Robert Ludlum

MOZAIKA PARSIFAL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Čas vážně působí jako sedativum. Buď bolest časem sama zmizí, nebo se s ní člověk naučí žit. Havelock to chápal a bylo mu jasné, že pro něj v tuhle chvíli platí něco z obojího: bolest sice nezmizela úplně, ale zmírnila se; byly doby, kdy jeho vzpomínky zmatněly a staré rány bolely, jen když se jich někdo dotkl. Cestování také pomáhalo: už skoro zapomněl, jaké to je, vyrovnávat se s těžkostmi, které potkávají každého normálního turistu.

„Když dovolíte, pane, máte to tady na lístku. ,Změna vyhrazena.“`

„Kde?“

„Tady dole.“

„Nemůžu to přečíst.“

„Já ano.“

„Máte to naučené zpaměti.“

„Trochu se v tom vyznám, pane.“

Pasové kontroly. Celní prohlídky. Nepředstavitelné a nesnesitelné: muži a ženy, kteří se snaží zahnat nudu bušením razítky a zuřivými útoky na bezbranné zipy, jejichž využiti si výrobci zřejmě představovali klidnější.

Byl rozmazlený, o tom se nedalo pochybovat. Jistěže si za život užil dost rizika i nebezpečí, ovšem nikdy neokusil trampoty, které cestujicího čekají na každém kroku. Jinak ať se ve svém předchozím životě vrtnut kamkoli, vždycky měl s sebou to přenosné vězení - nebo ne, přesněji řečeno, měl naplánované schůzky se spojkami, s informátory, kterým bylo třeba zaplatit, často v noci, ve skrytu, kde neviděl nikoho a kde nikdo nemohl vidět jeho.

To všechno bylo teď pryč - už osm týdnů. Klidně se procházel za denního světla, tak jako nyní po amsterodamském Damraku směrem ke kanceláři American Exprese. Přemýšlel, jestli tam na něj čeká telegram; pokud ano, bude to znamenat počátek něčeho nového. Zaměstnání.

Práce. Zvláštni věc; jak se někdy náhoda snoubí s rutinou. Stalo se to přesně tři měsíce po té noci na Costa Brava, dva měsíce a pět dní od Jeho konečného hlášení a formálního propuštění z vládních služeb. Do Washingtonu přijel rovnou z nemocnice ve Virginii, kde prodělal dvanáctidenní terapii. (Jestli si mysleli; že něco najdou, tak to se tedy pletli, mohl jim to říct předem. Všechno mu bylo jedno; copak to nedokázali pochopit?) Ve čtyři odpoledne vyšel z vládní budovy jako svobodný člověk - a zároveň jako nezaměstnaný občan bez nároku na penzi, jehož majetek nestačí ani na roční rentu. Jak tam toho odpoledne stát na chodníku, napadlo ho, že někdy v budoucnu si bude muset najít zaměstnáni. Zaměstnání, kde by mohl vysvětlovat tu zbytečnou... Prostě vysvětlovat. Ovšem ne hned teď; zatím musí udělat aspoň to minimum, které se žádá od fungující lidské bytosti.

Bude cestovat, navštíví všechna místa, která vlastně nikdy pořádně neviděl - ve dne. Bude číst - vlastně opakovat si - ne tabulky kódů, plány operací nebo spisy, ale všechny knihy, které nedržel v ruce od školy; jestliže má někomu něco vysvětlovat, bude se muset znovu naučit všechno, co zapomněl.

Ovšem tehdy ve čtyři odpoledne měl na mysli ještě jednu, mnohem důležitější věc, a to pořádnou večeři. Po dvanácti dnech strávených v sanatoriu pod drogami a s přísnou dietou zoufale toužil po dobrém jídle. Zrovna se chystal, že se vrátí do hotelu, aby se osprchoval a převlékl, když se přihnalo taxi: slunce se odráželo od jeho oken a znemožňovalo tak zjistit, kdo v něm sedí. Zastavilo u chodníku těsně u něj; Michael se domníval, že na jeho pokyn, jenže z vozu vystoupil pán s kufříkem, kterému čas evidentně šlapal na paty - podle toho, jak uspěchaně šátral po peněženée. Nejdřív se navzájem nepoznali: Michael měl plnou hlavu večeře a pasažér toho, aby ho taxikář neokradl.

„Havelock,“ podivil se muž znenadání a posunul si brýle. „Jsi to vážně ty, Michaeli?“

„Harry? Harry Lewis?“

„Přesně tak. Jak se ti vede, M.H.?“

Lewis byl jediný, koho kdy potkal - a setkávali se zřídka kdo ho oslovoval iniciálami. Ten zvyk pocházel ještě z Princetonu, kde oba chodili do stejné třídy; Michael odtamtud odešel do státních služeb a Lewis na akademii. Dr. Harry Lewis byl vedoucí katedry politických věd na malé, ale prestižní univerzitě v Nové Anglii, a ve své funkci vládního konzultanta se občas objevil ve Washingtonu. Při té příležitosti se spolu párkrát setkali.

„Dobře. A co ty, ještě inkasuješ diety?“

„Je jich pořád míň a míň. Někdo vás naučil, jak číst analýzy od našich tajnůstkářských profesorů.“

„No potěš pánbůh, takže mě nahradí nějakej fousáč v džínách, co rozdává bouchací cigarety.“

Obrýlený akademik vypadal překvapeně.

„Děláš si legraci? Vážně jsi s tím praštil? A já myslel, že to máš na doživotí!“

„Naopak, Harry. Žít jsem začal asi tak před pěti minutami, když jsem se jim naposled podepsal. Za pár hodin mě čeká po letech první účet za večeři, který mi neuhradí z fondu na výdaje.“

„Co budeš dělat, Michaeli?“

„Nepřemýšlím o tom. A ještě hodnou chvíli se mi nebude chtít.“

Profesor si vzal od šoféra drobné a rychle prohlásil:

„Poslyš, nahoru už jdu pozdě, ale zůstanu ve městě přes noc. Když už mám ty diety, dovol mi, abych tě na tu večeři pozval. Kde bydlíš? Třeba mě něco napadne.“

Žádné diety od vlády kterékoli civilizované země by nedokázaly zaplatit tu slavnou večeři před dvěma měsíci a pěti dny, ovšem Harry Lewis přece jen dostal nápad. Kdysi byli přátelé a nedalo jim moc potíží přátelatví obnovit; navíc Havelockovi se líp mluvilo s člověkem, který aspoň matně tušil, co vlastně bylo náplní jeho práce pro vládu, než s někým, kdo o tom neměl ani ponětí. Vždycky je těžké vysvětlovat, že některé věci še prostě vysvětlit nedají, a právě tohle Lewis chápal. Témata na sebe logicky navazovala, až došli k Harryho nápadu.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, vrátit se na univerzitu?“

Michael se usmál. „Co kdybych odpověděl, že skoro pořád?“

„Vím, vím,“ zabručel Lewis, který jeho odpověď považoval za sarkasmus. „Vy špióni máte určitě plný šuplík nabídek od mezinárodních společnosti a každá z nich vám strká pod nos balíky peněz. Ale ty, M.H., jsi byl vždycky jeden z nejlepších. Tvou dizertačku vytiskli na desíti jiných univerzitách a dokonce jsi vedl vlastní semináře. Takže, když si k těmhle školním úspěchům připočteš léta u vlády - samozřejmě chápu, že je zrovna nemíníš rozebírat - vyjde ti, že jsi zatraceně lákavé sousto pro univerzitu. Vždycky si říkáme: ,Musíme sehnat někoho, kdo to skutečně dělal, žádného teoretika.` A to ti povídám, Michaeli, že ty jsi přesně to, co potřebujeme. Jasně, peníze nejsou zrovna...“

„Harry, ty's mě nepochopil. Myslel jsem to vážně. Opravdu jsem na to myslet pořád.“

Teď bylo na Lewisovi, aby se usmál. „V tom případě mám ještě jeden nápad.“

 

O týden později odletěl Havelock do Bostonu a odtamtud se rozjel do Concordu v New Hampshire, aby se podíval na univerzitu obrostlou břečťanem, posazenou do březového hájku. Strávil čtyři dny s Harrym Lewisem a jeho ženou, rozhlížel se kolem, docházel na různé přednášky a semináře a setkával se s těmi lidmi z vedení, kteří by mu mohli být podle Harryho prospěšní. Jakoby mimochodem se ho u kávy nebo u večeře vyptávali na jeho názory a všichni se na něj přitom dívali jako na slibného kandidáta. Harry Lewis odvedl dobrou práci, to se muselo nechat; čtvrtého dne prohlásil u oběda:

„Líbíš se jim!“

„Aby ne,“ přisadila si Lewisova žena. „Je hrozně roztomilý.“

„Po pravdě řečeno, jsou do tebe celí žhaví. Jak jsem ti tuhle ň'kal, M.H. - byl jsi u toho. Šestnáct let u vlády, to je návnada, které nedokážou odolat.“

„A dál?“

„Za dva měsíce se koná výroční konference a bude se tam mluvit o volných místech. Mám pocit, že ti jedno nabídnou. Kde budeš?“

„Chci trochu cestovat. Zavolám ti.“

 

Přede dvěma dny zavolal Harrymu z Londýna; konference ještě neskončila, ale Lewis předpokládal, že každou chvíli se dozví víc.

„Pošli mi telegram na American Express do Amsterdamu,“  požádal ho Michael. „A díky, Harry.“

Zahlédl, jak se před ním otevírají skleněné dveře kanceláře: objevili se v nich nějací manželé. Muž přepočítával peníze a přes rameno se mu pohupovaly popruhy dvou fotoaparátů. Havelock se zastavil a na okamžik zauvažoval, jestli se mu opravdu chce chodit dovnitř. Když tam telegram bude, bude to znamenat buďto odmítnutí, nebo nabídku. Pokud ho odmítnou, prostě se bude dál toulat po Evropě; to ho trochu utěšovalo, protože své nově nabyté svobody bez nutnosti cokoli plánovat si vážil nade všechno. A co když mu nabídnou místo? Je na to připraven? Může teď dospět k nějakému rozhodnutí? Nebude to rozhodnutí toho druhu, jaká musel činit v terénu dnes a denně, instinktivně, aby přežil - tady půjde o víc: musí se rozhodnout, jestli se k něčemu zaváže nebo ne. Je toho vůbec schopen? Kam se poděly jeho včerejší závazky?

Zhluboka se nadechl a rozvážným krokem zamířil ke dveřím.

MOZNA FUNKCE HOSTUJICIHO PROFESORA NA DVA ROKY. VYHLEDOVE TRVALA PROFESURA. VZAJEMNA DOHODA MOZNA NA KONCI OBDOBI. NASTUPNI PLAT DVACET SEDMDESÁT PET. POTREBUJEME TVOU ODPOVED DO DESETI DNU. NENECH MNE DLOUHO DUSIT.

TVUJ HARRY

Michael telegram složil a zasunul ho do kapsy u saka; ani ho nenapadlo vydat se rovnou k přepážce a začít sumírovat odpověď Harrymu Lewisovi, Concord, New Hampshire, USA. Na to je čas; prozatím mu stačilo vědomi, že o něj má někdo zájem, že něco začíná. Několik dní potrvá, než si plně uvědomí svůj nový stav, a dalších několik dni, než si na něj zvykne. To, že se stal normálním, zákonů dbalým občanem, mu umožňovalo se k něčemu zavázat; bez toho by nikdy nemohl začit.

Vyšel ven na Damrak, zhluboka nasál chladný amsterdamský vzduch plný studeného vlhka z kanálů. Slunce zapadalo; vynořilo se zpoza nízko letícího mráčku jako oranžový kotouč roztínající svými paprsky vodní páru. Havelockovi to připomnělo jiné moře, na jihu, na španělském pobřeží Costa Bravo. Prostál tam tehdy celou noc, dokud se slunce nevylouplo nad obzor a nezapálilo svým světlem mlhu nad vlnami. Sešel k silnici, mezi prach a písek...

Dost! Nemysli na to. To byl jiný život.

Náhoda tomu chtěla, že přesně před dvěma měsíci a pěti dny Harry Lewis vystoupil z taxíku a začal měnit život svého starého přítele. Nyní, o dva měsíce a pět dní později, ty změny začaly nést ovoce. Michaelovi bylo jasné, že plody přijme, jenže něco mu chybělo: taková změna se nejlíp snáší ve dvou, a on neměl s kým se o ni podělit. Neměl nikoho, kdo by se ho zeptal - co budeš učit?

Číšník ve smokingu v Dikker en Thijs zabořil okraj plápolající sklenky brandy do nádoby s cukrem; budou následovat další přísady, které dohromady tvoří café Jamique. Byla to směšná libůstka a dost možná i zbytečné plýtvání dobrým pitím, jenomže Harry Lewis tenkrát ve Washingtonu trval na tom, aby si ji dali. Později Harrymu. poví, jak si celý rituál v Amsterodamu zopakoval, i když by ho to asi nikdy ani nenapadlo, kdyby si včas uvědomil, jak k němu ty zatracené plameny přilákají pozornost.

„Díky, Harry,“ pronesl tiše, když číšník odešel, a pozvedl svou číši pár centimetrů nad stůl, jako by připíjel neviditelnému příteli. Konečně, je to lepší než být úplně sám.

Ucítil, jak se k němu někdo přibližuje, a zároveň koutkem oka zachytil zvětšující se temnou postavu. Nějaký muž oblečený do tradičního proužkovaného obleku si prorážel cestu mezi stíny a plamínky svíček k jeho boxu; Havelock naklonil sklenici a zvedl oči směrem k jeho obličeji. Ten clověk se jmenoval George a byl náčelníkem pobočky CIA v Amsterdamu. Už spolu kdysi pracovali; nebyla to vždycky příjemná spolupráce, ale rozhodně probíhala na profesionální úrovni.

„Taky způsob, jak ohlásit svůj příjezd,“ poznamenal agent rozvědky a mrknul na pojízdný stolek, na němž se dosud leskla stříbrná nádoba s cukrem. „Můžu se posadit?“

„Bud vítán. Jak se ti vede, Georgi?“

„Už mi bylo líp,“ prohlásil muž od CIA a svezl se na židli proti Michaelovi.

„To nerad slyším. Dáš si něco k pití?“

„To záleží na tom.“

„Na čem?“

„Jestli tu zůstanu dost dlouho.“

„Mluvíš v hádankách,“ usmál se Havelock. „Vlastně jsem zapomněl, že jsi ještě ve službě.“

„Nikdy jsem nevěděl, že bychom měli pevnou pracovní dobu.“

„Já taky ne. Jde o mě, Georgi?“

„Teď možná,“ připustil agent CIA. „Překvapuje mě, že tě tady vidím. Slyšel jsem, že jsi s tím praštil.“

„Slyšel's dobře.“

„Tak co děláš tady?“

„Co by? Jsem na cestách. Amsterdam se mi líbí. Klidně bys mohl říct, že utrácím celý ten balík, co jsem dostal na odchodnou, za cestování po místech, která jsem předtím sotva kdy viděl za denního světla.“

„Říct bych to mohl, ale to neznamená, že tomu věřím.“

„Věř mi, Georgi. Je to tak.“

„Takže žádný krycí manévr,“ ptal se vyzvědač s očima upřenýma na Michaela. „Víš, že bych si to mohl zjiastit.“

„Nic takového. Jsem hotov, skončil jsem, a dočasně jsem bez místa. Přesně tohle se dozvíš, když si to budeš chtít zkontrolovat, ale jen bys zbytečně mrhal penězi na linku do Langley. Určitě změnili všechny kódy, co se mě nějak týkaly, a všichni informátoři v Amsterdamu o mně dostali echo. Jsem mimo, Georgi. Každý, kdo by si se mnou něco začal, si koleduje o vyhazov na minutu a dost možná i o tichý pohřeb.“

„Takhle to vypadá na povrchu,“ zdůraznil agent CIA.

„Takhle to vypadá všude. Nesnaž se hledat nic jiného, nenajdeš to.“

„Dobře, řekněme, že ti věřím. Cestuješ, rozhazuješ odchodné.“ Agent se odmlčel a předklonil se. „Jednou ti to dojde.“

„Co?“

„To odstupné.“

„Určitě. Počítám, že tou dobou si už seženu výnosné místo. Po pravdě řečeno, zrovna dneska odpoledne -“

„Proč bys čekal? Třeba bych ti tu mohl nějak píchnout.“

„To bys nemohl. Podívej, Georgi, já nemám nic na prodej.“

„Ale ano, máš. Zkušenosti. Mohl bys dělat konzultanta, vypláceného z fondu na výlohy. Žádná jména, žádné zápisy, nic.“

„Jestli se mě snažíš zkoušet, tak ti to moc nejde.“

„Nezkouším tě. Jsem ochoten zaplatit za to, abych vypadal líp než ve skutečnosti. Kdybych tě jenom zkoušel, tohle bych nikdy nepřiznal.“

„Klidně, a byl bys pěkný blázen. To je pitomá past, dokonce tak pitomá, že's to docela dobře mohl myslet vážně. Copak někdo z nás chce, aby se fondy na výlohy nějak pečlivěji kontrolovaly, co?“

„Podívej, třeba nejsem jednička jako ty, ale taky nejsem žádný pitomec. Potřebuju pomoc. My všichni potřebujeme pomoct.“

„To už je lepší. Lichotíš mi. To už je vážně lepší.“

„Co ty na to, Michaeli. Celý Haag je prolezlý KGB a my nevíme, koho si koupili, ani jak daleko jsou ochotní jít. NATO je v nebezpečí.“

„Všichni jsme v nebezpečí, Georgi, a já ti vážně nemůžu pomoct. Mám pocit, že by to ani nemělo smysl. Dohodneme se na pěti, přitlačíme je na čtyřku, načež oni nám skočí přes hlavu na sedm. My si podmažeme cestu k osmi, oni nás zastaví na devítce a na deset se nikdo nevyšplhá. Všichni jenom zamyšleně kývnou a jede se dál. Mezitím oplakáváme ztráty, počítáme padlé a nikdy nás ani nenapadne přiznat, že to celé není k ničemu.“

„Kecy! My se jen tak nedáme!“

„Ale dáme, Georgi, dáme. A všichni. Přemůžou nás ,děti dosud nenarozené, ba ani nepočaté`. Pokud ovšem nebudou chytřejší než my, což se může klidně stát. Já v to doufám.“

„O čem to ksakru mluvíš?“

„O purpurovém atomovém dědictví naší krvavé války.“

„Cože?“

„Historie, Georgi. Pojďme se napít.“

„Ne, díky.“ Místní náčelník CIA poposedl. „A mám ten dojem, že ty's už měl taky dost.“ Vstal.

„Ještě ne.“

„Jdi do háje, Havelocku.“ Vyzvědač se měl k odchodu.

„Georgi?“

„Co zase?“

„Udělal's chybu. Chtěl jsem ti vyprávět něco o dnešním odpoledni, ale ty's mě nenechal domluvit.“

„No a?“

„Nic, jenom jsi věděl, co ti chci říct. Kdy jste ten telegram zachytili? Tak kolem poledne?“

„Jdi se vycpat!“

Michael sledoval agenta CIA, jak se vrací ke svému stolu na druhém konci místnosti. Večeřel sám, ovšem Havelock ani na okamžik nezapochyboval o tom, že sám není. Během tří minut se jeho domněnky potvrdily. George podepsal šek - prohřešek proti zvyklostem - a rychle prošel vstupními dveřmi do haly. O pětačtyřicet vteřin později se zvedl k odchodu mladík u stolu napravo a vláčel s sebou vyjevenou dámu; uběhla další minuta a dva pánové v boxu nalevo vstali jako jeden muž a vrhli se k východu. Ve světle svíček si Michael všiml jejich talířů. Byly plné jídla. To se taky nedělá.

Pronásledovali ho, pozorovali ho, četli mu poštu. Proč? Proč ho nemůžou nechat na pokoji?

Tolik Amsterdam.

 

Polední slunce v Paříži se žlutavě mihotalo a jeho paprsky se odrážely od Seiny pod mostem. Havelock dorazil doprostřed Pont Royal, jen pár bloků od svého hotýlku v Rue du Bac; šel z Louvru tou nejkratší a nejlogičtější cestou a dával si přitom dobrý pozor, aby nikam neodbočil. Nechtěl, aby si ten, kdo mu byl v patách, pomyslel, že o jeho přítomnosti ví. Všiml si toho stále stejného taxíku, jak se dvakrát svižně otočil uprostřed dopravní zácpy, jen aby ho nespustil z očí. Musel přiznat, že ten, kdo taxikáře dirigoval, byl zatraceně dobrý: auto se zastavilo na rohu ani ne na tři vteřiny a okamžitě zmizelo v protisměru. Z toho se dalo odvodit, že jeho pronásledovatel za ním jde po mostě ucpaném lidmi pěšky. Pokud bylo jeho cílem navázat kontakt, byl dav pro takovou činnost ideální, a stejně tak most: po celá staletí se lidé zastavovali na mostech a jen tak roztržitě civěli na vodu, takže veškerá konverzace mohla probíhat naprosto nerušeně. Tedy - pokud byl skutečně účelem kontakt a ne pouhé sledování.

Michael se zastavil, opřel se o kamenné zábradlí a s očima upřenýma na bateau mouche si zapálil cigaretu. Kdyby ho někdo pozoroval, vypadalo by to, že se dívá na výletní loďku a mává na cestující. Opak byl pravdou: předstíraje, že si chrání oči před sluncem, se soustředil na vysokou postavu, která se k němu blížila zprava.

Rozeznal šedý klobouk, kabát se sametovým límcem a naleštěné lakýrky; to mu stačilo. Příchozí byl vzorem pařížského bohatství a elegance, cestoval po Evropě a byl ozdobou všech slavnostních událostí. Jmenoval se Gravet a pyšnil se pověstí nejerudovanějšího znalce klasického umění v Paříži a tedy vlastně v celé Evropě. Jenom zasvěcenci věděli, že prodává i něco jiného než jen své znalecké posudky. Zastavil se u zábradlí dva metry od Havelocka a upravil si sametový Iímec. Promluvil jen tak hlasitě, aby ho Michael slyšel:

„Myslel jsem si, že to budete vy. Sledoval jsem vás už od Rue Bernard.“

„Vím. Co chcete?“

„Otázka spíš zní, co chcete vy? Co děláte v Paříži? Dali nám na srozuměnou, že už nejste ve službě. A po pravdě řečeno, měli jsme se vám vyhýbat.“

„A okamžitě hlásit, kdybych se pokusil s vámi spojit, že?“

„Pochopitelně.“

„Vy jste to ovšem obrátil a vyhledal mě sám. To je od vás trochu riskantní, nezdá se vám?“

„Stojí mi to za to,“ prohlásil Gravet a rozhlížel se. „Známe se už dlouho, Michaeli, a já ani trošku nevěřím, že byste přijel do Paříže za kulturou.“

„Taky že ne. Kdo vám to řekl?“

„V Louvru jste strávil přesně dvacet sedm minut. To je moc málo na to, abyste si něco prohlédl, a moc dlouho na to, abyste si odskočil na záchod. Ale docela by to stačilo, kdybyste se chtěl s někým setkat - třeba zrovna ve třetím patře.“

Havelock se zasmál. „Poslyšte, Gravete.“

„Nedívejte se na mě, proboha! Dívejte se na vodu.“

„Šel jsem do římských sbírek v mezaninu, jenže tam byl zrovna nějaký zájezd z Provence, a tak jsem zase odešel.“

„Vždycky vám to rychle myslelo. Ostatně proto jsem vás obdivoval. A najednou bum! - přijde nám zpráva: ,Mimo činnou službu. Vyhnout se styku.“`

„Náhodou je to pravda.“

„Tohle vaše nové krytí mi nevadí,“ rychle pokračoval Gravet a oprašoval si lokty. „Je tak radikální, že musíte být pěkně důležitý. A já mám co prodat. Čím důležitější zákazník, tím líp.“

„Lituju, ale nekoupím nic. Vyhněte se mi.“

„Nebuďte směšný! Ani nevíte, co vám chci nabídnout. Všude se teď dějí neuvěřitelné věci. Spojenči se stávají nepřáteli a nepřátelé se spojují. V Perském zálivu se to vaří a celá Afrika se potácí od ničeho k ničemu. Varšavský pakt pokulhává na spoustě důležitých míst a naproti tomu Washington se pouští do desítek dokonale nesmyslných akcí, kterým se vyrovná jen nebetyčná tupost Rusů. Zrovna jejich poslední přehmaty bych vám mohl doslovně popsat. Neodříkejte se toho, Michaeli. Kupte si. Pomůže vám to ještě výš.“

„Proč bych měl šplhat ještě výš, když už jsem z toho venku?“

„Zase ta hloupost. Jste přece dost mladý - nepustili by vás.“

„Můžou mě sledovat, ale držet ne. Jenom jsem přišel o penzi.“

„To by bylo moc snadné. Každý ví, že vy všichni máte po světě roztroušená bankovní konta. Zpronevěřené fondy na výdaje, tajné platby neexistujícím informátorům, peníze na nečekané cesty a dokumenty. Než vám bylo pětatřicet, měl jste vystaráno.“

„Přeceňujete moje schopnosti i finanční možnosti,“ usmál se Havelock.

„A co třeba takový poněkud delší dokument,“ pokračoval Francouz, jako by ho Michael nepřerušil, „ve kterém by byly popsané různé tajné akce - řešení, jak tomu říkáte - a samozřejmě i jisté osoby a události. Něco, k čemu by se ti, které to nejvíc zajímá, nemohli jen tak dostat.“

Havelockovi zmrzl úsměv na rtech, ovšem Gravet se nedal: „Jistě to není totéž jako hotové peníze, ale jednomu to dodá jistotu, ne?“

„Ztrácíte čas. Nejsem tu obchodně. Jestli máte něco, co stojí za to, víte, s kým máte jednat.“

„Chabý průměr. Ani jeden z nich nemá jako vy přístup - ke špičkám, abych tak řekl.“

„Taky už ho nemám.“

„Nepovídejte! Jste tady v Evropě jediný, kdo může mluvit přímo s Anthonym Matthiasem.“

„Toho vynechte. A vůbec, nemluvil jsem s ním už hezkých pár měsíců.“ Havelock se narovnal a obrátil se čelem k Francouzovi: „Seženeme si taxíka a pojedeme na velvyslanectví. Znám tam pár lidí. Představím vás nějakému atašé a řeknu mu, že máte něco na prodej, ale já nemám ani prostředky, ani zájem se do toho míchat. Co vy na to?“

„Víte přece, že tohle nemůžu! A prosím vás -“ Gravet ani nemusel prosbu dokončovat.

„Dobře, dobře.“ Michael se znovu obrátil k zábradlí. „Tak mi dejte číslo nebo místo k setkáni. Zavolám jim a vy můžete poslouchat.“

„Proč to děláte? Proč takové okolky?“

„Žádné okolky. Jak jste říkal, známe se už dlouho. Prokážu vám laskavost; třeba vás to přesvědčí. A třeba dokážete přesvědčit i druhé, když se vás budou ptát. Nebo i když se ptát nebudou. Tak co?“

Francouz, který se stále opíral o zábradlí, otočil hlavu směrem k Havelockovi. „Ne, díky, Michaeli. Jako vždycky, když se člověk paktuje s ďáblem - je lepši jednat s nulou, kterou znám, než s někým, koho neznám. Jinak myslím, že vám můžu věřit. Vy byste takový zdroj, jako jsem já, neprozradil ani sebespolehlivějšímu atašé. Jsem moc ctihodný a dobře utajený - mohl byste mě ještě potřebovat. Ano, věřím vám.“

„Tak mi pomozte a netajte se tím.“

„A co vaši kamarádíčkové od KGB? Nechají se přesvědčit?“

„Určitě. Na Dzeržinského náměstí se to doneslo ještě dřív, než jsem podepsal výpověď.“

„Budou si myslet, že je to bouda.“

„O důvod víc, proč mě nechat na pokoji. Proč by měli polykat otrávenou návnadu?“

„Mají drogy. Všichni máte drogy.“

„Nemůžu jim říct nic, co by nevěděli, a to co vím, stejně už dávno neplatí. V tom je ten vtip: moji protivníci se ode mě nemají čeho obávat. Těch pár jmen, co by se dozvěděli, jim za to nestojí. Navíc by si to odnesli.“

„Hodně lidem jste ublížil. Víte, jak to s lidmi chodí - touha po pomstě, uražená hrdost...“

„Nesmysl. V tomhle jsme vyrovnaní a navíc - zase to nestojí za to, protože by to nepřineslo žádný efekt. Nikdo nezabíjí, pokud pro to nemá dobrý důvod. Nikdo nechce nést odpovědnost za následky. Zvláštní, co? Skoro jako za královny Viktorie. Když jednou skončíme, jsme mimo. Třeba se jednou sejdeme v nějaké příslušné místnosti v pekle a dáme si spolu pár panáků, ale tady ne. To je ta ironie, ta strašná nesmyslnost všeho. Když skončíme, prostě nás už nic nezajímá. Nemáme důvod někoho nenávidět. A tím míň zabíjet.“

„To jste řekl hezky, příteli. Určitě jste o tom dlouho přemýšlel.“

„Měl jsem teď spoustu času.“

„A přitom jsou tu ještě ti, které enormně zaijímají vaše dnešní názory a závěry - a vaše postavení. Ovšem, to se dalo čekat. Jsou to maniodepresívní psychotici: napřed si zoufají, pak řvou radostí; jednu minutu jsou krutí a neúprosní, a hned potom usměvaví a rozezpívaní. Jsou to paranoici - tak protichůdní, podezíraví, tak - ruští.“

Havelock zadržel dech a podíval se na Graveta. „Proč jste to udělal?“

„Nic na tom nebylo. Kdybych se to dověděl jinak, bůhví co bych jim nápovídal. Ale protože vám opravdu věřím, snažím se vysvětlit, proč jsem vás musel vyzkoušet.“

„Moskva si myslí, že pořád pracuju?“

„Oznámím jim, že si to nemyslím. Jestli to vezmou nebo ne, to je jiná otázka.“

„Proč by to neměli vzít?“

„Nemám tušení... Budete mi chybět, Michaeli. Vždycky jste byl kulturní člověk. Je těžké s vámi vyjít, ale jste kultivovaný. Konečně, nejste rodilý Američan, že? Jste Evropan.“

„Jsem Američan,“ opáčil Havelock klidně. „Opravdu.“

„V Americe jste se vyšvihl, to se musí nechat. Kdybyste se rozhodl jinak - nebo kdyby se někdo rozhodl za vás - spojte se se mnou. Vždycky se nějak dohodneme.“

„Není to pravděpodobné, ale stejně děkuju.“

„Vidíte, že to přímo neodmítáte.“

„Chci se chovat slušně.“

„Kultivovaně. Au revoir, Michale... mám radši to jméno, se kterým jste se narodil.“

Havelock pomalu otočil hlavu a sledoval Graveta, jak elegantním krokem míří na konec mostu. Francouz se snížil k tomu, aby se nechal pověřit lidmi, které nenáviděl; určitě mu dobře zaplatili. Ale proč?

V Amsterdamu to byla CIA a nevěřili mu. V Paříži to byla KGB, a taky mu nevěřili. Proč?

Tolik Paříž. Jak dlouho ho budou ještě držet pod dohledem?

 

Arethusa Delfi patřil k těm malým hotelům poblíž aténského náměstí Syntagma, ve kterých host nikdy neměl příležitost zapomenout na to, že je v Řecku. Pokoje byly celé bílé a všechna ta zářivá bělost byla jen občas narušena křiklavými olejomalbami v plastikových rámech, na nichž byly zachycené památky, chrámy, sloupové síně a sochy. Z každého pokoje vedly úzké dvojité dveře na miniaturní balkónek, na který se vešla přesně dvě křesílka a titěrný stoleček, u něhož si hosté mohli ráno vypít kávu. V hale a ve výtazích se nebylo kde schovat před rytmickým duněním řecké lidové hudby; kytary a cimbály dováděly v prestissimo greco po celém hotelu.

Havelock vyvedl ženu s olivovou pletí z výtahu a sotva se dveře zavřely, oba se zastavili jakoby v očekávání. Hudba nebyla slyšet; oddechli si.

„Zorba si šel odskočit,“ poznamenal Michael a pokynul směrem ke svému pokoji.

„Všichni si musí myslet, že jsme neurotici,“ zasmála se žena, pohodila hlavou a uhladila si dlouhou bílou róbu, která jí báječně ladila s barvou pokožky a zdůrazňovala prsa a postavu. Mluvila anglicky se silným přízvukem, jak se to naučila na ostrovech ve Středomoří, které jsou rejdištěm středozemních zbohatlíků. Byla to luxusní kurtizána, o jejíž přízeň se ucházeli obchodníci i velmoži, roztomilá kurva, které to myslelo a která se dokázala v pravou chvíli zasmát, žena, která dobře věděla, že i doba jejích radostí jednou skončí.

„Zachránil jste mě,“ pravila a sevřela Havelockovu paži.

„Unesl jsem vás.“

„To je někdy totéž,“ opáčila se smíchem.

Měla vlastně pravdu. Na Marathonu narazil Michael na člověka, se kterým před pěti lety pracoval v sektoru Thermaikos. Téhož večera se měl konat v jedné kavárně na náměstí Syntagma večírek a protože se mu to zrovna hodilo, přijal Havelock pozvání. Ta žena se tam objevila také, v doprovodu o hodně staršího obchodníka, který od pohledu vypadal jako pěkný křupan. Ouzo a prestissimo greco udělaly svoje. Havelock seděl vedle té ženy, dotýkali se rukama i nohama; nakonec si vyměnili pohledy. Všechno bylo jasné, a tak se spolu vypařili.

„Zřejmě mě ráno bude čekat rozzuřený Atéňan,“ prohodil Havelock, když otvíral dveře pokoje.

„Neblázni,“ protestovala. „On není žádný džentlmen - je z Epidauru a v Epidauru se džentlmeni nerodí. Prostě stárnoucí vidlák, co si za vojáků nahrabal. Jeden z nepříjemných důsledků jejich vlády.“

„V Aténách,“ spustil Michael cestou k baru, kde stála láhev skotské, „si dávej pozor na lidi z Epidauru.“ Nalil pití.

„Jezdíte do Atén často?“

„Párkrát jsem tu byl.“

„Co jste tu dělal?“

„Kupoval jsem a prodával.“

Havelock se k ní vydal se sklenkami v ruce. Viděl přesně to, co chtěl vidět, i když nepočítal s tím, že to přijde tak rychle. Žena si svlékla tenký hedvábný plášť a přehodila ho přes židli, načež si začala rozepínat róbu odshora dolů. Její ňadra se lákavě dmula.

„Nekoupil jste si mě,“ prohlásila a volnou rukou uchopila sklenici. „Přišla jsem sama od sebe. Efaristou, Michaele Havelocku. Vyslovila jsem vaše jméno správně?“

„Vyslovila jste ho hezky.“

Ťukli si. Natáhla ruku a přejela mu prsty po rtech, po tváři a nakonec po krku. Přitáhla si jeho obličej ke svému a políbili se. Přitiskla se k němu; vzala jeho levou ruku a zasunula si ji pod šaty na rozpálené ňadro. Zaklonila se a zhluboka oddechovala.

„Kde máš koupelnu? Vezmu si na sebe něco - menšího.“

„Tamhle.“

„A co ty? Myslím, kdyby sis trochu odložil. Sejdeme se v posteli. Mám na tebe chuť. Jsi hrozně přitažlivý a já - prostě mám chuť.“ .

Zvedla plášť ze židle a smyslně proplula dveřmi za postelí. Ohlédla se a v očích měla něco, co nejspíš nebyla pravda, ale co přinejmenším slibovalo příjemnou noc. Ať k tomu má jakýkoli důvod, tahle zkušená děvka mu předvede celý svůj repertoár a on něco takového zrovna chtěl a potřeboval.

Michael se svlékl do trenýrek, odnesl si pití do postele a odhrnul pokrývku. Zalezl pod ni a hmátl po cigaretě.

„Dóbrij věčer, prjátěl.“

Hluboký mužský hlas Havelocka nadzvedl; instinktivně sáhl po zbrani, která tam nebyla. Ve dveřích koupelny stál plešatý muž, jehož tvář Michael znal z fotografií, které viděl před lety. Byl z Moskvy, jeden z nejmocnějších exponentů KGB. V ruce držel pistoli, velkou černou Graz-Burju. Cvakl závěr.