Stanisław Lem - Fiasko (ukázky) [Literární doupě]

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

1 >

BIRNAMSKÝ LES

„Parádní přistání.“

Muž, který pronesl tato slova, hleděl mimo pilota, stojícího ve skafandru s přilbou pod paží v kulaté dispečerské místnosti s podkovou pultu uprostřed. Přistoupil ke skleněné stěně a pohlédl na vzdálený, přesto však stále velký válcový trup lodě s ožehnutými tryskami, ze kterých ještě nepřestala cákat na beton černá břečka. Druhý dispečer, ramenatý, s baretem na lysé hlavě, převíjel pásku se záznamem a koutkem oka šilhal po návštěvníkovi jako pták s nehybnou mžurkou. Na uších měl sluchátka a před sebou řadu chaoticky mžikajících monitorů.

„Ušlo to,“ ucedil pilot. Opíral se o přečnívající okraj pultu a předstíral, že je to nutné pro odepnutí těžkých rukavic s dvojitým těsněním. Po tom přistání se mu mírně podlamovala kolena.

„Co se stalo?“

Menší chlapík v odrbané kožené bundě a se špičatou neoholenou tváří prohledával kapsy, dokud v jedné nenašel cigarety.

„Vyplivly motory,“ zamumlal pilot, trošku zaskočený flegmatickým uvítáním.

Muž zatáhl z cigarety a zeptal se:

„Nevíte proč?“

„Ne,“ chtěl odpovědět pilot, ale mlčel, protože to zřejmě měl vědět. Páska doběhla a její konec vířil kolem cívky. Vyšší dispečer vstal, odložil sluchátka, teprve teď mu pokynul na pozdrav a chraplavě pronesl:

„London. A to je Gosse. Vítejte na Titanu. Co si dáte, kávu, nebo whisky?“

Mladý pilot zrozpačitěl. Znal jména obou, nikdy je však neviděl a domníval se, že vedoucím musí být ten větší a to že je Gosse, ale bylo tomu naopak. Když si vše srovnal v hlavě, vybral si kávu.

„Co vezete? Karborundové hlavice?“ zeptal se London, když všichni tři usedli ke stolku u stěny. Skleničky s horkou kávou měly hubičky a trochu připomínaly laboratorní kádinky. Gosse polkl žlutou pilulku, zapil ji kávou, vydechl, rozkašlal se a vysmrkal, až se mu rozslzely oči.

„Zářiče jste přivezl taky?“ obrátil se k pilotovi.

Pilota, který čekal o svůj výkon větší zájem, tím opět zaskočil, takže jen přikývl. Selhání tahu při přistávání není zrovna běžné. Místo seznamu zboží měl připravené líčení, jak bleskem odpojil automatiku, ani se nepokoušel profouknout trysky nebo znovu zapnout tah a přistál jen s boostery, což byl kousek, který dosud zkoušel jen na simulátoru, A to už hodně dávno. Opět si všechno musel srovnat v hlavě.

„Přivezl,“ odsekl a pocítil uspokojení z toho, jak lakonicky to zaznělo. Uklouzl jim.

„Ale ne tam, kam patří,“ usmál se Gosse.

Pilot nepoznal, zda žertuje.

„Jak to…? Vždyť jste mě pozvali. Vlastně povolali,“ opravil se.

„Museli jsme.“

„Nerozumím.“

„Měl jste přistát v Grálu.“

„Tak proč jste mě stáhli z trasy?“

Rozrazilo ho horko. Výzva zněla kategoricky. Během brždění sice zachytil rádiové hlášení z Grálu o nějaké nehodě, ale pro silný šum mu rozuměl jen málo. Blížil se totiž k Titanu od Saturnu, aby využil jeho gravitace ke snížení rychlosti a šetřil tak palivo, lízl však lodí o jeho magnetosféru a na všech vlnových délkách to praskalo ostošest. Hned potom zachytil výzvu tohoto kosmodromu. Navigátor musí letový dispečink poslechnout. A tady ho ani nenechali svléknout skafandr a hned ho vyslýchají. Duchem byl pořád ještě v kajutě, kde se mu pásy silně zařezávaly do ramen a hrudi, protože raketa už sice dopadla vysunutými podpěrami na beton, boostery však ještě nedohořely a otřásaly celým trupem.

„Oč běží? Kde jsem měl teda přistát?“

„Váš náklad patří do Grálu,“ vysvětlil menší muž a otřel si zrudlý nos. Měl rýmu. „My jsme vás zachytili při přeletu a pozvali sem, protože potřebujeme vašeho kolegu Killiana.“

„Killiana?“ užasl mladý pilot. „Není na palubě. Kromě mě je tu jen druhý pilot Sinko.“

Oba strnuli.

„Kde je Killian?“

„Teď už určitě v Montrealu. Jeho žena rodí. Ještě před mým startem odletěl nákladním raketoplánem.“

„Z Marsu?“

„Jasně, jak jinak? Oč běží?“

„Chaos vládnoucí ve vesmíru se vyrovná pozemskému,“ poznamenal London. Cpal tabák do dýmky tak vehementně, jako by ji chtěl rozbít. Zuřil. Pilot také.

„To jste se nemohli zeptat?“

„Byli jsme si jisti, že letí s vámi. Bylo to v posledním radiogramu.“

Gosse si opět otřel nos a vzdychl.

„Odstartovat stejně nemůžete,“ řekl. „A Mariin se nemůže dočkat zářičů. Teď svede všechno na mne.“

„Jsou tam,“ ukázal pilot hlavou k mlze za oknem, ve které se rýsovalo štíhlé vřeteno jeho lodě. „Nejmíň šest. Z toho dva gigajoulové. Rozfouknou každou mlhu nebo mrak jako nic.“

„Jenže je nevezmu na záda a neodnesu Mariinovi.“ Gossova nálada se vůčihledě horšila.

Nedbalost a svévole podružného kosmodromu, který ho podle slov jeho náčelníka zachytil po třítýdenním letu bez ověření, zda má na palubě očekávaného pasažéra, se pilota dotkla. Nijak nespěchal s prohlášením, že se o jeho náklad budou muset postarat sami. Dokud loď neopraví, nemůže nic dělat, i kdyby chtěl. Mlčel.

„Zůstanete samozřejmě u nás.“

S těmi slovy dopil London kávu a zvedl se z hliníkové židle. Měl postavu zápasníka těžké váhy. Přistoupil ke skleněné stěně. Krajina na Titanu, neživé šílenství hor v nezemských barvách rudého přisvitu, sráženého hnědými mraky na horské hřebeny, vytvářela jeho postavě dokonalé pozadí. Podlaha věže jemně vibrovala. Pěkně starý krám, pomyslel si pilot. Vstal také, aby si prohlédl svou loď. Z proudu přízemní mlhy trčela jako maják. Když závan větru odvál mlžné chumáče, známky přehřátí už na tryskách neviděl. Buď vinou vzdálenosti a soumraku, nebo prostě vystydly.

„Máte tu gama defektoskopy?“ Loď byla pro něj důležitější než jejich potíže. Zavinili si je sami.

„Máme. Ale v obyčejném skafandru k raketě nikdo nesmí,“ prohlásil Gosse.

„Myslíte, že je něco s reaktorem?“ vyskočil pilot.

„A vy?“

Malý náčelník vstal také a přistoupil k nim. Z podlahových spár podél vypouklých oken vanulo příjemné teplo.

„Při sestupu přesáhla teplota normu, ale geigery mlčely. Byly to asi jen trysky. Patrně povolila vyzdívka spalovací komory. Zdálo se mi, že něco ztrácím.“

„Vyzdívka asi ne, jinde něco prosakovalo,“ řekl Gosse rozhodně. „Keramika se netaví.“

„Ta louže?“ podivil se pilot. Stáli před dvojitými okny. Pod zádí byla opravdu černá louže. Chumáče mlhy hnané větrem občas narážely na lodní trup.

„Co máte v reaktoru? Těžkou vodu, nebo sodík?“ zeptal se London. Převyšoval pilota o hlavu. Zapískalo rádio. Gosse k němu skočil, nasadil si sluchátka s laryngofonem a tiše s někým hovořil.

„To nemůže být z reaktoru,“ řekl bezradně pilot. „Mám těžkou vodu. Čistou jako rosa. Průzračnou. A tohle je černé jako kolomaz.“

„Tak povolilo chlazení trysek,“ usoudil London. „Proto popraskala vyzdívka.“

Mluvil o tom jako o sirkách. Havárie, která uvěznila pilota i s lodí v téhle díře, ho nijak nevzrušovala.

„Nejspíš…,“ přikývl mladík. „Největší tlak v trubkách je při brždění. Když vyzdívka někde povolí, hlavní proud všechno vymete. A to se stalo u zadní trysky.“

London mlčel. Pilot váhavě dodal:

„Asi jsem přistál moc blízko…“

„Nesmysl. Buďte rád, že jste vůbec přistál.“

Pilot čekal na další známky pochvaly, London se však k němu obrátil a pozorně si ho prohlížel od rozcuchaných světlých vlasů až k bílým botám skafandru.

„Zítra pošlu technika s defektoskopem… Přepnul jste reaktor na neutrál?“ zeptal se náhle.

„Ne. Vypnul jsem ho úplně. Jako v doku.“

„To je dobře.“

Pilot už pochopil, že nikdo není zvědavý na podrobnosti boje s raketou přímo nad kosmodromem. Káva, no dobře, ale neměli by mu tito samozvaní hostitelé dát pokoj s koupelnou? Toužil po horké sprše. Gosse pořád brumlal do mikrofonu. Skloněný London stál nad ním. Situace byla nejasná, ale plná napětí. Pilot už vycítil, že ti dva myslí na něco důležitějšího než je jeho dobrodružství a že to souvisí se zprávami z Grálu. Za letu zachytil jen útržky — něco o strojích, které nedošly, a o jejich hledání.

Gosse se otočil i s křeslem, až se kabel napnul a stáhl mu sluchátka z uší na krk. „Kde je ten váš Sinko?“

„Na palubě. Měl zkontrolovat reaktor.“

London stále tázavě hleděl na šéfa, který broukl:

„Nic.“

„A vrtulníky?“

„Vrátily se. Nulová viditelnost.“

„Ptal ses na nosnost?“

„To nezvládnou. Kolik váží gigazářič?“ obrátil se k naslouchajícímu pilotovi.

„Přesně nevím. Necelých sto tun.“

„Co tam dělají?“ naléhal London. „Na co čekají?“

„Na Killiana,“ odvětil Gosse a hlasitě zaklel.

London vyňal ze skříňky ve stěně láhev White Horse a zatřásl s ní, jako by zkoumal, zda je to v této situaci dost dobrý prostředek, a pak ji vrátil zpátky na poličku. Pilot stál a čekal. Už necítil tíhu skafandru.

„Ztratili se dva lidé,“ ozval se Gosse. „Nedošli do Grálu.“

„Ne dva, ale tři,“ opravil ho ponuře London.

„Před měsícem,“ spustil Gosse, „jsme dostali zásilku nových diglatorů. Šest kusů pro Grál. Grál nemohl loď přijmout, protože nestihl vybetonovat kosmodrom. Když přistál první přepravník Achilles, devadesát tisíc tun, úředně zkolaudované pláty ranveje praskly. Naštěstí se loď nepřevrátila. Tahali ji z díry dva dny. Dělali potom nahonem cementové injekce, ohnivzdorné vložky a zahájili provoz. Ale diglatory stály u nás. Páni experti usoudili, že převoz raketou se nevyplatí, ostatně kapitánem Achilla je Ter Leoni. Ani ho nenapadlo šoupnout devadesát tisíc tun o sto osmdesát mil z Grálu sem, copak je to špendlík? Mariin poslal dva nejlepší operátory. Minulý týden odvezli dva stroje do Grálu. Už tam pracují. Předevčírem se oba vrátili vrtulníkem pro další stroje. Ráno vyrazili, v poledne minuli Velký štít a při sestupu jsme ztratili spojení. Spousta času se promarnila tím, že od Štítu přebírá vedení Grál. Mysleli jsme, že se neozývají kvůli tomu, že jsou v našem rádiovém stínu.“ Gosse mluvil klidně a monotónně. London stál zády k oknu. Pilot naslouchal.

„Stejným vrtulníkem přiletěl s operátory Pirx. Posadil svého Cuiviera v Grálu a chtěl mě vidět. Známe se už dlouho. Helikoptéra ho měla večer odvézt, ale nepřiletěla, protože Mariin vyslal všechno na průzkum. Pirx nechtěl čekat. Nebo nemohl. Měl zítra startovat a chtěl být osobně při nakládání lodě. No a k návratu do Grálu na mně vymámil jeden diglator. Musel mi slíbit, že půjde jižní trasou. Je delší, ale vede mimo kotlinu. Slib porušil. ORSAN ho ukázal, jak sestupuje do kotliny.“

„Co je to ORSAN?“ zeptal se pobledlý pilot. Na čele mu vyvstal pot, ale čekal na vysvětlení.

„Hlídkový orbitální satelit. Přelétá nad námi každou osmou hodinu a přitom vysílá obraz. Pirx sestoupil dolů a zmizel.“

„Pirx?“ zeptal se pilot se změněným výrazem ve tváři. „Komandér Pirx?“

„Ano. Znáte ho?“

„Jestli ho znám!“ vybuchl pilot. „Sloužil jsem pod ním jako stážista. Podpisoval můj diplom… Pirx? Ten se vždycky dostal z nejhorších…“ Umlkl. Přímo to v něm vřelo… Uchopil přilbu do obou rukou, jako by ji chtěl hodit po Gossovi.

„Jak jste ho mohl nechat řídit diglator? Jak jste mohl? Vždyť je to kapitán, a ne šofér…“

„Tyhle stroje řídil už tenkrát, když jste ještě chodil v krátkých kalhotkách,“ namítl Gosse. Bylo zřejmé, že se brání obvinění. London přešel s kamennou tváří k monitorům, mezi kterými seděl Gosse se sluchátky na krku a přímo před nosem mu vyklepal popel z dýmky do prázdné hliníkové nádoby na odpadky. Pak si dýmku prohlédl, jako by ji neznal, potom ji uchopil oběma rukama a dýmka praskla. London oba kusy odhodil, vrátil se k oknu a znehybněl s dlaněmi sevřenými za zády.

„Nemohl jsem mu odmítnout.“

Gosse se toporně obrátil k Londonovi, který zdánlivě neposlouchal a zíral oknem na vířící klubka červené mlhy, ze které se jen občas vynořila špička rakety.

„Gosse,“ ozval se najednou pilot, „dáte mi stroj.“

„Nedám.“

„Mám průkaz operátora tisícových.“

Gossemu se na okamžik zablesklo v očích, ale opakoval:

„Nedám. Nikdy jste neoperoval na Titanu.“

Pilot začal mlčky svlékat skafandr. Odšrouboval široký kovový límec, rozepnul ramenní spony a zip pod nimi, sáhl hluboko do záňadří a vytáhl náprsní tašku zvalchovanou dlouhým nošením pod těžkým skafandrem. Ramenní pláty se rozevřely jako rozpárané. Přistoupil ke Gossemu a postupně před něj kladl doklady.

„To je z Merkuru. Řídil jsem tam biganta. Japonský model. Osm set tun. A toto je průkaz operátora do tisíce tun. Vrtal jsem v Antarktidě ledovec švédským ledochodem. Krioperátorem. Tu je fotokopie druhé ceny ze soutěže v Grónsku a tady z Venuše.“

Vynášel fotografie jako trumfy.

„Byl jsem tam s Holleyovou výpravou. Toto je můj termochod a tenhle střídačův. Prototypové modely, docela dobré. Akorát tekla klimatizace.“

Gosse na něj pohlédl,

„Vy nejste pilot?“

„Změnil jsem kvalifikaci. Právě u komandéra Pirxe. Nejdřív jsem sloužil na jeho Cuivierovi. Poprvé jsem velel na vlečné lodi…“

„Kolik je vám?“

„Dvacet devět.“

„Jak jste to všechno stačil?“

„Když člověk chce, jde to. Ostatně operátor planetárních strojů zvládne každý nový typ za hodinu. Je to stejné jako přesednout z motokola na motocykl.“ Zmlkl. Měl ještě další snímky, ale nevytáhl je. Sebral rozhozené fotky, naskládal je do odrbaného koženého pouzdra a zastrčil do náprsní kapsy. Stál vedle Gosse zrudlý, v široce rozhaleném skafandru. Na monitorech stále přebíhaly nic neříkající pruhy. London seděl na trubkovém zábradlí pod oknem a mlčky je pozoroval.

„Řekněme, že bych vám dal diglator. Dejme tomu. Co uděláte?“

Pilot se usmál. Na čele se mu leskly kapky potu. Světlé vlasy poznamenala tmavá vycpávka přilby.

„Vezmu zářič a půjdu. Gigajoulový, ze skladu. Helikoptéry z Grálu ho neunesou, ale pro diglator sto tun nic neznamená. Půjdu a trošku se porozhlédnu… Průzkum ze vzduchu si může Mariin odpustit. Vím, co je tam železné rudy. A mlhy. Z helikoptéry nic neuvidí.“

„A půjdete i se strojem hned ke dnu.“

Pilot se usmál ještě víc, až se mu zaleskly bílé zuby. Gosse zjistil, že ten chlapec — vždyť je to opravdu ještě chlapec, to mu jen skafandr přidává léta — má stejné oči jako Pirx. Možná trošku světlejší, ale se stejnými vráskami v koutcích víček. Mhouřil oči, a tak měl stejný pohled jako velký kocour na slunci: současně nevinný i ostrý.

„On chce jít do kotliny a ‚trošku se porozhlédnout‘,“ oznámil Londonovi. Nebyla to ani otázka, ani výsměch opovážlivosti dobrovolníka. London ani nemrkl. Gosse vstal, sňal sluchátka, přistoupil ke kartografu a jako roletu stáhl velkou mapu severní polokoule Titanu. Ukázal na dvě dlouhé čáry, probíhající na žlutofialovém pozadí plném vrstevnic.

„My jsme tady. Vzdušnou čarou je do Grálu sto deset mil. Stará trasa, černá, měří sto čtyřicet šest. Ztratili jsme, na ní čtyři lidi v době, kdy Grál betonoval a jediné letiště bylo u nás. Tehdy se používala dieselová kráčedla poháněná hypergolem. Na zdejší poměry bylo počasí skvělé. Dvě kolony strojů došly do Grálu bez potíží. Potom během jediného dne zmizely čtyři robochody. Ve Velké kotlině. V tom zakroužkovaném místě. Beze stopy.“

„Vím,“ poznamenal pilot. „Probírali jsme to ve škole. Znám jejich jména.“

Gosse se dotkl prstem místa, kde z černé trasy vycházela k jihu červená objížďka.

„Cesta se prodloužila, ale nikdo nevěděl, kam až sahá zrádný terén. Vypravili se tam geologové. Mohli jít i dentisté, ti se taky vyznají v děrách. Na žádné planetě se nevyskytují putující gejzíry. Tady jsou. To modré na severu je Mare Hynicum. My a Grál jsme uprostřed pevniny. Ve skutečnosti však o žádnou pevninu nejde. Je to houba. Mare Hynicum nenateklo do kotliny, protože celý břeh je vrchovina. Geologové prohlásili, že tento údajný kontinent se podobá baltské skandinávské kře.“

„Spletli se,“ vmísil se pilot, kterému to připomínalo přednášku. Přilbu odložil do kouta a rozvalil se na židli s rukama založenýma jako vzorný žák. Nepoznal, jestli ho chce Gosse odradit, nebo seznámit s trasou, ale situace se mu zamlouvala.

„Jistěže. Pod skalami jsou zmrzlé hydrokarbony. Odkryli ten prevít při hlubokých vrtech. Věčný led, jenže falešný, z uhlovodíkových polymerů. Netaje ani při nule Celsia a my jsme tu nikdy nezaznamenali teplotu vyšší než devadesát stupňů pod nulou. Kotlina je plná starých kalder a vyhaslých gejzírů. Experti to pokládali za pozůstatek vulkanické aktivity. Když gejzíry ožily, přiletěli erudovanější hosté. Hluboko pod skalami odhalila seismoakustika neuvěřitelně rozvětvenou síť jeskyní. Proběhla speleologická expertíza; lidé hynuli, pojišťovny platily, nakonec tedy otevřelo dlaň i konsorcium. Potom přišli astronomové: když se Saturnovy měsíce ocitnou mezi Titanem a Sluncem a gravitační vliv je nejvyšší, pevninská kra se prohne a z ohnisk pod pláštěm vytlačí magma. Titan má totiž ještě pořád žhavé jádro, Magma stačí ztuhnout dřív, než pronikne sopouchy z hlubin, ale tím tuhnutím ohřívá celou Orlandii. Mare Hynicum se chová jako voda a podloží Orlandie jako houba. Uvolněním ucpaných podzemních komínů vzniknou gejzíry. Tlak stoupá na tisíc atmosfér. Nikdo neví, kdy to svinstvo vyletí. Ale vy tam stejně chcete jít „Ovšem,“ odvětil stejně vybraně pilot. Chtěl si přehodit nohu přes nohu, ale ve skafandru to nešlo. Vzpomněl si, jak se jeho kolega při takovém pokusu skácel i se stolkem.

„Jde o Birnamský les?“ dodal. „Mám utéct hned, nebo si promluvíme vážné, náčelníku?“

Gosse to přeslechl a pokračoval:

„Nová cesta stála majlant. Bylo třeba prohlodat kumulativními náložemi tento lávový val, tedy hlavní kráter Gorgony. Před Gorgonou se musí schovat i Mons Olympus na Marsu. Dynamit nestačil. Byl tu nějaký Harenstine — neslyšel jste o něm? — který navrhoval, abychom místo prorážení valu v něm vytesali schody. Prý to bude levnější. V konvenci OSN by měl být článek zakazující idiotům přístup k astronautice. Tyfónův val tedy prorazily speciální termojaderné bomby. Gorgona, Tyfón, ještě štěstí, že Řekové měli tolik bohů a můžeme si je z mytologie půjčovat. Novou trasu otevřeli před rokem. Protíná jen jedno údolí, vybíhající z kotliny nejdál k jihu. Experti zaručili, že bude bezpečná. Bohužel tunely podzemních jeskyní se táhnou pod celou Orlandii. Tři čtvrtiny Afriky! Když Titan chladl, kroužil po eliptické oběžné dráze se značnou výstředností. Přibližoval se k Rocheově mezi, kam spadla už spousta menších měsíců a Saturn je semlel na své prstence. Titan tedy chladl za varu a v pericentru na něm vznikaly velké bubliny, které v apocentru mrzly. Potom přišly sedimentace a glaciály, které pokryly a zamáčkly dolů tuto bublinatou, houbovitou amorfní skálu. Není pravda, že Mare Hynicum tam proniká jen při příslušné poloze všech Saturnových měsíců. Tyto průniky a výtrysky gejzírů se nedají předvídat. V podstatě to vědí všichni, co tu pracují: operátoři, piloti i vy. Třebaže ta trasa stála miliardy, těžkým strojům by na ni měl být vstup zakázán. Podle starého pojetí se všichni nalézáme v nebi. Nenapovídá to sám název dolu — Grál? Jenže se ukázalo, že nebe je strašně drahé. Bylo to třeba udělat jinak. Začalo se počítat. Náhrady za mrtvé jsou vysoké, ale pořád ještě nižší než investice, které by snížily nebezpečí. Už končím. Je možné, že se z toho maléru vyškrábou, i kdyby se potopili. Začíná odliv a pancíř diglatoru vydrží sto atmosfér. Kyslík mají na tři sta hodin. Mariin vyslal pracovní vznášedla a nechal opravit dvě supertěžká. Bez ohledu na to, co dokážete, to nemá cenu. Nemá cenu riskovat krk. Diglator patří k nejtěžším…“

„Řekl jste, že už končíte,“ přerušil ho pilot. „Mám jen jeden dotaz. Co Killian?“

Gosse otevřel ústa, rozkašlal se a usedl.

„Kvůli tomu jsem ho měl přece přivézt,“ dodal pilot. „Nebo ne?“ A Gosse zatáhl za spodní okraj mapy, která se sama svinula, vytáhl cigaretu a nad plamínkem zapalovače pronesl:

„Byla to jeho práce. Znal terén. Kromě toho měl smlouvu. Nemohu zakazovat operátorům, aby uzavírali dohody s Grálem. Můžu podat demisi a určitě to udělám. A můžu vyhodit každého hrdinu.“

„Dáte mi stroj,“ opakoval klidně pilot. „Můžu se domluvit s Grálem. Mariin nadskočí, vydá příkaz a hotovo. Po služební linii. Mariinovi bude docela fuk, jestli půjdu já, nebo Killian. Instrukce znám nazpaměť. Škoda času, pane Gosse. Dejte mi něco k jídlu, pak se opláchnu a probereme podrobnosti.“

Gosse pohlédl bezradně na Londona. Pokud očekával podporu, byl zklamán.

„On půjde,“ ozval se jeho zástupce. „Slyšel jsem o něm od speleologa, který byl v létě v Grálu. Je stejný jako Pirx. Tichá voda. Škoda slov. Vykoupej se, kolego. Sprchy jsou dole. A vrať se brzy, aby nevystydla polévka.“

Pilot se na Londona vděčně usmál a odešel. Cestou zvedl svou bílou přilbu tak energicky, že ho kabely šlehly přes boky. Jakmile za sebou zavřel dveře, začal London rachotit nádobím.

„K čemu to bude?“ adresoval Gosse jeho zádům naštvaný dotaz. „Ty seš teda dobrej.“

„A ty vypečený přítel. Proč jsi dal Pirxovi stroj?“

„Musel jsem. Dal slib.“

London se k němu otočil s hrnkem v ruce.

„Vzpamatuj se, člověče. Dal slib! Takový když ti slíbí, že pro tebe skočí do vody, tak to splní. A když slíbí, že se bude jen dívat, jak se topíš, skočí stejně. Nemám pravdu?“

„Pravda a správnost nejsou totéž,“ bránil se nepřesvědčivě Gosse. „Jak jim může pomoct?“

„Může najít stopy. Bude mít zářič.“

„Nech toho! Radši si poslechneme Grál. Třeba je něco nového.“

Do soumraku bylo ještě daleko, i když se už setmělo od mraků, klesajících kolem osvětleného hřibu věže. London se ochomýtal kolem stolu a Gosse, kouřící jednu cigaretu za druhou, se sluchátky na uších naslouchal planému tlachání Grálu s transportéry, vyslanými po návratu vrtulníků. Přemítal přitom o pilotovi. Nezměnil kurs k nim příliš rychle, bez sebemenšího dotazu? Devětadvacetiletý kapitán lodě s patentem dálkové kosmické plavby musí být tvrdý chlapík i nadšenec. Jinak by nepostupoval tak rychle. Nebezpečí jen dráždí jeho smělé mládí. Pokud je zavinil on sám, jde o nedopatření. Kdyby se zeptal na Killiana, vnutil by loď Grálu. Náčelník Gosse si po dvaceti hodinách beze spánku ani neuvědomoval, že v duchu už návštěvníka pochoval. Jak se vlastně jmenuje? Věděl to, ale zapomněl, což uznal za projev blížícího se stáří. Dotkl se tlačítka levého monitoru. Vyskočily zelené řady písmen:

KORÁB: HELIOS NÁKLADNÍ LOĎ II. TŘÍDY

MATEŘSKÝ PŘÍSTAV: SYRTIS MAIOR

VELÍCÍ PILOT: ANGUS PARVIS

DRUHÝ PILOT: ROMAN SÍŇKO

NÁKLAD: UVÉST SEZNAM ZBOŽÍ ???

Vypnul obrazovku. Vstoupili dva muži ve svetrech a šponovkách. Kudrnatý hubený Sinko pozdravil, zřejmě však myslel hlavně na reaktor, ze kterého přece jen teklo. Usedli k polévce z konzervy. Gosseho napadlo, že ten řízek, kterému svěří stroj, má nepřesné jméno. Místo Parvis by se měl jmenovat PARSIFAL, to by se ke Grálu hodilo víc. Nebylo mu však do žertů, zálibu v anagramech si tedy nechal pro sebe. Po krátké diskusi, zda jedli oběd, nebo večeři, neřešitelné kvůli rozdílu tří časů: palubního, pozemského a Titanu, odjel Sinko dolů, aby se domluvil s technikem na defektoskopii, chystanou na konec týdne, až reaktor vychladne a bude možné provizorně zcelit prasklý obal. Pilot s Gossem a Londonem vyvolali ve volné části sálů diorámu Titanu.

Trojrozměrný barevný holografický obraz s vyznačenými trasami sahal od severního pólu k obratníku. Dal se zmenšovat i zvětšovat a Parvis se tu seznámil s celým prostorem, který je dělil od Grálu.

Bydlel v malém, ale přívětivém pokoji s patrovým lůžkem, psacím stolkem se šikmou deskou, křeslem, skříní a tak těsnou sprchou, že při mydlení neustále narážel lokty na stěny. Ulehl na přikrývku a začal studovat tlustou příručku titanografie, kterou dostal od Londona.

Nejdřív si vyhledal v rejstříku heslo BIRNAMSKÝ LES, nebylo však ani pod „L“, ani pod „B“. Věda nevzala tento název na vědomí. Listoval dál, až narazil na gejzíry. Podle autora to s nimi bylo jinak, než říkal Gosse. Titan, chladnoucí rychleji než Země a ostatní vnitřní planety, uzavřel ve svém nitru obrovská množství stlačených plynů, které ve zlomech jeho kůry tlačí na sedimenty starých sopek a podzemní sítě jejich magmatických žil, rozprostírajících se do vzdálenosti stovek kilometrů, a při určitém rozložení synklinál a antiklinál mohou prorážet do atmosféry fontánami vysoce těkavých rozpínavých látek. Chemicky složitá směs obsahuje oxid uhličitý, který okamžitě mrzne a unášen vichřicemi zasypává roviny i horské svahy silnou vrstvou sněhu. Suchý výklad Anguse rychle otrávil. Zhasl světlo a přikryl se, poněkud překvapen skutečností, že se pokrývka ani polštář nevznášejí, protože za necelý minulý měsíc už si zvykl na beztížný stav, a okamžitě usnul. Nějaký vnitřní popud ho přenesl z nevědomí do skutečnosti tak prudce, že otevřel oči a rázem usedl, připraven vyskočit z postele. Tápavě se rozhlížel kolem sebe a masíroval si tvář. Tento pohyb mu připomenul jeho sen. Box. Bojoval s profesionálem, tušil porážku a po knokautu padl jako špalek. Otevřel doširoka oči, místnost se s ním zatočila jako řídicí kabina při prudkém obratu a tím se probral nadobro. Naráz se mu připomenuly včerejší přistání, havárie, spor s Gossem a porada u diorámy. Pokoj byl nevelký, asi jako kajuta na klipru, což mu připomnělo poslední Gossova slova před rozloučením: že byl v mládí námořníkem na velrybářské lodi. Při holení promýšlel své rozhodnutí. Kdyby nepadlo Pirxovo jméno, asi by se dvakrát rozmyslel, než by se tak dral o tu cestu. Při skotské sprše zkusil zpívat, znělo to však nepřesvědčivě. Cítil se nesvůj. Tušil, že jeho záměr je něco horšího než riziko, totiž hloupost. Oslepen proudem vody bušícím do jeho zdvižené tváře na okamžik zauvažoval, že to vzdá. Věděl však, že je to vyloučené. Přece neuteče jako nějaký kluk. Důkladně se otřel, oblékl, ustlal a vydal se hledat Gosseho. Začínal mít naspěch. Ještě se musí seznámit s neznámým modelem, trochu si zatrénovat, oživit příslušné reflexy.

Gosse nebyl k nalezení. Po obou stranách dispečerské věže vedly tunelové průchody k dalším stavbám. Poloha kosmodromu byla výsledkem nedopatření nebo přesněji obyčejného omylu. Podle průzkumu automatů měly být pod dnem tohoto bývalého vulkanického údolí, vlastně starého kráteru, vyzvednutého seismickými křečemi Titanu, rudné žíly. Soustředili se sem tedy lidé i stroje a začala montáž sudovitých obydlí pro horníky. Náhle došla zpráva, že o několik set mil dál se rozkládají úžasně bohaté a snadno přístupné zdroje uranu. Ve vedení projektu došlo k rozkolu. Jedni chtěli kosmodrom zlikvidovat a na severovýchodě začít všechno znovu, druzí trvali na tom, že je třeba zůstat zde. Jistě, za kotlinou jsou žíly povrchové, ale mělké, tedy málo vydatné. Přívržence likvidace místa prvního výsadku nazval jednou někdo hledači svatého Grálu, což se ujalo a název Grál utkvěl na terénu skrývkových prací. Kosmodrom nebyl ani opuštěn, ani dostavěn. Došlo k trapnému kompromisu, vynucenému nedostatkem sil, přesněji řečeno prostředků. Třebaže ekonomové x-krát spočítali, že je výhodnější uzavřít kosmodrom ve starém kráteru a soustředit se na práci v jediném místě, Grálu, převážila logika aktuálních potřeb. Grál totiž dlouho nemohl přijímat velké lodě a navíc Roembdenův kráter (podle jména geologa, který jej objevil) neměl vlastní opravárenský dok, vykládkové jeřáby, nejmodernější vybavení, a neustával věčný spor o to, kdo mu slouží a kdo z toho co má. Část vedení údajně dál věřila v uran ležící pod kráterem, dělaly se tedy nějaké pokusné vrty, avšak s velkými problémy, protože po každém posílení lidmi a energií intervenoval Grál na ředitelství, zabral je pro sebe, a tak domy opět osiřely a v nitru soumračných stěn Roembdenu stály stroje. Podobně jako ostatní operátoři se Parvis do těchto sporů a konfliktů nemíchal, třebaže se v nich musel orientovat. Nejisté postavení každého pracovníka dopravy si to totiž vynucovalo. Grál chtěl kosmodrom zlikvidovat a na podporu tohoto záměru uváděl své úspěchy, hlavně po výstavbě vlastního kosmodromu, a Roembden tyto jeho snahy mařil. Ostatně ať už mařil, nebo ne, prokázal svou prospěšnost, když se dokonalý beton Grálu začal propadat. Osobně se Parvis domníval, že kořeny této chronické roztržky mají psychologickou, nikoli finanční povahu, protože vznikaly dva místní a již touto skutečností znesvářené patriotismy, totiž Roembdenu a Grálu, a to ostatní bylo už jen hledáním argumentů na podporu každé strany. To ovšem nebylo vhodné říkat nikomu z lidí pracujících na Titanu.

Vnitřní prostory, rozkládají se pod dispečerskou věží, připomínaly opuštěné podzemní město a bylo až líto té spousty materiálu, která se tu neužitečně válela. Jednou už v Roembdenu přistál jako pomocník navigátora, ale tehdy tak pospíchali, že ani nevystoupil z rakety a po celou dobu zastávky dohlížel na vykládku. Teď zíral na nevybalené bedny znechucen o to víc, že poznával i ty, které tehdy přivezli. Prázdnota ho dráždila, houkl tedy jako na lesy, uzavřenými chodbami skladu však zaduněla jen mrtvá ozvěna.

Vyjel výtahem nahoru. Londona nalezl v místnosti letové kontroly, ale ani on nevěděl, kam zmizel Gosse. Z Grálu nedošly žádné nové zprávy. Monitory mrkaly. Ve vzduchu se vznášela vůně opékaného bůčku, na kterém si London smažil vajíčka. Skořápky házel do výlevky.

„Vy tu máte vejce?“ podivil se pilot.

„To víš.“

London mu už tykal.

„Jeden elektronik měl žaludeční vřed, přivezl posadu slepic a začal dodržovat dietu. Nejdřív jsme protestovali, že tu bude smrad a čím je máme krmit, ale nechal tu párek s kohoutem a teď si to pochvalujeme. Čerstvá vejce jsou v těchto končinách vzácná. Sedni si. Gosse se najde sám.“

Angus pocítil hlad. Cpal si do úst neesteticky velké kusy míchanice a v duchu se omlouval: k tomu, co ho čeká, potřebuje kalorie. Zazvonil telefon. Gosse ho zval k sobě. Poděkoval tedy Londonovi za chutnou svačinu, zapil ji douškem kávy a sjel o patro níž. Náčelníka zastihl na chodbě, už v kombinéze. Odbily hodiny. Angus zaběhl do svého pokoje pro skafandr. Obratně si jej oblékl, zapojil přívod kyslíku, neuvolnil však ventil a nenasadil si přilbu, protože nevěděl, kdy opustí hermetické místnosti. Do podzemí sjeli druhým, nákladním výtahem. Také zde byl sklad, plný beden připomínajících zásobníky na dělové náboje, protože z nich čouhaly pětice kyslíkových bomb jako velkorážní granáty, klad byl rozlehlý a tak nacpaný, že se prodírali mezi stěnami z beden, počmáranými různojazyčnými nápisy. Zboží od výrobců ze všech kontinentů. Pilot čekal hodnou chvíli na Gosseho, který se šel převléknout, a ani ho hned nepoznal v těžkém pracovním skafandru montéra, umatlaném od vazelíny, s noktovizorem na čelním skle. Přechodovou komorou vyšli ven. Spodní část stavby visela nad nimi, protože celek připomínal obrovský hřib se skleněným kloboukem. Nahoře obcházel London a jeho stín občas zaclonil nazelenalou záři monitorů. Obešli kulatou základnu věže, připomínající mořský maják vystavený přívalům vln, a Gosse otevřel garážová vrata z vlnitého plechu. Zazářila světla. V jinak prázdném vnitřku stál před jeřábem odsunutým ke zdi transportér, podobný starým měsíčním vozidlům Američanů. Otevřený podvozek, sedadla s opěrkami pro nohy, nic než rám na kolech, volant a vzadu uložené baterie. Gosse vyjel na nerovné kamení, pokrývající okolí věže, a zastavil, aby pilot mohl nastoupit. Vyrazili červenou mlhou k nevýrazné nízké stavbě s plochou střechou. V dálce za hřebenem hor probleskovaly světelné sloupy připomínající protiletadlové světlomety. Nešlo však o nic takového. Slunce poskytuje Titanu zvláště v zamračených dnech málo světla, kvůli těžbě uranových rud byla tedy na stacionární oběžné dráhy nad Grálem vynesena obrovská zrcadla na lehké konstrukci, kterým se říkalo solektory, aby soustřeďovala sluneční paprsky do dolů. Výsledek byl problematický. Saturn se svými měsíci tvoří velice zapeklitý prostor pro výpočet působení mnoha těles. Přes úsilí astroinženýrů se tedy svítící sloupy odchylovaly a často zasáhly až do Roembdenova kráteru. Jeho robinzonům poskytovaly tyto sluneční návštěvy nejen ironickou satisfakci, protože zejména v noci kotel kráteru, vyrvaný z temnoty, předváděl své hrůzné, fascinující kouzlo. Gosse, vyhýbající se transportérem překážkám, válcovým hroudám připomínajícím neforemné sudy, což byla ucpaná ústí malých sopek, zahlédl také tento svit, chladný jako polární záře, a zamumlal:

„Jdou k nám. Dobře. Za chvíli se tu můžeme rozhlížet jako v divadle.“

A s neskrývanou ironií dodal:

„Ten Mariin je príma.“

Angus pochopil úsměšek, protože osvětlení Roembdenu znamenalo egyptskou tmu v Grálu, tedy Mariin nebo jeho zástupce už určitě vyháněli obsluhu solektorů z postelí, aby zapnutím motorů zamířila vesmírná zrcadla na patřičná místa. Oba světelné sloupy se však blížily pořád víc a jeden se už otřel o ledem pokrytý vršek východního okraje kráteru. Jedním z potěšení obyvatel Roembdenu byla neobvykle průzračná atmosféra Titanu. Umožňovala jim po celé týdny obdivovat žlutý kotouč Saturnu i s jeho prstenci na hvězdném pozadí. I když je Saturn pětkrát vzdálenější než Měsíc od Země, jeho majestátní vzhled nováčky vždycky zaskočil. I bez dalekohledu byly patrné mnohabarevné pruhy na jeho povrchu a černé skvrny stínů vrhaných jeho blízkými měsíci při zatměních. Toto divadlo umožňoval severní vichr, dující skalním hrdlem tak prudce, že vyvolával fénový efekt. V Roembdenu bylo také z celého Titanu nejtepleji. Obsluha solektorů je buď ještě neuměla ovládat, nebo se k tomu kvůli poplachu nedostala, takže se po dnu kráteru přesouval světelný pruh. Rozjasnilo se jako ve dne. Transportér by mohl jet bez světel. Pilot pozoroval šedavý beton kolem jeho Hélia. Ve směru jejich cesty se za betonovou plochou tyčily jako zkamenělé kmeny fantastických stromů sopečné zátky, které ztuhly před milióny let v trhlinách dávných vulkánů. V perspektivní zkratce připomínaly zřícené sloupořadí chrámu a jejich běžící stíny odměřovaly cizí, pádící čas jako řada gnómónů. Transportér minul tuto neuspořádanou palisádu. Jel nejistě, elektrické motory mírně kvílely, plochá stavba se ještě skrývala v soumraku, bylo však už patrné, že se za ní zvedají dvě tmavé siluety podobné věžím gotických chrámů. Jejich skutečnou velikost ocenil až poté, co vystoupil a spolu s Gossem došel až k nim.

Ještě nikdy takové kolosy neviděl. Ještě nikdy neřídil diglator, k tomu se však nepřiznal. Obléknout takový stroj do chlupaté kůže, změnil by se v King Konga. Neměl lidské proporce, spíš opičí. Dlouhé nohy připomínající podpěry mostu přecházely dole do chodidel mohutných jako tanky a nyní nehybně zarytých do sesutého kamení. Věže končetin ústily do oblé pánve se zasazeným kovovým trupem podobajícím se lodi se širokým dnem. Dlaně horních končetin zahlédl až tehdy, když zaklonil hlavu nahoru. Bezvládně visely podél těla jako opuštěné jeřáby s ocelovými rameny. Oba kolosy byly bez hlavy a to, co zdálky pokládal za věže, se na pozadí oblohy změnilo v antény vyčnívající jim z ramen.

Za prvním diglatorern stál jeho dvojník, tak blízko, že se téměř dotýkal jeho pancíře kloubem ruky ohnuté v lokti, jako by ho chtěl šťouchnout do boku a ztuhl při tom. Protože stál o kousek dál, zahlédl v jeho prsou lesklé okno operátorovy kabiny.

„Tady je Kastor a tam Pollux,“ představil je Gosse a přejel po obrech příručním reflektorem. V jeho záři vystupovaly ze stínu pancíře lýtek, ochranné puklice kolen a trupů, tmavé a lesklé jako tělo velryby.

„Ten hlupák Haartz je ani nedokázal odvést do hangáru,“ pokračoval Gosse. Hledal na prsou regulátor klimatizace, protože mu dech trošku zamlžil průzor.

„Jen taktak zabrzdil před tou škarpou…“

Pilot chápal, proč onen Haartz nacpal oba kolosy do skalní průrvy a proč je tam raději nechal. Kvůli setrvačné mase. Podobně jako námořní loď ovládá operátor kráčející stroj tím pomaleji, čím je hmotnější. Už měl na jazyku dotaz, kolik diglator váží, nechtěl se však blamovat, půjčil si tedy od Gosse svítilnu a vydal se podél obrova chodidla. Posvítil na ocel a přesně podle svého očekávání nalezl ve výši očí přinýtovanou identifikační tabulku. Maximální výkon 14 000 kW, přípustné přetížení 19 000 kW, klidová hmotnost l 680 tun, reaktor Tokamak s Foucaultovým výměníkem, hydraulický pohon hlavní převodovky i diferenciálů Rolls-Royce, šasi Made in Sweden. Posvítil nahoru podél mřížoví nohy, nedokázal však naráz osvětlit celý trup. Paprsek světla jen stěží vyznačil obrysy černých bezhlavých ramen. Otočil se ke Gossemu, ale ten zmizel. Nepochybně šel zapnout ohřev ranveje, protože vzápětí se začala přízemní řídká mlha rozptylovat. Bludný sloup slunečního solektoru se sunul dolinou jako opilý. Tu vyloupl ze tmy krychli skladu, tu zase hřib dispečerské věže se zeleným pruhem vnitřního osvětlení nebo zableskl na zaledněných skalách rychle hasnoucími odlesky v marném úsilí oživit pohybem mrtvou krajinu. Najednou změnil směr a letěl po rozlehlé betonové ploše, přeskočil hřib věže, palisádu lávových sloupů i přízemní sklad, až zasáhl pilota, který si zaclonil oči rukavicí a prudce zaklonil hlavu, aby využil této příležitosti k přehlédnutí celého stroje. S černým antikorozním nátěrem se nad ním leskl jako dvounohý lodní obrněnec s vysoko vztyčenou přídí, jako by pózoval fotografovi v magnezitovém světle. Kalené prsní pláty, kulaté obložení beder, sloupovité končetiny s pohonnými hřídeli, ochrany kolenních kloubů, mřížoví lýtek, to vše se panensky lesklo na znamení, že stroj ještě nikdy nepracoval. Angus pocítil radost i trému. Sevřeným hrdlem polkl slinu a v ubíhajícím světle obešel obra zezadu. Když se přiblížil k patě, její podoba s lidskou nohou se nejdřív změnila v její železnou karikaturu, a když stanul u podrážky zaryté do prachu, zmizela docela. Stál tu jako u podstavce přístavního jeřábu, který nikdo nedokáže vyrvat ze země. Opancéřovaný podpatek by mohl nést hydraulický lis. Kotník stahovaly svorníky velké jako lodní šrouby a kolenní kloub uprostřed nohy ve výši nejméně druhého patra se podobal mlýnu. Obrovy dlaně, větší než čelisti bagru, visely nehybně podél postavy stojící v pozoru. Gosse sice někam zmizel, pilot však neměl v úmyslu otálet. Zahlédl schůdky vyčnívající z paty s úchytkami pro ruce, začal tedy lézt nahoru. U kotníků byla malá plošinka, od které vedl nahoru uvnitř mřížoví lýtka kolmý žebřík. Stoupat po jeho příčkách nebylo ani tak obtížné jako nezvyklé. Vedl ke vstupnímu průlezu, umístěnému nepříliš vhodně nad pravým stehnem proto, že jeho původní, konstrukčně nejvhodnější poloha byla nekonečným zdrojem žertů, ostatně nepříliš vtipných. Projektanti prvních kráčedel na tyto žerty kašlali, avšak brzy je museli vzít v úvahu, protože se ukázalo, že nikdo nechce být operátorem kvůli posměškům o tom, kudy se dostávají do břicha svých Atlasů.

Otevřením sklopných dveří se rozsvítily girlandy zářivek. Po točitých schodech dospěl do kabiny. Podobala se velkému skleněnému sudu nebo lépe trubici, procházející celou hrudí obra, ne uprostřed, ale vlevo, jako by tvůrci chtěli umístit člověka tam, kde má živý velikán srdce. Přelétl zrakem osvětlený vnitřek a s nemalou úlevou konstatoval známé rozložení řídicího systému. Začal se cítit jako doma. Sňal přilbu, rozevřel skafandr a zapnul klimatizaci, protože pod skafandrem měl jen tričko a elastické kalhoty. K řízení se musel svléknout do naha. Kabinu zaplnily závany teplého vzduchu. Stál u vypouklého čelního okna a hleděl do dáli. Rodil se den, ponurý jako obvykle, protože na Titanu stále vládne přísvit jako před bouří. V tomto osvětlení viděl vzdálené kupy skal kolem kosmodromu jako z oken věžáku, ocitl se totiž ve výši osmého patra. Hleděl shora i na dispečerskou věž. Až k horským hřebenům na obzoru převyšovala jeho stanoviště jen špička Hélia. Dovnitř vydutými postranními okny mohl nahlížet do temných, jen spoře osvětlených hlubin plných soustrojí, která vzdychala pomalým rytmickým šumem jako po probuzení z letargie nebo snu. V kabině nebyly žádné řídící pulty, páky, obrazovky, jen oblek operátora, pohozený na podlaze jako prázdná kovově lesklá kůže, a mozaika černých kostek připevněná k přednímu sklu. Kostky připomínaly dětské hračky, protože na jejich stěnách byly obrysy maličkých rukou a nohou, vpravo pravých a vlevo levých. Když kolos kráčel a všechno náležitě fungovalo, zářily tyto malé displeje světle zeleným svitem. Při drobné závadě se barva měnila v šedozelenou a v případě vážnější havárie zčervenala. Zde byl soustředěn obraz celého stroje, promítnutý do černé mozaiky. Mladík se v teplém dechu klimatizace svlékl, odhodil tričko do kouta a začal si navlékat úbor operátora. Elastický materiál mu obepjal bosá chodidla, nohy, břicho, paže, načež až po krk v té lesklé elektronické hadí kůži pečlivě, prst po prstu, vsunul obě ruce do rukavic. Když jediným trhnutím zdola přes hruď zavřel zip, dosud černá mozaika vzplanula barevnými světélky. Jediným pohledem si ověřil, že jejich rozložení je stejné jako ve standardních ledochodech, které řídil v Antarktidě, i když se hmotností nedaly s diglatorem vůbec srovnat. Sáhl ke stropu pro řemení, jakýsi postroj, upnul se do něj a na prsou pevně zapnul. Když spona zacvakla, postroj ho měkce a pružně zvedl, takže visel v podpažním závěsu jako v dobře vycpaném korzetu. Oběma nohama mohl volně pohybovat. Po ověření, že rukama může hýbat stejně snadno, vyhledal hlavní spínač. Za krkem nalezl páčku a tiskl jí, dokud neucítil odpor. Všechna světélka na kostkách zazářila silněji a současně uslyšel, jak hluboko pod ním motory všech končetin při chodu naprázdno tiše mlaskají, jak ze všech zapouzdření vytéká vazelína, nacpaná jako protikorozní ochrana do ložisek ještě v továrně na Zemi. Hleděl pozorně dolů, aby nezavadil o stěnu skladu, a udělal první opatrný krůček. V jeho novém odění byly tisíce elektrod na pružných spirálkách, které přilehly k nahému tělu. Z nervů a svalů čerpaly impulsy a předávaly je molochovi. Každému z lidských kloubů odpovídal ve stroji tisíckrát větší hermeticky uzavřený kovový kloub a jednotlivým skupinám svalů, ohýbajících a napřimujících končetiny, odpovídaly válce velikosti dělové hlavně, ve kterých běhaly písty poháněné olejem z hydrauliky. Na toto všechno však operátor nemusel myslet, ani to nemusel znát. Měl se pohybovat stejně jako po zemi, šlapat po ní nohama, sklánět se s nataženou rukou pro potřebný předmět. Podstatné byly jen dva rozdíly. Nejprve samotná velikost, protože jeden lidský krok se rovnal dvanáctimetrovému kroku stroje. Totéž platilo pro každý pohyb. I když díky neobyčejné přesnosti mohl stroj podle operátorova přání vzít ze stolu plnou sklenku a zvednout ji do výše dvanáctého patra bez ukápnutí a rozmačkání skleněné stopky v klešťovém sevření, šlo by jen o důkaz jeho umění, ukázku jeho dovednosti, protože neměl zvedat kamínky a skleničky, ale mnohatunová potrubí, traverzy a balvany. Když dostal do kleští příslušné nástroje, měnil se ve vrtnou věž, buldozer, jeřáb a přitom stále zůstával silákem spojujícím téměř nevyčerpatelnou sílu s lidskou zručností.

Robochody byly uskutečněním koncepce exoskeletu, známého jako vnější zesilovač lidského těla z mnoha prototypů dvacátého století. Vynález neuspěl, protože na Zemi pro něj nenašli zpočátku vhodné použití. Osídlování sluneční soustavy nápad oživilo. Objevily se planetární stroje, přizpůsobené specifickým úkolům a podmínkám planet, na kterých měly pracovat. Hmotnost mívaly různou, ale setrvačnou masu všude stejnou a v tom spočíval druhý důležitý rozdíl mezi nimi a lidmi.

Odolnost materiálu i pohonná síla mají své meze. Vytyčuje je obecná setrvačnost hmoty, existující nezávisle na blízkosti gravitačních těles. Robochod nemůže dělat rychlé pohyby, podobně jako nelze naráz zastavit křižník na moři nebo otáčet ramenem jeřábu jako vrtulí. Kdyby to někdo zkusil s diglatorem, polámal by mu končetiny; jako ochranu před takovou nehodou tedy konstruktéři vložili do všech pohonných obvodů pojistky, znemožňující každý manévr hrozící katastrofou. Operátor však mohl každou z těch pojistek vypnout, v kritické situaci dokonce všechny naráz. Za cenu zničení stroje tak mohl někdy zachránit svůj život ze skalního závalu nebo jiného maléru. A pokud by ani to nepomohlo, jeho poslední nadějí bylo ultimatum refugium, vitrifikátor. Zvenčí totiž člověka chránil vnější pancíř robochodu a stěny kabiny, v jejíž horní části se nad jeho hlavou rozevíralo zvonovité ústí vitrifikátoru. Toto zařízení dokázalo člověka bleskově zmrazit. Lékařská věda však dosud nedokázala oživit vitrifikovaná lidská těla, a tak oběti katastrof, uchovávané v nádržích s kapalným dusíkem, trpělivě čekaly na příslovečné vzkříšení. Toto odsunutí lékařských povinností do blíže neurčené budoucnosti pokládalo mnoho lidí za děsivou dezerci, za slibování záchrany bez nejmenší záruky. V lékařství však již existovalo jako precedens současně jedinečný i mezní, ne však první. Už první transplantace opicích srdcí umírajícím lidem vyvolaly reakce pobouření a hrůzy. Průzkum názorů operátorů ostatně potvrdil, jak nepatrné naděje vkládají do vitrifikačního zařízení. Jejich povolání bylo docela nové, číhající smrt však byla stejná jako u jiné lidské činnosti. Ani Angus Parvis, kráčející těžkými kroky po povrchu Titanu, nemyslel na černou nádrž nad hlavou a na tlačítko, zářící jako malý rubín pod průsvitným krytem. S přehnanou opatrností vyšel na betonovou plochu kosmodromu, aby na ní stroj vyzkoušel. Naráz se ho zmocnil starý známý pocit, že je současně nezvykle lehký i těžký, volný i spoutaný, pomalý i rychlý — určitou obdobou jsou jen pocity potápěče, kterého vztlak vody zbavuje váhy, kapalné prostředí mu však klade tím větší odpor, čím rychleji se chce pohybovat. Prototypy planetárních strojů putovaly zpočátku po několika pracovních hodinách do šrotu, neměly totiž ještě zabudované omezení rychlosti. Nováčkovi, který učiní robochodem několik kroků, to připadá docela snadné, a když má potom splnit jednoduchý úkol, například uložit řadu traverz na zdi stavěného domu, zdi poboří a tyče ohne dřív, než si to uvědomí. Pro netrénovaného operátora však může být zrádný i stroj vybavený ochranou. Odečítat údaje mezního zatížení je stejně prosté jako četba lyžařské příručky, dosud však taková četba ještě nikoho nezměnila v mistra slalomu. Angus, dobře obeznámený s menšími stroji, pocítil už při nevelkém zrychlení chůze, že jeho obr má téměř dvojnásobnou hmotnost. Visel v zasklené kabince jako pavouk v podivné síti, brzdil pohyby svých nohou a dokonce se zastavoval a s uvážlivou pomalostí začínal cvičit na místě. Přešlapoval z nohy na nohu, skláněl trup na strany a potom několikrát obešel svou raketu.

Srdce mu tlouklo silněji než obvykle, zatím však všechno probíhalo bez závad. V přízemní mlze viděl pusté tmavošedé údolí, vzdálené řady světel vymezující plochu ranveje a pod dispečerskou věží mravenčí postavu Gosse. Obklopoval ho mírný, nepříliš dotěrný šum, ve kterém jeho uši, stále lépe rozlišující zvuky, rozeznívaly basy hlavních motorů, střídavě se rozbíhajících do tlumeného zpěvu nebo vyčítavě mručících při příliš prudkém zbrzdění kupředu vysunovaných stotunových nohou. Rozeznával už chorál hydrauliky, protože olej proudil tisíci trubkami do válců, jejichž písty rytmicky zvedaly, ohýbaly a pokládaly na beton dolní končetiny zakončené tankem. Nakonec odlišil jemný zpěv setrvačníků, automaticky udržujících rovnováhu. Když se jednou po zralé úvaze pokusil ostřeji zatočit, ukázalo se, že jeho obr není dost obratný. Třebaže se motory poslušně rozběhly naplno, velikán zakolísal. Kontrolu nad ním však neztratil, protože okamžitě zmírnil obrat zvětšením poloměru zatáčky.

Potom se za okrajem betonové plochy začal bavit zvedáním mnohatunových balvanů. Když je uchopil do sevření svých kleští, létaly z nich s děsivým rachotem jiskry. Po hodině začal mít dojem, že už diglator ovládá. Zmocnil se ho povědomý pocit, který znalci nazývají „vrůstání člověka do robochodu“. Stíral totiž hranici mezi sebou a strojem, jehož pohyby se už staly jeho vlastními pohyby. Na závěr tréninku se vydal vysoko po kamenitém úbočí. Podle hluku drcených kamenů ujíždějících mu pod nohama už poznával, co ještě může požadovat od kolosu, který si už stačil oblíbit. Teprve po sestupu k zamlženým řadám letištních světel pronikla do jeho uspokojení bodavá připomínka chystané výpravy i s vědomím, že Pirx a další dva lidé, uzavření ve stejných obrech, nejen uvázli, ale i zmizeli ve velké Titánově kotlině. Ani sám nevěděl, zda to dělá jako součást výcviku nebo loučení, ale obešel v zužujících se kruzích svou loď a potom krátce pohovořil s Gossem. Náčelník už stál vedle Londona za okny věže. Viděl je, vyslechl, že o osudu zmizelých se pořád ještě nic neví, a na rozloučenou zvedl do výše železnou pravici. Někomu by snad toto gesto mohlo připadat patetické nebo dokonce šaškovské. Pokládal ho za lepší než jakákoli slova. Pomalu se otočil, promítl na jedinou obrazovku pod stropem holografický obraz terénu, který měl zdolat, zapnul ukazatel směru s vyznačením plánu cesty do Grálu a dvanáctimetrovými kroky se vydal na cestu. Na planetách blízko Slunce existují dva druhy krajin: účelové a zpustlé.

Účelová je každá krajina na Zemi jako planetě, která zrodila život. Všechno tu má svůj užitečný smysl. Nemělo ho pochopitelně vždycky, ale miliardy let organické činnosti vykonalo své, a tak květiny jsou barevné proto, aby lákaly hmyz, a mraky k tomu, aby zalévaly deštěm pastviny a lesy. Každá forma i věc zde něčemu slouží a to, co zjevně není k užitku, například ledovce v Antarktidě, tvoří výjimku z pravidla, divokou, i když někdy divukrásnou zbytečnost. I na ně však může dojít, protože člověk, který obrací toky řek, aby napojil vyprahlou poušť, se může pustit i do ohřevu pólů, platí však za zlepšení jedněch oblastí devastací druhých, a tím narušuje klimatickou rovnováhu biosféry, seřízenou evolučním úsilím života, jen zdánlivě snadným. Hlubiny oceánů neposkytly podmořským stvořením tmu chránící před napadením proto, aby ji podle potřeby osvětlovaly luminiscencí, ale naopak: tato tma zrodila právě takové, tlaku odolávající a zářící tvory. Na planetách kypících životem se jen v jejich podzemí, v jeskyních a dutinách, nesměle hlásí o slovo tato tvůrčí moc přírody, která — nezapřažená do žádných aktuálních úkolů a nenapadaná v boji o život svými výtvory — v miliardách let trvajícím soustředění s nekonečnou trpělivostí vytváří kapkami tuhnoucích solných roztoků fantastické lesy stalaktitů a stalagmitů, ale to je na takových planetách jen odchylkou od hlavního snažení, uzavřenou pod skalními klenbami, která snad i proto nemůže prokázat svůj rozmach. To vyvolává dojem, že taková místa nejsou přirozená, ale že jde o něco okrajového, zvláštního, co se řídí zákonem o výjimce z pravidla chaosu.

Na bezvodých planetách, jako je Merkur, ponořených v proudu slunečního větru, tohoto řídkého, ale od mateřské hvězdy bez ustání vanoucího dechu, je jejich povrch mrtvou pouští, protože všechny vyšší formy sežehne plamenný žár a změní je v prach vyplňující krátery. Teprve tam, kde vládne věčná a pokojná smrt, kde nepracují mlýny ani síta přírodního výběru s cílem formovat veškerá stvoření podle principu přežití, se otevírá prostor pro úžasná díla hmoty, která nic nenapodobuje, ničemu se nepodřizuje a z hlediska člověka vybíhá za hranice lidské představivosti. Právě proto fantastické krajiny Titanu tak ohromily jeho první dobyvatele. Lidé ztotožnili řád s životem a chaos s mrtvou nudou. K odhalení falešnosti této apodiktické diagnózy se bylo třeba vypravit na vnější planety a jejich největší měsíc Titan. Úkazy na Titanu, ať už bezpečné, nebo zrádné, vyhlížejí z dálky a výšky jako chaotické hromady kamenů. Po sestupu na povrch tohoto měsíce však vypadají jinak. Strašlivý mráz tohoto prostoru, kde slunce sice ještě svítí, ale už nehřeje, neztlumil, ale povzbudil tvůrčí schopnosti hmoty. Sice je zpomalil, ale právě tím jí vytvořil příležitost k předvedení, poskytl jí totiž onen rozměr, který je pro přírodu, nedotčenou životem a nespálenou Sluncem, nezbytný jako předpoklad tvořivosti určené pro věčnost: čas, ve kterém jeden nebo dva stamilióny let nehrají roli.

Stavební hmotou přírody jsou zde v podstatě stejné chemické prvky jako na Zemi, tam se však dostaly do jakéhosi otroctví biologické evoluce a jen v jejím rámci udivovaly člověka rafinovaností složitých sloučenin, spojujících se v živé organismy a hierarchie navzájem závislých druhů. To vedlo k názoru, že velká složitost není vlastností veškeré hmoty, ale jen hmoty živé, protože neorganický chaos nemůže vytvořit nic kromě křečí sopek, vyvrhujících proudy lávy a sirnatého popele.

Roembdenův kráter na svém severovýchodním okraji kdysi pukl. Průrvou pronikl dovnitř ledovec ztuhlých plynů. Po miliónech let ustoupil a v přerytém prostoru zanechal k nadšení i trápení krystalografů a jiných neméně žasnoucích vědců minerální sedimenty. Opravdu bylo na co koukat. Před pilotem, teď už operátorem robochodu, ležela sklánějící se rovina, v dáli ohraničená úbočím hor a pokrytá — čím vlastně? Snad se nad ní otevřela stavidla nepozemských muzeí a lapidárií, snad z ní vytryskly kaskády kostí, trupů a pozůstatky ztrouchnivělých maškar nebo lépe jejich nezdařené, šílené projekty, jeden fantastičtější než druhý. Roztříštěné fragmenty bytostí, které jen čirou náhodou nepronikly do koloběhu života. Viděl obrovská žebra nebo možná kostry pavouků, spěšně svírající svými články krvavě kropenatá podivná vejce, čelisti navzájem zaťaté krystalovými tesáky i řady plochých páteřních obratlů, jako by je tu zanechali zetlelí předpotopní ještěři. Tato neobyčejná podívaná byla v celé své slávě nejzřetelnější právě z výše diglatoru. Okolí Roembdenu nazývali jeho obyvatelé hřbitov. Krajina tu skutečně vypadala jako dějiště staletých bitev, hřbitov nepředstavitelně rozrostlých a práchnivějících koster. Angus pozoroval vyhlazený povrch kloubů, které mohly vyhřeznout ze zdechlin oblud velkých jako hory, a zřetelně na nich rozeznával krvavé skvrny v místech připojení šlach, vedle nich pak zpuchřelou kůži s duhovými chlupy, které vítr zvolna pročesával a ukládal do proměnlivých vln. V dálce prosvítali mlhou mnohopatroví členovci, navzájem do sebe zakousnutí ve smrtelných křečích. Z hranatých nablýskaných kostek vybíhaly stejně lesklé prahy s chaoticky rozházenými špinavě bílými hnáty a lebkami. Viděl je a věděl, že obrazy, které se mu líhnou v mozku, i jejich pochmurný výklad jsou jen přeludem cizotou drceného zraku. Kdyby důkladně zapátral v paměti, snad by si vzpomněl, které sloučeniny vytvářejí v miliardoleté chemii právě ony tvary, jež potřísněny krevelem připomínají krvavou kost nebo zastínily skromné úspěchy pozemského asbestu a vytvořily úchvatnou nadýchanost nejjemnějšího rouna. Všechny tyto jistoty i výsledky analýz však ztrácely význam před drtivými zrakovými dojmy. Právě proto, že tu nikdy nic ničemu nesloužilo, že tu nepůsobilo ono gilotinové ostří evoluce, amputující každému pláněti všechno, co neslouží přežití nebo mu nepomáhá, a také proto, že příroda, nekrocená rodícím životem ani udílenou smrtí, se mohla uvolnit, projevit svou vlastní marnotratnost, neomezenou rozhazovačnost, zbytečný přepych, věčnou tvůrčí sílu bez cíle, potřeby a smyslu. Tato pravda, zvolna zachvacující pozorovatele, jej činila pochopitelně mnohem vnímavějším zásluhou pocitu, že sleduje kosmické panoptikum mimiker smrti, že tu pod bouřkovou oblohou opravdu leží pozůstatky neznámých tvorů. Přirozené myšlení, schopné postupovat jen jedním směrem, bylo tady třeba obrátit vzhůru nohama: tyto tvary se nepodobaly kostem, žebrům, lebkám a klům proto, že kdysi sloužily životu, s ním neměly zhola nic společného, ale kostry pozemských obratlovců i jejich srst, chitinové krovky hmyzu i želví krunýře se vyznačují stejnou architektonikou, symetrií a graciézností díky tomu, že příroda toto vše dokáže vytvořit i tam, kde život ani jemu vrozená účelovost nikdy nebyla a nebude.

Mladý pilot, který upadl do tranzu podobného filozofickému hloubání, se najednou otřásl, protože se upamatoval, kde je; v čem je a jaký má úkol. A jeho kovový stroj poslušně a neprodleně ztísícinásóbil toto zakolísání a rozechvění zavytím poháněcího ústrojí a otřesem celého trupu. Tím se probral a současně hluboce zastyděl. Když se vzpamatoval, kráčel dál. Zpočátku jen nerad pokládal nohy, dusající jako parní kladiva, na pseudokostry, avšak snaha vyhnout se jim byla stejně obtížná jako marná. Váhal tedy jen tehdy, když měl v cestě zvlášť velkou kupu, a nakonec je obcházel pouze v případě, kdy by prorážení těchto stohů působilo potíže i jeho poslušnému obrovi. Ostatně zblízka dojem, že šlape po nesčetných kostech, že drtí kalvy lebek, žebroví křídel, od lebek odpadlé čelisti a rohy, téměř mizel. Jednou mu připadalo, že kráčí po zbytcích nějakých organických strojů, hybridních polozvířat, vzniklých zkřížením života s nežitím, smyslu s nesmyslností, a jindy jako by iridiovými botami rozbíjel nadlidsky rozeklané šperky, ušlechtilé i falešné, částečně zmatnělé vzájemným pronikáním. A poněvadž ze své výše musel neustále sledovat, kam a pod jakým úhlem staví své věžovité nohy, trvala tato pomalá první etapa jeho cesty přes hodinu a on se musel až smát při vzpomínce na to, jaké úsilí vynakládali umělci na Zemi k překročení mezí lidské imaginace, která všemu přikládá smysl, jak se ti ubožáci zmítali uvnitř své obraznosti a jak se jen nepatrně odpoutali od banalit ždímáním svých mozků, zatímco zde bylo na jediném hektaru víc originality než ve stovkách jejich výtvorů, zrozených mučivou trýzní. Protože však neexistuje nic, nač by si člověk rychle nezvykl, záhy již pochodoval přes tyto hřbitovy chalkolitů, spinelů, ametystů, plagioklasů nebo spíš jejich vzdálených nepozemských příbuzných stejně, jako by kráčel po obyčejném štěrku a drtil přitom větev, která krystalizovala do svého neopakovatelného tvaru milióny let; nerad, ale z nezbytnosti ji měnil ve skelný prach a jen někdy zalitoval výtvoru této věčné činnosti, nádhernějšího než ostatní, i ty se však navzájem tak trumfovaly svou přemírou, že se ho nakonec hluboce dotýkala už jen jedna věc.

Totiž to, že mu krajina — a nejen jemu! — připomínala sen, sídlo přeludů a oslnivě šílené krásy. Slova, že je na místě, kde příroda sní a vtěluje svůj nádherný děs, všechny své rozpoutané přízraky přímo, bez vlivu vědomí, do pevných hmotných tvarů, tato slova mu sama plynula na rty. A stejně jako ve snu mu všechno, co viděl, připadalo současně dokonale cizí i vlastní, stále něco připomínalo a v následujícím okamžiku zase úporně unikalo, vše tu vypadalo jako naprostý nesmysl, skrývající v sobě stopy nějakého převráceného smyslu. Zdánlivě tu vždycky všechno začínalo s úžasnou přesností, ale nikdy se to nemohlo samo dokončit, naplnit, přejít k finále, a tedy k vlastnímu účelu.

Tak přemítal, omámen okolím i svými úvahami, třebaže neměl ve zvyku filozofovat. Vycházející slunce měl za zády, předbíhal ho tedy vlastní stín a připadalo mu trošku směšné rozpoznávat v pohybech tohoto daleko vybíhajícího hranatého stínu jeho strojovou a současně i jeho vlastní, lidskou podobu. Byla to totiž silueta bezhlavého robota s kolébavou námořnickou chůzí a s pohyby charakteristickými jen pro něj samotného, které teď předváděl s jakýmsi ostentativním vzdorem, totiž obrovsky zvětšené. Nezažíval sice tento pohled poprvé, avšak téměř dvouhodinový pochod tímto tajemným místem okřídlil a vyostřil jeho obrazotvornost. Ani nelitoval, že po odbočení k západu za Roembdenem ztratil s jeho obyvateli rádiové spojení. Z rádiového stínu měl vystoupit už brzy, na třicáté míli, teď však chtěl být sám, oproštěn od stereotypu otázek a odpovědí.

Na obzoru ztemněly tmavé siluety, nebyl si hned jist, zda hor, nebo mračen. Angus Parvis, který šel do Grálu a ani jednou ve své rozpoutané fantazii nespojil své jméno s Parsifalem — pro člověka je totiž stejně obtížné vystoupit ze své duševní identity jako vyskočit z vlastní kůže, a to do mýtu — už odpoutal pozornost od nejbližšího okolí, tím spíš, že scenérie zdánlivé smrti, planetárního theatrum anatomicum minerálů, už mizela. Tato falešně zářivá místa, jakoby v tajnosti podstrkovaná před jeho oči, už míjel s nepředstíraným nezájmem. Od okamžiku, kdy se rozhodl, si zakázal úvahy o důvodech tohoto rozhodnutí. Nečinilo mu to potíže. Jako astronaut přivykl dlouhé samotě. Putoval kolébajícím se diglatorem, protože kolos se musel střídavě naklánět do stran, ale to už dobře znal. Krokoměr ukazoval téměř třicet mil za hodinu. Přízračné reminiscence hadích a žabích tanců smrti nahradily oblé vrásy skal, pokryté lehkým a jemným sopečným tufem, drobnějším než písek. Mohl přidat, věděl však, že námaha rychlé chůze se dlouho obtížně snáší, a čekal ho ještě mnohahodinový pochod, navíc ve značně těžším terénu, ještě před kotlinou. Mělce ozubené kontury na obzoru už nepřipomínaly mračna. Postupoval k nim a jeho stín plul nemotorně před ním. Kvůli ohromné hmotnosti má robochod nohy dlouhé jen jednu třetinu délky trupu, a zvýší-li rychlost, musí k prodloužení kroku vymrštit dopředu končetinu i s kyčlí, což je dobře možné, protože prstencové uložení nohou, přesněji jejich části odpovídající kyčlím, tvoří velký kluzný disk, do kterého je zasazen trup. K bočním náklonům se však tehdy přidávají podélné kmity celého obra ve svislém směru a krajina se operátorovi potácí před očima jako opilá. Běhat tyto těžké stroje nemohou. Na Titanu je pro ně problémem i seskok z výšky dvou metrů. Na menších planetách a na pozemském Měsíci je volnost pohybu větší. Konstruktéři se ostatně příliš nestarali o zvláštní rychlost těchto strojů, které nechodí proto, aby někoho nosily. Jejich úkolem je těžká práce a chůze je jen dodatečná schopnost, zvyšující samostatnost pracovitých kolosů.

Téměř hodinu Angusovi připadalo, že co nevidět uvázne ve skalním chaosu, a jindy zase, že azimut byl vytyčen přímo geniálně. Když se totiž přiblížil k dalším nakupeninám kamenných pláství, podepřených navzájem tak labilně, že je nejmenší závan mohl změnit ve hřmící laviny, vždy se v poslední chvíli objevil výhodný průchod, nemusel tedy ani lavírovat, ani couvat ze slepých uliček. Brzy však usoudil, že na Titanu by byl nejlepším operátorem šilhavý člověk, protože musel současně sledovat z výšky terén před strojem i svítící ukazatel směru, vibrující jako kompasová střelka na pozadí průsvitné mapy. Celkem to však docela šlo, ať už se spolehl na oči, nebo na busolu. Odříznut od světa šumem motorů a rezonančními vibracemi, kterými tento obtížný pochod rozechvíval celý trup, sledoval svět Titanu antireflexními okny svého zaskleného sídla. Kdykoli otočil hlavu, viděl nad mořem mlh horské hřbety poseté krátery sopek, vyhaslých před staletími. Při své cestě po chrupajícím ledu viděl v jeho hloubi stíny sopečných bomb a záhadné temné tvary, připomínající hvězdice nebo hlavonožce zatuhlé jako mouchy v jantaru.

Potom se terén změnil: byl nadále hrozivý, ale jinak. Vypadalo to tak, jako by planeta prošla obdobím nějakého bombardování a erupcí, které se ve slepých výtryscích lávy a čediče vzepjaly k nebi, aby tu ztuhly v divoké a cizí nehybnosti. Vstupoval do těchto vulkanických kaňonů, jejichž skalní srázy vyhlížely neuvěřitelně. Taková tedy byla, v řeči bytostí utvářených idyličtější planetou nevyjádřitelná, dynamická strnulost těchto seismických ztuhlostí v rozmachu umocněném gravitací stejnou jako na Marsu. Muži ztracenému v tomto labyrintu přestal jeho kráčející stroj připomínat obra. Mezi lávovými srázy byl stále nepatrnější. V kilometrových ohňopádech je kdysi sevřel vesmírný mráz, a než ztuhly při svém letu do propasti, roztáhl je do gigantických svislých rampouchů monstrózního sloupoví. Tento pohled měnil diglator v mikroskopický hmyz, putující kolem stavby, opuštěné po stejně nedbalém jako mohutném vybudování skutečnými obry planety. Jako kdyby z hrany stolu přetékal hustý sirup a tuhl ve stalaktitové střechýle, což sleduje ze spáry podlahy mravenec. Proporce však byly úděsnější. Právě v té divokosti, v tomto chaotickém řádu, cizímu lidským očím do té míry, že nepřipomínal žádné pozemské hory, se zjevovala úděsná krása ruin, vyvržených z planetárních hlubin a skutých pod cizím sluncem ze žáru v kámen. Pod cizím, protože slunce tu nebylo planoucím kotoučem jako na Měsíci nebo na Zemi, ale chladně svítícím cvočkem vbitým do rudé oblohy, dávajícím jen málo světla a ještě méně tepla. Venku bylo minus devadesát stupňů, teplota letošního výjimečně mírného léta. V ústí kaňonu zahlédl Angus úplněk, který vystupoval stále výš, až zaplnil čtvrtinu oblohy. Chvíli trvalo, než pochopil, že to nejsou červánky ani paprsek solektoru, ale mateřský vládce Titanu, mnohaprstencový, medově žlutý Saturn. Strmý sráz, náhlý ryk motorů a zakymácení kabiny, vyrovnané spíš reflexem gyroskopů než jeho manévrem, mu připomenuly, že není vhodná doba na astronomické ani filozofické úvahy. Pokorně sklopil oči. Zvláštní, ze si právě teď uvědomil komiku svých pohybů. Visel v postroji, pohyboval nohama ve vzduchu, a přesto vnímal každý hromový krok, i když se houpal jako dítě na houpačce. Kaňon byl stále strmější. Třebaže zpomalil, zaplnilo strojovnu intenzivní vytí turbin. Ocitl se v hlubokém stínu, a než rozsvítil reflektory, vyhnul se v poslední chvíli skalnímu výběžku, většímu než celý diglator. Snaha jeho rozkolébané hmoty pohybovat se podle prvního Newtonova zákona po přímce, narušená nezbytným obratem, do krajnosti přetížila motory. Všechny kontrolky, dosud poklidně zelené, zazářily rudě. Turbiny zoufale zavyly, jak ze sebe vydávaly vše. Otáčkoměr hlavního setrvačníku zamrkal na znamení, že se jeho pojistka přepaluje, a kabina se naklonila jako při pádu. Celého jej zalil studený pot, že z hlouposti rozbije svěřený stroj. Levým loktem však zavadil o skálu se skřípotem lodě narážející na útesy, pod ocelí se vyvalil dým, prach, vytryskl proud jisker a otřesený robochod získal opět rovnováhu.

Pilot se otřásl. Byl rád, že v kaňonu ztratil rádiové spojení s Gossem, protože automatický vysílač by nehodu ukázal na monitoru. Vyšel z hlubokého stínu a zdvojnásobil pozornost. Styděl se, třebaže událost byla prostá a stará jako svět. Vždyť i strojvůdce ví ze zkušenosti, že rozjezd samotné lokomotivy a rozjezd se řetězem vagónů jsou zcela odlišné věci. Kráčel tedy jako na cvičišti a kolos ho opět až překvapivě poslouchal. Oknem sledoval, jak se nepatrný pohyb jeho ruky okamžitě stává máchnutím klešťové tlapy, a když vykročí, koleno věžové nohy se při pohybu vpřed zaleskne.

Od kosmodromu se už vzdálil padesát osm mil. Z mapy, z orbitálních fotografií, které studoval včera večer, a konečně z diorámy terénu, vymodelované v měřítku l :800, věděl, že trasa do Grálu se dělí na tři hlavní části. První zahrnuje tzv. hřbitov a vulkanický kaňon, který právě opustil. Druhou už viděl: byla to průrva v masívu ztuhlé lávy, proražená sériemi termojaderných výbuchů, protože tento masív, největší z výronů orlandského vulkánu, pro strmost kráterových svahů nešlo jinak zdolat. Nukleární exploze pronikly do vulkanického pohoří zamezujícího průchod a rozťaly je vpůli jako rozehřátý nůž hroudu másla. Na titanogramu kabiny obklopovaly tento průsmyk vykřičníky jako připomínka, že stroj zde nelze opustit z jakýchkoli důvodů.

Zbytkové záření termojaderných výbuchů bylo pro člověka mimo pancíř robochodu stále nebezpečné. Ústí kaňonu oddělovala od vstupu do průsmyku míli dlouhá rovina, černá jako od sazí. Na ní opět zaslechl Gosseho. Pomlčel o nárazu na skálu a Gosse mu sdělil, že v polovině cesty, za průsmykem Velkého štítu, převezme rádiovou péči o něj Grál. Tam také začíná třetí, poslední část cesty.

Černý prach, ležící na rovině mezi dvěma výběžky hor, pokryl nohy diglatoru až nad kolena. Postupoval v jeho přízemních kotoučích rychle a přesně k téměř kolmým stěnám odstřelu. Dorazil k nim přes hromady balvanů, jejichž skelně hladký povrch slil sluneční žár výbuchů. Tyto úlomky, tvrdé jako diamant, drcené iridiovými podrážkami stroje, se rozpadaly s rachotem výstřelů. Dno průsmyku však bylo hladké jako stůl. Kráčel mezi ožehlými stěnami, v ozvěně hromových kroků, které se staly jeho vlastními: vrostl do stroje, který zkolosálnil jeho tělo. Ocitl se v temně hloubi, tak nečekané a neprůhledné, že musel rozsvítit reflektory. Jejich rtuťová záře bojovala ve změti stínů, zmítajících se mezi sloupy skalního hrdla s chladně rudým nepřívětivým svitem nebe v bráně průsmyku, která se každým krokem zvětšovala. Na konci se průsmyk zúžil, jako by nechtěl jeho robochod propustit, jako by se měl vklínit svými hranatými rameny do skalní úžiny, jednalo se však jen o zdání, protože po obou stranách zbývalo ještě několik metrů. Musel ovšem zvolnit, protože Pollux se nakláněl do stran tím víc, čím šel rychleji. S tím se nedalo nic dělat. Kachní chůze při zvýšené rychlosti vyplývala z dynamických zákonů pohybujících se hmot a ne vždy se inženýři vyrovnali s velkými rotačními momenty. Posledních tři sta metrů šel opět stále strměji vzhůru, pozorně našlapoval a trošku se vykláněl ze svého vysoko zavěšeného místa, aby lépe viděl, kam klade věž nohy. Tento průzkum zblízka ho tak pohlcoval, že zvedl hlavu, teprve když světlo linoucí se ze všech stran rozjasnilo kabinu, a spatřil docela jinou, nepozemskou krajinu.

Velký štít čněl nad bílým a červeným oceánem huňatých mraků, osamělý, černý, štíhlý, jediný útvar proti nebi až k obzoru. Pochopil, proč ho někteří lidé nazývají Boží prst. Zvolna zpomaloval, a když stanul na místě s nejkrásnějším výhledem, pokusil se z tlumeného zpěvu turbin vylovit hlas Grálu. Nic však. neslyšel, začal tedy volat Gosse, ale ani on se neozval. Byl stále v rádiovém stínu. Stalo se něco zvláštního. Předtím mu byl rádiový kontakt s kosmodromem nepříjemný, jako by mu překážel, snad proto, že vyciťoval — ne ve slovech, ale v Gosseho hlase — skrývaný neklid, jakousi nedůvěru, zda si poradí, a v tom neklidu tkvěla touha dohlížet na něj, což nesnášel. A přesto teď, když zůstal opravdu sám, protože ani lidský hlas, ani automatické impulsy radiomajáku z Grálu ho nemohly v té nesmírné pustině podpořit, pocítil místo svobodné úlevy stejnou nejistotu jako člověk v paláci přeplněném zázraky, který sice vůbec nechce opustit, ale zahlédl, jak se brána, předtím pohostinsky otevřená, sama za ním zavírá. Pokáral se za tuto náladu podobnou strachu a začal sestupovat k hladině oblačného moře po mírném, místy však zaledněném svahu přímo k Velkému štítu, černě se zvedajícímu k obloze a tak ohnutému, jako by to byl prst, který ho zve k sobě.

Kovový plát tvořící podrážku párkrát podklouzl a s tupým hřmotem shodil lavinu kamenů vytržených z ledového sevření, tato uklouznutí však zatím nehrozila pádem. Snažil se klást nohy tak, aby se rýhované paty zasekávaly do krusty náledí, takže postupoval ještě pomaleji než předtím. Sestupoval po zaobleném svahu mezi dvěma žleby, usilovně a s přehnaným dupotem, až mu fontány ledových úštěpků bušily do lýtek a kolen. Pohlížel stále dál do hloubi údolí, jehož dno už prosvítalo mlžnými cáry, a jak sestupoval, rostl nad ním černý prst Velkého štítu, čnící ze vzdálených mléčně bílých oblaků. Dorazil k pásmu péřových obláčků, plujících spořádaně a pomalu jako po neviditelné vodní hladině; nejdřív mu zaplavily nohy, potom bedra, jeden se otřel o kabinu, ale ihned zmizel. Ještě několik chvil čněl Černý prst nad touto nadýchanou bělostí jako skalní kyj, trčící nad arktickým oceánem, nehybný uprostřed pěn a ker, až mu zmizel z očí jako potápěči, který sestoupil na mořské dno. Stál a naslouchal, protože mu připadalo, že slyší přerývaný, slaboučký pisklavý tón. Otáčel diglatorem doleva i doprava a čekal, až tento vábivý zpěv, teď už docela výrazný, mu zazní v obou uších stejně. Neslyšel samotný Grál, ale směrový radiomaják Štítu. Měl jít přímo k němu. Při odbočení z trasy se přerývaný signál rozdvojí podle odchylky: kdyby se vydal příliš doprava, tedy na zhoubnou stranu kotliny, uslyšel by varovné vytí v pravém uchu, pokud by zamířil na opačnou stranu, k neschůdným slepým stěnám, signál by se ozval také, ne sice tak poplašně, přesto by však jeho bas vyznačil chybu. Krokoměr ukázal stou míli. Větší, technicky obtížnější část trasy měl za sebou. Menší a zrádnější ležela před ním, ponořená v mlžné tůni. Mohutné mraky se nyní černaly vysoko, viditelnost dosahovala několika set metrů, tlakoměr ujišťoval, že právě zde se nalézá vlastní pánev kotliny, přesněji řečeno její rozlehlý pevný lem. Při sestupu spoléhal současně na sluch i zrak, protože okolí osvětloval sníh, samozřejmě ze zmrzlého oxidu uhličitého a anhydridů dalších ztuhlých plynů. Místy vyčnívaly z jejich běloby bludné balvany, stopy ledovce, který kdysi pronikl od severu do pukliny sopečného masívu, cestou k jihu ji prohloubil, bral přitom, s sebou kusy skal a potom ustoupil nebo roztál sopečným teplem z hlubin Titanu, odtekl a zanechal tu chaoticky rozsypanou mořenu. Krajina se změnila, jako by se dole rozestřel zimní den a přikryl ji zamračenou stranou. Anguse už neprovázel ani jeho vlastní stín. Kráčel jistě, železnou obuví poprášenou krystalky se bořil do sněhu, takže mohl v panoramatických zpětných zrcadlech sledovat vlastní stopy hodné tyranosaura, toho největšího z dvounohých dravců druhohor, a těmito pohledy ověřovat, zda zanechávaná stopa je stále ještě rovná. Od jisté doby se mu však začala zdát divná věc, kterou odháněl jako nemožnou, měl totiž stále silnější dojem, že není v kabině sám, že za jeho zády je další člověk, jehož přítomnost poznává po dechu. Nepochyboval, že jde o iluzi, vyvolanou zřejmě únavou sluchu, otupělého monotónností rádiových signálů, přesto ho tento přelud nakonec tak stísnil, že zadržel dech. V tom okamžiku ten druhý protáhle a výrazně vzdychl. O přelud tedy nemohlo jít. Strnul, klopýtl, kolos se otřásl. Angus ho vyrovnal v girlandách světélek a vytí turbin, brzdil, kráčel stále pomaleji, až se zastavil.

Člověk za ním přestal oddechovat. Že by se přece jen jednalo o zvuk z hloubi strojoven? Vstoje přelétl zrakem celý prostor a v nezměrných sněhových návějích zahlédl černou čárku, vykřičník, narýsovaný tuší na bílém obzoru, tam, kde jas znemožňoval určit, zda jej tvoří závěje nebo oblaka. A třebaže nikdy neviděl na takovou vzdálenost a v takové zimní scenérii robochod, byl si jist, že je to Pirx. Vyrazil k němu a nijak nedbal na sílící rozdvojení signálu ve sluchátkách. Zrychlil. Černý bod u bílé stěny se změnil v mihotavou figurku, která rovněž zrychlila. Dělilo je půl míle, možná o něco víc. Proč se neozval, nezavolal vysílačkou? Sám nevěděl, přesto se neodvážil. Zahleděný až k slzám už rozeznával v proskleném okénku v srdci obra malinkého človíčka, který se pohyboval v závěsu jako panáček na nitích. Držel se za ním. Oba šli a za sebou zanechávali dlouhé prašné ohony jako lodě, za kterými zůstává zpěněná brázda. Angus ho doháněl a současně se soustřeďoval na to, co se děje před nimi. Skutečně se něco dělo, protože v dálce se vlnila bílá kypící chumelenice s odlesky bělejšími než sníh. To bylo pásmo chladných gejzírů. Teprve teď křikl na pronásledovaného, jednou, podruhé, potřetí, a protože on místo odpovědi přidal do kroku, jako by chtěl zachránci uniknout, učinil totéž a hnal se do blízké zkázy zvýšeným rozkmitem trupu a rozmachy mohutných ramen. Krokoměr se třásl u červené rysky — 48 mil za hodinu. Angus volal na prchajícího vzrušeným chraplavým hlasem, který mu náhle ztuhl na rtech, protože černá postava napuchla, rozšířila se a prodloužila, její obrysy se rozmazaly a už neviděl člověka v diglatoru, ale velký stín, měnící se v beztvarou skvrnu, která se rozplynula. Byl sám a snažil se dohonit sám sebe. Je to úkaz dost vzácný, vyskytuje se však i na Zemi, jako třeba přelud Brockenu v Alpách. Vlastní zvětšený odraz na pozadí jasných mraků. Ne on, ale jeho tělo, zdrcené odhalením, ukrutně rozčarované, s napjatými svaly, zalykající se hořkou vlnou vzteku a zoufalství, se chtělo zastavit jako vryté, hned, bez odkladu; za ryku, který vyrazil z nitra kolosu, jím to smýklo dopředu. Čidla krvavě zazářila jako rozťaté žíly. Diglator se celý třásl jako loď při nárazu na podmořský útes, trup se naklonil, a kdyby ho Angus neudržel, nezastavil jeho pád několika postupně zpomalovanými kroky, určitě by upadl. Sborový protest náhle přetížených agregátů se utišil a Angus pocítil, jak mu po rozpálené tváři stékají slzy zklamání a hněvu. Stál s rozkročenýma nohama a funěl, jako by s velkým úsilím uběhl ty poslední kilometry sám. Vzpamatoval se, otřel si měkkou podšívkou rukavice pot nad obočím a uviděl, jak obří tlapa robochodu zvětšuje ten samozřejmý pohyb, zvedá se, zakrývá okno kabiny celou šířkou předloktí a s třeskem zasahuje zářič, umístěný na bezhlavých ramenech. Zapomněl odpojit pravici ze zesilovacího obvodu! Tento další idiotský čin ho definitivně probudil. Obrátil se, aby vycouval po vlastních stopách, protože tóny směrových signálů se totálně rozladily. Musí se vrátit na trasu, a jít po ní, dokud to půjde, a pokud ho oslepí vánice ženoucí se od pásma gejzírů — při honičce si zapamatoval její vzhled —, spoléhat na zářič. Nakonec našel místo, na kterém ho zrcadlová fata morgána omámila až k naprosté ztrátě orientace. Třeba zhloupl ještě předtím, když podlehl ne optickému, ale akustickému přeludu a přestal srovnávat trasu naváděnou rádiem s trasou vytyčenou na plastické mapě v kabině? V místě, kam ho zanesl vlastní přízrak, nedaleko od vyznačené dráhy — podle krokoměru celkem devět mil — neměly být podle mapy žádné gejzíry. Jejich fronta probíhala severněji, alespoň podle posledních znalostí zanesených do mapy. Na základě hlášení leteckého a radarového průzkumu i snímků ORSANU navrhl Mariin přemístit trasu z Roembdenu do Grálu tak dlouhou jižní objížďkou, aby byla sice obtížná, ale bezpečná; vedla přes výběžek kotliny, dosud nikdy nezaplavovaný, i když zasypávaný sněhem gejzírů. Jeho podklad mohl být v nejhorším zanesen závějemi kysličníkového sněhu, diglator však měl dostatečný výkon k proražení i pětimetrových závějí. Kdyby v nich uvázl a podal o tom zprávu, Grál mohl vyslat automatické buldozery, odvolané z důlních prací. Problém byl v tom, že nikdo nevěděl, kde postupně zmizely tři robochody, protože trvalé rádiové spojení umožňovala kotlina jen na staré trase, opuštěné po předchozích katastrofách, kdežto do jižního výběžku krátké vlny nepronikaly a jejich odrazu nešlo využít, protože Titan nemá ionosféru. Zbývalo spojení družicemi, jenže všechno pokazil už před týdnem Saturn, který svou bouřlivou magnetosférou přehlušil všechno vysílání kromě laserového. Lasery Grálu sice dokázaly prorážet vrstvy mraků až k hlídkovým družicím, ty však nebyly vybaveny konvertory s tak širokým vlnovým rozsahem a nemohly překódovat světelné impulsy na rádiové. Mohly sice soustřeďovat zachycené záblesky a vysílat je do kotliny, bohužel však zbytečně. K tomu, aby prorazily gejzírové bouře, by lasery musely vysílat tak intenzivní záblesky, že by roztavily zrcadla na družicích. Zrcadla vyslaná na oběžnou dráhu v době, kdy se Grál připravoval na práci, pozvolna korodovala, zamlžila se a tak pohlcovala příliš mnoho zářivé energie, místo aby ji odrážela s účinností 99%. Do tohoto propletence nedůsledností, chybně chápané úspornosti, spěchu, dopravních skluzů i obyčejné hlouposti, vlastní lidem všude, tedy i ve vesmíru, zapadly jeden po druhém ztracené robochody. Tvrdé podloží jižního výběžku mělo být zárukou jistoty. O tom, zda je opravdu tak tvrdé, se měl Angus zakrátko přesvědčit. Pokud počítal s objevením stop po svých předchůdcích, rychle ztratil naději. Šel podle azimutu a věřil mu, protože terén se zvedal, až ho vyvedl z metelice. Vlevo viděl v mracích úbočí staré lávy bez sněhu. Rozvážně traverzoval. Šel kamenolomem, napříč zaledněnými žleby, jejich led však obsahoval bubliny neztuhlého plynu. Když párkrát železná noha prorazila ledovou krustu a zapadla do prázdna, šum motorů zmizel a do uší mu pronikl takový rachot a třesk praskajícího ledu, jaký může slyšet snad jen přední hlídka ledoborce rozrážejícího polární ledovce. Než vykročil dál, pečlivě si prohlédl nohu vytaženou z díry. Tak se hmoždil, až se náhle rádiový dvojhlas stejné barvy i výšky tónu zajíkl. Pravý začal pískat a levý bručet. Otáčel se tak dlouho, až tóny zněly stejně. Vpředu se otevřel široký průchod mezi zvrásnělými pláty kry, o níž věděl, že není z ledu, ale ze ztuhlých uhlovodíků. Sestupoval po suchém, hrubozrnném štěrku a brzdil ze všech sil, jak ho se svahu stahovalo jeho tisíc osm set tun. Sopečné stěny v mracích otevřely výhled na kotlinu a místo pevné půdy uzřel Birnamský les.

Snad tisíce úzkých hrdel tryskalo naráz a chrlilo do jedovaté atmosféry proudy čpavkové solanky. Amonné radikály, držené ve volném stavu nestvůrným tlakem skal, kypěly k temné obloze a měnily ji v pěnivý vír. Věděl, že sem neměly proniknout, experti to pokládali za vyloučené, na ně však nemyslel, protože musel volit: buď se ihned vrátit do Roembdenu, nebo jít za navigujícím zpěvem, nevinným, a přece lživě svůdným jako zpěv Odysseových Sirén. Špinavě žlutá mračna se pomalu a těžce roztékala nad celou kotlinou, aby sypala podivně lepkavý viskózní sníh, tuhnoucí v birnamských lesích. Byly tak nazvány proto, že chodí. Nejsou to ostatně žádné lesy a jen z hodně velké dálky připomínají sněhem zavátou tajgu. Úporná hra chemických radikálů, stále doplňovaná novými dávkami, protože jednotlivé skupiny gejzíru třaskají neúprosně pravidelným rytmem; každá svým vlastním, vytváří křehké porcelánové džungle, dosahující čtvrtmílové výšky, jejich růstu totiž napomáhá slabá gravitace. Tak vzniká houští a mlází skelné běli, jejíž vrstvy postupně narůstají, až konečně dno už neunese masív rozvětvených korun vzpínajících se k obloze a propadne se s táhlým rachotem jako pozemský sklad porcelánu při zemětřesení. Ostatně právě „porcelánotřesením“ nazval kdosi žertem tyto pády birnamských lesů, poskytující marnivý a nevinný pohled jen shora, s ptačí či přesněji vrtulníkové perspektivy. Tento Titánův les i zblízka vypadá jako křehké krajoví z bílé pěny, jeho ztuhlým porostem se tedy může prodírat nejen robochod, ale i člověk ve skafandru. Ponoření do této ztuhlé pěny lehčí než pemza, připomínající něco mezi šlehaným zmrzlým sněhem a krajkou z nejtenčích porcelánových vláken, není ovšem jednoduché. Nesmí se spěchat, ale přece jen lze projít, protože tato nesmírnost je v podstatě jen ztuhlý mrak, vytvořený ze žilkovaných pavučin všech odstínů bílé, od perlově opalizující po oslepivě mléčnou. Do lesa je sice možné vstoupit, nikdy se však neví, jestli právě tato jeho část není na hranici své únosnosti a nepropadne se, aby pohřbila poutníka pod několikasetmetrovým příkrovem rozdrceného skla, jen v úlomcích lehkého jako prachové peří.

Už při předchozím traverzování se bílé lesy, tehdy ještě zakryté černým výběžkem horského úbočí, ohlásily bílou září, jako by v tom směru mělo vyjít slunce. Záře byla stejná jako přísvit na mracích Severního ledového oceánu, stoupající z ledových polí.

Angus se vydal k lesu. Pocit, že stojí na lodi nebo přesněji, že sám je lodí, zesilovalo pravidelné kolébání obra, který ho nesl. Dokud sestupoval po svahu, dosáhl pohledem až k obzoru, vyznačenému vzdálenou světlou čarou, a les vypadal shora jako přízemní mrak, jehož povrch se vzdouvá v nepochopitelném hemžení. Kolébavě postupoval a mrak před ním rostl jako čelo ledovce. Už rozeznával dlouhé prohnuté jazyky, které z něj vybíhaly jako sněžné laviny, pohybující se neuvěřitelně pomalým tempem. Když ho dělilo od sněžných chomáčů jen několik kroků, začal v nich rozlišovat zející otvory, od jeskynních tunelů až po drobné nory. Černaly, se ve spletitém lesku péřových větviček i rozsochatých větví z napůl matného, napůl bílého skla, až pod jeho železnou obuví zachřestil ostrý a křehký štěrk, chrupající při každém šlápnutí. Rádiový dvojhlas ho neustále ujišťoval, že jde správným směrem. Šel tedy a nad zesíleným šumem motorů, zvyšujících obrátky pro zdolání rostoucího odporu, slyšel naříkavé chrčení houštiny lámané nohama a trupem jeho stroje. Ztratil už původní trému, necítil strach, jen zoufalství v srdci, protože si až příliš dobře uvědomoval, že rychleji by nalezl jehlu v kupě sena než některého ze ztracenců. V tomto houští nemohly zůstat po průchodu žádné stopy, protože fontány neustále tryskající z gejzírů napájely mrak a každá průrva rychle zarůstala jako zajizvující se rána. V duchu proklínal krásu kolem sebe, asi jedinečnou na světě. Ten, kdo ji pojmenoval výpůjčkou ze Shakespeara, měl určitě estetické sklony, Angus v diglatoru se však takovými asociacemi nyní nezabýval. Birnamský les na Titanu zásluhou spousty známých i neznámých faktorů na tisících a desetitisících hektarů vnitřní kotliny střídavě couvá a postupuje. Přitom vlastní gejzíry nejsou nejhroznější, jsou totiž viditelné už zdálky, ještě předtím než se odhalí v nebetyčném výtrysku sloupce plynů ztuhlých podzemním tlakem, a pouhý jejich ryk, tak burácivý a pronikavě svištivý, jako by v porodních mukách ryčela bolestí či vztekem sama planeta, roztřese okolí a vzdušné tornádo posype okolí rozbitým a rozlámaným křovím, prskajícím tuhnoucí taveninu. Bylo by třeba obzvláštní smůly k pádu do ústí gejzíru, který mezi jednotlivými erupcemi na chvíli utichne. Bylo snadné vyhnout se v bezpečné vzdálenosti právě těm, které ohlašovaly svou aktivitu táhlým svištivým burácením a roztřesením okolí v bílé konvulsivní agónii. Zato nečekaný výbuch, i dosti vzdálený, se často stal příčinou gigantického závalu.

Angus se tváří téměř přitiskl na pancéřové sklo a pozorně vyhlížel, pomalu, velice pomalu postupoval krok za krokem. Viděl mléčně bílé kameny mohutných sloupů ztuhlých proudů, jak se nahoře rozvětvují do třpytivého propletence, kompaktní a masivní zůstávaly jen dole. A na přízemí zledovatělé džungle vyrůstala další, stále nadýchanější patra, tuhnoucí kostěnými pavučinovitými výhonky, kokony, hnízdy, parůžky, ratolístkami, žábrami vyrvanými z rybích těl, dosud ještě dýchajících, protože všechno všude se zamžele ovíjelo a rozlézalo, z vrstev jinovatky vybíhaly tenké jehlovité výhonky, spojovaly se do spirál, sesedaly, splývaly a opět se srážely v mrznoucím mléce, neustále sněžícím z neznámé výše. Žádné slovo, vzniklé na Zemi, nemůže vystihnout toto dílo, bílý jasný klid bez stínů, ticho, ve kterém přichází zatím ještě vzdálené a teprve se probouzející bručení, svědectví podzemního přílivu, stlačovaného do komínů gejzírů, a když se zastavil, aby vyslechl, odkud přichází to narůstající burácení, postřehl, že ho birnamský les začíná pohlcovat. Nepřišel k němu jako les v Macbethovi, ale odněkud z neznáma, ze vzduchu, zde naprosto nehybného, se rodily mikroskopické vločky sněhu, který nepadal, ale objevoval se na temných plátech pancíře, na svarech ramenních krytů, až měl celý vnější trup poprášen sněhem, který se přestával podobat sněhu, protože nepadal shora na rovné plochy trupu, nehromadil se v jeho škvírách, ale lepil se na něj jako sirup, klíčil, vypouštěl mléčně bílé nitky, a než se Angus nadál, obrostl sněhovým kožichem, který ho pokryl tisíci lesklými proužky a změnil trup diglatoru v obrovský bílý snop, v prapodivného sněhuláka. Stačil nepatrný pohyb, trhnutí, a ztuhlé odlitky jeho železných končetin odpadávaly ve velkých kusech a měnily se v hromady jemné drtě. Světlo vykrajovalo z okolních vření fantasmagorické tvary a oslňovalo, neosvětlovalo však půdu, teprve teď tedy ocenil Angus výhodu, kterou mu poskytoval zapnutý zářič. Jeho neviditelný žár vypaloval v houští tunel, kterým postupoval. Zleva i zprava k němu doléhaly ohlasy výtrysků plynů jako dělové výstřely, tlumené nastlanými mraky, a v jednu chvíli minul chochol nedalekého gejzíru, zuřivě bičujícího okolí. Sněžný les najednou prořídl a pod bublinou větevnaté kopule vytvořil jakousi mýtinu. Uprostřed ležel černý kolos, nastavující jeho pohledu podrážky rýhovaných železných chodidel a na boku ležící trup, trošku podobný lodnímu vraku na mělčině. Levá ruka pronikla shora mezi dva kmeny a dlaň mu zarostla hustým houštím, pravou ruku zamáčkl trup při pádu do země. Železný obr ležel zkroucený, ale jaksi nepokořený, protože s výjimkou ojíněných končetin na něm neležel sníh. Nad vypouklinou trupu se téměř neznatelně chvěl vzduch, ohřívaný stálým teplem proudícím zevnitř, a Parvis, zkamenělý před dvojníkem robochodu, nechtěl věřit svým očím, že přece jen došlo k neuvěřitelnému zázraku — setkání. Už chtěl promluvit, když náhle zahlédl dvě věci: pod převrženým diglatorem se roztekla široká louže žluté olejovité kapaliny z prasklé hydrauliky, což znamenalo přinejmenším částečné omezení pohybu. Navíc přední sklo kabiny, tak podobné oválnému lodnímu okénku, bylo rozbité a z lišt rámu trčely jen kusy izolace. Z tohoto temného otvoru šla pára, jako by gigant nedokázal v agónii naposledy vydechnout. Triumf, radost a překvapení pilota vystřídal úděs. Když se zvolna a opatrně sklonil nad vrakem, viděl, že je prázdný. Reflektorem zčásti ozářil vnitřek s bezvládně visícími popruhy a k nim připojenou kovovou kůží. Víc se sklonit nemohl, pracně tedy nahlížel do všech koutů opuštěné kabiny v naději, že trosečník, který odtud odešel ve skafandru, zanechal nějakou zprávu, znamení, ale objevil jen převrácenou bednu na nářadí s rozsypanými klíči. Dost dlouho se pokoušel rekonstruovat průběh událostí. Porazit ho mohl zával a zasypaný operátor, kterému se nepodařilo zvednout stroj, vypnul pojistky omezující dovolený výkon, takže přílišným tlakem oleje praskly rozvody. Sklo v kabině nerozbil on, mohl přece uniknout východem v noze nebo havarijním na zádech. Zřejmě se rozbilo při závalu, který robochod převrátil, původně totiž padl na břicho. Na bok se obrátil při zvedání hromady, která na něm ležela. Jedovatá atmosféra naplňující kabinu by člověka zabila rychleji než mráz. Pokud tomu tak bylo, zával ho nepřekvapil nepřipraveného. Když se shora na, stroj zřítila sněhová klenba, operátor po zjištění, že stroj nedokáže postavit, si stačil navléknout skafandr. Tím byl ovšem odkázán na havarijní řízení, protože předtím musel svléknout elektronickou kůži. Jeho diglator neměl vysokotepelný zářič, učinil tedy jedinou rozumnou věc, která o něm hodně prozradila. Vzal nářadí, vlezl do strojovny, a když se přesvědčil, že hydrauliku neopraví, protože popraskalo příliš mnoho trubek a vytekla spousta kapaliny, odpojil pohybové ústrojí od reaktoru a zapnul ho na maximální výkon. Robochod tím víceméně odepsal, ale žár nukleárního reaktoru, rozpalující strojovnu do červena, pronikal pancéřovým trupem a rozpouštěl vršek závalu. Tak vznikla ona jeskyně se sklovitými stěnami, které svým vzhledem vypovídaly o teplu proudícím z vraku. Angus ověřil průběh událostí geigery, které přiložil k zádům trupu. Okamžitě ostře zahrčely. Reaktor s rychlými neutrony se už roztavil vlastním žárem a teď určitě chladl, avšak vnější pancíř byl současně radioaktivní i horký. Operátor tedy opustil svůj stroj rozbitým oknem, odhodil bezcenné nářadí a vydal se pěšky do lesa. Pátral po jeho stopách v rozlitém oleji, žádné však nenašel, obešel tedy kovový trup a hledal v lesklých stěnách jeskyně dost velký otvor, kterým mohl projít člověk. Žádný tam nebyl. Angus nedokázal zpaměti spočítat, kolik času mohlo uplynout od katastrofy. Dva lidé zmizeli v lese před třemi dny, Pirx asi o dvacet až třicet hodin později. Rozdíl v čase byl příliš malý na to, aby mohl určit, zda narazil na vrak některého z operátorů Grálu, nebo Pirxův. Stál tu, sám živý v železe nad mrtvým železem, a chladně rozvažoval, co dál. V některém koutě bubliny vytvořené teplem byl určitě průchod, kterého operátor využil a který se po jeho odchodu zatavil. Porcelánová jizva musí být dost tenká. Z diglatoru ji neuvidí. Zastavil stroj, rychle si navlékl skafandr, seběhl po schůdcích do východu v noze, spustil se po žebříčku na nárt a seskočil na sklovitý povrch. Jeskyně vytavená v závalu mu okamžitě připadala mnohem větší a on sám jako by se náhle zmenšil. Obešel ji dokola. Téměř šest set kroků. Přikládal přilbu k průsvitným místům a oklepaval je, bylo jich bohužel mnoho, a když uhodil kladivem, které vzal v kabině, do výklenku mezi dva dubové sloupy, stěna praskla jako sklo a z díry se na něj začala hrnout lavina. Nejdřív jen čůrkem, potom něco zapraskalo a vyřítil se na něj opravdový oblak lehkých hrud a skelného prachu. Tu pochopil marnost svého počínání. Ztracené stopy nenajde a sám je asi taky v pasti. Průlom, kterým vstoupil do roztátého závalu, už začal zarůstat bílými rampouchy, které tuhly jako solné sloupy, nepřipomínaly však pozemské, protože se z nich větvily pletence silnější než ruka. Nebyl nikdo, kdo by poradil, a co hůř, nebyl ani čas na rozmyšlení, protože klenba klesala a málem se už dotýkala zářiče na ramenou jeho robochodu, který začal připomínat Atlasa nesoucího veškerou tíhu ztuhlých výronů gejzírů. Ani si nevzpomínal, jak se ocitl zpátky v kabině, zvolna se už sklánějící i s trupem, tisknutým milimetr za milimetrem, jak vklouzl do svého elektronického úboru a ještě okamžik uvažoval, zda má zapnout zářič. Pro každé jednání zde existovalo příliš velké nepředvídatelné riziko, otavený strop mohl stejně dobře povolit jako se zřítit, několika kroky tedy vyhledal vedle černého vraku místo, ze kterého by se mohl rozběhnout a naplno zaútočit na zamrzly průlom, ne aby hanebně utekl, ale aby se dostal ze zaskleného hrobu. Potom se uvidí, co dál.

Ve strojovně zaduněly turbiny. Nánosem vypuklá bílá stěna pod údery dvou ocelových pěstí popraskala, tyto tmavé praskliny vyběhly paprskovitě vzhůru i stranou a současně zaduněl ze všech stran hrom. To, co se stalo, proběhlo rychleji, než stačil vnímat. Seshora pocítil tak silný úder, že gigant kolem něj zaduněl basem, s otočkou proletěl průlomem jako kus papíru a v lavině hrud, drti a prachu se zaryl do země tak prudce, že přes všechny tlumiče závěsu vlétly Parvisovi vnitřnosti až do krku. Přitom poslední fáze pádu byla neuvěřitelně pomalá: hromady na cestě, kterou přišel, se blížily, oknem to vypadalo, jako by nepadal on, ale jako by se ta sněžná plocha, posetá spoustou ruin, před ním vztyčovala; z výše několika pater se blížil k této běli, zabalené oblaky prašanu, až k němu přes všechny příčky trupu, vyjící motory s jejich kryty i ochranu pancíře dorazil poslední drtivý úder. Ležel osleply. Sklo neprasklo, ale zarylo se do haldy ruin, jejíž tíhu pociťoval na zádech diglatoru. Turbiny pod ním už nevyly, běžely naprázdno, protože v maximu přetížení se samy odpojily. Na sazově černém pozadí okna rudě planuly všechny displeje. Pomalu bledly, šedly, pak zezelenaly, na levé straně však zhasínaly jeden po druhém jako chladnoucí kusy uhlí. Vrak robochodu ležel na levém boku. Vrak, protože na pohyby ruky a nohy na této straně nereagoval. Svítil jen obrys druhé symetrické poloviny. Když se křečovitě nadechl, ucítil pach horkého oleje: stalo se. Může se napůl paralyzovaný diglator alespoň plazit? Zkusil to. Turbiny ihned poslušné unisono zazněly, ale znovu zazářila varovná červeň. Zával ho nepovalil na břicho, protože v pádu vysunutá přední opěra zachytila první mohutný náraz. Dýchal zhluboka, pak úmyslně pomalu, naslepo, zapnul vnitřní osvětlení a vyhledal havarijní spínač: chtěl se seznámit s polohou všech končetin i trupu bez zapojeného pohonu. Nákres studených čar se objevil ihned. Obě ocelové nohy se zkřížily a kloub levého kolena nevydržel. Levá noha uvázla za pravou, nemohl však pohnout žádnou z nich. Výčnělky na konstrukci se zřejmě zadrhly a zbytek dokončil tlak závalu. Zápach přehřáté hydraulické kapaliny ho dráždil v nose a rozčiloval. Ještě jednou zapracoval a přepnul olejovou síť na mnohem slabší havarijní rozvod. Zbytečné? Něco teplého a slizkého mu zvolna zalévalo nohy, lýtka, stehna — v bílém svitu zářivky nad hlavou zahlédl olej vtékající do kabiny. Neměl jiné východisko. Rozevřel karabinku, vyklouzl z elektronického obalu, nahý otevřel vkleče skříň ve stěně, jež se změnila v strop, a zasténal pod skafandrem, který na něj vypadl a kyslíkovými lahvemi ho udeřil do prsou. Za skafandrem spadla do olejové louže bílá koule přilby. Trikot zvlhl hydraulickou kapalinou. Bez zaváhání, nahý, v klidném umělém světle vlezl do skafandru, otřel zamaštěný okraj přilby, nasadil si ji, zapnul a po čtyřech prolezl studnou, nyní tvořící tunel, k východu v noze.

Nedokázal jej otevřít, stejně jako havarijní. Nikdo neví, jak dlouho vyčkával v kabině, kdy si sundal přilbu a ulehl na zaolejovanou podlahu, zvedl ruku k červenému světélku, aby rozbil plastikový kryt a vší silou zmáčkl tlačítko vitrifikátoru propojené s hlubinami budoucnosti. A nikdo už nezjistí, co si myslel a co cítil při přípravě na tuto ledovou smrt.

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

1 >

Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

FIASKO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

BIRNAMSKÝ LES

Stanisław Lem překlad: Pavel Weigel

FIASKO náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

BIRNAMSKÝ LES

Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

FIASKO
náhodně vybraná ukázka