Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 30

Nebylo divu, že jsme svůj ostrov nazvali ostrovem Úsilí. Jen se stavbou jedné chaty jsme se dřeli čtrnáct dní. Maud si nedala říci a snažila se pomáhat a já bych byl plakal nad jejíma rozedřenýma a krvácejícíma rukama. A přec jsem byl na ni za to hrdý. Bylo na té ženě, vychované v něze a péči, cosi hrdinského, jak vytrvávala za našich strašlivých strázní a jak se svou špetkou sil se skláněla k úkolům vhodným pro silnou selku. Nanosila mnohé balvany, jichž jsem používal k stavbě zdi chaty; ani slyšet nechtěla, když jsem jí domlouval a prosil jsem ji, aby takové dřiny zanechala. Aspoň na konec se přece jen se mnou dohodla a vykonávala potom už jen lehčí úkoly jako vaření a snášení dříví a mechu na zimní zásoby.

Stěny chaty se zdvíhaly od země bez obtíží a všechno by pokračovalo docela hladce, až najednou přede mnou vyvstala otázka střechy. K čemu jsou čtyři stěny bez střechy? A z čeho bych měl střechu udělat? Mám reservní vesla, pravda. Mohl bych jich použít jako nosných trámů; ale čím je budu pokrývat? Zdejší mech na to naprosto nestačí. Tráva tundry se rovněž nehodí. Plachtu potřebujeme v člunu a náš kus dehtované plachtoviny je opotřebován a teče.

„Winters užil na krytinu své chaty mrožích koží,“ vzpomínal jsem.

„A tady jsou tuleni,“ navrhovala.

A tak již nazítří začala honitba. Střílet jsem neuměl, ale začal jsem se ihned učit. A když jsem vyplýtval asi třicet nábojů na tři tuleně, pochopil jsem, že než se aspoň jakž takž střílet naučím, vyplýtvám celou zásobu střeliva. Spotřeboval jsem již osm nábojů na rozdělávání ohně, než jsem přišel na důmyslné zařízení, že jsem nakupil žhavé uhlíky pod vlhký mech, takže mi nyní zbývalo již jen něco málo přes sto nábojů.

„Musíme tuleně ubíjet klackem,“ prohlásil jsem, přesvědčen o své střelecké nemohoucnosti. „Slyšel jsem, že je tuleňáři klacky ubíjejí.“

„Jsou takoví pěkní,“ namítala. „Nesnesu ani pomyšlení na takový ohavný způsob. Je to něco tak přímo surového, však víte; něco docela jiného než střílet je.“

„Tu střechu udělat musíme,“ odpověděl jsem zlostně. „Za chvíli nastane zima. Jde o život nás dvou nebo o život tuleňů. Škoda, že nemáme dosti střeliva, ale stejně si myslím, že při ubíjení klackem netrpí ani tolik, jako když jsou prostříleni. A potom, ubíjet budu já.“

„To je právě to,“ začala dojatě a náhle ve zmatku umlkla.

„Rozumí se,“ nakousl jsem zas já, „kdybyste raději –“

„Ale co tedy budu dělat já?“ přerušila mě s mírností, o níž jsem již dobře věděl, že je to vlastně naléhavost.

„Sbírat dříví na oheň a vařit,“ odpověděl jsem jen tak bez důrazu.

Zavrtěla hlavou. „Je to příliš nebezpečné, abyste tam mohl jít sám.“

„Však vím, však vím,“ odmítala mé protesty. „Jsem tedy jenom slabá žena, ale možná, že právě má nepatrná pomoc vám umožní vyhnout se neštěstí.“

„Ale ubíjení klackem?“ nadhodil jsem.

„Rozumí se, že to obstaráte vy. Možná, že vykřiknu. Budu se dívat jinam, až –“

„Nebezpečí je (...)

(......)