Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 14

Začíná mi svítat, že jsem nikdy dosud neuměl náležitě ocenit ženskou polovinu lidstva. Konečně, třebaže jsem nikdy příliš netrpěl na milosti a lásky, pokud se pamatuji, přece jsem dosud nikdy nezůstával mimo sféru žen. Stále jsem měl okolo sebe matku a sestry a vždy jsem se snažil jim uniknout; neboť mě až k zlosti sužovaly věčnými starostmi o mé zdraví a občasnými nájezdy do mého doupěte, kde potom můj na pohled chaotický pořádek obracely do úpravného zmatku, ale s menší mírou řádu, třebaže to na pohled vypadalo jako pěkně uklizené. Když s tím byly hotovy, nemohl jsem nikdy nic najít. Nyní však, běda mi, nyní by mě blažil pocit jejich blízkostí, onen šust a šum jejich sukní, který se mi dřív tak do hloubi srdce protivil. Jsem přesvědčen, dostanu-li se vůbec jakživ domů, že už na ně nikdy nebudu podrážděn. Mohou mě mořit medicínami a veškerou péčí ráno, v poledne i večer, mohou prach utírat a vymetat a uklízet v mém doupěti každou minutu každého dne a já se jen opřu zády v křesle a budu se na to všechno dívat a vděčný budu, že mám matku a několik sester.

Z takového vzpomínání jsem se najednou podivil. Kde že jsou matky těchto asi dvaadvaceti mužů na Přízraku? Připadá mi to nepřirozené a nezdravé, jsou-li muži tak zúplna odděleni od žen a potloukají se světem jen sami a stále jen mezi muži. Nevyhnutelně z toho vzchází hrubost a zdivočení. Tito muži zde by měli mít manželky a sestry a dcery; potom by uměli být laskaví, něžní a soucitní. Je to s nimi tak, že ani jediný není ženat. Léta letoucí se žádný z nich nedostal do společnosti slušné ženy, ani pod vliv, ani k povznesení, které neodolatelně z takových příbuzných vyzařuje. Jejich životu se nedostává rovnováhy. Jejich mužnost, sama o sobě surová, rozvíjí se přespříliš. Druhá, duchovnější stránka jejich osobnosti zakrněla vlastně odumřela.

Je to společnost celibátníků, kteří se hrubě střetávají a od věčných třenic jsou den ze dne otrlejší. Někdy mi připadá takřka nemožné, že vůbec kdy měli matky. Skoro by se zdálo, že je to jakýsi zpola zvířecí a zpola lidský rod, zvláštní rod, u něhož se pohlaví nevyskytuje; že je vysedělo slunce asi jako želví vajíčka, nebo že se jim dostalo života ještě nějakým jiným pokoutním způsobem; a oni jen celé své dny kvasí v surovosti a zlobě, aby nakonec umírali stejně nepěkně, jako žili.

Se zvědavostí zaměřenou tímto novým směrem představ hovořil jsem včera večer s Johansenem – byla to první neslužební slova, jimiž mě ráčil od začátku plavby poctít. Tedy Johansen odejel ze Švédska ve věku osmnácti let a teď je mu třicet osm, a celý ten dlouhý čas nebyl ani jednou doma. Před několika lety se potkal v námořnickém hotýlku v Chile s krajanem ze své vsi, takže se dověděl, že má matku dosud naživu.

„Musí být už teďka pořádně stará,“ říkal, nahlížeje uvážlivě do kompasnice. Vrhl pronikavý pohled na Harrisona, který seděl u kola a kormidloval o celý bod z kursu.

„Kdy jste jí naposledy psal?“

(...)

(......)