Robert Ludlum
překlad: Dalibor Míček

PANDOŘINA SKŘÍŇKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST PRVNÍ

1

29. prosince 1939

MILÁN

 

Savarone prošel kolem sekretářky do kanceláře svého syna a přes vysoký koberec zamířil k oknu s výhledem na rozlehlý tovární komplex, jádro firmy Fontini-Cristi Industriale. Vittorio pochopitelně nikde. Jeho syn, jeho nejstarší syn, se v kanceláři zdržoval jen zřídka, jako se vůbec zřídka zdržoval v Miláně. Dědic rodinného jména i jmění je nenapravitelný, pomyslel si otec. A arogantní. Jediné, co mu leží na srdci, je vlastní pohodlí a sladký život.

Ale Vittorio byl současně velmi nadaný a mnohem schopnější než otec, který ho vychoval, což Fontini-Cristiho ještě více vztekalo. Muž obdařený takovými dary musí nést větší odpovědnost než jiní lidé. Já jsem se nespokojil s každodenními úspěchy, které se dostavují naprosto přirozeně, soptil Savarone. Já jsem nehýřil, neběhal za každou sukní a neproseděl celé noci v kasinech u rulety a bakaratu, ani je neproválel v posteli s nahými dětmi Středomoří. A také jsem se neotočil zády k událostem, které mrzačí naši vlast a vrhají ji do chaosu.

Savarone zaslechl lehké odkašlání a otočil se. Do kanceláře vstoupila Vittoriova sekretářka.

„Nechala jsem vašemu synovi vzkaz u jeho burzovního makléře. Dnes odpoledne s ním měl domluvenou schůzku.“

„To si myslíte vy, ale já pochybuju, že se tam ukáže. Promiňte,“ dodal, když viděl, jak dívka zrudla. „Vy samozřejmě nejste za mého syna zodpovědná. Nechci vám radit a možná jste to už udělala, ale snad by stálo za to zkusit obvolat všechna soukromá telefonní čísla, která vám Vittorio nechal. Se mnou si nedělejte starosti. Tuto kancelář dobře znám a můžu tady počkat.“

„Ano, pane.“ Dívka odběhla a zavřela za sebou dveře.

Opravdu tuhle kancelář znám, pomyslel si Savarone Fontini-Cristi, i když jsem to musel té slečně připomenout. Ještě před dvěma roky byla totiž jeho. Ale do současnosti přežilo jen velmi málo památek na jeho přítomnost, snad jen tmavé dřevěné obložení. Nábytek byl kompletně vyměněn - Vittorio přijal čtyři stěny, jinak nic.

Savarone se posadil do velkého otáčivého křesla za psacím stolem. Takové sedačky vyloženě nesnášel, byl příliš starý, aby nechal skryté pružiny a kuličková ložiska točit a pohazovat svým tělem jako na nějaké pouťové atrakci. Sáhl do kapsy a vylovil telegram, který ho přivedl z Campo di Fiori do Milána, telegram z Říma, v němž stálo, že Fontini-Cristiové se ocitli na černé listině.

Ale co to znamená? Kdo je odsoudil? Za co? A na čí příkaz?

Tyto otázky nemohl klást po telefonu, protože telefon je nástrojem státní moci. Stát. Všudypřítomný stát. Viditelný i neviditelný. Pozorující, sledující, naslouchající a špehující stát. Informátor z Říma, který prostřednictvím jednoduchého kódu varoval hlavu rodiny, by do telefonu nic neřekl.

 

Z Milána jsme neobdrželi žádnou odpověď, a proto si dovolujeme kontaktovat přímo Vás. V posledních pěti dodávkách pístů pro letecké motory se vyskytlo nebývalé mnoho zmetků a Řím trvá na okamžité výměně vadných kusů. Zdůrazňuji - okamžité. Potvrďte, prosím, telefonicky ještě dnes.

 

Číslo „pět“ se týkalo Fontini-Cristiů, protože v rodině žilo pět mužů - otec a čtyři synové. „Píst“ naznačoval, že bezprostředně hrozí extrémní nebezpečí. Zopakování slova „okamžitě“ mluvilo samo za sebe - nelze ztratit ani minutu, příjem telegramu je nutno ihned potvrdit telefonicky do Říma, kde zasvěcení provedou analýzu situace a navrhnou další strategii. Jenže teď už je příliš pozdě.

Savarone obdržel telegram v dopoledních hodinách a Vittorio musel dostat identickou zprávu nejpozději v jedenáct. Přesto syn ani neodpověděl do Říma, ani se nespojil s otcem v Campo di Fiori, aby ho varoval. Schyluje se k večeru. Času se zoufale nedostává a asi už je pozdě.

Neodpustitelné! Odvážní muži denně riskují v boji proti Mussolinimu životy své i svých blízkých.

Kdysi tomu bylo jinak, pomyslel si Savarone s pohledem upřeným na dveře v naději, že každým okamžikem vstoupí sekretářka a oznámí, že konečně Vittoria našla. Kdysi bylo opravdu všechno jiné. Fontini-Cristiové zpočátku Duceho podporovali. Slabošský, nerozhodný král Emanuel nechal Itálii pomalu umírat a Benito Mussolini nabízel východisko z krize. Osobně navštívil Campo di Fiori a požádal hlavu mocné rodiny, aby se stala jeho spojencem - jako kdysi Machiavelli hledal podporu princů. Il Duce byl tehdy plný síly, nadšení a odhodlání a sliboval naději pro celou Itálii.

Uplynulo šestnáct let, během nichž se Mussolini přes vznešenou rétoriku všem slibům zpronevěřil. Okradl národ o právo svobodně myslet, okradl lid o právo volby. Zradil aristokracii - využil ji a pak ji odvrhl. Zavlekl zemi do naprosto bezúčelné války v Africe jen pro svou osobní slávu. Vydrancoval duši Itálie a Savarone přísahal, že ho v ničivém díle zastaví. Fontini-Cristi spojil „prince“ ze severu a zahájil nenápadný odboj.

Mussolini nemůže riskovat otevřenou roztržku s tak mocnou rodinou, uvažoval Savarone. Pokud chystá obvinění z velezrady, musí je mít podložené nezvratnými důkazy, aby i ti nejvěrnější příznivci Fontini-Cristiů uznali, že - přinejmenším - hloupě naletěli. Itálie se připravuje na vstup do války po boku Německa a Duce musí postupovat opatrně a uvážlivě. Tato válka se mezi lidem netěší zrovna oblibě - a Němci ještě méně.

Campo di Fiori se stalo centrem vzbouřenců. Rozlehlý pozemek se stovkami hektarů lesů, polí, luk a hor, protkaných nesčetnými vodními toky, představoval ideální útočiště pro noční setkání a porady. Schůzky se většinou odehrávaly v noci. Většinou, ale ne vždy. Některé akce vyžadovaly denní světlo - výcvik mladých mužů, kteří se pod dohledem zkušenějších zdokonalovali v dovednostech nových a velmi nezvyklých bojových umění.

Nůž, smyčka, lano, řetěz, hák. Dokonce si vytvořili nové jméno -partigiani.

Partyzáni. Termín, který rychle pronikl do jiných jazyků.

Takové tedy jsou novodobé italské hry, pomyslel si Savarone. Ano, takto jejich boj pohrdlivě a s neskrývaným výsměchem označoval jeho syn, arogantní a sobecký aristocratico, který bere vážně pouze svou vlastní rozkoš... Ne, to není tak docela pravda. Vittorio bere vážně i řízení průmyslového impéria, aby tlak neviditelné ruky trhu působil v souladu s jeho osobními záměry. Obrovskou finanční sílu i znalosti a zkušenosti, které získal po boku svého otce, pak používá vskutku bezohledně a nestoudně.

Zazvonil telefon a Savarone musel odolávat pokušení zvednout sluchátko. Ale ne, tohle je teď synova kancelář a jeho telefon. Raději vstal z nepohodlného křesla, přistoupil ke dveřím a otevřel je.

„...pan Tesca?“ opakovala právě sekretářka do sluchátka.

„To je Alfredo Tesca?“ přerušil ji Savarone ostře.

Dívka mlčky přikývla.

„Řekněte mu, ať nezavěšuje. Promluvím s ním.“

Savarone se spěšně vrátil do kanceláře k synovu psacímu stolu. Alfredo Tesca pracoval jako předák v jedné z rodinných továren a kromě toho patřil k partyzánům.

„Fontini-Cristi,“ ohlásil se do telefonu.

„Padrone? Jsem rád, že slyším právě vás. Nebojte se, tato linka je čistá. Prověřujeme ji každý den.“

„Nic se nezměnilo. Konflikt akceleruje.“

„Ano, padrone. Situace je opravdu vážná. Přiletěla spojka z Říma. Musí se bezpodmínečně setkat s někým z vaší rodiny.“

„Kde?“

„V domě u Olony.“

„Kdy?“

„Co nejdřív.“

Savarone se zadíval na svrchník a zelený plstěný klobouk pohozený na křesle. „Alberto? Vzpomínáte na naši schůzku před dvěma roky? V tom bytě nedaleko dómu?“

„Ano, padrone. Za chvíli bude šest. Budu čekat.“

Savarone zavěsil, oblékl si kabát, nasadil klobouk na hlavu a podíval se na hodinky. Tři čtvrtě na šest. Musí ještě několik minut počkat. Procházka přes betonový dvůr k tovární bráně je krátká a Savarone chtěl svůj příchod načasovat na chvíle, kdy bude zástup při střídání směn nejhustší.

Jeho syn dokázal Mussoliniho válečné mašinérie dokonale využít. Všechny podniky Fontini-Cristi Industriale zavedly nepřetržitý provoz. Když to otec synovi vyčetl, Vittorio se ohradil: „Ale my přece nevyrábíme munici! Na to nejsme zařízení a přestavba by byla příliš nákladná. My produkujeme pouze zisk, otče.“

Nejstarší syn. Nejschopnější z potomků, ale svým způsobem prázdná skořápka.

Savarone sklopil pohled k fotografii, která stála ve stříbrném rámečku na Vittoriově psacím stole. Jak krutý žert! Obličej na obrázku patřil mladé ženě, podle obecně přijímaného vkusu krásné, obličej s odměřeným výrazem a rysy zkaženého a rozmazleného děcka, které vyrostlo do zkažené a rozmazlené dospělosti. Vittoriova manželka - před deseti lety.

Nebylo to vydařené manželství. Spíše průmyslové spojenectví dvou nesmírně bohatých rodin. A nevěsta přinesla do svazku velmi málo, sobecká panička, jejímž hlavním povahovým rysem byla vlastnická touha.

Zemřela před deseti lety v Monte Carlu následkem zranění při autonehodě, k níž došlo brzy ráno - krátce poté, co zavřela kasina. Vittorio o té události nikdy nemluvil. S jeho manželkou tehdy seděl v autě jiný muž.

Nejstarší syn prožil čtyři zlé roky v bouřlivém manželství s ženou, kterou bytostně nesnášel, a přesto má i po deseti letech na stole její fotografii. Savarone se ho jednou zeptal, jaký důvod ho k tomu vede.

„Postavení vdovce dodává mému životnímu stylu jistou úctyhodnost.“

Za sedm minut šest. Je čas. Savarone vyšel ze synovy kanceláře a požádal sekretářku: „Zavolejte, prosím, dolů, ať mi přistaví vůz k západní bráně. Řekněte řidiči, že pojedeme k dómu. Mám tam nějaké jednání.“

„Ano, pane... Nenecháte mi číslo, kde vás může váš syn zastihnout?“

„Campo di Fiori. Ale než ten mi zavolá, budu určitě spát.“

Savarone sjel soukromým výtahem do přízemí a vyšel služebním vchodem z budovy vedení firmy. Třicet metrů od něho kráčel řidič k limuzíně s erbem Fontini-Cristiů na dveřích. Oba muži si vyměnili pohled a šofér krátce přikývl. Věděl, co má dělat. Také patřil k partyzánům.

Savarone přecházel nádvoří a cítil na sobě napjaté pohledy. Zaradoval se. Stejně jako před dvěma roky, kdy ho Mussoliniho tajná policie sledovala na každém kroku ve snaze odhalit antifašistickou organizaci. Rozezněla se siréna. Končila denní směna a za okamžik zaplní nádvoří davy lidí. Západní bránou se hrnuli dělníci na noční směnu - přesně ve čtvrt na sedm musí stát u strojů.

Savarone se mezi ně vmísil a vyšel po několika širokých schodech ke vstupu do tovární haly. V hlučné přeplněné chodbě si sundal klobouk a svlékl svrchník. Tesca se opíral o zeď nedaleko šaten. Byl to vysoký štíhlý muž, který se padronovi navíc trochu podobal; teď od něj převzal kabát a pokrývku hlavy, přidržel mu svůj vlastní obnošený nepromokavý plášť se složenými novinami v kapse a korunoval dílo placatou dělnickou čepicí se štítkem. Převlek se odehrával bez jediného slova ve strkajícím se zástupu. Tesca si pak nechal pomoci do drahého kabátu z velbloudí srsti a zaměstnavatel s povděkem kvitoval, že si pozorný zaměstnanec - stejně jako před dvěma roky - oblékl vyžehlené kalhoty, bílou košili a kravatu a obul nablýskané lakýrky.

A to už partigiano hbitě vklouzl do lidského proudu, který se valil ven z haly. Savarone ho sledoval s odstupem deseti metrů, ale na schodišti za neustále se otevírajícími a zavírajícími dveřmi se zastavil a začetl do novin.

Viděl, co vidět chtěl. Velbloudí kabát a zelený tyroláček vyčnívaly mezi odřenými koženými bundami a montérkami jako maják. Dva muži, kteří postávali opodál tlačenice, na sebe mávli a nenápadně se prodírali davem, aby neztratili kořist z očí. Savarone následoval skupinu dělníků z ranní směny a došel k plechové bráně právě včas, aby spatřil, jak se dveře se znakem Fontini-Cristiů přibuchují a limuzína vjíždí do hustého provozu na Via di Sempione. Vzápětí zabrzdil u chodníku šedý fiat.

Oba tajní nastoupili a fiat vyrazil. Savarone se otočil a rychlými kroky zamířil k autobusové zastávce na nároží.

 

Dům na nábřeží vypadal zpustle. Při pohledu na opadanou omítku a zborcenou střechu by uvnitř nikdo nehledal úhledně zařízené a dokonale vybavené místnosti centrály protifašistické organizace.

Savarone vešel do pokoje, jehož okna nabízela výhled na kalnou hladinu řeky Olony, v noční tmě úplně černou. Tři muži, kteří seděli na židlích s vysokými rovnými opěradly kolem stolu, povstali a přivítali padrona s procítěnou úctou. Dva z nich Savarone znal, třetí bude asi ohlášená spojka z Říma.

„Dnes ráno jsem obdržel pístový kód. Co se děje?“ přešel Savarone rovnou k věci.

„Vy jste dostal naše varování?“ Muž z Říma nevěřícně potřásl hlavou. „Všechny telegramy do Milána, jejichž adresátem je Fontini-Cristi, jsou z úředního příkazu zadrženy. Proto jsem přijel. Veškerá komunikace s vašimi továrnami byla přerušena.“

„Ten můj mě zastihl v Campo di Fiori. Pravděpodobně šel přes poštu ve Varese, ne přes Milán.“ Savarone pocítil úlevu. Jeho nejstarší syn se neprovinil trestuhodnou nedbalostí a neposlušností. „Co tedy víte?“

„Bohužel zdaleka ne všechno. Ale dost na to, aby nám bylo jasné, že ohrožení je vážné a bezprostřední. Armádě najednou dělá hnutí odporu na severu velké starosti a chce je rozdrtit. Generálové mají v plánu odhalit vaši rodinu...“

„Odhalit? Jako co?“

„Jako nepřátele nové Itálie.“

„Z čeho nás chtějí obvinit?“

„Z organizace podvratných skupin, které se scházejí v Campo di Fiori. Z rozšiřování protistátních pomluv a lží. Z pokusu o sabotáž a z poškozování národního hospodářství.“

„To jsou jen slova.“

„Bez ohledu na to z vás generálové chtějí udělat exemplární případ. Podle našich informací vyvíjejí na Duceho silný tlak.“

„Nesmysl. Řím si nedovolí proti naší rodině zasáhnout na základě tak chabých důkazů.“

„A to je právě ten problém, signore.“ Muž zaváhal. „Nejsilnější tlak totiž nepřichází z Říma, ale z Berlína.“

„Cože?“

„Němci jsou už všude a všude také rozkazují. Je zcela zřejmé, že si Berlín přeje, aby rodina Fontini-Cristiů byla zbavena svého vlivu.“

„Dívají se do budoucna, to je jasné,“ konstatoval starší z dvojice partyzánů, který stál u okna a díval se na řeku.

„Jak toho chtějí dosáhnout?“ zeptal se Savarone.

„Přepadnou setkání v Campo di Fiori a donutí jeho účastníky dosvědčit zradu Fontini-Cristiů. Podle mě to nebude tak těžké, jak by se mohlo zdát.“

„Souhlasím. Proto musíme být opatrní... Víte někdo, kdy chtějí udeřit?“

„Odlétal jsem z Říma v poledne a mohu jen doufat, že pístový kód nebyl použit zbytečně.“

„Schůzka je svolána na dnešní večer.“

„V tom případě byl spěch na místě. Zrušte ji, padrone. Je zřejmé, že někde unikají informace.“

„Budu potřebovat vaši pomoc. Dám vám jména... Telefony nám určitě odposlouchávají.“ Fontini-Cristi usedl za stůl a tužkou, kterou mu podal mladší partyzán, začal zapisovat do notesu.

„Kdy přesně se má schůzka konat?“

„O půl jedenácté. Ještě máme dost času,“ odpověděl Savarone.

„Doufám. Němci jsou důkladní.“

Fontini-Cristi přestal psát a zadíval se na římskou spojku. „Jenže tady jsme v Miláně. Němci můžou štěkat ty svoje rozkazy v Campidogliu, ale ne u nás.“

Partyzáni si vyměnili významné pohledy a Savarone pochopil, že mu ještě neřekli všechno.

„Jak říkám, naše informace nejsou kompletní,“ vysvětloval muž z Říma. „Ale víme toho dost. Například o bezprostředních záměrech nepřítele. Berlín naléhá na Itálii, aby zaujala jednoznačné stanovisko. Mussolini váhá - z mnoha důvodů, mezi něž patří i obava z opozice tak mocných mužů, jako jste vy...“ Muž se odmlčel, ale jeho nejistota se netýkala obsahu sdělení, spíše jeho formy.

„Kam míříte?“

„Říká se, že zájem Berlína o vaši rodinu je inspirován gestapem. To nacisté, ne Italové, se dožadují exemplárního trestu pro vlivného reprezentanta odporu proti Mussolinimu.“

„Chápu, ale co z toho plyne?“

„Němci Římu nevěří, a provinciím už vůbec ne. Přepad provedou jejich lidé.“

„Německé přepadové komando z Milána?“

Muž z Říma přikývl.

Savarone odložil tužku a zamyslel se. Řecký vlak ze Soluně. Setkání v horách u Champoluku. Náklad, který vezl. Železný trezor s církevními dokumenty, danajský dar konstantinopolského patriarchátu, který teď odpočívá zakopán ve zmrzlé zemi.

Že by Berlín o vlaku ze Soluně věděl? Neuvěřitelné, ale v této šílené době musí člověk věřit všemu. Vědí Němci, co schránka obsahuje? Svatá bohorodičko, ty listiny se jim nesmějí dostat do rukou! A nejen jim, ale ani nikomu jinému!

„Jste si svými informacemi jistí?“

„Naprosto.“

Řím by se dal zvládnout, uvažoval Savarone. Itálie průmyslové impérium Fontini-Cristiů potřebuje. Ale jestli má německý zásah nějakou spojitost s nákladem ze Soluně, Berlín nebude brát na potřeby Říma nejmenší ohled. Obsahu trezoru se bude chtít zmocnit za každou cenu.

A proto se jeho ochrana musí stát absolutní prioritou, důležitější než život. Tajemství nesmí padnout do nepovolaných rukou. V takové době! Možná někdy v budoucnu, ale dnes rozhodně ne.

Klíčem je Vittorio. Nejstarší a nejschopnější syn. Ať má jakékoliv slabostí, pořád je to Fontini-Cristi a se ctí dostojí rodinným závazkům. Muž jako on bude Berlínu více než důstojným soupeřem. Nastal den, kdy se musí dozvědět o vlaku ze Soluně a o všech detailech dohody s klášterním řádem v Xenopě. Správné načasování, správná strategie.

Datum vytesané do kamene, aby přetrvalo tisíciletí, je jenom vodítkem pro případ nenadálé události, s níž musí Savarone ve svém věku počítat - selhání srdce, nečekané úmrtí, ať už násilné, nebo z přirozených příčin. Ale to nestačí.

Savarone pozvedl zrak k vyčkávajícím partyzánům. „Dnešní schůzka bude zrušena. Přepadové komando najde rodinu shromážděnou k slavnostní večeři, všechny mé děti i vnuky. Ale aby byl dojem co nejlepší, nesmí chybět můj nejstarší syn. Sháněl jsem ho celé odpoledne a teď se musíte snažit vy. Nažhavte telefony, zavolejte všem známým v Miláně, udělejte i nemožné, ale najděte ho! Kdyby se opozdil, řekněte mu, ať jde zadním vchodem, cestou kolem stájí. Asi by mu neprospělo, kdyby se s Němci setkal hned u dveří.“