Jack London

TULÁK PO HVĚZDÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Když mě na závěr mých deseti dní ve svěrací kazajce doktor Jackson přivedl zpátky k vědomí tím, že mi palcem stiskl a nadzvedl oční víčko, otevřel jsem obě oči a usmál se správci Athertonovi do tváře.

"Příliš velký ničema, než aby mohl žít, a příliš velký mizera, než aby zemřel," poznamenal správce.

"Deset dní uplynulo, pane správce," zašeptal jsem.

"Dobrá, však vás hned rozvážeme," zabručel.

"O to nejde," řekl jsem: "Všiml jste si mého úsměvu. Pamatujete se, že jsme uzavřeli malou sázku. Nemusíte mě hned rozvazovat. Ale dejte Morrellovi a Oppenheimerovi po balíčku Bull Durhamu a cigaretových papírků. A tady máte jako přívažek ještě jeden úsměv."

"Ech, já vím, co jsi zač, Standingu," začal mě poučovat správce. "Ale nikam s tím nedojdeš. Když tě nezlomím já, zlomíš ty všechny rekordy ve svěrací kazajce."

"Už je zlomil," řekl doktor Jackson. "Kdo to kdy slyšel, aby se člověk po deseti dnech ve svěrací kazajce usmíval?"

"Třesky plesky," řekl na to správce Atherton. "Rozvaž ho, Hutchinsi."

"Nač ten spěch?" zeptal jsem se, samozřejmě šeptem, protože hladina života ve mně poklesla do té míry, že abych mohl aspoň šeptat, musel jsem na to vynaložit celou tu trošku síly, která mi zbyla, a všechnu svou vůli. "Nač ten spěch? Nepospíchám přece na vlak a tak, jak jsem, se cítím do té míry pohodlně, že bych raději nechtěl být rušen."

Rozvázali mě však a vykulili mě z páchnoucí kazajky na podlahu jako netečnou, bezmocnou věc.

"Není divu, že se cítil tak pohodlně," řekl kapitán Jamie. "Vždyť nic necítil. Je ochrnut."

"Ochrnuta je možná vaše babička," zavrčel správce. "Postavte ho na nohy a uvidíte, že bude stát."

Hutchins s doktorem mě zvedli na nohy.

"A teď jdi!" poručil mi správce.

Život se nemohl rázem vrátit do těla, které bylo deset dní prakticky mrtvo, a protože jsem tudíž neměl vládu nad svým tělem, kolena se mi podlomila, sesul jsem se, skácel se stranou a narazil jsem čelem do zdi.

"Vidíte," řekl kapitán Jamie.

"Hraje to dobře," odbyl ho správce. "Ten člověk má takové nervy, že dokáže cokoliv."

"Máte pravdu, pane správce," zašeptal jsem leže na podlaze. "Udělal jsem to schválně. Byl to jevištní pád. Zvedněte mě ještě jednou a já to udělám znovu. Slibuju vám, že to bude velká legrace."

Nebudu se dlouho zabývat smrtelnými mukami, jaká působí obnovující se oběh krve. Pro mne to byla stará známá věc a přispěla svým dílem k vráskám na mé tváři, které si ponesu na popraviště.

Když mě konečně opustili, zůstal jsem ležet celý zbytek dne tupě a v chorobném polospánku. Existuje cosi takového jako umrtvení bolesti, které je vyvoláno bolestí příliš krutou, než aby se dala snést. A já jsem toto umrtvení znal.

Kvečeru jsem se dokázal plazit po cele, ale vstát jsem ještě nemohl. Vypil jsem hodně vody a umyl jsem se, jak jsem mohl, ale teprve příští den jsem se dokázal přimět k jídlu, a to ještě s úmyslným vypětím vůle.

Podle programu, jak mi jej oznámil správce Atherton, jsem měl pár (...)

(......)