<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

H. P. Lovecraft

VE ZDECH ERYXU
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

Dřív než se pokusím odpočívat, uspořádám svoje poznámky a připravím zprávu, kterou musím podat. To, co jsem zjistil, je tak prosté a tak se liší od veškerých našich dosavadních zkušeností a poznatků, že musím líčit události velmi opatrně.

V hlavním kosmickém přístavu Venuše jsem přistál 18. března pozemského času, 9. VI. planetárního kalendáře. Zařadili mě do hlavní skupiny vedené Millerem, dostal jsem výstroj - hodinky, přizpůsobené o něco rychlejší rotaci Venuše - a prodělal obvyklý výcvik s maskou. Po dvou dnech mě uznali za schopného služby.

Stanici Společnosti Krystal na Terra Nova jsem opustil 12. VI. za svítání a vydal se jižně trasou, kterou letecky zmapoval Anderson. Šlo se mi špatně, protože po dešti jsou džungle skoro neprůchodné. Spletené liány a popínavé rostliny jsou pevné jako kůže, patrně díky vlhku, jsou tak tuhé, že některé z nich musím nožem přeřezávat až deset minut. Do poledne les trochu vyschl - rostlinstvo měklo a gumovatělo, že jím nůž lehce prošel -, ale ani potom jsem nepostupoval rychle, Carterovy kyslíkové masky jsou příliš těžké - jenom to, že je nosíte, vás zpola oddělá. Duboisovy masky, které mají filtr namísto trubic, čistí vzduch při poloviční váze stejně dobře.

Vypadalo to, že detektor krystalů pracuje správně, protože neochvějně ukazoval směrem, který naznačovala Andersenova zpráva. Je zvláštní, jak princip přitažlivosti funguje - není to žádný podfuk "kouzelných proutků", jak je známe tam u nás doma. Nejvýš tisíc mil odtud musí být velké ložisko krystalů, ačkoli ho asi budou v jednom kuse hlídat ti hnusní lidoještěři. Možná že si o nás myslí, že jsme blázni, když jsme přišli na Venuši shánět tuto surovinu, stejně jako si myslíme my o nich, že jsou blázni, když kvůli každému kousku ryjí v bahně a pak je shromažďují ve svém chrámu. Kéž by si vymysleli jiné náboženství, protože z krystalů stejně nemají žádný užitek, jenom se k nim modlí. Dovolili, abychom jim vzali kromě náboženství všechno, co chceme - a přitom kdyby se naučili získávat z krystalů energii, bylo by jí dost pro jejich planetu i pro Zemi. Pokud jde o mě, nebaví mě nechávat hlavní ložiska na pokoji a hledat jenom jednotlivé krystaly kolem lesních řečišť. Občas mě popadne chuť poslat na ty šupinaté chudáky naši dobrou armádu a nadobro se s nimi vypořádat. Nějakých dvacet lodí by mohlo přivézt dost chlapců, kteří by to zvládli. Nemůžu těm zatraceným potvorám říkat lidi jenom kvůli tomu, že mají svoje "města" a věže. Neumějí nic jiného než stavět a zacházet s meči a otrávenými šípy - nevěřím, že ta jejich takzvaná "města" jsou v něčem jiná než mraveniště nebo bobří hráze. Pochybuji, že vůbec mají skutečný jazyk - všechny ty řeči o psychické komunikaci za pomoci tykadel na hrudníku mě jenom dráždí. Lidi se nechali zmást jejich vzpřímeným držením těla, pozemšťanům se podobají jenom náhodou. Rád bych jednou prošel venušskou džunglí, aniž bych se musel dívat po těch jejich mlčenlivých tlupách nebo se vyhýbal jejich zatraceným šípům. Možná to byli správní hoši, než jsme se začali zajímat o krystaly, jenomže teď je s nimi pekelná svízel - střílejí po nás šípy a ničí vodovodní potrubí. Čím dál víc věřím, že mají nějaký zvláštní smysl jako naše detektory krystalů. Nikdy nikdo neslyšel, že by obtěžovali člověka - až na dálkové ostřelování -, který u sebe neměl krystal.

Kolem jedné hodiny odpoledne mi šíp málem srazil přilbu, až jsem se lekl, že mi proděravěl přívod kyslíku. Ti prohnaní syčáci nevydali ani hlásku a už se na mě ve třech vrhli. Zametl jsem kolem sebe plamenometem, protože barvou splývali s džunglí, zahlédl jsem jenom pohybující se liány. Jeden z nich vysoký plných osm stop, měl rypák jako tapír. Další dva měli normálních sedm stop. Důvod, proč ještě nevyhynuli, spočívá jen v tom, že je jich tolik - ale jediný oddíl plamenometníků by je mohl poslat ke všem čertům. Stejně je zvláštní, že ovládli planetu. Zřejmě tu není žádná další bytost vyspělejší než plaziví akmani a skory nebo létající tukáši, kteří žijí na druhé pevnině -samozřejmě pokud se něco neschovává v dírách na Dionově plošině.

Kolem druhé hodiny se detektor stočil na západ a signalizoval jednotlivé krystaly vpředu po pravé straně. To souhlasilo s Andersenem, takže jsem se vydal tím směrem. Šlo se hůř - nejen proto, že se terén zvyšoval, ale bylo tu víc zvířat a masožravých rostlin. Bez ustání jsem sekal do pakrys a šlapal po skorách a můj kožený oblek byl celý poprskaný od darohů, kteří se na mě sápali ze všech stran. Slunce svítilo stále méně, protože padala mlha, a bláto nevysychalo. Při každém kroku jsem se bořil pět šest palců hluboko a pokaždé, když jsem vytahoval nohu, ozvalo se mlaskavé blop. Kéž by tak někdo vynalezl pro zdejší podnebí bezpečný oblek z něčeho jiného než kůže. Látka by samozřejmě zplesnivěla, ale nějaká jemná kovová tkanina, která se netrhá - něco jako je ochranná vrstva na zkázovzdorných záznamových svitcích - ta by neměla být problémem.

Asi ve 3:30 jsem se najedl - pokud se jídlem dá nazvat polykání odporných vyživovacích tablet, s nasazenou maskou. Brzy potom jsem si všiml, že se krajina hodně změnila - jasné, jedovatě vypadající rostliny ztrácely barvu a připadaly mi jako přízraky. Obrysy všeho okolo se rytmicky chvěly, v pomalém, neměnném tempu se zjevovala zářivá světélka a proplouvala kolem mě. Potom se zdálo, že teplota se mění ve stejném rytmu jako zvláštní bubnování.

Vypadalo to, že celý vesmír duní temným, pravidelným pulsováním, které proniká do všech koutů a zaplavuje mé tělo a mozek. Ztratil jsem pojem rovnováhy a potácel se jako v mrákotách, nic nepomohlo, když jsem zavřel oči a zacpal si rukama uši. Myslelo mi to ale pořád jasně a za pár minut jsem přišel na to, co se stalo.

Narazil jsem na jednu ne-li více těch zvláštních halucinogenních rostlin, o kterých jsem od našich lidí slyšel tolik vyprávět. Anderson mě před nimi varoval a podrobně mi popsal, jak vypadají - hustě porostlý stonek, špičaté listy a strakaté květy, jejichž výpary vyvolávající halucinace proniknou každým dosud existujícím typem masky.

Když jsem si připomněl, co se stalo Baileymu před třemi roky, propadl jsem na chvíli panice a začal jsem se motat a překotně se potácet tím bláznivým, divným světem, který kolem mě upletly rostlinné výpary. Pak se mi vrátil zdravý rozum a já si uvědomil, že jediné, co musím udělat, je dostat se z dosahu nebezpečných květů - musím zamířit opačným směrem, než je zdroj bubnování, a prosekávat si cestu naslepo - bez ohledu na to, co bych třeba viděl svíjet se kolem -, až se dostanu dostatečně daleko z dosahu rostliny.

I když se všechno nebezpečně točilo, snažil jsem se vykročit správným směrem a prodírat se vpřed. Určitě jsem nešel přímo, protože se zdálo, že to trvalo hodiny, než jsem se vymanil z pronikavého vlivu halucinogenní rostliny. Postupně mizela roztančená světélka a chvějivá duhová krajina se vracela do pevných obrysů. Když už jsem byl úplně v pořádku, podíval jsem se na hodinky a byl jsem překvapen, že bylo teprve 4:20. Zdálo se mi, že uplynula celá věčnost, ale příhoda netrvala ani půl hodiny.

Každé zdržení však bylo mrzuté a já jsem při ústupu před rostlinou ztratil směr. Zamířil jsem rovnou do kopce, směrem, který naznačil indikátor krystalů, a pustil jsem se do úkolu se vší energií. Džungle byla stále hustá, bylo tu už ale méně zvířat. Jednou mi masožravá rostlina chytila pravou nohu a držela ji tak pevně, že jsem do ní musel třikrát seknout, aby mě pustila, rozsekal jsem pak rostlinu na kousky a šel jsem dál.

Asi tak za hodinu jsem viděl, že džungle řídne, a v pět hodin - poté, co jsem prošel pásem stromovitých kapradin s chudým podrostem, jsem se náhle vynořil na široké, mechem porostlé plošině. Postup byl teď rychlejší a podle chvění jehly detektoru jsem poznal, že jsem poměrně blízko krystalu, který hledám. To bylo divné, protože většina tu a tam poházených, vejcovitých sféroidů se našla v lesních říčkách a ne na holých návrších.

Terén stoupal a končil hřebenem. Dosáhl jsem vrcholu v 5:30 a tam jsem před sebou uviděl rozsáhlou pláň s lesem v dálce. Tohle určitě byla plošina letecky zmapovaná Matsugawou už před padesáti lety a v našich mapách nazvaná "Eryx" nebo "Eryxská vysočina". Srdce mi rozbušila maličkost nacházející se nedaleko středu plošiny. Byl to světelný bod, zářící skrz mlhu, který jako by soustředil pronikavé světlo nažloutlých, mlhou oslabených slunečních paprsků. Bezpochyby to byl krystal, který jsem hledal - věcička, která pravděpodobně nebyla větší než slepičí vejce, ale tající v sobě dost energie na rok pro celé město.

Když jsem zahlédl vzdálenou zář, těžko jsem se mohl divit, že ti ubozí lidoještěři takové krystaly uctívají. A to ještě ani nemají ponětí o síle, která je v nich skryta.

Dal jsem se do běhu a zkusil získat nečekaný úlovek co nejrychleji, rozzlobilo mě, že pevný mech ustoupil měkkému, nechutnému bahnu, které sem tam zdobily osamocené trsy plevele a popínavých rostlin. Bezhlavě jsem se řítil vpřed - sotva myslíc na to, abych se porozhlédl, jestli se tu okolo nepotulují lidoještěři. Nebylo však pravděpodobné, že by mě zaskočili na tak otevřeném prostranství. Jak jsem se přibližoval, zdálo se, že světlo přede mnou roste co do velikosti i záře, a já si začal uvědomovat, že je na něm cosi zvláštního. Určitě to byl krystal nejlepší kvality a moje dobrá nálada stoupala s každým pleskavým krokem.

Teď musím být při formulování zprávy zvlášť opatrný, protože to, co budu muset říct, se snad ještě nikdy nestalo - naštěstí je moje tvrzení ověřitelné. Běžel jsem dopředu a byl jsem stále dychtivější, až jsem se dostal na sto yardů ke krystalu - byl posazený na jakémsi vršku uprostřed všudypřítomného bahna, to bylo trochu divné - když jsem najednou hrudníkem a zaťatými pěstmi do čehosi strašně narazil, až jsem se překotil zpátky do bláta. Pád byl tak prudký, že ani měkká půda s divokými rostlinami nezachránila mou ubohou hlavu od pořádného otřesu. Chvíli jsem ležel na zádech tak, jak jsem dopadl, příliš překvapený na to, abych mohl myslet. Pak jsem se napůl mechanicky vyškrábal na nohy a začal si stírat z koženého obleku nejhorší bláto a šlem.

Neměl jsem ani zdání, na co jsem narazil. Neviděl jsem ani předtím, ani teď nic, co se mnou tak zamávalo. Copak jsem jenom uklouzl po blátě? Otlučené prsty a bolavá hruď mi říkaly něco jiného. Nebo měla nehodu na svědomí nějaká skrytá halucinogenní rostlina? To nebylo pravděpodobné, protože jsem nepociťoval žádné obvyklé příznaky a taky tu nebylo místo dost vhodné a typické, aby tam mohla skrytě růst. Kdybych byl na Zemi, měl bych podezření na bariéru N-silového pole, kterou vytvořila některá vláda, aby označila zakázanou zónu, ale v této liduprázdné oblasti to bylo absurdní.

Když jsem se dal konečně dohromady, rozhodl jsem se opatrně věc prozkoumat. Natáhl jsem ruku s nožem co nejdál před sebe, aby nůž narazil na podivnou překážku první, a vydal jsem se znovu vpřed směrem ke svítícímu krystalu - každý krok jsem si pořádně rozmyslel. Při třetím kroku mě zastavila špička nože, která narazila na cosi zjevně pevného - tam, kde moje oči nic neviděly.

Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem sebral odvahu. Napřáhl jsem levou ruku v rukavici a přesvědčil se, že přede mnou je neviditelná hmota - nebo hmatatelná iluze pevné hmoty. Dotykem jsem zjistil, že překážka je velká a téměř sklovitě hladká, bez známek po spojování různých bloků. Odhodlal jsem se k dalšímu experimentování, stáhl si rukavici a zkoušel věc holou rukou. Byla opravdu tvrdá a sklovitá, zvláště chladivá na rozdíl od okolního vzduchu. Podíval jsem se co nejvýš a snažil se zahlédnout něco, co by naznačovalo přítomnost cizího tělesa, ale neviděl jsem nic. Ani stopa po refrakci, když jsem se zahleděl na vzdálenou krajinu. Nikde odraz slunečních paprsků, což dokazovalo, že tu není žádná zrcadlová plocha.

Palčivá zvědavost začala vytlačovat všechny ostatní pocity a já rozšířil výzkumy. Rukama jsem zjistil, že překážka sahá od země až kamsi nahoru, kam jsem nedosáhl, a že se táhne na obě strany bůhví kam. Byla to jakási zeď - jenomže všechny moje dohady o materiálu a účelu k ničemu nevedly. Znovu jsem si vzpomněl na halucinogenní rostlinu a vidiny, které přivolává, ale po krátké úvaze jsem tuto myšlenku zavrhl.

Poklepal jsem silně na bariéru rukojetí nože, kopal do ní těžkýma botama a zkoumal zvuky, které se ozývaly. Trochu to připomínalo cement nebo beton, i když ruce cítily spíš sklo nebo kov. Určitě jsem stál před něčím, s čím se ještě nikdo zatím nesetkal.

Pak mě logicky napadlo, že bych měl zjistit rozměry zdi. Výška bude tvrdý oříšek, pokud se vůbec dá vyřešit, ale zjistit délku a tvar nebude snad trvat dlouho. Napřaženýma rukama jsem jel po zdi a zamířil pomalu doleva. Po několika krocích jsem došel k závěru, že zeď není rovná a že jsem obešel část kruhu nebo elipsy. A pak moji pozornost upoutalo něco jiného - něco, co souviselo se stále vzdáleným krystalem, který jsem tak chtěl.

Už jsem se zmínil, že i z větší vzdálenosti byla poloha svítícího krystalu zvláštní - ležel na mírném kopečku, který se zvedal z bahna. Teď - asi ze sta yardů - jsem viděl jasně, i když se tu válela mlha, jaký byl ten kopeček. Ve skutečnosti to bylo tělo muže, oblečené v koženém obleku Společnosti Krystal, muž ležel na zádech, s kyslíkovou maskou, napůl utopenou v blátě, kousek vedle sebe. V pravé ruce, v křeči přitisknuté na hruď, držel krystal, který mě sem dovedl - sféroid neuvěřitelné velikosti, tak velký, že ho mrtvé prsty stěží obemkly. I na tu vzdálenost jsem viděl, že tu tělo neleží dlouho. Rozklad ještě příliš nepostoupil, a to ve zdejším podnebí znamenalo, že smrt nastala nejvýš den předtím. Brzy mrtvolu obsypou zdejší odporné masařky. Zajímalo mě, kdo to byl. Určitě nikdo, koho jsem viděl na nynější výpravě. Musel to být jeden z veteránů s dlouhodobým posláním pro neohraničenou oblast, kteří sem přišli nezávisle na Andersenově výzkumu. Ležel tam, už ho nic nebolelo, jenom paprsky velkého krystalu prosakovaly mezi jeho ztuhlými prsty.

Plných pět minut jsem jenom stál a ohromeně a uznale se díval. Sedl na mě podivný strach a nepochopitelné nutkání utéci. To nemohli udělat ti zákeřní lidoještěři, protože muž stále držel v ruce krystal, který našel. Souviselo to nějak s neviditelnou zdí? Kde krystal našel? Andersenův přístroj ukázal přítomnost krystalu ještě předtím, než ten člověk zahynul. Neviditelná bariéra mi začala připadat zlověstná, otřásl jsem se a ustoupil od ní. Věděl jsem ale, že její tajemství musím rychle a důkladně prozkoumat právě kvůli nedávné tragédii.

Najednou - jak jsem nutil mozek, aby začal znovu přemýšlet - mě napadl způsob, jak zjistit výšku zdi, nebo aspoň poznat, jestli zeď někde končí. Nabral jsem do ruky bláto, nechal ho okapat, až drželo trochu pohromadě, a pak jsem jím mrštil vysoko do vzduchu proti úplně průhledné bariéře. Ve výšce asi čtrnácti stop hrouda se slyšitelným plesknutím narazila na neviditelný povrch, rozprskla se a s udivující rychlostí stékala v mizejících čůrcích. Takže zeď byla pěkně vysoká. Druhou hrst jsem vyhodil v ještě ostřejším úhlu, bahno narazilo na povrch ve výšce asi osmnácti stop a zmizelo stejně rychle jako poprvé.

Teď jsem sebral všechnu sílu a připravil se, abych třetí hrst vyhodil co nejvýš. Vymačkal jsem bláto, aby hrouda byla co nejsušší, a mrštil s ní do výšky tak příkře, že jsem se bál, že vůbec nenarazí. Podařilo se, a tentokrát bariéru přelétla a spadla s pořádným cáknutím do bláta za ní. Konečně jsem měl jakousi představu o výšce zdi, přehodit ji se mi podařilo ve výšce nějakých dvacet nebo jedenadvacet stop.

Přelézt devatenáct či dvacet stop vysokou, kolmou, sklovitě hladkou zeď, to nejde. Musím bariéru obejít a doufat, že najdu bránu, nebo dojdu na konec, nebo k nějakému průchodu. Tvoří překážka úplný kruh nebo jiný útvar, nebo byla postavena jen do oblouku, půlkruhu? Pustil jsem se do průzkumu a postupoval doleva, rukama hmataje nahoru a dolů po neviditelném povrchu, a hledal jsem nějaké okno nebo jiný malý vstup. Než jsem začal, pokusil jsem se označit své postavení důlkem v bahně, jenomže bláto bylo příliš řídké, aby v něm zůstaly nějaké stopy. Zapamatoval jsem si tedy svoje stanoviště podle vysokého cykasu, který rostl ve vzdáleném lese a vypadal, že je v jedné přímce se sto yardů vzdáleným krystalem. Jestli tu žádná brána nebo průchod není, poznám to, až celou zeď obejdu.

Moc daleko jsem nedošel a už jsem věděl, že křivka, kterou opisuji, je uzavřená kružnice o poloměru asi sto yardů - pokud je křivka pravidelná. To znamenalo, že mrtvý muž leží blízko u zdi, skoro přesně naproti místu, odkud jsem vyšel. Byl uvnitř nebo vně zdi? To jsem se měl brzy dozvědět.

Jak jsem pomalu obcházel bariéru, aniž jsem nacházel bránu, okno nebo jiný vchod, došel jsem k závěru, že tělo leží uvnitř. Když jsem mrtvého muže uviděl zblízka, jeho rysy mě jaksi zneklidnily. V jeho výrazu bylo cosi varovného, stejně se na mě dívaly i skelné oči. Když jsem se dostal ještě blíž, usoudil jsem, že je to Dwight, veterán, kterého jsem nikdy osobně neznal, ale loni mi ho kdosi ukázal. Krystal, který svíral, stál za to - byl to největší kousek, jaký jsem kdy viděl.

Byl jsem u těla tak blízko, že kdyby nebylo bariéry, mohl jsem se ho dotknout, když tu moje hmatající ruka proklouzla za neviditelný roh. Ve vteřině jsem zjistil, že je tam mezera na tři stopy široká, sahající od země do větší výšky, než kam jsem mohl dosáhnout. Nebyly to žádné dveře, ani stopa po závěsech, které by prozradily, že tu dveře kdysi byly. Nezaváhal jsem ani na vteřinu, vstoupil dovnitř a po dvou krocích jsem se ocitl u zhrouceného těla - leželo v pravém úhlu k hale, do které jsem vstoupil, v jakési vnitřní chodbě bez dveří. Znovu jsem se podivil, když jsem zjistil, že vnitřek obrovské ohrady je přepážkami rozdělený do částí.

Sklonil jsem se, abych ohledal tělo, a zjistil jsem, že nenese žádnou stopu po zranění. To mě ani nepřekvapilo, protože skutečnost, že tu krystal zůstal, mluvila ve prospěch pseudohadích domorodců. Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím, co zavinilo smrt, a moje oči zachytily kyslíkovou masku ležící u nohou mrtvoly. Tady by mohl být důvod. Bez tohoto přístroje nemůže lidská bytost dýchat venušský vzduch déle než třicet vteřin a Dwight -pokud to byl on - svou masku zřejmě ztratil. Asi si ji pořádně nepřipnul, takže vahou trubic se uvolnily přezky -to by se u masky s Duboisovým filtrem stát nemohlo. Půlminutová rezerva byla příliš krátká na to, aby se člověk shýbl a znovu si přístroj nasadil - nebo byla zrovna koncentrace kyanidů v atmosféře příliš vysoká. Možná obdivoval krystal - ať už ho našel kdekoli. Zjevně ho právě vytáhl z kapsy obleku, protože patka nebyla zapnutá.

Pustil jsem se do vyprošťování obrovského krystalu z prstů mrtvého prospektora - tělo bylo tak ztuhlé, že šlo o obtížný úkol. Sféroid byl větší než mužská pěst a odrážel jako živý narudlé paprsky slunce putujícího k západu. Když jsem se dotkl zářivého povrchu, proti své vůli jsem se otřásl - jako bych s nádherným předmětem vzal na sebe také záhubu, které podlehl dřívější nositel. Nevolnost však brzy pominula a já krystal pozorně uložil do kapsy koženého obleku. Pověrčivostí jsem nikdy netrpěl.

Přilbou jsem zakryl mužův mrtvý, vytřeštěný obličej, narovnal jsem se a prošel zpátky neviditelným vchodem do vstupní haly velké ohrady. Znovu mě přepadla zvědavost, co za impozantní stavbu jsem to objevil, a týral si mozek spekulacemi o materiálu, původu a účelu. Nevěřil jsem ani chvilku, že zeď postavily lidské ruce. První naše lodě přistály na Venuši teprve před dvaasedmdesáti lety a jediné lidské bytosti na planetě jsou na Terra Nova. Ani lidé neznají tak dokonale průhledný, pevný materiál, který nelomí světlo. Prehistorické vpády lidí na Venuši tedy nemusím brát v úvahu, takže se musím vrátit k myšlence, že stavbu vztyčili domorodci. Žila na Venuši před lidoještěry ještě jiná, zapomenutá, vysoce vyspělá rasa? Pseudohadí národ i s jeho pracně stavěnými městy mi se zdí takového druhu nejde dohromady. Určitě tu kdysi dávno žily jiné bytosti, a toto je možná poslední památka na ně. Nebo příští expedice najdou další podobné ruiny? Účel stavby mi zcela unikal - ale podivný a na první pohled nepraktický materiál nabízel domněnku, že se jedná o budovu postavenou k náboženským účelům.

Uvědomil jsem si, že takové problémy nevyřeším a že to jediné, co můžu dělat, je, že neviditelnou strukturu prozkoumám. Místnosti a chodby se prostíraly na zdánlivě neporušené blátivé pláni, domníval jsem se, že když poznám, jak jsou rozmístěny, zavede mě to k něčemu důležitému. Tak jsem se vydal po hmatu zpět, minul tělo a postupoval dopředu a dovnitř, odkud asi mrtvý muž přišel. Později prozkoumám vstupní chodbu, ze které jsem vyrazil.

Tápal jsem jako slepec, i když mlhou prosvítalo slunce, a pomalu jsem se sunul dopředu. Chodba se brzy ostře stáčela a pokračovala spirálou do středu ve stále se zmenšujících kruzích. Sem a tam jsem nahmatal vnitřní sekce bez dveří a párkrát jsem narazil na rozcestí dvou, tří nebo čtyř rozbíhajících se uliček. V takových případech jsem se pouštěl tou nejvnitrnější chodbou, co vypadala jako pokračování té mojí. Až dojdu doprostřed a budu se z hlavních místností vracet, budu mít dost času zkoumat odbočky. Těžko dokážu popsat, jak zvláštní to byl pocit -tápavě hledat neviditelnou cestu v neviditelné budově, kterou postavily čísi zapomenuté ruce na cizí planetě!

Nakonec jsem hmatem a s klopýtáním zjistil, že chodba končí ve větším otevřeném prostoru. Celý jsem ho obešel, byla to kruhová místnost o průměru asi deseti stop, z polohy mrtvého muže vzhledem k určitým bodům ve vzdáleném lese jsem soudil, že se nacházím poblíž nebo přímo ve středu budovy. Vybíhalo z něj pět dalších chodeb kromě té, kterou jsem přišel, ale tu svoji jsem si dobře zapamatoval podle polohy mrtvoly vzhledem k jednomu zvláštnímu stromu na obzoru, který jsem viděl, když jsem stál přesně ve vchodu.

V místnosti nebylo nic, co by ji charakterizovalo - podlahu tvořilo řídké bahno jako všude. Chtěl jsem vědět, jestli je tu nějaká střecha, tak jsem zopakoval zkoušku s házením bláta, a zjistil jsem, že tu žádná střecha není. Jestli tu nějaká kdy byla, musela spadnout už dávno, protože jsem nezakopával o žádné trosky nebo roztříštěné bloky. Přišlo mi moc divné, že ta zjevně prastará stavba nejeví ani známku rozpadání, nikde žádné vydrolené zdivo, ani stopa po zkáze.

Co to bylo? Co to kdysi bylo? Z čeho to bylo? Jak to, že jsem nenašel spáry ve sklovitých, podivně jednolitých zdech? Proč tu nebyly dveře nebo jejich zbytky, venku ani uvnitř? Věděl jsem jenom, že jsem v kruhové budově bez střechy a bez dveří, která je postavena z jakéhosi tvrdého, hladkého, dokonale průhledného materiálu, který nelomí a neodráží světlo, o průměru sto yardů, s mnoha chodbami a s malou kruhovou místností uprostřed. Přímým zkoumáním jsem se nemohl více dozvědět.

Všiml jsem si, že slunce - zlatorudý kotouč plovoucí v šarlatově oranžovém poli nad zamlženými stromy na obzoru - se přiblížilo k západu. To znamenalo, že si budu muset pospíšit, jestli chci najít suché místo na přenocování dřív, než se setmí. Už dávno jsem si vyhlédl místo na pevném, mechem porostlém okraji planiny poblíž hřebenu, odkud jsem prve pozoroval světélkující krystal, a věřil jsem, že budu mít jako obvykle štěstí a lidoještěři mě nenapadnou. Vždycky jsem se snažil prosadit, že bychom měli chodit aspoň ve dvojicích, aby jeden měl hlídku, zatímco druhý spí, ale Společnost neprojevila zájem, protože zatím došlo jenom k málo nočním útokům. Ti šupinatí darebáci měli asi v noci potíž s viděním, i když měli ty svoje divné pochodně.

Vybral jsem si chodbu, kterou jsem přišel, a začal se vracet ke vchodu. Další průzkumy mohou počkat do zítřka. Nahmatával jsem směr spirálovitou chodbou, jak nejlépe jsem uměl - podle paměti, orientačního smyslu a podle některých trsů trávy -, až jsem se znovu ocitl v těsné blízkosti mrtvoly. Zahlédl jsem dvě masařky, jak nalétávají na přilbou zakrytý obličej, a to znamenalo rozklad. S pocitem marnosti a hnusu jsem zvedl ruku, abych tyto saprofágy smetl - když tu se přihodila prapodivná věc. Moje ruka uprostřed pohybu narazila na neviditelnou zeď, což znamenalo - bez ohledu na to, jak pečlivě jsem hledal cestu -, že jsem se nevrátil do chodby, ve které tělo leží. Místo toho jsem se ocitl v souběžném koridoru, bezpochyby jsem špatně odbočil na některém ze spletitých rozcestí.

Zadoufal jsem, že koridor vyústí do vstupní chodby, a postupoval jsem vpřed, ale narazil jsem na slepou zeď. Takže se budu muset vrátit do místnosti uprostřed a hledat směr znova. Nevěděl jsem přesně, kde jsem udělal chybu. Rozhlédl jsem se po zemi, jestli tam nějakým zázrakem nezůstaly šlápoty, ale na první pohled bylo jasné, že řídké bahno podrží otisky jenom několik málo vteřin. Cestu doprostřed jsem našel bez obtíží a tam jsem se soustředil na správný východ. Předtím jsem to vzal příliš vpravo. Teď musím někde odbočit vlevo - kde, to se uvidí cestou.

Jak jsem se prohmatával dopředu, cítil jsem, že tentokrát jdu správně, a zabočil jsem vlevo na rozcestí, které, jak jsem si byl jist, mi bylo známé. Pokračoval jsem ve spirále a dával pozor, abych nevstoupil do vnitřních chodeb. Brzy jsem však znechuceně pozoroval, že míjím tělo příliš daleko, tahle chodba určitě vede k vnější zdi daleko za ním. Zadoufal jsem, že je třeba další východ v polovině, kterou jsem neprozkoumal, proto jsem popošel několik kroků, ale znovu jsem narazil na pevnou zeď. Viděl jsem, že plán budovy je daleko složitější, než jsem si myslel.

Rozmýšlel jsem se, jestli se mám znovu vracet doprostřed nebo zkusit některou boční chodbu, která míří k tělu. Když si vyberu druhou možnost, budu riskovat, že si popletu plán cesty, který mám v hlavě, radši bych to neměl zkoušet, pokud nevymyslím způsob, jak označit místa, kudy jsem prošel. To byl opravdu problém, horečně jsem v duchu pátral po řešení. Vypadalo to, že u sebe nemám nic, co by nechávalo stopy, ani co by se dalo sypat - nebo odtrhávat a pohazovat každou minutu.

Pero nenechalo na neviditelné stěně ani čárku a odhazovat za sebou vyživovací tablety se mi nechtělo. I kdybych to zkusil, brzy by mi došly - navíc malé tablety by se okamžitě v bahně utopily. Hledal jsem po kapsách staromódní zápisník - často se na Venuši neoficiálně používá, i když papír ve zdejším podnebí rychle plesniví -listy by se daly vytrhat, ale nenašel jsem ho. Trhat pevný, jemný kov záznamového svitku, odolného proti rozkladu, bylo nemožné a oblečení taky nenabídlo žádnou možnost. Ve venušské zvláštní atmosféře bych se neobešel bez spolehlivého koženého obleku a prádla jsem měl na sobě vzhledem ke klimatu minimálně.

Pokusil jsem se vyždímaným blátem pomazat hladkou neviditelnou zeď, ale bahno steklo stejně rychle, jako když jsem předtím zkoušel výšku zdí. Nakonec jsem vytáhl nůž a zkusil vyrýt do sklovitého povrchu rýhu - něco, co bych nahmatal, i když značku nebudu zdálky vidět. Nebylo to k ničemu, protože ostří nezanechalo na tom neuvěřitelném neznámém materiálu nejmenší škrábanec.

Nešťastný z marných pokusů nechat stopu jsem znovu začal popaměti hledat cestu do kruhové střední místnosti. Zdálo se, že je snazší vracet se než hledat určitý vytčený směr ven, ale teď jsem měl potíž i s cestou zpátky. Tentokrát jsem si poznačil na svitek každou odbočku, kterou jsem udělal - kreslil jsem si hrubý náčrt své cesty a zaznamenával jsem si všechny odbíhající chodby. Šlo to k zbláznění pomalu, když jsem všechno musel zjišťovat rukama a možnost, že se spletu, byla nekonečně veliká, ale věřil jsem, že se mi to vyplatí.

Dlouhý venušský soumrak pokročil, když jsem se dostal do středové místnosti, ale pořád jsem měl naději, že se dostanu ven dřív, než bude úplná tma. Srovnal jsem si záznam s tím, co jsem si pamatoval, našel jsem původní chybu a znovu jsem se s důvěrou vydal podél neviditelných zdí. Stáčel jsem se více doleva než při předchozích pokusech a snažil jsem se sledovat odbočky podle záznamu pro případ, že zase dělám chybu. V houstnoucím šeru jsem hledal směr, teď určený odporným mrakem masařek. Nepochybně to nebude dlouho trvat a na hladinu bláta se vynoří bahnatky, aby dokončily příšernou práci. S nechutí jsem se blížil k tělu, chystal jsem se je překročit, náhlý náraz do zdi mi však pověděl, že jsem znovu zabloudil.

Teď jsem poznal, že jsem ztracený. Stavba byla příliš komplikovaná, než aby se dala rychle pochopit, a já se budu muset pořádně potrápit, než se vymotám ven. Ještě pořád jsem se chtěl dostat na suchou zem, než padne úplná tma, vrátil jsem se ještě jednou doprostřed a začal s víceméně bezcílnou sérií pokusů a omylů - a při světle baterky jsem si dělal poznámky. Když jsem rozsvítil, se zájmem jsem si všiml, že nevidím nikde odraz - ani to nejmenší zablesknutí - na průhledných zdech okolo. To jsem ale čekal, protože slunce se na té zvláštní hmotě neodrazilo ani jednou.

Pořád jsem se potácel dokola, když nastala noc. Hustá mlha zakryla většinu hvězd a planet, ale Země byla krásně vidět jako zářící, modrozelený bod na jihovýchodě. Bylo právě po opozici, v teleskopu by byl na ni nádherný pohled. Když se mlha ještě víc protrhla, dokonce jsem vedle ní rozeznal Měsíc. Mrtvé tělo - můj jediný záchytný bod - jsem neviděl, tak jsem dotápal s několika odbočkami do středu. Nakonec jsem se musel vzdát vyhlídky na spánek na suché zemi. Až do rána se nic nedalo dělat, přemýšlet jsem mohl i tady. Polehávání v bahně nebylo nic příjemného, ale v koženém obleku se to dá vydržet. Na minulých výpravách jsem spal i za horších podmínek a z vyčerpání mě přešla i nechuť.

Tak jsem tady, v bahně v prostřední místnosti a dělám si při baterce poznámky. Je skoro legrační, do jaké divné, neobvyklé bryndy jsem se dostal. Ztratil jsem se v domě bez dveří - v domě, který nevidím! Určitě hned ráno se odtud dostanu, nejpozději odpoledne musím být zpátky na Terra Nova i s krystalem. Je to krasavec - jak se leskne i ve slabém světle baterky. Vyndal jsem ho z kapsy, abych ho prohlédl. Přestože jsem unavený, nechce se mi spát, píšu už hodně dlouho. Musím toho teď nechat. Nehrozí nebezpečí, že by mě tu domorodci obtěžovali. Nejméně se mi líbí ta mrtvola - naštěstí mě kyslíková maska ušetří nejhoršího. Chlorátové kostky užívám velmi opatrně. Teď si vezmu pár vyživovacích tablet a půjdu spát. Později napíšu víc.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist