<<< Literární doupě
Literární doupě

Stanisław Lem
překlad: Helena Stachová

MÍR NA ZEMI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hry  Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
 
 
cena původní: 273 Kč
cena: 256 Kč
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
AW 12 - British Military Motorcycles - Brojo Petr
 
 
cena původní: 295 Kč
cena: 277 Kč
AW 12 - British Military Motorcycles - Brojo Petr
AW 14 - Škoda RSO Typ 175 - Brojo Petr
 
 
cena původní: 288 Kč
cena: 270 Kč
AW 14 - Škoda RSO Typ 175 - Brojo Petr

 

   1   >

 

 

I/ rozdvojení

Nevím, co dělat. Kdybych aspoň mohl říct „jsem na tom špatně“, nebylo by to nejhorší. Jenže já nemůžu říct ani „jsme na tom špatně“, protože o vlastní osobě můžu mluvit jen částečně, ačkoli jsme pořád Ijon Tichý. Odedávna mám ve zvyku mluvit při holení nahlas, ale teď jsem toho musel nechat, protože mě levé oko rušilo zlomyslným pomrkáváním. Dokud jsem seděl v LEM, neuvědomoval jsem si, co se stalo těsně před startem. Ten LEM neměl nic společného s americkou trojnožkou, kterou NASA poslala Armstronga a Aldrina pro pár měsíčních šutrů. Jmenoval se stejně jako já, aby se tím zakamuflovalo moje tajné poslání. Čert aby ho vzal! Po návratu z hvězkokupy Telete jsem nejmíň rok nechtěl letět vůbec nikam. Tohleto jsem vzal výhradně z ohledu na blaho lidstva. Věděl jsem, že se můžu nevrátit. Doktor Lopez vypočítal, že mám šanci jedna ku dvaceti celým a osmi desetinám. Ale to mě nezadrželo. Rád riskuju. Musíme tam všichni. Buď se vrátím, nebo nevrátím, řekl jsem si. Nenapadlo mě, že se můžu vrátit, i když se nevrátím, neboť se vrátíme my. Na vysvětlenou musím prozradit pár věcí nejvyššího stupně utajení, ale to je mi fuk. Tedy částečně. Psát přece musím taky jen částečně, se značným úsilím. Ťukám do psacího stroje pravou rukou. Levou jsem si musel přivázat k opěradlu židle, protože byla proti tomu. Rvala mi papír ze stroje, nenechala se uchlácholit žádnými argumenty, a když jsem jí v tom bránil, udělala mi pod okem monokl. To je důsledek rozdvojení. Každý má v hlavě dvě mozkové polokoule čili hemisféry spojené trámcem. Latinsky corpus callosum. Dvě stě miliónů bílých nervových vláken spojuje mozek, aby mohl myslet, jenomže můj už ne. Fik, a bylo po všem. Vlastně nebylo ani žádné fik, byl jenom ten polygon, kde měsíční roboti zkoušeli novou zbraň. Nachomýtl jsem se tam úplně náhodou. Úkol už jsem provedl, přelstil jsem ty studené stvůry a už jsem se vracel k LEM, ale najednou se mi chtělo čurat. Na Měsíci žádné záchody nejsou. Ve vzduchoprázdnu by ostatně nebyly k ničemu. Člověk si s sebou musí ve skafandru nosit pytlík, jako to dělali Armstrong a Aldrin. A tak si to člověk může vyřídit kdekoli a kdykoli, jenže já jsem se žinýroval. Jsem slušně vychovaný člověk, vlastně spíš jsem byl. Na slunci uprostřed Mare Serenitatis mi to připadalo trapné. Kousek dál čněl osamělý veliký balvan, a tak jsem namířil do jeho stínu. Jak jsem mohl tušit, že tam už působí to ultrazvukové pole? Jakmile jsem začal, ucítil jsem v hlavě nepatrné cvaknutí. Jako by mi něco ruplo ne přímo v krku, což se stává, ale trochu výš. Uprostřed lebky. To právě byla dálková integrální callotomie. Nebolelo to. Měl jsem takový nějaký divný pocit, ale ten se hned rozplynul a já šel k LEM. Měl jsem pocit, že všechno je nějaké jiné, i já, to je fakt, ale připisoval jsem to rozrušení, které bylo po tolika zážitcích pochopitelné. Pravou ruku ovládá levá mozková polokoule. Proto jsem řekl, že tohleto píšu jen částečně. Pravá polokoule má něco proti tomu, když mi v tom brání. Je to hrozně složité. Nemůžu říct, že já – to je jen moje levá polokoule. Musím hledat kompromis s tou druhou, nemůžu přece věčně sedět s uvázanou rukou. Pokoušel jsem se ji oblomit různými způsoby, ale marně. Je zkrátka nemožná. Agresívní, vulgární a arogantní. Ještě štěstí, že nedokáže přečíst všechno. Přečte jen některá slova, nejlíp podstatná jména. Je to tak vždycky, vím to, protože už jsem o tom přelouskal spoustu knih. Slovesům ani přídavným jménům správně nerozumí, a protože se dívá nato, co tady teď píšu, musím se vyjadřovat tak, abych ji nenaštval. Nevím, jestli se mi to podaří. Nikdo ostatně neví, proč je celé slušné vychování umístěno v levé polokouli.

Na Měsíci jsme přistál také částečně, ale v docela jiném smyslu, protože to bylo ještě před tou nehodou, a tak jsem dosud nebyl rozdvojený. Měl jsem obíhat kolem Měsíce na stacionární oběžné dráze a průzkum měl provést můj telemat. Byl mi dokonce dost podobný, přestože byl z umělé hmoty a měl čidla. Já seděl v LEM 1, a na Měsíci přistál LEM 2 s telematem. Ti vojenští roboti mají na lidi hrozně spadeno. V každém člověku větří protivníka. Tak mi to aspoň bylo řečeno. Jenže LEM 2 se bohužel porouchal, a proto jsem se rozhodl přistát osobně, abych se podíval, co mu je, protože spojení bylo částečně přerušeno. Seděl jsem v LEM 1 a necítil jsem už LEM 2, ale cítil jsem, jak mě bolí břicho, které mě vlastně nebolelo přímo, nýbrž prostřednictvím rádia, protože jak se po přistání ukázalo, rozbili LEM schránku, vytáhli z něj telemata a pustili se mu do břicha. Nemohl jsem ten kabel vypnout na oběžné dráze, protože kdybych ho vypnul, přestalo by mě sice bolet břicho, ale ztratil bych i poslední spojení se svým telematem, nevěděl bych, kde ho hledat. Mare Serenitatis, kde jsem padl do léčky, je skoro stejné jako Sahara. Kromě toho jsem si popletl kabely, i když byl každý jiné barvy, ale byla jich hrozná spousta, někam jsem zašantročil pokyny pro havarijní obsluhu a jejich hledání mě při tom bolení břicha tak rozzuřilo, že místo abych volal Zemi, rozhodl jsem se přistát, přestože mě varovali, abych to v žádném případě nedělal, jinak že už se z toho nevyhrabu. Jenže já tak hned něco nevzdám, to neodpovídá mé povaze. A pak i když je LEM jenom mašina vycpaná elektronikou, nechtěl jsem ho nechat na pospas robotům.

Koukám, že čím víc toho vysvětluju, tím je to zamotanější. Asi bych měl začít od začátku. Jenže já vlastně nevím, jaký byl ten začátek, protože jsem si ho musel zapamatovat převážně pravou polovinou mozku, a jelikož k ní mám odříznutý přístup, nevybavuje se mi to. Z toho soudím, že si nepamatuju spoustu věcí, a abych se aspoň něco dověděl, musím dávat levé ruce pravačkou znamení převzatá z řeči hluchoněmých, jenže levá mi nechce vždycky odpovědět. Občas mi palcem ukáže „tůdle“, a to je ještě nejslušnější výraz jejího odlišného názoru.

Těžko ode mě chtít nejen abych se gestikulací vyptával jednou ruku druhé, ale abych ji navíc seřezal a zlomil tak její odpor. Nebudu nic balit do servítku, třeba bych nakonec vyťal facku vlastní končetině, ale malér je v tom, že pravá ruka je silnější než levá. Nohy jsou v tomto ohledu stejné a nejhorší je, že mám na pravém malíku zastaralé kuří oko a levá to ví. Když tenkrát v autobuse došlo k tomu skandálu a já násilím nacpal levou ruku do kapsy, její noha mi naschvál tak dupla na kuří oko, že se mi zajiskřilo před očima. Nevím, jestli to dělá úpadek inteligence vyvolaný mou polovičatostí, ale vidím, že píšu nějaké blbosti. Noha levé ruky je prostě levá noha. Jsou chvíle, kdy se moje nešťastné tělo rozpadá na dva nepřátelské tábory.

Musel jsem psaní přerušit, protože jsem se pokoušel se kopnout. Levá noha se pokoušela kopnout do pravého chodidla, nechtěl jsem tedy kopnout sám sebe, ne já, tedy ne úplně já, jenže mluvnice prostě není pro takové situace uzpůsobená. Už jsem si skoro začal zouvat boty, ale radši jsem toho nechal. Člověk by ani v takové šlamastyce ze sebe neměl dělat šaška. Přece si nezpřerážím hnáty, abych se dověděl, jak to bylo s tou instrukcí a s těmi kabely! Kdysi jsem se sice rval sám se sebou, ale to byly jiné okolnosti. Jednou jsem se rval já dřívější se sebou pozdějším v časové smyčce, a podruhé to bylo po otravě benignátory. Rval jsem se, to ano, ale zůstával jsem nedělitelný, a každý, kdo chce, se může do takové situace vcítit. Copak se ve středověku lidé sami nemrskali, když konali pokání? Jenže teď se do mě nikdo nevcítí. Není to možné. Nemůžu ani říct, že jsou mě dva, protože ani to není pravda z rozumového hlediska. Jsou mě dva, čili částečně jsem jen částečně, ne v každé situaci. Jestli se chcete dovědět, co mě potkalo, musíte bez řečí a protestů přečíst všechno, co tady píšu, i když něčem nerozumíte. Postupem času se vám sem tam něco vyjasní. Úplně ne, to je jisté, protože úplně by to šlo jen pomocí callotomie, stejně jako se nedá vysvětlit, co znamená být vydrou nebo želvou. Kdyby se někdo, lhostejno jak, stal želvou nebo tou vydrou, stejně o tom nebude moct podat žádné informace, protože zvířata nemluví ani nepíšou. Obyčejní lidé, ke kterým jsem patřil velkou část svého života, nechápou, jak je možné, abych chlapík s rozseknutým mozkem byl nadále sebou, a zdá se, že je, když o sobě říká JÁ, a ne MY, chodí docela normálně, mluví rozumě, když jí, taky se nedá poznat, že pravá polokoule neví, co dělá levá (v mém případě až na krupkovou polévku), ostatně jsou tací, co tvrdí, že callotomie už musela být u zrodu Písma svatého, když je v něm psáno, že nemusí vědět levice, co činí pravice, jenže já to považuju za náboženskou metaforu. Jeden chlap mě dva měsíce pronásledoval, aby ze mě vymáčkl pravdu. Navštěvoval mě v nejnevhodnější dobu a týral mě otázkami, kolik mě doopravdy je. Obdobné příručky, které jsem mu dával, aby si to sám přečetl a nastudoval, mu nic nedaly, zrovna jako mně. Půjčoval jsem mu ty knihy jen proto, aby mi dal pokoj. Šel jsem si tenkrát koupit boty bez tkaniček, takové s elastickou gumou nahoře, kterým se dřív říkalo tuším perka, protože když se mé levé části nechtělo jít na procházku, nedokázal jsem boty zašněrovat. Co jsem pravačkou zašněroval, levačka zase rozvázala. Rozhodl jsem se tedy, že si koupím ta perka a ještě tenisky na běhání, ne proto, že by se mi chtělo pěstovat módní jogging, ale abych dal co proto pravé mozkové polokouli, protože tenkrát jsem se s ní ještě nedokázal ani trochu dorozumět a měl jsem jenom čím dál tím větší vztek a čím dál tím víc modřin. Považoval jsme prodavače v obchodě za obyčejného příručího a něco jsem zabručel, abych omluvil své podivné chování, vlastně ani ne moje. Když totiž přede mnou klečel se lžící na boty, chytil jsem ho levačkou za nos. Chci říct, že ona ho chytila a já jsem se snažil omluvit, respektive svalit to na ni. Myslel jsem, že i když mě třeba bude považovat za blázna (jak by prodavač v obchodě s botami mohl něco vědět o callotomii?), může mi to být jedno, protože mi nakonec ta perka prodal. Blázen taky nemusí chodit bos. Ale byl to bohužel student filozofie, který byl v tom obchodě na brigádě, a strašně ho to sebralo.

„Prokristapána, pane Tichý!“ křičel potom v mém bytě. „Logika přece říká, že buď jste jeden, nebo je vás víc! Jestliže si vaše pravá ruka natahuje kalhoty a levá jí v tom brání, tak to znamená, že za každou z nich stojí určitá polovina mozku, který si něco myslí nebo aspoň chce, nemá-li chuť na to, nač má chuť druhá polovina. Kdyby tomu tak nebylo, hádaly by se spolu i odříznuté ruce a nohy, jenže ta to, jak známo nedělají!“

Dal jsem mu tenkrát Gazzanigu. Nejlepší monografie o proťatém mozku následcích této operace je kniha profesora Gazzanigy Bisected Brain, vydaná již v roce 1970 v Apleton Century Grofts a Educational Division in Medith Corporation, a ať mi mozek zase sroste, jestli nemluvím pravdu, že jsem si nevymyslel ani toho Michaela Gazzanigu, ani jeho tatínka, (kterému svou monografii věnoval), ten se jmenoval Dante Achilles Gazzaniga a také byl doktorem (M.D.). Kdo nevěří, ať běží hned do nejbližšího lékařského knihkupectví a mně ať dá svatý pokoj.

Ten chlápek, který mě pronásledoval, aby ze mě vymáčkl, jaké to je, žít v rozdvojení, se ode mě nic nedověděl, dosáhl jen toho, že přivedl obě mé polokoule k shodné zuřivostí, já ho oběma rukama popadl za krk a vyrazil s ním dveře. K takovým chvilkovým harmoniím v mé rozdvojené bytosti občas docházelo, ale nic z toho dál nevím.

Ten mladý filozof mi potom uprostřed noci telefonoval, protože si myslel, že když mě vytrhne ze spánku, prozradím mu své nadpřirozené tajemství. Prosil mě, abych si přikládal sluchátko hned k levému, hned k pravému uchu, a vůbec nedbal na šťavnaté charakteristiky, kterými jsem ho častoval.

Tvrdohlavě trval na tom, že nejsou idiotské jeho otázky, nýbrž stav, v jakém se nacházím, neboť odporuje celé antropologické, existenciální a ještě nějaké filozofii člověka jakožto rozumné bytosti, která si je vlastního rozumu vědoma. Ten student filozofie zřejmě složit zkoušky teprve nedávno, protože ze sebe sypal Hegela, Descartese (myslím, tedy jsem, a nikoli myslíme, tedy jsme), napadal mě Husserlem a vypomáhal si Heideggerem, aby dokázal, že to, co se mnou je, vůbec být nemůže, protože to odporuje všem interpretacím duševního života, za které přece nevděčíme nějakým hejskům, ale nejgeniálnějším myslitelům v dějinách, kteří se pěkných pár tisíc let – počínaje Řeky – zabývali introspektivním výzkumem jáství, a potom si přijde nějaký chlápek s proťatým vazníkem velkého mozku, navenek zdravý jako rybička, jenže jeho pravá ruka neví, co dělá levá, a nohy jakbysmet, a přitom jedni experti tvrdí, že vědomí má jenom na levé straně, protože pravá je jen bezduchý automat, a jiní experti zas, že má vědomí dvě, ale to pravé je němé, protože Brocovo centrum se nachází v levém spánkovém laloku, a ještě jiní experti tvrdí, že má dvě částečně rozdělená já, a to už je vrchol všeho. Jestliže se nedá částečně vyskočit z vlaku, křičel na mě, ani částečně umřít, znamená to, že se nedá ani částečně myslet! Potom už jsem ho nevyhazoval z bytu, protože mi ho bylo líto. Ze zoufalství se mě snažil podplatit. Říkal tomu přátelská pozornost. Osm set čtyřicet dolarů, přísahal, že jsou to všechny jeho úspory na prázdniny s děvčetem, ale byl ochotný se vzdát jak těch prázdnin, tak té holky, jen abych mu proboha řekl, KDO myslí, když myslí moje pravá polokoule, a JÁ nevím, CO si ona myslí, ale když jsem ho posílal za profesorem Ecclesem (ten se totiž domnívá, že prvá vůbec nemyslí, a je stoupencem teorie vědomí na levé straně), vyjadřoval se o Ecclesovi dost nezdvořile. Věděl už totiž, že jsem pomaloučku naučil pravou polovinu řeči hluchoněmých, a tak chtěl, abych šel za Ecclesem sám a vysvětlil mu, že se mýlí. Místo aby večer chodil na přednášky, četl lékařské časopisy, věděl už, že nervové cesty jdou křížem, a hledal v nejtlustších učebnicích odpověď na otázku, pro jakého ďasa došlo k tomu zkřížení, proč pravý mozek ovládá levou polovinu těla a obráceně, jenže o tomhle nebylo samozřejmě nikde ani slůvko. Buď nám to pomáhá být člověkem, usuzoval, nebo nám to vadí. Studoval psychoanalytické autory a našel jednoho, který se domníval, že v levé polokouli tkví vědomí, kdežto v pravé nevědomí, jenže tohleto se mi podařílo mu vytlouct z hlavy. Byl jsem pochopitelně sečtělejší než on. Protože jsem se nechtěl prát ani sám se sebou, ani s chlapíkem, který prahl po vědění, odjel jsem, vlastně spíš jsem před ním utekl do New Yorku a dostal jsem se z deště pod okap.

Pronajal jsem si garsoniéru na Manhattanu a jezdil jsem metrem nebo autobusem do veřejné knihovny číst Yozatitze, Wernera, Tuckera, Woodse, Shapira, Riklana, Schwartze, Szwarce, Shwartze, Sai-Mai-Halasše. Rossiho, Lishmana, Kenyona, Harveye, Fischera, Cohena, Brumbacka a asi třicet všelijakých Rappaportů, a skoro pokaždé docházelo cestou k drastickým scénám, protože jsem všecky hezké ženské, zejména blondýnky, štípal do zadku. Dělala to přirozeně moje levá ruka, a to ne vždycky v tlačenici, ale rád bych věděl, jak něco takového omluvit několika slovy! Nejhorší nebylo to, že jsem párkrát dostal přes hubu, ale to, že většina dotyčných dam mi to vůbec neměla za zlé! Považovaly to za úvod k menšímu flirtu, jenže flirt byl to poslední, po čem jsem tenkrát toužil. Jestli to správně odhaduju, fackovaly mě aktivistky women’s liberation, ale stávalo se to zřídka, protože mezi těmi je hezkých ženských jako šafránu.

Když jsem viděl, že sám se z té příšerné situace nevymotám, spojil jsem se nakonec s význačnými autoritami. Ti vědci se mnou zabývali, to ano. Byl jsem prohlédnut a zrentgenován, tachystoskopován, drážděn elektrickým proudem, omotán čtyřmi sty elektrodami, uvázán ve zvláštním křesle, přesvědčen, abych celé hodiny úzkým průzorem pozoroval jablka, psy, vidličky, hřebeny, starce, stoly, myši, houby, doutníky, sklenice, nahé ženy, nemluvňata a pár tisíc jiných věcí, které mi promítali na plátno, načež mi řekli, co už jsem předtím dobře věděl sám, že když mi tímto přístrojem ukazují kulečníkovou kouli tak, aby ji viděla jen moje levá polokoule, pak pravá ruka, vstrčená do pytle s různými předměty, nedokáže vytáhnout takovou kouli z toho pytle, a obráceně, neboť neví levice, co činí pravice. Tenkrát mě prohlásili za banální případ a ztratili o mě zájem, protože jsem se ani slůvkem nezmínil o tom, že učím svou němou polovičku řeči hluchoněmých. Chtěl jsem se od nich přece dovědět něco o sobě a neměl jsem zájem na tom, abych je přivzdělával.

Zašel jsem pak za profesorem S. Turteltaubem, který byl se všemi tamtěmi kapacitami na kordy, ale místo aby mě poučil o mém stavu, stěžoval si mi, co je to za bandu podvodníků, čemuž jsem naslouchal zprvu s napětím v domněnce, že jim nadává z důvodů teoreticko-empirických. Turteltaub jim však spílal proto, že mu zakousli jeden jeho návrh. Když jsem byl naposled u pánů Globuse a Savodnicka či možná jiných odborníků, protože už jsem si je začal trochu plést, vždyť jich byla taková spousta, a když jsem jim řekl, že chodím k Turteltaubovi, nejdřív se poněkud urazili a potom mi řekli, že ho z etických důvodů vyloučili ze svého vědeckého středu. Turteltaub totiž navrhoval, aby se vrahům odsouzeným k doživotí nebo na smrt nabídl výměnou trest podrobení se callotomii. Vysvětloval, že když se callotomizují z lékařských důvodů výhradně epileptici, není známo, zda následky přerušení trámce budou u zdravých lidí stejné, že by každý, například i on, kdyby třeba zabil svou tchyni a měl za to zemřít na elektrickém křesle, byl radši, kdyby mu místo toho proťali corpus callosum, ale penzionovaný soudce Nejvyššího soudu Klösenfänger tenkrát prohlásil, že bez ohledu na etické zřetele by bylo lepší návrh zamítnout, protože kdyby se ukázalo, že při vraždě tchyně jednala úkladně a chladnokrevně pouze Turteltaubova levá polokoule, zatímco pravá nic nevěděla, ba dokonce protestovala, avšak podrobila se polokouli dominující, a po vnitřním duševně mozkovém boji by bylo došlo k vraždě, vznikl by příšerný precedens, neboť by po skončení soudního řízení bylo záhodno jednu polokouli zavřít, kdežto druhou osvobodit. Výsledkem by bylo, že vrah by byl odsouzen k smrti pouze z padesáti procent.

Když Turteltaub za nic na světě nemohl dosáhnout toho, o čem snil, z nouze operoval opice, což bylo daleko nákladnější než operovat vrahy, a subvence mu pořád snižovali, takže si zoufal, že skončí u krys a morčat, přestože to přece není totéž. Členky Spolku pro ochranu zvířat a Spolku pro boj proti vivisekci mu pravidelně vytloukaly okna a dokonce mu zapálily auto. Pojišťovna mu to odmítala zaplatit, tvrdila, že nemá důkaz, že si to auto nezapálil sám, protože by tím sfoukl dvě věci najednou, dosáhl by soudního stíhání ochránkyň zvířat a materiálního zisku, protože auto bylo staré. Tak mě s tím otravoval, že když jsem chtěl, aby už přestal, zmínil jsem se mu o gestikulační řeči, jíž jsem pravou rukou učil levačku. Ale raději jsem to říkat neměl. Okamžitě zatelefonoval Globusovi nebo možná Maxwellovi, aby ohlásil demonstrování případu v neurologické společnosti. Počítal, že je tímhletím všechny omráčí. Když jsem viděl, co se chystá, bez rozloučení jsem od Turteltauba utekl a jel přímo do svého hotelu, jenomže tamti už na mě čekali v hale. Když jsem viděl jejich rozpálené tváře a oči žhnoucí nezdravou badatelskou zvědavostí, řekl jsem jim, že s nimi samozřejmě hned pojedu na kliniku, jen se skočím do pokoje převléknout, a když na mě dole čekali, utekl jsem z jedenáctého patra po hasičském žebříku, chytil taxík a odjel na letiště. Bylo mi úplně jedno, kam poletím, hlavně abych byl od těch vědců co nejdál, a protože první spoj letěl do San Diega, doletěl jsem tam a ještě než jsem stačil rozbalit kufry, zatelefonoval jsem z malého ošklivého hotýlku, který byl vlastně špeluňkou všelijakých podezřelých individuí, Tarantogovi o pomoc.

Tarantoga byl naštěstí doma. V bídě poznáš přítele. Přiletěl v noci do San Diega, a když jsem mu všechno vyprávěl pokud možno stručně a přesně, slíbil mi, že se o mě postará jako dobrá duše, a ne jako vědec. Na jeho radu jsem se přestěhoval do jiného hotelu a nechával si růst vousy, kdežto on zatím hledal takového znalce, který si Hippokratovy přísahy cení víc než zajímavého, slávu zaručujícího případu. Třetí den mezi námi došlo k rozepři, protože přišel, aby mě potěšil dobrými konkrétními zprávami, kdežto já mu projevil vděčnost jen částečně. Rozčilila ho moje levostranná mimika, protože jsem na něho levým okem pořád mrkal. Vysvětloval jsem mu sice, že to nedělám já, že to dělá jen pravá polokoule mého mozku, kterou neovládám, ale on se nechal uchlácholit jen na chvíli a pak mi znovu vyčetl, že všechno není tak, jak by mělo být. I když prý mě jsou v mém jediném těle dva, pak z těch ironických a sarkastických úšklebků, kterými ho z poloviny častuju, je jasně vidět, že alergický už jsem na něho musel být předtím aspoň částečně, a to se teď projevilo jako černý nevděk, jenže on se domnívá, že lidé jsou buď přáteli stoprocentními, nebo jimi nejsou vůbec. Padesátiprocentní přátelství prý nevyhovuje jeho vkusu. Nakonec se mi ho přece jen podařilo trochu uklidnit, a když odešel, koupil jsem si pásku přes oko.

Odborníka pro mě našel až v Austrálii, a tak jsem spolu odletěli do Melbourne. Byl to profesor Joshua McIntyre, který tam přednášel neurofyziologii a jehož otec byl blízkým přítelem Tarantogova otce a dokonce nějakým vzdáleným příbuzným. McIntyre budil důvěru už svým vzezřením. Byl vysoký, měl šedivého ježka, byl neobyčejně klidný, věcný, a jak mě Tarantoga ujistil, i lidský. Nepřicházelo tedy v úvahu, že by mě chtěl využít nebo sčuchnout se s Američany, kteří se stavěli na hlavu, aby mi přišli na stopu. Podrobil mě tříhodinové prohlídce, postavil na stůl láhev whisky, nalil mně i sobě, a když nálada v důsledku toho nabyla společenského rázu, přehodil si nohu přes nohu, zamyslel se, soustředil a řekl:

„Pane Tichý, budu k vám mluvit v jednotném čísle, protože je to pohodlnější. Zjistil jsem mimo veškerou pochybnost, že vám proťali trámec velkého mozku od comissura anterior až po posterior, přestože nemáte na lebce vůbec žádnou potrepanační jizvu…“

„Vždyť už jsem vám říkal, pane profesore,“ přerušil jsem ho, „že k tomu nedošlo žádnou trepanací, nýbrž působením nové zbraně. Má to být zbraň budoucnosti, který by nikoho nezabíjela, jen by celé útočící armádě provedla totální dálkově řízenou cerebellotomii. S odříznutým malým mozkem by se každý voják okamžitě svalil na zem, protože by ho to ochromilo. To mi řekli na tom středisku, jehož název vám nemůžu prozradit. Zcela náhodně jsem se postavil bokem, nebo jak bych to řekl, k tomu ultrazvukovému poli sagitálně, jak říkají lékaři. Není to ostatně zcela jisté, víte, ti roboti pracují skrytě a působení ultrazvuků není jasné…

„To není důležité,“ řekl profesor a díval se na mě laskavýma moudrýma očima z zlatými obroučkami. „Mimolékařské okolnosti nás teď zajímat nebudou. Pokud jde o množství rozumu v callotomizovaném člověku, máme o tom dnes osmnáct teorií. Jelikož každou z nich dokazují určitě pokusy, je pochopitelné, že žádná nemůže být ani zcela nesprávná, ani zcela správná. Nejste jeden, nejste dva, a o nějakých zlomcích také nemůže být řeč.“

„Tak kolik mě vlastně je?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Na špatně formulovanou otázku není správná odpověď. Představte si dvojčata, která od narození nedělají nic jiného, než řežou dřevo dvouruční pilou. Pracují v souhře, protože jinak by řezat nemohla, a kdybychom jim pilu vzali, podobala by se vám ve vašem nynějším stavu.“

„Ala každé z těch dvojčat má přece jen jedno vědomí, ať řeže, nebo ne,“ řekl jsem zklamaně. „Pane profesore, vaši američtí kolegové mě častovali spoustou takovýchhle historek. I touhletou o dvojčatech s pilou.“

„Pochopitelně,“ pravil McIntyre a mrkl na mě levým okem, až mě napadlo, že má možná taky něco proťatého. „Moji američtí kolegové jsou úplní analfabeti a tohleto srovnání je pro kočku. Schválně jsem vám citoval to o těch dvojčatech, což vymyslel jeden Američan. Protože to svádí na scestí. Kdybychom práci mozku vyjádřili graficky, vypadala by u vás jako velké písmeno Y, protože nadále máte jednotný mozkový stonek a střední mozek. A to je násada ypsilonu, naproti tomu hemisféry jsou rozděleny jako rameny tohoto písmene. Rozumíte mi? Intuitivně lze snadno…“

Profesor se odmlčel a vyjekl, protože jsem ho silně kopl do čéšky.

„To jsem nebyl já, to moje levá noha, promiňte!“ zvolal jsem honem. „Já opravdu nechtěl…“

McIntyre se shovívavě usmál (ale v jeho úsměvu bylo něco nuceného jako ve tváři psychiatra, který předstírá, že blázen, který ho kousl, je normální sympatický chlapík). Vstal, aby se i se židlí přemístil na bezpečnou vzdálenost ode mne.

„Pravá polokoule bývá značně agresívnější než levá, to je fakt,“ řekl a opatrně se dotkl kolena. „Ale mohl byste nechat nohy spojené a ruce taky, víte? To nám usnadní rozhovor.“

„Už jsem to zkoušel, ale brzy mě začnou brnět. A kromě toho mi ten ypsilon nic nevysvětluje, když dovolíte. Kde v něm začíná vědomí, před rozdvojením, přímo v rozdvojení, ještě výš, nebo kde?“

„To nelze přesně zjistit,“ řekl profesor, nadále pohyboval nakopnutou nohou a pečlivě si ji masíroval. „Mozek, drahý pane Tichý, se skládá z velkého množství hierarchicky uspořádaných struktur, které se u normálního člověka mohou různým způsobem spojovat k provádění různých úkolů. U vás jsou nejvyšší struktury trvale rozpojeny, a proto nemohou navzájem komunikovat.

„O těch strukturách jsem už slyšel stokrát, když dovolíte. Nechci být nezdvořilý, pane profesore, alespoň vás můžu ujistit, že moje levá polokoule, tak která k vám teď mluví, nechce být nezdvořilá, ale já pořád nic nevím. Pohybuju se přece normálně, jím, chodím, čtu, spím, jen musím hlídat levou ruku a nohu, protože se občas bez výstrahy začnou chovat skandálně. Chci se dovědět, KDO ty vylomeniny provádí. A jestliže můj mozek, tak proč o tom JÁ nic nevím?“

„Protože hemisféra, která to provádí, je němá, pane tichý. Centrum řeči se nachází v levé, v la…“

Na zemi mezi námi ležely svitky kabelů od různých přístrojů, kterými mě McIntyre předtím vyšetřoval. Povšiml jsem si, že si moje levá noha začíná s těmi kabely nějak pohrávat. Jeden z nich, tlustý, s lesklou černou izolací, si obtočila kolem kotníku, ale nepřipisoval jsem tomu větší význam. Jenže noha sebou najednou vší silou prudce cukla nazpátek a trhla za onen kabel, který, jak se ukázalo, byl obtočený kolem nohy židle, na níž seděl profesor. Křeslo se postavilo na zadní a profesor žuchl na linoleum. Ihned se však ukázalo, že je to zkušený lékař a skvěle se ovládající vědec protože když vstával, říkal téměř vyrovnaným hlasem:

„To nic, z toho si nic nedělejte. Pravá hemisféra řídí stereognosii, a proto je v činnosti tohoto druhu obratnější. Znovu váš však prosím, drahý pane, abyste se posadil dál od stolu, od kabelů a vůbec od všeho. To nám ulehčí rozhovor a stanovení správné terapie.“

„Já bych jen rád věděl, kde je moje vědomí,“ odpověděl jsem a odvinoval jsem kabel z nohy, což nebylo snadné, protože se silně tiskla k linoleu. „Vypadá to přece, jak když jsem vám tu židli podtrhl já, jenže já to vůbec neměl v úmyslu! KDO to tedy udělal?“

„Vaše levá dolní končetina řízená levou hemisférou.“ Profesor si narovnal brýle, odstrčil židli ještě o kus dál, ale po krátkém zaváhání se neposadil, nýbrž postavil za židli a opřel se rukama o její opěradlo. Nevím, kterou polokoulí jsem si pomyslel, že už možná dostal chuť na protiútok.

„Takhle bychom si mohli povídat až do soudného dne,“ prohlásil jsem a cítil, že se celá levá strana mého těla napjala. Zneklidněn jsem si propletl nohy a ruce. McIntyre mě pozorně sledoval a pokračoval milým hlasem:

„Levá hemisféra dominuje dík centru řeči. Když teď s vámi mluvím, mluvím vlastně s ní kdežto pravá to může jenom poslouchat. Její znalost řeči je značně omezená.“

„Možná u jiných lidí, ale ne u mě,“ odpověděl jsem a pro jistotu jsem pravou rukou uchopil levé zápěstí. „Je fakticky němá, ale už jsem vám řekl, že jsem ji naučil řeči hluchoněmých. Dalo mi to hroznou práci.“

„Ale neříkejte!“

V profesorových očích jsem spatřil záblesk, který jsem viděl už u jeho amerických kolegů, a začal jsem litovat své upřímnosti, jenže na to už bylo pozdě.

„Ale vždyť neovládá slovesa! To je prokázáno…“

„To nevadí. Slovesa nejsou nezbytná.“

„Prosím. Tak se jí teď hned zeptejte, chci říct sebe, tedy chci říct jí, co soudí o našem rozhovoru. Dokážete to?“

Chtě nechtě jsem vzal pravou ruku do levé, nejdřív jsem ji párkrát pohladil, abych ji uchlácholil, protože jsem věděl, že je záhodno takhle začít, načež jsem začal kreslit příslušné znaky a dotýkat se levé dlaně. Za chvíli se její prsty začaly hýbat. Hodnou chvíli jsem se na ně díval a pak jsem ve snaze skrýt vztek položil levou ruku na koleno, přestože se vzpírala. Pochopitelně že mě hned pořádně štípla do stehna. To jsem sice mohl čekat, ale nechtěl jsem před profesorem hrát divadlo a zápasit sám se sebou.

„No, no, tak co vám řekla?“ zeptal se profesor a neopatrně se vyklonil zpoza židle.

„Nic důležitého.“

„Ale vždyť jsem dobře viděl, že vám dávala nějaká znamení! Byla snad nekoordinovaná?“

„Ale ne, byla docela dobře koordinovaná, ale neřekla nic důležitého.“

„No tak mluvte, ve vědě je důležité všechno.“

„Řekla mi: Ty prdel.“

Profesor se ani neusmál, jak ho to překvapilo.

„Vážně? Tak teď se jí zeptejte na mě.“

Jak si přejete.“

Zase jsem se začal zabývat levou rukou, ukázal jsem prstem na profesora, ale tentokrát jsem ji nemusel ani moc hladit, protože odpověděla okamžitě.

„Tak to?“

„Taky prdel.“

„To že řekla?“

„Ano. Se slovesy si sice neví rady, ale rozumět se jí dá. Jenže já pořád nevím, KDO to vlastně mluví. Sice posunčinou, ale to je přece jedno. Na vás mluvím ústy, kdežto na ni musím rukama, tak jak to vlastně je? V mé hlavě je JÁ i ON? A když je tam ON, tak proč o něm nic nevím, a vůbec, proč ho ani necítím, proč neprožívám jeho prožitky ani emoce, ani nic, přestože je v MÉ hlavě a představuje část MÉHO mozku? Není přece mimo mě! Kdybych měl nějaké rozdvojené vědomí, kdybych myslel v první osobě množného čísla, to bych ještě mohl pochopit, ale tohleto ne. Kde se tu vzal ten ON? Je to taky Ijon Tichý? A jestliže je, proč se na něho musím obracet oklikou prostřednictvím ruky, a dostávám odpověď taky oklikou, pane profesore? On, nebo snad ona, má-li to být polokoule mého mozku, dokáže i jiné věci. Kdyby aspoň měl nebo měla o kolečko víc. Už mi párkrát způsobila všelijaké skandály.“ Neviděl jsem, proč bych mu měl dále něco zamlčovat, a tak jsem mu vyprávěl své příhody z autobus a metra. Fascinovaly ho.

„Výhradně blondýnky?“

„Ano. Třeba odbarvené, to nemá význam.“

„A jde ještě dál?“

„V autobuse ne.“

„A jinde?“

„To nevím, to jsem nezkoušel. Tedy nedával jsem mu možnost, nebo jí, jestli chcete. A když už chcete vědět všechno dopodrobna, musím dodat, že mi to párkrát nafackovalo. Když jsem dostal facku, měl jsem prostě vztek a nevěděl jsem, co mám dělat, protože jsem se vůbec necítil vinen, ale současně mě to pobavilo. Jednou mi však dalo facku děvče, které bylo zřejmě levák, tedy do levé tváře a tenkrát už mě to ani trochu nepobavilo a nerozveselilo. Zamyslel jsem se nad tím a dospěl jsem k závěru, že ten rozdíl dokážu pochopit.“

„Ale samozřejmě!“ zvolal profesor. „Levý Tichý dostal facku za pravého Tichého, a právě to pravého pobavilo. Naproti tomu když pravý dostal za pravého, nebylo to ani trochu zábavné. Dostal jsem, abych tak řekl, nejen za své nestoudnosti, ale i do své části obličeje.“

„No právě. Takže přece jen je v mé nešťastné hlavě nějaká komunikace, jenže spíše emocionální než myšlenková. Prožívám však i emoce, jenže o tom vůbec nic nevím. Kdyby vědomé, tak dobře. Ale jak můžou nebýt? Ty Ecclesovy automatické reflexy jsou úplný nesmysl. Vyhlédnout si v tlačenici hezké děvče, manévrovat tak, aby se člověk k němu dostal blíž, za ně, aniž vím proč, a tak dále – to je přece promyšlená akce, a žádné bezmyšlenkovité reflexy! Promyšlená akce čili akce vědomá. Ale KDO ji promyslel, KDO si to uvědomuje, když ne JÁ?“

„No víte, to se dá nakonec vysvětlit,“ řekl stále ještě velmi rozrušený profesor. „Světlo svíčky je vidět ve tmě, ale ne na slunci. Pravý mozek možná nějaké to vědomí má, ale slabounké jako svíčka, vědomí levého jakožto dominantního to světélko hasí. To je docela mo…“

Profesor se bleskurychle sehnul, díky čemuž nedostal botou do hlavy. Levá noha si ji zula tak, že nejdřív opřela podpatek o nohu židle a potom se vyhodila do vzduchu tak prudce, že boty o vlásek prolétla kolem profesora a bouchla do zdi jako vystřelená z děla.

„Třeba je to tak, jak říkáte,“ poznamenal jsem, „ona je hrozná netýkavka.“

„Možná že se cítí nějakým nejasným způsobem ohrožena naším rozhovorem, vlastně spíš tím, co z něho nesprávně vyrozuměla?“ řekl profesor. „Kdo ví, jestli by nebylo lepší obracet se k ní přímo.“

„Tak jak to dělám já?“ domyslel jsem si. „To mě zatím nenapadlo. Ale nač vlastně? Co jí chcete oznámit?“

„To bude záviset na tom, jak bude reagovat. Váš případ je unikátní. Dosud se nestalo, že by byl callotomii podroben člověk naprosto zdravý a ještě k tomu nadprůměrně inteligentní.“

„Musíme věc postavit jasně,“ odpověděl jsem a hladil jsem přitom hřbet levé ruky, abych ji uklidnil, protože se začala hýbat, svírala a roztahovala prsty, což mi připadalo podezřelé. „Můj zájem není totožný se zájmem vědy, a to tím méně, čím více jsem unikátní, jak říkáte. Jestli se s NÍ vy nebo někdo jiný začne dohadovat – víte, co mám na myslí – může to pro mě mít neblahé, dokonce moc zlé následky, kdyby se osamostatňovala čím dál tím víc.“

„Ale to není možné!“ prohlásil profesor energicky, na můj vkus až příliš energicky. Sundal si brýle a utíral si je jelenicí. Jeho oči bez skel neměly ten výraz mírné bezradnosti jako obvykle u lidí, kteří bez brýlí skoro nic nevidí. Podíval se na mě tak bystře, jako kdyby vůbec žádné brýle nepotřeboval, a zase sklopil oči.

„Jenomže ono se vždycky stane to, co je nemožné,“ řekl jsem a pečlivě jsem vážil slova. „Celé dějiny lidstva se skládají ze samých nemožných věcí, zrovna jako vědecký pokrok. Jeden mladý filozof mi vysvětloval, že stav, v jaké se nacházím, je nemožný, protože popírá vše, k čemu až dosud filozofie dospěla. Vědomí má být nedělitelné. Takzvaná rozdvojenost vědomí jsou přece vlastně jeho po sobě následující změněné stavy, spojené s poruchami paměti a ztrátou identity. Není to žádný dort!“

„Vidím, že jste přečetl spoustu odborné literatury,“ poznamenal profesor a nasadil si brýle. Ještě dodal něco, čemu jsem nerozuměl. Chtěl jsem říct, jednotlivá vědomí se podle filozofů nedají krájet na kousky jako dort, ale odmlčel jsem se, protože moje levá ruka strčila prsty do pravé dlaně a začala dělat znamení. To se ještě nikdy nestalo. McIntyre si povšiml, že se dívám na své ruce, a okamžitě pochopil.

„Ona něco říká?“ zeptal se přitlumeným hlasem, jako se mluví před někým, kdo nás nemá slyšet.

„Ano.“

Ohromně mě to překvapilo, ale opakoval jsem, co říkala ruka:

„Ona chce kus dortu.“

Nadšení, které se zračilo v profesorově tváři, mě zmrazilo. Posunčinou jsem levačku ujistil, že dostane dort, když klidně počká, a vrátil jsem se k tématu.

„Z vašeho hlediska by bylo vynikající, kdyby se osamostatňovala čím dál tím víc. Nemám jí to za zlé, protože chápu, že by to byla fantastická věc, dva zcela vyvinutí chlapi v jednom tělo, to skýtá možnost spousty objevů, výzkumů a tak dále. Jenomže mně takové zavádění demokracie v mé hlavě nevyhovuje. Chci být čím dál tím míň a ne čím dál tím víc rozdvojený.

„Takže vyjádření nedůvěry? To taky dobře chápu…,“ usmíval se přátelsky profesor. „Předem vás ujišťuji, že si všechno, co jsem se o vás dověděl, nechám pro sebe. Jako lékařské tajemství. A kromě toho vám nehodlám navrhovat nějako konkrétní terapii. Uděláte, co sám uznáte za vhodné. Dobře si to rozmyslete, přirozeně ne tady a ne hned. Zůstanete v Melbourne dlouho?“

„To ještě nevím. Ale rozhodně si vám dovolím zavolat.“

Tarantoga, který seděl v čekárně, vyskočil, když mě spatřil.

„Tak co? Profesore? Ijone?“

„Prozatím jsme ještě nedospěli k žádnému rozhodnutí,“ řekl oficiózně McIntyre. „Pan Tichý si musí vyřešit nějaké pochybnosti. Já jsem mu ovšem kdykoli k dispozici.“

Protože plním sliby, řekl jsem taxikáři, aby cestou zastavil u nějaké cukrárny, a šel jsem koupit kus dortu, který jsem musel sníst hned v autě, protože to na mě chtěla, ačkoli jsem neměl nejmenší chuť na něco sladkého. Ale řekl jsem si, že se aspoň nějakou dobu nebudu trápit otázkami, KDO vlastně má chuť na něco sladkého, když nikdo kromě mne nemůže na takové otázky odpovědět, a já odpovědět nedovedu.

Měli jsme s Tarantogou pokoje hned vedle sebe, a tak jsem k němu zašel a zhruba mu vylíčil průběh své návštěvy u McIntyra. Ruka mě několikrát přerušila, protože nebyla spokojená. Dort byl totiž slazený umělinou, kterou nesnáším. Přesto jsem ho snědl v domnění, že to dělám pro ni, ale ukázalo se, že já i ona – já i tamten – já i ten druhý já – a čet ví, kdo s kým – máme stejné gusto. Dá se to pochopit potud, že ruka sama jíst nemohla, a ústa, dásně a jazyk jsme měli společné. Začal mě trápit pocit jako z nějakého pitomého snu, trochu hrůzného a trochu legračního: že s sebou nosím ne-li nemluvně, tedy malé, rozmarné, mazané dítě. Taky jsem si vzpomněl na hypotézu nějakých psychologů, že malé děti nemají jednotné vědomí, protože hlavní nervová vlákna jejich mozkového trámce nejsou ještě dostatečně vyvinuta.

„Je tady pro tebe nějaký dopis.“ Těmito slovy mě Tarantoga vytrhl ze zamyšlení. Překvapilo mě to, protože ani živá duše nevěděla, kde jsem. Dopis byl odeslán z hlavního města Mexika, letecky, bez adresy odesilatele. V obálce byl nevelký lístek a na něm bylo strojem napsáno: „On je z LA.“

Nic víc. Otočil jsem lístek na druhou stranu. Ta byla čistá.

Tarantoga vzal kartičku, podíval se na ní a potom na mě.

„Co to má znamenat? Rozumíš tomu?“

„Ne. Totiž… LA může znamenat Lunar Agency. Poslali mě tam oni.“

„Na Měsíc?“

„Ano. Na ten průzkum. Po návratu jsem měl podat hlášení.“

„A podal jsi ho?“

„Ano. Napsal jsem, co jsem si zapamatoval. Dal jsem to holiči.“

„Holiči?“

„Tak to bylo domluveno. Abych nemusel chodit za nimi. Ale kdo je to ten on? Snad jedině McIntyre. Kromě něho jsem se tu nesetkal s nikým.“

„Počkej. Já vůbec ničemu nerozumím. Co bylo v tom hlášení?“

„To nemůžu říct ani vám. Slíbil jsem zachovat tajemství. Ale nebylo tam toho moc. Hodně věcí jsem zapomněl.“

„Poté tvé nehodě?“

„Ano. Co to děláte, pane profesore?“

Tarantoga obrátil roztrženou obálku od dopisu naruby. Někdo na ni napsal tužkou tiskacími písmeny: „Spal to. Ať pravá neztratí levou.“

Pořád ještě jsem nic nechápal, ale nějaký smysl do dávalo. Najednou jsem na Tarantogu vyvalil oči.

„Začínám tušit, co to znamená. Ani v obálce, ani na tom lístku nebylo ani jedno podstatné jméno. Všiml jsem si toho.“

„A co má být?“

„Ona nejlíp rozumí podstatným jménům. Ten, kdo to poslal, chtěl,a by se já něco dověděl, kdežto ona ne…“

Při těchto slovech jsem se pravou rukou významně dotkl pravého spánku. Tarantoga vstal, prošel se po pokoji, zabubnoval prsty na stůl a řekl:

„Jestli to má znamenat, že McIntyre je…“

„Nic neříkejte.“

Vytáhl jsem z kapsy notes a napsal na čistou stránku: „Ona rozumí líp tomu, co slyší, než tomu, co čte. Budeme se v té věci nějakou dobu dorozumívat písemně. Má dojem, že to, co jsem nenapsal pro LA, protože jsem to zapomněl, si ona pamatuje a někdo to ví, nebo se to aspoň domnívá. K němu nezatelefonuju ani nepůjdu, protože je to pravděpodobně právě ten ON. Chtěl se s ní dorozumět tak, jako to dělám já. Asi se jí chtěl začít vyptávat. Odepište mi teď hned, prosím.“

Tarantoga si to přečet, svraštil čelo a už beze slova začal psát natažený přes stůl: „Jestliže je on z LA, nač taková oklika? LA se na tebe mohla obrátit přímo, ne?“

Odepsal jsem mu: „Mezi těmi, na které jsem se obrátil v NY, byl jistě někdo z LA. Od toho se dověděli, že jsem přišel na to, jak se s ní dorozumívat. Protože jsem hned utekl nemohli si to sami vyzkoušet. Syn toho chlapíka, který byl přítelem vašeho tatínka, to s ní měl zkusit, jestliže mluví anonym pravdu. Možná, že by z ní vytáhl všechno, co si ona pamatuje, aniž by vzbudil moje podezření. Vůbec bych nevěděl, co se od ní dozvěděl. A kdyby se naproti tomu obrátili na mě přímo, oficiálně, mohl bych takový výslech odmítnout a oni by se mohli jít klouzat, protože z právního hlediska není ona přece zvláštní bytost a jedině já můžu dát souhlas k tomu, aby s ní někdo mluvil. Užívejte, prosím, participií, zájmen, sloves a co nejsložitější syntaxe.“

Profesor vytrhl popsaný lístek z notesu, schoval ho do kapsy a napsal mi: „A proč vlastně nechceš, aby se dověděla, co se teď děje?“

„Pro jistotu. Pro to, co bylo napsáno uvnitř obálky, nemůže to být od LA, protože LA přirozeně nemá zájem na tom, aby mě varovala před sebou samou. To pssl někdo jiný.“

Tentokrát byla Tarantogova odpověď stručná: „Kdo?“

„Nevím. O tom, co se děje tam, kde jsem byl a měl nehodu, by se chtělo dovědět mnoho stran. LA má zřejmě silnou konkurenci. Domnívám se, že budeme muset společnost klokanů oželet. Utečme. Nerozumí rozkazovacímu způsobu.“

Tarantoga vyndal z kapsy všechny lístečky, smačkal je do koule i s dopisem a obálkou, zapálil sirkou, hodil do krbu a díval se, jak papíry hoří a mění se v popel.

„Půjdu do cestovní kanceláře,“ řekl. „Co teď chceš dělat ty?“

„Oholím se,“ odpověděl jsem. „Ty vousy mě hrozně lechtají a teď už je zřejmě nepotřebuju. Čím dřív, tím líp, pane profesore. Můžeme letět třeba v noci. A neříkejte mi kam.“

Oholil jsem se v koupelně. Když jsem se koukal do zrcadla, všelijak jsem se šklebil. Levé oko ani nemrklo. Vypadal jsem docela normálně. Začal jsem si balit věci, chvilkami jsem soustředil pozornost na levou ruku a nohu, ale chovaly se normálně. Až teprve v poslední chvíli, kdy jsem do plného kufru navrch ukládal kravaty, hodila levá ruky na zem zelenou kravatu s hnědými muřími nohami, kterou jsem měl rád, přestože už byl hodně stará. Nelíbila se jí snad? Zvedl jsem ji pravou rukou a podal levé ve snaze přimět ji, aby kravatu uložila do kufru. Stalo se to, čeho jsem si předtím už několikrát všiml. Paže mě poslouchala, ale prsty nechtěly. Rozevřely se a vypustily kravatu, která zase spadla na koberec vedle postele.

„Jsi protivná,“ řekl jsem s povzdechem. Pravou rukou jsem položil kravatu do kufru a zavřel ho. Tarantoga otevřel dveře, beze slova mi uzkázal dva letenkové sešitky a šel se sbalit. Uvažoval jsem, jestli mám důvod se pravé polokoule obávat. Myslet jsem na to mohl klidně, protože jsem věděl, že ona nic z toho neví a mohla by se to dovědět, jedině kdybych jí to oznámil prostřednictvím ruky. Člověk je tak zařízený, že sám nevím, co ví. Obsah knihy se dá poznat o „obsahu“, jenomže v hlavě žádný takový seznam není. Hlava je jako plný pytel, ale aby se člověk dověděl, co v ní je, musí všechno vytáhnout jedno po druhém. Musí myšlenkami sahat do paměti jako rukou do pytle. Když Tarantoga platil účet za hotel a když jsme jeli za soumraku na letiště a potom seděli v čekárně, snažil jsem se vzpomenout si na všechno, co se událo od mého návratu z Telete, abych zjistil, co z toho si pamatuju. Na zemi jsem našel úplně jinou situaci. Došlo k všeobecnému odzbrojení. Ani supervelmoci už nebyly s to dále financovat závody ve zbrojení. Stále inteligentnější druhy zbraní byly dražší a dražší. Asi kvůli tomu došlo k podepsání ženevské dohody. V Evropě ani ve Spojených státech už nikdo nechtěl do armády. Lidi nahrazovaly automaty, jenže jeden stál tolik co tryskáč. Živí vojáci nebyli tak bojovní jako mrtví. Nebyli to ostatně žádní roboti, jen malé elektronické bloky, které se dávaly do raket, samohybných děl, tanků plochých jako velké štěnice, protože nebylo třeba místa pro osádku, a když byl takový řízený blok zničen, nahradil ho další. Hlavním úkolem protivníka se stalo poškozování spojení s velením, to znamená, že vojenský pokrok spočíval ve zvyšování samostatnosti automatů. Bylo to stál účinnější a stále dražší. Nepamatoval jsem si, kdo si vymyslel nové řešení, které spočívalo v tom, že se celé zbrojení přestěhovalo na Měsíc. Ne v podobě zbrojovek, nýbrž takzvaných planetárních strojů. Těchto strojů se už několik letu používali při průzkumu slunečního systému. Když jsem si tohleto všechno připomínal, všiml jsem si, že mi navzdory úsilí unikají četné detaily, a nebyl jsem si jistý, jestli jsem je předtím znal nebo ne. Když si člověk na něco nemůže vzpomenout, většinou si vzpomene, jestli to věděl nebo ne, ale já jsem ani tohleto nedokázal. Asi jsem před akcí tu novou ženevskou konvenci četl, ale ani to jsem nevěděl docela jistě. Ty planetární mašiny stavělo mnoho firem, hlavně amerických. Nepřipomínaly nic, co až dosud průmysl vytvářel. Nebyl to ani továrny, ani roboti, spíš něco mezi tím. Některé vypadaly jako obrovští pavouci. Bylo samozřejmě spousta řečí a výzev, aby se nevyzbrojovaly, aby sloužily výhradně pro práci v hornictví a tak dále, ale když nastala chvíle jejich převozu na Měsíc, ukázalo se, že každý stát, který si to mohl dovolit, měl už samočinné raketové odpalovací základny, dělostřelecké baterie schopné se potápět, zařízení na cíleno palbu zvaná krtci, protože se zarývala hluboko pod zem, a kráčející laseromety pro jednorázové použití, protože radiační salvu spouštěla atomová nálož, která současně takový laseromet proměnila v rozžhavený plyn. Každý stát si na Zemi mohl naprogramovat své planetární stroje a k tomu účelu založená Lunar Agency je odvážela na Měsíc, do jednotlivých sektorů. Byl dohodnut princip parity, kolik čeho kdo tam bude moci umístit, a na ten celý exodus dohlížely smíšené mezinárodní komise. Vojenští a vědečtí experti každého státu mohli na Měsíci zkontrolovat, že jejich přístroje byly vyloženy a že jaksepatří fungují, ale potom se museli vrátit na Zemi všichni najednou. Ve  20. Století by bylo takové řešení nesmyslné, protože závody ve zbrojení nepředstavují ani tak početní vzrůst, jako spíš inovační pokrok, a ten tenkrát závisel výhradně na lidech. Ale tahleta nová zařízení fungovala podle docela jiného principu, vypůjčeného od přirozeného vývoje rostlin a zvířat. Byly to systémy schopné takzvané radiační a divergenční autooptimalizace. Prostě se mohly rozmnožovat a měnit. Pocítil jsem jisté zadostiučinění, že si tohleto přece jen pamatuju.

Mohla moje pravá mozková polokoule, kterou zajímaly hlavně zadečky děvčat a sladkosti a která byla alergická na určitý druh kravat, vůbec takovéhle věci a problémy chápat? Co když její paměť neměla vůbec žádnou militární hodnotu? Jestli tomu tak je, vzpamatoval jsem se, tím hůř pro mě, protože i kdybych stokrát odpřísáhl, že ona nic neví, nikdo mi to neuvěří. Pustí se do mě, tedy do ní, tedy vlastně do mě, a pokud ze mě nic nevytáhnou po dobrém, těmi znaky, které jsem ji naučil, vymyslí si nějaké efektivnější způsoby a nedají pokoj, kdyby nevím co. Čím méně toho ví, tím víc na to já doplatím zdravím a možná i životem. Tohleto nebyl žádný stihomam. Pokračoval jsem tedy ve zkoumání své paměti. Na Měsíci měl být zahájen elektronický vývoj nových zbraní. Díky tomu nebyl žádný stát bezbranný, i když odzbrojil, protože si zavrhoval sebezdokonalující arzenál a současně zmařil každý nenadálý útok protivníka. Válka bez vypovězení nebyla už možná. Která vláda by chtěla zahájit válečné akce, musela by se nejprve obrátit na Lunar Agency se žádostí o právo dostat se do svého měsíčního sektoru. Utajit se to nedalo, takže ohrožený by byl obdržel oprávnění, a začal by zpětný transport zbraní na Zemi. Pojišťovací záklopka, která tohleto znemožňovala – to byla neobydlenost Měsíce.

Nikdo tam nemohl poslat ani lidi, ani průzkumná zařízení, aby se přesvědčil, jakým zbrojním potenciálem v tu chvíli disponuje. Bylo to chytře vymyšleno, ačkoli projekt nejprve narazil na silný odpor štábů a na politické námitky. Měsíc se měl stát pokusným polygonem vojenského vývoje uvnitř sektorů přidělených jednotlivým státům. Nejprve bylo nutno vyloučit konflikty mezi sektory. Kdyby zbraně vzniklé v jednom z nich zaútočily a zničily zbraně sousedního sektoru, likvidovalo by to žádoucí rovnováhu sil. Kdyby z Měsíce přišla taková zpráva, okamžitě by se obnovila předchozí situace a jistě by také vypukla válka vedená zprvu velmi skromnými prostředky, ale zanedlouho by přece všichni zase obnovili zbrojní průmysl. Programy měsíčních systémů byly sice pod kontrolou Lunar Agency a smíšených komisí omezeny tak, aby nemohlo dojít k napadení jednoho sektoru jinými, ale toto zajištění bylo považováno za nedostatečné. Nadále nikdo nikomu nevěřil. Ženevská dohoda nezměnila lidi a v anděly, ani nezměnila styky mezi státy ve vztahy světců. Proto byl Měsíc po dokončení prací prohlášen za nepřístupnou zónu. Nesměla ho zkoumat ani sama Lunar Agency. Kdyby byly zajišťující programy na některém polygonu ochromeny nebo proraženy, dověděla by se to celá Země okamžitě, protože každý sektor měl ochranný systém naježený čidly, a ten pracoval samočinně a bez ustání. Tato čidla by způsobila poplach, kdyby jakákoli zbraň, třeba železný mravenec, překročila hranici zóny která byla zemí nikoho. Ani to však nedávalo stoprocentní záruku chránící před válkou. Tuto záruku dávala takzvaná doktrína totální nevědomosti. Každá vláda sice věděla, že se v jejím sektoru vyvíjejí stále účinnější zbraně, ale nevěděla, jako mají hodnotu, a zejména to, jsou-li účinnější než zbraně produkované v jiných sektorech. Vědět to nemohla, protože průběh jakéhokoli vývoje je netušený. To bylo přesně dokázáno už dost dávno a hlavní potíží byla nepřístupnost politiků a štábních důstojníků jakýmkoli vědeckým argumentům. Nepřesvědčily je žádné logické důkazy, až teprve rostoucí hospodářská zbídačelost zaviněná tradičním způsobem zbrojení. I ten největší blbec musel nakonec pochopit, že k zničení světa vůbec není zapotřebí války, ať atomové, nebo neatomové, protože k něm uvedou vzrůstající náklady na další zbrojení,k a jelikož se o jejich omezení bezvýsledně jednalo desítky let, měsíční projekt byl jediným reálným východiskem ze slepé uličky. Každá vláda se mohla domnívat, že je dík měsíčním základnám vojensky stále mocnější, ale nemohla srovnávat ničivou sílu, která tam vznikala s ničivými silami jiných vlád. Když tedy nikdo nevěděl, jestli může počítat s vítězstvím, nemohl si nikdo dovolit válečné riziko.

Achillovou patou tohoto řešení byla účinná kontrola. Experti hned pochopili, že to hlavní, na čem bude záležet programátorům každého státu, bude vybavit systémy odvážené na Měsíc něčím, co dokáže zničit účinnou kontrolu. A to nikoli útokem na kontrolní satelity, nýbrž chytřejším tahem, hůře zjistitelným – tajným proniknutím do jejich spojů za účelem falšování údajů vysílaných na Zemi, zejména údajů předávaných Lunar Agency. Tohleto všechno jsem si pamatoval docela dobře, a proto když jsem za Tarantogou nastupoval do letadla, byl jsem už klidnější. Ale když jsem se usadil ve fotelu, probíral jsem se svou pamětí dál. Ano, všichni pochopili, že nenarušitelnost míru závisí na nenarušitelnosti kontroly, ale háček byl v tom, jak ji stoprocentně zajistit. Úkol pojímal to neřešitelné jako regressus ad infinitum: šlo o to vytvořit systém kontroly nedotknutelnosti kontroly, jenže i tento systém se mohl stát cílem útoku, a tak by bylo nutné vytvářet kontrolu kontroly a tak bez konce. Tuto bezednou díru však ucpali docela jednoduše. Měsíc obtočili dvěma kontrolními zónami. Zóna blíž u Měsíce dohlížela na nedotknutelnost sektorů, zóna dál od Měsíce na nedotknutelnost té první zóny. Svorníkem bezpečnosti měla být úplná nezávislost obou zón na Zemi. To znamená, že se závody ve zbrojení měly odehrávat na Měsíci v absolutní tajnosti pro všechny státy a vlády. Zbrojení mohlo pokračovat, ale nikoli jejich dohled. Ten měl fungovat beze změn sto let. Všechno to teď vypadalo dost iracionálně. Každá mocnost věděla, že se její měsíční arzenál obohacuje, ale nevěděla jak. Proto to také nemělo žádný význam v politice. Nejlepší by bylo přistoupit na úplné odzbrojení bez měsíčních komplikací, jenže o tom vůbec nemohla být řeč. Řeč o tom vlastně byla, mluvilo se o tom přece od začátku lidstva, ale s jakými výsledkem, to každý ví. Když byl přijat návrh na demilitarizaci Země a militarizaci Měsíce, bylo jasné, že dříve nebo později se někdo pokusí narušit doktrínu nevědomosti. V tisku se každou chvíli palcovými titulky psalo o výzvědných automatech, které uprchly, jakmile byly zpozorovány, nebo byly zajaty – jak se tomu říkalo – dozírajícími satelity. Každá strana pak obviňovala tu druhou, že vyslala špióna, jenže identifikovat jeho původ nebylo možné, protože elektronický pozorovatel není člověk. Je-li správně zkonstruován, nic z něho nevymáčknete. Za nějakou dobu se takoví anonymní průzkumníci, kterým se říkalo kosmičtí špióni, přestali objevovat. Lidstvo si oddychlo, zejména proto, že tu byla hospodářská stránka celé věci. Měsíční zbrojení totiž nestálo ani zlámanou grešli. Energii dodávalo Slunce, suroviny Měsíc. Mělo to navíc omezit vývoj zbrojení, protože na měsíci nejsou kovové rudy.

Štábní důstojníci všech zemí zprvu nechtěli na tento návrh přistoupit a tvrdili ,že zbraně přizpůsobené měsíční podmínkám mohou být na Zemi nepoužitelné, neboť na Měsíci není například atmosféra. Nepamatoval jsem se, jak Měsíc dotížili, i když mi v Lunar Agency jistě vysvětlili i tohleto. Letěli jsme s Tarantogou v mašině BOAC, za okny byla inkoustová tma a já jsem si najednou pobaveně uvědomil, že nemám tušení, kam letíme. Řekl jsem si však, že nemá smysl se Tarantogy ptát. A taky jsem si řekl, že bude asi bezpečnější, když se co nejdřív rozloučíme. V mé ošklivé situaci bylo lepší mlčet a být odkázán sám na sebe. Konejšilo mě vědomí, že ona nemůže vědět, o čem přemýšlím. Jak kdybych měl v hlavě nepřítele, ač jsem přece věděl, že to žádný nepřítel není.

Lunar Agency byla nadnárodní orgán, který vznikl jako součást OSN, a obrátila se na mě z dosti zvláštního důvodu. Ukázalo se totiž, ž dvojitý systém kontroly funguje příliš dobře. Vědělo se, že mezisektorové hranice zůstávají nenarušeny, ale nic víc. V nápaditých a horkých hlavách se tedy zrodila vidina toho, jak Měsíc útočí na Zemi. Vojenský obsah sektorů se nemohl materiálně střetnout ani informativně zkontaktovat, ale jen po určitou dobu. Sektory by si mohly předávat informace například záchvěvy půdy, takzvaným seizmickým kanálem, a napodobovat přirozené otřesy půdy, které občas způsobují chvění měsíčních skal. Samočinně se zdokonalující zbraně se tedy nakonec mohly sjednotit a jednoho dne se mohl jejich hrůzně znásobený potenciál sesypat na Zemi. Proč by to měly dělat? Dejme tomu, že by to způsobila úchylka ve vývoji programů. Jaký prospěch by mohly mít armády bez lidí z toho, že by Zemi proměnily v rumiště? Přirozeně žádný, jenže i rakovina, tak častá v organismech vyšších zvířat a lidí, je stálým, i když neužitečným, ba dokonce velmi škodlivým důsledkem přirozeného vývoje. Když se začalo psát a mluvit o té měsíční rakovině, když se objevily úvahy, články, romány, filmy a knihy věnované invazi, strach před atomovou zkázou, ze Země už jednou vyhnaný, se vrátil v nové podobně. Systém kontroly obsahoval i seizmická čidla a našli se odborníci, kteří tvrdily, že záchvěvy měsíční kůry jsou teď častější, a jejich křivky se považovaly za dorozumívací šifry, ale nevzešlo z toho nic jiného než narůstající strach. Lunar Agency publikovala články, které měly veřejné mínění uklidnit, že totiž pravděpodobnost této možnosti není větší než jedna ku dvaceti miliónům, ale i tento přesný výpočet byl jako hrách házený a zeď. Strach už prosakoval i do programů politických stran a ozvaly se hlasy žádající občasnou kontrolu sektorů, nikoli pouze jejich hranic. Těmto hlasům oponovali mluvčí Lunar Agency a vysvětlovali, že jakákoli inspekce může mít za cíl nejen zjištění aktuálního stavu měsíčních arzenálů, ale i cíl špionážní. Po dlouhých s složitých poradách a konferencích dostala nakonec Lunar Agency zplnomocnění provádět kontroly. Ukázalo se, že to vůbec nebude snadné. Žádný z vyslaných průzkumných automatů se nevrátil, ba dokonce ani nepípl rádiovou cestou posílaly se zvlášť zajištěné přistávací automaty s televizní aparaturou. Jak konstatovaly satelitární observatoře, přistávaly průzkumné automaty na přesně vyznačených místech, na Mare Imbrium, na Mare Frigoris a nectaris, na zemi nikoho mezi sektory, ale žádný z nich nevyslal ani jediný obraz. Každý jako by se propadl do měsíční půdy. To teprve vyvolalo paniku, pochopitelně. Nastala situace krajní nouze. V tisku už se psalo, že je nutno celý Měsíc preventivně bombardovat vodíkovými raketami. Nejprve by však bylo nutno takové rakety znovu vyrobit, a tedy současně obnovit atomové zbrojení. Z toho strachu a zmatku povstal můj úkol.

Letěli jsem nad silnou vrstvou mraků, mírně zvlněnou, až se její obliny zbarvily červánky od slunce doposud skrytého pod obzorem. Uvažoval jsem, proč si tak dobře pamatuju všechno pozemské a jak málo si toho současně dokážu vybavit z toho, co se událo na Měsíci. Příčinu jsem si domyslel. Ne nadarmo jsem od návratu studoval lékařskou literaturu. Věděl jsem, že jsou dva druhy paměti. Chvilková a trvalá. Protětí mozkového vazníku nenaruší to, co si už mozek pořádně zapamatoval, zato se rozplynou všechny čerstvé, nedávno vzniklé vzpomínky, místo aby přešly do trvalé paměti. Nejvíc se však rozplyne z toho, co delikvent zažil a viděl krátce před operací. Nepamatoval jsem si tedy spoustu věcí, které se mi přihodily za těch sedm týdnů na Měsíci, když jsem putoval od jednoho sektoru k druhému. V hlavě mi zůstala jen záře něčeho nadpřirozeného, ale protože jsem ji nedokázal vyjádřit slovy, v hlášení jsem se o ní vůbec nezmínil. A přece tam nebylo nic poplašného, jak se mi zdálo. Žádné spiknutí, pohotovost, strategická konspirace namířená proti Zemi. Cítil jsem to jako jistotu. Mohl bych však přísahat, že to, co vím a cítím, je všechno? Že ona nic víc neví?“

Tarantoga mlčel a jen tu a tam se na mě podíval. Jako obvykle, kdy se letí na východ, měli jsme totiž pod sebou Tichý oceán, se kalendář zajíkl a ztratil jeden den. BOAC na cestujících šetřil. Dostali jsme každý jen porci pečeného kuřete v salátu těsně před přistáním, jak se ukázalo, v Miami. Bylo časné odpoledne. Psi celníků očichali naše zavazadla a my jsme vyšli do volného prostoru příliš teple oblečeni. V Melbourne bylo daleko chladněji. Očekávalo nás auto bez řidiči. Tarantoga ho zřejmě objednal ještě z Austrálie. Když jsme naložili zavazadla do kufru, jeli jsem po highwayi v silném provozu, stále mlčky, proto jsem profesora požádal, aby mi teď neříkal ani to, kam jedeme. Byla to možná přehnaná opatrnost, docela zbytečná, ale raději jsem se držel této metody, dokud si nevymyslím lepší. Nemusel mi ostatní ani vysvětlovat, kam jsem dojeli po dobrých dvou hodinách jízdy po vedlejší silnici. Jakmile jsem spatřil velikou bílou budovu obklopenou menšími pavilóny mezi palmami a kaktusy, pochopil jsem, že mě můj důvěrný přítel zavezl do blázince. Napadlo mě, že to není nehorší azyl. V autě jsem se záměrně posadil dozadu a každou chvíli jsem kontroloval, jestli za námi někdo nejde, ale nenapadlo mě, že už můžu být osobou tak důležitou, ba přímo drahocennou, že mě sledují jiným způsobem, méně konvenčním než v nějakém špionážním románu. Z moderního umělého satelitu lze pozorovat nejen auta, ale i spočítat zápalky rozsypané na zahradním stole. Tohleto však mou hlavu nenapadlo, přesněji řečeno tu polovinu hlavy, která dokázala bez pomoci posunčiny hluchoněmých pochopit, do čeho se to namočil Ijon Tichý.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist