Astrid Lindgrenová
překlad: Jan Rak

KALLE BLOMKVIST ZASAHUJE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

„Kdepak běžet na policii,“ povídá Kalle. „Teď na to není čas. Musíme je pronásledovat a zjistit, kam jedou.“

„Prima,“ souhlasí Anders. „Utíkej a křič! Když vyrazí sprinter jako ty, nemá auto žádnou šanci.“

Na tak hloupé poznámky Kalle neodpovídal. Vřítil se do vrátek a rovnou za profesorovým motocyklem.

„Pojď,“ volal. „Vezmeme si ho!“

Anders na něho pohlédl s údivem, do něhož se mísil strach.

„Nemůžeme přece ...,“ začal, ale Kalle ho přerušil.

„Musíme,“ řekl zkrátka. „Tohle je takzvaný stav nouze. Když jde o lidský život, nemůžeme přemýšlet o vůdčím listu.

„A pak, ty jezdíš stejně líp než tvůj táta,“ řekl Anders.

Vyvedli motocykl na cestu. V písku zůstalo po automobilu několik nezřetelných stop pneumatik, ale to byla také jediná stopa, jakou po sobě únosci zanechali. Černé auto už bylo daleko pryč. Kudypak asi jedou?

„Eva-Lotta řekla, že to udělá jako Jeníček s Mařenkou,“ křičel Kalle, když motocykl jel s kopce. „Co vlastně ti dva dělali?“

„Trousili za sebou drobečky,“ volal Anders. „A oblázky.“

„No jestli má Eva-Lotta s sebou v autě oblázky, je zázračnější, než jsem si myslel,“ řekl Kalle. „I když se jí to dost podobá. Vždycky na něco přijde.“

Přijeli na první rozcestí a Kalle zabrzdil. Kudy teď? Kterou cestou? Ležel tam červený útržek papíru, který se zachytil v trávě u příkopu. Měl nápis „Tanec“. U příkopu ale vždycky bývá mnoho útržků papíru, a tak mu oba nevěnovali žádnou zvláštní pozornost. Kousek dál spatřili něco jiného. Kousek těsta, vyloupnutý ze žemle. Anders na něj ukázal s vítězným jásotem. Eva-Lotta to dělá opravdu přesně jako Jeníček s Mařenkou! Několik metrů dál ležel útržek červeného papíru. A ty útržky papíru zřejmě něco znamenaly.

Velmi povzbuzeni zamířili na silnici, zatáčející k moři. Na únavu zapomněli. Bylo by chybné tvrdit, že měli dobrou náladu, ale do veškerého jejich neklidu a strachu se mísilo zvláštní, téměř radostné vzrušení. Motocykl odfukoval velmi pravidelně a hbitě polykal kilometr za kilometrem z klikaté cesty, která je měla dovést k naprosto neznámému cíli, kde jim hrozila neznámá protivenství. Kouzlo nebezpečí i jízdy je zvláštním způsobem vzrušovalo. Upírali zrak dopředu. Tu a tam spatřili útržek červeného papíru jako veselý pozdrav Evy-Lotty.

Konečně po dlouhé cestě dojeli k odbočce do lesa a skoro by ji byli minuli. Byla totiž tak nenápadná, že si jí sotva kdo všiml. V poslední chvíli však Anders objevil mezi borovicemi dobře známý útržek červeného papíru.

„Stop,“ vykřikl, „jedeme špatně. Zajeli do lesa.“

Jaká hezká lesní cesta to byla! Ranní slunce si hrálo mezi stromy a svítilo na tmavozelený mech a na růžové kvítky zimolezu. Na vrcholku nedaleké jedle trylkoval kos tak nadšeně, jako by na světě nebylo žádné zlo.

Když však Kalle s Andersem zamířili mezi borovice, poznali zcela zřetelně, že se kos mýlí. Každým nervem těla cítili, že se brzo přiblíží k něčemu zlému a hrozivému, co vůbec nijak nepatří ke květinám a ptačímu zpěvu.

Cesta se svažovala dolů. Dolů. Mezi stromy se prokmitlo cosi modrého. Moře! A starý zchátralý přístavní můstek, jímž cesta končila. A pak až na konci přístavního můstku poslední pozdrav od Evy-Lotty — její červená sponka.

Stáli tam a zamyšleně se rozhlíželi po zátoce. Lehká ranní mlha se právě zdvíhala a slunce se odráželo na hladině, jemně zvlněné ranním větříkem. Jaké tu bylo ticho! A jak mrtvo! Tak prázdno jako v den stvoření světa, když na světě ještě nebyli lidé.

Zelené ostrovy a holá pobřežní úskalí jim uzavíraly pohled k obzoru. Skoro sis mohl myslit, že tenhle nevelký modrý záliv je jezero. Několik set metrů od přístavního můstku byl velký ostrov a uzavíral výjezd na širé moře. Velký, skalnatý a lesnatý ostrov, který vypadal jako zcela neobydlený. Ale nebyl neobydlený! Nad vrcholky stromů stoupal k nebi tenký proužek kouře.

„Tady máš vosí hnízdo,“ řekl Kalle.

„Tak za nimi,“ prohlásil Anders.

„Myslíš, že doplaveme tak daleko?“

„Ssss,“ řekl Anders. „To je přece maličkost. A když tu není žádný člun...“

Vedle můstku byla kůlna. Kalle k ní šel a zkoušel zamčené dveře. Může tam být nějaký člun? Rozhodně je tam auto, pomyslil si Kalle, když v orosené trávě před kůlnou spatřil stopy. Náhle věděl zcela určitě, že v kůlně je ukryto černé auto. Pocítil hluboké uspokojení, že se jim podařilo vystopovat únosce alespoň sem. Teď věděl, že udělali dobře, když se za nimi pustili okamžitě. Útržky papíru a drobty žemle, které za sebou nechávala jako stopu Eva-Lotta, by ptáci a vítr brzy zahladili a koho by potom napadlo pátrat v těchto pustých a opuštěných šérách?

Kalle se zkoumavě podíval na ostrov. Nu, budou tam muset doplavat, ale není to zase tak zlé, aby to nezvládli. Napřed musí schovat motocykl v lese. Když po dlouhém plavání lezli promodralí zimou z vody na ostrov, připadali si jako vojáci vystupující při invazi na nepřátelské pobřeží. Zaútočit na nepřátelské pobřeží nahý, to je přece také hrozný čin. Bez šatů si člověk připadá, pokud je to možné, ještě bezmocnější a opuštěnější.

Žádný nepřítel se však neobjevoval a kluci se posadili na plochou skálu, vyhřívanou sluncem, aby uschli a trochu se ohřáli. Rozvázali si raneček se šaty a dospěli k názoru, že košile a kalhoty nemají rozhodně tak mokré, aby se jich nedalo použít.

„Tak bych rád věděl, co by tomu říkali Červení,“ povídal Kalle, když měl hlavu kdesi v košili.

„Že to je typický velký detektiv Blomkvist,“ ujišťoval Anders. „Kudy chodíš, tudy zakopáváš o ničemy a bandity.“

Teď si Kalle oblékl košili. Stál před Andersem s hlavou zamyšleně nakloněnou. Zpod krátké košilky mu čouhaly dlouhé opálené nohy a vypadal velice klukovsky, vůbec ne jako veliký detektiv.

„Je to zvláštní,“ řekl. „Do čeho se vždycky dostaneme!“

„To je fakt,“ připouštěl Anders. „Co se stává nám, o tom se píše jenom v knihách.“

„Možná že tohle je nějaká kniha,“ řekl Kalle.

„Jak to myslíš?“ namítal Anders.

„Snad ani nejsme,“ zasnil se Kalle. „Možná že jsme jen dva kluci v knize, kterou si někdo vymyslel.“

„Snad ty,“ řekl pohněvaně Anders. „Vůbec bych se nedivil, kdybys byl nějaká tisková chyba. Ale já ne, abys věděl!“

„To nevíš,“ trval na svém Kalle. „Ty možná žiješ jen v nějaké knize, na kterou jsem přišel já.“

 

 

„Dej pokoj,“ řekl Anders. „Pak žiješ ty v knize, kterou jsem vymyslel já, a začínám litovat, že jsem tě vůbec kdy vymyslel.“

„Mám ostatně hlad,“ řekl Kalle.

Oba chápali, že sedět tady a pochybovat o vlastní existenci znamená mařit čas. Čekají je přece důležité a nebezpečné úkoly. Někde za všemi jedlemi a borovicemi určitě stojí dům — s komínem, který vypouští k nebi úzký proužek kouře. Někde jsou tu jistě lidé. Někde tu je Eva-Lotta a Rasmus a profesor. A oni je musí najít.

„Půjdeme tamhletudy,“ řekl Kalle a ukázal do lesa. „Tam bylo někde vidět v dálce kouř.“

Mezi hustými jedlemi, přes mechovité kopečky, přes močály s vonícím voskovníkem, borůvčím, podle mravenišť a mezi šípkovými keři se vinula pěšinka, po které se oba dali. Byli úplně zticha, ostražití, připraveni k útěku, kdyby nastalo nebezpečí. A zdálo se, že to bude nebezpečné. A když se Kalle, který kráčel první, náhle vrhl za jedli, Anders strachem zbledl a bleskurychle následoval jeho příkladu, aniž mařil čas otázkami.

„Tamhle, podívej,“ zašeptal Kalle a ukázal mezi jedlemi.

Andersovým zrakům se však nenaskytl žádný děsivý pohled, když opatrně vyhlédl za jedlí — naopak!

Viděl sportovní chatu, skutečně honosnou sportovní chatu a před ní otevřený, sluncem ozářený svah, chráněný proti prudkým větrům hustým porostem jedlí. Krásný nevelký svah se sametově měkkou zelenou trávou. A na trávníku seděl profesor s Rasmusem na klíně. Opravdu, tak tam oba seděli! Rasmus a profesor — a ještě někdo.