Stanisław Lem
překlad: Helena Stachová

MÍR NA ZEMI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II/ zasvěcení

Do nejhorší šlamastiky svého života jsem se dostal úplně náhodou, když jsem se po návratu z Encie chtěl vidět s profesorem Tarantogou. Nebyl doma, protože si pro něco odskočil do Austrálie. Chtěl být sice za pár dní zpátky, ale protože pěstoval nějakou zvláštní primulku, která vyžadovala častou zálivku, pozval si na tu krátkou dobu do bytu svého bratrance. Ne toho, co sbírá nápisy po všech záchodech světa, ale jiného, co se zabývá paleobotanikou. Tarantoga má mnoho bratranců. tohohle jsem neznal, a když jsem viděl, že mě přijal v domácím kabátku bez kalhot a vstal od psacího stroje s vysunutým papírem, chtěl jsem odejít, ale nepustil mě. Nejenže ho neruším, řekl mi, ale naopak jsem přišel právě včas, píše totiž těžkou, novátorskou knihu a nejlíp se soustředí, když může vyprávět obsah připravené kapitoly byť i náhodnému posluchači. Polekal jsem se, že píše botanické dílo a že mi zaneřádí hlavu lopuchy, bylinami a semeníky, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dokonce mě dost překvapil. Řeko mi, že od prvopočátku dějin se vyskytovali mezi primitivními kmeny různí originální lidé, kteří byli nepochybně považováni za šílence, protože se pokoušeli jíst všechno, na co se podívali – listy, bobule, výhonky, lodyhy, čerstvé i vyschlé kořeny všech možných rostlin, a přitom jistě mřeli jako mouchy, protože spousta rostlin je jedovatá. Neodstrašilo to však další nonkonformisty, kteří v této nebezpečné práci pokračovali. Jedině díky jim dnes víme, jak se připravuje chřest nebo špenát, co udělat s listem vavřínu a co s muškátovým oříškem, naproti tomu vlochyni se raději vyhneme. Tarantogův bratranec mě upozornil na skutečnou známou dnešní světové vědě, že k zjištění, která rostlina se nejlépe hodí ke kouření a vtahování jejího dýmu, museli starověcí sisyfové sbírat, sušit, kvasit, stáčet a obracet v popel dobrých 47 000 druhů listnatých rostlin, než jim přišel do ruky tabák, protože na žádné větvičce přece nenašli cedulku s nápisem, že TOHLETO se hodí jak pro výrobu doutníků, tak rovněž, po semletí, na tabák. Divize těchto prasvětců po dlouhá staletí braly do úst, hryzaly, žvýkaly, ochutnávaly a polykaly všechno, absolutně všechno, co kde rostlo u plotu nebo na stromě, a to všemi možnými způsoby: vařené nebo nasyrovo, s vodou i bez vody, scezené i nescezené, ale také v nespočetných kombinacích, díky čemuž jsme přišli k hotovému a víme, že nejvhodnější místo pro zelí je vedle vepřového, zato k zajíci patří červená řepa. Z toho, že někde neuznávají červenou řepu k zajíci a dávají přednost například červenému zelí, usuzuje Tarantogův bratranec, že brzy vznikaly národní pospolitosti. Neexistují Slované bez boršče. Každý národ měl zřejmě vlastní experimentátory, a ti když se jednou rozhodli pro červenou řepu, zůstali jí jejich potomci věrní navzdory tomu, že sousední národy řepou pohrdaly. O rozdílech gastronomické kultury, podmiňujících rozdíly národního charakteru (korelace mátové omáčky se splínem Angličanů, například u příležitosti roštěnky), napíše Tarantogův bratranec zvláštní knihu. Prozradí v ní, proč Číňané, kterých je spousta už od nepaměti, jedí nejraději tyčinkami a všechno musejí mít rozsekané a rozdrobené a ke všemu musejí mít rýži. Ale o tom bude psát až později.

Každý ví – zvýšil hlas – kdo byl Stephenson, každý ho ctí za jeho banální lokomotivy, ale co je lokomotiva, ještě k tomu neaktuální, protože parní, ve srovnání s artyčoky, které s námi zůstanou věčně? Tato zelenina na rozdíl od techniky nestárne a já ho zastihl právě při promýšlení kapitoly na toto novátorské téma. Hrozila snad smrt Stephensonovi, když hotový už Wattův parní stroj stavěl na kole? Byl snad v nebezpečí života Edison, když vymýšlel fonograf? Oba riskovali leda tím, že se na ně naštve rodina nebo že zbankrotují. Jak je nespravedlivé, že vynálezce zastaralých technických krámů musí znát každý, kdežto velké vynálezce gastronomie nezná nikdo a nikoho ani ve snu nenapadne, že by bylo záhodno přinejmenším postavit pomník Neznámému kuchaři, tak jako se staví pomníky Neznámým vojínům. Vždyť mnoho těchto anonymních hrdinů padlo v strašlivých mukách, když vědomě riskovali život například při sbírání hub, neboť neexistoval jiný způsob, jak odlišit jedlé houby od jedovatých, než sníst ty, co člověk našel, a čekat, zda uhodí jeho poslední hodinka.

Proč jsou školní učebnice plné báji o všelijakých Alexandrech Velikých, kteří přišli k hotovému, protože měli otecka krále? Proč se děti musejí učit o Kolumbovi jakožto objeviteli Ameriky, když ji Kolumbus objevil úplnou náhodou, cestou do Indie, naproti tomu o objeviteli okurky není nikde ani slůvko? Bez Ameriky by se lidstvo klidně obešlo, dříve nebo později by se ozvala sama, ale okurka by se sama neozvala a k masu by se nepodávala chutná marináda. Oč heroičtější a zářnější byly smrti tamtěch anonymů ve srovnání se smrtí vojáka! Pokud se voják nerozběhl k nepřátelským zákopům, byl postaven před polní soud, naproti tomu nikdy nikdo nikoho nenutil vystavovat se smrtelnému nebezpečí neznámých hub nebo bobulí. Tarantogův bratranec by rád viděl aspoň pamětní desky u vchodu do každé slušnější restaurace s příslušnými nápisy typu MORTUI SUNT UT NOS BENE EDAMUS nebo alespoň MAKE SALAD, NOT WAR. A to zejména na vegetariánských jídelnách, protože se zvěřinou bylo daleko méně potíž. Abychom se naučili naklepávat řízky nebo sekat hamburgery, stačilo okoukat, co dělá hyena nebo šakal s mršinou, a totéž se týká i vajec. Za šest set druhů sýra si možná Francouzi zaslouží malou plaketu, ale ne pomník ani mramorovou desku, protože většinu těch sýrů objevili z roztržitosti: zapomnětlivý pastýř nechal prostě u homolky sýra krajíc plesnivějícího chleba, a tak se zrodil rokfór. Když se Tarantogův bratranec pustil do urážení současných politiků za to, že si málo váží zeleniny, zazvonil telefon. Nejprve ho zvedl, ale pak mi ho podal s tím, že je to pro mě. Přiložil jsem sluchátko k uchu dost překvapený, neboť nikdo přece nemohl vědět, že jsem se vrátil z hvězd, ale věc se hned vysvětlila. Někdo z kanceláře generálního tajemníka Osm se chtěl Tarantogy zeptat na mou adresu. Bratránek tedy učinil, abych tak řekl, krátké spojení a podal mi sluchátko. U telefonu byl doktor Kakesut Wahatan, mimořádný zmocněnec poradce pro věci globální bezpečnosti při generálním sekretariátu Organizace spojených národů. Chtěl se se mnou sejít co nejdřív, a tak jsem si dali schůzku na příští den. Když jsem si do notýsku zapisoval hodinu, neměl jsem potuchy, do čeho lezu. Ale telefonát mi v tu chvíli přišel vhod, protože přerušil proud výřečnosti Tarantogova bratrance, který se chystal mluvit o pálivém koření, ale podařilo se mi s ním rozloučit v předstíraném spěchu a po lživém slibu, že ho brzy zase navštívím.

Daleko později mi pak Tarantoga řekl, že mu primulka uschla, protože ji bratranec ve svém paleobotanicko-gastronomickém nadšení zapomněl zalévat. Považoval jsem to za typické: kdo se oddává množnému číslu, neváží si čísla jednotného. Proto nemají velcí melioristé, kteří chtějí obšťastnit hned všechno lidstvo najednou, trpělivost pro jednotlivé osoby.

Oč vlastně jde se neukázalo tak hned. Nedověděl jsem se, že mám nastavovat kůži za lidstvo tím, že poletím na Měsíc, abych se podíval, jaké pikle tam kují důmyslné zbraně. Nejprve mě přijal doktor Wahatan a pohostil mě kávou mocca a starým koňakem. Byl to asiat zosobněný úsměv, Asiat dokonalý, protože jsem se od něho nedověděl vůbec nic, tak dovedl zachovávat tajemství. Generální tajemník se prý rozhodně chce seznámit s mými knihami, ale jako člověk ve své vysoké funkci nesmírně přetížený mě prosí, abych mu sám doporučil ten ze svých titulů, který sám považuji za nejdůležitější. Jako náhodou se u Wahatana zastavilo pár chlapíků, kteří mě požádali o autogram. Nemohl jsem odmítnout. Mluvilo se o robotech, o Měsíci, ale hlavně o jeho historické úloze, buď jako exponátu, nebo dekoraci v lyrických a milostných dílech. Daleko později jsem se dozvěděl, že to nebyl obyčejný rozhovor, nýbrž přechod od screening ke clearence, protože křeslo, do kterého jsem byl pohodlně zabořen, bylo celé prošpikované čidly, která měla podle mikroskopických změn napětí mých svalů zkoumat mou reakci na slova zvaná klíčové impulsy – právě toho typu jako Měsíc nebo robot. Situace, jako jsem zanechal na Zemi, když jsem letěl k hvězdám Telete, se totiž poněkud obrátila: mé špionážní schopnosti zkoumal a hodnotil počítač, kdežto lidé, se kterými jsem hovořil, mu sloužili jen jako naslouchací přístroje. Sám nevím, jak se stalo, že jsem druhý den znovu zašel do kanceláře OSN a potom ještě jednou, když mě pořád zvali. Stůj co stůj mě chtěli často vídat, takže jsem nakonec začal chodit na obědy do jejich kantýny, ostatně dost slušné, jenže mimospolečenský cíl mých stále častějších návštěv zůstával nejasný. Někdo navrhl, že by Spojené národy měly vydat mé sebrané spisy ve všech jazycích světa, kterých je pes čtyři a půl tisíce. Nejsem sice ani trochu ješitný, ale tu myšlenku jsem považoval za správnou. Moji noví známí byli nadšenými čtenáři mých Hvězdných deníků. Byli to doktor Rorty, inženýr Tottentanz a dva bratři Cybbilkisové, dvojčata, která jsem se naučil rozlišovat podle kravat. Oba byli matematici. Starší Castor se zabýval algomatikou čili algebrou takových konfliktů, které končí tragicky pro všechny zúčastněné strany. (Proto bývá toto odvětví teorie her někdy nazýváno sadistikou a kolegové říkali, že Castor je sadistik, přičemž Rorty tvrdil, že jeho celé rodné jméno zní Castor Oil. Byl to asi žert.). Pollux, druhý Cybbilkis, byl statistik a měl dost zvláštní zvyk vměšovat se po delším mlčení do hovoru úplně nesmyslnými otázkami, například – kolik lidí na celém světě se právě v tuhle chvíli dloubá v nose? Jako fenomenální matematik dovedl takové věci vypočítat téměř bleskově. Jeden z nich mi prokázal tu laskavost, že na mě čekal dole ve vestibulu velikém jako raketoplánový hangár a dovedl mě k výtahu. Jeli jsem do pracovny Cybbilkisů, nebo k profesoru Jonášovi Kuschtykovi, zamilovanému do mých knih do té míry, že mě dovedl citovat s uvedením strany a roku vydání. Kuschtyk (stejně jako Tottentanz) se zabýval teorií telematů čili teleferistikou. Teleferistika je nový obor robotiky, zvaný zprostředkováním nebo převodem osobnosti (kdysi se tomu říkalo teleprezence). Heslem teleferiků je: „Kam člověk nemůže, tam pošle telemata.“ Právě Kuschtyk a Tottentanz mě přemluvili, abych okusil převodu – čili abych se nechal převést –, protože člověk, jehož všechny smysly převedou rádiové vlny do telematu, se nazývá převedený nebo převedenec.

Rád jsem souhlasil a teprve daleko později mě napadlo, že všichni ti lidé nebyli doopravdy zamilovaní do mých děl, že mě četli v rámci svých služebních povinností, protože spolu s řadou jiných zaměstnanců Lunar Agency, které radši nebudu jmenovat, abych je neučinil nesmrtelnými, mě měli pomaloučku vtáhnout do projektu zvaného Měsíční mise. Proč pomaloučku? Proto, že jsem přece mohl odmítnout a místo letět na Měsíc odjet domů si se všemi tajnostmi tohoto poslání. „No a?“ mohl by se někdo zeptat. Díru do nebe by to snad neudělalo! Háček je v tom, že mohlo udělat. Chlapík, kterého Lunar Agency vybrala z tisíců, se měl vyznačovat maximální kompetencí a loajálností. Kompetence se rozumí sama sebou, ale loajálnost? Vůči komu jsem měl být loajální, vůči agentuře? V jistém smyslu, protože reprezentovala zájmy celého lidstva. Šlo o to, aby se žádný stát zvlášť ani žádná skupina či tajná koalice států nemohla seznámit s výsledky měsíční špionáže, pokud se podaří, protože ten, kdo by jako první poznal tamější stav zbrojení, by tak mohl i získat strategickou informaci, která by mu dala na Zemi náhlou převahu. Z toho je vidět, že mír vládnoucí na Zemi nebyl žádná idyla.

Takže ti vědci, kteří mě zahrnovali pozorností a nechávali mě hrát si s telematy jako malé dítě, ve skutečnosti zaživa pitvali můj mozek, přesněji řečeno, pomáhali to dělat počítačům, které neviditelně asistovaly všem naším besedám. Castor Cybblikis se svými surrealistickými kravatami byl přítomen jako teoretik pyrrhovsky končících konfliktů, protože právě takový konflikt se mnou nebo proti mně rozehrávali. Měl-li jsem poslání přijmout nebo odmítnout, musel jsem se s ním nejprve seznámit, ale kdybych ho poznal a odmítl, nebo kdybych ho přijal a po návratu někomu po straně prozradil pouze mně známé výsledky průzkumu, nastal by stav, kterém algomatici říkají předkatastrofální. Kandidátů bylo mnoho, nejrůznějších národností, ras, vzdělání, s různými zásluhami, byl jsem jedním z nich, ale neměl jsem o tom tušení. Vybraný člověk měl být delegátem lidstva, a ne špiónem, byť jen potenciálním, některé mocnosti. Proto měla operace Krupička tajné heslo PAS (Perfect Assured Secrecy). Krupička se jmenovala protože šlo o důkladné prosívání, a tedy selektivně dokonalý výběr průzkumníka. V šifrovaných zprávách se mu říkalo Misionář. Krupička byla narážkou na Síto, kteréžto slovo se nevyslovovalo přímo, aby nějakou nepovolanou osobu prokristapána nenapadlo, oč jde.

Prozradil mi někdo tohle všechno? Ale kdež! Jenže když už jsem byl jmenován Misionářem (LEM: Lunar Efficient Missionary) a ixkrát jsem lezl do rakety, abych z ní po několika hodinách jako zmoklá slepice zase vylezl ven ve skafandru ověšeném kabely a rourami, protože během startovního odpočítávání (count-down) zase něco kikslo, měl jsem dost času, abych si promyslel poslední měsíce, až mi to v hlavě do sebe všechno jaksepatří zapadlo, a když jsem to všechno sečetl, pochopil jsem skrytý obsah hry, kterou se mnou hrála LA o nejvyšší možnou sázku. Nejvyšší ne pro lidstvo, ne pro svět, ale pro mě: dospěl jsem totiž bez veškeré algomatiky a teorie Pyrrhových her k přesvědčení, že v takové situaci by bylo nejjistějším způsobem, jak zachovat PAS odkráglování průzkumníka hned po jeho šťastném návratu na Zemi, hned, jakmile podá hlášení. A protože jsem věděl, že teď už mě musejí poslat nahoru, když jsem se ukázal jako nejlepší a nejspolehlivější ze všech kandidátů, řekl jsem to mezi jedním a druhým odpočítáváním svým drahým kolegům, Cybbilkisům, Kuschtykovi, Blahousemu, Tottentanzovi a Garraphizovi (o Garraphizovi se možná ještě zmíním zvlášť), kteří spolu s asi dvaceti techniky spojaři měli představovat pozemskou posádku mé selenografické výpravy, čili být mi tím, čím byl Houston během úkolu Apollo pro Armstronga et Co. Abych ty pokrytce hodně naštval, zeptal jsem se jich, jestli vědí, kdo se o mě postará, až se vrátím jako hrdina, jestli sama Lunar Agency, nebo jí najatá MURDER INCORPORATED?

Právě takhle jsem to řekl, těmihle slovy, abych viděl jejich reakci. Jestli totiž TU variantu vůbec brali v úvahu, museli mě okamžitě pochopit. Ztuhli, jako kdy do nich praští hrom. Jako bych měl tu scénu před očima. Nevelká místnost kosmodromu zvaná čekárna, zařízená spartánsky – plech pokrytý světle zelenou umělou hmotou, automaty s coca-colou, jen křesla tam byla skutečně pohodlná – já v andělsky bílém skafandru, s hlavou pod paží (s přilbou, ale takhle se to říkalo: kdo měl „hlavu pod paží“, ten už měl letět) proto svým věrným druhům, vědcům, doktorům, inženýrům. První promluvil tuším Castor Oil. Že to ne oni, že to, jenom v rovnicích, sám počítač, protože v čistě matematickém pojetí je řešení lematu Perfect Assured Secrecy právě takové, jenže ta abstrakce, neberoucí na zřetel etického činitele, nikdy nepřicházela v úvahu – a že všechny urážím, když to v takovou chvílí říkám, když si to myslím.

„Povídali, že mu hráli,“ odpověděl jsem. „To je jasné, že za všechno může počítač! Ten ošklivec! Ale nejde o etiku. Všichni jak vás tu mám, jste skoro svatí, já ostatně taky. Ale copak nikoho z vás v čele s počítačem nenapadlo zrovna TOHLETO?“

„CO jako?“ zeptal se užasle Pyrrhus Cabbilkis (i tak se mu říkalo).

„To, že si to domyslím, a když si TENHLE svůj dohad ověřím jak jsem to udělal právě teď –, vstoupí tato skutečnost do rovnic určujících mou loajálnost – a tím se ten determinant změní…“

„Ale samozřejmě, se to bralo v úvahu!“ zasténal druhý Cybbilkis. „Vždyť je to ABC algomatické statistiky: já vím, že ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím – to jsou přece ty nekonečné aspekty teorie konfliktů, které…“

„Dobře, dobře,“ řekl jsem a už jsem se uklidňoval, protože mě začala zajímat výpočetní stránka věci. „Tak co vám vlastně nakonec vyšlo? Že takový dohad mou loajálnost naruší?“

„Ano,“ odpověděl neochotně Castor Oil za bratra. „Ale pohled tvé loajálnosti po TAKOVÉ scéně jako TAHLETA (taky jsem ji přece museli vymodelovat…) je klesající číselná řada s nulovou hranicí.“

„Aha,“ poškrábal jsem se na nose a přendal jsem si přilbu z pravého podpaží do levého, takže TOHLETO TEĎ TADY zmenšuje matematické očekávání redukce mé loajálnosti?“

„Zmenšuje, zmenšuje,“ řekl. A jeho bratr dodal, dívaje se mi něžně a současně zkoumavě do očí: „Sám to přece cítíš…“

„Fakt,“ zabručel jsem, protože jsem s údivem musel konstatovat, že v těch psychologických výpočtech měli pravdu, oni nebo jejich počítač: moje zlost na ně už značně opadla.

Nad východem na plochu kosmodromu se rozsvítilo zelené světlo a současně se ozvaly všechny zvonky na znamení, že závada byla odstraněna a já mám znovu vlézt do rakety. U jsem neřekl nic, udělal jsem čelem vzad a vykročil v jejich doprovodu ke dveřím. Cestou jsem vymýšlel pointu celé téhle historie. Předbíhám událostem, ale když už jsem začal, musím do dopovědět. Jakmile jsem opustil zemskou stacionární dráhu a mohli mi starou belu udělat, odpověděl jsem na otázku, jak se prý cítím, že výborně, protože zrovna uvažuju, jestli se nemám sčuchnout s měsíčním státem, abych vypekl pár svých známých na Zemi. Jak falešně zazněl jejich smích v mých sluchátkách!

Ale to bylo potom, po výletech na pseudoměsíční cvičák a po prohlídce Gynandroics Corporation. Ta gigantická firma už svým obratem předhonila i International Business Machines, přestože vznikla jako skromná odnož. Musím zde vysvětlit, že Gynandroics navzdory všeobecnému mínění nevyrábí žádné roboty nebo androidy, máme-li tím rozumět člověku podobné panáky obdařené člověku podobnou psychikou. Dokonalé simulování lidského rozumu je téměř nemožné – jistě, počítače osmdesáté generace a všech dalších jsou inteligentnější než my, ale jejich rozumový život nepřipomíná lidský. Normální člověk je bytost vysoce nelogická, a v tom tkví jeho člověčenství. Je to rozum, to jistě, jenž silně znečistěný předsudky, emocemi a přesvědčeními buď z dětství, nebo z genů otce a matky. Proto může být robot, který se vydává za člověka (například v telefonu), odborníkem poměrně snadno odhalen. Navzdory této principiální námitce produkovala proslavená SEX INDUSTRY pro vysondování trhu krátké série takzvaných S-DOLLS (jedni tvrdí, že šlo o SEX DOLLS, loutky na milování, jiní tvrdí, že o SEDUCTIVE DOLLS – záletné svůdnice či spíše svůdné záletnice z nových druhů plastických hmot, tak příbuzných biologickým, že se ji v chirurgii používá jako transplantátů pokožky při spáleninách). Tyto femmes de compagnie se neujaly. Byly příliš LOGICKÉ – prostě příliš inteligentní – a muž obcující s takovou intelektuálkou trpěl komplexy méněcennosti. A taky byly hrozně drahé. Ten, kdo si takovou konkubínu mohl dovolit (ty nejlevnější, made in Japan, stály přes 90 000 dolarů kus, nepočítaje v to místní daně z přepychu), si přece mohl užít s přirozenými partnerkami za levnější peníz. Převrat způsobily na trhu až teprve telematky čili „prázdnice“. Jsou to taky loutky, ideálně podobné ženám, ale „prázdné“, to znamená bez možku. Nejsem misogyn, a když říkám bez mozku, neopakuju hlouposti po všelijakých Weiningerech, kteří upírali krásnému pohlaví rozum, ale myslím to doslovně: telemat a telematka jsou panáci řízení člověkem, a tedy prázdné tělesné schránky.

Každý člověk, který si oblékne oděv s mraveništěm všitých elektrod přiléhajících ke kůži, se může vtělit v telemata nebo telematku. Nikdo nevěděl, jako otřesy vyvolá tato technika v lidském životě, najmě erotice. A to počínaje manželským soužitím a konče nejstarším povoláním světa. Vznikla tak nová dilemata pro právníky. Zákon nepovažoval intimní styky jichž se někdo dopouštěl s takzvanou sex doll, za nevěru poskytující důvod k rozvodu. Jestli byla vycpaná nebo nafukovací (pumpičkou na kolo), jestli měla přední náhon nebo zadní, automatickou převodovku nebo rychlosti zařazované ručně, to nemělo význam. O nevěře nemohla být řeč zrovna tak, jako by někdo žil se zásuvkou. Telematické výrobky však donutily občanské právo řešit otázku, zda osoba nacházející se ve svazku manželském a přitom žijící se telematem nebo telematkou se tím dopouští nevěry, nebo ne. O pojmu takové „nevěry“ se zuřivě diskutovalo v odborných časopisech a tisku. Byl to však jen začátek těžkých problémů. Lze například být nevěrný vlastní manželce s ní samou, ale v mladším věku? Nějaký Aldai Groutzer si u bostonské filiálky Gynandroics objednal telematku jako kopii vlastní ženy, když jí bylo 21 let, a ne 59 jako nyní. Problém komplikovalo to, že v 21. Roce života nebyla paní Groutzerová ještě paní Groutzerovou, ale manželkou Jamese Browna, s nímž se rozešla o dvacet let později, aby se provdala za Groutzera. Causa se vlekla všemi instancemi. Sudy se měly vyjádřit, zda manželka, která nechce intimně pohybovat telematkou zakoupenou manželem, mu tím odmítá manželské soužití. Zda je tímto způsobem možný incest, sadismus a masochismus. Jakož i homosexualita. Kterási firma vyrobila sérii manekýnů, které bylo možno po výměně určitých součástek předělat na damekýny nebo dokonce na hermafrodity. Japonci vyváželi do Ameriky i do Evropy hermafrodity za dumpingové ceny: jediným pohybem ruky bylo možno zjistit jejich pohlaví (podle zásady „šup tam, šup ven“). Mezi klienty Gynandroics bylo prý mnoho přestárlých prostitutek, které už osobně postrádaly šanci provozovat své povolání, ale které měly dík své dlouholeté rutině mistrovské řídicí schopnosti. Věci se přirozeně neomezovaly jen na erotiku. Tak například jeden dvanáctiletý žák, kterého učitel potrestal špatnou známkou z diktátu, použil atleticky zkonstruovaného telemata svého otce k tomu, že učitele pořádně zmlátil a roztřískal mu všechen nábytek v bytě. Byl to telemat zvaný domácí strážce. Takové šly v obchodech na dračku. Tento exemplář byl tržen v boudě za zahradě, kterou měl chránit před zloději. Proto večer uléhal chlapcův otec ve zvláštním pyžamu s všitými elektrodami, a když poplašné zařízení signalizovalo přítomnost cizích lidí v zahradě, dokázal, aniž vstal z postele, zvládnou jako telemat hned několik vetřelců najednou a zadržet je až do příchodu policie. Synáček otci za jeho nepřítomnosti pyžamo vyfoukl. Často jsem vídal na ulicích protestní hlídky a demonstrace namířené proti Gynandroics a analogickým japonským výrobcům. Většinou demonstrovaly ženy. Zákonodárci několika posledních států USA, kde byly homosexualita dosud trestným deliktem, propadli panice, jelikož nebylo známo, zda se homosexuál zamilovaný do normálního muže dopouští zmíněného deliktu, když pošle svému druhovi hezkou telematku, kterou osobně řídí. Vznikaly nové pojmy, například telemate – umělá milostná partnerka milenka nebo manželka. Když nejvyšší soud konečně uznal jako přípustné čili náležející do sféry matrimoniálních relací – manželské styky per procura (tedy prostřednictvím telemata) na základě souhlasu obou manželů, vypukl případ Kuckermanových. On byl obchodním cestujícím, ona vedla kadeřnictví. Vídali se zřídka, protože ona nemohla opustit kadeřnictví a manžel pořád někde cestoval. Oba souhlasili s použitím prostředníka v manželství, ale šlo o to, zda má tím prostředníkem být telemat manžela, nebo telematka zastupujícíc manželku. Kuckermanových soused jim chtěl z dobré vůle pomoci a řekl jim, že by mohli volit kompromisní řešení a použít telematické dvojice. Manželův telemat s telematkou manželky mu připadaly šalamounským řešením dilematu. Ale Kuckermanovi považovali tento nápad za idiotský a urážlivý a na souseda se rozhněvali. Jistě netušili, že jejich spor po zveřejnění v tisku povede k takzvané telematické eskalaci. Telematovi lze totiž také obléknout oděv s elektrodami, aby řídil dalšího telemata, a tak to může jít bez konce. Tuto koncepci nadšeně přivítaly nekalé živly. Stejně jako lze snadno objevit rádiovou vysílačku, lze také zjistit, odkud je řízen konkrétní teoemat. Tohoto způsobu běžně používala policie při telematicky provedených loupežích nebo vraždách. Je-li však pachatel telemat řízen jiným telematem pelengátory, je možno najít toho druhého, ale než je lapen, stačí už skuteční pachatel, člověk přerušit rádiové spojení, s „prostředkujícím“ telematem a zahladit tak svou stopu. Katalogy TELEMATE CO. A (japonské) firmy SONY nabízely telematy počínaje liliputem až po King Konga a telematy zosobňující nedostižitelným způsobem slavné historické postavy jako Nefertiijti, Kleopatru, navarrskou královnu, jakož i soudobé filmové hvězdy. Kdo se chtěl vyhnout procesům souvisejícím s takzvaným „zneužitím tělesné podobnosti“, kdo chtěl mít na skříni kopii First Lady USA nebo sousedovy manželky, ten použil zásilkového prodeje takových kopií, rozebraných na součástky. Kupec si podle návodu smontoval vytouženou playmate doma vy bytě. Vyskytla se prý i individua trpící takzvaným narcismem, která si objednávala vlastní podobizny, protože nemilovala nikoho jiného než sebe. Zákonodárství praskalo pod tíhou bezpočetných nových případů, a současně bylo jasné, že nelze prostě zakázat výboru telematů tak, jak se soukromým osobám zakazuje výroba atomových pum nebo narkotik, protože to byl už obrovský průmysl, který pracoval jak pro národní hospodářství, tak pro techniku a vědu včetně kosmonautiky. Jedině jako telemat mohl člověk přistát na velkých planetách, jako Saturn nebo Jupiter. Telematů se rovněž používalo pro práci v hornictví a při záchranářských pracích, často ve velehorách, ale i při zemětřesení a jiných živelných pohromách. Telemat by nenahraditelný při životu nebezpečných pokusech, kterým se říkalo destruktivní. Lunar Agency měla s Gynandroics zvláštní smlouvu na měsíční telematy. Brzy jsem se měl dovědět, že jejich použití už se zkoušelo v projektu LEM (Lunar Efficient Missionary), ale výsledky byly stejně záhadné jako katastrofální.

Po montážních halách Gynandroics mě doprovázel Paridon Sawekahu, hlavní inženýr. Musel jsem si dávat pozor, protože mi podle zvyklostí svého národa říkal křestním jménem, a já jsem si Paridona pořád pletl s pyramidonem. Byl jsem ve společnosti Tottentanze a Blahouseho. Inženýr Sawekahu si stýskal na příval nových a nových právních restrikcí, které firmě ztěžují výzkum a vývoj nových prototypů. Všude v bankách byla například čidla, která reagují na telematy, ale to by ještě tolik nevadilo. Banky se obávají elematických loupeží, to je pochopitelné. Ale místo čistě poplašného zařízení používají některé termoindukčního. Jakmile je telemat rozpoznán dík elektronice, kterou nosí v sobě, podlehne neviditelnému proudovému rázu vysokofrakvenčních vln. Tím vyvolaný skok teploty roztaví jeho převody a promění ho v šrot. Četní majitelé takových telematů to nemají za zlé bankám, ale firmě Gynandroics. Kromě toho už někdy bohužel dochází k atentátům, dokonce i pumovým, na transporty telematek, zejména když jsou krásné. Inženýr Paridon mi dal na srozuměnou, že z těchto teroristických akcí podezírá jeho firma hnutí Women’s liberation, ale prozatím na to nemá důkazy, které by jí umožnily ty baby žalovat.

Předvedli mi celý výrobní proces počínaje sváření ultralehkých duralových skeletů až po polévání tohoto „chasiss“ tělotvornou hmotou. Většina telematek se vyrábí v osmi rozměrech, zvaných běžně „kalibry“. Telematy na individuální objednávku jsou více než dvacetkrát dražší. Telemat ostatně vůbec nemusí být podobný člověku, ale čím víc se od něho stavbou liší, tím větší potíže jsou pak s jeho řízením. Ocas je velmi výhodným zajištěním pro telematy pracující ve značných výškách, například při zavěšování lan visutých mostů nebo kabelů vysokého napětí, ale člověk nemá ten chápavý ohon čímřídit. Odjeli jsme potom elektrickým autíčkem (protože plocha továrny je obrovská) do skladu, kde jsem si prohlédl planetární a měsíční telematy. Čím větší je gravitace, tím obtížnější úkoly mají stavitelé telemata, protože příliš malý toho moc nedokáže, a příliš velký, zatížený silnými motory, které ho uvádějí v chod, zas mnoho váží.

Vrátili jsme se do haly konečné montáže. Zatímco doktor Wahatan z kanceláří OSN byl Asiat diplomat se zdrženlivě zdvořilým úsměvem, byl inženýr Paridon Asiat nadšenec a jeho modré rty se nezavíraly, když se smál a předváděl přitom nádherný chrup:

„Věřil byste, Yvone, na čem ztroskotal tým General Pedipulatrics se svými roboty? Na dvounohé chůzi! Padli i se svými prototypem, protože pořád padal! Legrace, ne? Chachacha! Gyroskopy, protiváhy, sensory z double feed-back v podkolení – nic nepomáhalo. My přirozeně žádné problémy s rovnováhou nemáme, protože rovnováhu telemata udržuje člověk!“

Když jsem se díval na růžovo-bílá těla telematek podobná nemluvňatům, který zvedáky postupně braly z pásu, takže jsme stáli pod řadou nahých holek stejnoměrně plujících nad našimi hlavami k balírně, bezvládných, zatímco jejich dlouhé rozpuštěné vlasy se pohybovaly a vlnily jako živé, zeptal jsem se Paridona, jestli je ženatý.

„Chachacha! Vy jste mi ale vtipálek, Yone! Jsem! Mám ženu a děti, samozřejmě! Švec nechodí v botách, které si sám ušije, nemyslíte? Ale našim zaměstnancům přidělujeme jeden kus ročně v rámci prémií. Je to pro ně skvělý obchod!“

„Jakým zaměstnancům?“ zeptal jsem se. V hale nebylo ani živáčka. U pásů pracovali žlutě, zeleně a modře natření roboti s pohyblivými rameny, kteří se podobali mnohačlenným hranatým housenkám.

„Chachacha! V kancelářích ještě pár lidí máme. V třídírně, u technické kontroly a v balírně taky. Podívejte, tadyhle je zmetek! Nějak nemá v pořádku nohy. Jsou křivé! Nereflektujete na ten exemplář, Yone? Za týden vám ho můžeme zdarma dodat do bytu.“

„Ne, děkuji,“ řekl jsem. „Prozatím ne. Pygmalionismus mému vkusu nevyhovuje.“

„Pygmalionismus? Aha, pygmalionismus! Bernard Shaw! Už vím! Chápu vaši narážku. V některých lidech to budí odpor. Ale jistě přiznáte, že je lepší vyrábět damekýny než karabiny, ne? Výroba pro mír. Make love not war? Že je to tak?“

„Někdo může mít určité výhrady,“ poznamenal jsem obecně. „Před vaší bránou jsem viděl protestní hlídky.“

„Ano. Problémy máme, to je jasné! Obyčejná žena se telematce nemůže rovnat. Krása je v životě jen výjimkou. Kdežto u nás je to technická norma! Tržní zákony. Nabídka řízená poptávkou. Co se dá dělat, takový už je svět…“

Ještě jsme si prohlédli oblékárnu plnou šustivých šatů a prádla, spěchajících děvčat s nůžkami a centimetry pověšenými na krku, děvčat dost nenápadných, protože byla živá, a rozloučili jsme se s inženýrem Paridonem, který nás doprovodil k autu na parkoviště. Tottentanz a Blahouse při zpáteční cerstě zaraženě mlčeli. Mně taky nebylo do hovoru. Ale den ještě nebyl u konce.

Když jsem přišel domů, našel jsem ve schránce na dopisy tlustě vycpanou obálku, ve které byla kniha s dlouhým názvem: Dehumanization trend in weapon systems of the twenty first centry or upside-down evolution. Meslant, jméno autora, mi nic neříkalo. Svazek byl těžký, solidní, velkého formátu, plný výkresů a tabulek. Jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, posadil jsem se do lenošky a začal jsem číst. Nad úvodem figurovalo na první straně německé motto:

 

 „Aus dem Angst ud Not
 Das Heer ward tot.“
 

(Eugen von Wahnzenstein)

 

Autor se představoval jako expert na moderní dějiny vojenství. Tyto dějiny – psal – se prostírají mezi dvěma aforistickými hesly koncem XX. Století: FIF a LOD, označujícími FIRE AND FORGETna začátku, a na konci LET OTHERS DO. Otcem moderního pacifismu byl blahobyt, matkou strach. Jejich zkřížení dalo vznik trendu odlidnění války. Stále méně lidí bylo ochotno nastoupit před zbraně, a tento zánik bojového ducha byl přímo úměrný životní úrovni. Mládež bohatých států považovala ušlechtilé heslo dulce et decorum est pro patria mori za reklamu morové epidemie. Právě tehdy začal pokles nákladů v intelektronickém průmyslu. Výpočetní prvky zvané CHIPS byly nahrazeny výrobky genetického inženýrství zvanými CORN. Říkalo se jim obilí, protože pocházely z pěstování umělých mikrobů, především SILICOBACTERIUM LOGICU WIENERI na počest tvůrce kybernetiky. Hrst těchto prvků nestála víc než hrst prosa. Takhle tedy zlevnila umělá inteligence, naproti tomu nové generace zbraní zdražovaly geometrickou cestou. Letadlo první světové války stálo tolik co auto, druhé světové války tolik co dvacet aut, a koncem století stálo už 600krát víc. Bylo vypočteno, že za 70 let si supervelmoc bude moci dovolit 18 až 22 letadel. Z toho – z průsečíku křivky poklesu nákladů na inteligenci a křivky vzrůstu nákladů na zbraně – povstal trend odlidnění armád. Armády se začaly ze živé síly měnit v sílu mrtvou. Bylo to v době, kdy svět prožil dvě těžké krize. První, když náhle zdražila nafta, a druhou, když krátce nato stejně náhle zlevnila. Klasické zákony tržního hospodářství přestaly fungovat, ale málokdo si uvědomoval význam tohoto jevu stejně jako to, že postava vojáka v uniformě, který jde v přílbě do útoku na bodáky, se už vzdaluje, aby se postavila vedle středověkých rytířů v brnění. V důsledku myšlenkové setrvačnosti techniků se ještě nějakou dobu vyráběly mohutné zbraně – tanky, děla transportéry a jiné bojové stroje, určené pro lidi a velké ještě i v době, kdy už mohly vyrazit do boje samostatně, bez lidí. Ale tato fáze pancéřové gigantomanie brzy pominula a přešla ve fázi rychle miniaturizace. Až dosud byly všechny složky zbrojení přizpůsobeny člověku, střiženy podle jeho anatomie, abys jimi mohl účinně zabíjet, a podle jeho fyziologie, aby mohl být účinně zabíjen.

Jak se v dějinách obvykle stává, nikdo nechápal, co se blíží. Objevy, které se měly spojit v DEHUMANIZATION TREND IN NEW WEAPON SYSTEMS, vznikaly totiž v navzájem velmi vzdálených vědeckých oblastech. Intelektronika vytvořila minikalkulačky laciné jako tráva a neuroentomologie konečně vyřešila otázku hmyzu, který žije ve společenstvích jako včely, pracuje pro společné cíle a dorozumívá se vlastní řečí, i když je mozek člověka 38 000krát větší než nervová soustava včely. Řadovému vojákovi úplně postačí důvtip včely, je-li příslušně uzpůsoben. Bojová účinnost a rozum jsou dvě různé věci, alespoň na bojišti. Hlavním činitelem nátlaku na miniaturizaci zbraní byla atomová puma. Nebytnost miniaturizace vyplývala z prostých a známých faktů, jenže ty byly mimo meze vojenských znalostí té doby. Když před 70 miliony lety dopadl na Zemi velký meteorit a nadlouho ochladil její podnebí, protože svými úlomky zastínil atmosféru, způsobila tato zkáza vymření všech veleještěrů, dinosaurů, ale hmyzu příliš neuškodila a baktérií se ani nedotkla. Výmluvnost paleontologie byla jednoznačná: čím větší je působící destrukční síla, tím menší systémy jí dokáží uniknout. Atomová puma vyžadovala rozptyl jak vojáků, tak armád. Nápad zmenšit vojáka v mravence nemohl však ve 20. Století najít jiné uplatnění než ve fantazii. Člověka přece ani nerozptýlíš, ani jeho rozměry neredukuješ. Myslelo se tenkrát na vojáky-automaty, člověku podobné roboty, ačkoli už tenkrát to byl naivní anachronismus. Z průmyslu mizeli lidé, ale roboti, kteří nahrazovali dělníky u běžících pásů automobilové výroby, neměli podobu lidí. Byli výběrovými zvětšeninami částí člověka: jako mozek s obrovskou ocelovou dlaní, jako mozek s očima a pěstí, jak smysly a ruce. Ale v době atomového ohrožení nebylo možné přenést na bojiště velké roboty. Tak začaly vnikat radioaktivní synsekty (syntetické insekty, tedy hmyz), keramičtí korýši, zmije a dešťovky z titanu, schopné zarýt se do země a vylézt z ní po atomovém výbuchu. Létající synsekty byly jakousi zmenšeninou letadla, letce a jeho pum v jediný mikroskopický celek. Operační jednotka se tak stávala mikroarmádou, představující bojovou sílu jedině jako celek, stejně jako je pouze celý včelí roj samostatnou jednotkou, která může přežít, kdežto jednotlivá včela neznamená nic. Vznikaly tedy mikroarmády různých typů, založené na dvou protikladných principech. Podle principu samostatnosti působila taková armáda jako válečný útvar mravenců, jako mračno baktérií neb jako roj sršňů. Podle principu teletopismu byla mikroarmáda pouze obrovským letícím nebo lezoucím souborem prvků automontáže: podle taktické nebo i strategické potřeby směřovala k cíli ve značném rozptýlení, aby se až teprve u cíle spojila v předem naprogramovaný celek. Bylo to, jako kdyby válečná zařízení neopouštěla továrnu v definitivním tvaru, nýbrž jako polofabrikáty nebo čtvrtfabrikáty, schopné spojit se ve válečný stoj těsně před dostižením cíle. Těmto armádám se také říkalo samospojné. Nejjednodušším příkladem byla autodisperzní atomová zbraň. Vystřelenou raketu (ICBM) a nukleární hlavicí lze vystopovat – z vesmíru satelitním dozorem a ze Země radary. Nedají se však vystopovat gigantické mraky mikročástic v silné disperzi, které nesou uran nebo plutonium a které se v kritickou masu spojují až u cíle, ať už jím je továrna nebo nepřátelské město.

Po určitou dobu existovaly staré i nové druhy zbraní vedle sebe. Ale masívní těžké váleční zbraně definitivně a rychle podlehly útoků mikrozbraní. Ty přece byly téměř neviditelné. Tak jako mikrobi nepozorovaně pronikají do zvířecího organismu, aby ho zabili zevnitř, tak také mrtví uměli mikrobi podle naprogramovaných tropismů pronikali do hlavní děl, nábojových komor, tankových a leteckých motorů, rozežírali kov nebo vyhazovali do vzduchu náboje se střelným prachem. Co si mohl počít sebestatečnější voják ověšený granáty tváří v tvář mikroskopickému protivníkovi? Nedokázal nic víc než lékař, který by s baktériemi cholery chtělo bojovat kladivem. Mezi mraky mikrozbraní, které se samy naváděly na naprogramované cíle, zbraní biotropických, neboť zabíjely vše živé, byl člověk v uniformě bezradný jako římský legionář se štítem a mečem pod krupobitím kulek.

Už ve dvacátém století ustoupila taktika boje v sevřených šicích taktice rozptýlených vojsk, která se v pohyblivé válce rozptylovala ještě víc. I tenkrát však ještě existovaly frontové linie. Nyní zmizely i ty. Mikroarmády snadno pronikaly obrannými pásmy a dostávaly se hluboko do týlu nepřítele. Mohutná jaderná zbraň byla stále bezmocnější, její použití se prostě nevyplácelo. Efektivnost potírání virové epidemie termojadernými pumami je pranepatrná. Kromě toho nemohou být náklady na výrobu náboje vyšší než hodnota jím zničeného cíle. Nikdo neloví pijavice křižníky.

Ukázalo se, že nejtěžším úkolem bezčlověčí etapy zápasu člověka se sebou samým je odlišování nepřátel od vlastních lidí. Tento úkol, již dříve zvaný FOF (Friend or Foe), byl kdysi řešen elektronickými systémy, které pracovaly podle pravidla hesla a odpovědi. Na dotaz prostřednictvím rádiových vln odpovědělo buď letadlo, nebo sám náboj svou vyslačkou buď správně, nebo byl napaden jako nepřátelský. Ale tahleta metoda dvacátého století byla již zastaralá. Noví zbrojmistři se poučili o životě v hájemství rostlin, baktérií a zvířat. Rekognoskace opakovala chování živých druhů, jejich imunitního systému, způsob boje antigenu s protilátkou, tropismu, ale také mimikry, ochranného zbarvení, kamufláže a maskování. Mrtvá mikrozbraň se často tvářila jako nevinný mikoorganismus nebo dokonce rostlinný pyl, ale pod tímto povrchem se skrýval smrtonosný erozívní obsah. Rostli také význam informačních střetů – ne ve smyslu propagandy, ale jako pronikání do spojů nepřítele s cílem chromit je, nebo – jako při náletech jaderných kobylek – přinutit je k předčasnému spojení v kritickou hmotu a tak jim znemožnit, aby dosáhly cíle. Autor knihy popisoval švába, který byl prototypem určitých mikrovojáků. Tento šváb má na zadečku pár tenoučkých chlupů. Jakmile se pohnou při záchvěvu vzduchu, dá se šváb na útěk, protože tato čidla mají krátké spojení s jeho zádovou nervovou uzlinou, která rozlišuje nevinný závan větru od záchvěvů vyvolaných útočníkem.

Pohroužen do četby jsem se soucitem myslel na vážené milovníky uniforem, praporů a vyznamenání za statečnost. Tato nová válečná éra pro ně jistě byla hanbou, urážkou jejich vznešených ideálů. Autor nazýval proměny „evolucí vzhůru nohama“ (upside-down), protože v přírodě zpočátku vznikaly mikroskopické organismy, které se pomalu měnily v druhy stále větší, naproti tomu ve vojenském vývoji panoval obrácený trend, mikrominiaturizační, a velký lidský mozek nahrazovaly současně simuláty nervových ganglií hmyzu. Mikroarmády vznikaly dvoufázově. V první fázi byli projektanty a konstruktéry zbraní bez lidí ještě lidé. V druhé fázi koncipovaly mrtvé divize, podrobovaly je bojovým zkouškám a uváděly do velkovýroby – stejně mrtvé počítačové systémy. Lidi odstranil nejprve z armády a později i ze zbrojního průmyslu jev takzvané „sociointegrační degenerace“. Této degeneraci podlehl jednotlivý voják, stával se stále menší a tím také stále jednodušší. Nakonec měl už jen tolik rozumu co mravenec nebo termit. Tím větší roli však přejímal sociální soubor minibojovníků. Mrtvá armáda byla dalekou složitější než úl nebo mraveniště a v tomto ohledu odpovídala spíše velkým přírodním biotopům čili pyramidám druhů, jež setrvávají v subtilní rovnováze konkurence, antagonismu a symbiózy. Je jasné, že četař nebo desátník neměli už v téhle armádě nic na práci. Pro pochopení celku například při pouhé inspekci, nemluvě o velení, nepostačoval ani rozum celé univerzity. Proto také byly důstojnické sbory – vedle chudých států třetího světa – zcela smeteny po velkých vojenských převratech jedenadvacátého století. Bezohledný nápor trendu, který zbavil armády lidí, zničil krásné tradice manévrů, střídání stráží, šermu, parádních uniforem, drilu a raportů. Po nějakou dobu, bohužel nepříliš dlouhou, bylo ještě možno pro lidi zajistit vysoké velitelské šarže, především štábní, ale moc dlouho ne. Strategicko-výpočetní nadřazenost komputerizovaných velitelských stupňů nakonec přivedla k nezaměstnanosti i ty nejvýznamnější vůdce včetně maršálů. Kobereček řádových stužek na prsou neuchránil před předčasným důchodem ani nejvýznačnější štábní důstojníky. Tenkrát vzniklo opoziční hnutí důstojníků z povolání, kteří se ze zoufalství, že jim hrozí nezaměstnanost, uchylovali do teroristického podzemí. Bylo vskutku nechutnou historickou zlomyslností, že tato vzpoura byla potlačena mikrošpióny a policií vybudovanou na principů zmíněného švába, neboť jeho bojovnost nebyla ohrožena ani tmou, ani mlhou, ani libovolnou formou klamné kamufláže používané zoufalými tradicionalisty, kteří zůstali věrni ideám Achillovým a Clausewitzovým.

Pokud jde o chudé státy, ty mohly bojovat jedině postaru, živou silou, to znamená se stejně zastaralým protivníkem. Kdo neměl peníze na to, aby se vojensky automatizoval, ten musel být zticha jako myška.

Ani bohatým státům se však nyní nežilo příjemně. Starým způsobem praktikovaná politická hran byla ochromena. Už dost dlouho nebyla zřetelná hranice mezi válku a mírem. Dvacáté století smetlo ceremoniální rituál vypovídat válku a zavedlo pojem páté kolony, hromadné sabotáže, studené války a války per procura, a to byl jen začátek dalšího stírání rozdílů. Handrkováním na konferencích o odzbrojení směřovalo ani ne tak k dohodě jak k ustanovení rovnováhy sil, ale i ke zjištění slabých a silných stránek protivníka. Svět s dvoučlennou alternativou – války nebo míru – se proměnil ve svět války, která byla mírem, a míru, který byl válkou. V první fázi dominovala široká diverze pod rouškou oficiálně hlásaných a sociálních hnutí, a to i tak šlechetných a nevinných, jako bylo hnutí na ochranu životního prostředí. Nahlodávala kulturu, hromadné sdělovací prostředky, využívala iluzí mládeže i tradičních postojů starých lidí. Ve druhé fázi zmohutněla kryptomilitární diverze, od války téměř k nerozeznání, jedině že to byla válka nerozpoznatelná. Kyselý déšť, který padal, když kuře ze palovaného zasířeného uhlí proměňoval mraky v zředěnou kyselinu sírovou, znalo už dvacáté století. Přišly deště tak žíravé, že ničily střechy, továrny, silnice, elektrické vedení, a současně nebylo možno zjistit, jestli jsou dílem otrávené přírody, anebo nepřítele, který posílá jedovaté mraky hnané příslušně zaměřeným větrem. A tak tomu bylo se vším. Chovná zvířata hynula masově – ale nikdo nevěděl, zda byly tyto epizootie přirozené, nebo záměrné. Byla bouře, která zaplavila pobřeží, přihnána osudem jako kdysi, anebo umělým nasměrováním cyklónů nad oceánem? Bylo sucho, ač katastrofální způsobeno samou přírodou, nebo tajným přemisťováním vzdušné hmoty nalité dešťovými mraky? Klimaticko-meteorologická kontrašpionáž, seizmická špionáž, špionážní služby epidemiologů, pak genetiků a nakonec a hydrografů měly plné ruce práce. Stále větší část světové vědy se angažovala pro vojenskou rozdílovou rekognoskaci a výsledky průzkumu byly stále méně jasné. Odhalit diverzanta dovedlo každé malé dítě, dokud šlo o lidi, jakmile byl však z diverze podezřelý uragán, krupobití, nákaza pěstovaných rostlin, vymírání dobytka, vzrůst úmrtnosti novorozeňat, onemocnění nádorovými chorobami a dokonce i pády meteorů (myšlenka navést asteroidy na protivníkovo území vznikla už ve dvacátém století), stal se život nesnesitelný. A to nejen život obyčejných lidí, ale i státníků, bezradných a zpitomělých, když ne nemohli dovědět nic jistého od svých neméně zpitomělých poradců. Do přednášek na vojenských akademiích byly tenkrát zařazeny takové nové přeměty, jako kryptoofenzívní a kryptodefenzívní strategie a taktiky, kryptologie rekontrašpionáže (to je způsob a klamání kontrašpionáží na druhou), jak kryptografie, polní enigmatika, a konečně KRYPTOKRYPTIKA, která tajným způsobem pojednávala o tajném použití tajných zraní, jež se nedaly odlišit od nevinných přírodních jevů.

Zmizely fronta a hranice velkých i malých antagonismů. S cílem očernit druhou stranu u vlastního veřejného mínění produkovaly zvláštní služby falzifikáty živelních pohrom na svém území, a to s takovými vlastnostmi, aby jejich nepřirozenost bila do očí. Bylo dokázáno, že určité bohaté státy, které poskytovaly pomoc chudším, dodávaly jako přimíšeninu k prodávaným (dosti levně) zásobám obilí, kukuřice nebo kakaa určité prostředky oslabující sexuální potenci. Byla to tedy tajná natalistická válka. Mír se stal válkou a válka mírem. I když katastrofální důsledky tohoto trendu byly v dalším vývoji zřejmé – jako oboustranné vítězství rovnající se oboustranné porážce –, dělali politici nadále svou politiku, dbali o to, aby nepřišli o své voliče, stále mlhavěji jim slibovali příznivý obrat v nedaleké budoucnosti, ač byli stále méně schopni ovlivňovat běh reálného světa. Válka byla mírem nikoli následkem totalitárních piklů, jak si to kdysi představoval Orwell, nýbrž dík stavu technologie, která stírala hranice mezi přirozeným a umělým jevem v každém oboru, v každé části lidského světa a jeho okolí, neboť tomu bylo stejně i v kosmickém prostoru.

Tam, psal autor DEHUMANIZATION TREND IN WEAPON SYSTEMS OF THE TWENTY FIRST CENTURY , kde není rozdíl ani mezi přírodní a umělou bílkovinou, ani mezi přírodní a umělou inteligencí, nelze neštěstí, která jsou způsobena důmyslnými pachateli, odlišit od neštěstí nezaviněných nikým. Tak jako světlo vtažené silou přitažlivosti spadne do hlubiny černé hvězdné díry a nemůže se už dostat z gravitační pasti, tak také lidstvo vtažen silami antagonismů do hlubiny tajemství hmoty padlo do pasti technologické. O investici všech sil do nového přezbrojení už nerozhodovaly vlády, státníci, záměry generálních štábů, zájmy monopolů nebo jiných nátlakových skupin, ale stále více strach, že na objevy nebo techniky, jež poskytují převahu, narazí jako první Druhá strana. To zcela ochromilo tradiční politiku. Vyjednavači už nemohli vyjednat vůbec nic, protože jejich dobrá vůle – upustit od nové zbraně – pro druhou stranu znamenala, že už zřejmě nají v pácu zbraň ještě novější. Narazil jsem na matematický vzor teorie konfliktů, který ukazoval, proč nemohly další konference o odzbrojení přinést žádný výsledek. Na takových konferencích dochází k určitým rozhodnutím. Je-li doba rozhodování delší než doba vzniku takových inovací, které radikálně mění stavo podléhající rozhodnutí, stává se rozhodnutí zastaralé už v momentě, kdy bylo učiněno. V každém „dnes“ se rozhoduje o tom, co bylo včera. Rozhodování se přesouvá z přítomnosti do minulosti, a tím se stává hrou prázdných slov. Právě to vynutilo na mocnostech ženevskou dohodu jako měsíční exodus zbrojení. Svět si oddychl, ale ne nadlouho, protože strach se vrátil – nyní v podobně invaze měsíčních zbraní na Zemi. Nejnaléhavějším úkolem bylo proto stanovit diagnózu měsíční záhady.

Těmito slovy se kapitola uzavírala. Do konce knihy zbývalo ještě pár listů, ale nemohl jsem je rozevřít. Jako kdyby byly slepené. Nejdřív jsem si myslel, že knihařským klihem. Pokoušel jsem se všemi možnými způsoby odlepit další list, ale nakonec jsem si vzal na pomoc nůž a vsunul ho mezi slepené stránky. První vypadala nepotištěná, ale tam, kde se jí dotklo ostří nože, vyskočila písmena. Přejel jsem nožem přes papír a tím jsem na papíru vyvolal nápis: „Jsi ochoten vzít na sebe to břímě? Jestliže ne, ulož knihu zpátky do skříňky! Jestliže ano, otevři další stranu!“

Rozřízl jsem ji. Byla čistá. Přejel jsem po ní shora dolů ostřím nože. Objevilo se osm čísel, seskupených vždy po dvou a rozdělených pomlkami jako telefonní číslo. Oddělil jsem nožem další listy, ale nebylo na nich nic. Podivný způsob verbování spasitelů světa! pomyslel jsem si. Současně se mi v hlavě začalo mlhavě rýsovat, co můžu očekávat Zavřel jsem knihu, ale sama se otevřela na stránce s výrazně natištěnými čísly. Nezbývalo mi nic jiného než zvednou sluchátko a vytočit číslo.