<<< Literární doupě
Literární doupě

Ira Levin
překlad: Alena Jindrová-Špilarová

ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Rosemary má děťátko - Levin Ira
 
 
cena původní: 289 Kč
cena: 245 Kč
Rosemary má děťátko - Levin Ira
Rosemary a její syn - Levin Ira
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Rosemary a její syn - Levin Ira
Rosemary a její syn - Levin Ira
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 140 Kč
Rosemary a její syn - Levin Ira

 

   1   >

 

 

Rosemary a Guy Woodhousovi podepsali nájemní smlouvu na čtyřpokojový byt v bílém hranatém mrakodrapu na První avenue, a hned nato dostali zprávu od jisté paní Cortezové, že se najednou uvolnil byt o třech pokojích v Bramfordu. Starý temný obrovitý Bramford je velkokrálíkárna bytů s vysokými stropy a s krby a zájemci se o ně derou hlavně pro jejich viktoriánský styl. Rosemary s Guyem se přihlásili do pořadníku, hned jak se vzali, ale už si přestali dělat naděje.

Guy si opřel telefon o hruď a oznámil tu zprávu Rosemary. "Ale ne!" zaúpěla a bylo jí málem do pláče.

"Už je bohužel pozdě," řekl Guy do telefonu. "Včera jsme podepsali jinou smlouvu." Rosemary ho popadla za loket. "A nemohli bychom se z toho ještě nějak vykroutit?" zeptala se ho. "Vymluvit se nějak?"

"Malý moment, paní Cortezová." Guy znovu zakryl telefon. "A jak, prosím tě?" řekl.

Rosemary zmateně uvažovala a pak zvedla bezradně ruce. "Já nevím. Snad abychom jim řekli pravdu. Že máme možnost dostat byt v Bramfordu."

"Jo, zlatíčko," řekl Guy, "na to se ti nebudou ohlížet."

"Ty už něco vymyslíš, Guyi. Půjdem se tam aspoň podívat, co říkáš? Pověz jí, že tam zajdem. Prosím tě, než zavěsí."

"Podepsali jsme smlouvu, Ro. S tím se nedá nic dělat."

"Prosím tě! Ona zavěsí!" fňukala Rosemary s komicky přeháněnou úzkostí. Rvala mu telefon od košile a pokoušela se mu ho strčit k ústům.

Guy se zasmál a už se nebránil. "Paní Cortezová? Vypadá to, že by snad byla nějaká možnost se z toho dostat. Ještě jsme nepodepsali definitivní smlouvu. Došly jim formuláře, tak jsme podepsali jenom takovou provizorní dohodu. Můžeme se na ten byt podívat?"

Paní Cortezová jim vysvětlila co a jak: ať si zajdou do Bramfordu mezi jedenáctou a půl dvanáctou, vyhledají pana Micklase nebo Jeroma, a ať už tam bude ten nebo ten, mají mu říct, že je posílá ona, aby se podívali na byt 7E. Potom ať jí zavolají. Dala Guyovi své číslo.

"Tak vidíš, jak si umíš vymýšlet," pochválila ho Rosemary, když si obouvala žluté střevíce. "Lžeš, jako když tiskne."

Guy před zrcadlem řekl: "Páni, uher."

"Ne abys ho mačkal."

"Ale jsou to jenom tři pokoje, víš? Žádný dětský pokoj."

"Mně by rozhodně byly milejší tři pokoje v Bramfordu než celé patro v tom v tom bílém kriminále," tvrdila.

"Včera jsi do toho byla celá pryč."

"No, líbilo se mi to. Ale celá pryč jsem do toho nikdy nebyla. Dám na to krk, že ani sám architekt tím nemůže být nijak nadšený. Uděláme si jídelní kout v obýváku a můžeme mít nádherný dětský pokoj, ovšem když pámbu dá."

"To víš že jo," řekl Guy. Jezdil si elektrickým holicím strojkem nad horním rtem a zkoumal se v zrcadle. Měl velké hnědé oči. Rosemary si natáhla žluté šaty a po perné gymnastice si na zádech zapnula zip.

Byli ve svém jediném pokoji, Guyově někdejším mládeneckém bytě. Vyzdobili si ho plakáty z Paříže a Verony a měli tam velký gauč a mrňavý kuchyňský kout.

Bylo úterý, třetího srpna.

Pan Micklas byl malý, slušně oblečený muž, ale na obou rukou mu chyběly nějaké prsty, což je uvedlo do rozpaků, když si s ním podávali ruku. Jeho zřejmě ne. "No vida, tak herec," řekl a jedním prostředníčkem zazvonil pro výtah. "Tady herci bydlí velice rádi." Vyjmenoval čtyři, které v Bramfordu zrovna měli, samé známé veličiny. "V čempak jsem vás mohl vidět?"

"Počkejte," řekl Guy, "před časem jsem hrál Hamleta, viď, Liz? A potom jsme dělali Mořského ptáčka..."

"Nevěřte mu, on si dělá legraci," vysvětlovala Rosemary. "Hrál v Osbornově Lutherovi a potom v Nikdo nemá rád albatrosa a v nějakých televizních hrách a reklamních filmech."

"To se vyplatí, ne?" prohodil pan Micklas. "Ty reklamy."

"Ano," přitakala Rosemary a Guy dodal: "A jak přitom člověk umělecky roste, to je přímo vzrušující!"

Rosemary na něho vrhla úpěnlivý pohled a on se na ni podíval jako vtělená nevinnost, a potom na ni přes hlavu pana Micklase udělal obličej zavilého upíra.

Výtah - vykládaný dubovým dřevem a s naleštěným mosazným zábradlím kolem dokola - obsluhoval černošský chlapec v livreji, s ustrnulým úsměvem na tváři. "Sedmé," řekl mu pan Micklas. "Ten byt má čtyři místnosti," vysvětloval Rosemary a Guyovi, "dvě koupelny a pět přístěnků. Původně tu byly jenom samé ohromně velké byty - nejmenší osmipokojový -ale teď jsou skoro všechny rozdělené na tří-, čtyř- a pětipokojo-vé. Sedm E má čtyři místnosti. Je to vlastně zadní část jednoho devítipokojového. Má původní kuchyni a hlavní koupelnu, ohromně prostorné, však za chvíli uvidíte. Hlavní ložnici předělali na obývací pokoj, pak je tam další ložnice, ta zůstala jako ložnice, a dva pokojíky pro služky spojili dohromady na jídelnu nebo druhou ložnici. Máte děti?"

"Rádi bychom," odpověděla Rosemary.

"Tak to by byl ideální dětský pokoj s kompletní koupelnou a velkou komorou. Celá sestava je jako dělaná pro mladé manžele, jako jste vy."

Výtah se zastavil a usmívající se černoušek s ním popojel o kousek dolů, pak nahoru a zase trochu dolů, aby ho dostal přesně do úrovně chodby. S neměnným úsměvem zasunul vnitřní mosaznou mříž a otevřel vnější posuvné dveře. Pan Micklas ustoupil a Rosemary s Guyem vykročili - do šeré chodby s tmavozelenými stěnami a koberci. U vyřezávaných zelených dveří, označených 7B, zasazoval nějaký řemeslník do vyříznutého otvoru kukátko. Podíval se po nich a zase se věnoval práci.

Pan Micklas je vedl klikatou tmavozelenou chodbou kousek doprava, kousek doleva a Rosemary a Guy šlapali za ním. Viděli, že tapety jsou tu a tam odřené a na jednom místě se papír odchlípl a kroutil se dovnitř. Všimli si prasklé žárovky v broušeném nástěnném svícnu a světlezelené záplaty na tmavém koberci. Guy se podíval na Rosemary: Záplatovaný koberec? Ona uhnula očima a zářivě se usmála: Mně se to děsné líbí. Je to všechno kouzelné!

"Dřívější nájemnice paní Gardeniová zemřela, je to pár dní," vykládal pan Micklas, aniž se ohlédl, "a zatím se z bytu nic neodstěhovalo. Její syn mě požádal, abych řekl zájemcům, co se přijdou podívat, že koberce, klimatizace a některé kusy nábytku jsou k maní prakticky zadarmo." Zahnul za další roh, do chodby se zachovalejšími tapetami, zeleně a zlatě pruhovanými.

"Ona umřela v tom bytě?" zeptala se Rosemary. "Ne že by -"

"Ale kdepak, v nemocnici," ujistil ji pan Micklas. "Několik týdnů ležela v bezvědomí. Byla velice stará a vůbec se už neprobrala, než umřela. Sám bych si jednou přál takový konec, až přijde můj čas. Ale předtím byla pořád čiperka. Sama si vařila, chodila po nákupech do obchodních domů... Byla to jedna z prvních advokátek ve státě New York."

Došli ke schodišti, kterým chodba končila. A vlevo, těsně u něho, byly dveře bytu 7E, bez vyřezávaných girland, užší než ty, které cestou míjeli. Pan Micklas stiskl bílý knoflík zvonku -nad ním na černé plastikové tabulce stálo bílými písmeny L. Gardeniová - a otočil klíčem v zámku. Zmrzačenou rukou zručně a elegantně otevřel dveře dokořán. "Až po vás, račte," zval je dál. Na špičkách se zhoupl vpřed a napřaženou paží jim přidržoval dveře otevřené.

Rovně ode dveří se táhla úzká předsíň a po obou stranách od ní bylo po dvou místnostech. Hned vpravo kuchyně, a Rosemary přišlo hrozně k smíchu, že je tak velká jako celý jejichdosavadní byt, ne-li větší. Byl tam šestihořákový plynový sporák s dvěma troubami, mamutí lednice, monumentální dřez, spousta skříněk, okno na Sedmou avenue, vysoký, vysokánský strop, a dokonce tu bylo - když si člověk odmyslel chromovaný stůl a židle paní Gardeniové i převázané balíky časopisů Štěstí a Hudební Amerika - ideální místo, kde by se dal zařídit báječný jídelní koutek v krémové a modré barvě, něco na ten způsob, jak si to minulý měsíc vystřihla z Krásného domova.

Proti kuchyni byla jídelna nebo druhá ložnice, kterou paní Gardeniová používala zřejmě jako pracovnu kombinovanou se skleníkem. Na chatrných poličkách stály pod nerozsvícenými spirálovými svítidly stovky vadnoucích nebo uschlých rostlinek a uprostřed mezi nimi roletový psací stůl, zavalený knihami a papíry. Byl to pěkný stůl, široký a oblýskaný věkem. Rosemary poodešla od Guye, který u dveří hovořil s panem Micklasem, překročila poličku s nějakým uschlým hnědým kapradím a přistoupila ke stolu. Takové vídala ve výlohách obchodů se starožitnostmi. Opatrně si na něj sáhla a uvažovala, jestli snad i ten je k mání prakticky zadarmo. Zahlédla úhledný modrý rukopis na lila papíře a přelétla očima řádky než pouhá kratochvilná milostná pletka, jak jsem se domnívala. Již si nedovedu vybaviti - a pak se lekla, že strká nos do cizích věcí. Vzhlédla k panu Micklasovi, který právě přestal mluvit s Guyem. "Je tenhle stůl taky na prodej? Neříkal syn paní Gardeniové?" zeptala se.

"To nevím," řekl pan Micklas. "Ale můžu vám to samozřejmě zjistit."

"Pěkný kousek," podotkl Guy.

"Viď?" usmála se Rosemary a rozhlížela se po stěnách a oknech. Tady by se dal zařídit skoro přesně takový dětský pokoj, jak si ho představovala. Místnost byla trochu tmavá -okna vedla na úzký dvůr -, ale žlutobílé tapety by ji ohromně zesvětlily. Koupelna byla malá, ale příhodná a šatna, plná sazeniček v 'květináčích, kterým se zřejmě docela dobře dařilo, taky vyhovovala.

Obrátili se ke dveřím a Guy se zeptal. "Copak to všechno je?"

"Skoro samé koření," odpověděla Rosemary. "Máta a bazalka... tyhle neznám."

Dál v předsíni vlevo byla šatna pro hosty a pak vpravo široký klenutý průchod do obývacího pokoje. Před sebou spatřili dvě velká arkýřová okna, složená z drobných tabulek, a podél všech tří stran výklenku sedátka. Ve stěně vpravo byl malý krb s bílou mramorovou volutovou římsou a vlevo vysoká dubová knihovna.

"Ach, Guyi," vydechla Rosemary, vzala ho za ruku a stiskla mu ji. "Hm," zabručel Guy bez zjevného nadšení, ale stisk jí opětoval. Pan Micklas stál vedle něho.

"Ten krb samozřejmě funguje," řekl.

Ložnice za nimi byla přiměřeně velká - asi čtyřikrát šest -a její okna vedla rovněž na ten úzký dvůr jako okna jídelny či druhé ložnice, popřípadě dětského pokoje. Koupelna za obývacím pokojem byla prostorná a plná baňatých instalací s mosaznými kohouty.

"Je to báječný byt!" zahořovala Rosemary, když se vrátili do obývacího pokoje. Točila se s rozpaženou náručí, jako by to všechno chtěla obejmout. "Mně se strašně líbí!"

"Tím vám chce naznačit, že byste měl snížit činži," zažertoval Guy.

Pan Micklas se usmál. "Jo, my bychom ji zvýšili, kdyby nám to dovolili," řekl. "Jako kromě té patnáctiprocentní přirážky. To víte, takhle půvabné a svérázné byty aby dneska pohledal. Vždyť ty nové -" zarazil se, s očima upřenýma na mahagonový sekretář na konci předsíně. "To je zvláštní," řekl. "Za tím sekretářem musí být ještě komora. Docela určitě. Je jich celkem pět: dvě v ložnici, jedna u druhé ložnice a dvě v předsíni, tady a tamhle." Popošel blíž k sekretáři.

Guy se vytáhl na špičky a řekl: "Máte pravdu. Jsou tam vidět rohy dveří."

"Přešoupla ho, ten sekretář," řekla Rosemary. "Stával tady." Ukázala na špičatou siluetu, která se rýsovala jako duch na zdi blízko dveří ložnice, a hluboké otisky čtyř kulatých nožek ve vínovém koberci. A od všech otisků se křivolace táhly a přetínaly lehce vyryté stopy až k nožičkám sekretáře u úzké příčné zdi, kde stál teď.

"Pomozte mi s tím, prosím vás," vyzval pan Micklas Guye.

Spojenými silami kousek po kousku dostrkali sekretář na původní místo. "Teď už chápu, z čeho se zhroutila," hekal Guy.

"Tohle nemohla přestěhovat sama," řekl pan Micklas. "Bylo jí osmdesát devět."

Rosemary se pochybovačně zadívala na dveře komory, které odkryli. "Myslíte, že je můžeme otevřít?" zeptala se. "To by snad měl udělat její syn."

Sekretář zapadl přesně do všech čtyř vytlačených jamek. Pan Micklas si masíroval ruce s chybějícími prsty. "Mám pověření, abych vám ukázal celý byt," řekl. Šel ke dveřím a otevřel je. Komora byla téměř prázdná. Na jedné straně stál vysavač prachu, na druhé pár prken. Na hořejší polici byly naskládané modré a zelené froté ručníky.

Jestli sem někoho zavřela, tak stejně upláchl," řekl Guy.

"Třeba všech pět přístěnků nepotřebovala," uvažoval pan Micklas.

"Ale proč by si tady zablokovala vysavač a ručníky?" divila se Rosemary.

Pan Micklas pokrčil rameny. "To už se asi nikdy nedovíme. Třeba jí to už přece jenom trochu vynechávalo." Usmál se. "Přáli byste si ještě něco vidět nebo se chcete na něco zeptat?"

"Ano," řekla Rosemary. "Jak je to s prádlem? Máte tu dole nějaké pračky?"

Pan Micklas je pak vyprovodil až na chodník. Poděkovali mu a pustili se zvolna po Sedmé avenue směrem do centra.

"Je levnější než tamten," řekla Rosemary, jako by jí v první řadě záleželo na praktické stránce věci.

"Má taky o jeden pokoj míň, holčičko," upozornil Guy.

Rosemary šlapala chvíli mlčky a pak řekla: "Má lepší polohu."

"No, to jo," souhlasil Guy. "Do všech divadel bych mohl chodit pěšky."

Rosemary povzbuzena nechala praktické zřetele plavat. "Guyi, pojď si ho vzít! Prosím tě! Prosím! Je to takový nádherný byt! Ona s ním nedělala vůbec nic, ta stará paní Gardeniová! Ten obývací pokoj by mohl být - no prostě překrásný a útulný a - prosím tě, Guyi, viď, že si ho vezmem?"

"Ale to víš," usmíval se Guy, "jestli se nějak vyvlíknem tam z toho."

Rosemary ho celá šťastná popadla za loket. "Určitě se vyvlíkneme!" ujišťovala ho. "Ty už něco vymyslíš, já to vím!"

Ze skleněné budky zavolal Guy paní Cortezové a Rosemary zatím stála venku a snažila se mu číst ze rtů. Paní Cortezová řekla, že jim počká do tří hodin. Jestliže jí do té doby nedají zprávu, zavolá dalším čekatelům na pořadníku.

Zašli si do ruské čajovny a objednali si koktají Bloody Mary a černý chléb s kuřecím salátem.

"Třeba bys jim mohl říct, že jsem nemocná a musím do špitálu," navrhla Rosemary.

Ale to neznělo moc přesvědčivě ani to nebyl dostatečný důvod. Guy si místo toho vymyslel historku o tom, že má jet s divadelní společností na čtyřměsíční turné do Vietnamu a na Dálný východ. Budou dávat Tak už zatrub, a herec, co hraje Alana, si zlomil nohu v kyčli, a jestli za něho nezaskočí Guy, který jeho roli zná nazpaměť, bude se muset zájezd odložit nejmíň o čtrnáct dní. A to by byla strašná komplikace. Jeho žena zatím odjede k rodičům do Omahy...

Dvakrát si to zopakoval a vypravil se hledat telefon.

Rosemary upíjela ze sklenice a pod stolem mu úporně držela palce. Myslela na byt na První avenue, o který nestála, a v duchu si svědomitě vypočítávala jeho přednosti: nová kuchyňka jako ze škatulky, myčka nádobí, výhled na East River, ústřední klimatizace...

Servírka přinesla chlebíčky.

Kolem prošla nějaká těhotná žena v tmavomodrých šatech. Rosemary ji pozorovala. Byla už jistě v šestém nebo sedmém měsíci a se šťastným výrazem mluvila přes rameno se starší paní, ověšenou balíčky, možná svou matkou.

Přes místnost na Rosemary někdo zamával - rusovlasá dívka, která nastoupila u rozhlasové společnosti Columbia pár měsíců předtím, než Rosemary odešla. Zamávala na ni taky. Dívka jí pohyby úst něco sdělovala, a když Rosemary nerozuměla, znovu to opakovala. Muž sedící tváří k dívce se po Rosemary otočil a předvedl jí tak svůj vyzáblý, jakoby voskový obličej.

A tamhle už jde Guy, vysoký a hezký, snaží se ututlat úsměv, ale celý září jasným ano.

"Ano?" zeptala se Rosemary, když usedal proti ní.

"Ano," řekl. "Nájemní smlouva je zrušená. Zálohu nám vrátí. Mám se poohlídnout, jestli se tam někde nepotkám s poručíkem Hartmanem od spojařů. Paní Cortezová nás čeká ve dvě."

"Tys jí volal?"

"Volal."

Rusovláska stála najednou u nich celá zardělá a v očích jí to jen hrálo. "Manželství ti jde k duhu, jen co je pravda," řekla. "Vypadáš ohromně."

Rosemary se zasmála, pátrajíc horečně v paměti po dívčině jméně, a řekla: "Díky! Zrovna oslavujeme. Dostali jsme byt v Bramfordu!"

"V Bramfordu?" užasla dívka. "No ten se mi šílené líbí! Jestli budete někdy uvažovat o podnájemníkovi, tak se hlásím jako první, a ne abyste zapomněli! Jsem úplně blázen do všech těch fantastických chrličů a obludek, co se tam plazí všelijak nahoru a dolů mezi okny!"

Hutch se jim to kupodivu pokoušel rozmluvit, že prý Bramford je "nebezpečné pásmo".

Když v červnu roku 1962 přijela Rosemary do New Yorku, nastěhovala se do jednoho bytu na dolní Lexingtonské avenue, kde už bydlela jiná dívka z Omahy a ještě dvě z Atlanty. Hutch byl jejich soused, a ačkoliv tvrdil, že dívkám nehodlá dělat náhradního otce na plný úvazek, jak by chtěly - vždyť už vychoval dvě vlastní dcery a děkuju pěkně, to snad stačí -, v případě nutnosti byl vždycky po ruce, třeba "tu noc, jak někdo číhal na požárním žebříku," anebo "tehdy, když se Jeanne skoro zadusila." Jmenoval se Edward Hutchins, byl Angličan a bylo mu čtyřiapadesát. Pod třemi různými pseudonymy psal tři různé seriály dobrodružných příběhů pro chlapce.

Rosemary pomohl zase s jinými zapeklitými problémy. Byla nejmladší ze šesti dětí. Všichni sourozenci si brzy založili rodiny a usadili se blízko rodičů. V Omaze zanechala rozzlobeného, podezřívavého otce, zatrpklou matku a čtyři sourozence, kteří jí odjezd zazlívali. (Jedině Brian, druhý nejstarší bratr, který trochu moc pil, jí řekl: "Jen si jeď, Rosie, a koukej dělat, co tě baví," a podstrčil jí plastikovou kabelku s pětaosmdesáti dolary.) V New Yorku trpěla Rosemary pocitem viny a sobeckosti a Hutch ji povzbuzoval silným čajem a rozhovory o rodičích a dětech a o tom, jaké povinnosti má člověk sám k sobě. Ona se ho vyptávala na věci, o nichž se mezi katolíky nesmělo vůbec hovořit; on ji poslal do večerního kursu filozofie na Newyorské univerzitě.

"Uděláme z téhle ucourané špindíry vévodkyni," prohlásil v roli profesora Higginse a Rosemary pohotově reagovala Líziným "Hernajs!"

Teď se Rosemary a Guy scházeli s Hutchem přibližně jednou za měsíc na večeři, buď u nich doma, nebo když byl na řadě on, v restauraci. Guy sice považoval Hutche za trochu nudného patrona, ale vždycky se k němu choval srdečně. Jeho žena byla sestřenice dramatika Terence Rattigana a Hutch s ním udržoval korespondenci. V divadelním světě mívají styky často rozhodující význam, to Guy věděl, i když to jsou styky z druhé ruky.

Ve čtvrtek poté, co se byli podívat na byt, večeřeli Rosemary a Guy s Hutchem v malé německé restauraci Klube na Dvacáté třetí ulici. V úterý odpoledne uvedli Hutchovo jméno paní Cortezové jako jednoho ze tří ručitelů a on už od ní dostal dotazník a poslal jí žádané informace.

"Měl jsem tisíc chutí napsat, že jste narkomani nebo bordeláři a čuňata," řekl, "nebo něco takového, čeho se správci činžáků bojí jako čert kříže."

Zeptali se ho proč.

"Nevím, jestli to víte nebo ne," řekl, když si mazal žemli máslem, "ale začátkem století neměl Bramford nejlepší pověst." Poznal na nich, že o tom nic nevědí, a pokračoval. (Měl široký lesklý obličej, živé modré oči a pár pramenů ulízaných černých vlasů, sčesaných napříč přes lysou lebku.) "Bramford poskytoval přístřeší nejen takovým Isadorám Duncanovým a Theodorům Dreiserům," vykládal, "ale i celé řadě dost pochybných existencí. Právě tam prováděly sestry Trenchovy své malé kuchařské experimenty a tam konal své večírky Keith Kennedy. Bydlel tam i Adrian Marcato. A zrovna tak Pearl Amesová."

"A kdo byly ty sestry Trenchovy?" zeptal se Guy a Rosemary se připojila: "A kdo to byl Adrian Marcato?"

"Sestry Trenchovy," pravil Hutch, "byly na první pohled dvě nóbl viktoriánské dámy, které se občas oddávaly kanibalismu. Uvařily a snědly několik dítek, včetně jedné vlastní neteře."

"Rozkošné," řekl Guy.

Hutch se obrátil na Rosemary. ,Adrian Marcato pěstoval černou magii," vysvětloval. "V devadesátých letech vyvolal poprask, když oznámil, že se mu podařilo vyčarovat živého satana. Ukázal lidem hrst chlupů a pár ulámaných drápů a dost mu jich uvěřilo. Nastalo srocení a ve vestibulu v Bramfordu ho napadli a málem ubili."

"Ty si z nás střílíš," řekla Rosemary, "Mluvím naprosto vážně. Pár let nato začal řádit Keith Kennedy a ve dvacátých letech zel barák napůl prázdnotou."

"O Keithovi Kennedym jsem slyšel," řekl Guy, "i o Pearl Amesové, ale netušil jsem, že tam bydlel Adrian Marcato."

"A ty sestry," dodala Rosemary a zachvěla se.

"Teprve druhá světová válka a bytová krize dům znovu zaplnily," pokračoval Hutch, "a teď získal pověst luxusní starobylé rezidence. Ale ve dvacátých letech se mu říkalo Černý Bramford a rozumní lidé se tam nijak nehrnuli. Ten meloun je pro dámu, že, Rosemary?"

Číšník jim předložil předkrmy. Rosemary se podívala tázavě na Guye. Ten stáhl obočí a rychle zavrtěl hlavou: To nic, nenech se zastrašit.

Číšník odešel. "Během let se v Bramfordu odehrálo víc než dost hrozných a hnusných událostí," ujal se zase Hutch slova. "A některé z nich ani ne tak dávno. V roce 1959 tam našli ve sklepě mrtvé nemluvně, zabalené v novinách."

"Ale - snad v každém domě se tu a tam stane něco hrozného," namítla Rosemary.

"Tu a tam," zdůraznil Hutch. "Jde však o to, že v Bramfordu se něco hrozného stává mnohem častěji než ,tu a tam'. A vyskytují se tam taky méně okázalé abnormality. Bylo tam například víc sebevražd než v jiných domech přibližně stejně velkých a stejně starých."

"V čem to asi vězí, Hutchi?" zeptal se Guy, který hrál vážného a zaujatého. "Musí pro to přece být nějaké vysvětlení."

Hutch se na něho na chvíli zadíval. "To nevím," přiznal. "Je to prostě možná tím, že proslulost takové dvojice, jako byly sestry Trenchovy, přitáhne dejme tomu Adriana Marcata, a jeho věhlas zase přivede nějakého Keithe Kennedyho, a dům se nakonec stane jakýmsi - jakýmsi shromaždištěm takových existencí, které mají obzvláštní sklon k určitému typu chování. Nebo se možná vyskytuje cosi, co ještě neznáme - magnetická pole nebo elektrony nebo vím já co - různé faktory, které způsobí, že nějaké místo je doslova zlomocné. Jedno však vím: Bramford není rozhodně ojedinělý případ. V Londýně v Praed Street stával dům, ve kterém bylo během šedesáti let spácháno nezávisle na sobě pět brutálních vražd. Ani jedna z nich v nejmenším nesouvisela se žádnou druhou. Každá vražda byla docela jiná a oběti nebyly nijak příbuzné a ty zločiny neměly žádný společný motiv, ani tentýž měsíční kámen, ani maltézského sokola. A přece se během šedesáti let odehrálo postupně pět brutálních vražd. V malém domku s krámem v přízemí a s bytem nahoře. V roce 1954 ho zbourali - bez jakéhokoli naléhavého důvodu, poněvadž pozemek zůstal prázdný, pokud vím."

Rosemary se vrtala lžičkou v melounu. "Třeba jsou i šťastné domy," řekla. "Domy, kde se lidi pořád zamilovávají a žení a mají děti."

"A kde se z nich stávají filmové hvězdy," doplnil Guy.

"Možná že ano," připustil Hutch. "Jenomže o těch člověk nikdy neslyší. Zato o těch smolařských se hned všechno rozkřikne." Usmál se na ně. "Moc bych si přál," řekl, "abyste Bramford nechali plavat a poohlédli se po nějakém takovém šťastném domě."

Rosemaryina lžička s melounem zůstala trčet ve vzduchu v půli cestě k ústům.

"Ty se nám to vážně snažíš rozmluvit?" zeptala se.

"Holka zlatá," řekl Hutch, "měl jsem na dnes večer domluvené perfektní rande s půvabnou dámou, a zrušil jsem ho jenom proto, abych se sešel s vámi a pověděl vám, co mám na srdci. Já se vám to vážně snažím rozmluvit."

"Prokristapána, Hutchi -" začal Guy.

"Já netvrdím," pokračoval Hutch, "že hned jak vejdete do Bramfordu, spadne vám na hlavu piano nebo vás sežerou staré panny nebo zkameníte. Říkám jenom, že je tu souhrn ošklivých faktů a že byste je měli taky uvážit, a nejenom slušnou činži a fungující krb. Dům má velkou frekvenci nepříjemných událostí. Proč dobrovolně lézt do nebezpečného pásma? Nastěhujte se třeba do Dakoty nebo do Osbornu, když už jste se upjali na nádheru devatenáctého století."

"Dakota je družstevní," řekla Rosemary, "a Osborne budou bourat."

Ji. nepřeháníš trochu, Hutchi?" zeptal se Guy. "Vyskytly se nějaké další .nepříjemné události' v posledních několika letech? Kromě toho děcka ve sklepě?"

"Minulou zimu tam přišel o život zřízenec od výtahu," řekl Hutch. "Při nehodě, o které se nesluší mluvit u stolu. Dnes odpoledne jsem byl v knihovně a zjistil jsem si všechno podle indexu Timesů a na tříhodinovém mikrofilmu. Chcete slyšet ještě něco?"

Rosemary se podívala na Guye. Ten odložil vidličku a otřel si ústa. "Je to hloupost," řekl. "Dobrá, stala se tam řada nepříjemných věcí. Ale to ještě neznamená, že musí nutně následovat další. Nechápu, proč by Bramford měl být víc .nebezpečným pásmem' než kterýkoli jiný barák v New Yorku. Člověk si třeba hodí mincí a pětkrát za sebou mu může padnout hlava, ale to ještě neznamená, že dalších pět hodů budou zase hlavy, a taky to neznamená, že ta mince je jiná než všechny ostatní. Je to prostě náhoda, nic víc."

"Kdyby bylo opravdu něco v nepořádku," připojila se Rosemary, "tak by ho snad zbourali, ne? Jako ten dům v Londýně."

"Ten dům v Londýně patřil rodině posledního chlápka, kterého tam zamordovali," řekl Hutch. "Bramford patří nejbližšímu kostelu."

"Tak vidíš," chytil se toho Guy a zapálil si cigaretu, "jsme pod ochranou nebes."

"Zatím nebyla moc platná," poznamenal Hutch.

Číšník posbíral talíře a odnesl je.

"Nevěděla jsem, že to patří kostelu," podivila se Rosemary a Guy řekl: "Církevním institucím patří celé město, zlato."

"Nezkusili jste to ve Wyomingu?" zeptal se Hutch. "Myslím, že je to ve stejrém bloku."

"Hutchi," řekla Rosemary, "zkoušeli jsme to všude. Není k maní nic, absolutně nic, kromě těch nových domů, s úhlednými čtvercovými pokoji, všecky na jedno brdo, a s televizními kamerami ve výtahu."

"A to je tak strašné?" zeptal se Hutch s úsměvem.

"Je," odpověděla Rosemary a Guy řekl: "Jeden takový už jsme měli přiklepnutý, ale kvůli Bramfordu jsme se z toho vykroutili."

Hutch na ně chvíli zíral, pak se opřel dozadu a pleskl na stůl roztaženýma rukama. "Tak dost!" řekl. "Už nebudu do ničeho strkat nos. Měl jsem si to říct hned od začátku. Jen si hezky hrajte s ohníčkem v tom vašem fungujícím krbu! Já vám věnuju petlici na dveře a odteďka už držím jazyk za zuby. Jsem to ale trouba. Odpustte mi."

Rosemary se usmála, "Petlici na dveřích už máme," řekla, "i takový řetízek a kukátko."

"Tak pěkně opatrně užívejte všechny tři," končil Hutch. "A ne abys bloumala po chodbách a s kdekým se dávala do řeči. Tady nejsi v Iowě."

"V Omaze."

Číšník jim přinesl hlavní chod.

Příští pondělí odpoledne podepsali Rosemary a Guy na dva roky nájemní smlouvu na byt 7E v Bramfordu. Dali paní Cortezové šek na pět set osmdesát tři dolary - činži na jeden měsíc dopředu a další měsíční nájemné jako záruku - a ona jim řekla, že se tam mohou nastěhovat už před 1. zářím, budou-li si přát, protože do konce týdne bude byt vyklizený a malíři by mohli přijít ve středu osmnáctého.

Týž den kvečeru jim zavolal pan Martin Gardenia, syn dřívější nájemnice. Dohodli se, že se v úterý v osm večer sejdou v bytě. Při setkání zjistili, že je to vysoký, asi šedesátiletý pán, veselého a přímého vystupování. Ukazoval jim věci, které chce prodat, a uváděl jejich ceny, vesměs lákavě nízké. Rosemary a Guy se radili a prohlíželi, a koupili dva klimatizátory, toaletní stolek z vonného růžového dřeva s goblénovou sedačkou, perský koberec v obývacím pokoji, železné náčiní ke krbu a ohnivzdornou zástěnu. Psací stůl paní Gardeniové se zatahovací roletou na prodej bohužel nebyl. Zatímco Guy psal šek a pomáhal označovat předměty, které měly v bytě zůstat, Rosemary přeměřovala obývací pokoj a ložnici skládacím metrem, který si ten den dopoledne koupila.

Minulý březen měl Guy jednu roli v odpoledním televizním seriálu Jiný svět. Teď dělali další tři pokračování, takže měl až do konce týdne plno práce. Rosemary probírala svou sbírku návrhů na bytové zařízení, kterou si dávala dohromady už od studentských let, vybrala z nich dva, které jí pro jejich byt připadaly vhodné, vzala si je s sebou jako inspiraci a vypravila se po obchodech s Joan Jellicovou, jednou z těch dívek z Atlanty, s kterými bydlela po příchodu do New Yorku. Joan měla průkaz bytové návrhářky, takže měly volný přístup do všech velkoobchodních skladů a nejrůznějších výstavních síní. Rosemary se dívala, dělala si těsnopisné poznámky a kreslila si náčrtky pro Guye a s plnými náručemi vzorků látek a tapet se hnala vždycky domů, aby stihla Jiný svět, a pak zase vybíhala koupit něco na večeři. Sochařský kurs tentokrát vynechala a šťastná jako malá holka se omluvila u zubaře.

V pátek večer byl byt jejich. Prázdnota pod vysokými stropy a nezvyklá temnota, do které přišli s jednou lampou a nákupní taškou, nečekané ozvěny ze vzdálenějších koutů. Zapnuli si klimatizaci a obdivovali svůj koberec a svůj krb a Rosemaryin toaletní stolek. Obdivovali taky svou vanu, kulaté kliky, panty, štukaturu, podlahy, sporák, lednici, arkýřová okna a vyhlídku.

Utábořili se na koberci a udělali si piknik, jedli chlebíčky s tuňákem a pili pivo a vymýšleli, jak ve všech místnostech rozestaví nábytek. Guy vyměřoval a Rosemary kreslila. Pak se zase vrátili na koberec, vytáhli lampu ze zásuvky, svlékli se a milovali se v nočním přísvitu nezatažených oken. "Ššš!" zasyčel potom Guy, s očima vyvalenýma hrůzou. "Slyším - sestry Trenchovy, jak žvýkají!" Rosemary ho praštila po hlavě, a to pádně.

Koupili si gauč a velikánskou manželskou postel, do kuchyně stůl a dvě židle z ohýbaného dřeva. Zavolali telefonní společnost, objednali si různé věci a řemeslníky a stěhovací firmu.

Malíři přišli ve středu osmnáctého, vyspravili, zasádrovali, natřeli a vymalovali a v pátek dvacátého už byli pryč. Zůstavili barvy velice podobné těm, které měla Rosemary ve vzorníku. Pak nastoupil tapetář, jen jeden, a s velkým remcáním jim vytapetoval ložnici.

Obtelefonovali obchody a řemeslníky a zavolali Guyově matce do Montrealu. Koupili starožitnou vitrínu, jídelní stůl, hudební skříň se vším všudy, nové nádobí a stříbrné příbory. Byli při penězích. V roce 1964 natáčel Guy seriál reklamních filmů na prášky Anacin, které se čas od času uváděly znovu a vynesly mu celkem osmnáct tisíc dolarů; stále mu z nich plynul slušný příjem.

Pověsili závěsy, police polepili papírem, dohlíželi na pokládání koberce v ložnici a bílého vinylu v předsíni. Dostali přenosný telefon s třemi zástrčkami. Poplatili účty a na poště nechali svou novou adresu.

V pátek 27. srpna se přestěhovali. Joan a Dick Jellicovi jim poslali velikou kytku v květináči a Guyův agent malou. Od Hutche přišel telegram: Z Bramfordu zmizí děs a příšery, když tam teď bydlí Guy a Rosemary.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist