Sam Lundwall
překlad: Stanislav Švachouček

BERNHARD DOBYVATEL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Běžící pás lhostejně setřásl šéfa a zbytek zdecimované Veselé party do obrovské, střízlivě vyzdobené haly, nacpané až k prasknutí odpadem, který se tu nashromáždil za posledních dvě stě tisíc let cestování mezi hvězdami. Automatický třídič je zvedl, zařadil je mezi lidský odpad a hodil je jednoho po druhém do další šachty, z jejíhož dna se po nich hladově vztahovaly mechanické ruce. Manipulátory je za truchlivých zvuku pohřební hudby s tlumenými bubny a varhanami postupně nacpaly do zářivě lesklých hliníkových pouzder.

"Co to má znamenat?" vyjekl Bernhard, když se ho dotkly ledové prsty.

"Kosmický pohřeb," odpověděl mu stroj.

"Ale já ještě nejsem mrtvý!"

"Brzy budeš," pokračoval kovový hlas zlomyslně. "Proč nezůstaneš klidně ležet a nenecháš mě dělat mou práci? Myslíš, že mě to baví?" Manipulátor ho zvedl vysoko do vzduchu a pak ho hodil po hlavě do pouzdra. Přitom si pro sebe tiše broukal.

Jako další se objevil svářecí automat. "Vaše jméno a hodnost," řekl. "Rychle, nebo vyletíte do vesmírné prázdnoty anonymně."

"Bernhard Rordin, vojín E-l," odpověděl Bernhard automaticky a přitom se zuřivě snažil uniknout z rakve.

"Opravdu?" studené kovové prsty po něm znovu sáhly a vytáhly ho z bedny. "Miluji tě, Bernharde. Zařídím ti kontraadmirálský pohřeb se symfonickým orchestrem, pěveckým sborem a opravdickým lidským knězem. To budeš čumět!"

"Dej ty špinavý pracky pryč!" řval Bernhard, ale stroj si jeho protestů nevšímal. Nesl ho nad nekonečnými řadami lesklých pouzder, až se nakonec zastavil u zvláště nechutné rakve zdobené zlatými stužkami a sochami klečících andělů. Někde v dáli začal zpívat sbor a po krátké chvilce se přidal obrovský orchestr. Před křiklavou rakví se objevil mrňavý tlusťoch.

"Sešli jsme se zde..." začal vážně. —

"Drž hubu! Ještě nejsem mrtvej!" vřeštěl Bernhard, který visel ve vzduchu ve výši asi tří stop.

Tlustý muž na něj nepřátelsky pohlédl. "Mladíku," řekl, "rušíte mši."

"Je to můj pohřeb," odsekl Bernhard. "Budu si ho rušit, jak budu chtít."

"Podívej," zašeptal stroj Bernhardovi do ucha. "Dělám ti laskavost. Proč to neoceníš a nechováš se slušně?"

"Trhni si nohou," odfrkl si Bernhard. Obrátil se ke tlusťochovi. "Nestůjte tam jako dřevo! Pomozte mi!"

"Jste přece mrtvý."

"Nejsem!"

"Armáda se nikdy nemýlí."

"Teď ano."

Kněz si ho změřil nedůvěřivým pohledem. "Chcete tvrdit, že se někde stala chyba, mladíku?"

Bernhard chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a zavřel ústa. Pokud by byl mrtvý, musel by být vyhozen ven. Kdyby trval na tom, že je živ a že došlo k omylu, spáchal by nejtěžší možný zločin, protože by obvinil vojenskou mašinérii, že není tak úplně dokonalá. V každém případě ho čekala prázdnota nekonečného vesmíru. Těžce polkl.

"Ne," přiznal pokorně.

"Logika vždy zvítězí," řekl kněz. Mírně se usmál a otevřel bibli. Stroj spustil Bernharda dolů a pak do něj jemně strčil ledově studeným pařátem.

"Mohl by ses laskavě v rakvi posunout o kousek níž?" zeptal se. "Musím zavřít víko."

Mechanicky hlas byl tichý, jak se v kapli slušelo, ale v jeho zabarvení bylo něco, co Bernhardovi připomnělo Starého Držkouna. O kousek se tedy posunul, víko dosedlo a hned nato jej obklopila tma.

Následovala krátká chvilka, během níž ocelovými stěnami, které ho věznily, prosakovala jen slabá ozvěna ohlušujícího rekviem. Následovalo zrychlení 10 g, které ho málem rozmačkalo na padrť. Sotva se mu alespoň částečně vrátily smysly, zmocnilo se ho stejně vražedné zrychlení velikosti 10 g působící opačným směrem a nalisovalo ho pro změnu do druhého konce rakve. Pak odlétlo víko a Bernharda se dotkly lesklé ocelové drápy. Bylo mu příliš zle, než aby dokázal protestovat. Vytáhly ho ven a bez zbytečných cavyků hodily na tvrdou podlahu. Nelidské hlasy na něj zaútočily ze všech stran.

"Skalpel, sestro."

"Doufejme, že má dobrý mozek. Ten poslední nestál ani za řeč."

"A co byste čekal? S tím, co dostáváme..."

"Podívejte! On dýchá!"

"Ještě žije?"

"Hoďte sebou, než začne křičet."

Bernhard opatrně otevřel oči a uviděl, že se nad ním sklání kruh dychtivých kovových tváří. Přímo nad jeho hlavou svítil oslepující reflektor a zbytek okolního světa zaplňovaly skalpely, pily, dláta, kladiva a zakrvácené obušky. Zavřel oči a znovu je pomalu otevřel. Roboti tam pořád byli.

"Ahoj," zaskřehotal.

"Nebavte se s s ním," řekl někdo. "Je přece mrtvý."

"Zase nějaký vtipálek," poznamenal velký rezavý robot, vyzbrojený až po zuby nebezpečně vypadajícími skalpely. "Začneme."

Pár nadšenců se nahnulo blíž a jejich nástroje se v silném světle zlověstně zablýskaly. Bernhard zavřel oči a vykřikl.

"Tak tohle je vrchol," zavrčel velký robot. "Mrtvola, která nedovede držet hubu!"

"Začněte krkem, buďte tak laskav."

"První zákon robotiky říká, že robot nesmí ublížit lidské bytosti."

'Tohle není lidská bytost, to je vojín."

Železné paže ho přitiskly k podlaze. Dva ramenatí roboti se k němu sklonili a v lesklém unisonu si procvičovali kovové drápy. Skalpel, jehož jako břitva nabroušené ostří ještě neslo tmavě rudé krvavé stopy poslední úspěšné vivisekce, se blížil. Lehce prořízl Bernhardovy roztrhané hadry a pak...

"Stop! Řekl jsem, abyste přestali! Pitomci! Plechové opice! Co si myslíte, že děláte?"

Mezi roboty se náhle objevil malý sešlý mužík, který se protáhl pod napřaženou paží. "Sklapněte zobáky, plechovky!" zařval. Měl překvapivě silný hlas a hluk skutečně okamžitě polevil. Robot se skalpelem upustil svůj nástroj, který se zabodl hrotem do Bernhardova opasku. Zůstal v něm trčet a jemně se chvěl. Muž pochodoval před roboty sem a tam s rukama založenýma za zády a řval na ně.

"Neschopná hromado šrotu!" hulákal. "Kreténi! Nemehla! Můžu snad já - já, věhlasný doktor Stein - pracovat v takovém kraválu? Odpovězte mi! Co si o sobě myslíte? Ještě jednou uslyším někoho křičet a..." Zbytek věty se rozplynul v neartikulovaném hněvivém řevu. Bernharda zalechtal v nose zřetelný pach síry. Kýchl.

"Co je zase tohle?" Muž se vztekle otočil k Bernhardovi. "No, nazdar. Co tu děláte?"

Bernhard se těžce zvedl. "Jmenuju se Ishmael!" vydechl.

"Ti tupci vás chtěli rozřezat na kusy?"

"Mám ten dojem," řekl Bernhard a podíval se na skalpel.

"Pořád mě ruší v práci," postěžoval si Dr. Stein. "Nemine den, aby se nějaký idiot nenechal chytit a rozřezat. Řvou jako blázni." Přísně se na něj zadíval. "Řval byste taky, že?"

"Myslím, že ano," přiznal Bernhard.

"Vypadáte na to," souhlasil Dr. Stein. Obrátil se zpět k robotům, kteří se začali diskrétně vytrácet zadními dveřmi. "Proč se nevěnujete svým koníčkům někde jinde, vy skopové hlavy?" Pohrozil poslednímu robotu pěstí a obrátil svůj planoucí zrak zpět k Bernhardovi. "Jsem citlivý člověk, tvořivý umělec," vysvětlil, "a ti kreténi mi nikdy nenechají ani chvilku klidu. Jak byste se cítil vy, kdybyste se právě snažil přišít lidskou hlavu na hadí tělo nebo něco podobného a najednou začal vedle v místnosti nějaký idiot řvát, jako když ho na nože bere? Mohli by mi udělat aspoň tu radost, že by je nejdřív omráčili."

"To jo," zamumlal Bernhard.

"Přesně tak! Říkal jsem jim to aspoň tisíckrát! Myslíte, že na to berou ohled?" Přátelsky objal Bernharda kolem ramen a vedl ho ke dveřím. "Jsem rád, že tu jednou mám inteligentního lidského posluchače," řekl mu. "Chcete vidět mou laboratoř?"

"Ne," řekl Bernhard.

"Věděl jsem, že vás bude zajímat. Nic podobného nenajdete v celém civilizovaném vesmíru. Má to svůj důvod." Uchechtl se.

Vyšli na chodbu, pak sjeli dolů antigravitační šachtou. Vypotáceli se do naprosto stejné chodby o dvě stě pater níž a zuřivě si masírovali vnitřnosti zmatené poškubáváním nesprávně fungujícího výtahu, aby je opět přiměli k práci. Bernhard se jen rozhlédl kolem sebe, vykřikl a pokusil se skočit zpět do šachty. Chodba se hemžila tvory, kteří snad patřili jen do nejtajnějších nočních můr perverzního šílence. Dr. Stein ho strhl zpět a obratně kopl do jedné z brad slintajícího křížence obrovského šneka a desátníka. "Co je to s vámi?" zeptal se. "Snad se nebojíte?"

"Pusťte mě!" křičel Bernhard. Obrátil se, aby mohl utéct na druhou stranu a zjistil, že se dívá přímo do velkých očí gigantického hroznýše královského vybaveného hrozivými lesknoucími se zuby a nejméně tisícem nohou, na kterých se k němu neslyšně přikradl zezadu.

"Vytáhni si kartu," řekl had a potřásl ohmataným balíčkem hracích karet.

"Neposlouchejte ho," zabručel Dr. Stein. "Hraje falešně. Za minutku vás obehraje ó poslední pěťák." Vedl Bernharda kolem masivních dveří vyztužených tyčemi z chromové oceli do velkého, fantasticky vybaveného, operačního sálu, jehož stěny zdobily nebezpečně vypadající stroje.

"Vypadá to jako z levného hororového filmu," poznamenal Bernhard. Neklidně přelétl pohledem lesklé nástroje a podivné svíjející se tvory ve skleněných nádobách, dížích a zkumavkách. Ve vzduchu visel těžký pach ozónu a atmosféra nevyslovitelné agónie.

"Tedy ono je to z levného hororového filmu," řekl Dr. Stein s nepatrnou stopou rozpaků v hlase. "Co jste čekal na takovém mizerném vraku, jako je tenhle? Nemáte vůbec tušení jaké ponížení jsem musel snášet a jaké urážky spolknout, abych si mohl zařídit laboratoř! Víte, že jsem musel hrát šíleného vědce ve dvou stech idiotských hororových filmů, abych dostal alespoň půjčku na vybavení? Netušíte, co jsem musel vytrpět. V každém filmu mě věšeli, upalovali nebo trhali na kusy. Ke všemu mě ještě musela přelstít celá řada debilních kladných hrdinů, kteří sami neuměli ani do pěti napočítat! A ty hrdinky! Bože, měl byste vidět ty pitomoučké blondýnky, které jsem musel odnést do laboratoře a připoutat na operační stůl. Ale než jsem se mohl dostat k opravdové práci, upálili mě zaživa nebo vyhodili do povětří." Rozplakal se. Po propadlých tvářích se mu koulely velké senilní slzy.

"Jů,"řekl Bernhard.

"Ale jednu věc ti hloupí bastardi nevěděli," pokračoval Dr. Stein. "Celá ta léta jsem tajně budoval svou laboratoř. Každou noc jsem dřel jako otrok. Pokládal jsem kabely a zapojoval je. Do všech kulis jsem vkládal skutečné díly." Zlomyslně se zachechtal. "Měl jste vidět, jak se tvářil producent, když jsme točili poslední záběr Krve doktora Moreaua. Měl jsem právě krásnou hrdinku s rozpuštěnými vlasy pevně přivázanou na stole. Můj věrný hrbatý asistent Ygor mi podával skalpely. Vtom dovnitř vrazil jako bouře kladný hrdina a elektrický proud ho zabil dřív, než stačil překročit práh." Dr.Stein si šťastně povzdechl.

"A..?"

"A pak jsem předělal konce všech těch dvou set filmů. Byla to spousta práce, protože jsem vždycky musel znovu oživovat herce, než jsem mohl začít pracovat na dalším filmu. Ach, to byly šťastné dny." Znovu si povzdechl a pohroužil se do nostalgických vzpomínek. "Kdybyste chtěl pro změnu vidět nějaký dobrý horor, mám všechny ty filmy tady. Všechno pravé. Žádný kečup, žádná lajdácky maskovaná monstra, žádné naivní šťastné konce. Opravdové trháky od začátku až dokonce!"

"Kvůli mně se neobtěžujte," řekl Bernhard a opatrně se sunul ke dveřím.

"Nechcete ani vidět mou sbírku živých mozků?"

"Ne, díky."

"A co mé hrbaté asistenty? Mou sbírku filmových hrdinů naložených v lihu? Pravé výkřiky hrdinek? Levou horní stoličku King Konga? Tarzanovo umělé patro? To je tajemství!"

"Ne!" zařval Bernhard. "Ne! Ne! Ne!"

"To mě moc mrzí," řekl Dr. Stein zklamaně. "Chtěl jsem jenom, abyste si něco užil."

"Díky, ale raději ne," zamumlal Bernhard už o něco klidněji. "Poslechněte, nemohl byste sundat tu ruku z mých zad? Mrazí mě z toho."

"Měl byste být rád,že vám nerve kůži," řekl Dr. Stein a pleskl vlezlou ruku přes kostnaté prsty. Seskočila na zem a utekla trucovat do kouta.

"Nelíbí se mi tu," postěžoval si Bernhard hlasem, který přetékal sebelítostí. "Pročse každý strefuje právě do mne?" Vyprávěl Dr. Steinovi o svých zážitcích během pobytu na Plíživé Smrtce a na palubě lodi Refanut. Byla to zdlouhavá historie a doktor se začal nudit už dlouho před koncem.

"Proč já?" vzlykal Bernhard.

Dr. Stein pokrčil rameny. "Jste typem oběti," řekl mu. "Někteří lidé se rodí jako rváči, jiní, aby byli biti. Je to opravdu jednoduché."

"Nevěděl jsem, že jste filosof," řekl Bernhard.

"Vždycky jsem v hororových filmech pronášel dlouhé filosofické řeči. Obvykle chvíli před tím, než dovnitř vrazil hlavní hrdina a všechno pokazil," řekl Dr. Stein. "Nekonečně dlouho jsem vykládal o převaze myšlenky nad hmotou a pohádkových perspektivách vědy a pak se přihnali ti hloupí hrdinové a vyvrátili všechno, co jsem řekl. Ale teď pojďte se mnou, ukážu vám vaše pracoviště."

"Pracoviště?" zeptal se Bernhard nedůvěřivě.

"Chcete pracovat, nebo ne?"

"Ne."

"Můžete pracovat nebo být sežrán monstry. Jsem rád, že jste rozumný mladý muž. Daleko to dotáhnete. Pojďte a já vám ukážu pracoviště. Čeká vás hezká a snadná práce, nebudete muset ani hnout prstem. Jen si lehnout a užívat si života. Právě předělávám takovou rychlovku, jmenuje se Jak doktor Stein zničil celý vesmír, ale sám jej přežil, aby o tom mohl vyprávět. Potřebuji pohledného mladého muže, aby si lehl na skřipec a řval jako pominutý."

"Nechci řvát na žádném skřiííííííááááu!" zachrchlal Bernhard. Odkopl jakési nepopsatelné stvoření, které se skládalo pouze z chlupatých paží a vyceněných zubů, a pokračoval jedním dechem: "Chci odsud pryč!"

"Máte odvahu," řekl Dr. Stein uznale. "To obdivuji. Namotám jich pár na skřipec, abyste si je mohl zblízka prohlédnout." Zlomyslně se zachechtal a zrůdy v laboratoři se k němu přidaly. Tleskaly končetinami a hulákaly v perfektním souzvuku. Bernhardovi se zvedl žaludek. Dr. Stein ho přátelsky vzal za loket, stiskl mu ruku jako ve svěráku a vedl ho do tmavé nepřívětivé chodby, na jejímž konci se mihotaly odlesky plamenů.

"Ani za milion let na to nezapomenete," řekl. "A moc se nerozhlížejte, tahle část laboratoře je v dost špatném stavu. Ani podlaha už není to, co bývala."

"No jo," zamumlal Bernhard.

"Hej! Pozor na tu díru!"

"Na jakou," zeptal se Bernhrad zděšeně, "dí
í í í í í
í
í í
í
í r u."