<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jack London
překlad: Ivan Schulz

MUŽSKÁ VĚRNOST
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
    1   >

 

Bâtard

Bâtard byl ďábel. Bylo to známo po celém severu. „Pekelníkem“ nazývali ho mnozí, jeho pán však, Black Leclère, zvolil pro něho potupné jméno „Bâtard“. Nu a Black Leclère byl také ďábel a ti dva se k sobě dobře hodili. Říká se, sejdou-li se dva ďábli, hned je tu peklo. To lze snadno očekávati a jistě bylo to lze očekávati, když se sešli Bâtard a Black Leclère. Když se poprvé setkali, Bâtard byl povyrostlé štěně, hubené a hladové, divokých očí, a setkali se s chňapnutím, zavrčením a zlověstným pohledem, neboť Leclèrův vrchní ret měl zvláštní vlčí způsob, jak se krčil, ukazuje bílé, kruté zuby. A tenkráte se mu ret nakrčil a oči zaleskly se divoce, když sáhl po Bâtardovi a vytáhl ho mezi ostatními, choulícími se štěňaty. Bylo patrno, že druh druha správně posoudil, neboť v tom okamžiku Bâtard zaťal své tesáky štěněte do Leclèrovy ruky a Leclère palcem a ukazovákem rdousil v něm chladnokrevně jeho mladý život.

Sacredam,“ řekl Francouz tiše, odstříkávaje krev ze své pokousané ruky a hledě dolů na malé štěně, dusící se a lapající po vzduchu ve sněhu.

Leclère obrátil se k Johnu Hamlinovi, skladníku stanice na Šedesáti mílích. „Právě proto se mi líbí. Kolik chcete, nu vy, M’sieu? Kolik? Koupím ho, koupím ho hned.“

A protože ho nenáviděl neobyčejně divokým záštím, Leclère koupil Bâtarda a dal mu jeho potupné jméno. A po celých pět let ti dva potulovali se severem, od Sv. Michala a Yukonské delty, až k prameništím Pelly, ba dokonce až k řece Míru, Athabasce a Velkému Otročímu. A získali pověst nesmiřitelné ničemnosti a zlovolnosti, jaká dosud nikdy neulpěla na žádném muži ani psu.

Bâtard neznal svého otce – odtud jeho jméno –, avšak, jak John Hamlin věděl, jeho otcem byl velký šedý vlk. Matka Bâtardova pak, jak ji matně pamatoval, byla svárlivá, štěkavá, nehezká, sípavá, silného předku, širokých prsou, se zlovolnýma očima, kočičí tuhostí života a zvláštního nadání k taškářství a zlomyslnosti. Věrnosti a oddanosti vůbec neznala. Pouze její proradnost, nevěrnost byla neklamnou a její milostné pletky v pralese dokazovaly jen její naprostou ničemnost. Mnoho zloby a mnoho síly bylo v těchto Bâtardových předcích a krev a maso jejich krve a masa, zdědil to po nich. A tu přišel Black Leclère, aby položil svou těžkou ruku na ten kousek probouzejícího se psího života a aby jej hnětl a dráždil a předělával, až se z něho stala statná, nezkrotná šelma, prohnaná, úskočná, překypující zlobou, lstivostí, zlovolností a ďábelstvím. Při vhodném pánu byl by se Bâtard snad stal obyčejnými, dobře vycvičeným psem k tahu saní. Nedostalo se mu však k tomu příležitosti, neboť Leclère utvrzoval ho jen v jeho vrozené náklonnosti k nepravosti.

Historie Bâtardova a Leclèrova byla historií boje – pětiletého úporného, ukrutného, nemilosrdného boje, jehož vhodným počátkem bylo jejich první setkání. Abychom s tím počali, bylo to Leclèrovou chybou, neboť jeho nenávist byla promyšlená, vědomá, kdežto to dlouhonohé, nemotorné štěně nenávidělo pouze slepě, pudově, bez rozumu a bez metody. Zpočátku nebylo tu rafinované ukrutnosti (ta dostavila se až později), nýbrž prostě bití a surové zacházení. Při jednom z nich bylo Bâtardovi znetvořeno ucho. Nenabyl již nikdy vlády nad ochromeným svalem a ucho viselo pak již navždy bezvládně dolů, udržujíc tak stálou vzpomínku na trapiče. A Bâtard nezapomněl nikdy.

Jeho dětství bylo periodou bláhového odporu. Pochodil vždy zle, vzpíral se však stále, poněvadž vzpírati se a odporovati bylo v jeho povaze. A byl nezkrotným. Vyje pronikavě bolestí při ráně bičem nebo holí, dovedl nicméně vždy vrátiti se ke vzpurnému vrčení, k pomsty drtivé vyhrůžce své duše, vyžadující bezpochyby ještě více ran a bití. Měl však život tuhý; jako kočka, právě tak jako jeho matka. Nic ho nemohlo doraziti. Prospíval za takových nepříznivých okolností, tloustl při hladu a z toho hrozného boje o život vyvinula se jeho nepřirozená inteligence. Měl úskočnost a lstivost své matky i divokost a sílu vlka, svého otce.

Snad jeho otec byl příčinou, že nikdy nekřičel a nenaříkal. Jeho štěkot štěněte zmizel zároveň s jeho nemotornýma nohama tak, že se stal vztekle zamlklým, rychlým k ráně, neochotným k výstraze. Na nadávku odpověděl vrčením, na ránu kousnutími, šklebě se a ceně nesmiřitelným záštím, avšak již nikdy nepodařilo se Leclèrovi ani v nejdivočejším zápasu vynutiti z něho výkřik strachu nebo bolesti. Tato nezkrotnost však jen tím více rozdmychovala Leclèrův vztek a ponoukala ho k tím většímu ďábelství.

Dal-li Leclère Bâtardovi půl ryby a jeho soudruhům po celé, Bâtard hned se vrhl na ostatní psy, aby je oloupil o jejich ryby. Vloupal se také do zásobáren a vynikl v tisícerém lotrovství, až se stal postrachem všech psů a jejich pánů. Uhodil-li Leclère Bâtarda a polaskal-li Babettu, Babettu, která neudělala ani polovici práce jako on – nuže Bâtard mrštil jí do sněhu a zlomil ji jednou zadní nohu ve svých silných čelistech, tak že Leclère byl nucen zastřeliti ji. Podobně také v krvavých bojích Bâtard opanoval všechny druhy svého spřežení, ustanovil jim zákon při tahu i při krmení a přinutil je žíti podle tohoto zákona.

Za těch pět let uslyšel pouze jedno laskavé slovo, pouze jednou byl vlídně pohlazen rukou, a tu nevěděl, co to je, a nedovedl toho oceniti. Vrhl se nezkrotně kupředu a jeho čelisti se sevřely rychlostí blesku. Byl to misionář v Sunrise, nový příchozí v této krajině, jenž pronesl ono laskavé slovo a jehož ruka pohladila vlídně psa. A po šest měsíců pak nemohl psáti jediného dopisu domů do Států a lékař z Mcquestionu musil vykonati cestu dvou set mil po ledu, aby ho zachránil před otravou krve.

Lidé i psi hleděli úkosem na Bâtarda, když vnikl do jejich táborů a stanic. Muži vítali ho nohou napřaženou výhružně ke kopnutí, psi ježili srst a cenili tesáky. Jednou nějaký muž kopl Bâtarda a Bâtard rychlým vlčím chňapnutím sevřel čelisti jako ocelovou past do jeho lýtka a rozdrásal je až na kost. Muž ten si pak umínil zbaviti ho života a zabránil tomu pouze Black Leclère, vstoupiv mezi ně s hrozebným pohledem a obnaženým loveckým nožem. Zabíti Bâtarda – ah, sacredam, to byl požitek, jejž si Leclère ponechával pro sebe. Jednoho dne k tomu dojde, nebo jinak – bah! kdožpak ví? Na každý způsob, problém bude rozluštěn.

Neboť druh druhu byl problémem. Již pouhý dech jednoho byl vyzváním a hrozbou druhému. Jejich záští poutalo je k sobě, jak láska nedovedla by nikdy poutati. Leclère očekával, že přijde den, kdy duch Bâtardův bude zlomen a kdy pes bude se plaziti a kňučeti u jeho nohou. A Bâtard? – Leclère věděl, nač Bâtard myslí, a četl to více než jednou v jeho očích. A četl to tak jasně, že ohlížel se pravidelně přes rameno, byl-li mu Bâtard za zády.

Muži divili se, když Leclère odmítl mnoho peněz za toho psa. „Jednoho dne ho zabijete a nebudete míti z něho nic,“ řekl jednou John Hamlin, když Bâtard ležel, oddychuje ve sněhu, kam ho Leclère odkopl, a nikdo nevěděl, nemá-li pes zlomena žebra, a nikdo se neodvážil přesvědčiti se o tom.

„To je,“ řekl Leclère suše, „to je má věc, M’sieu.“

A muži divili se také, proč Bâtard mu neutekl. Nechápali toho. Leclère však chápal. Byl mužem, který žil mnoho v přírodě, kam nedoletí zvuk lidského hlasu, a přiučil se hlasům větru a bouře, vzdechům noci, šepotu svítání, volání dne. Jakýmsi matným způsobem dovedl slyšeti, jak rostliny rostou, jak jejich šťávy proudí, jak poupě raší. A znal tajemnou řeč živoucích věcí, králíka v oku, zádumčivého havrana, tepajícího vzduch svými mohutnými křídly, medvěda, kymácejícího se ve svitu měsíce, vlka, plížícího se jako šedivý stín mezi šerem a tmou. A Bâtard mluvil k němu známými, přímými slovy. Příliš dobře rozuměl, proč Bâtard od něho neutekl, a tím častěji ohlížel se na něho přes rameno.

Nebyl pěkný pohled na Bâtarda, rozvzteklil-li se a více než jednou skočil po Leclèrově hrdle, aby byl odražen a válel se pak, svíjeje se v bezvědomí ve sněhu pod násadou vždy připraveného biče. A tak Bâtard naučil se vyčkávati času. Když dospěl k své plné síle a rozkvětu svého mládí, myslel, že jeho čas přišel. Byl širokých plecí, silných svalů, daleko více než obyčejné velikosti a jeho krk od hlavy až k zádům byl masou ježící se srsti – na první pohled plnokrevný vlk. Leclère spal leže ve svých kožešinách, když Bâtard usoudil, že čas uzrál. Plížil se k němu kradmo, s hlavou nízko při zemi a jediným uchem, položeným nazad, a kočičí měkkostí kroků. Bâtard dýchal tiše, zcela tiše, a teprve, když byl zcela blízko, pozdvihl hlavu. Ustal na okamžik a zahleděl se na bronzový, býčí krk, obnažený, žilnatý, napínající se pravidelným pohybem tepny. Slina kapala mu z tesáků a s vyplazeného jazyku při tomto pohledu a v tomtéž okamžiku vzpomněl svého zmrzačeného ucha, nesčetných ran a bezměrného bezpráví a bez hlesu vrhl se na spícího muže.

Leclère probudil se bolestí tesáků ve svém hrdle, a jsa dokonalým živočichem, procitl s jasnou hlavou a plným vědomím. Stiskl oběma rukama průdušku Bâtardovu a převalil se na něho celou svou váhou ze svých kožešin. Avšak tisíce Bâtardových předků zahryzlo se takto do chřtánů nesčetných losů a karibu[1] a zdolalo je a moudrost těchto předků byla také jeho moudrostí. Když Leclère spočinul na něm svou váhou, skrčil Bâtard zadní nohy, opřel se a zaťal drápy do prsou a žaludku svého protivníka, drásaje mu kůži a svaly. A když cítil, že tělo mužovo povolilo a nadzdvihlo se nad ním, hryzl mu hrdlo, trhaje silně hlavou. Jeho druhové ze spřežení kupili se kolem něho, vrčíce divoce, a Bâtard, ztráceje dech a cítě, jak se mu kalí smysly, věděl, že jejich čelisti lační po jeho těle. Nedbal toho však – muž to byl, ten muž nad ním – a trhal a drásal a hryzl a škubal až do poslední špetky svých sil. Leclère rdousil ho však oběma rukama, až Bâtardova prsa se dmula a křečovitě svírala nedostatkem vzduchu, oči nabývaly skelného lesku poulíce se, čelisti zvolna povolily a jazyk vyhřezl, černý, oteklý.

„Nu? Bon, ty čerte!“ Leclère škytal, maje ústa a hrdlo zality vlastní krví, odhazuje omámeného psa od sebe.

A Leclère obořil se na ostatní psy, když se vrhli na Bâtarda. Ustoupili kruhem dále, usedli na zadek, olizujíce si čumáky, se srstí naježenou na svých hřbetech.

Bâtard vzpamatoval se brzo a při zvuku Leclèrova hlasu vzchopil se namáhavě na nohy a kymácel se zvolna a slabě sem tam.

„Aah! Ty čerte!“ Leclère láteřil. „Dal jsem ti, dal jsem ti, jak náleží, při sám bůh!“

Bâtard, lokaje vzduch do svých vyčerpaných plic jako víno, vrhl se mu bleskem přímo do tváře, jeho čelisti se však minuly cíle a sevřely se jako kleště. Převalili se opět ve sněhu, přičemž Leclère tloukl šíleně svými pěstmi. Pak se oddělili, tváří v tvář, manévrujíce sem tam druh před druhem. Leclère by byl mohl vytáhnouti svůj nůž. Svou ručnici měl u nohou, avšak šelma se probudila v jeho nitru a počala běsniti. Chtěl to provésti svýma rukama – a svými zuby. Bâtard vrhl se na něho, Leclère však ho srazil ranou své pěsti, dopadl na něho a zahryzl se zuby do hřbetu až na kost.

Byl to pravěký výjev v pravěkém prostředí, výjev, jaký snad byl v divokém mládí světa. Volný prostor v tmavém pralese, kruh šklebících se vlčáků a v jeho středu dvě šelmy, semknuté v zápase, chňapajíce a vrčíce šílenou zuřivostí kolem sebe, oddychujíce, supějíce, klnouce, namáhajíce se v divoké vášni, ve vraždivé zběsilosti, trhajíce, drásajíce, hryzouce ve své prvotné zvířeckosti.

Leclère však zasadil Bâtardovi pěstí ránu za ucho, překotil ho, omráčiv ho na okamžik. Pak na něho skočil oběma nohama, skákaje po jeho těle, jako by ho chtěl vdupati do země. Obě Bâtardovy zadní nohy byly zlomeny, než Leclère ustal, aby nalapal vzduchu.

„Aah! Aah!“ skuhral, neschopen řeči, mávaje pěstí, když chřtán mu naprosto vypověděl službu.

Bâtard byl však nezdolný. Ležel tu bezmocně natažen a jeho ret se slabě zdvihal a krčil k zavrčení, jež vydati neměl síly. Leclère ho kopl a znavené čelisti sevřely mu kotník, nemohouce však proniknouti kůží.

Tu Leclère napřáhl bič a počal ho bíti, jako by ho chtěl rozdrtiti na klusy, křiče při každé ráně: „Teď jsem ti dal, co? Při sám bůh! Ah, dal jsem ti!“

Nakonec vyčerpán, omdlévaje ztrátou krve, zapotácel se a padl na svou oběť, a když vlčáci se shlukli, chtějíce ukojiti svou pomstu, v posledním záblesku vědomí zakryl svým tělem Bâtarda na ochranu před jejich tesáky.

To přihodilo se nedaleko. Sunrise a misionář, otvíraje dveře Leclèrovi o několik hodin později, byl překvapen, zpozorovav, že Bâtarda není mezi ostatními psy. A jeho úžas se nezměnil, když Leclère, odhodiv ze saní pokrývky, vzal Bâtarda do náručí a klopýtal s ním přes práh. Lékař z Mcquestionu, tak trochu tulák, zaskočil sem právě náhodou na klep a oba přispěchali Leclèrovi ku pomoci.

Merci, non,“ řekl tento. „Postarejte se dříve o psa. Že zemře? Non. Není možno. Musím ho dříve zkrotiti. Proto nesmí ještě zemříti.“

Lékař nazval to divem a misionář zázrakem, že Leclère se z toho ještě dostal; tak zeslábl, že na jaře zmocnila se ho horečka a musil opět ulehnouti. Bâtard byl v tom ještě hůře, avšak jeho tuhý život zvítězil, kosti zadních nohou srostly a jeho útroby přišly zase do pořádku za těch několik neděl, kdy ležel připoután řemenem k podlaze. A zatímco Leclère, konečně se pozdravuje, bledý a zesláblý, užíval slunce přede dveřmi chaty, Bâtard přivedl znovu k platnosti svou převahu mezi sobě rovnými a podrobil si úplně psy svého spřežení, nýbrž také psy misionářovy.

Nepohnul ani svalem, nenaježil ani jediného chlupu, když Leclère, veden misionářem, poprvé vyklopýtal ven a klesl zvolna a s nekonečnou opatrností na třínohou židli.

Bon!“ řekl. „Bon! Mé hodné slunéčko!“ A natáhl před sebe své zubožené ruce, omývaje si je slunečním teplem.

Jeho pohled padl pak na psa, a dřívější lesk objevil se opět v jeho očích. Dotekl se zlehka misionářovy ruky. „Mon père, to je skutečný ďábel, ten Bâtard. Přineste mi pistol, tak abych mohl užívati slunce v pokoji.“

Nato pak po mnoho dní sedal na slunci přede dveřmi chaty. Nedřímal nikdy a bambitka ležela mu stále na kolenou. Bâtard měl svůj zvyk, první, co každého dne udělal, bylo se podívat, je-li zbraň na svém místě. Pohlédnuv na ni, nadzdvihl poněkud svůj ret na znamení, že rozumí, a Leclère učinil právě tak, odpovídaje mu úšklebkem. Jednoho dne misionář to postřehl.

„Můj ty bože,“ řekl, „myslím skutečně, že ta šelma tomu rozumí.“

Leclère se slabě usmál. „Hleďte jen, mon père, jak poslouchá, co, právě nyní říkám.“

Jako na doklad Bâtard napřímil právě své jediné ucho, jako by chtěl pochytiti každé slovo.

„Povídám, zabiju!“

Bâtard zavrčel temně ve svém hrdle, zježil na hřbetě srst a všechny svaly jako by se mu napjaly očekáváním!

„Zdvihnu zbraň takto.“ Učinil tak, míře bambitkou na Bâtarda.

Ten jedinými skokem stranou zaskočil za roh chaty a zmizel z dohledu.

„Můj ty bože,“ opakoval misionář.

Leclère zašklebil se hrdě.

„Ale proč vám neuteče?“

Francouzovo rameno pohnulo sebou způsobem, jenž značí vše, od naprosté nevědomosti až k naprostému pochopení.

„A pak, proč ho nezabijete?“

Opět týž pohyb rameny.

Mon père,“ řekl po chvíli, „ještě není čas. Ten pes je skutečný ďábel. Jednou ho rozbiju, tak a tak, na kusy. Hoho, až přijde čas. Bon!

A přišel den, kdy Leclère sebral své psy a pustil se člunem ke Čtyřiceti mílím a dále k Dikobrazu, kde převzal příkazy od P. C. společnosti a pustil se na cestu, vyžadující větší části roku. Nato plul Koyokukem k opuštěné Arctic City a později se opět vrátil podél Yukonu, z tábora k táboru. A v těchto dlouhých měsících Bâtard dostal za vyučenou. Poznal mnohá trápení a zejména trápení hladu, trápení žízní, trápení ohněm a nejhorší ze všeho trápení hudbou.

Jako všichni jeho druhové, nenalézal zalíbení v hudbě. Budila v něm skutečnou bolest, napínajíc mu všechny nervy a drásajíc všechnu tkáň jeho bytosti. Musil výti, dlouho a jako vlk, jako když vlci vyjí k hvězdám za mrazivých nocí. Nemohl se přemoci, aby nevyl. Byla to jeho jediná slabost v boji s Leclèrem a byla to jeho hanba. Leclère z druhé strany miloval hudbu vášnivě – tak vášnivě, jako miloval silné nápoje, a když jeho duše toužila vyjádřiti se, stávalo se tak obyčejně tím nebo oním z těchto dvou způsobů a obyčejněji ještě oběma. A když se napil a jeho mozek se chvěl nezapěnými zpěvy, když ďábel v jeho nitru se probudil a nabyl vrchu, jeho duše nedovedla se projádřiti lépe a silněji než mučením Bâtarda.

„Tak a nyní popřejeme si trochu hudby,“ říkával. „Nu, co o tom soudíš, Bâtarde?“

Byla to pouze stará a porouchaná harmonika, něžně uschovávaná a trpělivě spravovaná, bylo to však nejlepší, co bylo lze za peníze koupiti a z jejích stříbrných píšťal loudil čarovné, fantastické melodie, jakých dosud nikdo neslyšel. Tehdy Bâtard se svým němým chřtánem, se zuby pevně sevřenými, plížil se píď za pídí do nejodlehlejšího kouta chaty. A Leclère hraje a stále hraje, tlustou hůl pod paží, sledoval zvíře píď za pídí, krok za krokem, až už nemohlo dále uniknouti.

Zpočátku Bâtard se choulil na prostor pokud možno malý, plíže se těsně při zemi, když však hudba blížila se víc a více, musil se narovnati, opřel se zády o trámy a mával předníma nohama do vzduchu, jako by chtěl přervati valící se vlny zvuků. Dosud svíral pevně zuby, avšak o jeho tělo pokoušelo se křečovité škubání svalů, zvláštní svírání a dráždění, až se všecek chvěl a svíjel v tichých mukách. Když pak nemohl se již déle ovládati, jeho čelisti se křečovitě otevřely a ozvaly se hluboké, hrdelní záchvěvy hlasivek, příliš hluboké, než aby je lidské ucho mohlo postřehnouti, a pak s rozšířenými nozdrami, s vypoulenýma očima, ježe srst v bezmocné zběsilosti, vypukl v protáhlé vlčí vytí. Počalo náhle vyráženými tóny, stupňujícími se v srdcervoucí příval zvuků, a odumíralo kadencí bolného nářku – pak propuklo opět, oktávu za oktávou – zkrušené srdce v nekonečný smutek a bědnost, nářek slábnouc zvolna, odumírající a mizící v dáli.

Bylo to peklo. A Leclère ve své nepřátelské prozíravosti jako by tušil, cítil každý jeho nerv, každý záchvěv tkáně jeho srdce a dlouhými tremolujícími, mollovými tony napínal je a sál z nich všechno hoře a bol až do poslední kapky.

Bylo to hrozné a po celých čtyřiadvacet hodin byl pak Bâtard nervově vyčerpán, zachvívaje se při každém i obyčejném zvuku, lekaje se svého vlastního stínu, nicméně však pln zloby a násilnosti k vlastním soudruhům. A přes to vše nejevil známek, že jeho duch by byl zlomen. Spíše stával se zavilejším, zamlklejším očekávaje svůj čas s tajemnou netrpělivostí, jež počala již zarážeti a znepokojovati Leclèra. Pes dovedl ležeti před ohništěm bez hnutí po kolik hodin, zíraje přímo před sebe na Leclèra, nenávidě ho svými zlobnými zraky.

Ten muž často měl pocit, že narazil na samu podstatu života, nezkrotnou, nepodmanitelnou podstatu života, jež nutkala jestřába vrhnouti se dolů z nebes jako opeřený blesk, jež pudila velké šedé husy daleko přes pusté pláně, jež hnala lososa v době tření na dva tisíce mil divokým proudem Yukonu. V takových chvílích cítil potřebu vyjádřiti i svou vlastní nezkrotnost a silným pitím, divokou hudbou a Bâtardem hýřil ve zběsilých orgiích, v nichž metal svou uboze maličkou sílu ve tvář všemu a vyzýval vše, co je, co bylo a co mělo ještě býti.

„Něco v tom je,“ usuzoval, když bludné melodie jeho mysli rozechvěly tajemné struny Bâtardovy bytosti, vynucujíce z něho jeho vleklé, bolestné nářky. „Vyháním to z něho oběma rukama tak a tak. Ha, ha! To je dobré! To je zábavné! Kněz zpívá, ženy se modlí, muži klejí, malé ptáče dělá píp píp, Bâtarde, a ty děláš jau – jau a všechno je to jedno a totéž. Ha, ha!“

Otec Gautier, ctihodný kněz, napomínal ho jednou, dávaje mu příklady zatracení. Vícekráte ho však nenapomínal.

„Snad je tomu tak, mon père,“ odvětil Leclère. „A myslím, že půjdu rovnou do pekla, mon père; jako kus roští do ohně.“

Ale všechno zlo má svůj konec, právě tak jako všechno dobro, a tak bylo také s Blackem Leclèrem. Za letní nízké vody vydal se pramicí z Mc Dougallu do Sunrise. Opustil Mc Dougall ve společnosti Timotheie Browna a připlul do Sunrise samoten. Dále bylo známo, že se právě před vyplutím spolu pohádali, neboť Lizzie, dýchavičný desetitunový kolový parník, vypluvší o čtyřiadvacet hodin později, předhonil Leclèra o tři dny. A když se tam Leclère také dostal, měl ve svých plecích čerstvou střelnou ránu a vezl pověst o přepadení a vraždě.

Do Sunrise nahrnulo se mnoho lidí následkem nového objevu zlata a poměry se značně změnily. Příchodem několika set dobrodruhů za zlatem, množstvím whisky a půl tuctem prohnaných hráčů, misionář viděl, že léta jeho práce mezi tamními indiány jsou vyhlazena ze světa. Když squaw se počaly zabývati tím, že vařily boby pro neženaté kovkopy a ošetřovaly oheň jejich krbů, a když výrostkové propíjeli své teplé kožešiny za černé lahve a polámané hodinky, ulehl na lože, řekl několikráte „můj ty bože“ a odebral se k svému konečnému zúčtování v hrubě tesané rakvi. Načež hráči přenesli své rulety a farao[2] do misionářského domu a cinkot mincí a sklenic ozýval se tam pak od tmy do rána.

Nuže, Timothei Brown byl velice oblíben mezi těmito dobrodruhy Severu. Jediná výtka proti němu byla jeho prudká povaha a vždy připravená pěst – maličkost, již více než vyvažovalo jeho dobré srdce a štědrá ruka. Zdruhé strany, u Blacka Leclèra nebylo nic, co by vyvažovalo jeho chyby. Byl „černý“, jak dokazoval více než jeden z jeho činů, jež byly dosud v dobré paměti, a byl právě tak nenáviděn, jako onen byl oblíben. A tak muži v Sunrise nejprve ho jak náleží spořádali a pak ho přivedli před soudce Lynche.

Byl to jednoduchý: případ. Pohádal se s Timotheiem Brownem v Mc Dougallu. S Timotheiem Brownem opustil Mc Dougall a bez Timotheie Browna přišel do Sunrise. Se zřetelem na jeho lotrovství došli k jednomyslnému úsudku, že zabil Timotheie Browna. Z druhé strany Leclère přiznal jejich skutkové okolnosti, popřel však správnost jejich úsudku a podal jim své vysvětlení. Dvacet mil před Sunrise poháněl bidlem pramici spolu s Timotheiem Brownem podél skalnatého břehu. Z tohoto břehu ozvaly se dvě střelné rány. Timothei Brown vypadl z pramice a potopil se, barvě vodu svou krví, a takový byl konec Timotheie Browna. On, Leclère, padl na dno pramice s prostřelenou plecí. Ležel zcela tiše, dívaje se po očku na břeh. Po chvíli dva indiáni vystrčili hlavy a přišli až k okraji vody, nesouce kánoe z březové kůry. Když pustili člun na vodu, Leclère po nich střelil. Zastihl jednoho, který přepadl přes roubení člunu, týmž způsobem, jako předtím Timothei Brown. Druhý klesl na dno kánoe a nato kánoe i pramice byly unášeny dolů proudem za ustavičné střelby. Pak se ale dostaly na místo, kde proud se dělil, kánoe plula podél jedné strany ostrova, a pramice pak po druhé. Pak již kánoe se neobjevila a Leclère připlul do Sunrise. Ano, podle toho, jak indián poskočil v kánoi, byl jistě také střelen. To bylo vše.

Toto vysvětlení nebylo uznáno dostatečným. Povolili mu deset hodin odkladu, zatímco Lizzie pustila se proudem, aby vypátrala, jak věci se měly. Po desíti hodinách vrátila se supějíc do Sunrise. Nebylo, co by mohla vyšetřiti. Nebylo zjištěno nic, co by dokazovalo pravdivost jeho tvrzení. Řekli mu, aby udělal svou poslední vůli, neboť měl vklad padesáti tisíc dolarů v Sunrise a byli to muži, kteří dovedli právě tak zachovávati zákon, jako jej popírati.

Leclère pokrčil rameny. „Jen ještě jednu věc,“ řekl, „malou, jak řeknete ochotu – malou milost; těch padesát tisíc dolarů věnuji kostelu a svého huňatého psa Bâtarda věnuji ďáblu. A jakou chci od vás ochotu? Pověste nejdříve psa a pak teprve pověste mne. Je to tak dobře, co?“

Dobře to bylo, svolili, aby ten pekelník razil cestu svému pánu přes poslední překážku, a soud byl přeložen dolů, na břeh řeky, kde stála o samotě vysoká borovice. Slackwater Charley udělal jako kat uzel na konci lana, přehodili pak kličku kolem Leclèrova krku a dobře ji přitáhli. Ruce spoutali mu za zády a pak mu pomohli na bednu od sucharů. Nato přehodili druhý konec provazu přes přečnívající větev, přitáhli jej a uvázali. Pouhé kopnutí do bedny mělo by za následek, že Leclère by se houpal ve vzduchu.

„Tak a teď psa,“ řekl Webster Shaw, bývalý důlní inženýr. „Přivažte ho, Slackwatře.“

Leclère se zašklebil. Slackwater dal si do úst štipec tabáku ke žvýkání, upletl drátěnou smyčku a počal pohodlně svinovati drát do několika kol. Ustal jednou nebo dvakráte, aby si setřel několik zvláště dotěrných moskytů z tváře. Všichni odháněli moskyty, mimo Lecléra, kolem jehož hlavy bylo viděti malé hejno. I Bâtard leže natažen na zemi, odháněl předníma tlapama tu havěť od svých očí a tlamy.

Zatím však, co Slackwater čekal, až Bâtard pozdvihne hlavu, ozvalo se klidným vzduchem slabé volání a bylo viděti nějakého muže, jak mával rukama, běže sem přes rovinu před Sunrise. Byl to skladník.

„Ustaňte hoši,“ oddychoval, přiběhnuv mezi ně. „Malý Sandy a Bernadotte právě přišli,“ vykládal, nalapav se vzduchu. „Přistáli dole a přišli kratší cestou. Přivedli s sebou Bobra. Našli ho v jeho kánoi, vězel v zadním průplavu a má v sobě několik kulek. Druhým chlapíkem byl Klok Kutz, ten, co stloukl do krve svou squaw a dal se do zaječích.“

„Jakže? Co jsem řekl? Eh?“ Leclère zvolal vítězoslavně. „Teď to vidíte! Věděl jsem to. Mluvil jsem pravdu.“

„Nezbývá, než abychom naučili ty prokleté Sivaše trochu způsobům,“ ozval se Webster Shaw. „Daří se jim příliš dobře, stávají se drzými a musíme jim to trochu zaraziti. Seženeme dohromady všechny ty chlapy a pověsíme Bobra všem na výstrahu. Takový je teď program. Pojďte a podíváme se, co nám bude namlouvati.“

„Eh, M’sieu!“ Leclère volal, když zástup počal odcházeti a mizeti v šeru směrem k Sunrise. „Také bych se rád podíval na tu legraci.“

„Oh, však vás pustíme, až se vrátíme,“ houkl Webster Shaw přes rameno. „Zatím rozjímejte o svých hříších a cestách Prozřetelnosti. Udělá vám to dobře, můžete býti vděčný.“

Jak tomu bývá při mužích, zvyklých odvažovati se všeho, jichž nervy jsou zdravé a vycvičeny v trpělivosti, tak tomu také bylo u Leclèra, jehož čekalo nyní dlouhé čekání – to jest, vpravil se do toho. Jeho tělu nebylo při tom všem ovšem volno, neboť napjatý provaz nutil ho státi strnule zpříma. Sebemenší pohovění svalům v nohách zařízlo mu hrubě pletený provaz do krku, zatímco vzpřímený postoj působil mu silnou bolest v jeho prostřelených plecích. Vyhrnul svůj spodní ret a foukl vzduch nahoru na své tváře, aby si odehnal moskyty z očí. Avšak i tato situace měla své dobré stránky. Býti vytržen z drápů smrti stálo přece za trochu tělesného utrpení, škoda jen, že nemůže býti při tom, až budou věšeti Bobra.

A tak uvažoval, až tu jeho pohled padl náhodou na Bâtarda, který ležel natažen a spal hlavu mezi předníma tlapama. A tehdy Leclèr přestal uvažovati. Pozoroval zvíře bedlivě, snaže se rozpoznati, zda jeho spánek je skutečný, nebo líčený. Bâtardovy boky zdvihaly se pravidelně, Leclère nicméně měl pocit, že zvíře oddychuje poněkud příliš rychle. Mimoto postřehl také jakousi napjatou pozornost a ostražitost, vylučující skutečný spánek. Byl by dal celý svůj vklad v Sunrise za to, kdyby mohl býti jist, že pes nebdí, a jednou, když bedna pod ním zapraskala, pohlédl rychle a provinile na Bâtarda, zda se neprobudil. Neprobudil se, až teprve o několik minut později, vstal pomalu a líně, protáhl se a pozorně se rozhlédl kolem.

Sacredam,“ řekl Leclère se zatajeným dechem.

Přesvědčiv se, že nikdo není v dohledu a doslechu, Bâtard usedl, zkřivil svůj svrchní ret téměř v úsměv, pohlédl na Leclèra a olízl si tlamu.

„Teď je konec,“ řekl muž a zasmál se jaksi křečovitě a nahlas.

Bâtard přistoupil blíže, zmrzačené ucho viselo mu bezvládně dolů, zatímco zdravé trčelo vzhůru s ďábelskou soustředěností. Pohodil hlavou posměšně na stranu a blížil se afektovanými, hravými kroky. Otřel se tělem lehce o bednu, až se opět a opět otřásla. Leclère přešlapoval pozorně, aby udržel rovnováhu.

„Bâtarde,“ řekl tiše, „dej si pozor. Zabiju tě.“

Bâtard zavrčel při těchto slovech a zatřásl bednou větší silou. Pak se postavil na zadní nohy, opřev se předníma o bednu o něco výše. Leclère kopl jednou nohou, avšak provaz zařízl se mu do krku a zabolel ho tak silně, že by byl téměř pozbyl rovnováhy.

„Hej, huš! Jdeš! Táhni!“ zasténal.

Bâtard ustoupil na nějakých dvacet stop a v jeho chování zračilo se záští a odvaha, jíž Leclère nemohl neviděti. Vzpomněl si, že pes často prolomil ledový povlak na řece tím, že se nadzdvihl a dopadl pak celou svou váhou, a vzpomenuv na to, pochopil, co má pes právě v úmyslu. Bâtard se ohlédl kolem sebe a zůstal státi, vycenil v pošklebku své bílé zuby a Leclère učinil taktéž; a pak pes vymrštil se kupředu vší silou, přímo proti bedně.

Za patnáct minut nato Slackwater Charley a Webster Shaw se vrátili a spatřili v šeru příšerné kyvadlo kymáceti se sem tam. Přispěchavše blíže, viděli mrtvé tělo mužovo, na němž lpělo něco živého, trhajíc a škubajíc jím až se kymácelo ze strany na stranu.

„Hej, huš! Táhni! Ty pekelníku,“ houkl Webster Shaw.

Bâtard však na něho pohlédl a zavrčel hrozivě, neuvolniv svých čelistí.

Slackwater Charley vytáhl revolver, ruka se mu však chvěla jako v horečce a zapotácel se.

„Zde máš!“ řekl, odevzdávaje zbraň druhému.

Webster Shaw usmál se úsečně, namířil mezi planoucí oči a stiskl spoušť. Bâtardovo tělo sebou prudce trhlo, svíjelo se okamžik křečovitě na zemi a pak náhle strnulo. Zuby zůstaly však pevně sevřeny.

[1] Severoamerický jelenovitý sudokopytník, žijící ve stádech v lesích a tundrách. Pozn. red.

[2] Stará hazardní karetní hra. Pozn. red.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist