Stanisław Lem
překlad: Oldřich Rafaj, Jaroslav Simonides, Lenka Stachová

PŘÍBĚHY PILOTA PIRXE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LOV

Vyšel z velitelství vzteklý jako čert. Právě jemu se to muselo stát! Firma nedodala zboží – zkrátka nedodala – a konec. Na velitelství nevěděli o ničem. Dokonce přišel telegram: „Zpoždění 72 hodin – stanovenou pokutu připisuji na vaše konto – Enstrand.” Ani slovo víc. V kanceláři obchodního poradce také nic nepořídil. V přístavu vypukla tlačenice a velitelství nestačila stanovená pokuta. Co se zdržným, nejlíp by bylo, kdyby navigátor odstartoval a vstoupil na oběžnou dráhu. Motory je potom možné zastavit, palivem se neplýtvá, ty tři dny tam počkáte a vrátíte se. Co vám to udělá? Tři dny kroužil kolem Měsíce jen proto, že firma nedodržela úmluvu. Pirx zkrátka nevěděl, jak odpovědět, ale vzpomněl si na kolektivní smlouvu. A když se vytasil s normami pobytu v prostoru, které dojednal odborový svaz, na velitelství začali couvat. Ovšem, Rok klidného slunce to není a dávky záření nejsou zanedbatelné. Bylo by proto třeba manévrovat, před Sluncem se skrýt za Měsíc, tu hru na slepou bábu hrát stále; ale kdo to zaplatí? – Firma určitě ne, velitelství snad ano? Umíte si vůbec představit, pánové, co stojí deset minut plného tahu, s reaktorem na sedmdesát miliónů kilowattů? Nakonec dostal souhlas k pobytu v přístavu, ale ovšem jen na sedmdesát dvě hodiny plus čtyři na přeložení těch zatracených drobností – ani o minutu více! Vypadalo to, že mu dělají milost! Jako by to byla jeho vina. A přiletěl přece na minutu přesně, i když neletěl rovnou z Marsu – a protože firma… Z toho všeho málem zapomněl, kde je, a když vycházel, stiskl kliku dveří tak, až povyskočil ke stropu. Zastyděl se, rozhlédl se, ale nikde nikdo. Vůbec celá Luna se zdála prázdná. Ovšem, byly zahájeny rozsáhlé práce několik set kilometrů na sever, mezi Hypatií a Toricellim. Inženýři a technikové, kterými se to zde před měsícem rojilo, odjeli už na stavbu. Velký projekt OSN, LUNA II, přitahoval ze Země stále více lidí. „Aspoň nebudou potíže s hotelem,” pomyslil si na pohyblivých schodech, když jel na poslední kondignaci podzemního města. Zářivky planuly studeným denním jasem. Každá druhá nesvítila. Šetří! Rozevřel skleněné dveře a vešel do nevelké haly. Pokoje byly, jak by ne! Kolik kdo chtěl. Malé zavazadlo, vlastně necesér, nechal ve vrátnici a zamyslil se: dohlédne Tyndall, aby mechanici přebrousili ústřední pumpu? Vždyť ještě na Marsu pracovala jako středověká houfnice. Nejspíš by sám měl dohlédnout, na nikoho není spolehnutí… Nechtělo se mu však vracet se výtahem dvanáct pater nahoru, tím spíš, že teď se stejně všichni rozutekli. Určitě sedí v obchodním domě na letišti a poslouchají poslední nahrávky. Šel – a nevěděl vlastně kam; hotelová restaurace byla prázdná, jako bez života, ale za bufetem seděla jakási rusovláska a četla knížku. Nebo nad ní spí? Její cigareta se změnila v dlouhý váleček popela na mramorové desce. Pirx usedl, nařídil hodinky na místní čas a najednou bylo pozdě: deset večer. A na lodi bylo ještě před několika minutami poledne. Ten věčný koloběh s náhlými skoky času byl stejně unavující jako zpočátku, když se teprve učil létat. Jedl oběd, změněný ve večeři, a připíjel k němu minerální vodu, která snad byla teplejší než polévka. Číšník, smutný a ospalý jako pravý náměsíčník, se při účtování zmýlil ve svůj neprospěch, a to už bylo znepokojivé! Pirx mu poradil, ať dovolenou stráví na Zemi, tiše vyšel, aby neprobudil spící bufetářku, vyzvedl si u vrátného klíč a vyjel do svého pokoje. Nepohlédl hned na plíšek, a když spatřil číslo 173, zarazil se. V témž pokoji bydlil už kdysi, tenkrát, když poprvé letěl na „tamtu stranu“. Ale když otevřel dveře, zjistil, že buď to byl jiný pokoj, anebo jej zcela přestavěli. Ne, musel se přece jen zmýlit, tamten byl větší; zmáčkl všechny vypínače, měl už dost tmy, podíval se do skříně, vytáhl zásuvku malého psacího stolu, ale zavazadlo nevybaloval, pouze pyžamo hodil na lůžko a kartáček s tubou zubní pasty položil na umývadlo. Umyl si ruce – voda byla pořád tak strašně studená, až se divil, že nezamrzla. Otočil kohoutkem teplé – vyteklo pár kapek. Přistoupil k telefonu, aby zavolal do recepce, ale ani do toho se mu už nechtělo. Takový skandál – Měsíc už je obydlen, a přesto nelze dosáhnout, aby v hotelovém pokoji tekla teplá voda! Pustil rádio. Právě vysílali večerní noviny – měsíční zprávy. Poslouchal na půl ucha a uvažoval, jestli by firmě neměl poslat telegram. Samozřejmě na její účet. Ale tím se přece nic nespraví. To nejsou romantické doby kosmonautiky! Už jsou dávno ty tam, teď je člověk jenom formanem, závislým na těch, co mu nakládají na vůz! Nákladní list, pojištění, stojné… Rádio nevýrazně hučelo. Pojednou – cože… Vyklonil se z lůžka a otočil knoflíkem přístroje.

„…pravděpodobně zbytek roje Leonid,” – měkký hlasatelův baryton vyplnil pokoj. – „Pouze jedna obytná budova byla poškozena přímým zásahem, takže ztratila hermetičnost. Šťastnou shodou okolností její obyvatelé byli v práci. Ostatní meteority nezpůsobily větší škody kromě toho, který probil štít chránící sklady. Jak oznamuje náš zpravodaj, šest univerzálních automatů, určených k pracím v prostoru budovy, bylo úplně zničeno. Poškozeno bylo také vedení vysokého napětí a přerušeno telefonní spojení, které však bylo po třech hodinách obnoveno. Nyní opakujeme nejdůležitější zprávy. Dnes ráno byl zahájen panafrický kongres…”

Vypnul rádio a posadil se. Meteority? Nějaký roj? No ano, je čas Leonid, ale předpověděli přece… ti meteorologové všecko zpackají, zrovna jako na Zemi synoptikové… Stavba – to snad ta na severu. Ono se řekne atmosféra – ale když chybí, je to tady pořádně znát. Šest automatů… prosím, aspoň že lidem se nic nestalo! Pitomá historie, že to probilo ty štíty. A ten projektant, ten teprv…

Byl unaven. Čas se mu už docela popletl. Mezi Marsem a Zemí museli strávit úterý. Po pondělí tu byla najednou středa; chyběla i jedna noc… „Ale teď se musím vyspat do zásoby,” pomyslil si, vstal a mimovolně zamířil k malé koupelně. Když si ale vzpomněl na ledovou vodu, otřásl se, obrátil se na patě a za minutu už ležel v posteli. Ani se neumyl v lodním umývadle. Ruka sama vyhledala pásy k připevnění pokrývky, lehce se usmál, když je nenašel, je přece v hotelu, kde nehrozí náhlý zánik gravitace… To byla jeho poslední myšlenka. Když otevřel oči, neměl ponětí, kde je. Vládla egyptská tma. „Tyndalle!” chtěl zavolat a pojednou, vůbec nevěděl proč, si vzpomněl, jak vystrašený Tyndall jednou vyletěl z kajuty jenom v pyžamových kalhotách a zoufale volal na hlídače: „Ty, proboha tě prosím, řekni mi, jak se jmenuju?!” Chudák, nalízl se, usmyslil si, že má něco se žaludkem, a vypil celou flašku rumu. Ale tou oklikou se Pirxovy myšlenky ihned vrátily ke skutečnosti. Vstal, rozsvítil lampu, vstoupil pod sprchu, ale vtom si vzpomněl na vodu, a proto nejdřív opatrně spustil maličký pramínek – byla vlažná, a tak vzdychl, protože se mu stýskalo po horké koupeli, ale po chvíli, v proudech, které jej bily do tváře a prsou, si začal dokonce pozpěvovat.

Právě si oblékal čistou košili, když se z ampliónu – vůbec neměl ponětí, že je něco takového v pokoji, ozval bas:

„Pozor! Pozor! Vysíláme důležitou zprávu. Všichni muži, kteří jsou schopni nosit zbraň, se žádají, aby se ihned dostavili na velitelství přístavu, místnost číslo 318, k veliteli – inženýru Achanianovi. Opakuji. Pozor, pozor…” Pirx byl tak udiven, že chvíli stál nehybně, v ponožkách a košili. Cože? Snad je to apríl? Kteří jsou schopni nosit zbraň? Nebo se mu to snad ještě zdá? Ale vtom, jak začal mávat rukama, aby si rychleji natáhl košili, se rukou uhodil do stolu, až pocítil teplo. Ne, není to sen. Tak co vlastně? Invaze? Marťané dobývají Měsíc? Co je to za nesmysl? Ale v každém případě musí jít…

A když si oblékal kalhoty, něco mu našeptávalo: „Ano, muselo se to stát, protože jsi tu ty. Máš už takové štěstí, že kde jsi ty, všude se něco děje…” Když vycházel z pokoje, na hodinkách měl osm. Chtěl se někoho zeptat, co se vlastně stalo, ale chodba byla prázdná a pohyblivé schody také, jako by už bylo po všeobecné mobilizaci, jako by už všichni, čertvíkde, válčili v první linii… Běžel vzhůru do schodů, a přestože se pohybovaly rychle, spěchal, jako by doopravdy mohl ztratit příležitost k hrdinským činům. Nahoře spatřil jasně osvětlený skleněný kiosk s novinami, přiběhl k okénku, aby se konečně zeptal, co se děje, ale budka byla prázdná. Noviny prodával automat. Koupil si tedy balíček cigaret a deník, přelétl jej očima, aniž zvolnil krok, ale nebylo v něm nic kromě popisu katastrofy s meteority. Že by šlo o tohle? Ale co s tou zbraní? Ne, tohle to není! Dlouhou chodbou došel k velitelství. Konečně spatřil první lidi. Kdosi právě vstupoval do místnosti s číslem 318, někdo jiný se k němu blížil z protějšího konce chodby.

„Už se nic nedozvím, nestihnu to,” pomyslil si, popotáhl si kabát a vstoupil. Byla to nevelká místnost se třemi okny, za nimiž planula umělá měsíční krajina s nepříjemnou barvou rozžhavené rtuti. V užší části lichoběžníkové místnosti stály dva psací stoly, celý prostor před nimi byl zastavěn židlemi, zřejmě snesenými narychlo, protože skoro každá byla jiná. Bylo tady nějakých čtrnáct patnáct osob, převážně mužů středních let, a několik mladíků s nárameníky kadetů kosmického loďstva. Stranou seděl nějaký starší důstojník – ostatní židle byly prázdné. Pirx usedl vedle jednoho z kadetů, který mu vzápětí řekl, že jich včera přiletělo šest, aby si odbyli praxi na „tamté straně“, ale k dispozici měli jenom malý stroj, takzvanou „blechu“, který naložil jen tři, ostatní museli čekat, a teď najednou taková věc. Nevíte snad, pane navigátore, oč jde…? Pan navigátor sám nic nevěděl. Z výrazu těch, kteří tu seděli, se dalo poznat, že také oni jsou zaskočeni neobvyklou zprávou – všichni asi přišli z hotelu. Kadet, kterého napadlo, že by se měl představit, provedl několik gymnastických cviků, div nepřevrátil židli. Pirx ji zachytil za opěradlo; vtom se otevřely dveře a vstoupil nevysoký černovlasý muž s lehce prošedivělými skráněmi; měl vyholené, po vousech namodralé tváře, rozcuchané obočí a malé pronikavé oči; beze slova prošel mezi židlemi, za stolem spustil roli stočené mapy „tamté strany” v měřítku l : 1000000, a když si hřbetem ruky přetřel silný, masitý nos, řekl bez jakéhokoli úvodu:

„Pánové, jsem Achanian, velitelstvím spojené Luny I a Luny II s okamžitou platností určen řídit akci zneškodnění Setaura.”

Mezi shromážděnými nastal lehký rozruch, ale Pirx dosud ničemu nerozuměl – ani nevěděl, co to Setaur je.

„Ti z vás, kteří poslouchali rádio, vědí, že sem,” pravítkem ukázal prostor Hypatie a Alfagranuse, „včera dopadl roj meteoritů. Nejde o účinek dopadu ostatních, ale jeden, zřejmě největší, prorazil ochranný štít skladů B 7 a R 7. V tomhle posledním byla část zásilky Setaurů, které sotva před čtyřmi dny poslali ze Země. Ve zprávách se tvrdilo, že všichni byli zničeni. To ovšem, pánové, není pravda.”

Kadet, který seděl vedle Pirxe, poslouchal s červenýma ušima, i ústa otevřel, jako by se bál, že neporozumí nějakému slovu; Achanian pokračoval: „Padající stroj rozdrtil pět robotů, ale šestý se zachránil. Vlastně – byl poškozen; soudíme tak podle toho, že se vyprostil z trosek skladu a začal se od toho okamžiku chovat jako… jako…” Achanian nenašel patřičný výraz a hovořil dál:

„Sklady jsou umístěny u odbočky úzkokolejné dráhy, pět mil od provizorní základny. Ihned po katastrofě byly zahájeny záchranné práce, v první řadě prověřen stav posádky, aby se zjistilo, jestli někdo nezůstal pod zhroucenými budovami. Akce sama trvala asi hodinu, ale protože se zároveň ukázalo, že otřesem ztratily budovy ústředního řízení činnosti svoji hermetičnost, prodloužila se skoro až do půlnoci. Kolem jedné se ukázalo, že havárie sítě, která zásobuje celý prostor sídliště, stejně jako přerušení telefonního spojení nebyly způsobeny meteority, ale že kabely byly přeťaty… laserovým paprskem.”

Pirx zamžikal. Měl utkvělou představu, že je na jakémsi divadle, maškarádě – protože takové věci se přece nemohou dít. Laser! Opravdu! Že by jej přivezl marťanský zvěd? Ale velitel-inženýr nevypadal na člověka, který ráno vytahuje hosty z hotelových postelí, aby si z nich dělal legraci!

„Telefonní spojení bylo opraveno nejdřív,” řekl Achanian, „a v téže době malý transportér havarijní brigády, který dorazil na místo, kde kabely byly přervány, ztratil radiotelegrafické spojení s velitelstvím Luny; po třetí hodině ráno se ukázalo, že transportér byl napaden laserem a že po několika zásazích začal hořet. Velitel a jeho pomocník zahynuli a dva muži z posádky, kteří naštěstí už měli skafandry na sobě a chystali se vystoupit, aby opravili trasu, stačili vyskočit a ukrýt se na poušti, to je na Mare Tranquilitatis – někde tady…” Achanian pravítkem ukázal bod na Moři klidu, vzdálený asi čtyři sta kilometrů od nevelkého kráteru Arago. „Žádný z nich, pokud vím, nespatřil útočníka. Pouze v určitém okamžiku pocítili nesmírně silný tepelný úder a transportér vzplanul. Vyskočili dřív, než vybuchly bomby se stlačeným plynem; zachránil je nedostatek atmosféry, protože explodovala pouze ta část paliva, která se uvnitř transportéru mohla sloučit s kyslíkem. Jeden z těch lidí zahynul z dosud nezjištěných příčin a druhý se dokázal vrátit na území základny, když prošel sto čtyřicet kilometrů, ale protože spotřeboval celou zásobu vzduchu, dostal anoxii – naštěstí ho ale našli a teď je v nemocnici. Naše znalosti toho, co se stalo, se opírají pouze o jeho výpověď, takže budou muset být ještě ověřeny.”

Nyní zavládlo naprosté ticho. Pirxovi už začalo svítat, co to všecko znamená, ale ještě nevěřil, nechtěl ještě věřit.

„Určitě se, pánové, domýšlíte,” pokračoval nezměněným hlasem tmavovlasý muž, jehož jako uhel černá silueta se odrážela od pozadí rtuťově planoucího obrazu Měsíce, „že ten, kdo přeťal telefonické kabely a vedení vysokého napětí a zároveň zaútočil na transportér, je zachráněný Setaur. Je to výrobek dosud málo známý, protože do sériové výroby byl dán teprve minulý měsíc. Měl tu být se mnou inženýr Klarner, jeden z projektantů Setaura, aby vám přesně vyložil schopnosti tohoto typu, stejně jako prostředky, jichž je nutno použít, aby byl zneškodněn nebo zničen…” Kadet, který seděl vedle Pirxe, tiše vyjekl. Byl to výraz největšího údivu, ani se nepokoušel předstírat hrůzu. Mladík si nevšiml navigátorova káravého pohledu. Ostatně nikdo si ničeho nevšímal ani nic neslyšel kromě hlasu velitele – inženýra.

„Nejsem intelektronikem, a proto bych vám toho o Setaurovi nemohl mnoho říci. Mezi námi by však měl být doktor Mc Cork. Je zde?”

Vstal hubený muž v brýlích: „Zde. Nezúčastnil jsem se projektování Setaurů, znám pouze náš anglický model, podobný americkému, ale ne totožný. Ovšem velké rozdíly mezi nimi nejsou. Jsem k službám…”

„Výborně. Doktore, pojďte ke mně, prosím. Vylíčím vám ještě současnou situaci: Setaur je někde tady,” Achanian koncem pravítka obkroužil Moře klidu. „Z toho vyplývá, že od základny je vzdálen třicet až osmdesát kilometrů. Byl určen, jako ostatně všichni Setaurové, k důlní práci ve velmi těžkých podmínkách, za vysoké teploty a se značnou možností závalů, proto tyhle typy mají neobyčejně pevnou konstrukci a silný pancíř… Ale o tom vám podrobně řekne doktor Mc Cork. Co se týče prostředků, které máme k dispozici k jeho zneškodnění – velitelství všech měsíčních základen nám poskytla jisté množství výbušného materiálu, dynamitu a oxylikvitů, nějaké ruční lasery bezprostřední působnosti a lasery důlní – přitom ani výbušné materiály, ani lasery nemají ovšem charakter bojových prostředků. Pro pohyb operační skupiny, která má zničit Setaura, budeme mít transportéry malého a středního dosahu, z toho dva s lehkým protimeteoritovým pancířem. Jenom takový pancíř může vydržet zásahy laserem asi z kilometrové vzdálenosti. Tyto údaje se ovšem týkají Země, kde pohlcování energie atmosférou je značné. Zde ji nemáme, takže transportéry budou o něco méně zranitelné než jinde. Dostaneme také značné množství skafandrů, kyslíku, a to, obávám se, bude taky všecko. Kolem poledne přiletí ze sovětského sektoru „blecha” s tříčlennou posádkou; k případnému krátkému letu může vzít čtyři lidi, aby je přemístila co nejdál do prostoru, v němž se nachází Setaur. Tím končím. Teď vám dám arch papíru, na který prosím zřetelně napište své příjmení a speciální profesi. Mezitím nám snad doktor Mc Cork něco poví o Setaurovi. Myslím, že nejdůležitější bude poukázat na jeho Achillovu patu…”

Mc Cork už stál vedle Achaniana. Byl ještě hubenější, než se Pirxovi prve zdálo; odstávaly mu uši, mírně šišatá lebka, téměř nepostřehnutelné obočí, kštice neurčité barvy – a s tím vším mu připadal podivně sympatický.

Než začal mluvit, sňal brýle s ocelovou obroučkou, jako by mu překážely, a položil je před sebe na stůl.

„Lhal bych, kdybych řekl, že jsme předpokládali možnost toho, co se tu stalo. Ale kromě matematiky musí mít kybernetik v hlavě aspoň špetku intuice. Snad proto jsme se dosud nerozhodli předat náš model k sériové výrobě. Laboratorní testy prokázaly naprostou Mefistovu přesnost – tak se jmenuje náš typ. Setaur prý má na rozdíl od něho lepší vyrovnanost v brždění a zapínání. Aspoň jsem se to domníval, podle literatury, ale teď už o tom nejsem tak přesvědčen. Jméno připomíná mytologii, ale je to jenom zkratka ze slov Samoprogramový elektronický trojobslužný automat raketový, protože ke konstrukci jeho mozku je použito stejně pravo- jako levotočivých pseudokrystalických monopolymerů. To teď ani není důležité. Je to automat opatřený laserem k důlním pracím, laserem s ultrafialovým zářením, jemuž nezbytnou energii k vyzařování impulsů dodává mikrobaterie, pracující na principu studené řetězové reakce, a proto může Setaur, jak si vzpomínám, vyvíjet impulsy o energii čtyřiceti pěti tisíc kilowattů.”

„Jak dlouho?” zeptal se kdosi.

„Z našeho hlediska – věčně,” odpověděl hubený doktor vzápětí. „V každém případě mnoho let. Co se vlastně mohlo se Setaurem stát? Zjednodušeně řečeno, myslím, že dostal po hlavě. Úder musel být neobyčejně silný, ale taková lebka z chromoniklu se může poškodit i tady. Co se tedy stalo? Podobné experimenty jsme ovšem nikdy neprováděli, byly by příliš nákladné.” Mc Cork se neočekávaně usmál a ukázal přitom malé, rovné zuby. „Je ale známo, že výrazně lokalizované poškození malého, to znamená poměrně jednoduchého mozku nebo obyčejné počítací stanice je příčinou naprostého rozpadu funkcí. Čím více se však v napodobování procesů blížíme lidskému mozku, v tím větší míře je takhle složitý mozek schopen fungovat, i přesto, že byl částečně poškozen. V mozku zvířat, například kocoura, jsou jistá centra, jejichž drážděním se budí útočná reakce, která vypadá jako výbuch agresivního šílenství. Setaurův mozek je sestrojen jinak, je buzen jistou silou, motorem aktivity, která může být řízena a rozváděna různým způsobem. Zřejmě tedy proběhlo nějaké krátké spojení tohoto centra aktivity s aktivizovaným programem destrukce. Samozřejmě velmi zjednodušuji.”

„Ale odkud se bere ta destrukce?” zeptal se týž hlas jako před chvílí.

„Je to automat, určený k důlním pracím,” objasnil doktor Mc Cork. „Jeho úkolem mělo být ražení štol, chodeb, vrtání hornin, drcení zvláště pevných minerálů, nejobecněji řečeno – ničení kompaktnosti hmoty, nikoli ovšem všude a ne všeho, úrazem však došlo k této generalizaci. Má hypotéza může být ovšem zcela nesprávná. Ale její teoretická stránka bude pro nás vysvětlitelnější později, až bude Setaur zničen. Teď je nejdůležitější vědět, co Setaur dokáže. Může se pohybovat rychlostí kolem padesáti kilometrů za hodinu, samozřejmě v jakémkoli terénu. Nepotřebuje mazat, všecky pružné části na kloubech i trnech jsou z teflonu. Má magnetický přerušovač, jeho pancíř nelze prostřelit revolverem ani puškou, jedině snad protipancéřovým dělem. Ale taková děla zde nemáme, viďte?”

Achanian zakroutil hlavou, že ne. Uchopil list papíru, který se už k němu vrátil, četl z něho a u jednotlivých jmen si dělal drobná znaménka.

„Ovšem, výbuchem slušné nálože ho roztrhnete,” pokračoval Mc Cork klidně, jako by hovořil o nejobyčejnější věci na světě. „Nejdřív je ale třeba nálož k němu přiblížit, a obávám se, že to nebude snadné.”

„Kde on to vlastně má ten laser? V hlavě?” zeptal se kdosi.

„Nemá hlavu, jenom jakýsi pahrbek, vypouklinu mezi rameny. Měla se tím zvětšit odolnost vůči zasypání. Setaur je dvě stě dvacet centimentrů vysoký, takže vyzařuje z výše asi dvou metrů, ústí laseru je zakryto posuvnou záklopkou; když se nepohybuje, může vyzařovat v úhlu do třiceti stupňů, širší pole vyzařování vzniká otáčením celého trupu. Nejvyšší výkon laseru je čtyřicet pět tisíc kilowattů; každý odborník ví, že je to síla strašně veliká, lehce probije několikacentimetrový ocelový pancíř…”

„V jakém dosahu?”

„Je to laser s ultrafialovým zářením, proto o velmi malém úhlu rozptylu světelného svazku… Zásah bude tedy prakticky ohraničen zorným polem; protože obzor je na zdejší rovině vzdálen dva kilometry, bude také dosah záření přibližně stejný.”

„Dostaneme speciální důlní lasery se šestinásobným výkonem,” připojil Achanian.

„Ale to je pouze to, čemu Američané říkají overkill,” odpověděl Mc Cork a usmál se. „Proto taky znásobený výkon v souboji s laserem Setaura neposkytuje žádnou převahu.”

Někdo se otázal, jestli by se automat nedal zničit z paluby nějaké kosmické lodi. Mc Cork prohlásil, že v této otázce není kompetentní. Achanian však pohlédl na prezenční listinu a řekl:

„Mezi námi je navigátor první třídy Pirx… Chtěl byste objasnit tu záležitost?”

Pirx vstal.

„Teoreticky řečeno, loď střední tonáže, například jako můj Cuivier, to znamená šestnáct tisíc tun váhy v klidu, by takového Setaura určitě mohla zničit, kdyby ho dostala pod své trysky. Teplota výchozích plynů je větší než šest tisíc stupňů na vzdálenost devět set metrů, to by snad stačilo…?”

Mc Cork přikývl hlavou.

„To je ovšem jenom spekulace,” objasňoval Pirx. „Loď by bylo třeba nějak navést, a Setaur je cíl tak malý jako člověk, tomu se vždycky podaří zmizet, protože boční rychlost, kterou loď manévruje nad povrchem planety, v jejím gravitačním poli, je příliš malá a nemůže být ani řeči o rychlých stíhacích manévrech. Takže by byla jedině možnost využití malých strojů, řekněme vlastní měsíční flotily. Jenže ta má trysk plamenů slabý, jejich teplota není dostatečně vysoká, snad by se některého stroje dalo využít jako bombardéru… K přesnému bombardování je zase potřeba speciálních přístrojů, zaměřovačů, a ty na Luně nejsou. Nevidím takovou možnost. Ovšem, je nutné využít malých strojů, ale pouze k průzkumům, to znamená k lokalizaci tohoto automatu.”

Chtěl již usednout, když tu si na něco vzpomněl.

„Ach, ovšem,” řekl. „Skokové pistole. Těch by bylo možné použít. Vlastně – mohou je použít jenom ti, kteří s nimi umějí zacházet.”

„To jsou ty malé osobní raketky, které se připevňují na záda?” zeptal se Mc Cork.

„Ano, s nimi se dá skákat anebo vznášet, podle modelu a typu se dosahuje od jedné do několika minut letu a od padesáti do čtyř set metrů výšky…”

Achanian vstal.

„To se zdá důležité. Kdo z přítomných absolvoval trénink na těch přístrojích?”

Zvedly se dvě ruce. Potom ještě jedna.

„Jenom tři,” řekl Achanian. „Ale, vy také?” dodal, když viděl Pirxe, který teprve nyní pochopil, oč jde, a pozvedl ruku. „Tak tedy čtyři. To je dost málo… Podíváme se ještě mezi letištní obsluhu. Pánové! Jde, to je samozřejmé, o dobrovolnou akci. Vlastně tím jsem byl povinen začít. Kdo z vás se chce zúčastnit operace?”

Vznikl menší hluk, protože všichni začali vstávat.

„Děkuji jménem velitelství,” řekl Achanian. „To je výborné… Máme tedy sedmnáct dobrovolníků. Budeme mít podporu tří strojů měsíční flotily, kromě toho je k dispozici deset řidičů a radistů k obsluze transportérů. Prosím, abyste zůstali na místě, a vy,” obrátil se na Mc Corka a Pirxe, „pojďte prosím se mnou na velitelství…”

 

Kolem čtvrté odpoledne seděl Pirx ve věžičce velkého housenkového transportéru, smýkán jeho rychlými pohyby, v kompletním skafandru, na kolenou helmu připravenou k nasazení při prvním poplachu, šikmo přes prsa měl zavěšen těžký laser, jehož kolba jej nemilosrdně tloukla; v levé ruce držel mikrofon a pravou otáčel periskopem a pozoroval transportéry, roztažené v dlouhém řetězu, které se jako lodě kolébaly po štěrkovitém prostoru Moře klidu. Pouštní „moře” sálalo sluneční září, prázdné od jednoho černého obzoru k druhému; Pirx přijímal a podával hlášení, hovořil s Lunou I, s veliteli ostatních strojů, s piloty zpravodajských loděk, jejichž maličké plamínky z trysek se občas objevily uprostřed hvězd na černém nebi, a při tom všem se chvílemi nemohl zbavit dojmu, že je to jakýsi nesmírně zamotaný a hloupý sen. Události následovaly stále rychleji. Nejenom jemu se zdálo, že velitelství základny podlehlo jakési panice; vždyť co by koneckonců mohl asi provést jeden automat-poločlověk, i když je ozbrojen vrhačem světla? A když se na druhé poradě „načalstva” přesně v poledne začalo mluvit o nutnosti zásahu OSN a přinejmenším Rady bezpečnosti ve smyslu „zvláštních sankcí“, o svolení k dovozu dělostřelectva (nejlépe raketometů) a možná i atomových nábojů – protestoval spolu s ostatními a tvrdil, že takovým způsobem se dokáží pořádně zesměšnit před celou Zemí, ještě než se do něčeho pustí. Ostatně bylo jasné, že na nějaké rozhodnutí mezinárodního orgánu bylo by nutno čekat mnoho dnů, ne-li týdnů, a mezitím by zase „šílený robot” mohl cestovat bůhvíkam, a kdyby se ukryl v nedostupných puklinách měsíční skořápky, potom by nestačila všechna děla najednou; bylo proto třeba jednat rozhodně a rychle. Včas se přišlo na to, že největším úskalím bude problém spojení, které vždycky při všech měsíčních akcích působilo nesnáze. Existovalo pravděpodobně kolem tří tisíc patentů na vynálezy, které měly zlepšit spojení, od seizmického telegrafu (s využitím mikrovýbuchů jako signálů) až po ztrojené stacionární satelity. Satelity uvedli na oběžnou dráhu už v minulém roce, vážnou situaci to ale vcelku nezlepšilo. Problém prakticky vyřešil systém ultrakrátkých relé, umístěných na stožárech; velice se to podobalo pradávným pozemským translátorovým vedením předsputnikovské televize. Určitě to bylo jistější než spojení pomocí satelitů, protože inženýři si ještě stále lámali hlavu tím, jak relé v satelitech učinit necitlivými na „sluneční výbuchy“. Každé zvýšení sluneční aktivity a „uragány” elektricky nabitých částic o vysoké energii, probíjejících vzduchoprázdno, které s ním byly spojeny, ihned rušily beztak obtížně udržované spojení, nejednou i na několik dní. Právě probíhal jeden z takových „slunečních uragánů“, zprávy mezi Lunou a základnou šly pozemní linkou a úspěch „Operace Setaur” záležel určitě ve značné míře na tom, jestli „povstalec” nedostane chuť ničit mřížované antény, kterých bylo v poušti pětačtyřicet (v poušti oddělující Lunu – město s kosmodromem – od území základny). Předpokládalo se ovšem, že automat se bude dál toulat v této krajině. Měl přece úplnou svobodu pohybu, nepotřeboval palivo ani kyslík, ani spánek nebo odpočinek, byl tak soběstačný, že nejeden z inženýrů si teprve nyní uvědomil, jak dokonalý stroj vytvořili vlastníma rukama a že jeho další kroky nikdo neumí předvídat. Je jasné, že ještě za svítání probíhaly svízelné přímé rozhovory na trase Měsíc-Země mezi vedením akce a štábem projektantů Setaura od firmy Cybertronics. Nedozvěděli se však od nich nic, co by už dříve neřekl malý doktor Mc Cork. Pouze laikové se ještě pokoušeli přemluvit specialisty, aby pomocí jakéhosi velkého počítače předpověděli taktiku automatu. Cožpak je inteligentní? Ale ano, je, byť i po svém! Ta nepotřebná a v této chvíli dokonce velmi škodlivá „moudrost” stroje dopalovala mnoho účastníků akce – nemohli pochopit, proč k čertu stroj, který byl určen především k důlním pracím, obdařili inženýři takovou svobodou a soběstačností? Mc Cork jim klidně vysvětloval, že „intelektronická předimenzovanost” je v současné fázi technického rozvoje tím, čím přemíra moci, jíž zpravidla disponují všechny stroje a konvenční motory; je to havarijní rezerva, zvyšující bezpečnost a jistotu činnosti, protože není možné předvídat všecky situace, v nichž se energový nebo informující stroj ocitne. O tom, čeho je Setaur schopen navíc, nikdo neměl sebemenší ponětí. Odborníci, mimo jiné i ti ze Země, sice telegraficky sdělovali své názory, ale potíž byla v tom, že se diametrálně lišily. Jedni připouštěli, že Setaur bude chtít zničit objekty „umělého” původu, jako jsou přenosové stožáry anebo stožáry vysokého napětí, jiní naopak, že svou energii použije k bezhlavému vyzařování na vše, co se mu postaví do cesty, ať to bude měsíční skála nebo transportér s lidmi. První se přikláněli ke koncepci okamžitého útoku, aby byl rychle zničen, druzí radili vyčkávací taktiku. Zajedno byli pouze v tom, že je nezbytně nutné sledovat jeho pohyb.

A tak měsíční flotila v počtu dvanácti malých jednotek od rána hlídkovala v Moři klidu a neustále vysílala hlášení obranné skupině v prostoru základny, která opět byla ve stálém spojení s velitelstvím kosmodromu. Nebylo lehké najít Setaura, štipec kovu v obrovské kamenné poušti, zvlněné štěrkovými poli a napolo zasypanými puklinami, a ještě k tomu pokryté neštovicemi miniaturních kráterů. Kdyby aspoň ta hlášení byla záporná! Ale hlídkující posádky už mnohokrát zalarmovaly pozemní personál zprávami o nalezení „šílence“, jenže pak se zpravidla ukázalo, že to byl balvan velmi zvláštního tvaru anebo kus lávy, jiskřící v slunečních paprscích. Dokonce ani použití radaru s ferroinduktivními indikátory nepomáhalo, protože po dávných těžařských akcích v prvním období ovládnutí Měsíce zůstalo na jeho kamenných pouštích obrovské množství kovových kondenzátorů, stejně jako vypálené nábojnice raketových střel a všemožné plechové haraburdí, které bylo každou chvíli příčinou nových poplachů. Nakonec si vedení operace začalo stále horlivěji přát, aby Setaur konečně zaútočil na nějaký objekt, aby se ukázal; před devíti hodinami dal naposled o sobě vědět útokem na malý transportér technické pohotovosti elektrotechniků, a potom jako by zapadl pod povrch Měsíce. Protože bylo rozhodnuto, že déle čekat už není možné, zvláště když základna musela mít obnovenou dodávku elektrického proudu, akce v prostoru devíti tisíc čtverečních kilometrů spočívala v pročesávání dvěma vlnami jízd, směřujících k sobě z protilehlých stran, tedy ze severu a jihu. Od základny šel jeden roj pod vedením hlavního technologa Stříbra a od kosmodromu Luna druhý. Úlohu koordinátora akcí obou stran u velitele, jímž byl navigátor Pleydar, vykonával Pirx. Chápal dokonale, že každou chvíli mohou minout Setaura, třebas ukrytého v kterési z hlubokých tektonických rýh, maskovaného i třpytivým měsíčním pískem, a že jej ani nespatří; Mc Cork, který jako „poradce – intelektronik” jel spolu s ním, byl téhož názoru.

Transportérem to házelo přímo strašlivě, jeli rychlostí, ze které jim, jak je velitel klidně upozornil, „po nějaké době polezou oči z důlků“. Byli ve východním sektoru Moře klidu a necelá hodina jízdy je dělila od oblasti, v níž s největší pravděpodobností mohl být automat. Po překročení stanovené hranice si měli všichni nasadit helmu, aby v případě nenadálého útoku a ztráty hermetičnosti nebo požáru mohli ihned opustit stroj.

Transportér se změnil ve válečný stroj, protože mechanici na jeho kopulovitou věžičku namontovali důlní laser velké výkonnosti, ale s jeho přesností to bylo zlé. Pirx ji považoval za naprosto iluzorní, zvlášť pokud jde o Setaura. Vždyť Setaur měl automatický zaměřovač, jeho fotoelektrické oči byly spojeny s laserem, takže okamžitě mohl ničit to, co bylo v centru jeho zorného pole. Oni však měli jakýsi podivný zaměřovač, asi ze starého kosmonautického měřiče vzdáleností, který si vyzkoušeli tím, že před odjezdem z Luny chvíli stříleli do skal na obzoru. Skály byly velké, vzdálenost sotva míle, a přesto se jim je podařilo zasáhnout teprve po čtvrtém výstřelu. Všecko ještě ztěžovaly měsíční podmínky, protože laserový paprsek je viditelný jako oslepující pás jedině v rozptýleném prostředí, například v zemské atmosféře; ve vzduchoprázdnu však světelný svazek, dokonce libovolně velké síly, je neviditelný dotud, dokud nezasáhne nějakou hmotnou překážku. Proto lze na Zemi střílet laserem tak, jako střílíme světelnými náboji, a řídit se linií jejich letu. Na Měsíci neměl laser bez zaměřovače prakticky význam. Pirx se tím před Mc Corkem netajil; sotva několik minut jízdy je dělilo od hypotetického pásma ohrožení.

„Nepřemýšlel jsem o tom,” řekl inženýr. Potom dodal s úsměvem: „Proč mi to vlastně říkáte?”

„Abych vás zbavil iluzí,” odvětil Pirx, aniž odtrhl oči od skel periskopu. Přestože skla měla pěnové polštářky, cítil, že delší dobu (jestliže ovšem z téhle akce vyjde živ) bude chodit s kruhy pod očima. „A také, abych vám sdělil, proč vezeme tenhle krám z týlu.”

„Ty láhve?” zeptal se Mc Cork. „Viděl jsem, jak jste je bral ze skladu. Co je v nich?”

„Amoniak, chlór a nějaké uhlovodíky,” řekl Pirx. „Myslím, že se mohou hodit…”

„Na plynovou a kouřovou clonu?” domýšlel se inženýr.

„Ne, myslil jsem spíš na určitý způsob zaměřování. Když není atmosféra, je zapotřebí ji vytvořit, aspoň na chvíli…”

„Obávám se, že na to nebude čas…”

„Taky možná… Vzal jsem to pro všecky případy. Proti šílencům je nejlepší šílená taktika…”

Ztichli, protože transportérem to začalo házet jako míčem; amortizátory drnčely a pištěly, jako by se v nich každou chvíli měl uvařit olej. Řítili se po svahu, posetém ostrými balvany. Protilehlý svah zářil bělostí pemzy.

„Víte, čeho se bojím nejvíc?” řekl Pirx, když se otřásání transportéru poněkud zmírnilo. Byl nějak podivně hovorný. „Setaura vůbec ne… Ale těch transportérů ze základny. Protože jestli si nás třeba jen jeden z nich zmýlí se Setaurem, bude veselo.”

„Vidím, že jste předvídal vše,” zabručel inženýr. Kadet, který seděl vedle radisty, zaklonil se nad opěradlem svého křesla a podal Pirxovi naškrábaný, sotva čitelný telegram.

„U dvacátého translátoru jsme vstoupili na území ohrožení stop dosud nic stop Stříbro stop konec,” četl Pirx hlasitě. „A my si co nevidět budeme musit nasadit helmy…”

Stroj vyjel na svah a poněkud zvolnil. Pirx zpozoroval, že už nevidí souseda po levici, jenom transportér napravo se pohyboval jako polotemná skvrnka nahoru úbočím. Dal rozkaz volat rádiem levý stroj, ale odpověď nepřišla.

„Začínáme se ztrácet jeden druhému,” řekl klidně. „Právě tak jsem si to představoval. Copak není možné vztyčit anténu výš? Ne? Co se dá dělat.”

Byli už na vrcholku mírného pahorku. Za obzorem, vzdáleným bezmála dvacet kilometrů, vyhoupl se strmý, zacloněný okraj Toricelliho kráteru, ostře se rýsující na černém pozadí obzoru. Rovinu Moře klidu měli už skoro celou za sebou. Objevily se hluboké tektonické příkopy, zpod písku semtam trčely ztuhlé pláty magmatu, po kterých se transportér vlekl s největší námahou. Nejprve se pozvedal jako loď na vlně a potom se těžce řítil dolů, jako by si měl v nedohledné hloubce srazit vaz. Pirx zahlédl stožár dalšího retranslátoru, mrkl na mapu pod celuloidovým obalem, přitištěnou ke kolenům, a nařídil, aby si všichni vzali helmy. Pak už se mohli dorozumět jenom vnitřním telefonem; ukázalo se, že transportér se dokáže otřásat ještě víc než dosud – Pirxovi hlava ve skafandru lítala jako jádro ořechu ve skořápce.

Když sjeli ze svahu a ocitli se níže, strmý okraj Toricelliho kráteru zmizel, zakryt blízkými pahorky, a téměř současně se jim ztratil transportér zprava. Ještě několik minut slyšeli jeho volací signály, potom je však rušily odrazy vln od skalních masívů a nastalo takzvané „naprosté rádiové ticho“. Dívat se periskopem, když měl člověk na hlavě helmu, bylo velice nevýhodné, Pirxovi se zdálo, že buď vyrazí očnice, nebo rozmačká okulár. Dělal co mohl, aby měl stále před sebou široké zorné pole, přestože bylo poseto pásy skal. To se však úplně měnilo kolébáním stroje. Chaos stínů černých jako smola a oslepujících rozptýlených kamenných ploch se rojil před očima. Pojednou malý pomerančový plamen vylétl na daleké soumračné nebe, zakomíhal se, smrštil a zanikl. A druhý záblesk, o něco silnější. Pirx vykřikl: „Všichni pozor! Vidím nějakou explozi!” a horečně točil rukojetí periskopu a současně odečítal azimut z průhledné stupnice, vyznačené na skle.

„Měníme kurs!” zařval. „Čtyřicet sedm čárka osm, plnou parou vpřed!”

Povel se vlastně týkal kosmické lodi, velitel však přesto pochopil; pláty a všecky součásti transportéru se křečovitě zatřásly a stroj, který se téměř obrátil na místě, se vrhl vpřed. Pirx se zvedl ze sedadla, protože otřesy mu odtrhovaly hlavu od okuláru. Znovu se zablesklo – tentokrát červenofialovým širokým plamenem. Střed těchto záblesků nebo výbuchů však byl až za zorným polem a to bylo začleněno hřbetem, na který vyjeli.

„Všichni pozor!” řekl Pirx. „Připravit osobní lasery. Doktore Mc Corku, vy, až vám řeknu, uzavřete příklop, a při zásahu ho ihned otevřete. Řidiči, zmenšit rychlost…!”

Pahorkatina, na kterou se drápal stroj, se vynořila z pouště jako kloub nějakého měsíčního netvora, do půli utopeného v hrubém písku; skála sama svou hladkostí připomínala vyleštěnou kostru anebo obrovskou lebku; Pirx přikázal řidiči vyjet až na vrchol. Pásy začaly skřípět, jako by ocel třela po skle. „Stop!” křikl Pirx, transportér, který se náhle zastavil, klesl předkem ke skále, zakolébal se, amortizátory zasténaly napětím a znehybněly.

Pirx pohlédl do nehluboké kotliny, ze dvou stran obklopené paprskovité protaženými, oblými hřbety starých magmatických potoků; dvě třetiny propadliny ležely v sálavém slunci, zbytek pokrýval příkrov naprosté černě. V sametovém soumraku jako zvláštní klenot zářila a rubínově hasla polorozpadlá kostra nějakého vozu. Zahlédli jej pouze velitel s Pirxem, protože pancéřové kryty oken byly spuštěné. Pirx doopravdy nevěděl, co dělat. Je to nějaký transportér, pomyslil si. Kde je jeho přední část? Ta jižní? Jako by byl ze skupiny patřící základně. Kdo ho ale zničil? Setaur? A v takové situaci tu stojím na ráně jako kretén – musím se schovat. Ale kde jsou všichni ostatní? Tamti i moji?

„Rozumím!” vykřikl radiotelegrafista. Přepojil přístroj transportéru na vnitřní síť, takže všichni ve skafandru mohli slyšet přijímané signály.

„Aximo-portativní kupy! Otorbelonová stěna – opakování po návratu zbytečné – příchod podle azimutu – mnohokrystalická metamorfizace…” Pirxova sluchátka naplňoval hlas, vyslovující ta slova naprosto monotónně a bez jakéhokoli zabarvení.

„To je on!” vyjekl. „Setaur! Haló, rádio! Zaměřte ho, rychle ho zaměřte. Oznamte mi vlnu. No tak, krucifix! Co je? Dokud ještě vysílá!” řval, až jej ohlušil vlastní křik, zesílený uzavřeným skafandrem; nečekal, až se radiotelegrafista vzpamatuje, předkloněn skočil pod vrchol kopule, uchopil dvojitou rukojeť těžkého laseru a začal jím točit, oči upřené na zaměřovač. Mezitím ve skafandru pokračoval ten hluboký, jakoby trošku smutný, rovnoměrný hlas:

„Těžkovodní málobarvení viskózní – neodkorněné segmenty bez opětných osedlaných vetřelců,” a to nesmyslné tlachání zřejmě sláblo.

„Co je s tím zaměřením, ksakru?!”

Pirx, který neodtrhoval oči od zaměřovače, uslyšel nejasný hluk – to Mc Cork skočil dopředu, odhodil radistu, někdo se tam s kýmsi tahal.

Vtom ve sluchátkách uslyšel kybernetikův klidný hlas:

„Azimut 39,9… 40,0… 40,1… 40,2“

„Hýbe se!” pochopil Pirx. Bylo potřebí otáčet kopulí, točit rukojetí. Div si nevykloubil rameno, jak točil číslice se pozvolna posunovaly. Červená čára přeskočila čtyřicítku.

Setaurův hlas se pojednou změnil v protáhlý pískot a umlkl. V téže chvíli Pirx zmáčkl spoušť a půl kilometru níže, na samé hranici světla a stínu, se skála rozstříkla nadslunečným ohněm.

V silných rukavicích bylo strašlivě těžké držet rukojeti nehybně. Plamen, jasnější než slunce, zavrtal se do tmy na dně kotliny, několik desítek metrů od hasnoucího vraku, spočinul a – plamennou čarou, v níž vybuchovala země, vťal se dál a nadvakrát vzplanul jako snop jisker. Něco se ozývalo ve sluchátkách. Pirx na to nedbal a stále bil tou čarou nejtenčího a nejstrašlivějšího ohně, až se tříštila na tisíce odstředivých úlomků o skalní útes. Před očima mu přibývaly červeně vířící kruhy, jejich víry však spatřil oslepující modré oko, menší než špička jehly, které se otevřelo na samém konci tmy, kdesi jinde, než kam střílel – a dříve než dokázal pohnout rukojetím laseru, aby jej obrátil současně s kopulí, skála těsně u stroje vybuchla.

„Všichni zpět!” zařval, uhýbaje bezděčně nohama, takže už vůbec nic nezahlédl, ale stejně by už nic neviděl kromě oněch červených, pomalu se točících kruhů, jež byly střídavě černavé a zlaté.

Motor zahřměl, hodilo to s nimi tak, že Pirx spadl až úplně dolů a současně kupředu, mezi kadetova a radistova kolena; všecky láhve, které vezli na pancíři, pronikavě zadrnčely, přestože byly dobře připevněny. Letěli dozadu, něco ošklivě křuplo pod pásem, obrátilo je to a hodilo na druhou stranu, okamžik se zdálo, že transportér se užuž převrátí… Řidič zoufale ubíral plyn a brzdami a spojkou nějak zvládl to zběsilé klouzání, až dlouhé chvění ustalo a stroj se zastavil.

„Máme hermetičnost?!” vykřikl Pirx, když vstával z podlahy. „Štěstí, že je to z gumy,” stačil pomyslet.

„Máme.”

„Bylo to velice blízko,” řekl už zcela jiným hlasem, vstal a protáhl se v zádech. A ne beze smutku tiše dodal:

„Jen o dvě setiny vlevo a měl jsem ho…”

Mc Cork se vracel na své místo.

„Doktore, děkuji vám!” zavolal Pirx už od periskopu. „Haló, řidiči, sjeďte dolů cestou, po které jsme sem šplhali. Jsou tam takové malé skály, cosi na způsob brány – ano, tohleto! – zajeďte prosím do stínu mezi nimi a zastavte…”

Transportér pomalu, jakoby s přehnanou ostražitostí vjel mezi skalní útesy, zčásti zasypané pískem, a zastavil v jejich stínu, který ho učinil neviditelným.

„Výborně!” řekl Pirx skoro vesele. „A teď potřebuji dva muže, kteří půjdou se mnou na menší průzkum.”

Mc Cork se přihlásil současně s kadetem.

„Dobře! Pozor, a vy,” obrátil se ke zbývajícím, „zůstanete zde. Nehněte se ze stínu, i kdyby sám Setaur vyrazil rovnou na vás – seďte tiše. Snad kdyby lezl na transportér a vy byste se museli bránit, máte laser – ale to je málo pravděpodobné… Vy,” obrátil se k řidiči, „pomůžete tomu mladíkovi sejmout z pancíře láhve s plynem, a vy,” to patřilo zase telegrafistovi, „zavoláte Lunu, kosmodrom, základnu, hlídku, a prvnímu, kdo se vám ohlásí, řeknete, že Setaur zničil jeden transportér, pravděpodobně ze základny, a že tři muži z našeho stroje odešli, aby ho dostali. A taky, aby se sem nikdo nedral s lasery, nestřílel nazdařbůh atakdál… A teď jdeme!”

Protože každý z nich mohl vzít jen jednu láhev, vzali čtyři. Pirx vyprovodil přátele nejen k vrcholu „lebky“, ale i trošku dál, odkud bylo vidět úzkou, mělkou soutěsku, vedoucí vzhůru. Došli, jak jen mohli daleko, láhve uložili pod velký balvan a Pirx nařídil řidiči, aby se vrátil. Potom se naklonil nad balvan a dalekohledem si prohlížel prostor kotliny. Mc Cork s kadetem se přikrčili vedle něho; po delší chvíli se ozval:

„Nevidím ho. Doktore, mělo to nějaký smysl, to, co Setaur říkal?”

„Ani ne. Shluky slov – jakoby schizofrenie…”

„Však už dohasíná,” řekl Pirx.

„Proč jste střílel?” zeptal se Mc Cork. „Mohli tam být lidé.”

„Nikdo tam nebyl.”

Pirx přesouval dalekohled milimetr po milimetru a prohlížel každý záhyb prostranství, osvětleného sluncem.

„Už nestačili vyskočit.”

„Odkud to můžete vědět?”

„Vždyť on ten stroj přesekl vpůli. Je to vidět ještě teď. Museli jet asi rovnou na něj. Zářil z několika desítek metrů. A pak obě záklopky zůstaly zavřené. Ne,” dodal po několika vteřinách, „na slunci není. A že by nám unikl, to sotva… Pokusíme se ho vylákat.”

Sehnul se, zvedl těžkou láhev nahoru na kámen, a. když ji strkal před sebou, procedil mezi zuby:

„To jsou přesně ta indiánská dobrodružství, o kterých jsem vždycky snil…”

Láhev se nahnula, držel ji za ventil, a roztažený po kamenech, řekl:

„Jestli zahlédnete modré blýsknutí, ihned střílejte – do toho jeho laserového oka…”

Vší silou strčil do láhve a ta se nejdříve pomalu, potom s rostoucí rychlostí začala kutálet ze svahu. Všichni tři se připravili ke střelbě, láhev byla už dvacet metrů daleko a padala pomaleji, protože svah byl povlovnější. Několikrát se zdálo, že ji zadrží vyčnívající kameny, ale převalila se přes ně a stále menší, už jen jako tmavě blýskající plamínek, blížila se ke dnu kotliny.

„Nic?” řekl zklamaný Pirx. „Buď je chytřejší, než jsem si myslil, nebo si jí nevšímá, nebo…”

Nedomluvil. Na svahu pod nimi se oslnivě zablesklo. Plamen se téměř okamžitě proměnil v těžké, špinavě žluté mračno, jehož střed zářil dosud podivným žárem a okraje se rozplývaly, rozdírány proláklinami balvanů.

„Chlór…” řekl Pirx. „Proč jste nestříleli? Nebylo nic vidět?”

„Nic,” společně odpověděli kadet i Mc Cork.

„Mizera! Ukryl se za nějakým ohbím anebo vyzařuje odněkud ze strany. Teď už opravdu pochybuji, že to vyjde, ale zkusíme to…”

Zvedl druhou láhev a poslal ji za první. Stejně tak se začala valit, ale snad v polovině úbočí se otočila a znehybněla. Pirx se na ni nedíval, všecku pozornost soustředil na trojúhelníkovitou soumračnou plochu, v níž se kdesi ukrýval Setaur. Vteřiny pomalu míjely. Náhle obrovský výbuch roztrhl úbočí. Místo, na kterém se automat skrýval, Pirx nespatřil, ale postřehl čáru výstřelu, vlastně jen její část, protože prošla zbytky prvního plynového mračna – doslova zhmotnělá ve tvar planoucí sluneční nitě. Ihned nařídil zaměřovač podél této svítící trajektorie, která již hasla, a když měl v průsečíku nitek okraj tmy, stiskl spoušť. Téměř současně učinil totéž Mc Cork a po chvíli se k nim připojil kadet. Tři slunečná ostří překrojila dno údolí a současně jako by se jakési olbřími horké víko zatřáslo rovnou před nimi – kámen, který je chránil, se celý zachvěl, z jeho krajů vylétaly miliardy duh, rozžhavený křemen se jim sypal po skafandrech a helmách a okamžitě tuhl v mikroskopické slzy; leželi roztaženi ve stínu skály a nad jejich hlavami zasvištěl druhý a třetí výboj, jeho do běla rozžhavená čepel, bušící do povrchu balvanu, který se okamžitě pokryl sklovitými, tuhnoucími bublinami.

„Jste celí?” zeptal se Pirx, který ještě nezvedl hlavu.

„Ano! – Já taky!” slyšel odpověď.

„Zajděte k vozu a telegrafistovi řekněte, aby vzal všecky s sebou, že ho tu máme a že se ho pokusíme udržet, jak jen to půjde,” obrátil se Pirx ke kadetovi, který se odplazil zpět a potom schýlen běžel ke skalám, mezi nimiž stál transportér.

„Zůstaly nám dvě láhve, pro každého jedna. Doktore, teď změníme stanoviště. A dávejte pozor a dobře se kryjte, protože Setaur se už na ten náš hřbet zastřílel…”

S těmi slovy zvedl Pirx jednu láhev, využil stínů vrhaných obrovskými skalními útesy a hodil ji před sebe, jak jen mohl nejrychleji. Asi po dvou stech krocích se usadili ve štěrbině magmatického valu. Kadetu, který se už vrátil od transportéru, se je nepodařilo hned najít. Dýchal, jako by běžel nejmíň míli.

„Jenom pomalu, nehoří!” řekl Pirx. „Co je tam nového?”

„Spojení je navázáno…” Kadet si dřepl vedle Pirxe, který spatřil chlapcovy oči, mžikající za skly helmy. „Ve stroji, který shořel… byli čtyři lidé ze základny. A druhý musel couvnout, protože měl defekt na laseru… A ostatní to obešli a nic nezpozorovali…” Pirx kývl hlavou, jako by říkal: „To jsem si myslil.”

„Co víc? Kde je naše skupina?”

„Skoro celá je dvacet mil odtud, měli tam falešný poplach, nějaká raketová patrola prý vidí Setaura – všecky tam stáhli. Tři stroje neodpovídají na volání.”

„Kdy tu budou?”

„Pracuje pouze příjem…” nesměle řekl kadet.

„Jenom příjem? Jak to?!”

„Telegrafista říká, že se buď něco stalo s vysílačkou, anebo prý se mu v tom místě ztrácí vysílání. Ptá se, jestli může změnit stanoviště, aby to mohl přezkoušet…”

„Ať je změní, když musí,” odpověděl Pirx. „A nespěchejte tak, dívejte se pod nohy!”

Ale kadet ho už snad ani neslyšel, běžel nazpět.

„V nejlepším případě tu budou za půl hodiny, podaří-li se jim navázat spojem,” řekl Pirx. Mc Cork mlčel. Pirx uvažoval, co počít. Čekat – nečekat? Napadnout údolí transportéry by asi mělo úspěch, ale ne beze ztrát. Stroje na rozdíl od Setaura byly zřetelnými a pomalými cíli a musely by se objevit najednou, jinak by skončily stejně jako ten pásák ze základny. Snažil se vykombinovat nějaký manévr, kterým by Setaura vylákal na osvětlené prostranství. Kdyby tak bylo možné pustit jeden prázdný transportér jako vábničku, řídit jej na dálku – a automat zničit odjinud, řekněme seshora…

Napadlo mu, že vlastně nemusí čekat na nikoho, protože má jeden transportér. Ale plán se mu nějak nezdál. Jednoduše pustit vůz naslepo – to by nemělo smysl. Rozbije ho na kousky a sám se nebude moci pohnout z místa. Ví snad Setaur, že pásmo stínu, ve kterém je, mu dává takovou převahu? Ale Setaur přece není stroj zhotovený pro válku se vší její taktikou… Je v tom šílenství nějaká metoda? Jaká? Seděli schouleni u paty kamenné desky, v jejím těžkém, chladném stínu. Vtom Pirxovi napadlo, že si počíná jako osel. Kdybych byl na Setaurově místě – co bych udělal? Pocítil náhle neklid, byl přesvědčen, že by se snažil zaútočit. Pasivní vyčkávání nemohlo přinést žádný užitek. Co když Setaur postupuje k nim? Právě teď? Může přece dojít až k západnímu útesu a celou tu dobu být pod ochranou tmy; vždyť je tam tolik obrovských balvanů a rozpukané lávy, že se v tom labyrintu může ukrývat jak chce dlouho…

Skoro byl už přesvědčen, že Setaur si povede právě tak a že ho mohou čekat každou chvíli.

„Doktore, mám strach, aby nás nezaskočil,” řekl rychle a chvatně vstal. „Co myslíte?”

„Domníváte se, že se k nám může přibližovat?” otázal se Mc Cork a usmál se. „Také mě to napadlo. Dokonce je to skutečně logické, ale chová on se logicky? To je otázka…”

„Musíme to zkusit ještě jednou,” zabručel Pirx. „Musíme ty láhve pustit dolů, uvidíme, co udělá…”

„Rozumím. Už?…”

„Ano. Pozor!”

Vytáhli je na vrchol pahorku a téměř současně kovové válce pustili, ale tak, aby je oba ze dna kotliny nikdo nespatřil. Nedostatek vzduchu jim bohužel zabránil slyšet, jestli a jak se valí. Pirx se rozhodl, a přestože se cítil jako nahý – jako by vůbec neměl na hlavě ocelovou kouli a na těle pořádně těžký skafandr ze tří vrstev – celý se přitiskl ke skále a opatrně vystrčil hlavu.

V údolí se nic nezměnilo. Pouze vrak stroje už nebylo vidět, jeho vychladlé trosky se slily s obkružující tmou. Stín zaujímal stejný prostor o tvaru nepravidelného, hodně prodlouženého trojúhelníku, základnou opřeného o skalní útesy nejvyššího, západního hřebene. Jedna láhev se zastavila nějakých sto kroků od nich, dopadla na kámen, který ji podélně zastavil. Druhá se dosud valila, stále pomaleji a stále menší, až znehybněla. Že by to tím mělo končit, se Pirxovi vůbec nezdálo. „Setaur doopravdy není hloupý,” pomyslil si. „Nechce se mu střílet na cíl, který mu podstrčili.” Snažil se najít místo, z něhož Setaur asi před deseti minutami naposled dal o sobě vědět zablesknutím laserového oka, bylo to ale velmi těžké.

„Možná už tam není,” uvažoval. „Mohl prostě odejít na sever nebo také dnem údolí nebo některou z těch puklin magmatického potoka… A dostane-li se do oblasti skalního útesu, zapadne do toho labyrintu jako kámen do vody…”

Pomalu, po hmatu zdvihl pažbu laseru a uvolnil svaly.

„Doktore Mc Corku!” řekl. „Pojďte ke mně!”

A když se doktor k němu připlazil, řekl:

„Vidíte obě láhve? Jednu přímo před námi, druhá je dál…”

„Vidím.”

„Nejdříve vystřelíte na tu bližší a pak na vzdálenější, v odstupu řekněme čtyřiceti vteřin… Ale odtud ne!” dodal rychle. „Musíte si najít lepší místo. Tam!” ukázal rukou. „V té propadlině nebude špatné stanoviště. A až vystřelíte, okamžitě, prosím vás, odejděte dozadu. Ano?”

Mc Cork se na nic neptal, ihned se nachýlen vydal uvedeným směrem. Pirx netrpělivě čekal. Jestli je Setaur aspoň trošku podoben člověku, musí být zvědav. Každý inteligentní tvor je zvědavý – a ta zvědavost ho nutí k činnosti, při níž se přihodí cosi nesrozumitelného… Doktora už neviděl. Zakázal si pohlédnout na láhve, které měly explodovat po zásahu střel; všecku pozornost soustředil na pruh ozářeného rumoviště mezi pásmem stínu a tmy. Přiložil k očím dalekohled a zamířil jej do prostoru lávového pole; před skly se pomalu vynořovaly groteskní tvary z dílny sochaře-abstrakcionisty: tenké, spirálovitě zatočené obelisky, tabule rozryté háďaty puklin – od chaosu planoucích ploch a klikatých stínů ho až svědilo oko. Na svahu níže pod sebou koutkem oka postřehl záblesk. Po delší chvíli se objevil druhý. Ticho. Jenom tep bil v helmě, kterou se slunce se svými paprsky chtělo prodrat až k lebce. Bloudil objektivem po tom pruhu chaoticky poházených úlomků.

Něco se tam pohnulo. Strnul. Nad břitvovité ostří desky, podobné rozpuklému ostří jakési olbřímí kamenné sekery, se vysunul polokulovitý tvar, barvou podobný tmavé skále, ale ten tvar měl ramena, která se z obou stran chytila balvanu – a nyní ho už viděl – do poloviny těla. Nevypadal jako bezhlavý tvor, spíše jako člověk, kterému dali nadpřirozenou masku afrického čaroděje, a ta mu zakrývala tvář, šíji i krk, masku jakoby zploštělou, a proto poněkud monstrózní… Loktem pravé ruky cítil pažbu laseru, ale střílet mu teď vůbec nenapadlo. Riziko bylo příliš veliké – možnost zásahu ze zbraně poměrně slabé na podobnou vzdálenost byla malá. Setaur, znehybnělý, zdál se vzhlížet tou svou hlavou, nad trupem sotva zřetelnou, do zbytků dvou plynných mračen, která stékala po svahu a nemohoucně se rozpouštěla v prázdnu. Trvalo to dost dlouho. Vypadalo to, že neví, co se stalo, že váhá, co dělat. V té jeho nerozhodnosti, v oné nejistotě, jíž Pirx dokonale rozuměl, bylo něco tak neobyčejně blízkého, lidského, že mu to až hrdlo sevřelo. Co bych dělal na jeho místě, co bych si myslil? Že někdo střelil do týchž předmětů jako prve já a že to snad není protivník, nepřítel, ale spíš spojenec? A kdyby to byl někdo takový jako já sám?

Tamten se pohnul. Jeho pohyby byly plynulé a neobyčejně rychlé. Pojednou se vynořil celý, vzpřímený na balvanu, jako by ještě stále hledal tajemnou příčinu dvou výbuchů. Potom se obrátil, seskočil dolů a lehce nachýlen se rozběhl kupředu. Pirxovi chvílemi mizel z očí, ale nikdy ne déle než na několik vteřin, aby se znovu objevil na slunci v kterési z odnoží magmatického labyrintu. Přestože celou dobu běžel po dně údolí, blížil se k Pirxovi, odděloval je sotva prostor svahu; Pirx se rozhodoval, jestli by neměl vystřelit. Ale Setaur se objevoval jenom v úzkých pásech světla a opět mizel ve tmě – a protože stále musel měnit směr, neboť si vybral cestu mezi troskami, nedalo se seshora předpokládat, kde se jeho ramena a bezhlavý trup, udržující rovnováhu stejně jako člověk, vynoří v následujícím okamžiku, aby se kovově zaleskl a znovu zmizel. Vtom ohlušující klikatina proťala mozaiku zřícenin a uprostřed bloků, jimiž Setaur právě běžel, vykřesávala dlouhé chocholy jisker. Kdo to vystřelil? Pirx Mc Corka neviděl, ale ohnivá čára vedla z protější strany – zřejmě tedy kadet, ten utřinos, ten osel! Vztekle ho proklínal, protože ničeho samozřejmě nedosáhl – záda z kovu se na zlomek vteřiny mihla mnohem dál, pak zmizela nadobro. „A k tomu ke všemu ještě na něho střílel zezadu!” pomyslil si Pirx vztekle a vůbec nechápal nesmyslnost této výčitky. Setaur se nepokoušel odpovědět palbou – proč? Snažil se ho najít – marně. Že by ho už zakryl svah? Je to možné… V tom případě se tu lze bezpečně pohybovat… Pirx se odlepil od svého balvanu, z toho místa už nic nevypátrá. Vyběhl poněkud sehnut po okraji, minul kadeta, který ležel jako na střelnici – s roztaženýma nohama, přitisknutýma ke skále, pocítil nejasnou chuť kopnout ho do zadku, směšně trčícího a ještě nafouklého příliš velkým skafandrem. Zmírnil, ale pouze aby zavolal:

„Neopovaž se střílet, slyšíš? Polož ten laser!”

A než ho kadet, obracející se na bok, údivem zhlouplým pohledem začal hledat – protože jeho hlas sice slyšel ze sluchátek, ale bez určení směru a místa, ve kterém byl Pirx – běžel už dál; v obavě, že mrhá časem, spěchal, co jen mohl, až se ocitl naproti široké puklině, která mu neočekávaně odkryla pohled až na dno údolí.

Byl to jakýsi tektonický příkop, tak starý, že jeho břehy se drolily, pozbyly srázů a začaly se podobat horskému žlebu, rozšířenému erozí. Zaváhal. Nespatřil Setaura, ostatně asi by jej odtud ani spatřit nemohl. Pustil se tedy dále žlebem s laserem připraveným k výstřelu, i když cítil, že se dopouští šílenství; nemohl však odolat něčemu, co jej tam hnalo; říkal si, že jej chce jenom uvidět, že se zastaví na prvním místě, ze kterého by si mohl dobře prohlédnout poslední úsek strže a celý labyrint rumoviště pod ní, a dokonce snad ve chvíli, kdy stále skloněn běžel a spousty kamínků mu odletovaly pod botami, tomu i věřil; v těch vteřinách se nepozastavoval nad ničím. Byl na Měsíci, vážil tedy sotva patnáct kilogramů, ale i tak mu stále větší svah podlamoval nohy, pádil osmimetrovými skoky a brzdil, jak jen mohl, překonal už polovinu délky svahu, žleb končil mělkým výběhem – a první stopy lávového proudu, černé na odvrácené a rozpálené na jižní straně, táhly se na slunci asi sto metrů níž. „Dostal jsem se do pěkné bryndy,” pomyslil si; do prostoru, v němž kroužil Setaur, mohl odtud skoro dosáhnout rukou. Bleskurychle se podíval vpravo i vlevo. Byl sám – rozpálený příkrý hřbet zůstal vysoko nad ním u černého nebe, předtím se mohl dívat do průsmyků mezi balvany jako z ptačí perspektivy, ale teď mu síť štěrbin mezi skalami zaclonila kamenné hradby poblíž. „To není dobré,” pomyslil si, „co abych se už vrátil?” Neuměl si to vysvětlit, ale věděl, že to neudělá.

Nemohl však takhle stát. O několik kroků níž ležel osamělý úlomek magmatu – s největší pravděpodobností konec jazyka, který se kdysi jako rozžhavený potok vyléval po obrovských svazích k úpatí Toricelliho kráteru – a posledním výběžkem dosáhl až téhle prohlubeniny. Když nebylo nic jiného, byl takový úkryt ještě nejlepší. Dostihl jej jediným skokem, i když mu to dlouhé měsíční plachtění, pomalý let jako ve snu, kterému ve skutečnosti nikdy nepřivykl, bylo nesmírně protivné. Schoulen za tím ostrým balvanem vyhlédl a spatřil Setaura, který se vynořil za dvěma špičatými jehlany, obešel třetí, přejel po nich kovovou paží a zastavil se. Pirx ho viděl z boku, osvětleného jen zčásti, neboť pouze pravé rameno svítilo, tmavě a sytě, jako dobře namazaná část stroje – ostatní část těla pokrýval stín. Pozvedl už laser k oku, když Setaur jakoby v náhlém vnuknutí zmizel, jako by ho kdosi odfoukl. Je tam dál a ustoupil pouze do stínu? Má tedy střelit do toho stínu? Měl ho už na mušce, ale prst na kohoutek vůbec nepřiložil. Uvolnil ruku, hlaveň klesla. Čekal. Setaur zmizel. Hned pod ním se prostíralo rumoviště s celým ďábelským labyrintem, hodiny se tam mohl schovávat – zeskelnatělá láva popraskala v geometrických a současně zvláštních tvarech.

„Kde je?” pomyslil si. „Kdyby aspoň bylo něco slyšet, ale ta prokletá krajina bez ovzduší, jako v těžkém snu… Kdybych sestoupil níž, mohl bych ho dostat. Ne, to neudělám, nejsem přece blázen… Ale myslit si můžeme všecko – ten převis není hloub než dvanáct metrů, jako dva metry na Zemi; a byl bych v jeho stínu, neviditelný, mohl bych se posunovat podél něho a po celou tu dobu bych měl záda kryta skalou, a Setaur dříve nebo později mi přijde rovnou do rány…” V kamenném labyrintu se nic nedělo. Na Zemi by slunce za tu dobu popošlo o velký kus cesty, ale zde vládl měsíční den, takže se zdálo, jako by stálo na jediném místě, zhasínalo nejbližší hvězdy, zastíralo je černou prázdnotou, vyplněnou pomerančovou, rozvátou mlhou… Až do poloviny těla se vysunul nad kámen. Nic. Už ho to začalo zlobit. „Proč ještě nejedou? To není možné, aby dosud neměli rádiové spojení… Snad ho konečně vyplaší z těch rozvalin.” Pohlédl na hodinky pod tlustým sklem na zápěstí a podivil se – od posledního rozhovoru s Mc Corkem uplynulo sotva třináct minut.

Připravoval se, že opustí své stanoviště, když najednou se staly dvě věci, obě stejně neočekávané. Ve skalní bráně mezi dvěma magmatickými valy, které uzavíraly kotlinu od východu, spatřil plazící se transportéry, jeden za druhým. Byly ještě daleko, snad víc než kilometr, jely na plný plyn a táhly za sebou dlouhé, nerozpadávající se chomáče stočeného kouře. Vtom se na samém okraji útesu objevily dvě jakoby lidské, jenže do kovových rukavic navlečené ruce a ihned za nimi, tak rychle, že ani nestačil ustoupit, se vynořil Setaur. Neoddělovalo je víc než deset metrů. Namísto hlavy spatřil Pirx masivní vypuklinu mezi mohutnými rameny, v níž se nehybně třpytila skla optických otvorů jako dvě černé, široce rozestouplé oči, spolu s prostředním, třetím, strašlivým, v tomto okamžiku uzavřeným záklopkou laserového chrliče. Sám měl sice laser v ruce, ale reakce stroje byly nesrovnatelně rychlejší než jeho, dokonce se vůbec nepokoušel skrýt, prostě ztuhl v plném slunci na pokrčených nohou, tak jak jej, když se zvedal ze země, zastihl náhle Setaur. Dívali se na sebe – socha člověka a socha stroje, oba oblečeni do kovu. Vtom strašlivý záblesk roztrhl před Pirxem všechen prostor a Pirx, sražen úderem žáru, se zřítil dozadu. Když padal, neztratil vědomí, v onom zlomku vteřiny cítil pouze údiv, protože by mohl odpřisáhnout, že ho nesrazil Setaur, vždyť přece do posledního okamžiku viděl jeho temné a slepé laserové oko. Upadl naznak, protože výstřel šel stranou –ale určitě mířili na něho, nestvůrný záblesk se ihned opakoval a odloupl část kamenného jehlanu, který jej předtím chránil; rozstříkl se v kapkách tekutého minerálu, který se v letu měnil v oslepující pavučinu. Ale teď jej zachránilo to, že mířili na výšku postavy, zatímco on ležel. Byl to první stroj, odkud na něho pálili laserem. Převrátil se na bok a vtom spatřil Setaurova záda, stál nehybný, jako odlitý z bronzu. Dvakrát od něj vyšlehlo bílé světlo. I z té vzdálenosti bylo vidět, jak z předního transportéru ulítl celý pás zároveň s koly a hlavním převodem; zdvihlo se tam takové mračno prachu a zářících plynů, že další transportér byl oslepen a nemohl už střílet. Dvouapůlmetrový obr pomalu pohlédl na ležícího člověka, který dosud tiskl svou zbraň, odvrátil se a lehce pokrčil nohy, aby skočil nazpět, odkud přišel. Ale Pirx nepohodlně, ze strany na něho vystřelil – chtěl mu jenom podseknout nohy, jenže když mačkal spoušť, pohnul se mu loket – a plamenný nůž rozpůlil obra odshora až dolů, takže se jako masa planoucího železa zřítil na dno rozvalin.

 

Posádka zničeného transportéru se zachránila celá – dokonce bez popálenin – a Pirx se dozvěděl, ovšem mnohem později, že stříleli na něho, protože Setaura, temného na tmavém pozadí skalního útesu, vůbec nepostřehli. Nezkušený střelec nevěnoval pozornost ani tomu, že silueta, kterou si bere na mušku, má světlou barvu aluminiového skafandru. Pirx byl skoro přesvědčen, že další výstřel by už nepřežil. Zachránil jej Setaur – ale copak si to uvědomil? V myšlenkách se mnohokrát vracel k oněm posledním vteřinám a vždy se ujišťoval v přesvědčení, že Setaur stál na místě, z něhož mohl poznat, kdo je skutečný cíl vzdálené palby. Mělo to snad znamenat, že jej chtěl zachránit? Na to nikdy neuměl odpovědět. Intelektronikové považovali vše za „sběh okolností” – žádný nedokázal vysvětlit to bezdůvodné tvrzení. S ničím podobným se dosud nesetkali, odborná literatura nezaznamenala takové případy. Všichni uznali, že Pirx se choval tak, jak musel, ale jemu to nestačilo. Na dlouhé roky mu zůstal v paměti obraz chvil, v nichž se setkal se smrtí a zůstal bez pohromy – aby nikdy nepoznal celou pravdu – a hořké bylo vědomí, že tak úskočným, téměř ničemným způsobem zabil ranou zezadu svého zachránce.