<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Stanisław Lem

HVĚZDNÉ DENÍKY ILJONA TICHÉHO
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Karkoschkův astronomický atlas hvězdné oblohy - Karkoschka Erich
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Karkoschkův astronomický atlas hvězdné oblohy - Karkoschka Erich
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
 
 
cena původní: 273 Kč
cena: 270 Kč
Hry Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkiewicz Stanisław Ignacy
La identidad cultural de los Nahuas de la Sierra Nororiental de Puebla y la influencia de la Unión de Cooperativas Tosepan - Bernkopfová Michala
 
 
cena původní: 170 Kč
cena: 163 Kč
La identidad cultural de los Nahuas de la Sierra Nororiental de Puebla y la influencia de la Unión de Cooperativas Tosepan - Bernkopfová Michala

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

7. cesta

V pondělí druhého dubna, když jsem letěl nedaleko Betelgeuzy, prorazil plášť rakety meteor. Nebyl větší než fazole, ale rozbil regulátor tahu a poškodil směrové kormidlo, takže raketa ztratila manévrovací schopnost. Natáhl jsem skafandr, vylezl jsem na povrch rakety a pokusil se škodu opravit. Přesvědčil jsem se, že náhradní kormidlo, které jsem obezřetně vzal s sebou, sám přišroubovat nemohu. Konstruktéři navrhli raketu tak neuváženě, že jeden musel přidržovat hlavu šroubu, zatímco druhý utáhl matici. Zpočátku mě to nevyvedlo z klidu a ztratil jsem několik hodin tím, že jsem se pokoušel přidržet jeden klíč chodidly, abych z druhé strany mohl šroub dotáhnou rukou. Uplynula už doba oběda a moje námaha nevedla k cíli. Nakonec se mi to už málem podařilo, když klíč zpod chodidla vyklouzl a odletěl do kosmického prostoru. Nejenom, že jsem nic neopravil, ale ještě jsem přišel o cenné nářadí. Bezmocně jsem se díval, jak se matkový klíč vzdaluje a postupně zmenšuje na hvězdném pozadí.

Po nějaké době se klíč vrátil po protáhlé elipse a přesto, že se stal družicí mé rakety, nepřiblížil se k ní natolik, abych ho mohl chytit. Vrátil jsem se do rakety, a když jsem skromně pojedl, začal jsem uvažovat, jak vybřednout z této nepříjemné situace. Stroj letěl stále rychleji, protože ten prožluklý meteor mi pokazil regulátor tahu. Žádné nebeské těleso neleželo na trase mého letu, jenže ta cesta naslepo nemohla přece trvat do nekonečna. Nějaký čas jsem se ještě ovládal, ale když jsem se po obědě dal do mytí talířů, přišel jsem na to, že se mi teplem z atomového reaktoru, který pracoval na plnou zátěž, znehodnotila v ledničce nejlepší porce svíčkové, kterou jsem si schovával na neděli, a ztratil jsem na chvíli rozvahu. Začal jsem láteřit a ve vzteku jsem rozbil nějaké nádobí. Nebylo to moudré, ale aspoň se mi ulevilo. Svíčková nehodlala raketu opustit a kroužila kolem ní jako druhý umělý satelit a každých jedenáct minut a čtyři vteřiny způsobila pravidelné zatmění Slunce. Abych se uklidnil, až do večera

jsem počítal prvky jejího pohybu a rovněž perturbace, způsobené rotací toho ztraceného klíče. Vyšlo mi, že během nejbližších šesti miliónů let bude ta svíčková kroužit kolem rakety po kruhové dráze, až posléze klíč předstihne. Znavený výpočty ulehl jsem konečně ke spánku. V noci se mi zdálo, že mi někdo poklepává na rameno. Otevřel jsem oči a spatřil jsem člověka, sklánějícího se nad mým lůžkem. Jeho tvář mi byla nějak povědomá, ale neměl jsem tušení, kdo by to mohl být.

"Vstávej," řekl. "Vezmi si matkové klíče, vylezeme ven a přiděláme ty šrouby na kormidle."

"Předně se neznáme natolik, abyste mi tykal," řekl jsem, "a za druhé přesně vím, že neexistujete. Jsem už druhý rok v raketě sám, neboť letím ze Země k souhvězdí Býka. Zatím jste tedy jen snová vidina."

Muž ale mnou dále třepal a opakoval, že s ním mám hned jít pro nářadí.

"Nesmysl," odpověděl jsem už poněkud rozzlobeně. Obával jsem se totiž, že mě tahle hádka probudí, a ze zkušenosti vím, jak po náhlém probuzení nesnadno znovu usínám. "Nepůjdu nikam, protože by to beztak nevedlo k ničemu. Utáhnout šroub ve snu skutečnou závadu neodstraní. Přestaňte mě obtěžovat a okamžitě se rozplyňte či ztraťte jiným způsobem, jinak se probudím."

"Dávám ti čestné slovo, že vůbec nespíš!" umíněně tvrdila vidina. "Copak mne nepoznáváš? Podívej se!"

Zatímco mluvil, dotkl se prsty dvou bradavic, velkých jako jahody, které měl na levé tváři. Bezděčně jsem se dotkl tváře, protože mám dvě bradavice na stejném místě. Tu jsem také pochopil, proč mi ta snová vidina někoho připomíná. Podobala se mi jako vejce vejci.

"Dej mi pokoj!" řekl jsem hlasitě a zavřel oči, abych mohl nerušeně dále snít. "Když jsi já, tak ti opravdu nemusím vykat. Ale i tohle dokazuje, že neexistuješ."

Potom jsem se obrátil na druhý bok a přikryl se houní až po uši. Zaslechl jsem ještě, jak něco říká o hlupácích, a když jsem na to nereagoval, nakonec vykřikl: "Budeš litovat, ty osle! Brzy se přesvědčíš, že to není sen!"

Nehnul jsem ani brvou. Jakmile jsem se ráno probudil, hned jsem si vzpomněl na tu neobyčejnou noční příhodu. Usedl jsem na postel a uvažoval o tom, jaké podivuhodné kousky dovede mozek člověku natropit. Na palubě nebyla žádná příbuzná duše a tak pod tlakem nutnosti jsem se ve snu nějak rozdvojil, abych uspokojil tu potřebu.

Po snídani jsem zjistil, že se během noci rychlost rakety ještě zvýšila. V palubní knihovničce jsem v různých příručkách hledal nějakou radu, jak se zachovat v této katastrofální situaci. Nic jsem nenašel. Na stole jsem rozložil hvězdnou mapu a při světle nedaleké Betelgeuzy, kterou občas zacláněla ta kroužící svíčková, jsem hledal planetu, kde existuje nějaká kosmická civilizace, od které bych mohl očekávat pomoc. Ale v místech, kde jsem se nalézal, byly jen neobydlené hvězdy. Všechny kosmické koráby se těmto nebezpečným končinám vyhýbaly pro hrozivé gravitační víry. Celkem jich bylo napočteno sto čtyřicet sedm a vysvětluje je šest astrofyzikálních teorií, každá samozřejmě jinak.

Kosmonautický kalendář varoval před nevypočitatelnými účinky, které se v těchto vírech projevují zejména tehdy, když kosmický koráb letí velkou rychlostí. Já však byl bezradný. Vypočetl jsem si pouze, že kolem jedenácté hodiny zavadím o okraj prvního víru. Pospíšil jsem si proto s přípravou snídaně, neboť jsem nechtěl čelit nebezpečí s hladovým žaludkem. Sotva jsem dojedl, začala sebou raketa házet ze strany na stranu a nedostatečně připevněné předměty létaly od jedné stěny ke druhé. S námahou jsem se doplazil ke křeslu. Sotva jsem se v něm uvázal, zatímco se raketa stále víc zmítala, všiml jsem si, že protilehlou část kajuty zakryla bledě fialová mlha. Tam mezi výlevkou a kuchyňkou se objevila mlhavá silueta nějakého člověka se zástěrou, který lil omeletové těsto na pánev. Postava se na mne zkoumavě, ale bez údiv podívala, její obrysy se rozplihly a zmizela. Protřel jsem si oči. Byl jsem tu úplně sám a ten přelud, který jsem viděl, jsem přičítal své chvilkové nepříčetnosti.

Seděl jsem dál či spíše poskakoval s křeslem a tu mne napadlo, že to co jsem viděl, patrně nebyla halucinace. Když silný svazek "Obecné teorie relativity" letěl kolem mého křesla, zkusil jsem ho chytit. Teprve čtvrtý pokus se podařil. Nebylo snadné za těchto podmínek v té tlusté knize listovat. Pod mocným náporem se raketa zmítala a kymácela jako opilá, ale nakonec jsem příslušnou stať přece jen našel. Psalo se tam o jevech zvaných časové smyčky čili o ohybu směru, kterým uplývá čas v okruhu působení silných gravitačních polí. To někdy vede k obrácení běhu času a k takzvanému zdvojení současnosti. Ten vír, do kterého jsem se s raketou dostal, nepatřil mezi nejsilnější. Věděl jsem, že kdyby se mi podařilo poněkud poopravit dráhu lodi směrem ke Galaktickému pólu, protnu takzvaný Vortex Gravitatiosus Pickenbachii, kde bylo mnohokrát pozorováno zdvojení, ba dokonce ztrojení současnosti.

Kormidla nefungovala, ale já se vypravil do strojovny a tam jsem tak dlouho manipuloval s různými pákami, až se mi podařilo odchýlit raketu směrem ke Galaktickému pólu. Tato operace mě zaměstnala po několik hodin a přinesla neočekávaný výsledek. Kolem půlnoci se loď dostala do středu víru, chvěla se a skřípěla, až jsem se obával, že se rozpadne na kusy. Dostala se ale odtud bez úhony, a když mrtvá ramena kosmické tišiny objala loď, vyšel jsem ze strojovny. Uviděl jsem sám sebe sladce spát na lůžku. Hned jsem pochopil, že tam leží mé dřívější já z pondělní noci. Nepozastavoval jsem se nad filosofickou stránkou toho zvláštního jevu. Jal jsem se cloumat ramenem spícího a volal jsem, aby rychle vstal, neboť jsem nevěděl, jak dlouho bude trvat jeho pondělní existence v mé úterní. Proto bylo třeba si pospíšit a vyjít ven, abychom my dva to kormidlo opravili.

Spící však pouze pootevřel jedno oko a řekl, že si nepřeje, abych mu tykal a že prý jsem stejně pouhým snovým přeludem. Nadarmo a netrpělivě jsem s ním cloumal, marně jsem se ho snažil z lůžka vytáhnout násilím. Nemohl jsem ho odtud dostat, umíněně opakoval, že se mu zdám. Začal jsem mu lát a on mi logicky vykládal, že nikam nepůjde, protože šrouby přitažené ve snu nebudou držet ve skutečnosti. Nadarmo jsem mu dával čestné slovo, že se mýlí, zapřísahal a proklínal. O pravdivosti mých slov ho nepřesvědčily ani bradavice. Obrátil se ke mně zády a usnul.

Usedl jsem do křesla, abych stávající situaci chladně rozvážil. Prožil jsem ji dvakrát, jednou v pondělí jako spící a teď v úterý v roli rušitele spánku. Moje já z pondělka nevěřilo, že dvojník je skutečný, zatímco moje úterní já to již vědělo. Byla to nejobyčejnější časová smyčka, jaká existuje. Co bylo zapotřebí podniknout, aby se to kormidlo mohlo opravit? Poněvadž ten pondělní spal a já jsem si pamatoval, že jsem tu noc až do rána dobře prospal, vzdal jsem se dalších pokusů ho vzbudit. Podle mapy tu byla ještě řada silných magnetických vírů, takže jsem v nejbližších dnech mohl opět počítat se zdvojením současnosti. Hodlal jsem si napsat dopis a špendlíkem jej připíchnout k polštáři, aby se moje pondělní já po probuzení na vlastní oči mohlo přesvědčit, že ten domnělý sen byl skutečností.

Sotva jsem usedl s perem ke stolu, začalo to v motorech rachotit. Spěchal jsem tam a přehřátý atomový reaktor jsem poléval vodou až od svítání. Zatím moje pondělní já klidně spalo a občas si olízlo rty. To mě zlobilo, protože jsem byl vyhladovělý, zmořený a oka jsem nezamhouřil. Pustil jsem se do snídaně a právě jsem utíral talíře, když se raketa dostala do dalšího gravitačního víru. Viděl jsem svoje pondělní já sedět uvázané v křesle a strnule hledět, zatímco moje úterní já smažilo omelety. Pak se raketa zakymácela, ztratil jsem rovnováhu, v očích se mi zatmělo a padl jsem na podlahu. Když jsem se probral mezi porcelánovými střepy, díval jsem se na nohy člověka, který nade mnou stál.

"Vstávej," řekl a zvedal mne. "Jsi v pořádku?"

"Ano," odpověděl jsem opíraje se rukama o podlahu, protože se mi ještě točila hlava. "Ze kterého jsi dne?"

"Ze středy," odpověděl. "Půjdeme rychle spravit to kormidlo, nesmíme mařit čas!"

"A kde je ten pondělní?" zeptal jsem se.

"Už neexistuje, zřejmě jsi jím ty."

"Jak to já?"

"No, z toho pondělního se v noci z pondělka na úterý stal úterní a tak dále."

"Nechápu."

"Nevadí. To je pouhý nezvyk. Pojď už, škoda času!"

"Hned to bude," odpověděl jsem a nezvedal se z podlahy. "Dnes máme úterý. Když jsi středeční a kormidla ve středu ještě nejsou opravena, znamená to, že nám je něco překazilo opravit. Jinak bys mě ty, středeční, v úterý nepřemlouval, abych šel s tebou dát to kormidlo do pořádku. Nebude lépe raději z lodi nevycházet?"

"Nemluv nesmysly," zvolal. "Já jsem ten středeční a ty jsi úterní. Pokud jde o raketu, připouštím, že, abych tak řekl, je záplatovaná. Znamená to, že na jednom místě je úterý, jinde středa, a někde může být také drobet čtvrtek. Prostě při průletu víry se čas promíchal. Ale to nás nemusí zajímat! Jsme dva a máme možnost to kormidlo spravit."

"Ne, nemáš pravdu," odpověděl jsem. "Jestliže ve středu, kam jsi se dostal, když jsi prožil celé úterý, které máš za sebou, jestliže tedy, opakuji, ve středu ještě není kormidlo spraveno, pak z toho plyne, že nebylo opraveno ani v úterý. Dnes je úterý, a kdybychom kormidlo měli za chvíli opravit, ta chvíle by pro tebe znamenala minulost a opravovat by nebylo co. Zatím však-"

"Zatím však jsi umíněný jako mezek," zabručel. "Budeš své hlouposti litovat! Pro mne je jediným zadostiučiněním, že ještě budeš zlořečit své hloupé tvrdohlavosti, jako já teď - až se sám dočkáš středy!"

"Dovol," zvolal jsem, "má to snad znamenat, že ve středu budu já tebou a své úterní já budu přesvědčovat, stejně jako to děláš ty? Ovšem jenom úlohy budou vyměněny, ty budeš já a já budu tebou. Rozumím! Na tom se zakládá časová smyčka! Počkej, jdu, hned jdu, už jsem pochopil..."

Než jsem se ale z podlahy zvedl, zapadli jsme do dalšího víru a strašlivá odstředivá síla nás mrštila na strop.

Po celou noc z úterý na středu neustávaly hrozné skoky a otřesy. Když se ty otřesy již zmírnily, svazek "Obecné teorie relativity", který létal po kajutě, mne udeřil do čela a já jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral k vědomí, spatřil jsem na podlaze střepy nádobí a mezi nimi nataženého člověka. Vyskočil jsem rovnou na nohy a zvedal ho.

"Vstávej! Jsi v pořádku?" zvolal jsem.

"Ano," odpověděl a otevřel oči. "Ze kterého jsi dne?"

"Ze středy," odvětil jsem. "Půjdeme rychle spravit to kormidlo. Nesmíme mařit čas."

"A kde je ten pondělní?" zeptal se a usedl. Pod okem měl modřinu.

"Už neexistuje," řekl jsem. "Zřejmě jsi jím ty."

"Jak to já?"

"No, z toho pondělního se v noci z pondělka na úterý stal úterní s tak dále."

"Nechápu."

"Nevadí. Je to pouhý zvyk. Pojď už, škoda času!"

Když jsem to řekl, rozhlédl jsem se po nářadí.

"Hned to bude," odpověděl zvolna a nehnul ani prstem. "Dnes máme úterý. Když jsi středeční a kormidla ve středu ještě nejsou opravena, znamená to, že nám je něco překazilo opravit. Jinak bys mě ty, středeční, v úterý nepřemlouval, abych šel s tebou dát to kormidlo do pořádku. Nebude lépe raději z lodi nevycházet?"

"Nemluv nesmysly," zvolal jsem rozzlobeně. "Já jsem ten středeční a ty jsi úterní..."

Znovu jsme se začali hádat, jenom jsme si vyměnili úlohy. Přitom mne opravdu rozčilil, že nechce se mnou opravit kormidla, a marně jsem mu lál, že je umíněný mezek. A když se mi ho nakonec podařilo přesvědčit, vletěli jsme do dalšího gravitačního víru. Polil mne studený pot. Myslel jsem si, že v té časové smyčce setrváme celou věčnost, naštěstí se tak ale nestalo. Když odstředivá síla zeslábla natolik, že jsem mohl vstát, byl jsem v kabině opět sám. Zřejmě místní úterý, které předtím existovalo blízko výlevky, nyní přešlo do nenávratné minulosti. Okamžitě jsem usedl k mapě a hledal jsem nějaký slušný vír, kam bych mohl dopravit raketu, abych využil časové křivky a získal pomocníka.

Posléze jsem našel ten slibný vír a manévroval jsem s raketou tak, že mířila přímo do jeho středu. Je pravda, že podle mapy vypadal vír trochu nezvykle. Měl dva středy, které ležely těsně vedle sebe. Byl jsem však již natolik zoufalý, že jsem takovou anomálii nebral v úvahu.

Po těch několika hodinách, jež jsem strávil ve strojovně, jsem si ušpinil ruce, a tak jsem si je šel umýt. Viděl jsem, že ještě mám na to dost času, než zapadneme znovu do víru. Dveře koupelny byly zamčené a zevnitř se ozývaly zvuky, jako kdyby někdo kloktal.

"Kdo je uvnitř?" zvolal jsem překvapeně.

"Já," odpověděl hlas za dveřmi.

"Kdo je ten 'já'?"

"Ijon Tichý."

"Z kterého dne?"

"Z pátku. Co chceš?"

"Chtěl jsem si umýt ruce," odpověděl jsem mechanicky a intenzivně přitom přemýšlel. Teď byla středa večer a on pocházel z pátku. Tudíž ten gravitační vír, do kterého se raketa dostane, zakřiví čas z pátku do středy. Co se však stane dál uprostřed toho víru, jsem si představit nedovedl. Hlavně mě mátlo, kam se poděl čtvrtek. Páteční mne zatím nepustil do koupelny a sám nijak nepospíchal, třebaže jsem vytrvale klepal na dveře.

"Přestaň už s tím kloktáním!" houkl jsem netrpělivě. "Mně je každá chvíle drahá - okamžitě vyjdi ven a opravíme kormidlo!"

"K tomu mne nepotřebuješ," odpověděl flegmaticky. "Někde tady je ten čtvrteční, jdi tedy s ním..."

"Jaký zas čtvrteční? To není možné..."

"Já nevím, jestli to možné je nebo není, jsem teď v pátku a zároveň jsem prožil tu tvou středu stejně tak jako ten jeho čtvrtek..."

Poobrátil jsem hlavu a odskočil ode dveří, protože jsem zaslechl hlomoz v kajutě. Stál v ní člověk, který vytahoval zpod lůžka brašnu s nářadím.

"Jsi čtvrteční?" zavolal jsem a vpadl jsem dovnitř.

"Ovšem," odpověděl, "jasně, pomoz mi..."

"Podaří se nám to kormidlo spravit?" zeptal jsem se, zatímco jsme spolu tahali brašnu zpod lůžka.

"Nevím, ve čtvrtek opravené nebylo. Na to se zeptej pátečního..."

Opravdu, že mne tohle nenapadlo. Utíkal jsem ke dveřím koupelny.

"Haló, páteční. Je už kormidlo opraveno?"

"V pátek ne," odpověděl.

"Proč ne?"

"Proto," odpověděl a zároveň otevřel dveře. Hlavu měl omotanou ručníkem a přitlačoval si hranou nože bouli na čele, velkou jako holubí vejce. Čtvrteční, který zatím za mnou přišel s nářadím, stál vedle mne a klidně a rozvážně pozoroval toho potlučeného, když volnou rukou dával na místo lahvičku s octanovou vodou. Považoval jsem tedy bublání vody za kloktání.

"Oč jsi se tak uhodil?" zeptal jsem se soucitně.

"Neuhodil jsem se," odpověděl. "Nedělní mě udeřil."

"Nedělní? Proč? To snad ani není možné," zvolal jsem.

"To je dlouhá historie..."

"Nechme toho! Rychle nahoru, snad to ještě stačíme!" obrátil se na mne čtvrteční.

"Raketa se za chvíli dostane do víru,"odpověděl jsem. Otřes nás může odhodit do prázdna a zahyneme..."

"Nepovídej hlouposti," odsekl mi čtvrteční. "Když je páteční naživu, nám se nemůže nic stát. Dnes je teprve čtvrtek."

"Dnes je středa," zaprotestoval jsem.

"To je konec konců jedno. V pátek budu ještě naživu a ty rovněž."

"Zdánlivě jsme dva," přemítal jsem. "Ve skutečnosti jsme ale jen jeden, z různých dnů týdne..."

"Dobře, dobře, otevři poklop..."

Tu se však ukázalo, že máme pouze jeden skafandr. Oba jsme nemohli vyjít z rakety současně a plánovaná oprava kormidla nemohla být provedena.

"Čert to vem!" vzkřikl jsem zlostně a v ruce držel brašnu s nářadím. "Měl sis vzít skafandr na sebe a nesvlékat se. Já jsem na to nepomyslel, ty však jako čtvrteční jsi na to měl pamatovat!"

"Páteční mi skafandr sebral," odpověděl.

"Kdy? A proč?"

"O tom nemá cenu mluvit," pokrčil rameny, otočil se a vrátil se do kajuty. Páteční v kajutě nebyl. Podíval jsem se do koupelny, ale ta byla rovněž prázdná.

"Kde je ten páteční?" zeptal jsem se udiveně, když jsem se vrátil zpátky. Čtvrteční soustavně rozbíjel nožem vejce a jejich obsah lil na syčící tuk.

"Ještě někde u soboty," odpověděl flegmaticky a rychle míchal smaženici.

"Promiň," protestoval jsem, "ve středu jsi už večeřel a nemůžeš středeční večeři jíst dvakrát."

"Ty zásoby patří jak tobě, tak i mně," a nožem klidně nazvedl připalující se okraj smaženice. "Já jsem ty a ty jsi já, čili je to jedno..."

"Jakou to vedeš sofistiku! Nedávej tam tolik másla. Blázníš? Zásoby pro tolik osob nepostačí!"

Pánev mu vypadla z ruky a já sám jsem odletěl ke stěně. Dostali jsme se do nového víru. Raketa se opět rozechvěla jako v zimnici, ale já myslel jen na to, jak se dostat do chodby, kde visel ten skafandr, abych ho mohl vzít na sebe. Uvažoval jsem, že když po středě přijde čtvrtek, budu já jako čtvrteční mít skafandr na sobě. Když ho ani na chvíli nesundám, jak jsem si to pevně umínil, budu ten skafandr mít ještě i v pátek. Když tedy moje čtvrteční já bude mít skafandr stejně, jako ho bude mít i páteční já a setkáme se oba v jedné současnosti, nakonec se to nešťastné kormidlo podaří přece jen opravit. Zvýšení gravitace mne na chvíli omráčilo, a když jsem se probral, povšiml jsem si, že od čtvrtečního ležím napravo a nikoli nalevo, jako před několika minutami. Ten plán se skafandrem jsem snadno vymyslel, ale uskutečnit ho už tak snadné nebylo, neboť jsem mohl sotva hýbat nohama. Když se gravitace poněkud zmenšila, začal jsem se plazit po podlaze milimetr po milimetru ke dveřím vedoucím na chodbu. Pozoroval jsem, že se čtvrteční plazí rovněž coul po coulu ke dveřím vedoucím na chodbu. Posléze, asi tak za hodinu, když vír již velmi silně působil, oba jsme se setkali na podlaze před prahem dveří, kde jsme zůstali ležet. Napadlo mne, že se vlastně zbytečně unavuji. Proč bych sahal na kliku? Ať ji otevře ten čtvrteční. Zároveň jsem si vzpomněl na několik věcí, které nasvědčovaly, že ten čtvrteční jsem vlastně už já a ne on.

"Ze kterého jsi dne?" zeptal jsem se, abych se o tom ujistil. Tiskl jsem bradu k podlaze a díval se mu zblízka do očí. S námahou otvíral ústa.

"Čtvr...teční...," vysoukal ze sebe. To bylo divné. Já že bych byl ještě středeční? Vzpomínal jsem, jak se mi vedlo při dřívějších přechodech, a tuto možnost jsem vyloučil. On už jistě byl páteční. Jakmile mne o den předstihl, ten náskok mu zůstal. Čekal jsem, až otevře dveře, ale zdálo se, že on očekával ode mne totéž. Gravitace výrazně zeslábla a já jsem vstal a vyběhl na chodbu. Když jsem chytil skafandr, moje příští já mi nastavilo nohu, skafandr mi vytrhlo z rukou a já se natáhl jak dlouhý tak široký.

"Ty darebáku, ty lumpe," vykřikl jsem. "Podvádět sebe sama, to je vrchol!"

On si mne vůbec nevšímal a mlčky si oblékal skafandr. To už byla přílišná nestydatost! Pojednou ho nějaká neznámá síla ze skafandru vyhodila, protože, jak se ukázalo, někdo v něm už vězel. V první chvíli jsem přestal rozumně mluvit, protože jsem nevěděl, kdo je kdo.

"Hej, ty tam!" zvolal neznámý ve skafandru, "čtvrtečního nepouštěj pryč, pomoz mi!"

Čtvrteční se totiž pokoušel z neznámého skafandr svléknout.

"Dej sem skafandr!" křičel čtvrteční a potýkal se s neznámým.

"Nech toho! Oč ti jde? Nevíš, že ho mám mít já a ne ty?!" křičel neznámý.

"Rád bych věděl, proč?"

"Jsem k sobotě blíž než ty, hlupáku. V sobotu budeme ve skafandrech už oba."

"To jsou prázdné tlachy," vmísil jsem se do jejich hádky. "V nejlepším případě budeš v sobotu ve skafandru sám jako bambula a nic neuděláš. Dej ten skafandr mně. Když si ho vezmu hned na sebe, budeš ho mít v pátek jako páteční stejně jako v sobotu já jako sobotní. Pak budeme dva ve dvou skafandrech... Čtvrteční, pomoz mi!"

"Přestaň," namítal páteční, z něhož jsem chtěl svléci skafandr násilím. "Předně nemůžeš na nikoho volat 'čtvrteční', protože půlnoc již minula, takže jsi se tím čtvrtečním stal ty sám. A za druhé, lepší bude, když ve skafandru zůstanu já - ty z toho stejně nic mít nebudeš!"

"Proč? Když si ho dnes obléknu, budu ho mít i zítra na sobě."

"To poznáš sám. Já jsem přece byl tebou ve čtvrtek a můj čtvrtek uplynul, čili vím dobře, že..."

"Nechme těch hádek. Hned mi ho dej," zabručel jsem. On se mi však vytrhl a já ho pronásledoval nejdříve strojovnou a pak jsme jeden po druhém vpadli do kajuty. Nějak se stalo, že jsme už zůstali jenom dva. Teď jsem pochopil, proč mi čtvrteční říkal, když jsme stáli s nářadím nad poklopem, že mu páteční sebral skafandr. Mezitím jsem se stal čtvrtečním a páteční mi skafandr odnesl. Ale nehodlal jsem se vzdát jen tak lehce. Počkej, já ti ukážu, řekl jsem si v duchu. Vyběhl jsem na chodbu a odtud do strojovny. Předtím jsem si během honičky povšiml, že tam na podlaze leží tyč, které se používá k manipulaci v atomovém reaktoru. Chytil jsem tyč a takto ozbrojený jsem se přihnal do kajuty. Ten druhý už byl ve skafandru, jenom neměl ještě nasazenou přílbu.

"Svleč skafandr!" poručil jsem mu a výhružně jsem zamával tyčí.

"Ani nápad."

"Povídám ti, abys skafandr sundal!" chvíli jsem uvažoval, zda ho mám udeřit. Mátlo mne, že neměl ani modřinu u oka, ani bouli na čele jako ten páteční, kterého jsem našel v koupelně, ale pojednou jsem pochopil, že to ani jinak nemůže být. Ten páteční teď byl již určitě sobotní a toulal se snad už u neděle, zatímco ten páteční, který vězel ve skafandru, byl nedávno čtvrteční a do toho čtvrtečního jsem se převtělil o půlnoci já, takže jsem se po sestupné křivce smyčky času přiblížil k místu, kde ten nedotčený páteční se měl proměnit v pátečního po výprasku. Ale už předtím říkal, že ho tak zřídil nedělní, po němž toho času nebylo ani stopy. Stáli jsme v kajutě sami dva, pouze on a já. Náhle se mi v mozku rozbřesklo.

"Dej sem skafandr," houkl jsem hrozivě.

"Čtvrteční, nech toho!" zvolal.

"Nejsem čtvrteční! Jsem nedělní!" zvolal jsem a zaútočil jsem. Pokoušel se mne kopnout. Ale skafandrové boty jsou hodně těžké, a než zvedl nohu, uhodil jsem ho do hlavy. Přirozeně, že to nebyl příliš prudký úder. Situace byla jasná. Věděl jsem, že je řada na mně, neboť až se stanu ze čtvrtečního pátečním, dostanu ránu do hlavy a měl jsem samozřejmě zájem na tom, abych si nerozbil lebku. Páteční klesl, sténal a držel si hlavu. Já jsem z něho hrubě svlékl skafandr a on se nejistým krokem odpotácel do koupelny a cestou mumlal: "Kde je vata... Kde je octanová voda?..." já se zatím rychle oblékal do toho oděvu pro vzduchoprázdno, o který jsme tolik bojovali. Vtom jsem si všiml lidské nohy, která čouhala zpod lůžka. Poklekl jsem a podíval se. Pod lůžkem ležel člověk a co nejtišeji chroupal poslední tabulku mléčné čokolády, kterou jsem si v kufříku ponechal pro nejhorší galaktické časy. Ten ničema spěchal natolik, že čokoládu pojídal se zbytky staniolového obalu, který se mu leskl na rtech.

"Necháš tu čokoládu!" houkl jsem na něho a táhl ho za nohu ven. "Kdo jsi? Čtvrteční?" dodal jsem tišeji, neboť jsem náhle pocítil neklid. Myslel jsem si, že se stávám teď pátečním a čeká mě ten výprask, který jsem uštědřil pátečnímu předtím já.

"Jsem nedělní," vykoktal s plnými ústy. Situace mi nebyla jasná. Buď lhal a pak na tom nezáleželo, anebo mluvil pravdu a pak mě nevyhnutelně čekaly boule, protože nedělní pátečního ztloukl. Říkal mi to předtím sám páteční a já se potom tvářil jako nedělní a dal jsem mu holí. Ale, myslel jsem si, jestli lže, že je nedělní, konec konců je možné, že přišel později než já, a proto si na vše vzpomíná jako já a již ví, že jsem pátečního obelhal a on mne podvede zrovna tak. Moje válečná lest je pro něho již pouhou vzpomínkou a může z ní libovolně těžit. Zatímco jsem tonul v nejistotě, jak se mám zachovat, on dojedl poslední zbytek čokolády a vylezl zpod lůžka.

"Když jsi nedělní, kde máš tedy skafandr?" zvolal jsem, protože mě napadla nová myšlenka.

"Hned ho budu mít," pronesl klidně a náhle jsem viděl, že v ruce drží hůl... V očích se mi zajiskřilo, jako kdyby několik desítek supernov najednou explodovalo, a ztratil jsem vědomí. Procitl jsem v koupelně, seděl jsem na podlaze a někdo se dobýval do dveří. Začal jsem si ošetřovat modřiny a boule a ten někdo už klepal. Ukázalo se, že to je středeční. Vystrčil jsem hlavu posetou boulemi, šel jsem se čtvrtečním pro nářadí, potom jsme běhali, rvali ze sebe skafandr, ale i to jsem nějak přežil a v sobotu ráno jsem vlezl pod lůžko, abych zjistil, jestli v kufříku není ještě nějaká tabulka čokolády. Když jsem dojídal poslední kousek mléčné čokolády, který jsem našel pod košilemi, zatahal mě někdo za nohu. Ani nevím, kdo to byl. Pro jistotu jsem ho udeřil holí do hlavy, stáhl z něho skafandr, a právě když jsem se jej chystal obléci, vletěla raketa do dalšího víru.

Když jsem opět nabyl vědomí, v kajutě bylo plno lidí, takže se v ní dalo sotva hnout. Jak se ukázalo, byli všichni mnou z různých dnů, týdnů, měsíců a jeden patrně z budoucího roku. Mnoho osob bylo hodně potlučených a mělo modřiny pod očima. Pět přítomných mělo na sobě skafandry. Jenže místo aby hned vystoupili poklopem a opravili záhadu, začali se mezi sebou hádat, přít a hašteřit. Šlo o to, kdo komu nabil a kdy. Situace se ještě víc zkomplikovala tím, že se již začali objevovat dopolední a odpolední. Obával jsem se, že když to takhle půjde dál, rozdrolí se na minutové a vteřinové. A dále většina přítomných lhala, až se hory zelenaly, takže dodnes opravdu nevím, koho jsem bil já a kdo zase bil mne, když se to všechno odehrávalo mezi čtvrtečním, pátečním a středečním, jimiž jsem postupně byl. Mám dojem, že jsem pátečního obelhal, když jsem se mu vydával za nedělního, ale zato jsem byl ztlučen jednou navíc, i když to podle kalendářního počtu nevycházelo. Nechci se však raději vracet k těm neradostným vzpomínkám, protože člověk, který po celý týden nedělal nic jiného, než že sám sebe bil, nemá velkou chuť, aby o tom přemítal.

Mezitím hádky nebraly konce. Tato nečinnost a plýtvání času zvyšovaly moje zoufalství. Raketa letěla slepě dopředu a každou chvíli zapadla do gravitačních vírů. Nakonec se ti v skafandrech poprali s těmi bez skafandrů. Pokoušel jsem se do toho zmatku vnést nějaký pořádek a po nadlidském úsilí se mi podařilo zorganizovat jakousi schůzi a moje já z příštího roku, jako nejstarší, bylo aklamací zvoleno za předsedu.

Potom jsme ještě zvolili komisi volební, předsednictvo a komisi pro volné návrhy a čtyři z budoucího měsíce konali pořádkovou službu. Mezitím jsme proletěli záporným vírem, který snížil náš počet na polovinu, takže při počátečním tajném hlasování nebyla účast dostatečná, a než se mohlo přistoupit k návrhu kandidátů na opraváře kormidel, bylo třeba pozměnit stanovy. Podle mapy jsme se blížili k dalším vírům, které vše, čeho dosud bylo dosaženo, obracely vniveč. Jednou zmizeli beze stopy vybraní kandidáti, jindy se zase objevili úterní a páteční s hlavami ovázanými ručníkem a pouštěli se do nechutných sporů. Po průletu přes velmi silný kladný vír jsme byli zase namačkáni v kajutě a chodbě a pro nedostatek místa se nedal ani otevřít poklop. Ale nejhorší bylo, že časové rozpětí bylo stále širší. Objevovali se prošedivělí a někdy jsem zahlédl i krátce ostříhané hlavy dětí. Rozumí se, že jsem to byl já v dobách svého chlapectví.

Nepamatuji se, zda jsem ještě byl nedělní či už pondělní. Nemělo to ostatně význam. Děti plakaly, že se v té mačkanici udusí, a volaly mámu. Předseda - Tichý z příštího roku - klel jako dlaždič, protože ho kousl do nohy středeční, který marně hledal čokoládu pod lůžkem. Tichý mu totiž šlápl na prsty. Viděl jsem, že to všechno špatně dopadne, zvlášť když se tu a tam vynořila šedivá brada. Mezi 142. a 143. vírem jsem dal kolovat prezenční listinu, a tu vyšlo najevo, že většina přítomných podvádí. Uváděli falešné osobní údaje. Bůhví proč to dělali, snad v tom ovzduší jim přeskakovalo v hlavě. V té vřavě a šumu se muselo z plných plic křičet, aby se člověk dorozuměl. Najednou jeden Ijon z minulých let dostal skvělý nápad, a to, aby nejstarší z přítomných vyprávěl o svém životě. Tak by se vysvětlilo, kdo vlastně má kormidlo opravit. Nejstarší totiž prožil to, co všichni ostatní přítomní z různých měsíců, dní a let. Obrátili jsme se proto na stříbrovlasého kmeta, který se lehce chvěl a v koutě se opíral o stěnu. Tázaný nám dlouze a rozvláčně vyprávěl o svých dětech a vnoučatech, a pak přišel na kosmické cesty, jichž vykonal velmi mnoho během devadesáti let života. Ale na tuto pro nás jedině důležitou cestu se stařec vůbec nepamatoval. Byl to následek jeho celkové sklerózy a vzrušení, ale on byl natolik nekritický, že se za nic na světě k tomu nechtěl přiznat, odpovídal vyhýbavě a neustále se vracel ke svým velkým konexím, řádům a vnoučatům. Nakonec jsme ho okřikli a poručili mu, aby mlčel

. Dva další víry značně pročesaly přítomné. Po třetím víru zmizeli další, hlavně všichni ti, co měli na sobě skafandr. Zůstal jen jeden prázdný skafandr, který jsme - totiž naše komise - pověsili v chodbě, a pokračovali jsme v poradě. Po nové rvačce o ten cenný úbor jsme zase vletěli do víru a náhle tu bylo prázdno. Seděl jsem na podlaze, oči jsem měl oteklé. Kajuta vypadala podivně prostorně a byla poseta střepy, cáry oděvů, roztrhanými knihami. Na podlaze ležela vrstva hlasovacích lístků. Podle mapy jsem prošel již pásmem gravitačních vírů. Nemohl jsem už počítat se zdvojením, a tudíž ani s tím, že poruchu odstraním. Strnule a zoufale jsem seděl. Když jsem potom po delší době pohlédl na chodbu, pln úžasu jsem zjistil, že skafandr chybí. Jako v mlze jsem si vzpomněl, že dva malí chlapci se před posledním vírem vykradli na chodbu. Že by si oba oblékli jen jeden skafandr? Pojednou mě něco napadlo a běžel jsem ke kormidlům. Fungovala! Zatímco ti chlapci opravili poškozené kormidlo, utápěli jsme se my v jalových sporech. Patrně se jeden oblékl do rukávů skafandru a druhý do jeho nohavic. Mohli tak šrouby utahovat klíčem z obou stran současně. Ten prázdný skafandr jsem našel pod poklopem v tlakové komoře. Odnesl jsem ho jako relikvii dovnitř rakety. V hloubi duše jsem cítil nesmírnou vděčnost k těm dvěma pracovitým chlapcům, kterými jsem kdysi dávno býval. Tak skončila jedna z mých nejneobvyklejších příhod. Doletěl jsem šťastně k cíli a za to jsem vděčil inteligenci a odvaze, kterou jsem projevil v podobě těch dvou dětí.

Říkalo se potom, že jsem si tu historku vymyslel. Zlomyslníci si mne dovolovali napadnout, že jsem alkoholik, který obratně dovede svou vášeň na Zemi zakrývat, ale plně se jí oddává během dlouhých roků strávených na cestách vesmírem. Bůhví jaké ještě jiné pomluvy se o mně šíří. Ale takoví už jsou lidé. Ochotně uvěří kdejaké povídačce, ne však autentickým faktům, s nimiž jsem si vás dovolil seznámit.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist