gauč přiléhal až k zemi, nemusel jsem pod něj nakukovat, otvíral jsem všechny skříně, ale dobře jsem věděl, že v žádné skrytého vraha nenajdu, kéž by to bylo tak jednoduché, ale dělal jsem to, co jsem dělat měl. Zvedl jsem prostěradla, dvojité matrace, podhlavník, nějak jsem nevěřil, že už z té postele nevstanu. Že by? Člověk je uspořádán nedemokraticky. Centrum vědomí, hlasy zleva, zprava – to je jen kulisa parlamentu, kterým ve skutečnosti otřásají katakomby. Evangelium podle Freuda. Překontroloval jsem klimatizátor, vytáhl a stáhl žaluzie, stropy byly hladké a světlé, ne jako v hostinci U tří čarodějnic. Tam bylo nebezpečí zřejmé, poctivě morbidní – baldachýn lože, který spadl na spícího a ten se pod ním udusil, jenže tady nebyl ani baldachýn, ani nařasená romantika. Lenošky, psací stůl, koberce, všechno pěkně rozmístěné, obyčejná expozice komfortu, jestlipak jsem vypnul reflektory?

Okna vedla na jinou stranu, na auto jsem neviděl, ale asi vypnul, a pokud jsem zapomněl, ať se dělá starosti Hertz. Zatáhl jsem záclony, svlékl se, nedbale jsem odhodil kalhoty a košili, a teprve nahý jsem opatrně odlepil elektrodu. Až se vysprchuji, musím si ji zas přilepit. Otevřel jsem větší kufr, krabička s náplastí ležela navrchu, ale nenašel jsem nůžky. Stál jsem uprostřed pokoje, v hlavě jsem pociťoval mírný tlak, pod chodidly měkkost koberce, aha, hodil jsem nůžky do aktovky. Netrpělivě jsem trhl za zip, spolu s nůžkami vypadla relikvie uzavřená v okénku z umělé hmoty, jako Sahara žlutá fotografie Sinus Aurorae. Moje přistávací plocha číslo jedna, kde jsem nikdy nepřistál. Ležela na koberci u mých bosých nohou, bylo to nepříjemné, hloupé a výmluvné. Zvedl jsem ji, prohlédl si ji v bílém světle stropních lamp, desátý stupeň severní šířky a padesátý druhý východní délky, nahoře cípek Bospora Gemmata, pod tím obratníková formace. Místa, po kterých jsem mohl chodit, kdyby… Držel jsem fotografii v ruce, a pak místo abych ji uložil do aktovky, položil jsem ji vedle telefonu na noční stolek a šel do koupelny.

Sprcha byla báječná, voda tryskala stovkami horkých praménků. Civilizace začíná tekoucí vodou. Klozety krále Mínóa na Krétě. Kterýsi faraón dal uplácat cihlu ze špíny, kterou si po celý život seškrabával z kůže, aby mu tu cihlu dali do hrobu pod hlavu. Omývání je vždycky trochu symbolické.

Jako kluk jsem nemyl auto, když mělo sebemenší defekt, voskoval a leštil jsem je až teprve po opravě, která mu navrátila čest. Ale co jsem tenkrát mohl vědět o symbolice čistoty a nečistoty, která sebou zmítá ve všech náboženstvích! V apartmá za dvě stě dolarů ctím jen koupelnu. Člověk se cítí podle toho, jak se cítí jeho kůže. V zrcadle, pokrývajícím celou stěnu, jsem viděl své namydlené tělo s vytlačenou stopou od elektrody, jako bych byl zase v Houstonu, boky bílé od plavek. Zvětšil jsem přítok vody, až trubky pohřebně zaskučely. Výpočet průtokového množství, které nikdy nerezonuje, je prý v hydraulice úkol téměř neřešitelný. Tolik zbytečných informací! Utřel jsem se prvním ručníkem, který jsem nahmátl, a došel nahý do ložnice, zanechávaje mokré stopy. Přilepil jsem si srdeční elektrodu, a místo abych ihned ulehl, posadil jsem se na postel. Rychle jsem spočítal, že obsah termosky obsahuje nejméně sedm káv. Dřív bych byl usnul jako sysel, ale převalovat se z boku na bok – to už jsem znal. Měl jsem v kufru seconal schovaný před Randym, prostředek doporučovaný astronautům. Adams žádný neměl. Zřejmě spal dobře. Kdybych teď spolkl seconal, nebylo by to vůči němu loajální. Zapomněl jsem zhasnout v koupelně. Vstal jsem, kosti jsem měl líné. V pološeru se apartmá zvětšilo. Nahý, postel za zády, zůstal jsem nerozhodně stát. Aha, musím zamknout dveře. Klíč má zůstat v zámku. 303 – totéž číslo. Postarali se o to. A co má být? Pátral jsem v sobě po strachu. Pociťoval jsem cosi nejasného, něco jako stud, ale nedalo se nic dělat – nevěděl jsem, kde se v člověku bere neklid, z perspektivy bezesné noci, nebo agónie? Pověrčivý je každý, i když si to neuvědomuje. Znovu jsem si všechno kolem sebe prohlédl, tentokrát ve světle noční lampičky, už s neskrývanou nedůvěrou. Zavazadla byla napůl otevřená, věci ležely všelijak rozházené po křeslech. Opravdová generální zkouška. Revolver? Nesmysl. S politováním jsem zavrtěl hlavou nad sebou samým, už vleže jsem zhasl noční lampičku, uvolnil svaly a začal pravidelně dýchat.

Umění usnout v stanovenou hodinu bylo podstatnou součástí mého výcviku. Ostatně dole ve voze seděli dva muži s pohledem upřeným na osciloskop, na kterém moje plíce a srdce kreslily světelnou čárou každý pohyb. Dveře zavřené zevnitř, hermetická okna, co je mi po tom, že ulehl ve stejnou hodinu do stejné postele!

Rozdíl mezi Hiltonem a hostincem U tří čarodějnic byl nepopiratelný. Představil jsem si svůj návrat. Bez ohlášení přijíždím před dům, nebo radši jen k lékárně, jdu pěšky, jako kdybych se vracel z procházky, chlapci jsou už ze školy doma a vidí mě shora, zaduní pod nimi schody – trhl jsem sebou, protože jsem si vzpomněl, že se ještě musím napít ginu. Chvíli jsem váhal, nadzvedl jsem se na lokti, láhev zůstala v kufru, slezl jsem z prostěradla, potmě došel ke stolu, nahmatal pod košilemi plochou láhev, nalil do čepičky uzávěru, gin mi stékal po prstech. Vypil jsem kovový náprstek do dna – zase s pocitem herce-ochotníka. Dělám, co můžu, omlouval jsem se sám před sebou. Vrátil jsem se do postele neviditelný, trup, ruce a nohy zmizely, opálená pokožka splývala s tmou, jen na bedrech mi svítil bělavý pruh. Uveleboval jsem se, alkohol mě hřál v žaludku, bouchl jsem pěstí do polštáře: Tos to dotáhl daleko, náhradníku! Natáhl jsem přes sebe přikrývku a honem dýchat! Uvedl jsem se do stavu polospánku, ve kterém může ulétající zbytky bdělosti odfouknout jedině pasivita. Už se mi začalo něco zdát. Létal jsem ve vzduchu. To je zajímavé, o takovémhle létání se mi zdálo už před pobytem na stanici. Jako kdyby uminuté katakomby mého mozku nechtěly vzít na vědomí žádné korektury zkušenostmi. Létání ve snu je falešné, protože tělo si zachovává normální orientaci a pohyby a rukou a nohou jsou stejně snadné jako při bdění, jsou jen plynulejší a lehčí. Ve skutečnosti to vypadá docela jinak. Svaly upadnou to totálního zmatku. Chceš něco odstrčit, a zatím sám odletíš vzad, chceš se posadit, a zatím zvedáš nohy k bradě – neopatrným prudkým pohybem si můžeš koleny vyrazit zuby. Tělo se chová jako pominuté, ale ve skutečnosti je jen zbaveno spásných zábran, které Země vždycky diktuje.

Probudil jsem se napůl udušený. Cosi měkkého, ale neústupného, mi znemožňovalo se nadýchnout. Vyskočil jsem s nataženýma rukama, jako bych chtěl chytit toho, kdo mě škrtí. Vsedě jsem se s námahou probíral, jako kdybych strhával z mozku dotěrnou lepkavou slupku. Štěrbinami mezi záclonami vnikalo do pokoje rtuťové světlo z ulice. V něm jsem zjistil, že jsem sám. Pořád ještě jsem nemohl dýchat, nos jsem měl jako zabetonovaný, rty okoralé, jazyk vyschlý. Jistě jsem příšerně chrápal. Zdálo se mi, že jsem to chrápání slyšel v posledním zbytku snu, když už jsem se probouzel.

Trochu nejistě jsem vstal, protože i když jsem už měl všech pět pohromadě, spánek mě nadále vyplňoval jako nehybné závaží. Opatrně jsem se sklonil ke kufru, abych poslepu sáhl do boční kapsy za gumičku, která přidržovala tubičku pyribenzaminu. Tráva už jistě kvetla i v Římě. Na jihu začínají rezavět její chocholíky s pylem vždycky nejdřív, a potom se ta vlna žloutnutí šíří, směřuje výš a výš, to ví každý, kdo má doživotně sennou horečku. Byly dvě hodiny. Trochu jsem zneklidněl, zda moji ochránci nevyskočí z auta, když jim moje srdce bude na osciloskopu dělat psí kusy, a tak jsem si zase lehl, tváří k polštáři, protože tak nejrychleji ustoupí vnitřní otok nosu. Ležel jsem, jedním uchem zaposlouchaný do toho, co se děje za dveřmi, abych se ujistil, že nepřichází nezvaná pomoc. Ale bylo ticho a srdce mi zas tlouklo v normálním rytmu.

Už jsem se nevrátil k obrazu domova, protože jsem nechtěl, anebo jsem si možná řekl, že není třeba do té věci zatahovat mé děti. Neusnout bez pomoci dětí, no tohle! Musí mi stačit jóga, adaptovaná pro potřeby kosmonautů doktorem Sherpem a jeho asistenty. Uměl jsem ji jako otčenáš a použil jsem ji s takovým výsledkem, že můj nos smířlivě zahvízdal, propustil trochu vzduchu a pyribenzamin bez povzbuzující příměsi mi filtroval do mozku tu sobě vlastní, trochu jakoby nečistou, kalnou ospalost. Ani nevím, kdy jsem usnul nadobro.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist