Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

MOŘE, SNÍH A VELKOMĚSTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Mexikán

I

Nikdo neznal jeho minulost – lidé z junty nejméně ze všech. Pro ně byl „malá záhada“ a „velký vlastenec“, koneckonců však pracoval pro nadcházející mexickou revoluci stejně houževnatě jako oni. Trvalo jim dlouho, než tohle uznali, protože nikdo z celé junty ho neměl příliš v lásce. Toho dne, kdy poprvé přitáhl do rušných a přeplněných místností junty, ho jeden jako druhý podezřívali, že je to agent provokatér – jedna z prodejných stvůr Diazovy tajné služby. Až příliš mnoho soudruhů bylo žalářováno v civilních i vojenských věznicích roztroušených po Spojených státech a nemálo bylo těch, kdož byli v poutech přepraveni přes hranici, aby tam mohli být seřazeni u zdi z adobe a odstřeleni.

Na první pohled na ně ten mládenec neudělal dobrý dojem. Byl to totiž ještě chlapec, víc než osmnáct mu nebylo, a nebyl také na svá léta nijak velký. Oznámil, že se jmenuje Felipe Rivera a že by chtěl udělat něco pro revoluci. A to bylo všechno – ani slovo zbytečné, žádné další vysvětlování. Stál a čekal, ústa bez úsměvu, oči studené, neúčastné. Obrovitý a výbušný Paulino Vera pocítil zamrazení, přítomnost nějaké tísnivé, nevyzpytatelné hrozby. Chlapcovy černé oči měly v sobě něco hadího, jedovatého. Plály studeným ohněm, jako by se v nich byla soustředila jakási obrovská křivda. Přelétal jimi po obličejích spiklenců, odtud blýskl na psací stroj, jejž pilně obsluhovala paní Sethbyová. Jen na okamžik se jejich pohledy střetly, když náhodou zvedla oči od práce – a také ona pocítila to bezejmenné něco a přimělo ji to zastavit se. Musela číst kousek zpět, aby našla přetrženou nit dopisu, který právě psala.

Paulino Vera tázavě pohlédl na Arrellana a na Ramose, a stejně tázavě se podívali oni na něj a na sebe navzájem. Nerozhodnost a pochyby se jim zračily v očích. Ten hubený kluk bylo neznámo samo, se všemi hrozbami, jež v sobě neznámo chová. Byla to neproniknutelná povaha, daleko za obzorem počestných řadových revolucionářů, jejichž nejdivočejší nenávist k Diazovi a jeho tyranii vlastně nebyla nic jiného než nenávist počestných řadových patriotů. Tady však bylo něco navíc, a co, to jim nebylo jasné. Ale Vera, rozhoduje se zprudka a jednaje první jako vždy, vzal řešení na sebe.

„Dobrá,“ řekl chladně. „Povídáš, že se ti chce pracovat pro revoluci. Tak si svlékni kabát. Támhle si ho pověs. Pojď, já ti ukážu, kde jsou kbelíky a hadry. Je tu špinavá podlaha. Začneš tím, že ji vydrbeš, a pak vydrbeš podlahu taky v ostatních kancelářích. Plivátka je také třeba vyčistit. Pak přijdou na řadu okna.“

„Je to pro revoluci?“ ptal se chlapec.

„Je to pro revoluci!“ odpověděl Vera.

Rivera si je všechny studeně a podezřívavě prohlédl a pak si začal svlékat kabát.

„Dobře,“ řekl.

A nic víc. Den za dnem přicházel za prací – zametat, drhnout, čistit. Vybíral popel z kamen, nosil uhlí a dříví a zatápěl ještě dřív, než si nejranější člen junty sedal ke stolu.

„Mohl bych tu přespávat?“ zeptal se jednou.

Aha! Tak tady to bylo – Diaz ukazoval své (...)

(......)