Astrid Lindgrenová
překlad: Jan Rak

KALLE BLOMKVIST ZASAHUJE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Tři Bílé růže putovaly radostně a spokojeně domů. Noc byla bohatá na události a Andersovo dobrodružství neotřáslo jejich rovnováhou. Měli záviděníhodnou schopnost mladé mysli brát věci, jak jsou. Dokud Anders visel na keříčku, byli bez sebe hrůzou, ale jaký smysl by mělo bát se, když už je po všem? Přece to dobře dopadlo a Andersem to neotřáslo ani v nejmenším. Nehodlal snít o této drobné příhodě trýznivé sny, chtěl domů, vyspat se klidně a s plnou důvěrou, že se probudí do nového dne plného nových nebezpečí.

Ve hvězdách však bylo psáno, že nikdo z Bílých růží se té noci už nevyspí.

Šli za sebou po úzké pěšině nazpátek k městu. Nebyli zvlášť unaveni, Kalle však neustále zíval a prohlašoval, že tenhle noční spánek je už opravdu v mnoha případech populární a že by se vždycky dalo zkusit, jak se nám to bude zamlouvat.

„Rasmusovi se to zamlouvá určitě,“ pravila něžně Eva-Lotta a zastavila se před Eklundovou vilou. „Jaký je asi kouzelný, když spí!“

„No tak, Evo-Lotto,“ prosil ji Anders, „zase nezačínej!“

Ano, Rasmus i jeho tatínek jistě spali v tuto noční dobu ve své osamělé vile. V prvním poschodí měli otevřené okno, z něhož vlála bílá záclona jako na pozdrav třem nočním poutníkům na cestě před vilou. Všude bylo takové ticho a klid, že Anders bezděky ztlumil hlas, aby neprobudil spáče za tou vlající záclonou.

Kdosi však nebyl tak ohleduplný k spánku lidí. Někdo v autě, jehož rostoucí hukot se zarýval do tmy. Bylo slyšet, jak auto v kopci řadí rychlost, pak se ozvaly s nepříjemným zaskřípěním brzdy — a znovu nastalo ticho a klid.

„Kdo to sem teď jede?“ podivil se Kalle.

„Co je ti po tom,“ odbyl ho zkrátka Anders. „Pojď, nač tu čekáme?“

Avšak v hloubi Kallovy duše náhle procitl velký detektiv. Jistou dobu nebyl Kalle vlastně přísně vzato Kallem, nýbrž panem Blomkvistem, velkým detektivem, bystrým a nepřemožitelným, jenž bděl nad bezpečností společnosti a dělil spolubližní v podstatě do dvou skupin, na „zatčené“ a „dosud nezatčené“. Léty však Kalle dospěl k rozumu a nyní si připadal jako velký a skvělý detektiv pouze v ojedinělých případech.

Nyní takový případ nastal. Zcela určitě.

Kudy auto pojede? Tady nahoře je přece jen jediná vila, Eklundova — stojí tu jako zcela vysunutá přední hlídka dlouhý kus nad ostatními budovami města. Nezdá se, že by profesor ve vile očekával návštěvu, dům spí. Vyjel si sem snad autem zamilovaný pár, aby se oddával lásce? Pak ovšem neměli ani ponětí o místních poměrech. V tomto městě bylo pravé místo pro milence právě na opačném konci. To už by musel být někdo úplně zaslepený láskou, aby si vybral pro noční výlet v autě zrovna tuto klikatou a kopcovitou cestu. Kdo tedy autem přijel? Žádný opravdový velký detektiv nemůže zodpovědět před svým svědomím, aby to nevypátral. To prostě nejde.

„Poslyšte, co když tu chvilku počkáme a podíváme se, kdo přijel?“ navrhoval Kalle.

„Proč?“ namítala Eva-Lotta. „Myslíš, že sem jede nějaký vrah?“

Ještě nedomluvila, když se u vrátek před vilou objevili dva muži, ne víc než pětadvacet metrů od nich. Slyšeli, jak vrátka slabě vrzla ve stěžejích, když si ti dva tiše otvírali a vešli dovnitř. Skutečně vstoupili dovnitř!

„Zalezte do příkopu,“ zašeptal vzrušeně Kalle a za vteřinu už tam leželi všichni tři, a pusu vystrčili jen natolik, aby viděli, co se děje v profesorově zahradě.

„Ale co! Možná že je profesor pozval,“ šeptal Anders.

„Myslíš?“ pochyboval  Kalle.

Na profesorovy hosty se chovali vskutku neobvykle. Když jsme u někoho vítaným hostem, neplížíme se přece jako v obavách, že nás někdo překvapí. Nepotloukáme se kolem domu oklikou, ne-ohmatáváme okna a dveře, jsou-li zavřené. Vítaný host, když nalezne dům zavřený, nepřistaví si k otevřenému oknu v prvním poschodí žebřík a neleze po něm do okna.

Právě tak si však počínali oba tito noční návštěvníci.

„Já to nepřežiju,“ lapala po dechu Eva-Lotta. „Podívejte, opravdu lezou dovnitř!“

Pokud se dalo věřit vlastním očím, nepochybně tam lezli oknem. Ti tři leželi v příkopě a sklíčeně se dívali k otevřenému oknu s hravě vlající záclonou. Uběhla věčnost. Věčnost čekání. Věčnost ticha nerušeného jiným zvukem než jejich neklidným dechem a lehkým šuměním větru za rozbřesku dne v třešních.

Nakonec se jeden z těch dvou zase objevil na žebříku. V náručí něco nesl. Copak to bylo, pro všechno na světě?

„To je Rasmus,“ zašeptala Eva-Lotta a zbledla. „Podívejte, unášejí Rasmuse.“

To přece není možné, pomyslil si Kalle. Takové věci se přece nestávají. U nás ne. Snad v Americe — o tom už člověk četl v novinách — ale ne u nás.

Rozhodně se to však mohlo dít také zde. Ten člověk opravdu nesl Rasmuse. Obezřetně ho držel v náručí a Rasmus spal.

Když muž se svým břemenem zmizel ve vrátkách, Eva-Lotta začala prudce vzlykat. Mrtvolně bledou tváří se obrátila ke Kallovi a bědovala, zrovna jako když Anders visel na keři: „Co budeme dělat, Kalle, co budeme dělat?“

Kalle však byl příliš otřesen, aby se zmohl na rozumnou odpověď. Rozčileně si prohrábl vlasy a zakoktal:

„Já nevím... měli... měli bychom běžet za strejdou Björkem...“

Usilovně bojoval, aby překonal ošklivé ochromení, které mu znemožňovalo jasně myslit. Tady by se mělo něco rychle stát, on však nedovedl říci co. Když si to trochu rozmyslil, pochopil, že se jim nikdy nepodaří přivolat policii. Než by policie přišla, budou mít ti ničemové dost času, aby unesli tucet dětí, a konec konců...

Teď se ten člověk vracel. Rasmuse už nenesl.

„Nechal ho v autě,“ šeptal Anders.

Eva-Lotta odpověděla dušeným vzlykem.

Pozorovali únosce dětí očima rozšířenýma hrůzou. Že mohou existovat tak odporní lidé ... takoví ďábelští ničemové... !

Otevřely se dveře na verandu a objevil se druhý zlosyn.

„Dělej, Nicke,“ volal tlumeně. „Musíme to brzo sfouknout.“

Ten, co se jmenoval Nicke, byl několika rychlými kroky na verandě a oba zase zmizeli ve vile.

Tu Kalle ožil. „Pojďte,“ šeptal nervózně, „teď jim ukradneme Rasmuse zase my!“

„Když to stihneme,“ řekl Anders.

„To je fakt, když to stihneme,“ řekl Kalle. „Co myslíte, kde je auto?“

Stálo až nahoře na svahu. Hnali se tam. Utíkali rychle a beze slova podle příkopu a při myšlence, že se jim hned zase podaří vyrvat Rasmuse ze spárů banditů, měli pocit divého triumfu. Divého triumfu a stejně divé úzkosti.

Až v posledním okamžiku si všimli, že auto je pod dohledem. Na protější straně cesty stál muž. Naštěstí však stál k nim zády a zabýval se velmi soukromou záležitostí, jinak by si jich byl určitě všiml. Takhle se jen stačili bleskurychle schovat do křoví. Podařilo se jim to na poslední chvíli. Muž zřejmě slyšel nějaký znepokojivý zvuk, neboť se rychle otočil a přešel na tu stranu cesty, kde se děti schovávaly. Podezíravě si prohlížel právě křoví, do něhož se ukryly. Opravdu neslyšel jejich bušící srdce a těžký dech? Připadalo jim to jako div divoucí. Chvíli tam stál a naslouchal, pak šel obloukem k autu a postranním okénkem do něho nahlédl. Neklidně přecházel po cestě sem a tam. Občas se zastavil a ustavičně se díval k vile. Snad se mu zdálo, že to trvá jeho kumpánům příliš dlouho.

V křoví však zavládlo naprosté zoufalství. Jak mohou Rasmusovi pomoci, dokud tam ten chlap bude chodit? Eva-Lotta plakala, že ji Kalle musel náležitě pošťuchovat, aby mlčela, a také aby trochu překonal vlastní strach.

„To je bída s nouzí,“ řekl Anders, „co budeme vlastně dělat?“ Eva-Lotta polkla energicky slzičky a řekla:

„Já musím do auta za Rasmusem. Když ho mají unést, unesou mě taky. Až se probudí, nesmí být sám mezi lumpy.“

„Ale ...,“ namítal Kalle.

„Bud zticha,“ řekla Eva-Lotta. „Jděte ke křoví kus dál a dělejte tam trochu rámus, aby tady ten chlap na chvíli zapomněl na auto.“

Anders s Kallem se na ni zděšeně podívali, ale viděli, že je rozhodnutá. A když se Eva-Lotta k něčemu rozhodla, věděli ze zkušenosti, že se nedá nic dělat.

„Já to udělám sám,“ navrhoval Kalle, ale předem věděl, že jeho nápad nemá význam.

 

 

„Utíkejte,“ vybízela je Eva-Lotta. „Honem!“ Udělali, oč je prosila. A ještě než zmizeli, slyšeli její šepot: „Já budu na Rasmuse jako máma. Když to půjde, nechám za sebou stopy. Jako Jeníček s Mařenkou, víte?“

„Prima,“ řekl Kalle. „My půjdeme za vámi jako ohaři.“ Povzbudivě na ni zamávali a bez hlesu zmizeli v křoví. Dobře, že se dovedli při takové příležitosti tiše plížit! Není marné, že to vydrželi tak dlouho s válkou dvou Růží. Získali jistý cvik v oklamání stráží. Jako například tohohle pitomce na cestě. Bude podle rozkazu hlídat Rasmuse. A také spolehlivě přechází mezi autem a vilou. Sem a tam. Sem a tam. Náhle však zaslechne podezřelý praskot v křoví kus opodál. A musí se jít samozřejmě podívat, co se tam děje. Rázně přeskočí příkop a zmizí v lískovém křoví. Velmi pohotový a velmi ostražitý, ovšem, je bdělý jedna radost! Ale má přece hlídat auto, hlupák! Co se může stát zatím u auta, když pátrá v lískovém křoví? Hledá tam úplně zbytečně! Nic tam totiž nenajde, vůbec nic. Krčí se tam sice dva hoši, ale on je nevidí. A myslí si ve své prostotě, že se snad přeslechl nebo že v křoví zaharašilo nějaké zvíře. Určitě je bdělý, rozhodně o tom teď podal důkaz. A je také vskutku spokojený sám se sebou, když se vrací k autu.

A teď konečně přicházejí jeho kumpáni. Oba potměšilci, kteří se opatrně odvažují z lískoví, je také vidí.

„Podívej, profesor,“ šeptá Kalle. „Unášejí taky profesora!“ Je to pravda? Není to všechno jenom sen? Skutečně před sebou ženou profesora? Divoce se zpěčujícího, rozzlobeného, zoufalého profesora s rukama spoutanýma v zádech a s roubíkem v ústech.

Zdá se to jako děsivý sen, ale žádný sen to není. Začíná se rozednívat a všechno je nyní vidět hrozně jasně. Závěj písku, kterou před sebou shrabal profesor, zdráhající se jít, to není sen. Rána dvířek, když se za ním zavřou, to je rovněž skutečnost. Teď se auto žene s kopce a zmizí. Cesta je v jasném světle úsvitu prázdná. Všechno by snad byl sen, kdyby ve vzduchu nebylo ještě cítit lehký zápach benzínu. A kdyby u příkopu nezůstal mokrý kapesníček. Kapesníček Evy-Lotty.

 

 

Dole spí město, brzo se však probudí. První paprsky slunce se už třpytí na pozlaceném kohoutovi na radniční věži.

„Propánajána,“ řekl Kalle.

„Jo, propánajána,“ opakoval Anders. „Na co čekáš, Kalle? Jsi veliký detektiv Blomkvist, nebo ne?“