<<< Literární doupě
Literární doupě

Astrid Lindgrenová
překlad: Božena Köllnová

Emil Neplecha

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Emilovy skopičiny - Lindgrenová Astrid
 
 
cena původní: 189 Kč
cena: 160 Kč
Emilovy skopičiny - Lindgrenová Astrid
Kajsa Nebojsa - Lindgrenová Astrid
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Kajsa Nebojsa - Lindgrenová Astrid
Zlodějíček Bubla - Lindgrenová Astrid
 
 
cena původní: 159 Kč
cena: 135 Kč
Zlodějíček Bubla - Lindgrenová Astrid

 

   1   

 

 

 

Emil Neplecha říkali jednomu malému chlapci, který bydlel v Javorově. Byl to divoký a umíněný kluk, ne tak hodný, jako jsi ty, kdepak! Ačkoli podle toho, jak vypadal, by každý hádal, že je to moc hodný chlapeček. Když ovšem právě nekřičel. Měl kulaté modré oči, kulaté tvářičky jako růžičky a světlé kudrny. Všechno na něm bylo takové milounké, řeklo by se učiněný andílek. Ale to by byla mýlka! Bylo mu pět, byl silný jako býček a bydlel v jižním Švédsku na statku Kočindě ve vesnici Javorově. A mluvil jihošvédsky, chudinka; ovšem za to vlastně nemohl, tak totiž v jižním Švédsku mluví všichni. Když chtěl čepici, neřekl jako ty: „Já chci čepici!“ Řekl zpěvavě: „Já chci svou čepičku!“ Ta jeho čepička byla čapka s černým štítkem a modrým dýnkem, a vlastně dost ošklivá. Tatínek mu ji jednou koupil, když jel do města. Emil měl z té čapky radost, a když si měl jít večer lehnout, říkal: „Já chci svou čepičku!“ Mamince nebylo moc vhod, že si Emil bere čapku do postele, chtěla ji uložit na poličku v předsíni, ale kdež! Emil se dal do takového křiku, že ho bylo slyšet po celé vesnici: „Já chci svou čepičku!“

A Emil spal se svou čapkou noc co noc celé tři neděle. Nu, nakonec to taky šlo, i když pak už byla čepice úplně zmačkaná. Hlavně že Emil prosadil svou, na tom mu totiž vždycky moc záleželo. A především mu záleželo na tom, aby neprosadila svou maminka. Jednou o vánocích se pokusila vnutit Emilovi zadělávané fazole, protože jíst zeleninu je přece zdravé, ale Emil že ne.

„To snad v životě nechceš jíst zeleninu?“ zeptala se maminka.

„Proč by ne?“ odpověděl Emil. „Ale musí to být opravdovská zelenina.“

A šel a potichoučku se posadil za vánoční stromek a začal ho okusovat. Brzy toho ovšem nechal, protože ho jehličí píchalo do pusy.

Tak takovýhle paličák byl Emil. Chtěl točit s maminkou i s tatínkem a s celou Kočindou a něj radši i s celým Javorovém, jenže Javorovští se nedali.

„Chudáci Svenssonovi, že zrovna oni mají takového nezvedence,“ říkali. „Z toho jaktěživo nic nebude.“

To si tehdy mysleli Javorovští. Ale kdyby tak byli věděli, co z Emila jednou bude, to by mluvili jinak! Kdyby tak byli věděli, že až vyroste, bude předsedou obecního výboru! Ty asi nevíš, co to je, být předsedou obecního výboru, ale je to něco moc důležitého, na to můžeš vzít jed, nu, a Emil se takovým předsedou v budoucnu opravdu stal.

Ale teď zůstaneme u toho, co se dělo, když byl Emil malý a bydlel na statku Kočindě ve vesnici Javorově v jižním Švédsku se svým tatínkem, který se jmenoval Anton Svensson, se svou maminkou Almou Svenssonovou a se svou mladší sestřičkou Idou. Na Kočindě měli ještě čeledína, který se jmenoval Alfréd, a děvečku, která se jmenovala Lina. Před mnoha lety, když byl Emil malý, byli totiž v Javorově a všude jinde na světě ještě čeledínové a děvečky. Čeledínové orali, starali se o koně a voly, sváželi seno a sázeli brambory, a děvečky dojily krávy, myly nádobí, drhly podlahy a zpívaly dětem.

Teď tedy víš, kdo bydlel na Kočindě: tatínek Anton, maminka Alma, maličká Ida, Alfréd a Lina. A pak dva koně a pár volů, osm krav, tři prasátka, deset ovcí, patnáct slepic, kohout, kocour a pes. A Emil.

Kočinda byla hezká selská usedlost s červeně natřeným obytným stavením, které stálo na vršku mezi samými jabloněmi a šeříkovými keři. Kolem dokola se rozprostírala pole a louky a zahrady, a taky jezero a veliký, přehluboký les.

Na Kočindě by bylo bývalo jako v ráji, jen kdyby tam nebyl Emil.

„S tím klukem všichni čerti šijí,“ říkávala Lina. „A i když sám zrovna netropí nějakou neplechu, pořád je kolem něho nějaká mela. Takové dítě jsem v životě neviděla!“

Ale maminka Emila hájila.

„Však to s ním není tak zlé,“ říkala. „Dneska jenom jednou jedinkrát štípl Idu a rozlil smetanu, to je všechno... nu ano, a taky honil kocoura kolem kurníku, to je pravda. Ale stejně myslím, že už začíná být mírnější a hodnější.“

Zlý ovšem Emil nebyl, to se nedá říci. Měl moc rád i svou sestřičku Idu, i kocoura. Ale Idu prostě musel občas štípnout, jinak by mu nedala svůj lívanec se sirupem, a kocoura honil jen tak přátelsky, aby si zkusil, umí-li utíkat právě tak rychle jako on. To jenom kocour ne a ne tomu rozumět.

Toho dne, kdy byl Emil takhle hodný a jen jednou jedinkrát štípl Idu, rozlil smetanu a honil kocoura, bylo 7. března. Ale teď se dovíš o několika jiných dnech z Emilova života, kdy se toho zběhlo víc, buď proto, že Emil tropil nějakou neplechu, jak říkala Lina, nebo prostě jen proto, že kolem Emila byla pořád nějaká mela. Začneme třeba tím dnem, kdy bylo

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist