Stanisław Lem

VZPOMÍNKY IJONA TICHÉHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Když jsem se asi před šesti lety vrátil z cesty a obvyklý pořádek domácího života se mi již hnusil - i když ne natolik, abych zamýšlel vydat se na novou výpravu - pozdě večer, když jsem už nikoho nečekal, přišel ke mně jakýsi člověk a vytrhl mne z psaní deníku.

Byl rusovlasý, v nejlepších letech. Hrozně šilhal, také nebylo možné pohlédnout mu do očí. A ke všemu měl jedno oko zelené a druhé světle hnědé. Zdůrazňovalo to ještě víc jeho neobvyklý zjev - jako kdyby se v něm skrývali dva lidé - jeden byl bázlivý a nervózní, ale druhý, nadutý a bystrý cynik, v něm převládal. Cítil jsem údiv i zmatek, neboť hned na mne pohlížel nehybným, jakoby udiveným světle hnědým okem, hned zase tím polopřimhouřeným, zeleným a výsměšným.

"Pane Tichý," řekl, sotvaže vstoupil do mé pracovny, "jistě vás chodí navštěvovat všelijací vyděrači, podvodníci a blázni a snaží se vás podvést nebo navěsit vám různé bulíky na nos, viďte?"

"Stává se to," odpověděl jsem. "Co si přejete?"

"V mraveništi takových jedinců," pokračoval návštěvník, který nevyslovil své jméno ani důvod, proč přichází, "se musí občas objevit opravdu zneuznaný geniální duch - třebaže se najde jeden z tisíce. To si vyžaduje neúprosný zákon statistiky. Právě já jsem takový člověk, pane Tichý. Jmenuji se Decantor. Jsem profesorem srovnávací ontogenetiky - řádným profesorem. Teď nepřednáším nemám na to čas. Koneckonců přednášet je otrava, jakou si málokdo umí představit. Nikdo nikoho nic nenaučí. Ale nejde o to. Zabývám se problémem, kterému jsem věnoval čtyřicet osm let svého života. Teprve teď jsem ho vyřešil.

"Mám také málo času," odpověděl jsem. Ten člověk se mi nezamlouval. Choval se jako nafoukaný hlupák, ne jako nadšenec. Když si už mám vybrat, dávám přednost těm druhým. Mimoto bylo jasné, že bude chtít ode mne nějakou finanční podporu, a já jsem skrblík, vůbec to netajím. To ovšem neznamená, že bych nechtěl na něco věnovat peníze, avšak dělám to nerad, nějak proti své vůli. Tentokrát jsem však tušil, že mi nezbývá nic jiného.

Po chvíli jsem tedy dodal:

"Snad mi vysvětlíte, oč jde? Nemohu vám samozřejmě nic slibovat. Jednou věcí jste mne překvapil. Říkáte, že jste řešení svého problému věnoval čtyřicet osm let. Smím se zeptat, kolik je vám?"

"Padesát osm," odpověděl chladněji než předtím.

Stál pořád za židlí, jako by čekal, až ho požádám, aby si sedl. Byl bych ho ovšem k tomu pobídl, třebaže patřím k upřímným skrblíkům, ale podráždilo mne poněkud, že tak provokativně čeká na mé vyzvání. Ostatně jsem se zmínil, že mi byl nadmíru nesympatický.

"Tím problémem," pokračoval, "jsem se začal zabývat již jako desetiletý chlapec. Nejsem geniální jenom teď, ale byl jsem geniální už jako dítě, pane Tichý."

Na podobné chlubily jsem zvyklý ale té geniálnosti bylo již pro mne přespříliš. Kousl jsem se do rtu:

"Poslouchám," řekl jsem. Kdyby tón, jímž jsme vedli rozmluvu mohl snížit teplotu, pak by při naší výměně názorů už visely ze stropu ledové rampouchy.

"Vynalezl jsem duši," odpověděl Decantor, pohlížej na mne svým tmavým okem, zatímco druhým upřeně pozoroval nějaký groteskní přízrak kdesi u stropu. Pronesl tato slova, jako by říkal, že vynalezl novou kancelářskou gumu.

"Aha. No prosím, duše," řekl jsem chápavě, protože mne pojednou upoutala velkorysost té drzosti. "Duše? Vymyslel jste ji vy? To je zajímavé, že jsme o ní slyšel už dříve. Snad to byl někdo z vašich známých?"

Posměšně jsem se k němu obrátil a on si mne změřil tím svým strašlivým šilhavým pohledem a tiše řekl:

"Uzavřeme dohodu, pane Tichý. Na chvilku se přestanete bavit na můj účet a pak můžete vtipkovat podle chuti. Souhlasíte?"

"Souhlasím," odvětil jsem a navázal na předešlý suchý tón. "Poslouchám vás."

Nebyl chlubil, zdálo se mi teď. Mluvil příliš rozhodně. Chlubilové nebývají bezohlední, na rozdíl od něho. Je to spíše pomatenec, pomyslil jsem si.

"Posaďte se," zamručel jsem.

"Je to docela jednoduché," řekl člověk, který se představil jako profesor Decantor. "Už po tisíciletí lidé věří v existenci duše. Filosofové, básníci, zakladatelé náboženství, kněží, ti všichni hledají všechny možné důvody, aby dokázali její existenci. Podle jednoho názoru je duše na rozdíl od těla nehmotná substance, která uchovává po smrti člověka jeho identitu. Podle jiných názorů, které proklamují především myslitelé východu, je to jakási entelechia, která individuální znaky osobnosti nezachovává. Ale po celé věky se neporušeně udržovala v lidských myslích víra, že člověk je nesmrtelný (všechno v člověku ve smrtelném zápase nezahyne) a že něco v něm přetrvá i smrt. Dnes víme, že duše neexistuje, že to jsou jenom svazky vláken, které vedou do mozkové kůry a tam se odehrávají duševní děje odpovídající životu. To, čím se vlastník takového svazku nervů projevuje - bdělým vědomím - to je právě ta duše. Tak tomu je - či spíše bylo - dokud jsem se neobjevil já a neřekl si, že duše neexistuje. To je prokázané. Nicméně je zjevná potřeba nesmrtelné duše, touha po věčnosti, po osobní rozlehlosti neomezené časem navzdory tomu, že vše pomíjí a zaniká. Lidstvo po tom prahne do chvíle svého zrodu a tato jeho tužba je až příliš reálná. A proč by tedy nešlo ukojit tuto tisíciletou koncentraci snů a obav? Uvažoval jsem nejdříve o možnosti, jak učinit lidské tělo nesmrtelným. Ale tuto variantu jsem zavrhl, neboť ve skutečnosti byla pouze prodloužením nesmyslných a klamných nadějí. Vždyť i nesmrtelní mohou zahynout při náhodné katastrofě. Nadto by tím vznikla spousta těžce řešitelných problémů souvisejících s přelidněním. Ještě jiné důvody rozhodovaly o tom, proč jsem si umínil vynalézt duši. Pouze duši. Řekl jsem si: proč by ji nešlo sestrojit stejně jako letadlo? Letadla přece dříve nebyla, existoval pouze blouznivé představy o létání - a dnes je máme. Když jsem se na problém podíval z tohoto hlediska, byl téměř rozřešen. To ostatní bylo jenom otázkou dostatečných znalostí, finančních prostředků a trpělivosti. Měl jsem všechny tyto předpoklady. Dnes vám, pane Tichý, mohu oznámit, že duše existuje. Každý člověk ji může mít, a to nesmrtelnou. Mohu ji pro každého vyrobit individuálně a zaručit, že je věčná. To vlastně neznamená nic. Avšak duše mnou vyrobené, mnou sestrojené budou trvat i pak, až slunce vyhasne a zeměkouli pokryjí ledovce. Jak jsem řekl, každému člověku mohu dát duši, ale musí to být živý člověk. Mrtvým duši dát nemohu, to by přesahovalo rámec mých možností. Něco jiného jsou živí lidé, ti dostanou od pr

ofesora Decantora nesmrtelnou duši. Ovšem, nedostanou ji zadarmo. Tento produkt je výsledkem složitého a pracného technologického procesu, a proto musí být také hodně drahý. Při hromadné výrobě by se náklady snížily, ale prozatím je duše mnohem dražší než letadlo. Vzhledem k tomu, že vydrží celou věčnost, soudím že její cena je poměrně nízká. Přišel jsem za vámi, protože sestrojení první duše, prvního prototypu, zcela vyčerpalo můj kapitál. Nabízím vám založení akciové společnosti pod názvem NESMRTELNOST. Vy byste financoval podnikání a dostal byste kromě přednostních balíků akcií čtyřicet pět procent z čistého zisku. Akcie budou v nominální hodnotě, ale v dozorčí radě bych si vyhradil, že..."

"Promiňte," přerušil jsem ho, "vidím, že jste přišel s velmi podrobně vypracovaným plánem tohoto podniku. Nechtěl byste mě nejdříve přece jen seznámit blíže s tím vaším vynálezem?"

"Samozřejmě," odpověděl. "Ale pokud nebude podepsána notářská smlouva, pane Tichý, mohu vám dát informace obecného rázu, poněvadž jsem se během svých experimentů natolik vyčerpal, že mi ani nezbývá na zaplacení patentových zpráv..."

"Dobrá. Chápu vaši opatrnost," řekl jsem, "ale pochopíte zajisté, že ani já, ani žádný jiný financiér - i když sám k nim nepatřím - krátce řečeno: nikdo nenaletí jen na vaše slova."

"To je přirozené," řekl. Vytáhl z kapsy plochý balíček připomínající krabice od doutníků. Byl zavinutý do bílého papíru.

"Tady je skrytá duše jisté osoby," řekl.

"Smím vědět, komu patřila?"

Chvíli váhal a pak řekl: "Ano. Mé ženě."

S velikou nedůvěrou jsem hleděl na tu krabičku zavázanou provázkem. Nicméně jsem v důsledku jeho energického a rozhodného vystupování cítil, že mne poněkud mrazí.

"Nechcete to otevřít?" zeptal jsem se a pozoroval jeho ruce, v nichž držel krabičku, aniž se dotkl pečetí.

"Nechci," odpověděl. "Aspoň ne prozatím. Pane Tichý, v hodně zjednodušené verzi, natolik zkreslující, že pokrucuje pravdu, byla moje myšlenka tato: Čím je naše vědomí? Když se na mne zrovna teď díváte ze svého pohodlného křesla a cítíte vůni dobrého doutníku, kterým jste mne neuznal za vhodné počastovat, když vidíte ve světle oné exotické lampy mou postavu, když jste na váhách, zda mne máte považovat za podvodníka, za blázna, či za génia, a konečně, když váš zrak zachycuje všechna světla a stíny z okolí a nervy a svaly neustále vysílají spěšné zprávy o svém stavu do všeho mozku - právě to všechno tvoří vaši duši, abych se vyjádřil řečí teologů. My dva bychom tou spíš řeklo: mysl v aktivním stavu. Ano, přiznám se, že termín 'duše' užívám celkem nerad, ale důležitější je to, že tento název, tak obyčejný, je všeobecně srozumitelný - přesněji řečeno: každý člověk, který jej zaslechne, domnívá se, že ví, oč jde.

Rozumí se, že toto naše materialistické hledisko činí fiktivní nejen existenci nesmrtelné a netělesné duše, ale zároveň i takové, která by byla nejen přechodným stavem vaší živé osoby, ale měla by určitý neměnný obsah, nadčasový a věčný. Budete se mou jistě souhlasit, že duše takového druhu nikdy neexistovala, nikdo z nás ji nemá. Duše mladíka a duše starce, třebaže si uchovává totožné rysy, vezmeme-li jednoho a téhož člověka - a dál - jeho duše z dob, kdy byl dítětem, a z chvíle, kdy se nalézá v posledním tažení - to všechno jsou neobyčejně různé stavy vědomí. Když se mluvívá o něčí duši - kolikrát jen máme podvědomě na mysli jeho psychický stav jakožto stav člověka v květu života, a je tedy pochopitelné, že jsem si ke svému účelu vybral toto stadium, takže moje syntetická duše je jedno provždy uchovaným průřezem konkrétní přítomnosti normálního jedince v úhrnu jeho života. Jak to dělám? Tím způsobem, že do materiálu, který se dokonale hodí pro tento účel, reprodukuji s krajní věrností atom po atomu, záchvěv po záchvěvu živý mozek. Tato kopie je zmenšena v poměru jedna k patnácti. Proto je krabička, kterou tu vidíte, tak malá. Kdybych si dal trochu víc námahy, mohl bych rozměry duše zredukovat ještě víc, ale pro to nevidím žádný rozumný důvod, naopak, výrobní náklady by se neúměrně zvýšily. Takovým způsobem tedy zůstane duše v materiálu zachována. Není to žádný model nebo nehybný, mrtvý svazek nervových vláken - jak se mi to stávalo zpočátku, když jsem prováděl pokusy se zvířaty. V tom se skrývala největší a jediná obtíž, která zabraňovala, aby měl experiment úspěch. Šlo přece o to, aby v té látce zůstalo vědomí zachováno živé, bdělé, svobodně myslící, schopné snů a představ, nejoriginálnějších her obraznosti - vědomí věčně proměnlivé, věčně vnímající tok času nestárnoucí - a dál, aby materiál nepodléhal únavě, nepraskal, nedrobil se. Bývala doba, pane Tichý, kdy se mi tento cíl zdál právě tak nedosažitelný, jako se vám zdá ještě teď. Jediným mým trumfem byla má houževnatost. Já jsem totiž paličák, pane Tichý, a proto se mi tento úkol podařilo splnit."

"Okamžik," řekl jsem, poněvadž jsem mě v hlavě z toho všeho chaos. "Jakže jste to říkal? Tady v té krabičce máte nějakou hmotu, že? Ta je vědomí živého člověka? A jakým způsobem se ten člověk může stýkat s vnějším světem? Může ho vidět? Slyšet a..." Přerušil jsem se, neboť na Decantorově obličeji se objevil nepopsatelný úsměv. Díval se na mne přimhouřeným, zeleným okem.

"Pane Tichý," řekl. "Nepochopil jste nic. K jakému styku může dojít mezi dvěma stranami, když údělem jedné z nich je věčnost? Lidstvo přece přestane nejdéle za patnáct miliard let existovat - koho by pak měla slyšet, s kým by měla rozmlouval... ta nesmrtelná duše? Neslyšel jste mne, když jsem říkal, že je věčná? Ta doba, která uplyne od chvíle, kdy zeměkouli pokryjí ledovce, kdy se nejmohutnější a nejmladší z dnešních hvězd rozpadnou v prach, kdy se zákony, které vládnou dnes ve vesmíru, změní natolik, že vesmír bude mít zcela jinou a pro nás nepředstavitelnou tvářnost - ta doba nereprezentuje ani zlomeček trvání té duše - protože ona přetrvá věčnost. Náboženství měla rozum, když pomlčela o těle, neboť k čemu může sloužit nos nebo nohy na věčnosti? K čemu by byly pak - po zániku Země a světů, po vyhasnutí Slunce? Tuto banální stránku našeho problému však nechám stranou. Říkal jste - styk se světem. - I kdyby se duše s vnějším světem spojila jen jednou za sto let, i pak by se po uplynutí jednoho bilionu století musela rozrůst do rozměrů celého kontinentu, aby se všechny ty vzpomínky mohly vměstnat do její paměti. Po trilionu let jí už nedostačoval ani objem zeměkoule. Co však znamená trilion let proti věčnosti? Přesto mi však nevadily tyto obtíže technického rázu, ale spíš jejich psychologické důsledky. Myslící, živá osobnost, lidské já, by se přece v tom oceáně vzpomínek rozplynula jako kapka v moři, a co by se pak stalo s tou zárukou nesmrtelnosti?"

"Jakže...," vykoktal jsem. "Vy tedy tvrdíte... vy říkáte... že dochází k naprostému odtržení..."

"Samozřejmě. Říkal jsem snad, že je v té krabičce celý člověk? Mluvil jsem pouze o duši. Představte si, že se v tom okamžiku přestanete dovídat jakékoli zprávy zvnějška, jako kdyby váš mozek byl izolován od těla, ale fungoval dále v plné síle. Pak samozřejmě oslepnete, ohluchnete a v jistém smyslu také ochrnete, poněvadž již nebudete vládnout tělu, ale přece si plně zachováte vnitřní zrak, tj. zdravý rozum, myšlenkový vzlet a budete moci svobodně přemýšlet, rozvíjet svou obrazotvornost a formovat ji, prožívat naděje, smutky i radosti, které pocházejí ze změny prchavých duševních stavů. A právě toto je dáno duši, kterou kladu na váš psací stolek."

"To je strašné," řekl jsem. "Celé věky být slepý, hluchý, ochrnutý..."

"Celou věčnost," opravil mě. "Řekl jsem toho již tolik, pane Tichý, že mohu dodat ještě pár slov. Tím materiálem pro duši, o němž jsem mluvil, je křišťál - jedna odrůda, která se v přírodě nevyskytuje. Její struktura je neměnná, nepodléhá ani fyzickým ani chemickým změnám... Duše, která cítí a myslí, je skryta v jejích neustále vibrujících molekulách..."

"Netvore...," řekl sem tiše a klidně. "Uvědomujete si, co jste vytvořil? Ještě okamžik," uklidnil jsem se náhle, "lidské vědomí přece nelze opakovat. Jestliže vaše žena žije, chodí, myslí, pak se v tomto křišťálu nachází nanejvýše její nepovedená kopie..."

"Nikoli," odpověděl Decantor, šilhaje po bílém balíčku. "Přiznávám, pane Tichý, že máte zcela pravdu. Není možné stvořit duši někoho, kdo ještě žije. To by byl nesmysl a paradoxní absurdita. Ten, kdo žije, existuje jen jedenkrát, to je jasné. Pokračování jeho života lze vytvořit jedině ve chvíli smrti. Ostatně, při pracovním postupu určování přesné konstrukce mozku člověka, jehož duši připravuji, přichází jeho živý mozek stejně vniveč..."

"Člověče," zašeptal jsem. "Vy jste zabil svou ženu?"

"Dal jsem jí život věčný," odpověděl Decantor a vztyčil se. "Tohle konečně nemá s věcí, o které mluvíme, nic společného. Přejete-li si to slyšet, je to pouze věc mé ženy," položil dlaň na bílý balíček, "moje, soudu a policie. My mluvíme o něčem docela jiném."

Dlouhou dobu mě nenapadla žádná odpověď. Natáhl jsem ruku a konečky prstů jsem se dotkl krabičky zavinuté do silného balícího papíru. Byla tak těžká, jako kdyby v ní bylo olovo.

"Budiž tedy," řekl jsem. "Mluvme o něčem jiné. Řekněme, že vám poskytnu finanční prostředky, kterých se domáháte. Jste opravdu natolik pošetilý, abyste předpokládal, že se najde třeba jen jediný člověk, který bude ochoten nechat se zabít pro to, aby jeho vědomí na věky věků trpělo nepředstavitelná muka - a nebude ani mít možnost uniknout jim sebevraždou!?"

"Když se na to díváte takhle, dělá smrt potíže," přiznal po krátké chvíli Decantor. Postřehl jsem, že jeho tmavé oko hrálo spíš do ořechové než do temné hnědi. "Přesto však můžeme hned zpočátku počítat s jistou kategorií lidí, jako jsou nevyléčitelně nemocní lidé znavení životem, starci nad hrobem, kteří se stále ještě těší svěžesti duševních sil..."

"Smrt není tím nejhorším východiskem ve srovnání s nesmrtelností, kterou nabízíte vy," zabručel jsem.

Decantor se znovu pousmál.

"Řeknu vám něco, co vás snad bude zajímat," poznamenal. Pravá strana jeho obličeje si zachovávala vážný výraz. "Já osobně jsem nikdy necítil potřebu mít duši ani touhu po věčném bytí. Lidstvo však tyto tužby chová po celá tisíciletí. Dlouho jsem tyto věci studoval, pane Tichý. Všechna náboženská vyznání hlásají vždycky jedno: slibují život věčný a dávají naději na posmrtný život. Já pane Tichý, rovněž dávám život věčný. Dávám jistotu bytí i tehdy, když poslední částečka mrtvého těla ztrouchniví a rozpadne se v prach. Copak je tohle málo?"

"Ano," odpověděl jsem, "je to málo. Sám jste přece prohlásil, že tam bude nesmrtelnost zbavená těla, jeho energie, jeho rozkoší, jeho pocitů..."

"Neopakujte se," přerušil mne. "Mohu vám předložit svaté knihy všech náboženských vyznání, díla filosofů, písně básníků, summy teologů, modlitby, legendy, nikde jsem nic nenašel: nenašel jsem ani zmínky o věčnosti těla. Tělo přehlížejí, dokonce víc: opovrhují jím. Duše a její trvání v nekonečnu je tu cílem a nadějí. Duše jako opak těla bude postavena proti němu. Osvobozená od fyzických utrpení nenadálých protivenství, nemocí, stařeckého chřadnutí, zápolení o všechno to, co potřebujeme pro své pomalé chřadnutí, pro ta zvolna se rozpadávající kamna, která nazýváme organismem. Co svět světem stojí, nehlásal nikdy nikdo nesmrtelnost těla. Jen duše může být vysvobozena a spasena. Já, Decantor, jsem ji na věky zachránil pro věčnost. Splnil jsme tužby - ne svoje, ale sny celého lidstva..."

"Rozumím," přerušil jsem ho. "V jistém smyslu máte pravdu, Decantore. Ale pouze do té míry, že jste vynálezcem, který dnes mně a zítra snad celému světu znázorní nepotřebnost duše. Nesmrtelnost, o které se mluví ve svatých knihách, které uvádíte - evangeliích, koránech, babylónských eposech a bájích - ta nesmrtelnost by člověku nebyla k ničemu. Ale dál: každý člověk bude cítit před tváří věčnosti, kterou ho chcete obdařit, totéž co já; vrcholný odpor a strach, za to vám ručím.Myšlenka, že by se váš slib mohl stát mým údělem, naplňuje mě úděsem. Tak tedy, Decantore, provedl jste důkaz, že se lidstvo po celá tisícileté obelhávalo. Vy jste tuto lež odhalil."

"Vy tedy myslíte, že nikdo nebude mou duši chtít?" zeptal se mne onen člověk klidným, ale náhle zastřeným hlasem.

"Tím jsem si jist. Ručím vám... Co jiného si můžete myslet, Decantore? Chtěl byste ji vy? Vždyť jste také člověk."

"To už jsem vám řekl Nikdy jsem necítil potřebu nesmrtelnosti. Domníval jsem se proto, že jsem nějaký úchylný, když má lidstvo jiný názor než já. Nechtěl jsem uspokojit sebe, ale je. Hledal jsem nejobtížnější problém ze všech, který by byl úměrný mým schopnostem. Našel jsem tento problém a rozřešil jej. V tom smyslu to byla má osobní věc, ale jedině v tom. Zajímalo mne výlučně meritum věci samé, jako daný úkol, který je třeba splnit pomocí patřičné technologie a finančních prostředků. Vzal jsem doslova to, co psali největší myslitelé všech dob. To jste přece musel vyčíst Tichý, - ten strach před zastavením, - před koncem, před zánikem vědomí ve chvíli, kdy je nejbohatší a chystá se vydat nejzralejší plody. Tohle opakovali všichni. Snili, že budou obcovat s věčností. Já jsem jim tento styk zprostředkoval, Tichý, a oni snad...? Snad někteří z těch výjimečných jednotlivců, géniů...?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Můžete to zkusit, ale nevěřím, že by se našel aspoň jediný... Ne. To není možné."

"Jakže," řekl a v jeho hlase se poprvé zachvěl cit. "Myslíte, že to pro nikoho nemá cenu? Že to nikdo nebude chtít? Jak jen je to možné?!"

"Je to tak...," řekl jsem.

"Neodmítejte to hned," zaprosil. "Všechno je přece ještě v mých rukách, Tichý. Mohu přizpůsobit, pozměnit... mohu duši obdařit syntetickými smysly. Tím se ve skutečnosti vyloučí možnost dosáhnout věčnosti, ale jestliže by mělo být důležitější, aby měl a smysly... oči... uši..."

"A co by pak ty vaše oči uviděly?" zeptal jsem se.

Neodpovídal.

"Zledovatění země, rozpad Mléčné dráhy, uhasínání hvězd v černém nekonečnu, že?" pronesl jsem zvolna.

Decantor mlčel.

"Lidé nebaží po nesmrtelnosti," pokračoval jsem po krátkém odmlčení. "nechtějí prostě jenom zemřít. Chtějí žít, profesore Decantore. Chtějí cítit pevnou půdu pod nohama a vidět oblaka nad hlavou, chtějí mít rádi jiné lidi, scházet se s nimi a přemýšlet o všem, co zažili. Nic víc nechtějí. Když někdo tvrdí něco jiného, pak je to lež. Lež z nevědomosti. Pochybuji, že najdete mnoho jiných lidí, kteří vás vyslechnou tak trpělivě jako já... nemluvě již o jejich ochotě..."

Decantor zůstal několik minut nehybně stát a pohlížel na bílý balíček, který před ním ležel na psacím stole. Pojednou jej zvedl, téměř neznatelně mi pokynul hlavou a vykročil ke dveřím.

"Decantore!!!" zvolal jsem. Zastavil se před prahem.

"Co s tím chcete dělat?"

"Nic," prohodil mrazivě.

"Vraťte se, prosím, zpátky. Na chvilku. Není možné to všechno nechat takhle..."

Pánové, nevím zda ten člověk byl velký učenec, ale určitě to byl veliký darebák. Nechci popisovat handrkování, k němuž pak došlo. Musel jsem to udělat. Věděl jsem, že dovolím-li mu odejít, i kdybych pak dokonce přišel k názoru, že mne obelhal a že všechno, co mi řekl, bylo od začátku do konce vymyšleno - v koutku duše bych přece... v koutku mé tělesné duše by žhnula vzpomínka na to, že kdesi mezi haraburdím, v zásuvce psacího stolku mezi odloženými starými papíry leží lidský rozum, živé vědomí té nešťastné ženy, kterou zabil. A jako by na tom nebylo dosti, obmyslil ji tím nejstrašnějším ze všech možných trestů, opakuji, tím nejstrašnějším, protože se nic nemůže rovnat odsouzení do věčné samoty. Věčnost - to slovo nám ovšem nic neřekne. A proto, až se vrátíte domů, zkuste, prosím, ulehnout v tmavém pokoji tak, aby k vám nepronikal žádný zvuk nebo světelný paprsek, zavřete oči a představte si, že takhle setrváte při posledním odpočinku, že nedojde k žádným, ale opravdu k žádným změnám, že mine den a noc a opět den, že tak poplynou týdny, které už nebudete ani moci spočítat, měsíce, léta, staletí..., a že vaše mozky budou předtím podrobeny takovému zákroku, že ani nebudou moci nalézt úlevu v šílenství. Že existuje někdo odsouzený k těmto mukám, proti nimž jsou všechna pekelná trápení pouhou hříčkou - během onoho neradostného handrkování planula ve mně jen tato myšlenka. Šlo samozřejmě o zničení oné věci a částka, kterou požadoval... Ale nezáleží na podrobnostech. Řeknu jenom tolik: považoval jsem se celý život za skrblíka. Jestliže dnes o tom pochybuje, jedině proto... Ale nic. Jedním slovem, nebyla to náhrada - bylo to všechno, co jsem tehdy měl. Ano - peníze... Spočítali jsme je a pak řekl, abych zhasl světlo. V temnotě nejprve zašustil papír, který roztrhl, a pojednou se na čtverhranném mlžném pozadí - byla to vatová vystýlka - objevil mdlý třpyt jako tekutý klenot. A tou měrou, jak můj zrak přivykal šeru, zářil čím dál jasnějším modrým světlem. A tehdy, zatímco jsem na šíji cítil jeho nepravidelný, zrychlený dech, nahnul jsem se dopředu, uchopil předem připravené kladivo a jednou ranou...

Myslím si, pánové, že přece jen mluvil pravdu. Neboť po první úderu mi ruka odepřela poslušnost a z toho oválného křišťálu se oddrobil jen kousíček - přesto ale zhasl. Ve zlomku vteřiny došlo k jakési mikroskopické, nehlučné explozi - vznesla se spousta nafialovělého pachu, zavířila a zmizela. Nastala tma tmoucí. A do ní pronesl Decantor hluše:

"Už dost, pane Tichý. Už jste to zničil."

Vzal mi tu věc z rukou a tehdy jsem mu uvěřil, protože tohle byl důkaz. Sám jsem to ostatně také cítil. Jak - to nejsem s to popsat. Rozsvítil jsem a oslepeni světlem jsme na sebe hleděli jako dva vrazi. Decantor si vycpal kapsy kabátu bankovkami a bez jediného slova na rozloučenou odešel.

Nikdy jsem ho už nespatřil a nevím, co se s ním stalo - s tím vynálezcem nesmrtelné duše, kterou jsem zabil.