Jack London

TULÁK PO HVĚZDÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

Ted', když jsem se tomu kousku naučil, měl jsem snadnou cestu. A věděl jsem, že cesta musí být tím snazší, čím častěji se po ní budu ubírat. Když člověk zjistí, kudy vede čára nejmenšího odporu, setká se při každé další cestě s odporem ještě menším. A tak se mé cesty ze života v Saň Quentinu do jiných životů začaly časem uskutečňovat téměř automaticky, jak ještě uvidíte.

Když mě vrchní dozorce Atherton se svým doprovodem opustil, stačilo mi pár minut, abych vzkříšené části svého těla znovu vnutil malou smrt. Byla to smrt zaživa, ale byla to jen malá smrt, podobná dočasné smrti, jakou vyvolává narkóza.

A tak ze všeho, co bylo nízké a hanebné, z kruté samoty vězení a z pekla svěrací kazajky, od známých much a od potu v tmách, od živoucích mrtvol a jejich rozhovorů, vyťukávaných kloubem prstu na zeď, přenášel jsem se jedním skokem do času a prostoru.

Nastala trvalá tma a v ní neustále rostlo vědomí, že existují jiné věci a jiná já. Ze všeho nejdřív jsem si uvědomoval prach. Měl jsem ho v chřípí, byl suchý a štiplavý. Měl jsem ho na rtech. Pokrýval mi obličej a ruce, a zvlášť patrný byl na špičkách prstů, když jsem se jich dotkl bříškem palce.

Pak jsem si uvědomil neustávající pohyb. Všechno kolem se kymácelo a třáslo. Mezi kodrcáním a rachotem jsem slyšel zvuk, o němž jsem samozřejmě věděl, že to vržou kola na osách a železné obruče poskakují na kamení a skřípou v písku. Doléhaly ke mně také unavené hlasy mužů, kteří proklínali a okřikovali plahočící se, unavená zvířata.

Otevřel jsem oči, zanícené od prachu, a v tom okamžiku se mi do nich zahryzl nový prach. Na hrubých přikrývkách, na kterých jsem ležel, bylo prachu na půl palce. Skrze poletující písek jsem nad sebou uviděl klenutou střechu, naklánějící se a kymácející se kus plachtoviny; myriády prašných částeček se těžce snášely ve sloupcích slunečního svitu, který sem vnikal děrami ve vozové plachtě.

Byl jsem ještě dítě, osmiletý nebo devítiletý chlapec, a byl jsem unaven stejně jako ta vyzáblá žena s uprášenou tváří, která seděla vedle mne a v náručí konejšila plačící děcko. Byla to moje matka, kterou jsem samozřejmě znal, stejně jako jsem při pohledu tunelem z plachtoviny, který tvořila střecha vozu, věděl, že ramena muže na kozlíku jsou ramena mého otce.

Když jsem začal lézt přes nářadí naložené na voze, řekla mi matka unaveným, nedůtklivým tónem: "Nemůžeš chvilku ležet klidně, Jesse?"

To bylo mé jméno, Jesse. Své příjmení jsem neznal, slyšel jsem jen, že matka říká otci Johnie. Matně si vzpomínám, že muži někdy oslovovali otce slovem kapitán. Věděl jsem, že je vůdcem této družiny a že všichni poslouchají jeho rozkazy.

Vylezl jsem zpod plachty a sedl si vedle otce na kozlík. Vzduch byl plný dusivého prachu, který se zvedal zpod kol a pod množstvím zvířecích kopyt. Byl tak hustý, že visel ve vzduchu jako pára nebo jako mlha, a nízko stojící slunce jej matně prozařovalo krvavě rudým světlem.

Zlověstná byla nejen zář zapadajícího slunce, všechno (...)

(......)