Robert Ludlum

MOZAIKA PARSIFAL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

U vchodu do malé restaurace na okraji Hagerstownu zahlédli automat na noviny: zbývaly v něm poslední dva výtisky Baltimore Sun. Koupili si oba, aby zjistili, jestli se v tiske objevily nějaké fotografie, podle nichž by je mohl někdo poznat; instinkt jim velel vyloučit co nejvíc nepříjemných překvapení.

Posadili se naproti sobě do rohového boxu a rychle otáčeli stránky: když skončili, mohli si ulehčeně vydechnout. Nikde žádné fotografie. Za chvíli si přečtou, co se píše v článku na straně tři.

„Musíš mit hrozný hlad,“ prohlásil Havelock.

„Abych ti řekla pravdu, mám chuť spíš na něco k pití - jestli tu něco mají.“

„Určitě. Objednám.“ Pohlédl směrem k pultu a mávl rukou.

„Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.“

„To je divný. Kohoutek mi povídal, že jsi včera večer nechtěla jíst a že jsi na toho Kubánce hodila talíř.“

„Talíř se zbytky. Jasně že jsem se najedla - vždycky jsi mi přece říkal, abych nezapomínala jíst, protože člověk nikdy neví, kdy se zase dostane k jídlu.“

„Poslouchej maminku.“

„Já poslouchala kluka, co se odmala schovával po lesích.“

„To je historie. Proč jsi po něni tedy házela ten talíř? Aby sis ho udržela od těla?“

„Abych si mohla nechat vidličku. Nůž mi nedali.“

„Teda slečno, vy jste vážně jednička!“

„Byla jsem zoufalá. A přestaň mi dělat poklony!“

Ke stolu se přikolébala buclatá servírka s tlustým nánosem líčidla na obličeji a změřila si Janu se směsí smutku a závisti v očích. Michael pochopil, aniž by přitom cítil nějaké uspokojení nebo nadřazenost: prostě mu to bylo jasné. Jana Karasová patřila k onomu již vymírajícímu druhu žen, kterému se říká „dáma“, a to i ve chvílích, kdy musela v sebeobraně zabíjet nebo když musela s někým koketovat, jen aby si zachránila život. Havelock objednal pití; číšnice přikývla, usmála se a odkráčela. Za okamžik bude zpátky.

„A teď ty špatné zprávy,“ nadhodil Michael a rozevřel noviny.

„Je to na třetí straně.“

„Vím. Četla's to?“

„Jenom tu řádku úplně dole, jak se tam píše ,pokračování na straně 11`. Myslela jsem, jestli tam nebude ta fotka.“

„Já taky.“

Havelock začal číst a Jana ho pozorovala. Servírka se vrátila a postavila na stůl skleničky.

„Za minutku si objednáme jídlo,“ zamumlal Michael s očima zabodnutýma do deníku. Jak četl, zakoušel nejprve úlevu; pak údiv a nakonec strach. Složil noviny, pohodlně se opřel a podíval se na Janu.

„Co je? Co tam píšou?“

„Chtějí to zaretušovat,“ pravil tiše.

„Cože?“

„Kryjí mě... ano, ve skutečnosti mě kryjí.“

„To jsi musel číst špatně.“

„Bohužel, četl jsem dobře.“ Předklonil se a přejel prsty podél sloupce v novinách. „Tohle si poslechni: ,Podle vládního mluvčího pro vládu nepracuje ani nikdy nepracovala žádná osoba, která by odpovídala jménu, popisu nebo otiskům prstů. Mluvčí se dále vyjádřil v tom smyslu, že jakékoli spekulace ohledně podobnosti vrahova jména se jmény současných či bývalých vládních zaměstnanců by byly od základu pochybené a nespravedlivé. Po obdržení hlášení od manhattanského policejního sboru byla okamžitě provedena rozsáhlá počítačová kontrola a její výsledky byly naprosto negativní. Nicméně vládní mluvčí oznámil, že zavražděný profesor Handelman pracoval pro vládu jako poradce pro umisťování evropských uprchlíků, zvláště těch, kteří přežili nacistickou nadvládu. Podle mluvčího manhattanské policie existuje teorie, že vrah mohl být členem některé mezinárodní teroristické organizace nepřátelsky naladěné vůči Židům. Vláda zdůraznila, že teroristé na celém světě často používají jména a průkazy vládních zaměstnanců.“` Havelock zvedl oči od článku. „A je to. Smetli to se stolu.“

„Myslíš, že tomu sami věří?“

„Ani náhodou. Především, ve vládě sedí aspoň stovka lidi, co vědí, že jsem dělal pro konzulární operace. Dají si dohromady jména a přijdou na mě. Navíc jsem v tom bytě nechal otisky prstů a ty jsou v mém spise. A konečně, Handelman neměl nikdy s vládou absolutně nic společného - a v tom byla jeho síla. Dělal prostředníka pro Quai ďOrsay; kdyby se o něj někdy zajímala vláda, nezavadili by o něj ani prstem.“

„Co z toho vyvozuješ?“

Michael se opřel, zvedl sklenici s whisky a napil se.

„Smrdí to.“

„Takže je to past,“ dodala Jana. „Chtějí, abys jim do ní sám vlezl - třeba tím, že se poženeš za Bradfordem - a čapnou tě.“

„A až budu mrtvý, nebudu moct mluvit a oni můžou tvrdit, že odrovnali vraha. Dostat se k Bradfordovi by nebyl problém, jenomže odejít by mi už nemuseli dovolit... Ledaže by se mi povedlo vylákat ven jeho. Aby přišel on za mnou.“

„To nikdy nepřipustí. Bude mít kolem sebe gorily a sotva tě uvidí, rozstřílejí tě na cucky.“

Havelock se znovu napil a vycítil, že se mu někde v podvědomí rodí nápad. „Budou mě hledat, budou po mně pátrat...“ Odložil sklenici. „Ale nikdo jiný než ti, co nás do tohohle srabu dostali, mě nehledá.“

„Jenom ti lháři, jak jim říkáš. Ano.“

„Právě. Potřebujeme pomoc a já si myslel, že na nás nikdo ani neplivne. Teď jsme oficiálně čistí, takže je to v suchu.“

„Neblázni, Michale,“ skočila mu do řeči Jana. „Vždyť je to jenom součást pasti. Hledají mě i tebe a tebe dokonce otevřeně. Každý úřad, který by nám mohl k něčemu být, tě má na černé listině. Copak si myslíš, že můžeš někomu z vlády důvěřovat?“

„Nikomu,“ připustil Havelock. „A i kdyby, nikdo by nebyl ochoten spolknout spojení s ,beznadějným případem`.“

„Tak mi řekni, koho máš na mysli?“

„Cagnes-sur-Mer,“ zamrkal Michael. „Když jsem se od Salanna nemohl dovolat k Matthiasovi, zavolal jsem Zelienskému - vzpomínáš, jak jsem ti o tom vyprávěl? On o něm mluvil říkal mu Alexandr Veliký. Raymond Alexander. Není to jenom společný známý, je to taky dobrý přítel - můj i Matthiasův. Ten by nám mohl pomoci.“

„Jak.“

„Protože nepatří k vládě, i když je s ní v čilém spojení. Washington se bez něho neobejde a on se neobejde bez Washingtonu. Píše do Potomac Review a ví toho o vládě víc než kdo jiný. Má dobré prameny. Nikdy by mě k sobě nepustil, kdyby se o mně zmínili v novinách, ovšem to se nestalo.“

„Jak by nám mohl pomoct?“

„Ještě nevím. Třeba by mohl vylákat Bradforda. Dělá s lidmi rozhovory a každý takový rozhovor je pro vládní úředníky svým způsobem vyznamenání. Navíc je mimo podezření. Klidně by mohli Bradforda přivézt v tanku, ale do domu by už musel sám. Třeba bych mu mohl naznačit, že se čeká změna ve vládě s Bradfordem v čele. A navrhnout mu, aby si ho zavolal na pohovor, a já že bych se schoval v domě a poslouchal, případně potvrzoval.“

„V domě?“

„Pracuje doma - dělá se tak tajemnější. Jako James Reston z Timesů. Když nějaký politik nebo úředník prohlásí, že byl ve Fiery Run, znamená to, že Jimmymu Restonovi brzo vyjde článek. A když řekne, že byl ve Fox Hollow, každý pochopí, že s ním dělal rozhovor Raymond Alexander. Fox Hollow leží ve Virginii, kousek od Washingtonu - můžeme se tam dostat ani ne za dvě hodiny.“

„Myslíš, že to udělá?“

„Mohl by. Neřeknu mu proč, ale mohl by. Jsme přátelé.“

„Z univerzity?“

„Tak trochu. Seznámili jsme se prostřednictvím Matthiase. Když jsem začínal u vlády, Matthias často jezdil do Washingtonu a oprašoval styky. Při té příležitosti mi každou chvíli zavolal, abych s ním a Alexanderem zašel na večeři. Nikdy jsem neodmítl, nejen kvůli nim, ale i proto, že jsme chodili do podniků, kam bych se jinak ani neodvážil strčit nos.“

„To bylo od tvého přítele milé.“

„To jo, ale nijak zvlášť chytré, když se vzalo v úvahu, co jsem začínal dělat. Učitel, který se snaží vyznamenat svého nepříliš nadaného žáka z Prahy - zrovna, když popularita bylo to poslední, po čem jsem toužil. V klidu jsem to Alexanderovi vysvětlil. Zasmáli jsme se tomu a výsledkem bylo, že jsem s ním tu a tam povečeřel, když byl Antonín v bezpečí doma v Princetonu a stříhal si svůj akademický trávníček, místo aby sázel stromy na březích Potomacu. Ale pozor - velký Matthias nikdy nezapomněl sklízet to, co zasel.“

„Tys večeřel u Alexandera doma?“

„Vždycky. Pochopil, že by nebylo dobré, aby nás dva viděli spolu na veřejnosti.“

„Takže jste dobří přátelé.“

„Dá se to tak říct.“

„Má nějaký vliv?“

„Jasně.“

Jana natáhla ruku a dotkla se jeho lokte. „Michale, proč bys mu tedy nepověděl všechno?“

Havelock se zamračil a položil dlaň na její. „Myslím, že by to nechtěl slyšet. Před takovými věcmi radši včas uhne.“

„Je to novinář. Z Washingtonu! Jak můžeš tvrdit něco takovýho?“

„Protože je to analytik, komentátor. Žádný lovec senzací. Rád lidem šlape po názorech, ale ne na kuři oka!“

„Jenže ty mu můžeš naservírovat úplnou bombu!“

„Řekl by mi, abych šel rovnou na bezpečnostní oddělení vlády. Že se mi tam dostane spravedlnosti. Pochopitelně bych to neudělal, vím, že bych tam dostal tak leda kulku do hlavy. Alexander je pětašedesátiletý bručoun, co všechno viděl a slyšel - od Dallasu po Watergate - a podle něj sto deset procent těchhle skandálů dělá z komára velblouda. Kdyby přišel na to, co jsem udělal - o Handélmanovi nemluvě - zavolal by ochranku sám.“

„Takže není zas až tak dobrý přítel.“

„Nepřekrucuj to - podle svých vlastních měřítek je.“ Michael se odmlčel a obrátil její ruku dlaní nahoru. „Kromě toho, že může do Fox Hollow vylákat Bradforda, může zařídit ještě jednu věc. Tu s mým přítelem. Požádám ho, aby zjistil, kde je Matthias. Řeknu mu, že tam nechci volat sám, protože nemám čas na to, za ním zajet, a Antonín by se zlobil. To pro mě může udělat - díky svým konexím může.“

„Co když se mu to nepodaří?“

„Tak to taky bude něco znamenat, ne? V takovém případě ho donutím, aby mi tam přivolal Bradforda, i kdybych mu měl mířit pistolí na hlavu. Ovšem, pokud se spojí s Matthiasem v té jeho chajdě v Shenandoah... budeme vědět něco úplně jiného, a to mě děsí. Bude to znamenat, že americký premiér má styky s ruskou KGB.“

 

Fox Hollow byla malá vesnice s uličkami osvětlenými plynovými lampami a domy vystavěnými ve stylu prvních amerických kolonistů - všechno na výslovný příkaz obecní rady. Obchodům se tu říkalo krámky a jejich zákazníci patřili k těm nejbohatším poblíž Washingtonu. Víska nepostrádala jisté kouzlo, díky němuž byla proslavená v širokém okolí, jenže málokdo je mohl vychutnat: turisté tu rozhodně nebyli vítaní, což někdy hraničilo se šikanováním. Malý policejní sbor měl dokonalé vybavení a spojovací systém, který jako by navrhovali v Pentagonu; Fox Hollow byla dokonale izolovaným ostrovem uprostřed Virginie.

Řeka Potomac přinášela teplejší vzduch, takže sníh začal ustupovat už za Harpers Ferry. U Leesburgu se změnil ve studené mžení; tou dobou už měl Havelock připravený plán na přelstění Raymonda Alexandera. Jeho pohádka mohla znít docela věrohodně: v New Yorku došlo k vraždě - jestli o tom Alexander ještě neslyšel, určitě se o tom dozví ráno jako vášnivý čtenář novin - a vrah vystupoval pod falešným jménem, které společně s doklady nepříjemně připomínaly Michaela. Vláda ho vytáhla z Londýna, dopravila ho vojenským letadlem do Ameriky a požádala ho o spolupráci. Konečně, v dóbě vraždy byl přece v Londýně, no ne?

V průběhu rozhovoru si ještě rozmyslí záležitost s Bradfordem, která byla už v hrubých rysech jasná: kdysi problematický náměstek ministerského předsedy má být rehabilitován a vrácen do středu dění. Havelock prohlásí, že v Londýně dostal do rukou zprávu o Bradfordových tajných jednáních ohledně rozmisťování raket NATO: jestliže mu přidělili tak citlivou záležitost, znamenalo to pořádný obrat v politice. Také to byla dost velká bomba, aby se Alexanderovi začaly sbíhat sliny - přesně po takovém úniku informací vždycky toužil, aby měl dost času připravit si vlastni analýzu a pustit ji do světa. Ovšem, pokud by ten starý jezevec chtěl udělat s Emorym Bradfordem rozhovor - s ověřením a případnou konfrontací - bude muset náměstka přesvědčit, aby přijel hned ráno, protože odpoledne letí Havelock zpátky do Londýna a také by se rád stavil u svého starého učitele Anthonyho Matthiase, pokud mu to čas a itineráře dovolí. A pokud Alexander ví, kde ho hledat.

Co se Bradforda týkalo, neměl na vybranou: pozvání od obávaného novináře se nedalo odmítnout. Jiné věci - jako třeba Costa Brava - mohly být důležité, avšak náměstek si musel za každou cenu udržet masku clověka, který se snaží nevyčnívat z řady; odmítnout rozhovor s Raymondem Alexanderem byl jistý způsob, jak o takovou masku rychle přijít. Až potom dorazí do Fox Hollow a jeho stráže zůstanou venku v autě, Michael ho unese: jeho zmizení vyvede lháře pěkně z konceptu. Novinářův dům stojí uprostřed hustých lesů, přerostlých luk a strmých skalisek a nikdo nezná lesy lépe než Michal Havlíček. Protáhne jimi Bradforda, až se dostanou na nějakou zapadlou okresku, kde na ně bude čekat auto a žena, kterou Bradford zneužil v Barceloně. Až se teď Michael setká s Alexanderem, budou mít celou noc na to, aby si prohlédli mapu a silnice; budou přitom dávat pozor na foxhollowskou policii, a připraví si patřičné výmluvy pro případ, že by je někdo zastavil. Mohlo by se jim to podařit. Musí se jim to podařit!

„To je nádhera!“ vykřikla Jana, okouzlená plynovými lampami a malými krámky.

„Jenže to má háček,“ připustil Michael, který za zatáčkou zahlédl policejní vůz. „Zalehni a ať tě není vidět!“

„Cože?“

„Prosím.“ Jana ho poslechla a svinula se na podlaze.

Zpomalil, projel kolem hlídkového vozu, zabočil doprava a zastavil přímo před ním.

„Co to děláš?“ zašeptala Jana vyjeveně.

„Chci mu ukázat doklady dřív, než o ně sám požádá.“

„Dobrý nápad, Míšo.“

Havelock vystoupil z auta a zamířil k hlídkovému vozu. Policista otevřel okénko a prohlédl si Michaelovu poznávací značku. Přesně to Michael čekal: později v noci se to může vyplatit, až někdo zahlédne „podezřelé auto“.

„Promiňte, nevíte, jestli je tady někde telefon? Myslel jsem, že je tu jeden na rohu, ale přece jen jsem tady už pár let nebyl.“

„Vy už jste tu někdy byl?“ zeptal se policista. Hlas měl přátelský, pohled zdaleka ne.

„Samozřejmě. Trávíval jsem tu víkendy.“

„Jedete do Fox Hollows za nějakým určitým cílem, pane?“

„Podívejte...“ Havelock se odmlčel, jako by strážníkova otázka hraničila s drzostí; pak pokrčil rameny, jako by chtěl říci Konečně, policie musí taky něco dělat. Trochu snížil hlas. „Dobře, chápu. Jedu za jedním starým přítelem, Raymondem Alexanderem a rád bych mu napřed zavolal a ohlásil, že jsem tady... Jenom pro případ, že by tam měl někoho, koho bych neměl vidět. U pana Alexandera se to tak dělá běžně, jak určitě víte sám, pane strážníku. Možná tady budu nějakou dobu jezdit, každopádně, až budu odjíždět.“

Při zmínce o Alexanderovi se policistův postoj viditelně změnil. Na silnici k domu obávaného politického komentátora bývaly často vidět černé limuzíny a vozy důstojnického sboru; teď sice před jeho vraty nic takového neparkovalo, ale bylo vidět, že se některá Havelockova slova trefila do černého: „starý přítel“, „trávíval jsem tu víkendy“...

„Ano, pane. Jistě. Pět bloků odtud je restaurace, v hale mají telefon.“

„U lampáře?“ vzpomínal Havelock.

„Přesně tak.“

„To bych dost nerad, pane strážníku. Možná tam bude trochu moc rušno. Na ulici nic není?“

„Jedna stojí na Akátové ulici.“

„Kdybyste mi řekl, jak se tam dostanu, budu vám já i R.A. velice zavázán.“

„Můžete jet za mnou, pane.“

„Děkuju mnohokrát.“ Michael se vydal k autu, ale pak se zarazil a vrátil se k okénku. „Vím, že to bude znít hloupě, jenže mě sem obvykle vozili. Myslím, že vím, jak se k němu jede: z Websterovy zahnu doleva na Underhill Road a po ní je to tak pět šest kilometrů, že?“

„Skoro deset, pane.“

„Vážně? Díky.“

„Až si zavoláte, mohu vás tam dovést, pane. Dneska je tady klid.“

„To je od vás skutečně velmi laskavé. Ovšem něco takového po vás nemohu žádat.“

„Nevadí, pane. Jsme tady od toho.“

„Takže ještě jednou díky. Opravdu si toho cením.“

Raymond Alexander zareagoval na telefonát přesně tak, jak Havelock očekával: prostě se musí zastavit aspoň na skleničku. Michael odpověděl, že je rád, že má Raymond čas - nejen proto, aby obnovili staré přátelství, ale také proto, že se v Londýně dozvěděl něco, co by Alexandera mohlo zajímat. Dokonce by mu to mohlo částečně vynahradit všechny večeře, na které Havelocka zval.

Cestou k vozu se Michael zastavil u policejního auta.

„Pan Alexander mne požádal, abych mu zjistil vaše jméno. Je vám velice vděčný.“

„To nic není, pane. Jmenuju se Lewis. Strážník Lewis.“

Lewis, napadlo Havelocka. Harry Lewis, profesor politických věd na univerzitě v Concordu. Zatím na něj nemohl myslet, jenže brzy už nebude zbytí. Lewis má teďurčitě dojem, že zmizel ze světa: to se také stalo a aby se mohl vrátit, musí najít a odhalit lháře.

„Stalo se něco, pane?“

„Ne, nic. Znám jednoho Lewise a vzpomněl jsem si, že se mu musím ozvat. Ještě jednou díky. Pojedu za vámi.“

Havelock se vsoukal za volant a podíval se na Janu.

„Tak co, jak je?“

„Jsem celá rozlámaná a třesu se strachy! Co kdyby se sem ten chlap přišel podívat?“

„Nějak bych ho zastavil, křikl bych na něj z budky nebo tak, ale moc jsem s tím nepočítal. Policajti ve Fox Hollow se většinou nehnou od rádia. Prozatím nechci, aby tě někdo viděl, dokud to nebude nutné. Hlavně ne tady a ne se mnou.“

Cesta k Alexanderovu domu nezabrala ani dvacet minut. V záři reflektorů se zaleskl bílý kovový plot; samotný dům stát kus od silnice, vystavěný s vybraným vkusem ze dřeva a kamení a s osvícenou kruhovou příjezdovkou, která se vinula kolem širokého schodiště směřujícího k těžkým dubovým dveřím. Zepředu a po stranách byla vila obklopena trávníkem posetým vysokými stromy, avšak tam, kde trávník končil, začínal okamžitě hustý les. Michael vzpomínal, jak.vypadá zadní trak~ domu: také stačilo jen pár kroků a člověk se ocitl v lese. Brzy se v něm ocitne - a.Bradford s ním.

„Až uslyšíš, že ten policajt odjel,“ upozornil Janu, „můžeš vstát a protáhnout se, ale z auta nevystupuj. Nevím, co tady má Alexander za poplašná zařízení.“

„Pěkné přivítání v té tvé svobodné zemi, Michale.“

„Taky nekuř.“

„Děkuji.“

„Není zač.“

Havelock při vystupování schválně zavadil o houkačku - vydala krátký a ostrý zvuk. Žádný pes nezaštěkal; nejspíš tu ani nebyl. Cestou k hlídkovému vozu doufal, že houkačka splní svůj účel ještě dřív, než k němu dojde. Měl štěstí: přední dveře se otevřely a ven vyhlédla posluhovačka.

„Nazdar, Margaret!“ zavolal na ni Michael. „Už jdu.“

Podíval se na strážníka, který zíral směrem ke dveřím: scénka na něj zapůsobila.

„Ještě jednou děkuji, strážníku Lewisi.“ Vytáhl z kapsy bankovku. „Rád bych-“

„Ne, pane, děkuji. Přeji vám hezký večer.“

Strážník s úsměvem pokývl, zařadil rychlost a odjel.

Havelock mu zamával: tedy už žádná policie, žádní psi, jenom neviditelná poplašná zařízení. Jana je v bezpečí, dokud zůstane v autě. Vystoupal po schodech k posluhovačce.

„Dobrý večer, pane,“ pozdravila ho žena s irským přízvukem. „Jmenuju se Enid a ne Margaret.“

„To je mi hrozně lito.“

„Pan Alexander vás čeká. O žádné Margaret jsem nikdy neslyšela - poslední služka se jmenovala Gretchen. Vydržela tu čtyři roky, bůh jí buď milostiv.“

Raymond Alexander vstal z lenošky ve své pracovně a zamířil kolem regálů plných knih k Michaelovi, aby mu potřásl rukou. Chůzi měl pružnější, než jakou byste od jeho objemného těla čekali; nad andělským obličejem s jasnýma zelenýma očima se zdvíhala rozcuchaná hříva, hustší a tmavší, než bývá v jeho věku zvykem. V souladu se svým anachronickým životním stylem měl na sobě temně rudý sametový kuřácký kabátek, oblečení, jaké Havelock nespatřil od svých dětských let v Greenwichi.

„Tak co, Michaeli, jak se vede? Proboha, vždyť už jsme se neviděli dobrých pět let!“

„Na tobě to není poznat, Raymonde. Vypadáš báječně.“

„Ale ty ne! Promiň, vypadáš jako něco, co by ani pes do huby nevzal. Ten odpočinek ti zřejmě nesvědčí.“ Alexander pustil Havelockovu dlaň a pozvedl ruce. „Pochopitelně že o tom vím. O svoje přátele se vždycky zajímám. A teď si nalej něco k pití - pravidla znáš. Zdá se mi, že potřebuješ panáka.“

„Díky, dám si,“ pronesl Michael a zamířil k baru u zdi.

„Myslím, že kdyby ses trošku vyspal...“

Začátek překonal všechna očekávání. Havelock se posadil naproti novináři a vyprávěl mu celý příběh o vraždě v New Yorku a o tom, jak ho vytáhli z postele ve čtyři ráno a odvezli sem.

„Četl jsem o tom,“ prohlásil Alexander a pokýval hlavou. „Samozřejmě jsem si vzpomněl na tebe - to jméno, pochopitelně - a pak mi došlo, že je to celé nesmysl. Že bys to udělal zrovna ty - s tím, co jsi sám prožil? Neukradl ti někdo starou průkazku?“

„Ne, myslím si, že ji zfalšovali. Každopádně mám za sebou perné dva dny. Chvílemi jsem měl pocit, že mě zavřou.“

„Nikdy by tě sem takhle nevláčeli, kdyby o tom věděl Antonín - to ti povím.“

Jenom Matthiasovi nejbližší přátelé mu říkali jeho českým křestním jménem: Michael to věděl a novinářova slova ho vyděsila. Obracelo se tím pořadí, jaké původně plánoval - bylo by však divné, kdyby se nezeptal. Záležitost s Bradfordem přijde na řadu až nakonec. Matthias má přednost.

„Zrovna jsem o tom přemýšlel,“ začal Havelock hovorovým tónem a otáčel přitom sklenkou v prstech. „Prostě jsem to bral tak, že má moc práce. Po pravdě řečeno jsem se tě chtěl zeptat, jestli je ve Washingtonu: rád bych se u něj stavil, jenomže nemám tolik času. Musím zpátky do Londýna a kdybych mu zavolal - znáš Antonína. Trval by na tom, aby ch u něj pár dní pobyl.“

Alexander se nahnul dopředu a ve tváři se mu objevil starostlivý výraz.

„Takže ty o tom nevíš?“

„O čem?“

„Zatraceně, ta vláda to s tou paranoiou vážně přehání! Vždyť vy dva jste skoro jako otec a syn! Tys jim zachránil tisíce tajných operací a oni ti o tom neřekli ani slovo!“

„O čem?“

„Antonín je nemocný. Je mi líto, že ti to musím povědět zrovna já.“

„Jak nemocný?“

„Traduje se, že vážně až smrtelně. Zřejmě o tom sám ví a jako obvykle na sebe dbá ze všeho nejmíň. Když se vláda dověděla, že jsem na to přišel, poslal mi sám vzkaz, abych se o tom nikde nezmiňoval.“

„Jak's na to přišel?“

„Náhoda. Někdy člověka dlouho nic nenapadne. Před pár týdny jsem se nechal vytáhnout na jeden večírek do Arlingtonu - víš, jak tyhle přebory v mletí hubou nesnáším, jenže hostitelka se dobře znala s mou nebožkou ženou.“

„To je mi líto,“ přerušil ho Havelock, který si matně vzpomněl na novinářovu ženu, ztepilou dámu, která zbožňovala zahrádku a aranžováni květin. „To jsem nevěděl.“

„Nevadí. Už jsou to dva roky.“

„A co ten večírek v Arlingtonu?“

„No, vrhla se tam na mě jedna mladá žena. Byla pořádně sťatá. Kdyby to byla vášnivá samice toužící po sexuálním styku, chápal bych, že se musela nalepit na nejpřitažlivějšího chlapa v okolí, jenže o to jí vůbec nešlo. Měla problémy s manželem, důstojníkem, který nebyl doma - rozuměj u ní v posteli - už dobrého čtvrt roku a nikdo v Pentagonu jí nedokázal vysvětlit, kam zmizel. Takže milá panička nasimulovala nemoc - to jí určitě dalo spoustu práce - a manželovi přiznali dovolenku z rodinných důvodů. Sotva jí padl do spárů, chtěla vědět, kde celou dobu byl a co dělal - rozuměj jiná ženská. Odmítl jí to povědět, takže když pak vojáček usnul, prohrabala mu šaty a našla propustku do pevnosti, o které v životě neslyšela - mimochodem, já taky ne. Podle mě ho okamžitě vzbudila a nedala mu pokoj, dokud z něj nevytáhla, že jde o supertajnou akci, že se tam léčí velme důležitá osobnost a že nic víc povědět nesmí.“

„Antonín?“ skočil mu do řeči Michael.

„To mi došlo až druhý den ráno. Poslední věc, co mi řekla než ji nějaký dobrodinec odvezl domů - bylo, že národ by se o tom měl dovědět; protože vláda se zřejmě rozhodla chovat jako Mať Rosíja. Hned ráno mi zatelefonovala, docela střízlivá a hlavně hodně vylekaná. Omluvila se, že mě otravovala a prosila, abych zapomněl na to, co mi napovídala. Byl jsem na ni laskavý a řekl jsem jí, že možná měla pravdu, jenže v tom případě já nejsem ta správná osoba, které by si měla stěžovat: jiní by jí posloužili mnohem líp. Ona na to, že jejího muže by to mohlo zruinovat, že by ho to stálo kariéru. Takže takhle to bylo.“

„To je všechno? Jak jsi zjistil, že jde o Matthiase?“

„Protože tentýž den ráno jsem si přečetl ve Washington Post, že Antonín si prodloužil dovolenou a že tedy nevystoupí před komisí Senátu pro zahraniční styky. Začal jsem o té ženské a o jejích slovech uvažbvat... a vzpomněl jsem si, jak se Antonín vždycky rád předváděl před Senátem. A tak mi došlo - proč vlastně ne? Oba víme, kde nejradši tráví svoje volné chvilky -“

„Chata v Shenandoah,“ vmísil se Havelock; zdálo se mu, že tohle už jednou zažil.

„Právě. Napadlo mne, že jestli je to pravda a on si jen protáhl prázdniny, mohli bychom si spolu vyrazit na ryby nebo si dát partičku šachu. Tak jako ty mám jeho telefon - zavolal jsem mu.“

„Nebyl tam,“ doplnil Michael.

„To mi neřekli,“ opravil ho novinář. „Povídali, že nemůže přijít k telefonu.“

„K tomu telefonu?“

„Ano... k tomu telefonu. Ke své vlastní soukromé lince.“

„K té, která funguje jen tehdy, když tam je?“

„Ano.“

Alexander zvedl svoje brandy a napil se.

Havelock měl strašnou chuť zařvat, vrhnout se na tělnatého novináře a zatřepat s ním: Dělej! Dělej, mluv dál! Místo toho klidně řekl:

„To musel být pro tebe šok.“

„Pro tebe by nebyl?“

„Určitě.“ Taky že byl. Copak mi to nepoznáš na očích? „Co's dělal dál?“

„Nejdřív ze všeho jsem zavolal Zelienskému. Vzpomínáš si na starýho Leona, ne? Sotva Matthias dorazil do Shenandoah, okamžitě zval Zelienského na večeři - dělal to tak léta.“

„Sehnal jsi ho?“

„Jistě. A pověděl mi podivnou věc. Prý Antonína neviděl už bůhvíkolik měsíců, že Matthias neodpovídá na jeho telefonáty aspoň ne osobně - a že má pocit, že veliký premiér už nemá na údolí čas.“

Pocit déja vu byl dokonalý. Michael si vzpomněl: „Ty a Zelienski jste přátelé, že?“

„Známe se hlavně přes Antonína. Tu a tam zajde na oběd nebo na šachy. Na večeři ne - nerad jezdí v noci. Jenže mně jde o to, že Matthias není na jediném místě, kde by mohl trávit dovolenou. Nedokážu si představit, že by se nechtěl s Leonem vidět - ty snad jo? A vůbec, Zelienski ho vždycky nechá vyhrát.“

„Taky si nedokážu představit, že bys to nechal jen tak.“

„Máš pravdu, nenechal jsem to jen tak. Zavolal jsem k Antonínovi do kanceláře a chtěl jsem mluvit s jeho prvním asistentem. Zdůraznil jsem, že chci mluvit s někým, kdo ministerského předsedu zastupuje v době nepřítomnosti, protože se chci zeptat na něco velmi důležitého. A hádej, koho mi poslali k telefonu!“

„Koho?“

„Emoryho Bradforda. Pamatuješ na něj? Bumerang Bradford, postrach generálů, které předtím vynášel do nebe. Udivilo mě to. Obdivuju ho za to, že měl odvahu změnit názor, i když podle mě ho Matthias právě proto nesnášel - rozhodně vždycky projevoval větší sympatie k těm, co si natloukli hubu, protože svůj názor nezměnili.“

„Co ti povídal Bradford?“ Michael sevřel skleničku v ruce ze strachu, že ji upustí a rozbije.

„Chceš vědět, jak reagoval, když jsem mu vysvětlil, co si myslím? Samozřejmě jsem se o té ženské nezmínil ani slůvkem - ani to nebylo třeba. Bradforda to pěkně vzalo i tak. Prosil mne, abych o tom nikde nemluvil ani nepsal, že Matthias se se mnou spojí sám. Slíbil jsem a ještě odpoledne mi posel přinesl zprávu od Matthiase. Až do téhle chvíle jsem se svého slibu držel - jenže nevěřím, že by to chtěl zatajit zrovna před tebou.“

„Nevím, co na to říct.“

Havelock povolil sevření prstů a zhluboka vydechl. Připravoval se položit nejdůležitější otázku svého života.

„Pamatuješ se, jak se jmenovala ta pevnost? Ta, jak jsi o ní nikdy předtím neslyšel?“

„Jistě,“ přisvědčil Alexander a měřil si ho pohledem. „Nikdo neví, že to vím. Ani odkud.“

„Povíš mi to? Ode mne se taky nikdo nedoví, odkud to vím. Ruku na to.“

„Proč to chceš vědět, Michaeli?“

Havelock se odmlčel a pak se usmál. „Pošlu mu tam květiny nebo nějaké ovoce. A taky dopis.“

Novinář přikývl. „Jmenuje se to Poolův ostrov, někde na pobřeží Georgie.“

„Díky.“

Alexander si všiml, že Michaelova sklenice je prázdná. „Hele, máme dopito. Nalej si a když už to budeš mít v ruce, kápni i mně. Místní pravidla, vzpomínáš?“

Michael vstal a zavrtěl hlavou; stále se ještě usmíval, i přes napětí, které cítil.

„Rád ti naleju; ale jinak už budu muset letět.“ Zvedl novinářovu sklenici. „Před hodinou jsem měl být v McLeanu.“

„Ty odjíždíš?“ Alexander nevěřil svým uším. „A co ty zprávy z Londýna, co's mi s nimi chtěl vynahradit večeře?“

Havelock mu nalil brandy. „Rozmyslel jsem si to,“ prohlásil. „Možná jsem se unáhlil.“

„Taky, člověku zkazíš radost,“ zašklebil se Alexander.

„No, je to na tobě. Týká se to jedné pořádně zamotané a tajné výzvědné operace, která podle mě nebude k ničemu. Chceš si to poslechnout?“

„Stačí, chlapče! Jsi vážně na špatný adrese. Antonín má pravdu - osmdesát procent všech tajných operací jsou vlastně šachy, co hrajou idioti za peníze starejch paralytiků!“

Michael vlezl do auta a ucítil slabý zápach cigaretového dýmu.

„Tys kouřila,“ vyčetl Janě.

„Nachytal's mě na švestkách,“ přiznala se. „Co Bradford? Přiláká ho sem?“

Havelock nastartoval, zařadil rychlost a vyjel z příjezdové cesty.

„Už můžeš vstát.“

„Co je s Bradfordem?“

„Necháme ho ještě chvilku vydusit „

Jana se vysoukala na sedadlo a vytřeštila na něj oči. „To nemyslíš vážně!“

„Pojedeme celou noc, ráno si chvilku odpočineme a pak zase dál. Chci tam být zítra odpoledne.“

„Proboha, kde?“

„Na Poolově ostrově - ať je to, kde chce.“