<<< Literární doupě
Literární doupě

Robert Ludlum

MOZAIKA PARSIFAL

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Mozaika Parsifal - 3. vydání - Ludlum Robert
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Mozaika Parsifal - 3. vydání - Ludlum Robert
The Cassandra Compact - Ludlum Robert
 
 
cena původní: 159 Kč
cena: 141 Kč
The Cassandra Compact - Ludlum Robert
Trevayne - Ludlum Robert
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 43 Kč
Trevayne - Ludlum Robert

 

   1   >

 

 

PRVNÍ  KNIHA

1

Chladné měsíční světlo stékalo z noční oblohy a odráželo se od zpěněného příboje, který se rozbíjel o pobřežní skály. Tento pruh písečné pláže na Costa Brava mezi tyčícími se skalisky se měl stát popravištěm. Muselo to tak být. Ať Bůh třeba zatratí tenhle zatracený svět, muselo to tak být!

Teď už ji viděl a slyšel její křik, který přehlušil i hukot příboje. Utíkala po pláži a hystericky ječela: „Pro boha živého! Proč! Co to děláš! Přestaň! Proč! Proč!“

Měsíční paprsky se jí zaleskly ve vlasech a její silueta se vyloupla ze tmy, vykrojená světlem silné baterky. Upadla; pronásledovatelé se přiblížili a noční vzduch prořízl rachot střelby. Kulky se zarývaly do trávy a do písku vedle jejího ležícího těla; za několik okamžiků bude mrtvá.

Jeho láska zemře.

Seděli na kopci nad Vltavou a sledovali loďky, které brázdily vodu od severu k jihu a naopak. Sloupy kouře z továren pod nimi se rozplývaly na jasném odpoledním nebi a zastiňovaly výhled na vzdálené hory. Michael je pozoroval a uvažoval, zda je vítr nad Prahou rozežene a uvolní výhled. Hlavu si položil do Janina klína a jeho natažené nohy se dotýkaly proutěného košíku, do něhož naložila chlebíčky a vychlazené víno. Seděla na trávě a zády se opírala o hladkou březovou kůru; hladila ho po vlasech a přejížděla mu prsty po tváři.

„Michale, miláčku, dost jsem přemýšlela. Nehledě na ta tvoje tvídová saka a tmavé kalhoty a dokonalou univerzitní angličtinu budeš vždycky Havlíček a  ne Havelock.“

„Nemám pocit, že jsem někdy chtěl být něco jiného. Jedno je vlastně taková uniforma a to druhé - způsob sebeobrany.“ Usmál se a poplácal ji po ruce. „Navíc, ta univerzita, to už je strašně dávno.“

„Tolik věcí se stalo strašně dávno, nemyslíš? Třeba zrovna tady.“

„Staly se, to je fakt.“

„A ty's byl u toho, chudáčku.“

„Přežil jsem to. Teď je to historie.“

„Spousta lidí to nepřežila.“

Blondýna se zvedla, překulila se vpravo a,na chvíli tak unikla z dosahu světla. Mířila k prašné silnici nad pláží; zůstávala ve tmě, plížila se ve snaze skrýt se ve vysoké trávě.

Stejně jí to nepomůže, řekl si vysoký chlapík v černém svetru, který stál na svém místě mezi dvěma stromy nad silnicí, nad krvavým dramatem, které se odvíjelo dole, a nad ženou, která za chvíli zemře. Jednou - docela nedávno - se na ni také díval z takovéhle výšky; tehdy ovšem nepropadala panice. Tehdy byla prostě skvělá.

Pomalu a opatrně zatáhl závěs a se zády přitisknutými ke zdi zamířil k oknu. Viděl ji dole, jak přechází přes dvůr zalitý měsíčním světlem, a klapot jejích vysokých podpatků se odrážel od okolních budov. Hlídky stály ve stínu, zachmuřené loutky v uniformách v ruském stylu; strážci otáčeli hlavy a v duchu oceňovali postavu, která se jistým krokem blížila k železným vratům uprostřed plotu obklopujícího kamenné sídlo pražské tajné policie. Bylo nabíledni, co si mysleli: kdepak, tohle není žádná sekretářka pracující přes čas; tohle je luxusní prostitutka, která si nechá diktovat tak leda od komisaře na gauči.

Zpoza ztemnělých oken ji ovšem sledovaly i jiné pohledy. Stačilo by jediné škobrtnutí, jediné zaváhání, a už by se u brány rozdrnčel telefon s příkazem k zadržení. Samozřejmě bylo nutné vyhnout se nepříjemnostem, co se komisařů týkalo, jenže pokud bylo podezření odůvodněné...

Všechno záleželo na vnějším zdání.

Ani nezaváhala, ani neškobrtla. Podařilo se jim to! Znenadání ucítil bolest v prsou a okamžitě pochopil, co to je. Strach. Strach ve své čisté, zvířecí podobě. Vzpomínal, jak ji tak sledoval, jeho mysl se neustále vracela k rozbořené vesnici, k hrůzu nahánějícímu hluku, který provází masovou popravu. Lidice. A dítě - jedno z mnoha - které se plíží mezi hořícími troskami, roznáší zprávy a kapsy má plné plastických trhavin. Zaškobrtnutí, zaváhání, a pak... historie.

Dorazila k bráně a servilní vrátný si dovolil chlípně se zašklebit. Byla báječná. Bože, jak hrozně ji miloval!

Rukama i nohama se zarývala do písku a prachu; bojovala o holý život. Jenže teď, na silnici, kde se nebude moci schovat v trávě, ji zahlédnou. Světelný paprsek si ji najde a konec na sebe nedá dlouho čekat.

Díval se: dařilo se mu potlačovat bolest i dojetí, stal se z něj lakmusový papír přijímající vjemy bez vzrušeni a bez kladení otázek. Nic jiného mu nezbývalo; byl přece profesionál. Pravdu už znal a tenhle kousek pobřeží na Costa Brava byl jen dalším důkazem její viny. Ta zoufalá žena pod ním byla vražedkyně, agentka nechvalně známé Vojennoj Kontrarazvědky, zuřivé odnože KGB, která rozsévala terorismus po celém světě. To byl nepopíratelný fakt; viděl to vše na vlastní oči a v Madridu se dokonce spojil s Washingtonem. Schůzku na dnešní noc zařídila Moskva a cílem bylo, aby důstojnice VKR Jana Karasová předala na opuštěné pláži Montebello severně od Blanes plán akcí teroristické skupině Baadera a Meinhofové. Tolik fakta.

Snad by si měl teď oddechnout, ale nešlo to. Zčistajasna ho k sobě připoutala jiná pravda, hlavni zásada jeho profese. Ti, kdo zrazovali živé a rozsévali smrt, museli sami zemřít. Ať byli kdo byli, ať... Michael Havelock se už rozhodl a od té chvíle se na věci nedalo nic změnit. Sám připravil poslední fázi smrtící pasti přichystané pro ženu, která mu na okamžik poskytla více štěstí než kdokoli na světě. Jeho milovaná byla teroristka a dát jí milost by znamenalo odsoudit k smrti stovky a možná tisíce jiných.

Moskva neměla samozřejmě tušeni, že se centrále v Langley podařilo rozluštit tajné kódy VKR. Sám odeslal depeši na loď vzdálenou půl míle od pobřeží Costa Brava: KGB potvrzuje. Styčný důstojník získán americkou rozvědkou. Plány jsou podvržené. Zlikvidovat. Kódy patřily k těm nejtajnějším a nejsložitějším; likvidace proběhne přesně podle plánu.

Vstávala. Její štíhlé tělo se vztyčilo nad písečným přesypem. Teď to přijde! Miloval tu ženu odsouzenou k smrti, držívali se spolu v náručí a šeptali si o společném životě, o dětech, o klidném stáří... kdysi tomu všemu věřil, jenže mu to nebylo souzeno.

Leželi v posteli; její hlava s rozhozenými světlými vlasy mu spočívala na prsou. Odhrnul jí vlasy z očí a zasmál se.

„Schováváš se,“ poznamenal.

„Mám pocit, že se schováváme pořád,“ usmála se smutně. „Pokud zrovna nechceme, aby nás viděl někdo, s kým se máme setkat. Nemůžeme dělat nic, co bychom opravdu chtěli. Všechno je předem vypočítané a naplánované, Michale. Žijeme v přenosném vězení.“

„Není to zas tak dlouho, a věčně to taky trvat nebude.“

„Jistě. Jednoho krásného dne si prostě řeknou, že nás už nepotřebují. Myslíš si snad, že nás nechají jen tak odejít? Nebo že zmizíme?“

„Washington není Praha nebo Moskva. Klidně nás z toho přenosného vězení pustí, já dostanu zlaté hodinky a ty možná nějaké vyznamenání.“

„Skutečně? Hodně toho víme. Snad až moc.“

„A právě to nás chrání. Vždycky si budou říkat: nenapsali to někam? Dejme si na ně pozor, mějme je pod dohledem a hlavně na ně budeme muset být hodní... Nic zvláštního. V klidu odejdeme.“

„Pořád se chránit,“ pravila a přejela mu prstem po obočí. „Ty na to nemůžeš zapomenout, viď? Na tu strašnou dobu tenkrát.“

„To je historie. Nevzpomněl bych si.“

„Co budeme dělat?“

„Žít. Miluju tě.“ ,

„Myslíš, že budeme mít děti? Že je budeme vodit do školy, mazlit se s nimi, chodit s nimi na hokej...“

„Na fotbal nebo na baseball. Na hokej ne. Jinak si to představuju právě tak.“

„Co budeš dělat ty?“

„Budu učit na univerzitě. Mám někde založených pár diplomů, takže bych neměl mít potíže. Určitě budeme šťastní. Počítám s tím.“

„Co budeš učit?“

Podíval se na ni a pohladil ji po tváři, načež zvedl oči k oprýskanému stropu hotelového pokoje. „Historii,“ odvětil a uchopil ji do náruče.

Temnotou se roztančilo světlo baterky a nakonec zavadilo o ni, o ptáčka pokoušejícího se vzlétnout. Marně. Zazněla střelba - teroristé se snaží zabít teroristku. Jak se jí kulky zakously do zad, zaklonila se a blond vlasy jí přepadly dozadu. Následovaly tři osamocené výstřely, rány z milosti od vynikajícího střelce. Zasáhly ji do hlavy a do krku a vrhly ji na písečnou dunu. Prsty se zaryla do pisku; ještě poslední křeč a bylo po všem.

Jeho láska zemřela - a aspoň kousek lásky byl vždycky součástí všeho, co dělali a čím byli. Splnil svůj úkol, stejně jako by ho splnila ona; oba měli pravdu a oba se nakonec tak strašně zmýlili. Zavřel oči a ucítil v nich nepříjemnou vlhkost.

Proč k tomu muselo dojít? Jsme všichni blázni. Dokonce hůř než blázni: hlupáci. Nemluvíme, jen umíráme - aby nám elegantní žvánilové, co mají vždycky řešení po ruce, mohli vtloukat do hlavy, co je špatné a co ne - z geopolitického hlediska, chápete, což jinými slovy znamená, že jejich slova jsou nad naše dětské chápání.

Co budeš dělat ty, Michale? Nejspíš učit. Na univerzitě... Co budeš učit?

Historii. Teď už to také byla historie, bolestné vzpomínky, a mělo by to tak zůstat; už ke mně nepatři, tak jako ona, pokud ke mně vůbec kdy patřila, při vší té přetvářce... Přesto musím dodržet slib, který jsem nedal jí, ale sobě. Končím. Musím zmizet v jiném, novém světě; půjdu někam učit. Vysvětlovat tu naši zbytečnost.

Zaslechl hlasy a otevřel oči. Pod ním už vrazi od Baadera a Meinhofové doběhli k nataženému tělu, které ještě zatínalo prsty do svého popraviště - geopoliticky předurčeného. Jak jen dokázala tak dokonale lhát? Ano, dokázala to, protože on sám měl možnost vidět pravdu - dokonce i v jejích očích.

Dva kati se sehnuli k jejímu - kdysi tak krásnému - tělu, aby je odnesli do ohně nebo hodili do vody. Nebude se do toho plést; všechny důkazy musí zůstat nedotčené, aby mohly být později prozkoumány a analyzovány, a aby se z nich mohly vyvodit závěry. Zbytečnost nutná z geopolitického hlediska.

Přes pláž se přehnal závan větru; vrazi se zapřeli nohama do písku a jeden z nich zvedl ruku v marné snaze přidržet si na hlavě kšiltovku; stejně mu uletěla a vítr ji odnesl k silnici. Muž pustil mrtvolu a rozběhl se za ní; Havelock ho zpovzdálí pozoroval. Bylo na něm něco zvláštního - že by ten obličej? Ne, to ty vlasy, vlnité a tmavé, i když ne docela: nad čelem měl šedivý pramínek. Tyhle vlasy, tuhle tvář už určitě někde viděl. Ale kde? Hlavu měl přeplněnou vzpomínkami. Spisy, fotografie, spojky, informátoři, nepřátelé. Kam má tohohle chlapa zařadit? KGB? VKR? Nějaká odštěpenecká skupina, která se nechá platit Moskvou, pokud zrovna neinkasuje peníze na výdaje od pobočky CIA v Lisabonu?

Co na tom záleží. Smrtící maňásci ani zranitelní pěšáci už Michaela Havelocka - nebo spiš Michala Havlíčka - nezajímali. Ráno pošle z velvyslanectví v Madridu telegram do Washingtonu. Skončil; nemá, co by jim mohl víc poskytnout. Bude souhlasit se vším, na čem budou jeho nadřízení v souvislosti s ukončením služby trvat. Nechá se třeba i zavřít na kliniku; bylo mu to jedno. Jinak už nedostanou ani minutu jeho života.

Všechno to byla historie, která skončila na opuštěné pláži Montebello na Costa Brava.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist