<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Část první

Kapitola 1
PO STOPĚ MASA

Temný smrkový les se chmuřil po obou březích zamrzlé říčky. Nedávný vítr serval se stromů bílý příkrov jinovatky a teď vypadaly, jako by se do sebe v houstnoucím šeru zaklesly, černé a zlověstné. Nad krajem vládlo nesmírné ticho. Byla to pustina bez života, bez pohybu, tak teskná a studená, že z ní vamulo něco víc než smutek. Byl v ní sice nádech smíchu, ale smíchu strašnějšího než každý smutek – smíchu neradostného jako úsměv sfingy, výsměchu mrazivého jako led a krutě sebejistého zároveň. Byla to pánovitá a nepřístupná moudrost věčnosti, posmívající se marnosti života a jeho lopoty. Byla to divočina, nezkrotná a nelítostná severská divočina.

A přece tu v kraji život byl a vzdoroval. Po zamrzlé říčce se pachtilo spřežení saňových psů, podobných vlkům. Zježenou srst měli mrazem ojíněnou. Dech jim mrzl ve vzduchu, sotva vyšel z tlamy, vyrážel v oblacích páry a sedal jim na kožichy v sněžných krystalech. Měli na sobě kožené postroje, i k saním, jež táhli za sebou, byli uvázáni koženými postraňky. Saně neměly sanice. Byly urobeny ze silné březové kůry a ležely na sněhu celou plochou. Přední hranu měly zakroucenou vzhůru, aby dobře najížděly na vlnu měkkého sněhu, kterou hrnuly před sebou. Na saních byly různé věci – přikrývky, sekera, kotlík na kávu a pánev; nejnápadnější a nejrozměrnější však mezi nimi byla dlouhá úzká bedna.

Před psy se širokých sněžnicích plahočil člověk. Za saněmi se těžce vlekl druhý. V bedně na saních ležel třetí, jehož dřina už skončila –divočina ho přemohla a srazila; teď už se nepohne ani se už nebude bránit. Divočina nemá pohyb příliš ráda. Život ji provokuje právě tím, že znamená pohyb, a divočina se ustavičně snaží zničit vše, co se hýbe. Zmrazuje vodu, aby neodtékala do moře; vyhání mízu ze stromů, že promrznou až do samé dřeně; a ze všeho nejzuřivěji a nejstrašněji drtí člověka – člověka, který je ze všech živých tvorů nejnepokojnější a věčně se bouří proti příkazu, že by měl všechen pohyb nakonec znehybnět.

Avšak před saněmi i za nimi, nezastrašení a nepokoření, trmáceli se ti dva, kteří ještě dávno nebyli mrtvi. Byli zachumláni do kožešin a do měkce vydělané kůže. Řasy, tváře a rty měli tak ojíněné krystaly zmrzlého dechu, že jejich obličeje nebylo možno rozeznat. Navenek se podobali nějakým strašidelným přízrakům, pohřebnímu průvodu ze světa duchů. Ale uvnitř byli lidé derocí se do říše zkázy, výsměchu a ticha, nicotní opovážlivci, kteří se pustili do obrovského dobrodružství a postavili se na odpor moci světa tak odlehlého, cizího a bezkrevného jako sama propast vesmíru.

Putovali beze slova, šetřili si dech na tělesnou námahu. Se všech stran na ně doléhalo tísnivé a téměř hmatatelné ticho. Tížilo jejich mysli, jako tlak vody v hlubinách tiskne tělo potápěče. Drtilo je tíhou nekonečného prostoru a nezměnitelného osudu. Drtilo je až do nejodlehlejších koutů jejich mysli, jako šťávu z hroznů vytlačovalo z nich všechnu domýšlivost předstíranou udatnost a přetvářku, všechnu domýšlivost lidského ducha, takže poznávali, jak jsou omezení a malí, nic než prach a trouch, jak se bláhově a pošetile potácejí v složité hře mocných slepých živlů a sil.

Minula hodina, minula druhá. Bledé světlo krátkého dne bez slunce začínalo slábnout, a tu se do tichého vzduchu vzneslo vzdálené zavytí. Překotně stoupalo do nejvyššího tónu, chvělo se napětím a potom zvolna zanikalo. Byl by to mohl býti nářek ztracené duše, kdyby v něm byla nezněla jakási chmurná zuřivost a umíněnost hladovějícího. Muž vpředu se ohlédl, až se setkal s pohledem muže vzadu. Potom, přes dlouhou bednu, na sebe kývli.

Ozvalo se druhé zavytí a projelo vzduchem ostře jako nůž. Oba muži ppátrali, odkud přichází. Bylo to kdesi vzadu na sněhové pláni, kterou právě překročili. Třetí zavytí se ozvalo jako v odpověď, rovněž zezadu a nalevo od předešlého.

„Jdou po nás, Bille!“ řekl muž před saněmi.

Měl chraptivý a nepřirozený hlas, promluvil zřejmě s námahou.

„Moc málo masa,“ odpověděl mu soudruh. „Kolik dní jsem už neviděl ani králičí stopu.“

Potom už nemluvili, ale napjatě naslouchali vytí lovecké smečky, které se za nimi ustavičně ozývalo.

Za soumraku zabočli se psy do smrkového houští na břehu říčky a utábořili se. Rakev se u táborového ohně proměnila v lavici i stůl. Psi se na druhé straně shlukli do klubka, vrčeli na sebe a hašteřili se, nejevili však chuť zatoulat se do tmy.

„Tak se mi zdá, Henry, že se nápadně drží tábora,“ poznamenal Bill.

Henry dřepěl u ohně a jen přikývl. Hodil právě kus ledu do hrnce s kávu, aby rychleji ssedla. Nepromluvil, dokud se neusadil na rakvi a nedal se do jídla.

„Ti vědí, kde mají kůži v bezpečí,“ řekl. „Radši se sami nažerou, než by se nechali sežrat. Panečku, to jsou chytráci.“

Bill zavrtěl hlavou. „No, nevím.“

Kamarád na něj zvědavě pohlédl. „To je po prvé, co tě neslyším vychvalovat jejich bystrost.“

„Henry,“ řekl druhý, žvýkaje uvážlivě fazole, „nevšiml sis náhodou, jak vyváděli, když jsem je krmil?“

„To řádili, víc než jindy,“ uznával Henry.

„Kolikpak máme vlastně psů, Henry?“

„Šest.“

„Tak poslouchej, Henry…“ a Bill se odmlčel, aby dodal svým slovům váhy. „Jak povídám, Henry, máme šest psů. Vzal jsem z pytle šest ryb. Dával jsem každému po jedné a jedna mi, Henry, chyběla.“

„Počítals špatně.“

„Šest psů máme,“ opakoval znovu druhý bez vzrušení. „Vzal jsem šest ryb. Na Jednouchého se nedostalo. Vrátil jsem se ještě jednou k pytli a dal jsem mu jednu.“

„Máme jen šest psů,“ řekl Henry.

„Neříkám, Henry,“ pokračoval Bill, „že to všichno byli psi, ale rybu jich dostalo sedm.“

Henry přestal jíst, pohlédl přes oheň a spočítal psy.

„Teď je jich jen šest,“ řekl.

„Já viděl ještě jednoho, utekl po sněhu,“ prohlásil Bill s chladnou jistotou. „Já jich viděl sedm.“

Henry na něho soustrastně pohlédl a řekl: „Ani nevíš jak si oddechnu, až budeme mít tuhle cestu za sebou.“

„Co tím myslíš?“ chtěl vědět Bill.

„Myslím, že už ti tenhle náš náklad jde na nervy a začínáš mít vidění.“

„Taky mě to napadlo,“ odpovídal Bill vážně. „A jak jsem ho viděl utíkat po sněhu, jdu se podívat a ve sněhu vidím stopy. Přepočítám psy a je jich pořád šest. Stopy tam ještě jsou. Nechtěl by ses na ně podívat? Ukážu ti je.“

Henry neodpověděl a žvýkal mlčky, dokud nedojedl a nezapil večeři ještě posledním hrníčkem kávy. Otřel si ústa hřbetem ruky a řekl: „Tak ty si jako myslíš, že to byl –“

Přerušilo ho dlouhé, naříkavé zavytí odněkud ze tmy, divoké a ponuré. Odmlčel se a naslouchal, teprve potom dokončil větu a mávl přitom rukou do směru, odkud zvuk přicházel, „– jeden z těch?“

Bill přikývl: „To bych myslel, spíš než co jiného. Sám sis přece všiml, jak psi vyváděli.“

Vytí se ozývalo teď rychle za sebou a také vytí v odpověď, až se ticho proměnilo v pekelný řev. Se všech stran znělo vlčí volání a psi, prozrazujíce svůj strach, choulili se k sobě tak blízko ohně, že jim žár ožehl srst. Bill přiložil na oheň a zapálil si dýmku.

„Tak si myslím, že tě něco žere,“ řekl mu Henry.

„Ty, Henry,…“ Bill chvíli zamyšleně bafal a pak pokračoval:

„Tak mě, člověče, napadlo, že je mu zatraceně líp, než nám kdy bude.“

Ukázal palcem na rakev, na níž seděli; myslil tím toho třetího.

„Až my umřem, Henry, budeme rádi, když na nás nasypou dost kamení, aby se na nás nedostali psi.“

„Však my také nemáme příbuzenstvo a peníze a všechno ostatní, jako má on,“ odsekl Henry. „Pohřeb s převozem, to my si dovolit nemůžeme.“

„Co mi nejde do hlavy, Henry, proč takovýhle chlapík, který je doma ve vlasti lordem nebo čím a nemusí se starat o žrádlo ani o přikrytí, proč se zatoulal až na tenhle myzerný konec světa – tomu dobře nerozumím.“

„Mohl se dožít pěkného stáří, kdyby zůstal doma.“ souhlasil Henry.

Bill už otvíral ústa, ale rozmyslil si to. Místo řeči ukázal do tmy, která je se všech stran tísnila jako stěna. V naprosté černotě nebyl sice ani náznak tvaru; bylo však vidět dvojici očí, žhnoucí jako řeřavé uhlíky. Henry ukázal hlavou na druhou dvojici a na třetí. Kruh žhnoucích očí se stahoval okolo tábora. Tu a tam se některé oči pohnuly nebo zmizely a za okamžik se znovu objevovaly.

Psi byli stále neklidnější; v náhlém návalu se splašeně vrhli na tu stranu ohně, kde seděli oba muži, krčili se a plazili se jim okolo nohou. V té tahanici se jeden pes převalil až na okraj ohně a zkňučel bolestí a strachem; začpělo to zápachem připálené srsti. Tím zmatkem se i kruh očí rozkolísal a na okamžik maličko ustoupil, ale ustálil se opět, jakmile se psi utišili.

„Zatracená smůla, Henry, že nám došlo střelivo.“

Bill dokouřil a pomáhal společníkovi ustlat lůžko z kožešin a z pokrývek na smrkových větvých, které nakladli na sníh před večeří. Henry nevrle zachrčel a rozvazoval si mokasíny.

„Kolik jsi to říkal, že máme ještě nábojů?“ zeptal se.

„Tři,“ zněla odpověď. „Kdyby jich tak bylo tři sta! To bych jim ukázal, zač je toho loket, hrom do nich!“

Zlostně zahrozil pěstí těm žhnoucím očím a opatrně si stavěl mokasíny k ohni.

„A kdyby už ty mrazy povolily!“ mluvil dál. „Už celých čtrnáct dní se teploměr nehnul. Kdybych se byl radši na tuhle cestu nevydal, Henry! Nelíbí se mi to. Njsem nějak ve své kůži. Kdyby, kdyby… kdyby vůbec tahle cesta byla už za námi, kdybych už takhle s tebou seděl u krbu ve Fort McGurry (Čti »fót me-gari«) a hráli jsme karty‘ to bych ze všeho nejradši.“

Henry zachrčel a zavrtal se do lůžka. Usínal už, když ho vyrušil soudruhův hlas.

„Poslyš, Henry, když si tamten přišel pro rybu – jak to, že se do něho psi nedali? To mi nedá pokoj.“

„Tobě vůbec pořád něco nedá pokoj, Bille,“ odpovídal Henry ospale. „Dřív jsi takový nebýval. Mlč už a pojď spát. Ráno budeš zas pěkně pohromadě. Máš nejspíše zkažený žaludek a to ti nedává pokoj.“

Muži spali a zhluboka oddychovali bok po boku pod společným přikrytím. Oheň dohasínal a žhnoucí oči úže stahovaly kruh, kterým obklíčily tábor. Psi se v strachu schoulili na hromadu, tu a tam výhružně zavrčeli, jak se některá dvojice očí příliš přiblížila. Jednou jejich rámus tak zesílil, že probudili Billa. Opatrně, aby neprobudil spícího druha, vstal a přiložil na oheň. Oheň se rozplápolal a kruh očí se znovu rozšířil. Bill pohlédl letmo na schoulené psy. Promnul si oči a pohlédl na ně bystřeji. Potom zalezl zpátky do pokrývek.

„Henry!“ řekl. „Slyšíš, Henry!“

Henry, hlasitě vzdychl, jak se probouzel, a mrzutě se zeptal: „Co zas máš?“

„‚Nic,“ dozvěděl se, „jenom že už jich je zase sedm. Zrovna jsem je počítal.“

Henry přijal zprávu se zachrčením, které se proměnilo v chrápání, jak znovu usínal.

Ráno se probudil Henry první a burcoval společníka z lože. Do rozbřesku měli ještě tři hodiny, třebaže už bylo šest; Henry se dal ve tmě do vaření snídaně, kdežto Bill balil přikrývky a chystal se utáhnout náklad řemeny.

„Povídám, Henry,“ zeptal se najednou, „kolik říkáš, že máme psů?“

„Šest.“

„Chyba!“ hlásil vítězoslavně Bill.

„Zas už sedm?“ zapochyboval Henry.

„Ne, pět; jeden je pryč.“

„K sakru!“ zaklel Henry vztekle, nechal vaření a šel spočítat psy.

„Máš pravdu, Bille,“ zkonstatoval. „Fatty je pryč.“

„A běhával jako namydlený blesk, když se jednou rozběhl. Jen se za ním prášilo.“

„Marná sláva,“ uzavíral Henry. „Schramstli ho za živa. Vsaď se, že jim štěkal ještě v žaludku, hrom do nich!“

„Byl to vždycky hloupý pes,“ řekl Bill.

„Ale žádný hloupý pes nemá být tolik hloupý, aby utíkal a páchal sebevraždu.“ Prohlížel si zbytek psího spřežení a uvážlivým okem naráz odhadl přednosti každého jednotlivého zvířete. „Vsaď se, že by z těchhle ani jeden nic takového neudělal.“

„Neodehnal bys je od ohně ani klackem,“ přisvědčil Bill. „Vždycky jsem si myslil, že to Fatty nemá v hlavě v pořádku.“

A to byla celá pohřební řeč nad mrtvým psem na té severské stezce – méně skoupá než pohřební řeč nad leckterým jiným psem i nad mnohým člověkem.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist