Stanisław Lem
překlad: Pavel Weigel

FIASKO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KVINŤANÉ

Vypadal docela klidně a s nikým se nerozloučil. Když nastal čas, nikdo ho nedoprovázel k výtahu. V obyčejném bílém skafandru s přilbou pod paží pozoroval střídání čísel míjených palub. Dveře se před ním samy otevřely. Ve startovní hale s kopulí stála překvapivě malá raketa s netknutým stříbřitým povrchem, která dosud nikdy neletěla atmosférou a její příď ani boky neožehl žár. Kráčel k ní po roštu z děrovaného plechu a každý jeho krok duněl ve zvýšené tíži vyvolané Hermovým manévrem, který mu měl udělit patřičný startovní impuls. Rozhlédl se. Vysoko nad ním, v místě styku nosných oblouků konstrukce, planuly girlandy jasných zářivek. V jejich svitu zahánějícím stíny se zastavil, aby si nasadil přilbu. Zacvakl přezky, navykle se dotkl širokého okraje kovového límce a vdechl kyslík, odříznut už od vzduchu v hale. Tlak byl trošku vyšší, ale záhy se vyrovnal. Plošina, na kterou vstoupil, začala stoupat. Průlez, ještě před chviličkou tmavý, se uvnitř rozjasnil, vysunutý schůdek se dotkl prahu a znehybněl. Nohama ve velkých botách pomalu překročil práh, rukou v pružné rukavici přejel po trubce zábradlí a vlezl dovnitř v předklonu nohama napřed, oběma rukama se přidržel držadel nad prahem a měkce dosedl. Průlez za ním se uzavřel. Zaslechl vzrůstající svištění, to k raketě přilehl plynotěsný poklop, visící dosud nad ní. Hydraulické písty ho přitlačily k okrajům výstupního otvoru, aby loď při startu zbytečně neztrácela vzduch a neotrávily ji jedovaté zplodiny motorů. Lehce jako v simulátoru uchopil vyztužené dýchací trubice a připojil je na příslušná místa skafandru; bajonetové uzávěry ihned cvakly na znamení vzájemného spojení jeho těla s raketou. Okolní výplň se nafoukla, takže visel v elastickém obalu, ovšem jen k podpaždí, ruce měl volné. Místa tu bylo asi jako v egyptském sarkofágu, přistávacím modulům tak ostatně často přezdívali. Po pravé ruce měl páku automatického odpočítávání. Sklem přilby mu přímo do očí svítily stupnice analogových přístrojů a rezervní digitální ukazatele výšky, výkonu, umělý horizont a zcela uprostřed zatím vypnutý obdélníkový monitor. Stlačil páku, dokud neucítil odpor. Všechna světélka se rozzářila a důvěrně na něj zamrkala. Ujišťovala, že je připraven hlavní motor, osm korekčních a čtyři brzdicí, segmentový ionosférický padák i velký havarijní (obrazovka ho ale bleskově hasnoucími body uklidňovala, že k havárii nedojde, a jako důkaz narýsovala dokonalou letovou křivku od zelené hvězdičky Herma až k oblinám planety). S krátkým zpožděním se ohlásil i třetí padák, kaskádový, takřečené páté kolo u vozu. Tyto okamžiky prožíval často a rád. Důvěřoval těmto pulsujícím zeleným, oranžovým a modrým světélkům. Věděl, že může vzplanout červené jako oko strachem podlité krví, protože bezporuchová zařízení neexistují, všichni se však snažili, aby se nic nestalo. Připadalo mu, že slyší ve sluchátkách posádku shromážděnou v řídicí kabině a že čísla odpočítávaná lhostejným mechanickým hlasem v sestupné řadě znějí před tímto živým pozadím zadržovaného dechu. Při deseti se mu zrychlil tep a pod vystýlkou přilby svraštil obočí, jako by se zlobil na své neposlušné srdce. Tachykardii se ovšem při startu nevyhnul nikdo, a to i při běžném startu, natož za těchto okolností. Byl rád, že na něj nikdo nemluví, když se však ozvalo posvátné NULA a pocítil otřes těla i střely spojené v jediný celek, zaslechl slabý hlas člověka, stojícího zřejmě daleko od mikrofonů: „Bůh s tebou.“ Tato nečekaná slova ho zaskočila, i když od něj je asi mohl očekávat. Na podobné úvahy však už neměl čas. Hydraulická ruka ho tlačila opatrně a současně energicky válcovým tunelem k výpusti, kde se raketa oddělila od lodě, a třebaže se nemohl v nafouknuté vycpávce ani hnout, na dvě nebo tři sekundy, než spustily motory, pocítil beztížný stav. Na okamžik se mu zazdálo, že v horní části obrazovky zahlédl vzdalující se trup lodě. Na jeho přání se raketa nazývala Země, tak chtěl být volán. Pak se otočila, šikmo přes obrazovku přelétly puntíky hvězd, mezi kterými proplul a hned zmizel bílý kotouček Kvinty. Jeho letoun zahnal tmu plamenem korekčních trysek, které ho uvedly na vytyčený kurs: dráha skutečného letu splynula s ideální křivkou vypočtenou počítačem. Už se měl ohlásit, přesto stále mlčel, jako by se tímto letem opájel.

„Hermes očekává zprávu.“

To byl Steergardův hlas. Než stačil odpovědět, zaslechl druhý, Harrachův: „Určitě usnul.“

Podobné žertíky provázely už první lety do vesmíru, aby odlehčily bezpříkladné pocity lidí zavřených v přídi rakety jako ve vystřeleném granátu. Proto pronesl Gagarin v poslední sekundě „pojechali“, proto se neříkalo „uniká nám kyslík, dusíme se“, ale „máme určitý problém“. Harrach si jistě neuvědomil, že svým žertem připomenul minulost, podobně jako Tempé, který nesmyslně odpověděl: „Letím.“ Hned se však vzpamatoval a přešel na odpovídající operační tón:

„Tady Země. Všechny systémy v pořádku. Deltu Harpyje mám v ose. Za tři hodiny vstoupím do atmosféry. Souhlasí? Příjem.“

„Souhlasí. Heparie sdělila meteorologické podmínky v bodu nula. Zamračeno. Severoseverovýchodní vítr třináct metrů za sekundu. Nad kosmodromem spodní okraj mraků ve výši devět set metrů. Viditelnost dobrá. Chceš s někým mluvit?“

„Ne. Chci vidět Kvintu.“

„Uvidíš ji za osm minut po sestupu do roviny ekliptiky. Tam uděláš opravu kursu. Příjem.“

„Udělám opravu kursu po obdržení signálu z Herma. Příjem.“

„Šťastnou cestu. Konec.“

Vyjednávání, následující po rozbití ledového prstence, trvalo čtyři dny. Jednali výlučně s Heparií, což nezjistili hned, protože na ultimatum odpověděla umělá družice tak malá a tak dokonale maskovaná jako skalní úlomek, že dokud mlčela, neodhalil ji ani GOD. Umístěna ve výši 42 000 kilometrů nad planetou na stacionární oběžné dráze, obíhala shodně s otáčkami planety, a když zašla za její okraj, spojení se na sedm hodin přerušilo. Domlouvala se s Hermem na 21 centimetrovém pásmu vodíku a lodní radiolokátory musely velice důkladně zkoumat její vysílání směřující na planetu, než zjistily, jakým způsobem je s Heparií ve spojení jako retranslátor. Řídila ji silná podzemní stanice ukrytá nedaleko kosmodromu, na kterém tak nešťastně přistál dutý Hermes. Používala desetikilometrové vlny, což vedlo fyziky k tomu, že ji prohlásili za speciální vojenský objekt, určený ke spojení po hromadných jaderných úderech. Provází je totiž elektromagnetické záření rušící veškeré bezdrátové spoje a při kumulaci megatunových výbuchů v cílových místech není možná ani náhrada běžných vysílačů laserovými. V takových případech lze použít jen velmi dlouhé vlny, jejich malá informační kapacita však znemožňuje předávání mnohabitových informací v krátkém čase. Steergard nasměroval Hermovy vysílače na tuto stanici a vyslal další ultimatum: buď se budou domlouvat přímo, nebo během 24 hodin zničí všechna přírodní i umělá tělesa na stacionárních oběžných drahách, a pokud ani potom neobdrží odpověď, bude se cítit oprávněn na 800 000 hektarech kolem kosmodromu včetně něj zvýšit teplotu na 12 000 stupňů Kelvina. Znamenalo by to prorazit kůru planety do hloubky čtvrtiny jejího poloměru. To pomohlo, třebaže Nakamura i Kirsting se pokoušeli vymluvit veliteli tak drastické rozhodnutí, které se de facto rovnalo vypovězení války.

„Napadením nás přestalo vázat meziplanetární právo,“ odpověděl Steergard. „Jednání na kilometrových vlnách s otázkami a odpověďmi může trvat měsíce a čistě fyzikální důvody této pomalosti mohou maskovat zdržování s cílem změnit strategickou převahu. Tuto šanci jim neposkytnu. Pokud chcete neformální diskusi, tak na ni zapomeňte, a kdo chce ohlásit votum separatum, má možnost je uvést do protokolů výpravy. Budu se za ně odpovídat po složení funkce. Zatím se však k ničemu podobnému nechystám.“

V protinávrzích požadovala Heparie přesné vymezení vyslancových práv. Pojem „kontakt“ se stával tím nejasnější, čím ostřeji se jej pokoušeli vymezit. Steergard toužil po přímém styku svého vyslance se zástupci místní vlády a vědy, věcná náplň těchto pojmů byla mezi Kvinťany a lidmi však buď značně odlišná, nebo i zde působila zlá vůle. Tempé tedy letěl a nevěděl, s kým se na letišti setká, nijak se tím ale nevzrušoval. Necítil v zádech křídla nadšení, nepočítal s velkým úspěchem a vlastní klid ho samotného překvapil. V průběhu přípravy na trenažérech se Harrachovi svěřil se svou pochybností, že by ho tam stáhli z kůže, jakkoliv jsou bezohlední, čemuž se nelze divit, protože nejde o žádné hlupáky. Během vyjednávání pokračovaly na palubě úporné diskuse,

Za trvalého odporu kvintské strany konečně dohodli bod za bodem podmínky pro vyslance. Návštěvník směl opustit raketu za účelem prohlídky zbytků falešného Herma a mohl se volně pohybovat v okruhu šesti mil kolem rakety se zárukou bezpečnosti, pokud nepodnikne „nepřátelské činy“ a nepředá hostitelské straně „pohoršivé informace“. Při výkladu těchto termínů se vyskytla řada potíží. Dohodnout jejich obsah bylo tím nesnadnější, čím byly abstraktnější. Takové pojmy jako „vláda“, „neutralita“, „záruky“ se nepodařilo sjednotit buď z objektivních důvodů, totiž pro zásadní odlišnost, historie nebo vlivem úmyslného torpédování dohody. Ostatně ani takový záměr nemusel ještě znamenat úmyslný klam a podvod, jestliže válčící Heparie nebyla svobodná nebo suverénní k udělení takového souhlasu a nechtěla nebo nesměla to Hermu prozradil. Většina posádky se domnívala, že se tak projevují války trvající na planetě už tolik generací, že ovlivnily jazyk i způsob myšlení.

V předvečer startu požádal Nakamura pilota o soukromý rozhovor. Aspoň ho tak nazval. Začal zdaleka: rozum bez odvahy je stejně bezcenný jako odvaha bez rozumu. Válka, která přešla do vesmíru, je nepochybně mezikontinentální. Za tohoto stavu by bylo nejlepší vyslat dva rovnocenné vyslance na obě pevniny s předchozím ujištěním, že neposkytnou hostitelům žádné vojensky důležité informace. Velitel tuto variantu zamítl, protože chtěl sledovat poslův osud a loď se nemohla vyskytovat současně na protilehlých stranách planety. Velitel chce Kvinťany ujistit, že je odhodlán k pomstě, pokud se posel v pořádku nevrátí. Nijak ji nespecifikoval, což je sice taktické, ale pilotovi tím nezaručuje bezpečí. Nakamura nehodlá velitele kritizovat, pokládal však za svou povinnost požádat pilota o rozhovor. Jak to výstižně napsal Shakespeare: ‚Běda slabým, kteří vstoupí mezi ostří silných šermířů.‘ Silní šermíři byli tři: Hermes, Norstrálie a Heparie. Co vědí Kvinťané? Vědí, že vetřelec má útočnou i obrannou převahu a že dokáže udeřit s velkou přesností. Kdo má tedy zájem na poslově bezpečnosti? Dejme tomu, že zahyne. Heparie bude dokazovat, že došlo k nešťastné náhodě, a Norstrálie bude tyto důkazy zpochybňovat. Oba se tak pokusí usměrnit Hermův odvetný úder na protivníka. Velitel jim sice slíbil TAD — Total Assured Destruction, historie nás však učí, že Poslední soud není v politice právě nejlepším nástrojem. „Stroj Posledního soudu“, Doomsday Machine, kobaltovou bombu k vydírání všech pozemských států hrozbou všeobecné záhuby, vymyslelo koncem 20. století několik Američanů, nikdo se tím však příliš nevzrušoval, což bylo rozumné, protože v situaci, kdy se už nedá nic ztratit, nelze dělat reálnou politiku. Apokalypsa jako odplata je málo pravděpodobná. Proč by měl Hermes ničit celou planetu, jestliže se na Heparii najde jeden kamikadze odhodlaný k atentátu? Pilotovi zněla Japoncova argumentace přesvědčivě. Proč ji neakceptoval velitel?

Japonec, stále zdvořile obrácen k hostovi, se usmál. „Protože nemáme spolehlivou strategii. Velitel nechce rozvazovat uzel, hodlá ho rozetnout. Nakamura se nechce nad nikoho vyvyšovat. Uvažuje tak, jak umí. Nač myslí? Na tři problémy. Prvním je vyslání posla. Vede ke kontaktu? Jen symbolicky. Pokud se vrátí v pořádku, setká se s Kvinťany a dozví se od nich, že se od nich nemůže nic dozvědět, půjde o obrovský úspěch. Že to zní směšně? Planeta je nedostupnější než Mount Everest. Přesto stovky lidí po mnoho let riskovaly život, aby na něj vystoupili alespoň na okamžik, ač tam není nic jiného než skály a led. Ti, co se vrátili dvě stě metrů před vrcholem, se pokládali za poražené, třebaže místo, na které dorazili, se nijak nelišilo od místa, na kterém chtěli několik minut pobýt. Mentalita výpravy je stejná jako mentalita oněch horolezců. Je to záhada, se kterou se lidé rodí i umírají, a tak si na ni už zvykli. Další záhadou je pro Nakamuru pilotův osud. Jen aby se vrátil! Pokud se však stane něco nečekaného, Heparie bude dokazovat jedno a Norstrálie pravý opak. Tento spor posune velitele z role mstitele do role vyšetřovatele. Hrozba, která byla dost účinná k vynucení návštěvy, ztratí svou váhu. Třetí záhada je největší. Jde o neviditelnost Kvinťanů. K atentátu zřejmě nedojde. Nelze však pochybovat o kategorickém odporu Kvinťanů ukázat se lidem.“

„Třeba vypadají jako netvoři,“ nadhodil pilot.

Nakamura se nepřestal usmívat.

„Tady platí symetrie. Pokud budou pro nás netvory, oni nás budou hodnotit stejně. Omlouvám se za tuto trivialitu. Kdyby měla chobotnice estetický smysl, nejkrásnější žena na Zemi by jí připadala jako netvor. Klíč k této záhadě není v estetice…“

„A kde?“ zeptal se pilot. Japonec ho opravdu fascinoval. „V technicko-válečné oblasti jsme odhalili společné vlastnosti jich i nás. To vede ke dvěma možnostem: buď se nám podobají, nebo jsou to zlé příšery. Takové dělení je fikcí. Není jí však skutečnost, že si nepřejí vyjevit svou podobu.“

„Proč?“

Nakamura sklopil hlavu.

„Kdybych to věděl, rozřešil bych záhadu a Polassar by nemusel chystat siderátory. Pokouším se jen o určité hypotézy. Naše fantazie se liší od západní. K hlubokým tradicím v mé zemi patří maska. Myslím, že Kvinťané, tak usilovně vzdorující našim návrhům, si nepřejí přítomnost lidí na planetě, přesto s ní asi od počátku počítali. Stále nevidíte souvislost? Promítli jsme planetě pohádku, ve které vystupovali lidští hrdinové. Nakamura vám nemůže poskytnout odvahu, té máte víc než dost. Může jen poradit…“

Zmlkl a už bez úsměvu zvolna pronesl: „Radím pokoru. Ne opatrnost. Ani důvěru. Radím pokoru čili ochotu uznat, že všechno, ale úplně všechno, co uvidíte, může být naprosto jiné, než vypadá…“ Rozhovor skončil. Teprve za letu se Tempé dobral výčitky skryté v Nakamurových radách. Pohádkou právě on prozradil Kvinťanům vzhled lidí. A třeba v tom vůbec nebyla výčitka.

Jeho úvahy přerušila planeta, která se objevila na obrazovce. Její neposkvrněný bílý kotouč, zasněžený závojem řas, bez stopy ledového prstence i katastrofy, pomalu vplul do tmy a vyhnal její čerň i se stříbřitým popraškem hvězd z obrazovky. Současně zahrčel měřič vzdálenosti a zamíhala se čísla. Podél členitého pobřeží s hlubokými fjordy Norstrálie postupoval k severu plochý pás mraků studené fronty. Heparie, oddělená od ní oceánem a viditelná ve značném zkreslení na východě planety, svítila ledovými poli své polární části, jinak ji skrývaly tmavé mraky. Hermes upozornil, že za dvacet osm minut vstoupí do atmosféry, a doporučil drobnou úpravu kursu. V řídicí kabině sledovali jeho srdce, plíce i mozkové proudy Gerbert s Kirstingem, v navigační kabině pozorovali jeho raketu velitel s Nakamurou a Polassarem, aby v případě potřeby zasáhli. I když tato potřeba ani způsob zásahu nebyly vymezeny, už to, že hlavní energetik s hlavním fyzikem byli v pohotovosti u Steergarda, posilovalo příznivou, i když napjatou náladu na palubě. Kompenzační dalekohledy předávaly ostrý obraz stříbrného vřetene Země a regulovaly zvětšení tak, aby raketa zůstávala ve středu monitorů na mléčném pozadí Kvinty. Náhle GOD vepsal do dosud prázdného atmosférického monitoru oranžové číslice: dvě stě kilometrů nad oceánem vlétla raketa do zředěných plynů a začala se zahřívat. Současně padl na bílé oblačné moře její drobný stín a ubíhal vpřed. Počítač přímého spojení předával salvami impulsů poslední údaje o letu, protože za chvíli měl třením rozpálený plazmový polštář v hustých vrstvách atmosféry přerušit spojení.

Vstup Země do ionosféry vyznačil zlatý záblesk, jehož záře vzrůstala na znamení, že pilot začal brzdit. Po ponoru rakety do mraků její stín zmizel. Po dvanácti minutách plánovaný a skutečný čas na céziových hodinách splynul a vzápětí zhasl spektrograf, sledující tryskový plamen přistávacího modulu, a po řádce nul napsal na obrazovku poslední tradiční slovo BRENNSCHLUSS.

Hermes se pohyboval vysoko nad Kvintou a udržoval místo přistání přesně pod sebou. Hlavní obrazovku zaplnila neproniknutelná oblačná clona. V souladu s upozorněním vypouštěli Kvinťané v tomto prostoru kovový prach a bránili tak radarovému sledování. Steergard s touto podmínkou nakonec souhlasil, ale vyhradil si právo „drastického postupu“ v případě, že k Hermu nedorazí třeba jen jediný laserový záblesk, který měl Tempé každých sto minut vyslat. Ke zlepšení viditelnosti v závěrečné fázi přistání vybavili fyzikové raketu přídavnou nádrží se stlačenými plynnými sloučeninami stříbra a volnými amonnými radikály. Když střela vstoupila do stratosféry a pronikala jí na vlnách plamenů šlehajících od zádi podél boků k přídi, nálože odpálily tuto nádrž v podobě prstence kolem ústí trysek. Prstenec sklouzl a v plazmovém ohni trysek praskl. Náhle uvolněné plyny zavířily jako tornádo a rázem vytvořily v těžkých mracích široký otvor s potrhanými okraji. Současně kapalný kyslík, vytlačovaný tryskami místo hypergolu, uhasil plazmový polštář a raketa, sestupující studeným tahem, opět nabyla zraku. Žáruvzdorná skla kamer ukázala pod bouřkově rozvichřenými mraky okolí kosmodromu. Spatřil šedou plochu ve tvaru lichoběžníku, na severu vymezenou horským svahem, na ostatních stranách orámovanou červenými jiskrami chvějícími se v rozvířeném vzduchu jako čadící knoty svíček. To tryskaly k obloze proudy kovového prachu. Výbuch amonia a stříbra účinkoval. Z potrhaných zbytků mračen nad přistávací plochou se spustil takový liják, že purpurové čmoudící jiskřičky nejdřív na několik minut pohasly a potom znovu vzplanuly, zahaleny špinavými oblaky vodní páry. Při pohledu k jihu clonou dýmu hnaného prudkým cyklonem zahlédl zčernalou zástavbu jako plochého rozmáčknutého hlavonožce či chobotnici s mnoha lesklými rameny. Nemohlo jít o potrubí ani cesty, protože pásy byly vkleslé a příčně pruhované. Chobotnici připomínala tato stavba patrně zásluhou jednoho Polyfémova oka, které na něj zdola hledělo ostrým zrcadlovým pohledem. Možná to byl obrovský optický paraboloid sledující jeho sestup. Během klesání měnila svůj vzhled zeleň severních pahorků za letištěm. To, co z výškové zkratky vypadalo jako lesní masiv s přilehlou betonovou deskou, přestalo připomínat listnatý les. Tmavozelený zčechraný povrch netvořily koruny stromů, ale suchá křoviska nebo ohromné propletence nějakých kabelů či lan. Když se rozloučil s představou zalesněných pahorků s mýtinami prosvítajícími šedostříbrnou záplavou jehličí, uviděl výtvory cizího inženýrství, naprosto cizí všem pozemským kánonům. Kdyby technické zázemí kosmodromu v rozlehlém údolí mezi městem a úbočím hor budovali lidé, upravili by terén a spojili užitek s estetikou geometrických tvarů. Určitě by neoseli holé svahy divoce rozvětvenou houštinou kovových kup a uzlů, které nemohly pseudorostlinnými sítěmi maskovat vojenské objekty, na to vyhlížely příliš nepřirozeně. Za jeho sestupu studeným tahem na šedý beton severní svah mizel v připlouvajících mracích jako bradavčitá kůže mloka. Ještě než mu její ohavný vzhled připomenul rozdíl mezi technickým projektem a nádorovým bujením a než opět pohlédl na chobotnicovou zástavbu na jihu, mizející už za obzorem a sledující ho zrcadlovým okem v černém orámování, musel se chopit řízení. Přetížení kleslo ze čtyř g na dvě, z trysek tryskal ledový proud stlačeného kyslíku, pod zádí se rozložily kloubovité opery, a když dosedly na tvrdou půdu, motor naposledy zaryčel a ztichl.

Třistatunová raketa několikrát poskočila a pak definitivně znehybněla. Vnímal jinou tíži než při brždění, v tlumeném sykotu tlumičů si uvolnil pásy, vypustil z obalu kolem sebe vzduch a posadil se. Z ramen a prsou mu sklouzly pásy i s přezkami. Analyzátor nezjistil ve vzduchu žádné jedovaté plyny, tlak dosahoval tisíc sto milibarů, protože však stejně musel nosit přilbu, přepnul na vlastní zásobu kyslíku. Po vypnutí televizorů vzplanula v kabině světla. Pohlédl na přivezený náklad: po obou stranách jeho sedadla stály těžké kontejnery na kolečkách pro usnadnění přepravy. Harrach na ně z horlivosti napsal velikou jedničku a dvojku, jako by si je mohl poplést. Harrach mu určitě záviděl, ale nedával to najevo. Byl dobrým spolupracovníkem a pilot zalitoval, že neletěl s ním. Ve dvou by si jistě poradili líp.

Dlouho před letem, kdy mu kromě Laugerových slov na Eurydice ještě nic nezaručovalo, že „uvidí Kvinťany“, upadl do deprese, kterou GOD odhalil, ale on po rozhovoru s lékařem diagnózu stroje nepřijal. Nijak ho netrápilo, že pokládá dorozumění s Kvinťany v podstatě za nemožné. Vadilo mu, že oni sami použili při hře o kontakt jako trumf sílu. Nechal si tuto myšlenku pro sebe, protože nesmírně toužil uvidět Kvinťany a nechtěl různými výhradami a pochybnostmi přijít o svou velkou šanci. Arago viděl situaci černě ještě předtím, než padla slova „demonstrace síly“. Pokrytectví nazýval pokrytectvím, opakoval, že se chovají licoměrně a usilují o dohodu tak násilně, že za clonou těchto masek a triků o ni přijdou, což možná zvýší jejich bezpečnost, ale vzdálí je od autentického pohledu na Cizí rozum. Zkoušeli jeho námitky vyvrátit, bušili do nich a cíl výpravy byl tím vzdálenější, čím brutálněji ho chtěli dostihnout. Chtěl vystoupit, ale musel počkat na výsledky automatických analýz. Zatímco palubní počítač zpracovával tok údajů o chemickém složení půdy, síle větru, radioaktivitě okolí (prakticky nulové), místo plánování dalšího postupu se mu hlavou honily všechny ty děsivé myšlenky, které dosud potlačoval. Nakamura sdílel mnichovy názory, ale nepřešel na jeho pozice, protože znamenaly návrat. Tempé rovněž uznával, že otec Arago má pravdu, žádná pravda ho však nemohla zadržet. Jestliže je Kvinta peklem, byl ochoten sestoupit do pekla, jen aby uviděl Kvinťany.

Zatím to však na pekelné uvítání nevypadalo. Vítr devět metrů za sekundu, viditelnost pod vrstvou mraků dobrá, pod ultraakusticky prozkoumanými přistávacími plochami žádné jedy, miny ani nálože. Ozval se sykot, jak se vnitřní tlak vyrovnával s vnějším, u výstupu vzplanula tři zelená světélka, těžký příklop se pootočil a odskočil stranou. Zaslechl rachot spouštěného žebříku a jeho dopad na beton. Vyhlédl ven. Průzorem uviděl denní jas. Z výše čtvrtého patra hleděl na velikou planinu kosmodromu pod zamračenou oblohou, pahorky na severu mizely v mlze, v dálce se z dlouhého pásu nízkých výduchů valil červený kouř a na jeho pozadí se rýsovala ohromná šikmá věž, nakloněnější než v Pise. Byl to asi míli vzdálený falešný Hermes, stojící osaměle v poušti. Nikde ani živáčka.

Ve směru, kde klesající mračna zakrývala pahorky, stála na konci betonové plochy válcová budova, podobná hangáru pro vzducholoď. Za jejím obrysem se tyčily k obloze tenké stožáry, spojené lesklými nitkami jako pavučina utkaná přes čtvrtinu obzoru. Chobotnicová metropole se svým okem zmizela za dýmajícím obzorem. Napadlo ho, že ho teď možná sleduje ta pavouci síť. Pozorně ji studoval dalekohledem, udiven její nepravidelností. Příze visela neurovnaně, vytvářela menší i větší oka jako starý nevod, zavěšený zde rybařícím obrem na stožárech tak přetížených svou vlastní velikostí i sítí, že se ohýbaly na všechny strany. Vyhlíželo to dost neesteticky. Celý kosmodrom byl prázdný jako evakuované území vydané nepříteli. Když se zbavil odpudivě dotěrného dojmu, že nepozoruje vysílač, ale dílo monstrózního hmyzu, sestoupil po žebříku, sehnutý pod těžkým kontejnerem. Dole rozepnul nosné popruhy, položil kontejner na beton a vyrazil přímo k nakloněnému Hermu s rozbitou zádí. Nespěchal, šel pravidelným krokem, aby neposkytl těm, co ho sledují — nepochyboval, že je sledován — nic, co by mohlo zvýšit jejich podezíravost.

Věděli, že má prozkoumat vrak, avšak nevěděli jak. Zastavil se u zádi, zabořené deformovanými tryskami do paprskovitě popraskaného betonu, a rozhlédl se. Přilbou slyšel poryvy větru, ve skafandru je však téměř nepociťoval. Vzpamatoval ho signál chronometru. Skládací duralový žebřík nepotřeboval. Těsně nad ústím trysek, zmačkaných do tvaru velké harmoniky, zel v zádi ožehnutý průstřel s rozervanými okraji pancíře a pahýlem boční výztuhy ohnutým explozí. Mohl tudy vlézt dovnitř, jen musel dávat pozor, aby si o ostré hrany neroztrhl skafandr. Šplhal vzhůru po jedné z opěr, která se nestačila při přistání dostatečně vysunout, tak Kvinťané spěchali se spuštěním palby, což bylo ostatně chytré, protože loď je nejbezbrannější v okamžiku, kdy vypíná hlavní motor a přenáší celou svou váhu na vysouvané opery. Kontejner vlekl s sebou. Zaklonil hlavu, aby zkontroloval stav trupu. Zdola nemohl vidět zavařené průlezy na přídi, viděl však vrata skladu a podivil se, že jsou zavřená a netknutá. Zvenčí nešly otevřít. Byl překvapen. Jakže — po zničení strojovny jediným výstřelem, který loď tak naklonil, Kvinťané ji zkoumali tímto metr širokým radioaktivním otvorem, místo aby ji pořádně podepřeli a pak pronikli do skladů? Cožpak po sto letech války nemají ženisty s potřebným vybavením nebo vojenské inženýry? Podivoval se zvykům místní armády, zatímco zápolil s kontejnerem, už uvnitř lodě. Nakonec namířil do šera radiometr. Reaktor pro jednorázové použití se po zásahu roztavil přesně podle záměrů projektantů a vytekl předem připravenými otvory na popraskané pláty kosmodromu, kde vytvořil nevelkou radioaktivní skvrnu. S myšlenkou na Nakamuru a Polassara, kteří to tak pěkně vymysleli, rozsvítil baterku. V temném nitru nezůstalo po strojovně vůbec nic. Konstrukce byla zhotovena tak, aby unesla dva tisíce tun prázdné makety a pak se naráz rozsypala. Ručička na geigeru poskočila a ujistila ho, že během hodiny neobdrží víc než tisíc rentgenů. Vyňal z kontejneru dvě ploché kovové krabičky a vyklopil jejich obsah, který tvořily syntery, umělí brouci s mikrosnímači. Opatrně poklekl, jako by se chtěl v rozbité lodi pomodlit, a zapojil aktivní systém uvnitř větší krabice. Syntetický hmyz ožil. Hemžil se kolem něj, rychle a nesmyslně mrskal nožkama jako opravdoví brouci po pádu na záda a nakonec se chaoticky rozběhl na všechny strany. Trpělivě čekal, až odběhne poslední. Když se mu u nohou bezradně motalo už jen pár poškozených kousků, vstal a vylezl z lodě ven. Téměř prázdný kontejner vlekl s sebou. V polovině cesty k raketě z něj vytáhl přístroj ve tvaru velkého prstence se stativem, postavil ho, ústí prstence zamířil na Hermovu záď a vrátil se k Zemi. Od přistání uplynulo 59 minut. Dalších třicet fotografoval okolí, hlavně pavouci síť sahající až k nebi, měnil filtry i objektivy a po skončení této práce vylezl po žebříku do rakety. Ve ztemnělé kabině už zářil detekční monitor. Syntery se hlásily infračervenými vlnami prostřednictvím zesilovače, který pro lepší koherenci umístil v polovině vzdálenosti mezi raketou a Hermem. Dohromady s počítačem a jeho programem tvořily prostorový elektronový mikroskop. Jeho deset tisíc čmuchajících broučků šmejdilo ve všech koutech vraku a zkoumalo všech úlomky, saze, smetí, prach, piliny i kapky roztavených kovů. Jejich elektronická tykadla hledala „ordofilii“ — sklon k molekulárnímu řádu, kterým se vyznačují všechny živé i neživé mikroorganismy. Broučci, příliš hloupí ke stanovení diagnózy, sloužili jen jako objektiv mikroskopu spojeného s analyzátorem, který už rýsoval první krystalické mozaiky nálezů a vyvozoval závěry. Technobiotická obratnost zdejších inženýrů smrti si zasluhovala obdiv. Brouci dokázali odhalit v nevinném smetí pomalu působící viry. Pod maskou špíny jich byly milióny. Počítač zatím nedokázal určit jejich inkubační dobu. Byly to zárodky spící v molekulárních plenkách, aby se po týdnech nebo měsících probudily. Vyvodil z tohoto objevu důležitý závěr: z planety měl odletět v pořádku, aby zanesl na palubu nákazu. Tato úvaha, logicky nevyvratitelná, sváděla k odvážnému jednání, protože nositelem zkázy se mohl stát jen v případě návratu. Najednou však zapochyboval. Viry mohly být současně pravé i falešné. Když je odhalí, ve smyslu uvedených úvah se bude chovat příliš odvážně. A riskující lehkovážník přijde snadno k úrazu. Ocitl se v situaci charakteristické pro algebru struktury konfliktu: hráč si vytvoří model soupeře i s jeho modelem situace, reaguje na ni vytvořením modelu modelu modelu a tak do nekonečna. V takové hře už neexistují žádná absolutně věrohodná fakta. To jsou čertovské kousky, napadlo ho. Potřeboval by něco účinnějšího než jsou přístroje, třeba zaklínadla. V uších mu zazněl signál chronometru: uplynulo sto minut. Přiložil obě dlaně naplocho na desku a pocítil mravenčení proudu, nabíjejícího počítač k tomu, aby vyslal na Herma jednobitový laserový signál, že průzkumník žije.

Nastal čas vlastního průzkumu. Sestoupil po žebříku s druhým kontejnerem a z prostoru v zádi vytáhl skládací vozík: lehký rám se sedadlem a elektricky poháněnými bantamovými koly. Když vyrazil směrem k severním svahům, k veliké síti, u které stál osamělý hangár, začalo poprchávat. Obrysy mohutné stavby opředla šedivá mlha. Zastavil, rukavicí si setřel kapky vody stékající po skle přilby a strnul. Kolos byl současně zcela cizí i nepochopitelně povědomý. Bez oken, s vypouklými stěnami, nesoucí masivní lodní žebra, působil dojmem vzpoury proti architektuře i přírodě jako tělo velryby, které vstřelili do břicha granát se stlačeným plynem, a ten nafoukl její obrovský trup, mrštil jím na mřížovou konstrukci a ve smrtelné křeči ho rozerval. Mezi dvěma žebry zel oblý otvor. Shodil z vozu kontejner a tlačil ho před sebou do neproniknutelné tmy. Náhle ho ze všech stran obklopila silná bílá záře. Stál na dně haly, ve které by i robochod vyhlížel jako mravenec. Kolem celé místnosti se v několika patrech proplétaly křivolaké galerie jako v divadle s vybouraným jevištěm i hledištěm. Uprostřed ležela mnohobarevná hvězdice ze zářivých krystalových květů. Když přistoupil blíž, zpozoroval nad ní obrácený jehlan průzračný jako vzduch, jehož povrch se jen náhodou prozradil zábleskem světel odražených v ostrém úhlu. Uvnitř skleněného jehlanu se postupně objevovala smaragdová písmena:

 

TOTO JE UVÍTÁNÍ

 

Krystalové květy vzplanuly nádhernými barvami od světlé modři po temně fialovou a otevíraly svítící kalichy. V každém planul ohnivý démant. Nápis nahradil jiný:

 

PLNÍME VAŠE PŘÁNÍ

 

Stál nehnutě a duha hořících krystalů zvolna šedla. Ještě chvíli svítily démanty rubínově, pak zmizely a vše se rozsypalo na jemný popel. Stál před ostnatým klubkem propletených drátů a v krystalu vzplanula zeleně nová slova:

 

UVÍTÁNÍ SKONČILO STOP

 

Zvedl zrak od dohasínajícího popele, přelétl zrakem galerie, místy odtržené od oblých stěn, a otřásl se jako po úderu přímo do tváře. Poznal, co mu podivná stavba připomíná: byla to naruby obrácená a stokrát zvětšená kopie Herma. Galerie napodobovaly lešení, přivařené při montáži k bokům a při přistání smetené výbuchem, žebra vmáčknutá do stěn byla lodními výztuhami, obtáčející nyní jeho vykuchaný trup zvenčí. Světla pod zkřivenými pavlačemi postupně hasla, až opět nastala tma a jen ve vzduchu se vznášející nápis UVÍTÁNÍ SKONČILO STOP svítil pohasínající zelení.

Co měl dělat? Prozkoumali poškozenou loď a vyrobili repliku s dokonalostí nemyslící přesnosti nebo rafinovaného výsměchu, aby do ní vstoupil jako do břicha zabitého a vykuchaného zvířete. Ať už šlo o zlomyslnou úskočnost nebo rituál nelidské kultury, projevující tak svou pohostinnost, ocitl se v bezvýchodném bludišti. Jak pomalu couval ve tmě, porazil kontejner, který se hlasitě převrátil. Tento zvuk ho naráz vzpamatoval i rozzuřil.

Poklusem vynesl své břemeno na déšť. Mokrý beton potemněl. V dešti se v dálce leskla jehla jeho rakety, vlny mračen špinavého kouře z červených výduchů jednotvárně vplývaly do nízkých kalných závojů mraků a nad celou pouští se tyčila nakloněná mrtvá věž Herma. Zkontroloval čas. Do konce následujících sto minut zbývala skoro hodina. Přemáhal nával hněvu, aby získal rozvahu a klid. Jestliže Kvinťané projektovali bojové stroje a rozvíjeli válečné inženýrství v měřítku planety i vesmíru, museli umět logicky uvažovat. Pokud se mu nechtějí ukázat, ať ho směrovkami vedou na místo, na kterém mu kódem předaným již před měsícem dokážou pomocí rovnic algebry konfliktů marnost pokusů o dorozumění. Mohou odmítnout argumenty síly vlastními věcnými argumenty, přesto zůstane jen volba mezi různými formami záhuby, ale zde nebyly žádné znaky, terminály, zařízení k výměně informací, nic, méně než nic, byla tu jen mračna kovového kouře, lodní vrak nakažený zákeřnou chorobou a pro návštěvníky model jejich lodě, nafouklý jako žába, a krystalový květinový záhon, který se po uvítání rozpadl v prach. Ceremoniál byl vnitřně tak rozporný, že přímo hovořil: nemáte tu co dělat, vetřelci, ohněm ani ledovými lavinami si nevymýtíte nic kromě pastí a klamu. Ať váš posel udělá cokoli, všude se setká se stejným neproniknutelným mlčením, až nakonec zklamán a vyveden z duševní rovnováhy začne vztekle pálit kolem sebe a zahyne pod troskami, nebo se z nich vyplazí a odletí, ne však s ukradenými znalostmi při plánovaném návratu, ale v panickém útěku. Má se pokoušet něco urychlit, násilím lámat zámky, proniknout do jednooké metropole za kouřovou clonou? Stejně se v tomto nepřátelském okolí dozví tím méně, čím bude útočnější, a nedokáže ani odlišit své objevy od toho, co zničí.

Pršelo, mraky klesaly a zahalily špičku Hermova vraku. Vytáhl z kontejneru biosenzor, přístroj tak citlivý, že na vzdálenost pěti set metrů dokáže reagovat na látkovou výměnu motýla. Ručička ukazovala kousek nad nulou a dokazovala, že podobně jako na Zemi je zde život všude, jako Ariadnina nit mu však nemohly posloužit baktérie ani pyl. Vystoupil po žebříku, vysunul objektiv až do konce a zamířil na jih, kde kouř zakrýval rozlehlou zástavbu mnohoramenné metropole. Indikátor se dál třásl u nuly. Prodloužil ohniskovou vzdálenost na maximum. Kovový kouř ani zdi měření nerušily, ale ani pročesávání celé oblasti ručičkou nepohnulo. Mrtvé železné město? Připadalo mu to tak neuvěřitelné, že potřásal přístrojem jako hodinkami, které se zastavily. Otočil se a namířil na nebetyčnou pavučinu prosvítající deštěm. Teprve teď ručička poskočila a při pohybu přístrojem do stran začala přerývaně kmitat ze strany na stranu.

Poklusem se vrátil k vozu, upevnil kontejner za opěradlo, biosenzor pověsil na háček vedle řízení a rozjel se k síti rozpjaté mezi stožáry.

Lilo jako z konve. Z louží pod koly vystřikovala voda až na průzor přilby a oslepovala ho, každou chvíli pohlížel na biosenzor, jehož ručička se vychylovala velkými skoky. Podle tachometru ujel čtyři míle a přiblížil se tak k povolené hranici průzkumu. Přesto zvýšil rychlost. Nebýt varovného signálu červeného světélka na přístrojové desce, zapadl by i s vozem do hlubokého příkopu, který na ploše vypadal jako černý pás. Prudce zabrzdil, vůz dostal smyk a klouzal po zablokovaných kolech, až nakonec znehybněl. Vystoupil, aby si prohlédl překážku. Mlha, ztěžující odhad vzdálenosti, vytvářela dojem hlubiny, u které zpevněná plocha končila betonovými zlomy nad hliněnými stěnami. Příkop s proměnlivou šířkou, bohužel všude přesahující délku duralového žebříku, byl vytvořen nedávno a spěšně sérií náloží. Nasvědčovaly tomu převisy rozervané hlíny hrozící sesutím.

Druhý břeh s balvany a kameny, vmáčknutými výbuchem do jílu, stoupal táhlým svahem, nad kterým prosvítala mlhou oka nebetyčné pavučiny. Na druhé straně zahlédl ve velkých odstupech podél srázu kotevní úchytky ocelových lan napjatých způsobem, jakým se udržují v kolmé poloze nezapuštěné anténové stožáry. U dvou nejbližších vyrval výbuch kotvy i s protizávažím. Klouzal zrakem podél bezvládně svěšených lan, až zahlédl o několik desítek metrů výš pahýl teleskopického stožáru, nahoře prohnutý jako přetížená udice, takže nenapjatá síť visela schlíple a její spodní lana sahala málem až k zemi. Pokud stačil v mlze rozeznat, pokrývaly úbočí kopečky světlejší než hlína, které však nepřipomínaly podzemní nádrže, ale spíš velké krtiny nebo napůl zahrabané krunýře obrovských želv. Nebo klobouky gigantických hub? Či snad zemljanky?

Oky uvolněné pavučiny svištěly liják a vítr. Vytáhl biosenzor a klouzal jeho ústím po svahu. Ručička občas poskočila do červeně vyznačené části stupnice, pak klesala a znovu bušila do zarážky, vybuzená metabolismem ne nějakých mikroskopických zvířátek nebo mravenců, ale nejméně velryb nebo slonů, jejichž stáda se rozložila na mokrém úbočí. Zbývalo čtyřicet sedm minut do sta. Má se vrátit do rakety a čekat? Škoda času. Navíc je možná překvapil a škoda promarnit tento efekt. V hlavě se mu už nejasně rýsovala pravidla hry: neútočili, ale rozestavili překážky, aby si srazil vaz, pokud o to bude stát. Neměl proč váhat. S nejasným pocitem neskutečnosti jako ve snu vytáhl z kontejneru aparát pro skok na druhou stranu. Navlékl si jednoduchý postroj s bočními tryskami, do kapsy zastrčil lopatku, biosenzor uložil do batohu, který si hodil na záda. Nejdřív zkusil vystřelit raketu nesoucí tergalové lano. Opřel si hlaveň raketové pistole o levý loket, zamířil do protějšího svahu a vystřelil. Rozvinuté lano zasvištělo a na druhé straně se zachytilo háčky, při prvním škubnutí však rozmoklá půda povolila. Otevřel tedy ventil, plyn zasyčel a lehce jako na cvičišti ho vynesl vzhůru. Přelétl tmavé koryto s kalnou vodou na dně, ubral tah, který mu chladným proudem plynu ofukoval nohy, a dopadl na vyhlédnuté místo za pahorkem, který mu při přeletu připomínal ohromný neforemný bochník, zapečený v asbestu. V blátě uklouzl, ale udržel se na nohou. Svah nebyl příliš strmý. Obklopovaly ho nízké břichaté lepenice popelavé barvy se světlejšími proužky v místech, kde stékaly stružky vody. Vesnička primitivního černošského kmene ponořená v mlze. Nebo hřbitov s mohylami. Vytáhl z batohu biosenzor a ze vzdálenosti jednoho kroku ho namířil na nerovnou stěnu. Ručička se zastavila o červenou zarážku jako slabý voltmetr připojený k silnému dynamu. S namířeným indikátorem obešel kolem dokola šedivý pahorek, vyrůstající z hlíny, ve kterém jeho boty zanechávaly hluboké stopy zalévané ihned špinavou dešťovou vodou. Hnal se vzhůru svahem od jednoho neforemného bochníku k druhému. Byly nahoře zploštělé a o polovinu vyšší než on. Vhodné pro obyvatele velikosti člověka, neměly však žádné vchody, otvory, průzory, střílny, nemohlo jít ani o zcela slepé bunkry, ani o mrtvoly pochované ve svém krunýři. Kamkoliv zamířil indikátor, všude vřel život. Pro srovnání otočil ústí k vlastní hrudi. Ručička rázem sklouzla z konce do středu stupnice. Opatrně, aby ho nepoškodil, odložil biosenzor, vytáhl z kapsy skládací lopatku a poklekl. Začal rýt do měkké hlíny, ostří skřípalo o krunýř kopce, odhazoval vyryté bláto, voda zalévala stále hlubší díru, do které strčil ruku až po rameno a na dně narazil na odpor podzemních větví. Kořenový systém zkamenělých hub? Ne, šlo o silné, hladké a kulaté kabely, které — což ho poděsilo — nebyly studené ani horké, ale teplé. Udýchán a zablácen se zvedl z kolen a udeřil pěstí do drsné skořepiny. Elasticky se poddala, i když byla dost tvrdá, a opět se vrátila do původního tvaru. Opřel se o ni zády. V dešti viděl další pahorky, zformované se stejnou ledabylostí. Některé byly tak blízko u sebe, že vytvářely klikaté uličky, vedoucí úbočím vzhůru, kde mizely v mlze.

Najednou si vzpomněl, že biosenzor má dvě stupnice s přepínačem pro kyslíkový a bezkyslíkatý metabolismus. Kyslíkovou výměnu látek už zjistil. Zvedl indikátor, rukavicí setřel hlínu rozmazanou po skle, přepnul na anaerobní metabolismus a přitiskl přístroj k drsnému povrchu. Ručička začala nepříliš rychle a pravidelně tepat. Aerobní současně s anaerobními? Copak je to možné? To přesahovalo chápání jistě nejen jeho. Potoky bahna se brodil v lijáku k dalším pahorkům. Metabolické impulsy se lišily frekvencí. Že by jedny spaly a druhé bděly? Bušil pěstmi do krabatých pupků, ale tep tím nezměnil. Hnal se tak, že málem upadl, když v jednom průchodu narazil na tažné lano, napnuté šikmo vzhůru k síti velké pavučiny neviditelné v mlze. Chronometr se ozýval už delší dobu stále hlasitěji opakovaným varovným tónem. Ani si nevšiml, že už uplynulo sto dvacet minut. Jak se mohl tak zapomenout? Co teď? K raketě by doletěl za tři až čtyři minuty, ale plyn v nádrži mu stačil nejvýš na dvěstěmetrový skok. Možná třistametrový. K vozu stačí… ale potom zbývá víc než šest mil. Nejmíň čtvrthodina… Má to zkusit? A co když Hermes udeří předčasně a jeho posel tu nezahyne jako hrdina, ale jako naprostý idiot? Hledal lopatku, ale marně: kapsa byla prázdná.

Lopatku zapomněl ve vykopané díře. Jak ji teď má v tom labyrintu hledat?

Uchopil biosenzor do obou rukou, rozmáchl se a udeřil do drsné kůry, bušil a bušil, až pukla a z praskliny vylétl nažloutlý prach jako z pýchavky. Uvnitř nebyly oči bytostí ukrytých ve vnitřní dutině, ale tuhý povrch hluboké rány s tisíci drobnými póry jako v nepropečeném bochníku chleba rozťatém sekerou. Ztuhl s rukama zvednutýma k dalšímu úderu a nebe nad ním se rozsvítilo děsivou září. Hermes začal pálit do anténových stožárů za kosmodromem, jeho salva prorazila mraky, déšť se v mžiku vypařil, vzešlo laserové slunce, mohutný tepelný úder smetl mlhu i mraky z celého úbočí, pokrytého do nedohledna spoustou holých bezbranných bradavek, a když se na něj zřítila nebetyčná pavučina i s planoucími stožáry, pochopil, že uviděl Kvinťany.