Ira Levin
překlad: Alena Jindrová-Špilarová

ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rosemary teď byla v jednom kole a zářila štěstím. Koupila a pověsila záclony, do obývacího pokoje sehnala viktoriánskou skleněnou lampu, v kuchyni zavěsila na zeď hrnce a pánve. Jednoho dne přišla na to, že ta čtyři prkna v komoře u předsíně jsou vlastně police a že přesně zapadají napříč, když se nasadí na dřevěné lišty na postranních stěnách. Potáhla je veselými samolepicími tapetami, a když Guy přišel domů, mohla se mu pochlubit vzorně upravenou šatnou s policemi plnými srovnaného prádla. Na Šesté avenue si našla velkou samoobsluhu a na Padesáté páté ulici čínskou prádelnu, kam bude dávat velké prádlo a Guyovy košile.

Guy měl taky hodně práce a podobně jako většina manželů byl skoro celý den z domu. Začátkem září se vrátil jeho hlasový instruktor. Guy s ním cvičil každé dopoledne a odpoledne měl většinou konkursní zkoušky na hry a reklamy. Když při snídani pročítal divadelní stránku, byl podrážděný - kdekdo si jezdí po zájezdech s populárními hrami, jako je Baldwinův Mrakodrap nebo třeba Zatracená kočka, Nemožná léta nebo Horké září - to jenom on trčí v New Yorku s několika reklamními štěky. Ale Rosemary byla přesvědčená, že Guy určitě co nevidět dostane nějakou pěknou roli, a tak před něho jenom tiše postavila kávu a tiše si vzala druhou část novin.

Dětský pokoj sloužil prozatím jako pracovna - kabinet mu říkali - s ne zrovna sněhobílými stěnami a s nábytkem ze starého bytu. Žlutobílé tapety přijdou na řadu později, čisťounké a zbrusu nové. Rosemary měla vzorek založený v Picassových Picassech spolu s reklamním obrázkem dětské postýlky a prádelníčku z obchodního domu Saks.

Napsala bratru Brianovi, protože se potřebovala se svým štěstím někomu svěřit. Nikdo jiný z rodiny by jí ho nepřál. Teď byli všichni proti ní - rodiče i sourozenci -, protože jí nemohli odpustit, že si a) vzala protestanta, b) měla pouze civilní svatbu a c) má tchyni, která se dvakrát rozvedla a teď má za muže žida a žije v Kanadě.

Udělala Guyovi kuře á la marengo a pikantní telecí vitello tonnato a upekla mu prokládaný moka dort a plnou mísu máslových sušenek.

Minnie Castevetovou znali od slyšení, než se s ní seznámili osobně. Slýchali ji skrze stěnu ložnice, jak přichraptěle hýká středozápadním dialektem: "Romane! Už ať jsi v posteli! Máš málem půl dvanáctý!" A pět minut nato: "Romane? Přines mi kapku piva, až sem pudeš!"

"To jsem nevěděl, že jsou Rendlíkovic filmy ještě dneska v módě," řekl Guy a Rosemary se nejistě zasmála. Byla o devět let mladší, takže některé jeho poznámky jí už nic neříkaly.

Seznámili se s Gouldovými z bytu 7F, příjemnými postaršími manželi, a s Bruhnovými a jejich synem Walterem ze 7C, kteří hovořili s německou výslovností. Na chodbě se usmívali a kývli na pozdrav, když potkali Kellogovy ze 7G, pana Steina ze 7H a pány Dubina a De Vora ze 7B. (Rosemary si okamžitě zapamatovala jméno každého nájemníka podle cedulek u zvonků a podle pošty, pohozené adresou nahoru na rohožkách, kterou bez nejmenších skrupulí prohlížela.) Kappovi ze 7D, které ještě neviděli a kteří nedostávali žádnou poštu, byli zřejmě stále ještě na dovolené. A Castevetovi ze 7A, které slýchali ("Romane' Kdepak je Terry?"), ale dosud neviděli, byli buď peciválové, anebo přicházeli a odcházeli v nezvyklou dobu. Dveře měli přímo proti výtahu, takže jejich rohožka byla dokonale čitelná. Chodily jim dopisy leteckou poštou z nejrůznějších koutů světa: z Hawicku ve Skotsku, z Langeacu ve Francii, z Vitórie v Brazílii, Cessnocku v Austrálii. Měli předplacený Life i Look.

Po sestrách Trenchových, Adrianu Marcatovi, Keithu Kennedym, Pearl Amesové ani jejich pozdějších následovnících nezahlédli Rosemary a Guy sebemenší stopu. Dubin a de Vore byli homosexuálové. Všichni ostatní vypadali docela normálně.

Skoro večer co večer bylo slyšet chraplavé středozápadní hýkání ze sousedního bytu, který byl, jak si Rosemary a Guy uvědomili, původně zřejmě větší přední částí jejich vlastního bytu. "Ale na sto procent to přece nemůžeš tvrdit!" halasil hašteřivý ženský hlas. "A jestli chceš vědět, co si o tom myslím já, tak by se jí to vůbec nemělo říkat. To teda je můj názor!"

Jednou v sobotu večer měli u Castevetových společnost: bylo slyšet nejmíň deset lidí, jak se baví a zpívají. Guy i tak za chvíli usnul, ale Rosemary nezamhouřila oka déle než do dvou hodin a doléhal k ní fádní, nemelodický zpěv, doprovázený pískáním flétny nebo klarinetu.

Na Hutchovo zrazování si Rosemary vzpomínala jedině, když chodila přibližně každý čtvrtý den s prádlem do suterénu, a tehdy jí bývalo dost úzko. Už sám nákladní výtah byl nepříjemný - těsný, bez obsluhy a občas to v něm šeredně zaskřípalo a zaškubalo - a celý suterén byl podivně přízračný; v cihlových chodbách, kdysi obílených, odpovídala krokům ševelivá ozvěna a bouchaly tam neviditelné dveře a pod prudkým světlem žárovek v drátěných klecích tam stály čelem ke zdi vyřazené ledničky.

Zrovna tady někde, připomínala si Rosemary, našli to mrtvé dítě, zabalené do novin, a není to ani tak dávno. Čí to bylo děťátko a jak umřelo? Kdo ho našel? Jestlipak toho člověka, co ho tu pohodil, chytili a potrestali? Uvažovala, že by si mohla zajít do knihovny a přečíst si o té historce ve starých novinách, jak to udělal Hutch. Ale pak by to bylo ještě skutečnější, ještě hroznější než teď. Znát přesně místo, kde to děťátko leželo, muset procházet kolem něho cestou do prádelny a zase zpátky k výtahu, to by nesnesla. Kdo se moc ptá, moc se doví, řekla si. Čert aby vzal Hutche i s těmi jeho dobře míněnými radami!

Prádelna by se byla náramně hodila za vězení: opocené cihlové zdi, zase žárovky v klecích a spousta hlubokých dvojitých výlevek v boxech, oddělených drátěnými sítěmi. Byly tam k dispozici automatické pračky a sušičky na mince a ve většině boxů s visacími zámky stály soukromé pračky. Rosemary chodila dolů o sobotách anebo ve všední den odpoledne po páté. Jindy se tam ometaly houfy černošek, které žehlily a klábosily, a když tam jednou nic netušíc mezi ně vpadla, rázem zmlkly. V jednom kuse se tehdy na všechny usmívala a snažila se co nejmíň překážet, ale pradleny už nepromluvily ani slovo a Rosemary měla trapný pocit, připadala si tam jako hrom do police a jako rasistka.

Jednou odpoledne ve čtvrt na šest - to s Guyem bydleli v Bramfordu něco přes čtrnáct dní - seděla Rosemary v prádelně, četla si The New Yorker a čekala, až bude čas přidat do máchací lázně změkčovač, když tu přišla dívka přibližně jejího věku - tmavovláska s jemně řezanou tváří. Rosemary si s překvapením uvědomila, že je to herečka Anna Maria Alberghettiová. Na sobě měla bílé sandály, černé šortky a oranžovou hedvábnou blůzu a nesla žlutý prádelní koš z umělé hmoty. Kývla Rosemary na pozdrav, a pak už si jí nevšímala; šla k jedné pračce, otevřela ji a začala do ní cpát špinavé prádlo.

Anna Maria Alberghettiová přece v Bramfordu nebydlí, pokud Rosemary ví, ale třeba je u někoho na návštěvě a pomáhá kolem domácnosti. Ale když si ji Rosemary prohlédla pozorněji, zjistila, že se zmýlila; tahle dívka měla delší a špičatější nos a taky ve výrazu tváře a v držení těla byly některé méně nápadné rozdíly. Avšak vcelku si ty dvě byly ohromně podobné - a najednou Rosemary zjistila, že se dívka na ni dívá s rozpačitým, tázavým úsměvem. Pračka vedle ní už byla zavřená a naplňovala se vodou.

"Promiňte," omlouvala se Rosemary. "Myslela jsem, že jste Anna Maria Alberghettiová, a proto jsem si vás tak prohlížela. Promiňte."

Dívka se začervenala, usmála a sklopila oči stranou k zemi. "To se mi stává často," řekla. "Jen se neomlouvejte. Mě si pletli s Annou Marií už jako malou holku, když prvně hrála v Ženichovi." Podívala se na Rosemary. Stále se ještě červenala, ale už se neusmívala. "Mně teda vůbec nepřipadá, že bychom si byly podobné," mluvila dál. "Já jsem původem sice taky Italka, stejně jako ona, ale fyzickou podobnost žádnou nepozoruju."

"Ale ano, určitě jste si velice podobné," ujišťovala ji Rosemary.

"No snad ano," připustila dívka, "když mi to všichni říkají. Mně se ale nezdá. A docela bych si gratulovala, věřte mi."

"Znáte se s ní?" zeptala se Rosemary.

"Kdepak."

"Jak jste prve řekla ,Anna Maria', tak jsem myslela -"

"Ale ne, to já jí jenom tak říkám. Nejspíš proto, že o ní s kdekým tak často mluvím." Utřela si ruku o šortky, pokročila vpřed a s úsměvem ji podávala Rosemary. "Já jsem Terry Gionoffriová," představovala se, "ale jak se to píše, to vám sama pořádně nepovím, tak si s tím nelamte hlavu."

Rosemary se usmála a stiskla jí ruku. "Já jsem Rosemary Woodhousová," řekla. "My jsme tady noví. Vy tady bydlíte už dlouho?"

"Já nejsem vlastně vůbec nájemnice," vysvětlovala dívka. "Jsem tady jenom u Castevetových, v sedmém, víte? Jako na návštěvě, od června. Znáte je?"

"Ne," řekla Rosemary s úsměvem, "ale náš byt sousedí s jejich. Původně s ním byl spojený."

"No ne," zvolala dívka, "tak to vy jste se nastěhovali po staré paní! Paní - no po té stařence, co umřela."

"Po paní Gardeniové."

"Ano, správně. Ta byla s Castevetovými jedna ruka. Pěstovala všelijaké bylinky a krámy a nosila je paní Castevetové na vaření."

Rosemary přikývla. "Když jsme se přišli poprvé podívat na byt, tak jeden pokoj byl plný rostlin."

"A teď, co umřela, pořídila si paní Castevetová do kuchyně takový mrňavý skleníček a pěstuje si to sama," řekla Terry.

"Promiňte, musím tam dát změkčovač," omlouvala se Rosemary. Vstala a vytáhla láhev z tašky s pracími potřebami, kterou měla položenou na pračce.

"A víte, komu jste zase podobná vy?" řekla Terry. "Ne, komu?" podivila se Rosemary. Odšroubovala uzávěr.

"Piper Laurieové."

"Ale jděte," smála se Rosemary, "to je legrační, že to říkáte. Představte si, že můj manžel s ní chodil, než se vdala."

"Fakt? V Hollywoodu?"

"Ne, tady." Rosemary nalila přípravek do odměrky. Terry jí otevřela dvířka pračky, Rosemary jí poděkovala a změkčovač tam vchrstla.

"On je herec, váš manžel?" ptala se Terry.

Rosemary hrdě přikývla a láhev zase zašroubovala.

"No né! A jak se jmenuje?"

"Guy Woodhouse," řekla Rosemary. "Hrál v Lutherovi a v Albatrosovi a hodné dělá v televizi."

"Jé, já koukám na televizi od rána do večera," řekla Terry. "To jsem ho zaručeně musela vidět!" Někde ve sklepě řinklo sklo. Roztřískla se nějaká láhev nebo okenní tabulka. Terry vyjekla.

Rosemary se schoulila a neklidně se ohlédla ke dveřím prádelny. "Strašně nerada sem do toho sklepa chodím," řekla.

"Já taky," přiznala Terry. "Ještě že jste tady. Kdybych tu teď byla sama, tak bych asi strachy umřela."

"Třeba nějaký poslíček upustil flašku," soudila Rosemary.

"Poslyšte, co kdybychom sem dolů chodily vždycky spolu?" navrhla Terry. "Vy máte dveře u nákladního výtahu, že? Já bych na vás mohla zazvonit, a dolů bychom pak sjely společně. Napřed si třeba brnknem domácím telefonem."

"To by bylo báječné," řekla Rosemary. "Mně se sem samotné nikdy nechce."

Terry se šťastně zasmála, zdálo se, že hledá slova, a potom pořád ještě se smíchem řekla: "Já mám talisman pro štěstí, možná že poslouží nám oběma!" Rozhrnula si límeček u blůzy, vytáhla stříbrný řetízek a ukázala Rosemary stříbrnou filigránovou kouličku asi tak dva centimetry v průměru.

"Ale to je nádhera!" zvolala Rosemary.

"Viďte?" zářila Terry. "Předevčírem jsem to dostala od paní Castevetové. Je to prý tři sta let staré. Tu vycpávku vevnitř vypěstovala sama ve skleníčku. Nosí štěstí, nebo aspoň má nosit."

Držela přívěsek mezi palcem a ukazováčkem a Rosemary se na něj podívala zblízka. Uvnitř byla jakási zelenohnědá houbovitá hmota, která vykukovala mezi stříbrnými drátky. Zavanul z ní pronikavý zápach, až musela couvnout.

Terry se znovu zasmála. "Tím smradem taky nejsem nadšená," řekla, "ale doufám, že to bude působit."

"Je to překrásná práce," obdivovala šperk Rosemary. "V životě jsem nic takového neviděla."

"Je z Evropy," řekla Terry. Opřela se bokem o pračku a sama si zálibně prohlížela kuličku, kterou natáčela hned na tu, hned na onu stranu. "Castevetovi jsou bez debaty nejskvělejší lidi na světě," řekla. "Sebrali mě rovnou na ulici - a to myslím doslova. Složila jsem se na Osmé avenue - a oni si mě vzali k sobě a starají se o mě jako máma a táta. Nebo spíš jako dědeček a babička."

"Vy jste byla nemocná?" zeptala se Rosemary.

"To je řečeno moc mírně," odpověděla Terry. "Byla jsem polomrtvá hlady a brala jsem drogy a dělala spoustu jiných pitomostí, za které se dneska stydím, že bych se propadla. A Castevetovi mě zase postavili na nohy. Odnaučili mě brát heroin a další narkotika, vykrmili mě, oblíkli a dělají mi pomyšlení. Cpou do mě všelijakou speciální výživu a vitamíny, a dokonce ke mně chodí pravidelně doktor, abych byla pod kontrolou! To proto, že sami nemají děti. Jsem jako jejich dcera, které se nedočkali, víte?"

Rosemary přikývla.

"Nejdřív jsem si myslela, že mají něco za lubem," vykládala Terry, "třeba že po mně budou chtít nějaké nemravnosti, buď oba, nebo aspoň jeden z nich. Ale oni se ke mně vážně chovají jako vlastní dědeček s babičkou. Žádná špatnost. Časem mě chtějí dát na školu pro sekretářky a později jim to splatím. Mám sice jenom tři roky střední školy, ale to se ještě dá dohonit." Spustila filigránovou kouličku zpátky za blůzku.

"To ráda slyším, že jsou ještě takoví lidé," řekla Rosemary, "když je všude kolem tolik lhostejnosti a každý se většinou bojí, aby si zbytečně nepálil prsty."

"Takových, jako jsou Castevetovi, moc není," horovala Terry. "Nebýt jich, tak už bych tu nebyla. To je jednou fakt. Byla bych mrtvá nebo v base."

"Vy už nemáte žádné příbuzné, kteří by vám mohli pomoct?" "Jednoho bratra, u námořníků. O tom lepší nemluvit." Rosemary přendala vyprané prádlo do sušičky a pak čekala s Terry, až bude i její hotové. Hovořily o Guyově příležitostné roli v Jiném světe ("No samo že si pamatuju! Tak za něho jste vdaná?"), o historii Bramfordu (o které Terry nevěděla nic) a o nadcházející návštěvě papeže Pavla v New Yorku. Terry byla stejně jako Rosemary katolička, ale do kostela už nechodila. Přesto však toužila sehnat lístek na mši, kterou měl papež sloužit na Yankeeském stadiónu. Když bylo i její prádlo vyprané a sušilo se, šly spolu obě dívky k výtahu a vyjely do sedmého podlaží. Rosemary zvala Terry, aby se šla podívat na byt, ale Terry se omlouvala, že to bude muset odložit: Castevetovi totiž večeří v šest a ona by se nerada opozdila. Slíbila, že večer Rosemary zavolá domácím telefonem, aby mohly jít společně dolů pro suché prádlo.

Guy byl doma, chroupal z pytlíku brambůrky a díval se na program, s Grace Kellyovou. "To prádlo bude nejspíš jako sníh," prohodil.

Rosemary mu vyprávěla o Terry a o Castevetových a že si na něho Terry pamatuje z Jiného světa. On si z toho utahoval, ale zřejmě mu to dělalo dobře. Byl zdeprimovaný. Vypadalo to tak, že jeho kolega Donald Baumgart asi nad ním vyhraje v konkursu na roli v nové komedii. To odpoledne četli oba na zkoušku druhou ukázku. "Prokristapána," říkal, "co je to za jméno, Donald Baumgart?" Sám se jmenoval původně Sherman Peden, než si dal jméno změnit.

V osm hodin zašly Rosemary a Terry pro prádlo a Rosemary pak přivedla sousedku k nim, aby se seznámila s Guyem a podívala se na byt. Dívka se červenala a byla před Guyem celá rozpačitá, a on se překonával v pozornostech, vysekával jí vzletné poklony, přinášel popelníky a zapaloval cigarety. Jejich byt Terry nikdy předtím neviděla. Paní Gardeniová se s Castevetovými krátce po jejím příchodu nějak rozkmotřila a brzy nato upadla do komatu, z něhož se už neprohrála. "Máte to tu kouzelné," prohlásila Terry.

"Kouzelné to teprve bude," řekla Rosemary. "Ještě zdaleka nejsme zařízení."

"Už to mám!" zvolal Guy a zatleskal. Vítězoslavně ukázal na Terry. "Anna Maria Alberghettiová!"