Stanisław Lem

VZPOMÍNKY IJONA TICHÉHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Jednoho podzimního odpoledne, když se již na ulicích zešeřilo a jednotvárně šuměl šedý a drobný déšť, kdy vzpomínka na slunce je něčím nepředstavitelným a člověk by ani zanic neopustil své místečko u krbu, kde sedí zabořen v starých knihách - nehledá tam dobře známé obsahy, ale spíše sebe sama z dávných let - tu kdosi neočekávaně zaťukal na dveře. Ťukání znělo naléhavě jako by příchozí, který se ani nedotkl zvonku, chtěl hned dát najevo, že ho sem přivedla záležitost naléhavá, neřkuli zoufalá. Odložil jsem knížku, vyšel jsem na chodbu a otevřel mu. Spatřil jsem člověka ve voskovaném plášti, po němž stékala voda a kapky deště se lesky na jeho ztrhané, unavené tváři. Byl tak vyčerpaný, že na mě nepohlédl. Oběma rukama, mokrýma a zčervenalýma chladem, se opíral o velikou bednu, kterou podle všeho sám vynesl po schodech do patra.

"Pane," řekl jsem, "co si...," a pak jsem se pravil: "Nechcete, abych vám pomohl?"

Udělal rukou nějaký neurčitý pohyb a dál těžce oddychoval. Pochopil jsem, že chce svůj náklad dopravit do mého bytu, ale síly mu už nestačí. Chopil jsem se tedy promáčených, hrubých provazů, kterými byl balík ovinut, a vnesl jsem jej do chodby. Když jsem se obrátil, stál muž za mnou. Ukázal jsem mu na věšák: odložil plášť a na poličku hodil klobouk tak promočený, že vypadal jako plstěný hadr; nohy ho sotva nesly, když vešel do mé pracovny.

"Čím vám mohu posloužit?" zeptal jsem se po nějaké chvíli. Napadlo mne, že to bude opět jeden z těch mých nevšedních návštěvníků. Pořád se ještě na mne nepodíval, jako by byl zahloubán do vlastních myšlenek, otřel se kapesníkem a zachvěl se, když se studenou, promočenou manžetou košile dotkl obličeje. Řekl jsem mu, aby si sedl ke krbu, ale neuznal za vhodné mi odpovědět. Chopil se zmáčeného balíku a táhl jej, tlačil a postrkoval, zanechávaje na podlaze blátivé stopy, které ukazovaly, že během cesty vedoucí kdovíkudy ho nejednou postavil na chodník plný kalužin, aby nabral dechu. Teprve když bedna stála uprostřed pokoje a on ji mohl mít neustále na očích, jako by si pojednou uvědomil mou přítomnost. Podíval se na mne, něco nesrozumitelného zabručel, kývl hlavu a přehnaně dlouhými kroky přistoupil k volné klubovce a zapadl do jejího vysezeného dolíku.

Usedl jsem naproti němu. Oba jsme hezkou chvíli mlčeli, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to připadalo docela přirozené. Nebyl mladý, měl jistě padesátku na krku. Měl nesouměrný obličej, který na sebe přitahoval pozornost, protože celá levá polovina byla menší než pravá, jako by s ní nebyla stačila během růstu držet krok. V důsledku toho byly ústní koutek, nos a oční štěrbina na levé straně drobnější, a tím nabývala jeho tvář výrazu sklíčeného údivu.

Když jsem se toho nejméně nadál, konečně řekl: "Jste pan Tichý?" Přikývl jsem hlavou. "Pan Ijon Tichý - cestovatel?" naklonil se vpřed a ještě znovu si to ověřoval. Nedůvěřivě na mne hleděl.

"Ovšem," opakoval jsem, "kdo jiný by mohl být v mém bytě?"

"Mohl jsem se o patro splést," zabručel, jako by mu tanuly na mysli jiné věci, mnohem důležitější.

Náhle vstal. Bezděčně se dotkl nepromokavého pláště. Chtěl ho uhladit, ale jako by si uvědomil, že to je marná snaha - nevím, zdali by nejlepší žehličky a krejčovský um dokázaly zachránit jeho oblek, obnošený do krajnosti - napřímil se a řekl:

"Jsem fyzik. Jmenuji se Molteris. Slyšel jste o mně?"

"Ne." Odpověděl jsem. Opravdu jsem o něm neslyšel.

"Na tom nezáleží," zabručel spíše sám pro sebe.

Dělal smutný dojem, ale to proto, že byl zamyšlen; uvažoval o nějakém rozhodnutí, k němuž se již dříve odhodlal a které vedlo k jeho návštěvě. Avšak teď se ho zmocnily nové pochybnosti. Poznal jsem to podle jeho kradmých pohledů. Cítil jsem, že mne nenávidí - pro to, co ode mne chce - pro to, co mi musí povědět.

"Udělal jsem objev," vyrazil náhle chraplavě. "Vynález. Něco podobného tu ještě nikdy nebylo. Věřit mi nemusíte. Sám nikomu nevěřím, tedy není třeba, aby někdo věřil mně. Postačí fakta. Podám důkazy. Všechno. Ale nejsem ještě docela..."

"Máte strach?" pronesl jsem vlídně a konejšivě. Tihle lidé jsou jako vzteklé děti, blouznivé a geniální děti. "Máte strach, že vám vynález ukradnou, prozradí - viďte? Buďte klidný. Tento pokoj již toho o vynálezech viděl a slyšel..."

"Ne však o takovém!!!"rezolutně na mne vyjel a v jeho hlase zazněla a na zlomek vteřiny se mu v očích objevila neočekávaná pýcha. Mohlo by se myslet, že je pánem tvorstva. "Dejte mi nějaké nůžky," řekl nevlídně v novém návalu sklíčenosti. "Může to být třeba i nůž."

Podal jsem mu nůž na otevírání dopisů, který ležel na psacím stole. Ráznými a hbitými pohyby přeřízl provazy, odtrhal papíry a mokré a zmačkané je hodil na podlahu, snad s úmyslnou nedbalostí, jako kdyby říkal "můžeš mě vyhodit a spílat mi, že jsem zašpinil ty tvoje naleštěné parkety - jestliže najdeš odvahu vyhodit člověka jako jsem já, člověka, který je nucen takto se pokořovat". Objevila se bedna, téměř dokonalý šestihran, sbitá z ohoblovaných prken. Byla natřena černým lakem, víko však bylo z poloviny zelené, a tu mne napadlo, že už neměl dost laku jedné barvy. Bedna byla zajištěna voličovým uzávěrem. Molteris nastavil číselník, zakrývaje ho rukou, a naklonil se tak, abych nemohl rozeznat číselnou kombinaci, a když zámek cvakl, pomalu a opatrně nadzvedl víko.

Usedl jsem znovu do klubovky z taktnosti a také proto, abych ho neodradil. Mám dojem že mi byl za to vděčný, třebaže mi to nedal najevo. Nicméně se zdálo, že se poněkud uklidnil. Ponořil ruce až po ramena do vnitřku bedny a s vypětím sil, takže mu čelo a tváře naběhly krví, vytáhl velký, černě oxidovaný přístroj s rozmanitými víky, lampami, kabely - já se v tom stejně nevyznám. Svíral své břímě v náručí jako milenku a přiškrceným hlasem pronesl:

"Zástrčka - kde je?"

"Tamhle," ukázal jsem do kouta vedle knihovny, protože v druhé zástrčce vězela šňůra stolní lampy. Přistoupil k policím s knihami a neobyčejně opatrně postavil těžký aparát na podlahu. Rozmotal pak jeden svinutý kabel a zapojil ho do zástrčky. Usedl na bobek vedle přístroje a jak se seřizovat různé páčky a mačkat tlačítka a ve chvilce se pokoj naplnil příjemným bzučením. Náhle se na jeho tváři objevil úlek a očima se přiblížil k jedné lampě, která na rozdíl od ostatních zůstávala temná. Zlehka do ní klepl prstem, a když se nic nestalo, chvatně prohledával kapsy až našel šroubovák, kus drátu a malé kombinačky. Poklekl u aparátu a horečně, ale nanejvýš odborně se začal šťárat v jeho vnitřku. Osleplá lampa se pojednou rozzářila růžovým svitem. Jak se zdálo, zapomněl Molteris zcela na to, kde je, a s hlubokým oddechnutím zastrčil nářadí do kapsy, zvedl se z podlahy a klidným tónem, asi tak jako by oznamoval "dnes jsem snědl chleba s máslem", pojednou pronesl:

"Pane Tichý, toto je stroj času."

Neodpověděl jsem. Nevím, zda si uvědomujete, v jaké choulostivé a obtížné situaci jsem byl. Vynálezci tohoto druhu, kteří vyrobili elixír věčného života nebo elektronický přístroj na předpovídání budoucnosti či stroj času - jako v tomto případě - setkávají se s naprostou nedůvěrou všech lidí, které chtějí zasvětit do tajemství svého díla. Bývají plni komplexů, popudliví, bojí se druhých lidí a současně jimi pohrdají, poněvadž vědí, že jsou na jejich pomoc odkázáni. A protože to vím, chovám se v podobných případech neobyčejně obezřele. Ostatně, cokoli bych opomenul udělat, bylo by špatně pochopeno. Vynálezce, který hledá pomoc, je hnán zoufalstvím, nikoli nadějí, a nečeká příznivé přijetí, ale výsměch. Zkušenost ho naučila tomu, že vlídnost je přece důvodem, po němž postupně přichází opovržení skryté v slovech domluvy. Ví to, protože se mu už nejednou lidé okoušeli jeho myšlenku rozmluvit. Kdybych teď odpověděl: Ach, to je neobyčejné - opravdu jste vynalezl stroj času?" Snad by se na mne vrhl se zaťatými pěstmi. Vyvedl jsem ho svým mlčením z konceptu.

"Ano," řekl a vyzývavě zastrčil ruce do kapes, "to je vozidlo času! Stroj pro cestu časem, rozumíte?"

Přikývl jsem, ale snažil jsem se, aby to nevypadalo přehnaně.

Jeho vzrušení už vyprchalo, rozplynulo se a on zůstal chvíli stát s nepříliš chytrým výrazem na obličeji. Nevypadal staře, spíš unaveně, nevýslovně ztrápeně. Jeho zarudlé oči a opuchlá víčka svědčily o nesčíselných probděných nocích a vousy, které pro tuto příležitost shodil, zůstaly ještě pod ušima a jeho dolní rtem a černá náplast na tváři byla dalším důkazem, že se holil chvatně a netrpělivě.

"Nejste fyzik, že ne?"

"Nejsem."

"Tím lépe. Kdybyste jím byl, nevěřil byste ani potom tomu, co uvidíte na vlastní oči, neboť tohle," ukázal na přístroj, který neustále tichounce předl jako dřímající kočka a jehož lampy vrhaly na stěnu narůžovělý přísvit, "se mohlo zrodit teprve po odklizení všeho toho hnusného balastu, který se dnes považuje za fyziku. Nemáte nějakou věc, s kterou byste se s lehkým srdcem mohl rozloučit?"

"Snad něco najdu." Odpověděl jsem. "Co to má být?"

"To je jedno. Sklo, kniha, kovový předmět, jenom však nic radioaktivního. Nesmí to být ani trochu radioaktivní - to je důležité, pak by mohlo dojít k neštěstí." Ještě mluvil, když jsem se zvedl a přistoupil k psacímu stolu. Jak víte, jsem pedant a i ta nejmenší věc má u mne své vyhrazené místo a na udržení pořádku v knihovně kladu zvláště velký důraz. Tím víc mne udivilo to, co se stalo den předtím. Od snídaně, to znamená od časného rána, jsem u psacího stolu pracoval na článku, nad kterým jsem se nemálo zapotil. Když jsem v jedné chvíli zvedl hlavu od papírů rozložených po celé desce psacího stolu, všiml jsem si tmavočervené knížky osmerkového formátu, která ležela v koutě u stěny vedle knihovny na podlaze, jako by ji tam někdo pohodil.

Vstal jsem a knížku jsem zvedl. Poznal jsem obálku: bylo to separát z čtvrtletníku kosmické medicíny, který obsahoval diplomovou práci jednoho z mých spíše vzdálenějších známých. Nechápal jsem, jak se tady octla. Pravda, usedl jsem k práci plně zabrán do vlastních myšlenek a nějak zvlášť jsem se pokojem nerozhlížel, ale přísahal bych, že když jsem do místnosti vstoupil, u stěny na podlaze nic neleželo. Okamžitě by to upoutalo mou pozornost. Nakonec jsem musel přece přiznat, že jsem byl více než kdy jindy zahloubán a na chvíli jsem nevnímal své okolí. Až teprve když má pozornost už nebyla natolik soustředěna jako dříve, upjal se můj dosud ještě nevidoucí pohled na brožuru ležící u stěny na podlaze. Jinak se tato skutečnost nedala vysvětlit. Brožuru jsem zastrčil do poličky mezi jiné knihy a na celou příhodu jsem zapomněl. Tmavočervený hřbet té práce, mně zcela nepotřebné, jako by mi teď po Molterisových slovech sám vběhl pod ruku. Beze slova jsem mu knížku podal.

Vzal ji a potěžkal v dlani, aniž se podíval na titulek, nadzvedl černé víko uprostřed přístroje a řekl:

"Prosím, pojďte blíže..."

Postavil jsem se vedle něho. Poklekl, pootočil vypouklým knoflíkem podobným regulátoru rozhlasového přijímače a stiskl vpadlé bílé tlačítko. Všechna světla v místnosti potemněla, ze zástrčky, do které byl napojen kabel, vyšlehla modravá jiskra s pronikavým sykotem - ale dále se už nic nestalo.

Pomyslel jsem si, že mi co nejdříve spálí všechny pojistky, on však chraplavě pronesl:

"A teď pozor!"

Položil knížku naplocho do aparatury a zmáčkl malou černou ručičku, která vyčnívala po straně. Světla teď už zas normálně plála plným jasem. Kartounový tmavý svazek na dně přístroje se zahalil mlhou a pak se stal průzračným. Zdálo se mi, že sklapnutými deskami knihy vidím obrysy bílých stránek a slité temnější řádky. To ale trvalo jenom velice krátce a v následujícím okamžiku se knížka rozplynula, zmizela a viděl jsem již jen prázdné černé zoxidované dno přístroje.

"Přemístila se v čase," řekl, nedívaje se na mne. Zvedl se těžce z podlahy. Drobounké kapičky potu, jemné jako špička špendlíku, se mu třpytily na čele. "Nebo omládla, chcete-li..."

"O kolik?" zeptal jsem se. Po těchto věcných slovech se jeho tvář trochu rozjasnila a v té její levé, menší, jako svraštělé polovině - zblízka jsem si všiml, že je také o něco tmavší - zacukalo.

"Asi o den," odpověděl. "Nedovedu to ještě přesně vypočítat. To však," přerušil se a ohlédl na mne.

"By jste včera doma?" zeptal se náhle a bylo znát s jakým napětím očekává mou odpověď.

"Ano, byl," odpověděl jsem zvolna, poněvadž jsem měl náhle dojem, že se mi začíná podlaha propadat pod nohama. Pochopil jsem. S pocitem oblouzení, jaký míváme při šálivém snu, jsem skloubil obě skutečnosti: tu brožuru, která se včera tak nevysvětlitelným způsobem objevila zrovna tady u stěny, a ten jeho nynější experiment.

Vyprávěl jsem mu to. Ale jeho tvář se nerozzářila, jak by se molo čekat. Pouze si mlčky otřel čelo kapesníkem. Pozoroval jsem, že se silně potí a trochu pobledl. Přistrčil jsem mu židli a sám jsem rovněž usedl.

"Snad mi teď povíte, co na mně chcete?" zeptal jsem se ho, když už byl zřejmě trochu klidnější.

"Potřebuji pomoc," zabručel. "Podporu - almužnu nežádám. Bude to záloha na podíl v budoucích výdělcích. Vozidlo času - sám jistě chápete...," nedokončil větu.

"Ano," řekl jsem. "Předpokládám, že budete patrně potřebovat značnou částku."

"To jistě. Chápete, že k tomu, aby se těleso přeneslo v čase přesně tam, kde si je přejeme mít, budeme potřebovat spoustu energie a kromě toho časový zaměřovač. A to si vyžádá dlouhé práce."

"Jak dlouhé?" podotkl jsem.

"Nejméně ještě rok."

"Dobrá," odpověděl jsem. "To je mi jasné. Chápete však, že se musím obrátit ještě na jiné osoby - hledat prostě finanční prostředky. Jistě nebudete nic namítat..."

"Ne, ovšemže ne," odpověděl.

"Dobrá. Budu s vámi jednat otevřeně. Většina lidí by se na mém místě domnívala - po tom, co jste mi předvedl - že to byl trik, šikovný podvod. Já vám však věřím. Věřím vám a učiním všechno, co bude v mých silách. To si ovšem vyžádá trochu času. Teď jsem velice zaneprázdněna kromě toho se musím poradit..."

"S fyziky?" skočil mi do řeči. Poslouchal mě velice napjatě.

"Kdepak. Vidím, že jste v tomto směru citlivý - prosím, nic mi neříkejte. Neptám se vás na nic. Budu se muset poradit, abych vybral nejvhodnější lidi, kteří budou ochotni..."

Odmlčel jsem se. V té chvíli ho napadla zřejmě stejná myšlenka jako mne, neboť se mu rozzářily oči.

"Pane Tichý," řekl, "nemusíte se obracet na nikoho o radu, já vám sám povím, ke komu máte jít..."

"S pomocí vašeho stroje, viďte?" dodal jsem. Usmál se vítězoslavně. "Samozřejmě! Že mě to již dříve nenapadlo - jsem to ale hlupák...".

"Už jste cestoval v čase?" zeptal jsem se.

"Ne. Můj stroj začal pracovat teprve nedávno, od předešlého pátku. Vyslal jsem jen kočku..."

"Kočku? A ta se vrátila?"

"Ne. Prošla do budoucnosti - asi o pět let, přesnou stupnici ještě nemám. K přesnému určení vzdálenosti v čase bude do stroje ještě třeba vestavět diferenciátor, který by vibrující silová pole koordinoval. Zatím způsobuje kvantový efekt asynchronický posun..."

"Bohužel, vašim slovům nerozumím ani za mák," řekl jsem. "Proč jste sám nezkusil cestovat?"

Přemáhal jsem se, abych nepoužil ostřejšího slova. Molteris upadl do rozpaků.

"Chtěl jsem, ale... v neděli mi domácí vypnul proud."

Jeho tvář, vlastně její normální pravá polovina se zalila nachovým ruměncem.

"Zůstávám pozadu s placením činže, a proto...," koktal. Ale přirozeně... hned to bude. Ano, máte pravdu. Já to... ano, hned. Vstoupím tudy, vidíte? Dám stroj do chodu a... jsem v budoucnosti. Dovím se, kdo tento podnik financoval, - dovím se jména těch lidí a vy můžete ihned, bez prodlení..."

Zatímco mluvil, odsunul na stran přepážky, které rozdělovaly vnitřní prostor aparátu na několik částí.

"Počkejte," řekl jsem, "jen žádný spěch. Když aparát zůstane tady, vy se nebudete moci vrátit."

Pousmál se.

"Ale kdepak," odpověděl. "Současně s ním pocestuji v čase. Ano, to jde - má dvojí různé řízení. Podívejte se na tento variometr. Když vyšlu něco do budoucnosti a chci, aby přístroj zůstal tady, pak soustředím silové pole tam do toho místa pod víkem. Ale když se chci sám přemístit v čase, rozšířím pole tak, aby pokrylo celý přístroj. Jenom spotřeba elektrické energie bude vyšší. Na kolik ampérů máte pojistky?"

"Nevím," odpověděl jsem, "obávám se však, že to nesnesou. Už tehdy, když jste... expedoval tu knížku, světlo zesláblo."

"To je maličkost," řekl, "dám vám silnější pojistky, když ovšem dovolíte..."

"Prosím."

Pustil se do práce. Jeho kapsy byly trestí elektrotechnické dílny. Za deset minut byl hotov.

"Startuji," řekl, když se vrátil zpátky. "Myslím, že bych se měl přemístit v čase aspoň o třicet let."

"O tolik? Proč?" zeptal jsem se. Oba jsme stáli u černého přístroje.

"Za pár let budou tento fakt znát odborníci," odpověděl, "ale za čtvrt století to bude vědět už každé dítě. Bude se to učit ve škole a jména lidí, kteří se o uskutečnění té věci zasloužili, se dovím od prvního, koho potkám..."

Bezbarvě se usmál, potřásl hlavou a oběma nohama vkročil dovnitř aparátu. "Světla zamžikají," řekl, "ale nic si z toho nedělejte. Pojistky určitě vydrží. Ale návrat bude možná dělat určité potíže..."

"Proč myslíte?"

Pronikavě se na mne podíval.

"Neviděl jste mě tu už někdy?"

"Jak to míníte? Nerozumím."

"Inu... snad včera nebo před týdnem, před měsícem... možná dokonce před rokem... neviděl jste mne? Tady v tomhle koutě - neobjevil se tu znenadání člověk, který jako teď já stál nohama v takovém aparátě?"

"Aha!" zvolal jsem, "už rozumím! Obáváte se, že při zpáteční cestě minete přítomnou chvíli a zastavíte se v minulosti, která už přešla, viďte? Ne - nikdy dřív jsem vás neviděl. Po pravdě řečeno, před devíti měsíci jsem se vrátil z cest a do té doby nebyl dům obydlený..."

"Okamžik," řekl a hluboce se zamyslil. "Nevím sám...," řekl posléze. "Přece kdybych tu někdy byl - třeba tehdy, když nebyl dům obýván, jak říkáte - musel bych o tom vědět, musel bych si to pamatovat, že?"

"Vůbec ne," odpověděl jsem zčerstva, "v tom se skrývá paradox časové smyčky, vy jste byl tehdy kdesi jinde a dělal cosi jiného - vy z té doby; naproti tomu, když se nechcete dostat zpátky až o minulosti, mohl byste teď z přítomnosti..."

"Nu," řekl, "na tom vlastně nezáleží. Jestliže zajedu příliš daleko zpátky, tak couvnu. Celá záležitost se nanejvýše jen trochu protáhne. Jde konečně o první pokus a musím vás poprosit o něco málo trpělivosti..."

Naklonil se a stiskl první knoflík. Vzápětí světla zablikala a aparát vydával slabý, vysoký tón, jako když uhodíme skleněnou paličkou. Molteris mi jednou rukou pokynul na rozloučenou, druhou sevřel černou rukojeť a napřímil se. V tu chvíli světla znovu jasně zaplála a já jsem viděl, že s Molterisem se děje nějaká proměna. Jeho oblek ztemněl a začal se halit mlhou. Nedbal jsem však toho a ohromeně jsem zíral na jeho hlavu, která se stávala průsvitnou zároveň mu na ní zbělely jeho černé vlasy. Jeho postava se zmenšovala a současně se její obrysy začaly rozplývat. Když mi spolu s přístrojem před očima zmizel a já na prázdné podlaze zůstal stát před prázdným koutem pokoje - u holé bílé stěny se zástrčkou, ve které nebylo nic zasunuto - když, jak říkám, jsem tam tak stál s otevřenými ústy a staženým hrdlem, v němž uvázl výkřik hrůzy, pořád ještě jsem před sebou viděl děsivou změnu, která se s ním udála. Pánové, on byl totiž při nástupu té své cesty uchvácen časem, závratně rychle zestárl - celá desetiletí prožil ve zlomku vteřiny! S třesoucíma se nohama jsem přitáhl klubovku, postavil ji tak, abych dobře na ten jasně osvětlený, opuštěný kout viděl, usedl do ní a čekal. Celou noc, až do rána jsem čekal. Pánové, sedm let uplynulo od onoho dne. A já myslím, že on se již nikdy nevrátí zpátky, protože byl tak pohřížen v té své myšlence, že přehlédl jednu neobyčejně prostou, přímo zásadní skutečnost, o které se - snad nevědomky, snad z nesvědomitosti - nezmiňují autoři fantastických hypotéz. Cestovatel v čase při cestě trvající dvacet let přece zestárne, či by mohlo být tomu jinak? Oni si to představují tak, že si člověk odnáší do budoucnosti i svou přítomnost, že na jeho hodinkách bude chvíle odletu, zatímco všechny okolní hodinky budou ukazovat čas budoucnosti. To ovšem není možné. Aby to možné bylo, musel by vystoupit z času a nějak se bez jeho pomoci vzepnout do budoucnosti, kde vyčká vhodnou chvíli a zvenčí do něho vstoupí - jako kdyby existovalo něco, co je mimo čas. Jenže žádné takové místo, ani žádný takový způsob neexistuje a chudák Molteris vlastníma rukama uvedl do chodu stroj, který ho zabil - stáří, nic jiného to nebylo - a když stroj tam v budoucnosti přistál u cíle cesty, vezl už jenom zešedivělého, mrtvého skrčence...

Pánové, a teď přijde to nejhroznější. Stroj přistál tam v budoucnosti a tento dům, byt, pokoj i opuštěný kout cestují také v čase - ale tím jediným pro nás možným způsobem - až nakonec dorazí k okamžiku, kdy se jeho stroj zastavil. Pak se tam v tom prázdném koutě objeví stroj času a s ním Molteris... to, co z něho zbylo. O tom nepochybuji ani dost málo.