Jack London

TULÁK PO HVĚZDÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19

Po Oppenheimerovi a Morrellovi, kteří se mnou plesnivěli v letech temnoty, jsem byl považován za nejnebezpečnějšího vězně v Saň Quentinu. Kromě toho jsem byl považován za nejotrlejšího - dokonce za otrlejšího než Oppenheimer nebo Morrell. Otrlostí myslím samozřejmě schopnost snášet muka. Jakkoli strašné byly pokusy zlomit je na těle i na duchu, strašnější bylo, když se pokoušeli zlomit mne. A já jsem to vydržel. Athertonovo ultimátum znělo: dynamit, nebo funus. A nakonec nebylo ani jedno, ani druhé. Já jsem nemohl ukázat dynamit a správce Atherton nemohl uspořádat funus.

Nebylo to tím, že mé tělo hodně sneslo, nýbrž tím, že hodně snesl můj duch. A bylo to tím, že v mých dřívějších životech byl můj duch zpracován na ocelovou tvrdost zážitky tvrdými jako ocel. Jeden z těchto zážitků mě dlouho trápil jako noční můra. Neměl začátek ani konec. Pokaždé jsem se octl na skalnatém ostrůvku bičovaném příbojem, tak nízkém, že za bouře se slaná vodní tříšť přelévala přes jeho nejvyšší bod. Silně tam pršelo. Žil jsem v doupěti a velice jsem trpěl, protože jsem byl bez ohně a živil jsem se jen syrovým masem.

Trpěl jsem stále. Byl to střední úsek nějakého zážitku, ke kterému jsem nemohl najít žádný klíč. A protože při nástupu malé smrti nebylo v mé moci určovat směr mých cest, často jsem musel zjišťovat, že procházím znovu tím zvlášť ošklivým zážitkem. Mé jediné šťastné okamžiky nastaly, když vysvitlo slunce, tehdy jsem se slunil na skalách a zbavoval se mrazení v těle, kterým jsem trpěl takřka věčně.

Jedinou zábavu mi poskytovalo veslo a velký zavírací nůž. Nad veslem jsem strávil hodně času, vyrýval jsem do něho drobná písmenka a za každý uplynulý týden jeden vroubek. Těch vroubků bylo mnoho. Brousil jsem nůž na plochém kousku skály a žádný holič neopatroval svou nejmilejší břitvu starostlivěji než já svůj nůž. A žádný lakomec si nikdy necenil svůj poklad tak jako já svůj nůž. Byl drahocenný jako můj život. Vlastně to byl můj život.

Dík mnohonásobnému opakování se mi podařilo vynést ze svěrací kazajky nápis vyrytý na vesle. Zprvu jsem si z něho přinesl jen málo. Později už to bylo snazší, protože jsem mohl sestavovat jednotlivé jeho kousky dohromady. A konečně jsem ho měl celý. Zde je:

Tímto se oznamuje osobě, do jejíchž rukou by se mohlo dostat toto veslo, že Daniel Foss, narozený v Elktonu v Marylandu, jednom ze Spojených států amerických, který vyplul z přístavu Filadelfie roku 1809 na palubě brigy Negociator, směřující k Přátelským ostrovům, a byl v únoru následujícího roku vyvržen na tento pustý ostrov, kde si zbudoval chatrč a kde žil řadu let, živě se tulením masem, byl posledním žijícím členem posádky řečené brigy která najela na ledovec a potopila se dne 25. listopadu 1809.

Tak to tam stálo zcela jasně. Tak jsem se o sobě dost dověděl. Jednu nejasnost se mi však nepodařilo rozluštit. Ležel ten ostrov na dalekém jihu Tichého, nebo Atlantského oceánu? Nevím toho dost o cestách, kterými plují plachetnice, abych (...)

(......)