H. P. Lovecraft

HRŮZA V DUNWICHI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Ale to všechno bylo jen předehrou k hrozným událostem v Dunwichi. Zmatení úředníci provedli náležité formality, nezvyklé podrobnosti se před tiskem a veřejností pečlivě utajily a do Dunwiche a Aylesbury se vydali pánové, kteří měli zajistit majetek a vyhledat případné dědice Wilbura Whateleyho. Zjistili, že v kraji vládne velké podzvižení, jednak kvůli stále silnějšímu dunění, ozývajícímu se zpod kopců, a pak kvůli nezvyklému zápachu a mlaskavým šplouchavým zvukům, které se stále častěji ozývaly z velké duté skořápky, ve kterou se přeměnil Whateleyův zabedněný dům. Earl Sawyer, který se za Wilburovy nepřítomnosti staral o koně a dobytek, musel napínat nervy až k prasknutí. Úředníci si vymysleli nějakou vytáčku, aby nemuseli vstoupit do hlučného domu, byli rádi, že prohlídku bydliště zemřelého, nově opravených kůlen, omezili jen na jednu návštěvu. U soudu v Aylesbury sepsali suchopárně hlášení a říká se, že spory o dědictví mezi nespočetnými Whateleyovými, zdegenerovanými nebo nezdegenerovariými, žijícími v údolí Miskatonicu, pokračují dodnes.

Téměř nekonečný rukopis, který se skrýval v obrovské účetní knize, zastupující - soudě podle členění a střídání inkoustů a kaligrafie - jakýsi deník, představoval překvapivý oříšek pro ty, kdo jej našli na starém stole, sloužil zde svému vlastníku jako psací podložka. Po týdnu debat jej poslali do Miskatonické univerzity spolu se sbírkou ostatních knih zemřelého, k prostudování a případnému překladu, ale i ti nejlepší jazykovědci brzy pochopili, že nebude snadné ho rozluštit. Také se nenašla ani stopa po starém zlatu, kterým Wilbur a starý Whateley platili své dluhy.

Devátého září hrozné události propukly naplno. Večer se ozývalo z kopců dunění a psi celou noc štěkali jako zběsilí. Ti, co desátého vstali brzy ráno, ucítili ve vzduchu nezvyklý zápach, Luther Brown, podomek na farmě George Coreye, která leží mezi vesnicí a roklí Studeného potoka, se kolem sedmé hodiny o překot vracel ze svého výletu na Desetiakrovou louku, kam šel se svými kravami. Když se vpotácel do kuchyně, nemohl ze sebe strachy téměř vypravit slovo, a na dvoře hrabalo kopyty a bučelo neméně vystrašené stádo, které se v panice vrátilo chlapci v patách. Lapaje po dechu se Luther pokusil cosi zajíkavě vyprávět paní Coreyové:

'Tam na poli za roklí cosi je, pani Coreyová! Smrdí to jako čert, a šecky stromky a křáky sou tam zlámaný, jakdyby tama někdo tah barák. A to není to nejhorší. Na poli sou šlápoty, pani Coreyová - velikánský hluboký šlápoty, jakdyš někdo postaví sud, a všecky hluboký jak od slona, akorát že je na nich poznat, že nejsou od čtyřech noh! Než sem utek, kouk sem se na pár, a co vidím, z každý šlápoty vycházej rýhy, jako palmovej list - ale tak dvakrát třikrát věčí než normálně - a to šecko vyrytý do země. A ten smrad tam byl příšernej, stejně to smrdí kolem baráku toho čarodějníka Whateleye..."

Tady se zajíkl a zdálo se, že se třese hrůzou, která mu na útěku domů propůjčila křídla. (...)

(......)