Jack London

TULÁK PO HVĚZDÁCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Zprvu jsem se cítil v samovazbě velice osamělý a hodiny byly dlouhé. Čas byl vyznačován pravidelným střídáním stráží a střídáním dne a noci. Ve dne bylo jen maličko světla, ale bylo to lepší než úplná tma v noci. Den v samovazbě byl pouhé prolínání, slizovité prosakování světla z jasného vnějšího světa.

Světla nebylo nikdy tolik, aby se při něm dalo číst. Ostatně tu nic ke čtení nebylo. Člověk mohl jen ležet a přemýšlet a přemýšlet. Byl jsem odsouzen na doživotí a zdálo se jisté, že neprovedu-li zázrak, neudělám-li pětatřicet liber dynamitu z ničeho, strávím všechna léta svého života v tichu a tmě.

Mým ložem byla tenká a shnilá vrstva slámy prostřené na podlaze cely. Jedinou tenkou a špinavou přikrývkou jsem se přikrýval. Nebyla tu židle ani stůl, nic než ta vrstva slámy a tenká, letitá přikrývka. Vždycky jsem byl zvyklý málo spát a hodně přemýšlet. V samovazbě se člověk začne v myšlenkách protivit sám sobě a jediný způsob, jak sám sobě uniknout, je spánek. Léta jsem spával průměrně pět hodin denně. Ted' jsem začal spánek pěstovat. Udělal jsem z něho vědu. Dokázal jsem spát deset hodin, potom dvanáct hodin a nakonec dokonce čtrnáct a patnáct hodin ze čtyřiadvaceti. Dál jsem se však nedostal a chtě nechtě jsem byl nucen ležet a bdít a přemýšlet a přemýšlet. A pro člověka s čilým mozkem vede tato cesta k šílenství.

Hledal jsem pomůcky, které by mi mechanicky pomohly přečkat hodiny bdění. Zdvojmocňoval a ztrojmocňoval jsem dlouhé řady čísel a dík soustředění a pevné vůli jsem vypočítával úžasně složité geometrické příklady. Pohrával jsem si dokonce i s kvadraturou kruhu... dokud jsem nezjistil, že sám začínám věřit v možnost tohoto nesplnitelného úkolu. Potom, když jsem si uvědomil, že i tato cesta vede k šílenství, vzdal jsem se kvadratury kruhu, přestože vás mohu ujistit, že to vyžadovalo z mé strany značnou oběť, neboť cvičení mysli, které s tím bylo spojeno, bylo skvělý zabiják času.

Pouhou představou, kterou jsem si vytvořil pod očními víčky, sestrojoval jsem si šachovnice a hrál jsem za oba soupeře dlouhé partie až do konečného matu. Když jsem se však stal odborníkem v této hře představ a paměti, cvičení mě omrzelo. Bylo to cvičení, protože nemohlo jít o skutečné soupeření, když na obou stranách hrál jeden a tentýž hráč. Snažil jsem se, avšak marně, rozštěpit svou osobnost ve dvě osobnosti a postavit jednu proti druhé. Stále jsem zůstával hráčem bez protivníka a na jedné straně nebylo žádné plánované lsti nebo strategie, kterou by druhá strana okamžitě nepochopila.

A čas byl velice tíživý a velice dlouhý. Hrál jsem hry s mouchami, s obyčejnými mouchami domácími, které prosakovaly do cely podobně jako kalný, šedý denní svit, a poznal jsem, že mají smysl pro hru. Tak například, když jsem ležel na podlaze cely, narýsoval jsem si po délce zdi asi ve výši tří stop libovolně myšlenou čáru. Když odpočívaly na zdi nad touto čarou, nechával jsem je na pokoji. V okamžiku, kdy sedaly na zeď pod čarou, snažil jsem se je (...)

(......)