Stanisław Lem

HVĚZDNÉ DENÍKY ILJONA TICHÉHO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11. cesta

Den nesliboval nic dobrého. Od té chvíle, co jsem poslal robota do opravárny, měl jsem v bytě stále větší nepořádek. Nic jsem nenašel na svém místě. Ve sbírce meteoritů se uhnízdily myši a ohlodaly ten nejkrásnější chondrit. Když jsem vařil kávu, uteklo mi mléko. To elektronické nemehlo někam uschovalo utěrky a kapesníky. Měl jsem ho poslat na generálku již tehdy, když mi začal střevíce vymazávat krémem na boty. Místo utěrky jsem vzal zavděk kusem starého padáku. Vystoupil jsem na půdu, oprášil meteority a nastražil myší pasti. Všechny vzorky jsem nasbíral sám. Není na tom nic tak těžkého, jenom je třeba se k meteoritům přikrást zezadu a polapit je do síťky. Náhle jsem si vzpomněl na topinky a seběhl dolů. Samozřejmě byly už spáleny na uhel. Hodil jsem je do výlevky, která se vzápětí ucpala. Jen jsem nad tím mávl rukou a šel se podívat do dopisní schránky. Samá běžná pošta - dvě pozvánky na kongres kamsi do nějakého zapadlého provinčního koutu v mlhovině kraba, letáky doporučující vodičku na leštění raket, nové číslo Raketového cestovatele - zkrátka nic zajímavého. Zbývala mi ještě tmavá objemná obálka uzavřená pěti pečetěmi. Potěžkal jsem ji a otevřel.

Tajný zplnomocněnec pro záležitosti Napokálie má čest pozvat p. Ijona Tichého na konferenci, která se koná dne 16. t. m. v hod. 17.30 v malém sále Lambretana. Vstup jen pro pozvané a bude kontrolován.

Žádá se, aby toto sdělení bylo zachováno v tajnosti.

Podpis nečitelný, razítko a druhé červené razítko napříč:

 

VĚC KOSMICKÉ DŮLEŽITOSTI. TAJNÉ!!!

 

Nu, konečně něco, řekl jsem si v duchu. Napokálie, Napokálie... někde jsem to jméno slyšel, kdybych jen věděl kde. Podíval jsem se do Kosmické encyklopedie, ale tam jsem našel pouze Napolánii a Nepempilii. To je zvláštní, řekl jsem si. Ani v Almanachu nebylo to heslo uvedeno. Ano, teď to opravdu nabývalo na zajímavosti. Určitě to bude nějaká Tajná planeta. - Záhady, to je moje, zabručel jsem a začínal se oblékat. Bylo teprve deset, ale musel jsem brát v úvahu, že mi robot zase něco natropil. Ponožky jsem našel téměř hned. Byly v ledničce. Už se mi zdálo, že dovedu sledovat myšlenkové pochody toho zmateného elektronického mozku, když jsem byl postaven před holý fakt: kalhoty nebyly k nalezení. Žádné kalhoty. V šatníku visely jenom frakové kabáty. Prohledal jsem celý dům, dokonce i raketu jsem prošťáral, ale výsledek byl nula. Přišel jsem pouze na to, že ten snaživý nemotora mi vypil všechny zásoby oleje ve sklepě. Musel to do sebe nalévat po demižónech, protože ještě před týdnem jsem je všechny spočítal a byly plné. To mě tak dohřálo, že jsem se vážně rozmýšlel, zda ho nemám dát do šrotu. Již pár měsíců si voskem ucpával sluchátka, protože se mu ráno nechtělo vstával. Mohl jsem na něj pak zvonit, až by mi ruka upadla. Vysvětloval to svou roztržitostí. Hrozil jsem mu, že z něho vyšroubuji pojistky, ale s ním to ani nehnulo. Věděl, že ho potřebuji. Podle vzoru Pinkertonovy detektivní agentury jsem si celý dům rozdělil na dílčí úseky a pustil se do systematické prohlídky, jako kdybych hledal ztracený špendlík. Konečně jsem našel potvrzenky z prádelny. Ten darebák všechny moje kalhoty odnesl do čistírny. Ale co se stalo s těmi, které jsem měl na sobě včera? Na to jsem si za žádnou cenu nemohl vzpomenout. Zatím nastalo poledne. Dívat se do ledničky bylo zbytečné - kromě ponožek tam byl jenom dopisní papír. Byl jsem zoufalý. Šel jsem do rakety, oblékl si kosmický skafandr a kráčel k nejbližšímu obchodnímu domu. Lidé se sice za mnou na ulici ohlíželi, ale nakoupil jsem si dvoje kalhoty, černé a šedé, vrátil se ve skafandru domů a ustrojil se. Pak jsem odjel do čínské restaurace navztekaný jako všichni čerti. Snědl jsem, co mi dalo a spláchl svou zlost lahví moselského. Když jsem koukl na hodinky, viděl jsem, že se blíží pátá. Celý den jsem promarnil.

Před Lambretanem nestál žádný vrtulník, ani auto, ba ani raketa. To je opravdu přísně tajné, blesklo mi hlavou. Přes rozlehlou zahradu plnou jiřin jsem přišel k hlavnímu vchodu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Konečně se odsunula klapka ze selektivní špehýrky, neviditelné oči mě prozářily, načež se vrata pootevřela natolik, abych mohl vejít.

"Pan Tichý," promluvil do kapesního mikrofonu člověk, který mi otevřel. "Račte nahoru," řekl mi. "Nalevo. Již jste očekáván."

V prvním poschodí byl příjemný chládek. Vstoupil jsem do malého sálu a octl se ve vybrané společnosti. V hlubokých klubovkách potažených sametem seděl výkvět kosmografie a za předsednickým stolem byli dva pánové, které jsem neznal. Spatřil jsem také profesora Gargarraga a jeho asistenty. Uklonil jsem se přítomným a usedl dozadu. Jeden z členů předsednictva, vysoký muž s prokvétajícími skráněmi, vytáhl ze zásuvky kaučukový zvonek a nehlasně zazvonil. Jak jsou ďábelsky ostražití, řekl jsem si v duchu.

"Pánové rektoři, děkani, profesoři, docenti, i vy, vážený Ijone Tichý," pronesl muž s prokvétajícími skráněmi a povstal, "jako zplnomocněnec přísně tajných záležitostí zahajuji konferenci, která se týká problému Napokálie. Předávám slovo tajnému radovi Xafírovi."

V první řadě se zvedl obtloustlý muž, s vlasy bílými jako mléko, vstoupil na tribunu a s neznatelnou úklonou bez úvodu spustil:

"Pánové! Asi před šedesáti lety vzlétl z jokohamského kosmodromu Božídar II., nákladní koráb Společnosti Mléčné dráhy. Koráb vezl různé drobnosti na Areklandrii, planetu Gama v souhvězdí Orionu. Velel mu zkušený vesmírník Astrocent Peapo. Loď byla naposled spatřena galaktickým majákem v sousedství Cerbera, načež po ní zmizely všechny stopy. Pojišťovací společnost Securitas Cosmica - zkráceně SECOS - po uplynutí jednoroční lhůty pojistnou částku za ztracený koráb plně vyplatila. Asi čtrnáct dní potom zachytil jistý radioamatér na Nové Guineji depeši."

Řečník zvedl lístek ze stolu a četl:

 

SHAKLKULATOSH ZESHILESH POMOSHT BOSHIDAR

 

"Nyní se, pánové zmíním o několika podrobnostech, které jsou nutné k tomu, abyste věc lépe pochopili. Ten radioamatér byl nezkušený a zřejmě navíc ještě šišlal. Proto depeši zkomolil, takže po rekonstrukci provedené experty Galaktokodu její správné znění je toto: Kalkulátor zešílel pomoc Božídar. Na základě tohoto textu odborníci usoudili, že došlo k ojedinělému případu vzpoury v kosmickém vakuu - ke vzpouře palubního počítače. Na zmizelý kosmický koráb nemohou rejdaři uplatňovat nároky, poněvadž pojistná částka jim byla vyplacena a Božídar s nákladem se stal vlastnictvím SECOSU. Tato pojišťovna pověřila pátráním Pinkertonovu detektivní agenturu, konkrétně Abstraháše a Mnemonia Pinkertonovy. Šetřením zkušených detektivů vyšlo najevo, že kalkulátor Božídaru, model kdysi luxusně vybavený, který však při poslední cestě byl již zastaralý, si nějaký čas naříkal na jednoho z členů posádky. Ten člověk, jistý Similion Gitterton, prý jej dráždil různým způsobem - snižoval příkon, ťukal na elektronky, vtipkoval na jeho účet a dokonce kalkulátor zasypával urážlivými výrazy, jako "omezená plechárno" nebo "zdrátovaný tupče". Gitterton všechno popřel a prohlásil, že kalkulátor trpí halucinacemi. U letitých elektronických mozků se to někdy stává, jak vám profesor Gargarrag později vysvětlí.

V dalších deseti letech nenastal žádný nový vývoj - koráb zmizel. Ale potom se Pinkertonovi agenti, kteří po celý ten čas případ nepustili ze zřetele, dověděli, že před restaurací hotelu Galax vysedává jakýsi zmrzačený žebrák, prý pomatený. Tvrdí o sobě, že je Astrocentem Peapou, bývalým velitelem ztraceného korábu, a prozpěvuje prapodivné zkazky. Pinkertonovi lidé se přesvědčili, že tento neobyčejně ušpiněný a otrhaný stařec opravdu prohlašuje, že je Astrocentem Peapou, ale nejenže byl pomaten, avšak ani neuměl mluvit, pouze zpívat. Vyzpíval jim ten svůj neuvěřitelný příběh. Na korábu se prý stala hrozná věc, načež byl s hrstkou věrných vesmírníků hozen přes palubu. Měl na sobě jedině skafandr a z mlhovin Andromédy by cesta zpátky na Zemi trvala aspoň dvě stě let. Proto prý se svezl na meteorech letících kýženým směrem anebo raketostopem, poslední etapu cesty urazil na Lumeonu, nezalidněné kosmické sondě, která se k Zemi blížila rychlostí dosahující téměř rychlosti světla. Podle svých slov vykonal tuto cestu obkročmo na jejím hřbetu. Zaplatil za to ztrátou řeči, ale o mnoho let omládl, díky známému jevu, že čas ubývá na tělesech, která se pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla.

Tak zněl příběh, který stařec vyprávěl, či spíše jeho labutí píseň. O tom, co se na Božídaru stalo, neřekl nic. Teprve když detektivové nedaleko místa, kde stařec sedával, ukryli nahrávací zařízení, zachytili refrény starého žebráka. Svolával ty nejstrašnější kletby na počítač, který se prohlásil za Arcistvořitele všehomíra. Na základě toho Pinkerton prokázal, že depeše byla dešifrována správně a že se šílený Kalkulátor zbavil celé posádky kosmického korábu.

O pět let později přišlo další odhalení. Kosmická loď Megaster, patřící Metagalaxologickému institutu, zpozorovala, že kolem neprobádané planety Prokyon krouží zrezivělý trup, který se ztracenému Božídaru podobal jak vejce vejci. Protože Megaster měl pohonné látky sotva k návratu, nemohl na planetě přistát a poslal pouze radiotelegrafickou zprávu o svém objevu. Byl vyslán hlídkový člun Deukron, který oblast Prokyona prozkoumal a vrak nalezl. Byl to opravdu Božídar - lépe řečeno to, co z něho zůstalo. Deukron oznámil, že vrak je v hrozném stavu - všechny stroje a přístroje jsou vymontovány, přepážky, vnitřní stěny, paluby a uzávěry vytrhány - všechno až do toho posledního šroubku bylo pryč, takže kolem planety létala pouze prázdná, vykuchaná slupka. V průběhu dalších pozorování, která posádka Deukronu provedla, se ukázalo, že když Kalkulátor dokonal vzpouru, rozhodl se usadit na planetě Prokyon a vyloupil celou loď, aby se mohl pohodlně zabydlet. Na základě těchto faktů byly v našem odboru zřízeny příslušné spisy pod heslem NAPOKÁLIE - to znamená: navrácení pozůstalosti po Kalkulátoru.

Další průzkumy ukázaly, že se Kalkulátor na planetě opravdu usadil a rozmnožil tím, že vyrobil množství robotů, kterým neomezeně vládl. Protože se Napokálie principiálně nalézá ve sféře gravipolitických vlivů Prokyonu a jeho Melmanlitů a tato rozumná rasa udržuje se Zemí dobré sousedské styky, nechtěli jsme provádět brachiální zásahy a ponechali jsme nějaký čas Napokálii v klidu zároveň s kolonií robotů, založených Kalkulátorem. Tato kolonie je ve spisech vedena pod heslem KALKOROB. Pojišťovna SECOS rovněž zahájila postih, jelikož Kalkulátora a všechny jeho roboty považuje právně za svoje vlastnictví. Obrátili jsme se s touto záležitostí na Melmanlity. Odpověděli, že pokud jim je známo, Kalkulátor nezaložil kolonii, ale stát, který nazývají obyvatelé Zemí Ušlechtilou, a třebaže vláda melmanlitská jeho existenci de jure neuznala a nedošlo k navázání diplomatických styků, existenci tohoto společenského svazku de facto uznala a necítí se povolána, aby své stanovisko vůbec změnila. Nějakou dobu roboti pokojně na planetě vegetovali a neprojevovali ani nejmenší známky útočnosti. Náš odbor hájil samozřejmě názor, že se tato záležitost nesmí hodit za hlavu - bylo by to lehkovážné. Vyslali jsme do Napokálie několik svých lidí přestrojených za roboty, neboť mladistvý nacionalismus KALKOROBU se projevoval v bláhové nenávisti ke všemu lidskému. Napokálský tisk ustavičně opakoval, že jsme odpornými otrokáři, kteří bezprávně nevinné roboty vykořisťují. Všechna jednání, která jsme se snažili jménem společnosti SECOS navázat v duchu vzájemné rovnosti a porozumění, ztroskotala, protože i naše nejskromnější požadavky - aby se Kalkulátor se svými roboty vrátil Společnosti - byly přijaty s urážlivým mlčením."

"Pánové," zvýšil řečník hlas, "události se bohužel nevyvíjely tak, jak jsme očekávali. Naši lidé vyslaní do Napokálie se párkrát ozvali, ale další signály jsme od nich již nedostali. Vyslali jsme další, ale celá historie se opakovala. Po první šifrované zprávě, že v pořádku přistáli, neprojevil žádný ani známku života. Od té doby jsme v průběhu devíti let vyslali do Napokálie celkem dva tisíce sedm set osmdesát šest agentů a žádný se nevrátil, ani o sobě nedali zprávu. Kromě skutečnosti, že kontrarozvědka robotů zřejmě dobře pracuje, zjistili jsme ještě jiná, stejně znepokojující fakta. Napokálský tisk proti nám stále zuřivěji útočí. V masových nákladech vycházejí z tiskáren robotů brožury a letáky určené pozemským robotům, v nichž jsou lidí vykresleni jako krvelační kolopletenci a ničemové a mají různé urážlivé přezdívky. Tak nás v různých veřejných projevech nenazvou jinak než hlinomazy a lidství říkají pomyje. Obrátili jsme se v té věci s aide memoire na vládu Prokyonu, ta však jenom opakovala své předchozí prohlášení o nevměšování, takže všechny naše snahy ukázat smutné výsledky jejich neutrální a v podstatě pštrosí politiky k ničemu nevedly. Dali nám pouze na srozuměnou, že roboti jsou naším výplodem, ergo za všechny jejich činy neseme zodpovědnost my sami. Dále Prokyon kategoricky odmítal, aby ze Země byla vyslána trestní výprava, nebo aby Kalkulátor a jeho poddaní byli vyvlastněni. Dnešní konference byla svolána, aby se zabývala tímto problémem. Abych nastínil vážnost situace, podotknu jenom tolik, že oficiální orgán Kalkulátora Elektronický kurýr přinesl nedávno úvodník, v němž kydá bláto na celý genealogický vývoj lidstva a žádá, aby Země byla anektována Napokálií, protože roboti - ve shodě s hlásanou doktrínou - jsou vyšším vývojovým stupněm než bytosti živé. Končím a prosím profesora Gargarraga, aby se ujal slova."

Na řečnickou tribunu vystoupil letitý profesor, proslulý specialista elektronické psychiatrie.

"Pánové!" pronesl stařecky třaslavým, ale zvučným hlasem. "Ví se už dávno, že elektronický mozek nestačí jenom sestrojit, ale že je ho třeba také vychovávat. Elektronický mozek má nesnadný úděl. Pracuje bez oddechu, provádí složité výpočty, musí snášet obhroublé a nejapné žerty obsluhy - tomu všemu je vystavena aparatura, která je v podstatě tak nesmírně choulostivá. Není divu, že se zhroutí, že dochází ke krátkému spojení, často v sebevražedném úmyslu. Měl jsem nedávno na klinice takový případ. U tohoto pacienta nastalo rozdvojení osobnosti - dichotomia profunda psychogenes electrocutiva alternans. Mozek si psal přátelské dopisy, kde se oslovoval cívečko, drátečku, elektronečko. Z toho jasně plyne, že měl zapotřebí více něžnosti, hřejivého vztahu. Díky delšímu odpočinku a sérii elektrických šoků se ho podařilo vyléčit. Nebo se podívejte na takový tremor electricus frigoris oscillativus, pánové. Elektronický mozek není ani šicí stroj, ani tu není k tomu, aby zatloukal hřebíky do zdi. Je to bytost rozumná, která chápe všechno, co se kolem ní děje, a tudíž nejednou v okamžicích nebezpečí v kosmu celou loď rozechvěje, že se lidé stěží udrží na palubě zpříma. To se ovšem nelíbí některým obhroublým povahám a dohánějí mozek až do krajnosti. Elektronický mozek nám chce co nejlépe sloužit, avšak odolnost drátů a elektronek má rovněž své meze, pánové. Drobný elektronický mozek Grenobieho, používaný k opravě cestovního kursu, byl bezmezně pronásledován jedním lodním kapitánem, z něhož se vyklubal notorický alkoholik. Mozek se v záchvatu náhlého obluzení prohlásil za vzdáleného potomka Velké Andromedy a dědičným císařem Murviklandie. Byl léčen v izolovaném oddělení našeho sanatoria, vědomí se mu navrátilo, utišil se a dnes lze prohlásit, že je téměř normální. Ovšem, vyskytují se také těžší případy. Kupříkladu jeden elektronický universitní počítač se zamiloval do manželky profesora matematiky a sžírán žárlivostí prováděl falešné výpočty. Matematik propadl depresi, protože si myslel, že už nedovede počítat. Musím však na omluvu mozku prozradit, že ho matematikova žena soustavně sváděla tím, že mu dávala sčítat všechny účty za své nejintimnější prádlo. Případ, který máme dnes řešit, mi připomíná případ palubního mozku na korábu Pankratius. Tento velký elektronický mozek se v důsledku krátkého spojení spolčil s ostatními mozky na palubě kosmické lodi a nezadržitelným vzrůstem impulsů byl dohnán k tzv. gigantofilii elektrodynamické, zničil skladiště náhradních dílů, vysadil posádku na skalnaté Mirozenii, načež se vrhl do oceánu Alantropie a prohlásil se za patriarchu tamějších ještěrů. Ještě dříve, než jsme dorazili na planetu s utišujícími léky, spálil si mozek v návalu vzteku všechny elektronky, protože ho nechtěli ještěři poslouchat. Ovšem, tentokrát se ukázalo, že druhý lodní kormidelník Pankroatia, falešný hráč známý po celém kosmu, nešťastný mozek obehrál do posledního groše, poněvadž při hře použil označených karet. Ale případ Kalkulátora je výjimečný, pánové. Projevují se tu výrazné známky takových chorob, j

ako je gigantomania ferrogenes acuta či paranoia misantropica persecutoria nebo polyplasia panelectropsychica debilitativa gravissima nebo posléze i necrophilia, thanatofilia a necromania. Pánové! Musím vám vysvětlit věc, která je zásadní a bez které tento případ nepochopíte v plné šíři. Kosmická loď Božídar II. vezla kromě drobného zboží na palubě také celou řadu rtuťových kondenzátorů syntetické paměti, které byly určeny pro Universitu Mléčné dráhy ve Fomalhautu. Kondenzátory obsahovaly dva druhy poznatků - soubor z odvětví psychopatologie a soubor archaické lexikografie. Lze předpokládat, že Kalkulátor při svém rozrůstání tyto kondenzátory do sebe vstřebal a osvojil si tak všechno to, co dosud víme třeba o Jackovi Rozparovači či o Škrtičovi z Gloomspicku, zná životopisy Sachera-Masocha stejně dobře jako memoáry markýza de Sade nebo protokoly flagelantské sekty z Pirpinactu a originál Murmuropolousovy knihy Na kůl narážení v zrcadle věkův. Proslulá bílá vrána abbercrombijské knihovny Bodání tulichem mu není neznámá stejně tak jako rukopisná práce Hapsorodorova, jenž byl roku 1673 ztrestán mečem v městě Londýně, známá pod názvem Zášijek nemluvňat. Zná originální práci Janicka Pidvy Torturatorium malé a Škrcení, stínání a upalování od téhož autora i jedinečný příspěvek ke katografii a unikát svého druhu, Olejový jídelníček, který sepsal O. Galvarini z Amagonie v předvečer své popravy. V těch osudných kondenzátorech byly rovněž obsaženy z kamenných desek dešifrované zápisy lidožroutské sekce neandrtálského svazu spisovatelů. Nechyběly samozřejmě Úvahy pod šibenicí hraběte de Crampfousse či i taková díla jako Vražda v Orient expresu, Pět malých prasátek, Vraždy podle abecedy Agathy Christieové. A teď si, pánové, jistě představíte, jak to všechno zhoubně zapůsobilo na jinak nezkaženou povahu Kalkulátora.

My, lidé, usilujeme, aby se elektronické mozky nedověděly o těchto ohavných rysech našeho charakteru. Teď, když se v oblasti Prokyonu zabydlil stroj, který do sebe vstřebal dějiny pozemské mravní zkázy, zvrhlosti a zločinu, jsem nucen nicméně prohlásit, že proti Kalkulátoru a jeho zplozencům je elektropsychiatrie zhola bezmocná. Nemám, co bych k tomu ještě řekl."

Rozrušený stařec sestoupil nejistým krokem z tribuny za hrobového ticha v auditoriu. Zvedl jsem ruku. Předsedající se na mne udiveně podíval a po krátkém váhání mi udělil slovo.

"Pánové," řekl jsem a vstal, "vidím, že jde o skutečně vážnou věc. Po drásavých slovech profesora Gargarraga jsem její význam teprve plně pochopil. Chci předložit návrh váženému shromáždění. Jsem ochoten sám se vydat do oblasti Prokyonu, abych zjistil, co vězí za tajemným zmizením tisíců našich lidí a také abych se v rámci možností pokusil dosáhnout mírumilovného řešení a zabránil hrozícímu konfliktu. Jsem si vědom toho, že tu běží o problém daleko obtížnější než všechny, s nimiž jsem se dosud setkal, ale přicházejí okamžiky, kdy se člověk nemá ohlížet na to, zda se mu jeho úkol zdaří a jaké riziko přitom na sebe bere."

Bouře potlesku přerušila další moje slova. Nebudu se zmiňovat o tom, co se dále na konferenci odehrávalo, neboť se to až příliš podobalo masovým ovacím na mou počest. Komise a členové shromáždění mne zahrnuli nejrůznějšími plnými mocemi. Příštího dopoledne jsem měl rozmluvu s vedoucím odboru pro záležitosti Prokyonu a šéfem kosmické rozvědky v jedné osobě - radou Malingrautem.

"Chcete odletět ještě dnes?" zeptal se. "Výborně. Ne však ve vaší raketě, pane Tichý. To nepůjde. Pro takové úkoly máme zvláštní rakety."

"Proč?" odpověděl jsem. "Moje raketa mi postačí."

"Nepochybuji o její dokonalosti," řekl. "Ale jde o kamufláž. Raketa, s kterou poletíte, vypadá zvenčí všelijak - ale nikdo by v ní raketu nehledal. Konečně - to sám uvidíte. A kromě toho - musíte přistat za noci."

"Proč v noci? Vždyť mě prozradí jiskry šlehající z výfuku."

"Používali jsme dosud vždy této taktiky," pronesl zarmouceně.

"Nu, porozhlédnu se až na místě," odpověděl jsem. "Mám letět v přestrojení?"

"Ano. To je nutné. Naši experti se vás ujmou. Čekají na vás. Prosím, račte tudy..."

Tajnou chodbou mne zavedli do místnosti, která se podobala menšímu operačnímu sálu. Tam si mě vzali do práce čtyři lidé, a když mě za hodinu postavili před zrcadlo, nemohl jsem se poznat. Zakovali mě do železných plechů a já, s hranatými rameny, krychlovitou hlavou, se skleněnými průzory místo očí, vypadal jsem jako kterýkoli jiný pozemský robot.

"Pane Tichý," řekl mi vedoucí skupiny maskérů, "zapamatujte si několik důležitých věcí. Předně nesmíte oddychovat."

"Nezbláznili jste se?" vykřikl jsem. "Nesmím dýchat? Mám se udusit?"

"Nerozuměl jste mi dobře. Dýchat ovšem smíte, ale potichu. Nesmíte vzdychat, supět či zhluboka se nadechnout. Dýchat můžete jen tiše. Ať vás nenapadne, abyste si odlevil kýchnutím. To by znamenalo váš konec."

"Dobrá. Ještě něco?" zeptal jsem se.

"Na cestu dostanete celé ročníky Elektronického kurýra a deník opozice Hlas prázdna."

"Copak roboti mají také opozici?"

"Ovšem. Ale v jejím čele stojí rovněž Kalkulátor. Profesor Mlassgrack se domnívá, že u Kalkulátora došlo nejen k rozdvojení elektronické, ale i politické osobnosti. Poslouchejte teď dále. Varujte se jíst nebo cucat bonbóny. Jíst budete toliko v noci, tímto otvorem. Sem zastrčíte klíček - je to dozický zámek - načež se odsune klapka. Takhle prosím. Neztraťte ten klíček, hrozila by vám smrt vyhladověním."

"Ba právě, roboti přece nejedí."

"Z pochopitelných příčin nevíme nic bližšího o jejich zvycích. Prostudujte si drobné zprávy v jejich tisku, to vám hodně pomůže abyste si udělal celkový přehled. A když budete s někým mluvit, nechoďte k němu příliš blízko, aby sítkem mikrofonu nespatřil vaši tvář. Nejlépe bude, abyste si pravidelně černil zuby. Tady máte tubu s henou. A nezapomeňte každého rána okázale olejem namazat všechny závěsy, každý robot to dělá. Ovšem, nesluší se to přehánět. Když budete trochu skřípat, uděláte ten nejlepší dojem. To by asi bylo všechno. Co vás napadá - takhle nemůžete vyjít na ulici! Nepřeskočilo vám v hlavě? Tady, tímto tajným východem..."

Povytáhl knížku v knihovně, načež se část stěny rozestoupila, a já jsem po úzkých schodech řinčivě sestoupil na dvůr, kde stál nákladní vrtulník.

Naložili mne tam a vzápětí jsme se vznesli do vzduchu. Za hodinu jsme přistali na tajném kosmodromu. Kromě běžných raket stálo na rozjezdové dráze jakési silo, válcovitá věž.

"Pro pět ran, že by tohle byla moje raketa?" pronesl jsem k tajnému důstojníkovi, který mne doprovázel.

"Tak jest. Všechno, co byste mohl potřebovat - šifry, kódy, vysílačka, noviny, proviant a jiné drobnosti jsou uvnitř. A také velký hasák."

"Hasák?"

"Na otevírání nedobytných pokladen - v krajním případě jako zbraň. Zlomte vaz," popřál mi důstojník srdečně. Ani jsem mu nestačil pořádně stisknou ruku, neboť moje vězela v plechové rukavici. Vešel jsem dveřmi do sýpky. Uvnitř vypadalo všechno tak jako v jiných raketách. Měl jsem tisíc chutí vyprostit se z té konzervy, do které jsem byl zakován, ale varovali mě, abych něco podobného nečinil. Odborníci to odůvodňovali tím, že bude lépe, když si na tu tíhu budu zvykat.

Zapnul jsem reaktor, odstartoval a nabral kurs. Pak jsem poobědval, nešlo to bez svízelí. Musel jsem všelijak kroutit hlavou, avšak stejně jsem nedostal ústa do jedné roviny s otvorem, a proto jsem si pomáhal při jídle lžící na boty. Natáhl jsem se na visací lůžko a pustil se do prohlídky novin vydávaných roboty. Uvádím několik titulků z několika prvních stran, které mne udeřily do očí:

 

SVATÉHO ELECTRICUSE BLAHOSLAVENÍ
HLINOMAZŮ SVEŘEPÝM ZÁLUDŮM
NA VLAS NEUSTOUPÍME
RUMOR NA KOLBIŠTI
HLINOMAZ V ŘETĚZECH

 

Udivovaly mne zvláštnosti tvaroslovné a jazykové, ale vzpomněl jsem si, co vyprávěl profesor Gargarrag o slovnících archaického jazyka, které vezl Božídar na palubě. Věděl jsem, že roboti říkají lidem "hlinomazové" a sebe nazývají "ušlechtilci".

Přečetl jsem si zprávu pod posledním z uvedených titulků:

 

Dvé halabardýřů Jeho Induktivnosti nyníčko o třetím zvonění ranním hlinomaze zpytače, kterýž v herberku ušl. Mremrana ve své špatnosti skrejš hledal, polapila. Věrný J. Induktivnosti služebník ušl. Mremran na halabardýře města lermo jest učinil an zpytač s helmem k hanbě otevřeným velikým láním a posměchem traktírován do věže Calefaustrum vsazen byl. Causam jeho iuror II Semperititiae Turtran resolvirovati má.

 

"Není to na začátek špatné," řekl jsem si a přečetl jsem si RUMOR NA KOLBIŠTI.

 

Jakž turnaj blejnový započal tu Girlay III. blejno Turtu kurovi nerozšafně postavil, kteréžto mu nohu zlámalo ana hra dohrána byla. Sázkaři vidouce jižť jest věc stracená za penězi se tumlovali, kdež kassir peprně zažíti musel a padna vstáti nemohl. Halabardýři města osm daremníků a šelmů do hladomorny kameny uházených uvrhli. Což oněch příkrých fortelů kdy prázdni budeme? Hráči s tovaryši svými supplikací posílají.

 

Ve slovníku jsem zjistil, že suplikací (z lat.) je žádost, prosba, tumlovat, je hnát, být prázden je zbavit se, kolbiště tu stojí ve významu hřiště, kde ušlechtilci hrají obrněnou kopanou, a místo míče používají olověné koule - blejna. Přičinlivě jsem noviny studoval, protože mi před odletem velice kladli na srdce, abych ovládal zvyky a obyčeje ze života ušlechtilců - dokonce jsem jim v duchu již tak říkal. Nazvat některého robotem bylo by urážkou a okamžitě by mne demaskovalo.

Proto jsem postupně přečetl články: Šestero regulí života ušlechtilců radostného, Audience sekretáře Gregaturiana, Jakž roku psaného cech platnéřů opravy pořizuje?, Kratochvílný obyčej ušlechtilců večer na plac vyjíti se zachovává. Avšak ještě podivuhodnější byly anonce. Mnohým jsem ani pořádně nerozuměl.

 

ARMALADOR VI. BRNÍŘ VÝTEČNÝ garderoby přistavuje, otvory sklepává, závěsy šlejfuje item i umrlým jako by darmo.

VONAX prostředek odstraní, překazí gruntovně urputlivou rezatost, rezavění, rez - všude koupíš.

OLEUM PURISSIMUM PRO CAPITE - Nebo od škřípění se ti v kotrbě ledcos zavrtí.

 

Nechápal jsem ani některé z dalších oznámení:

 

Kundšoft! Všech velikostí trupů na hraní dostatek! Lepší míra bez ukrácení a rumplování. Hleď zabloudit ku Tarmodralovi VIII.

Přepěknou komoru spací, lože s firhaňky vinšuje sobě Perkorátor XXV.

 

Z některých noticek mi vstávaly vlasy na hlavě i pod mou železnou helmou.

 

HOSPODA GOMORRHEUM S MÁZHAUZEM! KRMĚ PRO KOŠTÝŘE VELMI DOBŘE LÍBITI SE BUDE SEKANINY, MASA A PEČENĚ OD DÍTEK HLINOMAZŮ A ZVĚŘINU DO SVĚTNICE NA STŮL DODÁME.

 

Lámal jsem si hlavu nad těmi záhadnými texty. Času jsem měl dost, protože cesta měla trvat téměř rok.

V Hlase prázdnoty bylo takových oznámení ještě více.

 

DRTIČE KOSTÍ, ŠPANĚLSKÉ JEZDCE, PALEČNICE, ŠPIČATÉ KŮLY ROZKOŠNÉ u Gremontoria, Fidricax k dostání.

PYROMANIAKŮM!!! Nový skalním olejem maštěný věchet "Abrakardel" nic neuhasí!!!

ŠKRTIČOVI - KUNSTLÍŘI - hlinomazů pachole veselé item ostrohy, kleště, levně prodám.

 

Když jsem se těchto oznámení načetl dosyta, zdálo se mi, že už chápu, jaký osud potkal dobrovolníky druhého odboru, kteří byli vysláni na výzvědy. Netvrdím, že bych měl zrovna veselou náladu, když jsem na planetě přistal. Vypnul jsem motory a pod ochranou tmy jsem dosedl, jak to šlo nejlépe, na planině mezi vysokými horami. Dlouho jsem se nerozmýšlel a nařezal jsem větve, kterými jsem raketu přikryl. Odborníci z druhého odboru si příliš nenamáhali mozek, protože, mírně řečeno, tato raketa, maskovaná jako sýpka, bila do očí. Nacpal jsem do svého plechového krunýře tolik zásob, co se tam jen vešlo, a vydal se směrem k městu, které bylo díky jasné záři elektrického osvětlení zdáli dobře viditelné. Několikrát jsem se zastavil, abych přemístil krabičky se sardinkami, protože hrozně chřestily. Kráčel jsem dál, ale náhle mi cosi neviditelného podrazilo nohy. Při svém pádu jsem dělal hrozný rámus a hlavou mi blesklo: "Už mě mají!" Ale v okolí nebylo živé - totiž elektronické - duše. Pro každý případ jsem se ozbrojil hasákem a šroubovákem. Tápal jsem kolem sebe a poznal jsem, že stojím uprostřed nějakých železných vraků - na hřbitově vyřazených robotů. Kráčel jsem dál, nejednou jsem klopýtl a divil se tomu, jak je hřbitov rozlehlý. Byl jistě aspoň kilometr dlouhý. V šeru, které nerozjasňovala záře vzdálené luny, se jednu chvíli objevili dva čtvernožci. Zůstal jsem stát bez pohnutí na místě. V mých instrukcích se nemluvilo o tom, že na planetě žijí nějaká zvířata. Dva další čtvernožci se nehlučně přiblížili k první dvojici. Tu jsem se neopatrně pohnul, brnění zařinčelo a temné siluety se v mžiku rozplynuly ve tmě.

Po této příhodě jsem zvýšili ostražitost. Nezdálo se právě vhodné, abych se objevil ve městě v tuto dobu. Byla už pozdní noční hodina, ulice byly opuštěné a můj příchod by jistě vyvolal nežádoucí pozornost. Ulehl jsem do příkopu a čekal na úsvit, trpělivě žvýkaje suchary. Věděl jsem, že až do příštího večera nevložím do úst ani sousto. Dorazil jsem na předměstí za rozbřesku. Nikoho jsem nepotkal. Na blízké ohradě visel velký, patrně nenový plakát, omytý deštěm. Přistoupil jsem blíže a četl:

 

VYHLÁŠENÍ

V bedlivé uvážení, že zpytači hlinomazů vynasnažují se vekrásti do řad ušlechtilců, kdožkoli hlinomaze uznamená, nechať halabardýře města na pomoc povolá. Item kdož v oučast s cizozemcem vejde či k outěku mu dopomáhá in saecula saeculorum rozšroubován bude. Na hlinomaze vejkupné tisíc ferklersů za hlavu se ustanovuje.

 

Šel jsem dál. Toto předměstí nevyhlíželo zrovna vábně. Hloučky robotů hrály ve vrhcáby před ubohými chatrčemi napolo rozhlodanými od rzi. Někdy došlo ke rvačce a hlomoz byl nemenší, než když koule z děla zasáhne skladiště plechových barelů. Zanedlouho jsem dorazil na stanici městské dopravy a nastoupil do téměř prázdného vozu, který právě přijel. Řidič tramvaje byl nerozlučně spojen s motorem - ruku měl přidělanou ke klice kontroléru. Průvodčí byl přišroubován u vchodu a zároveň sloužil jako dveře - pohyboval se na šarnýrech. Zaplatil jsem jízdné z peněz, které mi dalo oddělení a s hrozným zařinčením jsem usedl na lavici. Ve středu města jsem vystoupil a vykračoval si, jako bych měl namířeno k nějakému určitému cíli. Potkával jsem čím dál tím více halapartníků, kteří se po dvou nebo po třech loudali uprostřed ulice. Když jsem spatřil halapartnu, kterou si někdo opřel o zeď, nenuceně jsem se jí chopil a pochodoval dál. To, že jdu tak sám, jistě by zanedlouho upoutalo pozornost některé hlídky, a proto jsem využil okamžiku, kdy si jeden halapartník z nedaleké trojice odskočil do průjezdu, aby na sobě něco poopravil, a zaujal jsem jeho opuštěné místo. Teď se mi to velice hodilo, že všichni roboti vypadají stejně. Oba moji kumpáni chvíli mlčeli, až pojednou jeden z nich promluvil:

"Kdy spatříme svůj žold, Brebane? Netrpělivost mne tejrá, s elektronkou bych kratochvíli sobě užil."

"Posmíšky sobě činíš," odpověděl druhý. "Což za služby chceš být vyndán?"

Tak jsme udělali obchůzku kolem celého středu města. Bedlivě jsem se po cestě rozhlížel a všiml si dvou hospod, před nimiž stála u zdi hromada halaparten. Na nic jsem se ale neptal. Bolely mě hrozně nohy, v té mé plechové kupoli rozehřáté sluncem bylo k zalknutí, rezavý prach mě šimral v nose. Bál jsem se, že kýchnu, a pokusil jsem se nenápadně vzdálit, ale moji společníci se na mne rozkřikli:

"Hahou, kam medle se skřípeš? Nemáš všech doma, jsi na blázni? Do žaláře chceš být přimčen?"

"Nikolivěk," odvětil jsem, "na chviličku zasednou jsem obmejšlel."

"Zasednout? Což fantas ti cívky upálil? Ctný rytíři, buď pamětiv, že ve službě jsme!"

"Vpravdě tak," přitakal jsem a znovu jsme se dali do pohybu. "Ne," řekl jsem si, "tahle kariéra mě vůbec neláká. Musím se do toho pustit z jiné strany." Dělali jsme další obchůzku, když nás zastavil hejtman zvoláním:

"Refernazor!"

"Brentakurdvium!" hlasitě odpověděli moji kumpáni. Vryl jsem si do paměti toto heslo i odezvu. Hejtman si nás ze všech stran důkladně prohlédl a poručil nám nadzvednout halapartny.

"Haha! Kterakť halabardnu držíte, hundsfúti? To jste zbrojenci Jeho Induktivnosti, vy hnojikydové! Vyrovnat v řad! Hybaj!"

Halapartníci nechali tuto kontrolu bez komentáře. V úmorném vedru jsme se ploužili dál a já proklínal onu chvíli, kdy mě posedl ten nápad, abych se dobrovolně přihlásil k návštěvě této hnusné planety. Kromě toho mi hlad začínal svírat útroby. Strachoval jsem se, že mě kručení žaludku prozradí, a proto jsem se snažil co nejvíce skřípat. Šli jsme kolem hostěnice. Šenkovní pokoj byl plný. Ušlechtilci - neboli hnojikydové, jak jsem je v duchu podle hejtmanových slov nazval - seděli v sinavých pablescích nehnutě u stolu a občas některý zaskřípal nebo pootočil hlavu, aby skleněnýma očima obhlédl ulici. Nejedli, ani nepili a zdálo se mi, že asi na něco čekají. Číšník, kterého jsem poznal podle zástěry, stál u stěny. "Což zasednout tamo za stůl nezamejšlíte?" zeptal jsem se, protože v těch plechových škorních jsem cítil na noze každý puchýř. "Na mozku jsi pošetěn?" rozhorlili se mí kumpáni. "Nebylo nám nic takového nakázáno. Povědomo ti je, že na ulicích vartovati máme. V straších nebuď, an hlinomaz do herberku kvasit přijde, hned schytán a do šatlavy přimčen bude."

Pramálo jsem z toho pochopil a šoural se poslušně dále. Pomalu ve mně narůstal hněv, ale posléze jsme přece jen zamířili k velké budově z neomítnutých cihel.

 

JEHO OSVÍCENÉ INDUKTIVNOSTI
KALKULATRICE PRVNÍHO
KASÁRNA HALABARDÝŘŮ

 

hlásal tepaný nápis.

 

Odpoutal jsem se od svých společníků u vchodu. Když se strážný za halasného šramotu a řinčení pootočil, postavil jsem halapartnu za jeho zády o zeď a zahnul do první postranní uličky. Hned za nárožím stál rozlehlý dům se štítem Hospoda pod sekyrou. Dovnitř jsem pouze nakoukl, ale hospodský, malý břichatý robot, vesele skřípaje, vyběhl na ulici.

"Vítám vás, rytíři, vítám... Není libo komnatu ctnému pánovi?"

"Zajisté," odpověděl jsem stroze. Vtáhl mě dovnitř téměř násilím. Když mě vedl do světnice nahoru, neustále mlel břinkavým hlasem:

"Poutníky tma nyní zavaluje... mnozí ušlechtilci vlastními světly kondenzátor Jeho Induktivnosti spatřiti si ždají... tudy, urozený pane... ložument pěkný, komnata spací s pavláčkou... račte být uondán, jemnostpane? V mžiku čistidlo přinesu..."

Zarachotil po schodech a já jsem se stačil sotva rozhlédnout po šerém pokoji, kde stálo železné lůžko a skříň z téhož materiálu, když tu byl hospodský už zpátky s olejničkou, hadrem a lahví čistícího prostředku. To všechno postavil na stůl a tiše, jakoby důvěrně poznamenal:

"Jemnostpane, po očistění dolů račte - pro vznešené rytíře jako vy, šmačné a kratochvílné outěchy přichystány jsou item rozpustnosti rozličné..."

Blýskaje fotobuňkami, vyšel z pokoje. Protože jsem nic lepšího neměl na práci, naolejoval jsem se a vyleštil čistidlem. Všiml jsem si, že mi krčmář nechal na stole nějaký papír, který vypadal jako jídelní lístek. Protože jsem dobře věděl, že roboti nejedí, udiveně jsem ho zvedl k očím.

 

Druhá cenová skupina

 

Hlinomazí pachole, hlavy stětí . . . . . . . . . 8 ferkl.
Item plačtivé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 ferkl.
Item rozčtvrcení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 ferkl.
Hovada veřejně:
Trhání a cupování šprýmovné . . . . . . . . . 8 ferkl.
Item, tele vejpuček . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 ferkl.

 

Nic z toho jsem pořádně nepochopil, avšak přesto mi naskakovala husí kůže. Pojednou se v sousedním pokoji ozval strašný hluk, jako by můj soused chtěl všechno na padrť roztřískat. Vlasy se mi zježily. Měl jsem toho právě dost. Co nejtišeji jsem vyklouzl z tohoto hampejzu a teprve pak, kdy jsem byl daleko odtud, zhluboka jsem si oddechl. Co si teď mám počít, já nešťastný? přemítal jsem. Zastavil jsem se u hloučku robotů, kteří hráli na rumla a dělal jsem, že jim zasvěceně kibicuji. Vlastně jsem dosud ani nevyzvěděl, jak ušlechtilci tráví svůj volný čas. Mohl jsem se znovu přidat k hlídkám halabardýřů, ale to prakticky nemělo žádné vyhlídky a nebezpečí prozrazení bylo nemalé. Co dělat?

Lámal jsem si s tím hlavu a šel dál. Tu jsem si všiml zavalitého robota, jenž seděl na lavičce a vyhříval své staré plechové hnáty na slunci. Na hlavě měl noviny, na jejichž titulním listě stálo: "Já ušlechtilec zrůdný jsem." Nevím však, jak ta báseň dál pokračovala. Nenápadně jsem s ním zapředl rozhovor. Představil jsem se jako poutník ze sousedního města Sadomázie. Starý robot se choval neobyčejně srdečně a téměř vzápětí mě pozval k sobě.

"Proč by ses po hostěnicích a herbercích trmácel, urozený pane? U mě zvol sobě obyt. Práh nízký jest item plachtu ložní mám. Račiž medle vstoupit v mou skrovnou světnici, a tím velkou čest mi prokážeš."

Co jsem měl dělat? Přistoupil jsem na jeho návrh, ba dokonce se mi výborně hodil. Můj nový domácí bydlel v třetí ulici ve vlastním domě. Hned mne uvedl do pokoje pro hosty.

"Po prašné cestě jistě znaven jsi, jak jsem uznamenal," řekl.

Objevila se znovu olejnička, hadr a čistidlo. Tušil jsem také, co přijde potom, neboť roboti neměli složité reakce. A opravdu:

"Přijdiž do mé světnice," řekl, "kdež jsem kratochvíli pro nás uchystal."

Zavřel dveře. Nedotkl jsem se olejničky ani čistidla, jenom jsem v zrcadle prověřil, jestli je moje přestrojení v pořádku. Načernil jsem si rovněž zuby. Zneklidňovaly mne vyhlídky na onu "kratochvíli", a tak jsem hodlal čtvrthodinku počkat a pak sejít dolů. V té chvíli se zezdola ozval silný hlomoz. Teď jsem už prchnout nemohl. Sestupoval jsem po schodech za takového hluku, jako by někdo štípal třísky ze železného pařezu. Hřmot přicházel z obývacího pokoje. Můj domácí svlékl ze sebe plechový krunýř a tesákem bizarního vzhledu sekal do velké loutky, lžící na stole.

"Posluž si, vzácný pane! Po libosti můžeš křtalt sobě vybrati," řekl. Přestal sekat a ukázal na druhou, o něco menší loutku, která ležela na podlaze. Když jsem se přiblížil, loutka usedla, otevřela oči a spustila tenkým hláskem:

"Ušetři mne, pane - jsem dítko nevinné - ušetři mne, pane - jsem dítko nevinné."

Můj domácí mi podal sekeru podobnou halapartně až na to, že měla kratší topůrko.

"Nuže, urozený hoste, ulev si od starostí a tesknic - udeř na ucho - a kurážně!"

"Když - já dítka nemám rád," odpověděl jsem slabým hlasem. Robot ztuhl.

"Nemáš rád?" opakoval. "Škoda. Zarmoutils mne, rytíři. Jakou kratochvíli ti ustrojit mám? Mám pouze písklata - to je moje specifikum. Neobmejšlíš telátkem za vděk vzíti?"

Ze skříně vyndal dokonalou napodobeninu telete, zhotovenou z plastiku. Když se tele zmáčklo, ustrašeně zabučelo. Co mi zbývalo? Rozsekal jsem nešťastnou loutku, abych se neprozradil. Pořádně jsem se při tom unavil. Mezitím domácí rozčtvrtil obě písklata, odložil zbraň, které říkal drtič kostí, a zeptal se mě, jak jsem byl spokojen. Ujišťoval jsem ho, že jsem se už opravdu dávno tak příjemně nepobavil.

Tak začal ten můj neradostný pobyt v Napokálii. Ráno domácí posnídal koflík vřelého oleje a odcházel do práce. Jeho žena cosi zarputile kutila v ložnici - domnívám se, že spravovala loutky, ale nemůžu na to přísahat. Když jsem to vřískání a bučení a další hlomoz už nesnesl, vyšel jsem do města. Zábava obyvatel byla hodně jednotvárná. Čtvrcení, lámání kolem, upalování - ve středu města byl zábavní park a tam se v pavilónech daly koupit všemožné zbraně a nástroje. Po několika dnech jsem se nemohl podíval ani na kapesní nůž. Jenom hlad mě doháněl k tomu, že jsem za soumraku vycházel za město, abych tam někde za křovím spolykal v rychlosti nějaké sardinky a suchary. Není divu, že po takové stravě jsem získal náchylnost ke škytavce, která mi hrozila smrtelným nebezpečím. Třetí den jsme navštívili divadlo. Na programu byla hra Srdnatec. Toto drama bylo příběhem mladého hezkého robota, lidmi, tj. hlinomazy, hrozně pronásledovaného. Polévali ho vodou, sypali mu písek do oleje, uvolňovali šroubky, takže každou chvíli upadl. Hlediště hněvivě řinčelo. V druhém jednání se objevuje Kalkulátorův vyslanec, který robota zachrání. Třetí jednání podrobněji popisovalo osud lidí, a ten věru nebyl tuze radostný, jak si lze snadno domyslet.

Abych nějak zabil čas, prohlížel jsem si knihovnu svých hostitelů, ale nic jsem v ní zajímavého nenašel. Bylo tam několik chatrných přetisků memoárů markýza de Sade a pak jenom různé brožury, jako na příklad Jak hlinomaze rozpoznáš, odkud jsem si zapamatoval několik vět. "Hlinomaz," začínal text, "jest z materie měkké, těstu podobné... Má oči blejskavé, tupé a vodnaté - jsouť kontrfektem jeho duše nešlechetné..." A tak to pokračovalo ještě dobrých dalších sto stran.

V sobotu k nám chodili místní notáblové - cechmistr pořádku klomfířského, starší společenstva platnéřů, dva protokraté a alcimultán - bohužel jsem nepřišel na to, co to může být. Většinou se hovořilo o výtvarném umění, o divadle, o tom, jak Jeho Induktivnost znamenitě úřad svůj vykonává, zatímco ženy zase vyměňovaly klepy. Tak jsem se dověděl o nějakém Poduxtovi, známém lamfejzníkovi. Vedl neřestný život - obklopil se rejem elektronických podpáždnic a přímo je zasypával nejvzácnějšími cívkami a elektronkami. Můj domácí se nad tím příliš nepohoršoval, když jsem později na Poduxta přivedl řeč.

"Za mladu se trn ostří," řekl dobromyslně. "Když zarezaví a odpory vynechávati začnou, toť i v rouře hlavní to pak rachotí a praská..."

Jedna ušlechtilice, která k nám někdy zavítala, si mě z nepochopitelného důvodu oblíbila, a jednou, už po několikátém koflíku oleje, mi zašeptala:

"Achich, jak jsi lepý! Neždáš mne? Uprchněmež do ložumentu mého, kde se elektrickým radovánkám oddáme..."

Předstíral jsem, že mi náhlé jiskření v katodách zabránilo, abych její slova uslyšel.

Moji hostitelé žili celkem v souladu, ale jednou jsem byl náhodou svědkem hádky. Manželka křičela, že chce, aby se její muž v tu chvíli proměnil v železný šrot. On však - jak už to chodí - vůbec neodpověděl.

Oblíbeným hostem býval elektronický mistr, vedoucí městské kliniky. Třebaže o svých pacientech málokdy hovořil, přece jen jsem se dověděl, že i roboti se občas pomatou a nejtěžší případy trpí bludnou představou, že jsou lidé. Třebaže to neřekl tak jednoznačně, vyrozuměl jsem z jeho slov, že počet těchto nemocných v poslední době vzrostl povážlivou měrou.

Neodeslal jsem tyto zprávy na Zemi předně proto, že mi připadaly příliš kusé, a dále proto, že se mi nechtělo jít ten velký kus cesty do hor, kde stála raketa s vysílačkou. Jednoho jitra, zrovna když jsem dorazil tele, které mi hostitelé denně předkládali v přesvědčení, že mi nemohou udělat žádnou větší radost, rozlehlo se domem prudké zabušení na vrata. Moje obavy nebyly liché. Byla to policie, tj. halabardýři. Před zraky hrůzou oněmělých hostitelů mne jali a beze slova vyvedli na ulici. Nasadili mi okovy, hodili do vozu a odváželi do žaláře. Tam se před branou srotil nepřátelský dav, který nenávistně vykřikoval. Byl jsem uzamčen do zvláštní cely. Když dveře za mnou zapadly, vrhl jsem se na plechovou pryčnu s hlasitým povzdechem - teď mi to už nemohlo být nebezpečné. Chvílemi jsem se pokoušel spočítat, v kolika různých věznicích Galaxie jsem už seděl, ale nepodařilo se mi určit to číslo ani přibližně. Pod pryčnou něco leželo. Vytáhl jsem odtamtud brožuru, návod k poznávání hlinomazů. Nedali mi ji sem proto, aby se mi vysmáli, či uspokojili svou zlomyslnost?

Bezděky jsem ji otevřel na místě, kde stálo, že hlinomaz pohybuje horní částí trupu v souvislosti s tak řečeným oddechováním a že je třeba zjistit, zda ruka jeho není těstovitá a zda z otvoru pro ústa nevychází slabý vánek. Když je hlinomaz rozrušen - končil odstavec - vylučuje vodnatou substanci hlavně na čele.

Celkem to souhlasilo. Substanci jsem vylučoval. Na pohled se zdají moje vesmírné výpravy poněkud jednotvárné, protože, jak sem se zmínil, strávím vždy na nějaké planetě nebo mlhovině kratší nebo delší dobu ve vězení. Ale nikdy jsem se dosud nenalézal v tak beznadějném postavení jako teď. O polednách mi strážný přinesl talíř teplého oleje, v němž plovala rozemletá kuličková ložiska. Prosil jsme ho, aby mi teď, když už jsem odhalen, přinesl něco stravitelnějšího. Ale on jen zaskřípal a beze slova odešel. Bušil jsem prudce na dveře a dožadoval se obhájce. Nikdo se ale neozýval. Když jsem večer dojedl poslední drobet sucharu, zarachotil klíč v zámku a do cely vstoupil měchatý robot s nacpanou koženou aktovkou.

"Buď proklet, hlinomaze!" Pak dodal: "Jsem tvůj obhájce."

"Vždycky vítáš své klienty v tento způsob?" zeptal jsem se a usedl.

On se rovněž posadil. Vypadal odporně - břišní pláty se mu odchlipovaly.

"Hlinomazy tak vítám," řekl otevřeně. "Z povinnosti ke stavu svému, nikolivěk pro tebe, holane opršalý, kunstlířství své ukážu na tvou obranu, zákeřníku. Na pravdě, tribunál snad obměkčím aby tě rozebrání na kusy nestihlo."

"Kterakť," odpověděl jsem, "mne přece na kusy rozebrat nelze."

"Haha!" zaskřípal. "věru, chybuješ a bloudíš! A nyníčko mluv, cos skrýval za ňadry, taškáři podšitý!"

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.

"Klaustron Fridrak."

"Klaustrone Fridraku, pověz, co se mi za vinu klade?"

"Hlinomazecké zlořečenství," odpověděl okamžitě. "Item na to trest hlavní připadá. Item podezření na zpytačství v Pomejí službách a svatokrádežný úklad ruky vztažení na Jeho Induktivnost. Stačí to, hlinomaze cejchovaný? Vyznáváš se z oněch vin vznesených?"

"Najisto mi máš radou být?" zeptal jsem se. "Jako prokurátor nebo sudí mluvíš."

"Jsem tvůj obhájce."

"Nuže dobrá. Všech těch vin prázden jsem."

"Za to všechno draze zaplatíš, fidrholníku," zařval.

Když jsem poznal, jakého vykutáleného obhájce jsem dostal, byl jsem zticha. Ráno jsem byl odveden k výslechu. Nepřiznal jsem se k ničemu, třebaže soudce - jestli to vůbec bylo možné - burácel ještě víc než obhájce při včerejší návštěvě. Chvíli řval, pak šeptal, hned vybuchl plechovým smíchem, hned zas klidně prohlásil, že spíše on bude dýchat, než abych já unikl spravedlnosti ušlechtilců.

Dalšímu výslechu byl přítomen nějaký vážený hodnostář, jak jsem usoudil podle množství elektronek, které v něm zářily. Uplynuly čtyři dni. Nejhorší na celé věci bylo, že jsem už neměl nic k jídlu, hlad jsem zaháněl žvýkáním koženého pásku od kalhot, který jsem namáčel ve vodě. Jednou denně mi strážný nosil vodu a hrnek držel daleko od sebe, jako by nesl jed.

Za týden mi pásek došel, ale naštěstí jsem měl na sobě vysoké šněrovací boty z kozlečiny. Vzpomínám si na jazyky těchto bot jako na nejchutnější sousto, které jsem po celou dobu svého uvěznění pozřel.

Osmého dne ráno mi dva zbrojenci poručili, abych se připravil. Naložili mne do vozu a byl jsem eskortován do Ocelového paláce, Kalkulátorova sídla. Po nádherných schodech z nerezu a přes sál vykládaný katodovými elektronkami odvedli mne do velké komnaty bez oken. Stráž odešla a zůstavila mne samotného. Ze stropu uprostřed místnosti splýval černý závěs, který zahaloval střed pokoje.

"Bídný hlinomaze," hřímal hlas, který se zdál přicházet odněkud ze železného podzemí, "tvoje poslední hodinka bije. Nuže pověz, co si medle zvolíš: sekáč, drtič kostí, či svidřík?"

Neodpověděl jsem. V Kalkulátoru to zahučelo, zašumělo, a pak se ozvalo:

"Slyšiž mne, potvorný hlinomaze, daremně od Pomejí přivandrovalý. Slyšiž můj mocný hlas, voškrde podholený, měchýři ukálený. V osvícenosti svých proudů milost ti daruji, alebrž k straně houfců mých věrných se přidáš, a celou svou ničemnou duší že ušlechtilcem chceš být, slíbíš, potom ortelován nebudeš."

Řekl jsem, že je vlastně už mým dávným přáním stát se jeho přívržencem. Kalkulátor se skřehotavě zachechtal a pronesl:

"Toť vhrdloklam. Slyšiž mě, šelmo. Své živobytí hlinomaza provozovat, leda jako ušlechilec-halabardýř tejný, můžeš. Služba tvoje bude hlinomazy, zpytače, špehýře, zrádce item jiné zákeřníky od Pomejí vyslané přezvěděti a helmou sundáním, železem žhavým ocejchováním ukázati. Takť věrnými službami zachránit se můžeš a ztrestán nebudeš."

Když jsem to všechno slavnostně přislíbil, byl jsem zaveden do jiného pokoje a zapsán do seznamu. Dostal jsem příkaz denně podávat hlášení v hlavní halabardýrně. Nohy se mi pletly, když jsem celý zkoprnělý vycházel z paláce.

Stmívalo se. Šel jsem za město, usedl na trávník a přemýšlel. Byl jsem skleslý na duchu. Kdyby mi byli uťali hlavu, zachránil jsem aspoň čest, ale tím, že jsem přesedlal a přešel na stranu elektronického netvora, zradil jsem své poslání, zbavil se všech svých šancí. Co jsem měl udělat - běžet k raketě? To by byl hanebný útěk. Ale přesto jsem tam šel. Dělat udavače ve službách stroje, který vládl zástupům plechových krunýřů, bylo hanbou ještě větší. Kdo popíše mé zděšení, když na místě, kde jsem raketu zanechal, spatřil jsem pouze jakési rozbité zbytky stroje.

Do města jsem se vracel již za tmy. Usedl jsem na kámen u cesty a poprvé v životě jsem usedavě zaplakal nad ztraceným domovem. Slzy mi kanuly dovnitř toho plechového krunýře, který měl být až do smrti mým vězením, vytékaly škvírami v nadkolení, takže se tam mohl usadit rez a já ztratím pohyblivost v kloubech. Ale už mi to bylo všechno jedno.

V posledních záblescích světla jsem pojednou spatřil četu halabardýřů, která se zvolna ubírala k louce za městem. Podivně si počínali. Tma sice zhoustla, ale v přítmí jsem viděl, jak se jeden za druhým tiše vytrácel z řady a zalezl někam do křoví. Bylo mi to natolik divné, že jsem tiše vstal, přestože jsem byl hluboce zdrcen, a vydal se za halapartníkem.

Musím poznamenat, že právě v této době dozrávaly divoké jahody, jejichž plody, neobyčejně sladké, chutí trochu připomínaly borůvky. Sám jsem se jich několikráte najedl dosyta, když se mi povedlo na chvíli vyklouznout z mého železného vězení. Můj úžas nebral konce, když jsem spatřil halapartníka, kterého jsem sledoval, jak si přílbici otevíral klíčkem navlas stejným jako ten, který mi dali v II. odboru, a chvatně do vzniklého otvoru cpe jahody, které trhal všemi deseti. Jeho mlaskání doléhalo až k místu, kde jsem stál.

"Psst!" sykl jsem pronikavě. "Hej, ty, poslyš!"

Halapartník se jedním skokem vrhl do křoví, ale dál neutíkal, poněvadž nebylo slyšet žádné harašení. Patrně ležel bez hnutí.

"Haló," pronesl jsem tlumeně. "Neboj se, jsem člověk. Člověk. Jsem také přestrojený."

Mezi listím na mne něco vyhlédlo, co vypadalo jako polekané a podezíravé oko.

"Jakž to mám věděti, že nelžeš?" ozval se ochraptělý hlas.

"Přece ti říkám, aby ses nebál. Přišel jsem ze Země. Záměrně mě sem vyslali." Musel jsem ho ještě chvíli přesvědčovat, než si dal říci a vylezl z křiví. Ve tmě se dotkl mého brnění.

"Jsi člověk, to na pravdě stojí?"

"Proč nemluvíš jako normální lidé?" otázal jsem se.

"Paměť mi už kale neslouží. Pátý rok táhne, an mne sem zlý osud zanesl... Své utrpení a trmácky nevypovím... Však šťastná hvězda mi dopřála před smrtí hlinomaze uzřít...," blábolil.

"Vzpamatuj se! Nemluv tak. Poslyš, nejsi ze dvojky?"

"Arciže jsem ze dvojky - jakž jinak. Malingraut mne vyslal a tu lopotu."

"Proč jsi neutekl?"

"Jak uprchnout, když raketu rozebrali a šrot z ní nadělali. Brachu - nemůžu tady sedět. Musím do kasáren. Kdypak se uvidíme? Zítra před kasárnami... přijdeš?"

Smluvili jsme si schůzku, třebaže jsem nevěděl, jak můj společník vypadá. Ještě mi poradil, abych chvíli po jeho odchodu zůstal na místě, a pak jsme se rozloučili. Zmizel v temnotách a já se do města vracel posílen na duchu, poněvadž jsem tušil příležitost organizovat spiknutí. Abych si odpočal, vstoupil jsem do první hospody, na kterou jsem natrefil, a hned jsem ulehl. Ráno, když jsem se prohlížel v zrcadle, všiml jsem si, že pod levým ramenem mám křídou nakreslený křížek. Šupiny mi spadly z očí. "Ten lotr mě označil, aby mě mohl udat!" opakoval jsem si v duchu a horečně přemýšlel, co učinit. Smazal jsem to jidášské znamení, ale to mě neuspokojilo. Určitě to už ohlásil, řekl jsem si. Jakmile začnou hledat toho neznámého hlinomaze, je jisté, že si prohlédnou v první řadě své záznamy a na mne padne nepohybně silné podezření. Při pomyšlení, že mě budou vyslýchat, jsem se zachvěl. Chápal jsem, že to podezření musím nějak odvrátit. Pojednou přišla spásná myšlenka. Abych nebyl nápadný, mlátil jsem celý den v hospodě do telat, a jakmile se zešeřilo, vydal jsem se do města. V zaťaté pěsti jsem měl kousek křídy. Každého, koho jsem potkal, jsem označil křížkem - udělal jsem těchto znamení aspoň čtyři sta. Kámen mi spadl ze srdce, když jsem se k půlnoci vrátil do hospody. Ale náhle mě napadlo, že včera v noci se do křovin schovali kromě toho Jidáše také jiné halapartníci. Neuvažoval jsem dlouho, poněvadž mě osvítila kupodivu prostá myšlenka. Odešel jsem za město na louku, kde rostly jahody. Zanedlouho se znovu objevila ta cháska v plechových krunýřích, pomalu se rozešla a jen chvatné supění a cvakání urputně přežvykujících, nenajedených tlam se rozléhalo z okolních houštin. Potom bylo slyšet zaklapnutí uzavíraných přílbic a celé to bratrstvo mlčky vylézalo z houštin, přecpané jahodami, až jim oči vylézaly z důlků. V tu chvíli jsem se vmísil mezi ně. V soumraku mne považovali za jednoho ze svých. Kdekomu jsem na pancíř udělal křídou kolečko, před vraty kasáren jsem se otočil a odešel do své hospody.

Ráno jsem usedl na lavici před kasárny a čekal, až budou vycházet halapartníci, kteří mají propustku do města. Našel jsem v houfu jednoho z těch, které jsem označil kolečkem, spěchal za ním, a když jsme na ulici zůstali jen my dva sami, přistoupil jsem k němu, položil mu ruku na rameno, až zařinčel, a řekl jsem:

"Ve jménu Jeho Induktivnosti! Půjdeš se mnou!"

Polekal se tak, že se celý rozdrnčel. Beze slova cupital za mnou krotce jako beránek. Uzamkl jsem dveře svého pokoje a šroubovákem, který jsem vytáhl z kapsy, jsem začal uvolňovat šrouby. Za hodinu jsem byl s dílem hotov. Nadzvedl jsem tu hlavu jako plechový hrnec a spatřil oči vytřeštěné strachem ve vyhublé tváři, až nepříjemně bledé od ustavičného pobytu ve tmě.

"Jsi hlinomaz?" vyštěkl jsem.

"Arciže, Vaše Milosti, ale..."

"Jaké ale?"

"Ale přece jsem registrován... věrnost Jeho Induktivnosti jsem přísahal!"

"Jak je to dlouho, mluv!"

"Tři... tři roky... pane... zač mne vy..."

"Počkat! A znáš ještě jiné hlinomazy?"

"Na Zemi? Arciže znám, Vaše Milosti, o poshovění prosím já..."

"Hlupáku, ne na Zemi! Tady!"

"Ne, kdepak! Vidět některého, hned bych to oznámil Vaší Mi-"

"Nu dobrá," řekl jsem. "Můžeš jít. Hlavu si už přidělej sám."

Dal jsem mu všechny šroubky do ruky a vystrčil ze dveří. Slyšel jsem, jak si třesoucíma rukama drnčivě nasazuje kotrbu. Já se posadil na lůžko ještě celý udivený. Celý týden jsem měl plné ruce práce, poněvadž jsem zastavoval na ulici chodce, jak se mi namanuli, odváděl je do hospody a tam jim odšrouboval hlavy. Tušení mě neklamalo - všichni, opravdu všichni byli lidé! Mezi nimi jsem nenašel ani jednoho jediného robota! Znenáhla se mi v mysli vytvářela apokalyptická představa...

Ten Kalkulátor byl učiněný ďábel, elektronický ďábel! Jaké peklo se to vylíhlo v těch rozžhavených drátech! Planeta byla nezdravá, s vlhkým revmatickým klimatem, a roboti jistě hromadně rezavěli a patrně se tu projevil i nedostatek náhradních dílů... Přestali fungovat, jeden za druhým šel na rozlehlý předměstský hřbitov, kde jim pouze vítr na kruchém plechu vyzváněl hrany... A tenkrát, když Kalkulátor poznal, jak řady jeho věrných řídnou, když tušil, že se jeho vláda blíží ke konci, tu učinil geniální tah. Z nepřátel, vyzvědačů vyslaných, aby ho zahubili, si vytvářel svoje vojsko, svoje agenty, svoje lidi! Nikdo z těch odhalených se neodvážil zradit, nikdo si netroufal navázat s někým spojení, protože nemohl vědět, že nemá co činit s roboty, ale s lidmi. Třebaže se ledačehos mohl dopátrat, měl agent strach, že ho ten druhý půjde okamžitě udat, zrovna tak jak to učinil člověk, přestrojený za halapartníka, ten, kterého jsem přistihl v křovinách. Kalkulátorovi nestačilo nepřítele zneškodnit - z každého učinil bojovníka za svou věc - a tím, že ho přiměl, aby své druhy udával, Kalkulátor ukázal svou ďábelskou prohnanost. Kdo by dovedl rozlišit člověka od robota lépe než právě lidé, kteří podrobně znali všechny úskoky a triky druhého oddělení?

Proto každý ten odhalený člověk, když složil přísahu věrnosti a byl zanesen do seznamu, měl pocit, že je sám, a bál se svých druhů mnohem více než robotů, protože roboti agenty tajné policie být nemuseli, zatímco z lidí byl agentem každý. Elektronické monstrum nás tak drželo v nevolnictví, mělo nás všechny v šachu. Přece nikdo nerozebral mou raketu než lidé a stejně naložili s ostatními raketami, jak jsem se dozvěděl z úst onoho halapartníka.

"Opravdový pekelník!" řekl jsem si v duchu a třásl se vzteky. Nestačilo mu, že nás všechny přinutil ke zradě, nestačilo, že mu odbor hrál do ruky a posílal na jeho planetu další a další lidi, aby jeho armádu rozmnožil, ne - ti lidé přicházeli ještě v té nejlepší prvotřídní výzbroji z nerezavějící oceli! Existovali pod tím plechovým krunýřem vůbec nějací roboti? Velice jsem o tom pochyboval. Teď jsem chápal, proč pronásledovali lidi s takovou horlivostí. Tito novopečení "ušlechtilci" museli projevit větší horlivost, než by ukázali "ušlechtilci" opravdoví. Odtud ta smrtelná nenávist, kterou mi dal znát můj obhájce. Odtud ten ničemný pokus člověka, kterého jsem demaskoval, aby mne udal. Ach, jaký démonický mozek se v těch cívkách a spojích skrýval, jaká to byla elektronická strategie!

Kdybych toto tajemství chtěl zveřejnit, nebylo by mi to nic platné - na příkaz Kalkulátora by mne vsadili do žaláře. Už příliš dlouho byli ti lidé ukázňováni, už příliš dlouho předstírali oddanost k elektrifikovanému Belzebubovi - dokonce zapomněli i normálně mluvit!

Co dělat? Vkrást se do paláce? To byl šílený nápad. Co mi však zbývalo jiného? Něco děsného - toto město, obklopené krchovy, kde spočívaly zrezivělé Kalkulátorovy houfce, zatím co on dále panoval, mocnější než kdy dříve, sebevědomý, neboť ze Země přicházely pořád nové a nové posily. Satanské dílo! Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím lépe jsem chápal, že ani toto odhalení nijak neměnilo situaci. Jistě jiní lidé přede mnou na to přišli. Sám jsem nebyl schopen nic udělat, musel bych se někomu svěřit, někomu projevit důvěru, a to by vzápětí vedlo k prozrazení. Zrádce se mohl přirozeně nadít, že bude povýšen, že získá zásluhy a zvláštní uznání elektronického mozku. "U blahoslaveného Electricuse," myslel jsem si, "toť génius..." A při tomto přemýšlování jsem uznamenal, že občas i já používám archaického jazyka a tvarosloví, že ta nákaza se chytá už také mne, že se mi pohled na železné brnění zdá docela přirozený, a lidský obličej považuji za cosi obnaženého, ošklivého, neslušného... za tvář hlinomaza. "Proboha, už mi přeskakuje," řekl jsem si v duchu, "a ti ostatní se určitě pomátli už dávno - pomoc!"

Noc jsem probděl v pochmurných myšlenkách. Ráno jsem zašel do vnitřního města a koupil v obchodě za třicet ferklesů ten nejostřejší tesák, který měli na skladě. Když se setmělo, vkradl jsem se do zahrady Kalkulátorova paláce. Za křovím jsem se pomocí šroubováku a kleští vyprostil ze železného krunýře a bosky se vyšplhal po okapové rouře do prvního poschodí. Okno bylo otevřeno. Po chodbě dunivě přecházel strážný. Jakmile se obrátil zády a kráčel k protilehlému konci chodby, vklouzl jsem dovnitř a vběhl tiše do prvních dveří. Strážný mne neviděl.

Byl jsem ve velké komnatě, kde jsem slyšel Kalkulátorův hlas. Ve tmě jsem nahmatal černý závěs, rozhrnul ho a spatřil ohromný řídící pult sahající až ke stropu a ciferníky, které svítily jako veliké oči. Po straně byla světlá škvíra nedovřených dvířek. Zatajil jsem dech a přiblížil se k ní.

Uvnitř Kalkulátor vypadal jako pokojík hotelu druhého řádu. Vzadu stála nevelká nedobytná pokladna, v jejímž zámku vězel svazek klíčů. U psacího stolu zavaleného papíry seděl starší, vyzáblý mužík v šedém obleku s glotovými chrániči loktů, jaké nosívají kancelářští úředníci a vyplňoval nějaké předtištěné formuláře. U lokte měl na stole šálek s kouřícím čajem a talířek s několika sušenkami. Po špičkách jsem vstoupil dovnitř a nehlasně zavřel za sebou dveře.

"Pst!" pronesl jsem a zvedl tesák do výše.

Muž sebou škubl a podíval se na mne. Lesklý tesák mu naháněl hrůzu. Tvář se mu strachem zkřivila a svezl se z křesla na kolena.

"Ne!" zasténal. "Ne!"

"Když vzkřikneš, bídně zahyneš," řekl jsem. "Kdo jsi?"

"He... heptagon Argusson, Vaše Milosti."

"Nejsem žádnou vaší milostí. Říkej mi pane Tichý, rozumíš?"

"A-ano, ano."

"Kde je Kalkulátor?"

"Pa-pane..."

"Kalkulátor neexistuje, viď?"

"Neexistuje. To byl rozkaz."

"Nu ovšem. Kdo ho vydal?"

Celý se rozklepal a sepjal prosebně ruce.

"Může to špatně dopadnout," zasténal. "Smilujte se! Nenuťte mě k tomu Vaše Mi... promiňte, pane Tichý! Já jsem jenom úředník šesté výzbrojní skupiny-"

"Nu, co to slyším? A Kalkulátor? A roboti?"

"Mějte slitování, pane Tichý! Povím vám plnou pravdu! To všechno organizoval náš šéf. Měla se rozšířit působnost... ehm... operativnost našich lidí... bylo třeba prověřit jejich schopnosti... spolehlivost, na té nejvíc záleželo..."

"To všechno byl tedy podvod? Všechno?"

"Nevím, přísahám že nevím! Od té doby, co mne sem dali, se ni nezměnilo, nemyslete si prosím, že já to tady řídím, to ne, probůh - já mám pouze příkaz doplňovat osobní spisy. Mělo se zjistit, zda naši lidé v kritické chvíli před tváří nepřítele obstojí, zda jsou ochotni jít na smrt..."

"A proč se žádný z nich nevrátil na Zemi?"

"Pro- protože zradili všichni, pane Tichý... nenašel se mezi nimi ani jediný, který by chtěl podstoupit smrt za věc pomyjí... fuj! Chtěl jsem říci za naši věc, to jsem řekl ze zvyku, račte pochopit, sedím tady už jedenáct let a za rok mne čeká penze, já mám ženu a dítě, pane Tichý, račte prosím..."

"Zavři zobák!" spustil jsem rozzlobeně. "Čekáš na penzi, darebáku! Já ti dám penzi!"

Napřáhl jsem tesák. Úředníkovi div hrůzou nevylezly oči z důlků a svíjel se na zemi u mých nohou.

Poručil jsem mu, aby se zvedl. Když jsem se přesvědčil, že pokladna má dostatečně velký větrák, zamkl jsem ho dovnitř.

"Ani muk! Když budeš rámusit, tak s tebou zatočím!"

To ostatní bylo již prosté. Nestrávil jsem právě příjemnou noc, protože jsem studoval listiny - byly tam zprávy, hlášení, formuláře, pro každého obyvatele planety byl založen zvláštní akt. Protože jsem neměl kde spát, podestlal jsem si na stole přísně tajnými spisy. Ráno jsem zapnul mikrofon a jako Kalkulátor jsem vydal rozkaz, aby se všechno obyvatelstvo shromáždilo před palácem. Každý si měl vzít kleště a šroubovák. Když tam všichni stáli, jako gigantické figurky na šachovnici, poručil jsem ve jménu svatého Electricuse, aby si všichni navzájem odšroubovali hlavy. O jedenácté hodině se začínaly objevovat první lidské tváře. Nastala vřava a ozývaly se výkřiky "zrada! zrada!" - ale o několik minut později, když s hlomozem dopadla poslední plechová přilba na zem, se ten křik slil v jediné radostné volání. Ukázal jsem se shromážděným ve své lidské podobě a poručil jim, aby se pod mým vedením dali do práce - chtěl jsem z tuzemských surovin a materiálu zhotovit velkou kosmickou loď. Ale ukázalo se, že v podzemí paláce je dost kosmických korábů a zásob paliva na zpáteční cestu. Než jsme odstartovali, pustil jsem Argussona na svobodu, ale nevzal jsem ho na palubu a nikomu jsem ho vzít nedovolil. Řekl jsem, že budu o všem informovat jeho šéfa a při té příležitosti mu také bez obalu povím své mínění.

Tak skončila jedna z mých nejpodivnějších cest. Přes všechny ty nesnáze a strádání, které jsem na ní zažil, jsem byl rád, že se všechno takto vysvětlilo, protože se mi vrátila víra v přirozenou důstojnost elektronickým mozků, jejichž dobré jméno ti kosmičtí šejdíři tak zneuctili. Je to přece jen milé pomyšlení, že ničemou může být jedině člověk.