Stanisław Lem
překlad: František Jungwirth

DOKONALÁ PRÁZDNOTA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kuno Mlatje
ODYSSEUS Z ITHAKY

 

Autor nezapře Američana - plné jméno jeho hrdiny zní Homer Maria Odysseus. Ithaca, kde se narodil, je čtyřicetitisícové maloměsto ve státě Massachusetts. Přesto však se jedná o výpravu Odyssea z Ithaky, nepostrádající hlubšího významu, a tak navazující na svůj ctihodný pravzor. Pravda, začátek románu to příliš nepotvrzuje. Homer M. Odysseus stojí před soudem, obžalován, že zapálil automobil, patřící profesoru E. G. Hutchinsonovi z Rockefellerovy nadace. Důvody, jež ho přiměly k zapálení auta, hodlá osvětlit pouze pod podmínkou, že se profesor osobně dostaví do soudní síně. Když se tak stane, Odysseus k němu přikročí, jako by mu chtěl něco důležitého pošeptat, a hryzne ho do ucha. Vypukne skandál. Obhájce ex offo požaduje psychiatrické vyšetření obviněného, soudce je na vahách. Na lavici obžalovaných se Odysseus zvedne a pronáší projev - měl v úmyslu následovat Hérostrata, protože auta jsou svatyněmi naší doby, a profesora kousl do ucha, protože totéž učinil Stavrogin a tím se proslavil. On sám rovněž potřebuje získat věhlas, neboť ten s sebou nese peníze a ty mu dovolí financovat plán, jejž vypracoval v zájmu lidstva.

Na tomto místě soudce jeho řeč přerušuje. Odysseus je za zničení auta odsouzen na dva měsíce vězení a k dodatečnému trestu dalších dvou měsíců za pohrdání soudem. Očekává ho zároveň civilní žaloba profesora Hutchinsona, jemuž učinil újmu na ušním boltci. Přesto se Odysseovi podaří předat reportérům přítomným u přelíčení brožuru, kterou napsal. Tím dosáhne svého - bude o něm psát tisk.

Myšlenky, které Homer M. Odysseus shrnul v brožuře Výprava za rounem ducha, jsou poměrně prosté. Lidstvo vděčí za svůj pokrok géniům. Především jde o pokrok v myšlení, protože pospolitě je možno přijít na způsob, jak otesávat pazourek, ale nula se kolektivně objevit nedá. Ten, kdo ji vymyslel, stal se prvním géniem v dějinách. "Nebo je snad možné, aby nulu odhalili čtyři lidé, každý jednu čtvrtinu?" - táže se Homer M. Odysseus se sarkasmem sobě vlastním. Lidstvo nemá ve zvyku se s génii příliš mazlit. "To be a genius is a very bad business, indeed!" praví Odysseus svou příšernou angličtinou. Géniům se vede mizerně, nicméně ne všem stejně špatně, protože ani géniové si nejsou rovni. Odysseus postuluje následující klasifikaci: Ve třetí, nejnižší skupině jsou géniové tuctoví, obyčejní, kteří svými myšlenkami málokdy přesáhnou hranice své doby. Těm zpravidla nic nehrozí, velmi často bývají rozpoznáni a dokonce se dočkají slávy a peněz. Géniové druhé třídy jsou již příliš komplikovaní, než aby je současníci pochopili. Proto se jim také daří mnohem hůř. Za starověku bývali obvykle ukamenováni, ve středověku hořeli na hranicích a později v souvislosti s měnícími se umírněnými zvyky a obyčeji bylo jim už dovoleno zemřít přirozenou smrtí hladem a někdy byli dokonce na účet společnosti živeni v blázincích. Některým z nich podaly místní úřady jed, mnoho jich bylo odsouzeno k nucenému vystěhování, přičemž světské i církevní úřady soupeřily o palmu prvenství v této "géniocidě", jak Odysseus nazývá rozmanité způsoby hubení géniů. Nakonec však géniové druhé třídy najdou pochopení a dobývají vítězství po smrti. Na odškodněnou se pak po nich pojmenovávají knihovny a náměstí, stavějí se jim pomníky a fontány a historici roní krokodýlí slzy nad takovými hříchy minulosti. Kromě toho, tvrdí Odysseus, existují, neboť nezbytně existovat musí, géniové nejvyšší kategorie. Génie druhé třídy objeví buď generace následující, anebo některá z dalších generací. Génie první třídy nepozná nikdo - ani za jejich života, ani po smrti. Jsou to totiž objevitelé tak neuvěřitelných pravd, tvůrci natolik převratných projektů, že je absolutně nikdo nedovede pochopit. Obvyklým osudem géniů této extratřídy je tedy trvalé zneuznání. Ostatně i jejich duševně méně zdatní kolegové bývají objeveni víceméně čirou náhodou. Třeba když se ze starých, počmáraných papírů, do nichž babky na trhu balí sledě, vyčte nějaký teorém nebo poéma - jakmile jsou ovšem vytištěny, po chvíli všeobecného nadšení se zase všechno vrátí do starých kolejí. Takový stav věcí nelze už nadále trpět. Jde přece o nenahraditelné ztráty pro celou civilizaci. Je třeba ustavit Společnost péče o prvotřídní génie a vyčlenit z ní Průzkumnou skupinu, která by na svá bedra vzala břímě pátrání. Homer M. Odysseus připravil statut Společnosti, jakož i projekt Výprava za rounem ducha. Tyto materiály rozeslal různým vědeckým společnostem a dobročinným nadacím se žádostí o podporu.

Když toto jeho úsilí nepřineslo výsledky, vlastním nákladem vydal brožuru, jejíž první výtisk s věnováním zaslal profesoru Evelynovi G. Hutchinsonovi z vědecké rady Rockefellerovy nadace. Tím, že vůbec neodpověděl, se profesor Hutchinson provinil vůči lidstvu. Projevil svou omezenost, čili že není dostatečně způsobilý k tomu, aby svou funkci zastával. Za svou opovážlivost si zasluhoval potrestání - a to také Odysseus učinil.

Už v době, kdy seděl ve vězení, obdržel Odysseus první finanční příspěvky. Otevírá konto Výpravy za rounem ducha, a když se dostává na svobodu, dovoluje mu solidní kapitál, obnášející 26 528 dolarů, zahájit organizační činnost. Odysseus shání dobrovolníky inzeráty v novinách. Na první schůzce s nadšenci-amatéry k nim pronáší řeč a rozdá jim novou brožurku s instrukcemi, jak postupovat při pátrání. Musí se přece dovědět, jak a co mají hledat! Expedice bude mít charakter ideový, protože - Odysseus se tím netají - peněz je málo a čeká je obrovská práce.

Spiritus flat, ubi vult, takže i géniové extratřídy se mohou narodit uprostřed malých národů, tvořících exotickou periférii světa. Génius se nepředstavuje veřejnosti osobně a bezprostředně tím, že třeba půjde po ulici a bude lidi chytat za knoflík nebo tahat za rukáv. Génius působí prostřednictvím příslušných odborníků. Ti by měli poznat, prokázat mu úctu a jeho myšlenky dále rozvíjet, čili svého krajana tak nějak rozhoupat, aby se stal srdcem zvonu, zvěstujícím lidstvu počátek nové epochy. Jako obvykle se však to, co by se mělo stát, přirozeně nestane. Všichni odborníci si myslí, že spolkli Šalamouna; rádi jiné poučují, sami se však od nikoho učit nechtějí. Až když je jich hodně, tak se jako obvykle v zástupu mezi nimi najdou dvě tři rozumné osoby. V malé zemi tudíž génius získá takovou odezvu, jako kdyby kázal obrazu na stěně. Na druhé straně je tedy ve velkých zemích také větší šance rozpoznat génia. Proto se expedice zaměří na menší národy a odlehlejší končiny zeměkoule. Kdoví, možná že se tam podaří objevit několik druhotřídních géniů. Případ Boskovice z Jugoslávie je charakteristický - stal se obětí mylného rozpoznání, protože to, co si myslel a psal před staletími, bylo objeveno teprve nyní, když se takto začíná myslit a psát všeobecně. O takové pseudoobjevy nemá Odysseus zájem.

Pátrání by mělo zahrnout všechny světové knihovny a jejich depozitáře starých tisků a rukopisů, zejména však jejich sklepení, kam se odhazuje veškerý papírový odpad. Avšak ani tam nelze příliš spoléhat na to, že pátrání bude mít úspěch. Na mapě, kterou si Odysseus pověsil v pracovně, jsou červenými kroužky v první řadě označeny psychiatrické léčebny. Odysseus si také hodně slibuje od stok a senkroven v starých blázincích. Je rovněž nutno překopat skládky poblíž bývalých trestnic, přehrabat popelnice a nádoby s jinými odpadky, prohlédnout skladiště makulatury, rovněž nezbytný se jeví důkladný průzkum skládek, zejména jejich zkamenělých vrstev, neboť tam se najde všechno, čím lidstvo zhrdlo a co vykázalo za hranici existence. Takže dělní Odysseovi héroové musí jít pátrat po rounu ducha naplněni sebezapřením a vyzbrojeni krumpáči, sochory, sekáčky, baterkami a provazovými žebříky, s geologickými kladívky, plynovými maskami, síťkami na motýly a lupami po ruce. Hledání pokladů mnohem cennějších, než je zlato či drahé kamení, bude probíhat ve vrstvách petrifikovaných exkrementů, v zasypaných studních, v bývalých kobkách všemožných inkvizicí, ve zpustlých zříceninách tvrzí a hradů. Koordinátorem těchto akcí světového rozsahu bude Homer M. Odysseus ve svém hlavním stanu. Ukazatelem a chvějivou magnetickou střelkou pro pátrače budou ohlasy všelijakých klevet a povídaček o různých neuvěřitelných kreténech, šílencích, maniacích, dotěrných podivínech, nenapravitelných tupcích a idiotech, protože lidstvo, které nazývá genialitu takovými jmény, na ni přirozeně reaguje podle svých vrozených schopností.

Odysseus ztropil několik dalších skandálů, takže díky tomu připisuje na své konto dalších pět soudních rozsudků, jakož i 16 741 dolarů a po odpykání dvou let ve vězení se vydává na jih. Odplouvá na Mallorku, kde zřizuje svůj hlavní stan, protože ostrov má příjemné klima a pobyt ve vězení mu podlomil zdraví. Vůbec se netají tím, že obecný zájem rád spojí se zájmem vlastním. Podle jeho teorie se objevení géniů druhé třídy dá očekávat všude - tudíž proč ne na Mallorce?

Život Odysseových heroů oplývá neobvyklými dobrodružstvími, jejichž popisem je vyplněna převážná část knihy. Odysseus prožívá nejedno hořké zklamání, kupříkladu když se dovídá, že jeho tři nejoblíbenější pátrači, operující ve Středomoří, jsou ve skutečnosti agenty CIA, která využila expedice za rounem ducha k vlastním cílům. Anebo když jiný explorant přiváží na Mallorku nesmírně cenný dokument ze sedmnáctého století - práci mameluka Kardiocha o parageometrické struktuře bytí - a ukáže se, že tento manuskript je podvrh. Sám průzkumník je autorem tohoto díla - když se mu je nepodařilo nikde udat, vetřel se do expedice, aby s využitím Odysseovy nadace získal svému dílu věhlas. Rozlícený Odysseus hází rukopis do ohně a podvodníka vyžene - jenže teprve když vychladne, začne si klást otázku, zda možná vlastnoručně nezničil práci génia extratřídy. Má výčitky svědomí a snaží se pomocí inzerátů sehnat autora, bohužel nadarmo. Jiný průzkumník, jakýsi Hans Zokker - bez Odysseova vědomí - rozprodá po aukcích nesmírně cenné dokumenty, které nalezl v starých knihovnách Černé Hory, načež s nabytou hotovostí uprchne do Chile, kde se oddá hazardu. Přesto se k Odysseovi dostává mnoho vzácných děl, bílých vran, manuskriptů považovaných za ztracené či děl, která světová věda vůbec neznala. Z archívu starých listin v Madridu například získá prvních osmnáct pergamenových listů manuskriptu napsaného v polovině šestnáctého století. Na základě systému "trojpohlavní aritmetiky" toto dílo předpovídá data narození osmdesáti význačných vědců, přičemž údaje obsažené v rukopise se s přesností na jeden měsíc kryjí se skutečnými daty narození takových kapacit, jako jsou Isaac Newton, William Harvey, Charles Darwin, Alfred Russell Wallace atd. Chemické zkoušky a expertizy dokazují pravost rukopisu, jenomže matematický aparát, který autor použil k svým předpovědím, se ztratil. Ví se pouze to, že autor vycházel z premisy o "třech pohlavích" lidského druhu, která zcela odporuje zdravému rozumu. Odysseus nalézá nevalnou útěchu v tom, že prodejem tohoto rukopisu na dražbě v New Yorku značně posílí expediční rozpočet.

Po sedmi letech pátrání jsou archívy hlavního stanu na Mallorce zaplněny roztodivnými rukopisy. Mezi nimi je i objemná kniha od jakéhosi Mirala Essose z Boiótie, jenž důmyslem předstihl Leonarda da Vinci - zůstal po něm návrh na uspořádání logického systému podle žabí míchy; dávno před Leibnizem dospěl ke koncepci monád a k předzjednané harmonii; trojhodnotovou logiku použil pro jisté fyzikální jevy, tvrdil, že živé bytosti se rodí podobné sobě navzájem, protože v jejich semenných šťávách jsou "listy", napsané mikroskopickým písmem, a z kombinace těchto "listů" vzniká podoba dospělého jedince - a to všechno v patnáctém století. Najde se tam i formálně logický důkaz nemožnosti teodicey, opřený o rozumové zdůvodnění, protože premisou každé teodicey musí být logický protiklad. Autor tohoto rukopisu, jistý Bauber, zvaný Katalánec, byl upálen zaživa, když mu předtím byly uťaty končetiny, vytržen jazyk a útroby pomocí trychtýře naplněny žhavým olovem. "Je to silná kontraargumentace, třebaže na jiné úrovni, neboť se neřídí logikou," komentoval to mladý doktor filozofie, jenž rukopis nalezl. Práce Sophuse Brissengnadeho, který na základě axiómat "dvojnulové matematiky" zdůvodnil možnost nerozporného vytvoření teorie ryze transfinitních množin, došla uznání vědeckého světa, třebaže se částečně shoduje s pracemi současných matematiků.

Takže nyní Odysseus chápe, že jako doposud, pouze předchůdci, ti, s jejichž myšlenkami přišli znovu jiní lidé, bývají pochopeni, čili, řečeno jinak, pouze géniové druhé třídy. Leč kde najdeme stopy úsilí géniů extratřídy? V Odysseově duši neměly nikdy místo pochybnosti, pouze se obával, aby mu náhlá smrt - stál již na prahu stáří - nezabránila ve výzkumu pokračovat. Konečně přichází případ florentského rukopisu. Tento pergamenový svitek popsaný tajuplnými znaky, pocházející z poloviny osmnáctého století a nalezený ve Florencii v jednom oddělení velké knihovny, se zprvu jeví jako bezvýznamná práce nějakého alchymisty - kopisty. Avšak nálezci, mladému matematikovi, připomínají jisté výrazy řady funkcí s několika proměnnými, jež v oné době ovšem ještě určitě nikdo nemohl znát. Když je práce předložena k posouzení odborníkům, vyvolává rozporné mínění. Úplně jí nerozumí nikdo. Někteří ji považují za jakési blouznění s řídkými zákmity jasné logiky, jiní zase za chorobný výplod. Dva nejvýznamnější matematici, jimž Odysseus zasílá fotokopii rukopisu, se rovněž nemohou shodnout. Jenže jeden z nich si dá velkou práci a v třetí části rukopisu dešifruje škrábanice, prázdná místa rekonstruuje podle vlastní úvahy a Odysseovi napíše, že jak se zdá, jde o neobyčejnou koncepci, která je ovšem bezcenná. "Bylo by totiž zapotřebí tři čtvrtiny existující matematiky postavit na hlavu a pak znovu na nohy, aby se uvedené pojetí mohlo brát za bernou minci. Je to prostě návrh jiné matematiky, než je ta, k níž jsme se dopracovali. Zda je lepší, o tom se nemohu vyjádřit. Aby se to zjistilo, sto nejlepších lidí by muselo věnovat život tomu, aby se pro florentského anonyma stali tím, čím byli Bolyai, Riemann a Lobačevskij pro Euklida."

Na tomto místě vypadne dopis Homeru M. Odysseovi z ruky. Zvolá "Heuréka!" a začne přecházet po pokoji, odkud je prosklenými okny vidět na azurovou zátoku. V tomto okamžiku Odysseus pochopil, že lidstvo navždycky neztratilo génie první třídy, naopak, byli to oni, kdo lidstvo ztratili, poněvadž je opustili. Problém netkví v tom, že každým dalším rokem existují stále méně. Díla uznaných géniů druhé kategorie se vždycky dají zachránit. Stačí z nich otřít prach, předat je tiskárně nebo univerzitám. Díla géniů první třídy ovšem nezachrání už nic, protože stojí izolovaně - mimo proud dějin.

Společné lidské úsilí hloubí koryto v historickém čase. Génius, to je ten, jehož úsilí působí na okraji tohoto koryta, u jeho břehu, ten, kdo svému či následujícímu pokolení navrhne určitou změnu toku, jiný odklon řečiště, snížení břehu či prohloubení dna. Génius první třídy se této práce ducha tímto způsobem neúčastní. Ani nestojí v první řadě, ani nevykročil o krok vpřed. Prostě je svým myšlením někde jinde. Pokud postuluje jinou formu matematiky nebo jinou formu filozofické či přírodovědné systematiky, jde o pojetí, které se stávajícímu nepodobá ani jedním atomem. Pokud ho neobjeví nebo nevyslyší první, druhá generace, později to bude již zhola nemožné. Protože řeka lidské práce a myšlení si již zatím vyhloubila své koryto, ubírá se svým směrem, takže se vzdálenost mezi ní a osamocenou géniovou invencí každým stoletím zvětšuje. Nepoznané, nevyslyšené teorie a plány mohly opravdu změnit průběh dějin umění, vědy i celé světové historie, ale protože se to nestalo, lidstvo promeškalo pouze určitého jednotlivce s jeho duševní kapacitou. Nechalo si ujít určitou svou jinou historii - to už nejde napravit. Géniové první třídy, to jsou přehlédnuté cesty, nyní už bez užitku a zcela zarostlé, to jsou takové výhry v loterii neobvyklých náhod, o něž se hráč nepřihlásil, to bohatství si nevyzvedl - a tento kapitál se mezitím znehodnotil, změnil se v nicotu promarněných šancí. Géniové menšího formátu se od společné řeky nevzdalují, drží se v jejím toku, pozměňují pravidla jejího pohybu, nepřekračují hranice společenství - alespoň ne nadobro, nejdou do krajností. Proto jsou váženi. Tamti druzí, protože jsou takoví velicí, zůstanou navždy neviditelní.

Odysseus, hluboce vzrušený tímto odhalením, neprodleně se chápe pera a píše novou brožuru, jejíž základní myšlenka, s níž jsme vás právě seznámili, je neméně jasná než cíl expedice. Ta po třinácti letech a osmi dnech spěje k svému závěru. Nebyla to marná námaha, že se skromný občan z Ithaky, Massachusetts, s hrstkou nadšenců ponořil do hlubin minulosti, aby přišel na to, že jediným žijícím géniem první třídy je Homer M. Odysseus; neboť největší velikost dějin může rozpoznat pouze člověk neméně veliký.

Knihu Kuna Mlatjeho doporučuji těm, kdo se nedomnívají, že krásná literatura by neexistovala, kdyby neměl člověk pohlaví. Na otázku, zda si autor tropí žerty nebo si dělá blázny, musí si každý čtenář odpovědět sám.